— Egypt —

Tento stát má velmi dlouhou historii sahající až do 4.tisíciletí př. Kr. Po celé období starověku se tu střídaly jednotlivé dynastie, které po sobě zanechaly mnoho dodnes stojících památek jako jsou pyramidy v Gize, město Luxor, chrámový komplex v Karnaku, Údolí králů a mnohé další.
Od dob Římského impéria byl Egypt v područí různých mocností (Řím, Arabská říše, Osmanská říše, Velká Británie) až do roku 1953, kdy se stal republikou. V dnešní době patří mezi nejvyspělejší státy Afriky.
Stejně jako tomu bylo ve starověku, koncentruje se obyvatelstvo na pobřeží a kolem Nilu, který je zde skutečně životadárnou řekou. Krom úzkého úrodného pásu kolem Nilu je většina území tvořena pouští.
Počasí v Egyptě je velice extrémní. Je zde po celý rok velice sucho, na jihu jsou dokonce oblast, kde neprší několik let. Teploty se mohou vyšplhat až k 50°C v létě. Na poušti, ale nejsou výjimkou noční teploty kolem 0°C. V přímořských letoviscích je však díky mořskému vzduchu a působením vody klima příjemnější.

zdroj

Amón

Amon (zpravidla překládáno jako "Skrytý", "Nespatřitelný" nebo "Neviditelný", řecky Αμμον- Ammon, event. Άμμον - Hammon, do češtiny méně často přepisováno podle jinojazyčných verzí odvozených z koptštiny jako Amun) je zpravidla antropomorfní staroegyptský bůh se složitým a prozatím ne zcela srozumitelným teologickým vývojem. Jeho jméno bylo už ve starověku Egypťany odvozováno od slovesa ´imn - "skrývat"; za patrně nejvýstižnější vyjádření podstaty jeho jména pokládali "Ten, který sám sebe utajuje". Podle řidčeji zastávaného názoru některých badatelů to je ovšem třeba pokládat za druhotné vysvětlení a namísto toho etymologii spojují s libyjským aman - "voda".

Ojedinělé doklady Amonova kultu pocházejí ze samého závěru Staré říše, od doby 11. dynastie se objevuje jako bůh sídelního města Vesetu. V době Nové říše se Amon v podobě Amon-Rea (Amenrea) vzniklé spojením se slunečním bohem Reem stal jedním z nejdůležitějších bohů - stvořitelů a hlavních ochránců panovníka a celého státu. Egypťané této doby jej sice mohli označovat za "Krále bohů" a v rámci teologických spekulací pro něj používali další významově analogická epiteta (což se odráží v současných překladech textů hojným užíváním tohoto obratu), nikdy však žádného ze svých bohů skutečně nechápali jako hierarchicky nadřazeného ostatním. Přestože v pozdější době jeho význam opět poklesl, zůstával jedním z nejdůležitějších egyptských bohů.

Řekové Amona pro jeho význam ztotožovali se svým nejvyšším bohem Diem a v době Ptolemaiovců, kteří jinak preferovali kulty jiných bohů (zejména Esety a Hora) byl uctíván jako Αμμονρασονθηρ - Amorasonther, což je pořečtěná forma Amon-Reova oslovení jako "nejvyššího z bohů".

Podle egyptologa Jana Assmanna stojí Amonův kult na počátku proměny egyptského náboženského myšlení, které se neúspěšně pokusil čelit panovník Achnaton svou náboženskou reformou. Jedním z důsledků tohoto vývoje bylo ustavení tzv. Amonova božího království v Horním Egyptě po zániku 20. dynastie.

Hlavním centrem Amonova kultu byl hornoegyptský Veset, kde tvořil božskou triádu s bohyní Mut a bohem Chonsuem, pro Amonův velký význam se ale jeho kultovní místa nacházejí po celém Egyptě. Zvláštního významu dosáhl např. chrám v oáze Síwa s proslulou věštírnou zbudovaný v době 26. dynastie panovníkem Haibreem, kterou pro její věhlas navštívil také Alexandr Veliký.

Svým henoteistickým profilem, dobou jeho utváření a charakteristickými atributy egyptský kult Amóna silně koresponduje s babylónským kultem boha Béla Marduka. Vzhledem k významu Amónova jména "Skrytý" či "Utajený" je možné uvažovat o jeho pravé identitě a metodou komparativní mytologie lze usuzovat na to, že jeho původní egyptskou identitou je hadí bůh Apop, protivník původního boha Ra, Atuma (Amón-Ra - Bél Marduk § Apop - Asag § Asag - Bél Marduk § Apop - Amón-Ra). Obzvlášť tomu nasvědčuje fakt, že v hornoegyptském městě Vesety, kde má Amónův kult svůj původ, byl Amón prokazatelně uctíván jako hadí božstvo Kematef (svědectví Plútarcha), jehož teologický rytus nese tytéž definiční rysy, kterými je popsán Apop v Knihách rakví v dolnoegyptském Annú (Heliopolis).

Anubis - Anup

Anup (někdy též Anúpev, přesněji pravděpodobně Inpu, jako správné verze vyslovování, se odhadují: Anupu, Ienpw, atd.; řecky Aνουβις - Anúbis; Etymologie jeho jména je neznámá a byla nejasná už Egypťanům. Egyptolog Kurt Heinrich Sethe mu přisuzoval pravděpodobně chybný význam 'pes'; V dnešní době se usuzuje význam: Ten, který jest nad horami, což podtrhuje jeho význam jako strážce zesnulých a jejích hrobek; rovněž se vědci shodují na titulu: Ten, který jest na místě balzamování). Jedná se o staroegyptského boha zemřelých, pohřebišť a mumifikace; též byl patronem balzamovačů. Jeho význam byl však, jako u mnoha egyptských božstev různorodý; každopádně patřil neodbytně k staroegyptským představám o posmrtném životě. Zobrazován byl buď zoomorfně, tedy kdy byl zobrazen, výlučně v podobě šakala, nebo byl vyobrazen v tzv. theriantropickém zobrazení, kdy vlastnil podobu muže se šakalí hlavou. Patří k nejstarším egyptským bohům; nejstarší datované zmínky o něm jsou doloženy např. v: Textech pyramid, staré říše. současně jeho uctívání trvalo až do konce starověku. Často byl spojován s významově, nebo ikonograficky blízkými bohy, např.: se Sokarem, s některými ke konci i, resp. jejich postavu víceméně vstřebal, např.: Vepuauet, Chentiimentiu), přičemž jejich jména se stala Anupovými epitety.

Nejdříve v období Střední říše, kdy v pohřebním rituálu nabyl na významu kult Usira a zastínil tak ostatní podsvětní bohy, byl Anup zapojen do okruhu usirovských mýtů, nejpozději v Nové říši začal být spojován nejen s mumifikací, ale i s obřadem otevírání úst, který byl jednou ze záruk posmrtného života. Pro souvislost s Usirem se Anupův kult v době helénismunakonec objevuje spolu s kulty Serapida a Isidy (egyptské Esety) i v antickém světě; přežíval ještě v dobách křesťanství.

Hlavním střediskem Anupova kultu byl hornoegyptský kraj označovaný jako (Kraj) Anupův a jeho hlavní město Sako, řecky Κυνουπόλις - Kynopolis (v překladu Město psa) ležící pravděpodobně v oblasti dnešního el-Késu ve středním Egyptě. Pro jeho velký význam v kultu posmrtného života byl ovšem uctíván i na řadě jiných míst, a to nejen na královských nekropolích.

Vítal zesnulé v záhrobí a doprovázel je k Usirovi. Při soudu mrtvých vážil srdce zesnulých s tzv. perem pravdy (symbolizovalo duši boha). Kromě Anubise a Usira byl u soudu ještě bůh Thovt. Anubis byl díky těmto funkcím nazýván pánem západu. Byl bezpochyby mistrem všech mumifikačních rituálů a technik. Byl bohem balzamování. Kněží, kteří vedli mumifikaci, si nasazovali jeho masku, aby se tak bohu přiblížili. Anubis byl rovněž bohem naděje, protože mohl vrátit život mrtvým; byl strůjcem znovuzrození člověka.

Anubis se údajně narodil z nemanželského vztahu mezi Usirem a jeho sestrou Nebthet a byl kojen a vychován bohyní Esetou. Jako její věrný druh ji později ochraňoval, když pátrala po kouscích těla svého zavražděného manžela Usira, kterého zavraždil jeho bratr Sutech. S pomocí této bohyně objevil mumifikaci, díky které složil dohromady tělo Usira.

Aton

Aton (vyslovováno snad "Jati", v překladu z egyptštiny "Sluneční koule", méně přesně "Sluneční kotouč/disk") byl ve starověkém Egyptě pojem doložený od 3. tisíciletí př. n. l. pro Slunce jako fyzický jev - označuje jej jako viditelné nebeské těleso způsob existence, projevování se a manifestace slunečních bohů. Na významu získal v době 18. dynastie: za vlády Thutmose IV. je už považován za samostatného boha a panovník Amenhotep IV./Achnaton jej v rámci své radikální reformy učinil středem teologické nauky s výraznými teokratickými a současně monoteistickými tendencemi.

Toto náboženství, moderními badateli někdy označované jako Atonismus, bylo prosazováno jako náboženství státní; dosavadní tradiční náboženství bylo přibližně od druhé poloviny Achnatonovy vlády záměrně pronásledováno a popíráno. Aton v něm vystupuje jako jediný bůh, stvořitel a udržovatel života a všeho jsoucího, jako nadpozemský, ale přesto skutečný král světa, jehož zosobněním na zemi a jediným prostředníkem je Achnaton. Ten také nepochybně byl jediným tvůrcem celého systému. Své představy explicitně naučnou formou vyjádřil v Chvalozpěvu na Slunce, který je pokládán za jedno z nejpůsobivějších děl staroegyptského písemnictví. Nedlouho po králově smrti jeho učení zaniklo a v Egyptě byla provedena restaurace předchozích poměrů; důsledky reformy nicméně "zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí jeho obyvatel" a vedly k zásadní trvalé proměně jejich světového názoru a pojetí vztahu mezi bohy a lidmi.

Atum

Atum (možno číst také jako Item, Tem nebo Temu; význam jména není zcela jasný, snad "Úplný" nebo "Neexistující", je překládáno také jako "Veškerenstvo" nebo "Nerozlišené", případně "Všechno" nebo "Nic", obecně jej "lze spojovat s motivy úplnosti, dokončení, ale také dokonání a neexistence") je zpravidla antropomorfnístaroegyptský bůh.

Atum byl uctívaný ve starobylém náboženském centru v Iunu. Zde byl v rámci kosmologicko-kosmogonické nauky o Devateru bohů pokládán za praboha a za Stvořitele ostatních bohů a všeho existujícího; v tomto svém aspektu v rámci královské ideologie vystupuje v roli mýtického předka panovníka. Nejpozději od Staré říše byl chápán jako zosobnění Slunce a stal se jedním z hlavních reprezentantů slunečníhokultu. V synkretickém pojetí mohl představovat odpolední slunce, zatímco Re zosobňoval polední a Cheprer ranní fázi jeho cesty po obloze.

Nahoru

Bastet

Bastet (v překladu z egyptštiny "Ta, která je z Bastu", "Bastijská") je staroegyptská bohyně zobrazovaná v podobě lvice (později kočky), případně ženy se lví (jiřkovou) hlavou doložená od doby 2. dynastie.

Laskavá Bastet byla ztělesněním rafinované ženskosti. Tak jako u každé ženy či kočky, v jejíž podobě bývala zobrazována, i u Bastet se za klidem a laskavostí skrýval nevyzpytatelný temperament, který ji mohl změnit v obávané stvoření. Bohyně, která byla běžně považována za ochránkyni lidstva, byla v takovém případě ztotožňována s jiným božstvem - bojechtivou lví bohyní Sachmet.

Bastet představovala hodnou a laskavou bohyni, zároveň však mohla mít i rozzlobené, někdy až kruté chování. Proto byla rychle ztotožněna s příbuznými lvími bohyněmi. S "Mocnou" Sachmetou vytvořila jediné božstvo, jehož byla mírumilovnějším podobou, zatímco Sachmet představovala obávanější složku. Bastet-Sachmet byla obrazem ideální ženy - zároveň přitažlivé i nebezpečné, matky, přítelkyně i milenky, která mohla být něžná i krutá.

Propojení obou kočkovitých šelem bylo tak silné, že na některých zobrazeních je lze jen těžko rozlišit. Na rozdíl od Sachmety, která představovala spalující Slunce, byla Bastet i dobrá a laskavá. Proto je na zobrazeních zachycována s úsměvem. Postavy obou bohyň natolik splývaly, že je společně najdeme i v mýtu o božském zrození panovníka. Podle něj Sachmet faraona počala, zplodila a byla jeho ochránkyní. Bastet ho zase kojila, což ji vyneslo přídomek "královo srdce". Na reliéfech, které zdobily stěny zádušních chrámů z období Staré říše - např. zakladatele 5. dynastie Sahurea v Abúsíru, je kojení panovníka zachyceno. Král je zpodobněn již jako dospělý muž, a proto jde o rituální úkon, kdy mlékem je předávána božská moc a síla mezi bohyní a panovníkem.

Divoká Sachmet a klidná Bastet byly často považovány pouze za jedny s podob Hathory. Ta byla bohyní lásky a radosti, a vzhledem k oblibě, jíž se těšila po celém Egyptě, byla nezřídka zaměňována za nejrůznější místní božstva a mohla nabývat různých podob. Bastet byla občas považována za mírnější podobu Hathory nebo Sachmety, vždy však u ní převládaly laskavé rysy.

Její výrazně ochranné rysy, typické pro všechny lví bohyně, které ji původně spojovaly s osobou panovníka, byly později modifikovány ve smyslu mateřské ochrany, takže získala povahu mírné a laskavé bohyně. Velké obliby její kult dosáhl v Pozdní a v řecko-římské době. Z tohoto období pocházejí také četné mumie koček. Řekové Bastet ztotožnili s řeckou Artemidou.

Eset (Isis)

Eset (v překladu "Trůn" nebo "Sídlo", řecky Ἶσις - Ísis) je zpravidla antropomorfní staroegyptská bohyně se složitým teologickým vývojem. Textově je poprvé doložena až v době 5. dynastie v Textech pyramid, a to spolu s Usirem, ikonograficky dokonce teprve od 18. dynastie.

Jak ukazuje význam jejího jména, byla původně především postavou Devatera z Iunu a usirovského mytologického okruhu tvořícího ideologický kontext královské moci, přesněji jeho pohřebního aspektu. Zdá se proto, že na počátku zůstávala kulticky poměrně nedůležitou bohyní v porovnání s jinými podobného významu, například s Hathorou. Skrze mytologické souvislosti jako matka Hora, tedy panovníka, a manželka Usira, představitele věčné podsvětní podoby nejdříve králů a od doby Střední říše všech zemřelých, postupně získala povahu osobní i kosmické bohyně.

Od Pozdní doby má Eset rysy všeobjímající univerzální bohyně. V této podobě se s jejím kultem seznámili Řekové a později Římané a v rámci římské říše se tak také rozšířil do všech jejích částí. Eset se stala bohyní antickou a po boku Serapida, transformovaného Usira, ale i samostatně, tvořila jeden z hlavních náboženských proudů konkurujících křesťanství. Uctívání Esety jako Isidy v řeckém a římském světě vykazovalo výrazně mysterijní rysy. Podle rozšířených, ale prozatím nedoložených názorů je Eset (resp. Isis) - matka Hora předobrazem Marie jako madony. V moderní době je jedním z nejčastějších objektů úcty kemetistů.

Eset se poprvé objevuje v období 5. dynastie v panteonu v Iunu. Zde byla prezentována jako dcera Geba a Nút, sestra Usira, Sutecha a Nebthet. Eset a Nebthet byly vyobrazovány na sarkofázích, s roztaženými křídly, jakožto ochránkyně před zlem. Jako ochránkyně mrtvých byla spojována s Usirem a považována za jeho manželku.

Pozdější mýtus, z doby, kdy Usirův kult získal na významu, vypráví příběh zrození boha zemřelých a pohřebišť Anupa. Sutech odepřel své manželce Nebthet dítě, proto se přestrojila za svou sestru Isis a v této podobě jej svedla. Ze spojení se narodil Anup. Ze strachu, že Sutech zjistí pravdu a dítě zabije, přesvědčila Nebthet svou sestru Eset, aby Anupa adoptovala. Příběh vysvětluje, proč je Anup považován za podsvětní božstvo (je adoptovaným synem Usira), ale nemůže si činit nárok na Usirovu pozici (jeho skutečným otcem není Usir, ale Sutech) - takto je upevněna pozice Usira jako vládce podsvětí.

Eset ochraňuje Usira, reliéf z Isidina chrámu na ostrově Philae

Nejznámější mýtus o Eset/Isis zaznamenal mimo jiné i řecký historik a filozof Plútarchos. Usir a Eset byli moudří a oblíbení vládci Egypta. Sutech svému bratrovi záviděl a rozhodl se jej zabít. Uspořádal slavnost, na které ukázal přítomným překrásně zdobenou truhlici a prohlásil, že ten, kdo se do ní přesně vejde, jí dostane darem. Sutech si dopředu změřil Usira ve spánku, takže veděl, že bude jediný, kdo podmínku splní. Vystřídalo se několik přítomných. Když byl na řadě Usir a vlezl do truhlice, Sutech s několika dalšími spiklenci za ním zatloukli víko, takže truhlice se pro Usira stala rakví. Sutech poté vhodil truhlici do Nilu, aby jí řeka odnesla do dalekých krajů. Isis, když zjistila, co se stalo, vla se truhlici hledat, aby mohla svého manžela řádně pohřbít. Nakonec truhlici našla v Byblosu na fénickém pobřeží (dle starší verze na Nilu u Abydu), kde byla zarostlá v kmeni tamaryšku. Truhlici převezla zpátky do Egypta, kde jí ukryla v močále. Sutech, který se mezitím ujal vlády nad Egyptem, se ale vydal zrovna do těchto míst na lov a truhlici objevil. Ve vzteku rozsekal Usirovo tělo na čtrnáct částí a ty rozházel po celém Egyptě, aby je Eset nemohla znovu najít, složit a dopřát Usirovi řádný pohřeb. Eset a Nebthet usilovně pátraly po kusech Usírova těla, našly jich však jenom třináct. Čtrnáctý díl, falus, byl totiž vhozen do Nilu, kde jej spolkl krokodýl. S Thovtovou pomocí nakonec Eset vytvořila zlatý falus a připevnila jej k tělu. Pak se proměnila v dravého ptáka (káni či krahujce) a s pomocí své a Thovtovy magie Usira na chvílí oživila a počala s ním syna Hora. Když Usira život opět opustil, řádně jej pohřbila a Usir se díky tomu mohl odebrat do podsvětí, kde se ujal role vládce podsvětí.

Eset vychovávala Hora ve velkém utajení. Když vyrostl, byl rozhodnut otce pomstít. Předstoupil tedy před nejvyšší soud bohů, kterému předsedal sluneční bůh Re. Jak Hor, tak Sutech měli v tomto sporu mezi bohy mnoho příznivců. Eset samozřejmě podporovala svého syna a všemožně mu pomáhala, Sutecha, jako staršího, podporoval sám Re. Spor trval osmdesát let a Hor nakonec zvítězil a převzal vládu nad Egyptem. Co se týče závěrečné bitvy mezi Horem a Sutechem, existuje několik různých verzí.

Nahoru

Geb

Geb byl staroegyptským bohem země a vlastně samotnou zemí. Egypťané jej považovali za otce všech bohů. Jeho jméno znamená v jazyce starého Egypta též země. Původně byl pokládán za praboha, který s bohyní Nutou zplodil boha Rea a následně i ostatní bohy, jim pak vládl jako nejvyšší ze všech. Doby, kdy Geb vládl, staří Egypťané považovali za obdobu zlatého věku Řecka či Říma, jejich považování se dá také přirovnat ke křesťanskému a muslimskému ráji.

Nejznámější Gebova svatyně se nachází v Iunu, kde byl ctěn jako jeden z tamějšího devatera bohů. Svatyně, kde byl uctíván, se pravděpodobně nacházely také v Mennoferu, Vesetu, Saitě a Behdetu. Byl zobrazován jako člověk s královskou korunou na hlavě, jež někdy byla nahrazována husou, která byla hieroglyfickým znakem jeho jména.

Hapi (Hopej)

Hapi je staroegyptský pohřební bůh, jeden z tzv. čtyř synů Horových. Je bohem spojovaným s jednou ze světových stran - severem, se severním větrem a také s ochranou těla zemřelého - jeho plicvyjímaných při balzamovacích obřadech a ukládaných do kanopy s uzávěrem v podobě hlavy Hapiho. Původně byl zobrazován jako muž, v době Nové říše dostal podobu paviána. I po této proměně ovšem někdy může mít i zcela lidskou podobu.

Hathor

Hathor (egyptsky dům Hora) byla v egyptské mytologii původně zosobněním Mléčné dráhy, která byla chápána jako mléko, které se rozlilo z vemena božské krávy.

Hathor byla starověká bohyně a byla též uctívána jako kraví bohyně od 2700 př. n. l., za vlády druhé egyptské dynastie. Její kult však pro Egypťany sahá do ranějších dob, pravděpodobně až ke Králi Štírovi (Serket). Je bohyní tance, hudby, lásky a alkoholu. Také byla jedním z podsvětních božstev.

Hathor je zmiňována jako Ta se dvěma tvářemi, což můžeme vysvětlovat tím, že je transformací jiné egyptské bohyně, Sachmet. Sachmet byla původně násilnická bohyně války se lví hlavou, která měla zálibu v zabíjení obyvatel Egypta. Poté se ale bohům znelíbilo její chování, opili ji pivem obarveným na červeno, aby vypadalo jako krev, a poté ji proměnili v bohyni lásky Hathor.

Spekulace o významu tohoto označení zahrnují vysvětlení jako symbolika života a života po životě, nebo zrcadlo a odraz obličeje v něm, ale vysvětlení tohoto náboženského eufemismu nebylo nikdy dokázáno.

Hathor také přejala některé znaky bohyně Nut (bohyně oblohy). Symbolizuje někdy hvězdné nebe, noc v níž se rodí nové slunce. Její atribut rohy, symbolizující propast, v níž vychází Slunce za svítání a do níž se ponořuje za soumraku. Jako dobrá kojná dává mléko, svou prvotní živinu Univerzu, které se utváří

Nahoru

Hor (Horus, Harachtej)

Hor (či Hór), latinsky Horus, byl staroegyptský bůh nebes, slunce a světla, božský vládce Egypta. Slunce a Měsíc byly považovány za jeho oči. Jeho otcem byl Usir a matkou Eset. Byl zobrazován jako muž se sokolí hlavou nebo jako sokol.

Hor po zavraždění svého otce Usíra bohem chaosu Sutechem se Sutechem bojoval o trůn Egypta. V této bitvě (na vrcholu blíže neurčené hory) ztratil jedno oko, jeho oko nahradil bůh měsíčního svitu Chonsu okem stříbrným. Ztracené oko se poté stalo symbolem ochrany celého Egypta a jedním z nejdůležitějších symbolů moci - tzv. Horovo oko. Po bitvě se stal prvním faraonem starověkého Egypta ("Sjednotitel Dvou zemí") a všichni ostatní faraoni byli považováni za jeho převtělení. Sám měl čtyři syny: Duametefa, Hapiho, Imseta a Kibehsenefa.

Bylo mu zasvěceno mnoho chrámů, nejznámější z nich byly chrám v Edfu a chrám v Kom-Ombu. Jeho uctívači se nazývali šemsu hor. První zmínky o jeho kultu pocházejí z konce 4. tisíciletí př. n. l. a byl to první bůh, který byl takto uctíván po celé zemi (tj. v Horním i Dolním Egyptě).

Jedno z nejstarších a nejvýznamnějších božstev, uctívané ve více podobách (od místního kultu k bohu říše) v průběhu celých dějin Egypta. Od počátku zbožštěný sokol splývající se sluneční září (Hór jako slunce a jeho bůh). Jako bůh putujícího slunce byl nazýván též Harachtej (jedna z forem boha Ré, jeho syn, posléze jediný bůh Ré-Harachtej), jako zosobnění vycházejícího slunce Haremachet. Vedle funkce boha slunce též bůh egyptského krále, a to nejen ve smyslu náboženském (král jako převtělení boha), ale i politickém (náboženské zdůvodnění teokratické despocie). Ve funkci boha nebe bývá Hór nazýván Harver. Jako manžel bohyně Hathóry (tzv. Hór z Behdetu) figuroval jako ústřední postava komplikovaných a nepřehledných legend a mýtů.

Egypťané rozlišovali trojího Hora: Hora Vzdáleného, jehož očima je slunce a měsíc, Hora, který se vtěluje do každého faraona a chrání království v jeho duchovní podobě; Hora, Isidina syna a nástupce Osirida, zavražděného Séthem.

V Řecku byl Hór ztotožňován s Apollónem (bůh slunce a světla), Áréem (bůh války) a Hórem (egyptský Hór ve své komplexnosti). Kult boha Hóra je připomínán mnoha architektonickými a výtvarnými památkami (chrám v Edfú, v Behdetu, v řecké Apollónii na místě mytického vítězství Hóra nad Sutechem atd.).

Cheprer

Cheprer (variantně též Cheper nebo Cheprej, v překladu "Vznikající (sám ze sebe)" nebo "Stávající se (určitým formou v samovývoji)") je staroegyptský bůh mytologicky identifikovaný s broukem skarabem a pokládáný za jednu z hlavních forem slunečního boha. V Textech pyramid je dáván do souvislosti s prvotním bohem iunského Devatera Atumem jako jedna z jeho podob.[1] V tomto smyslu je bohem - Stvořitelem a zosobněním počátku veškeré existence, která povstává sebestvořením slunečního boha, cyklicky opakovaným jeho každodenním "znovuzrozením" na východním horizontu v podobě Slunce. Následně byl přiřazován také k Reovi a v synkretické podobě mohl představovat ranní slunce, zatímco Re zosobňoval polední a Atum večerní fázi jeho cesty po obloze. Pro tento svůj význam Cheprer hrál od doby Nové říše důležitou roli v podsvětních knihách, jejich prostřednictvím Egypťané této doby usilovali o dosažení posmrtného života.

Chnum

Chnum (variantně v pozdní egyptštině také Chnub, řecky Χνουμις - Chnúmis nebo Χνουβις - Chnúbis) je staroegyptský bůh textově i ikonograficky doložený od počátku historické doby. Původně byl zobrazován v podobě berana, od doby Staré říše výhradně v podobě muže s beraní hlavou. Jeho spojování s beranem (v egyptštině ba, což je homonymum k pojmu ba) vedlo k tomu, že byl pokládán za ba jiných bohů, zejména Rea, Šua a Usira.

Chnum je bohem plodnosti, spojován je především s oblastí prvního nilského kataraktu, jímž Nil překračuje historickou hranici Egypta a symbolicky zde z pohledu starověkých Egypťanů pramení. Proto byl pokládán za "Pána země kataraktů" a "strážce pramenů" a jako "dárce vody" a "původce záplav" poskytoval Egyptu každoroční nilskou záplavu. Jako bůh hranic současně mohl nabývat ochranných a válečných rysů: v této roli se snad objevuje v plném znění jména panovníka 4. dynastieChufua Chnumchufu - "Chnum mne chrání".

V období Střední říše v Textech rakví a zejména pak v době Nové říše se stal jedním z bohů - Stvořitelů: vystupuje zejména jako tvůrce zvířat a lidí (hlavně panovníka a jeho ka), které vytváří na hrnčířském kruhu.

Maat

Maat (v překladu z egyptštiny "Základna" nebo "Podstata") je staroegyptský pojem představující univerzální řád světa, od doby Staré říše reprezentovaný stejnojmennou antropomorfní bohyní Maat.

Zdá se, že původně mohl být tento pojem spojen s podstavcem pro sochu, který je jako hieroglyfický znak součástí zápisu slova. Tato podstava souvisí zejména s baldachýnovou kaplí, v níž je zobrazován bůh Ptah pokládaný za stvořitele světa ve smyslu jeho hmotné existence a později s Usirem, který je v Textech pyramid označován jako "Pán maat", na tomto podstavci je zobrazován jako vítěz nad smrtí a od doby Nové říše na trůnu při podsvětním soudu jako soudce zemřelých.

Již ve Staré říši se však pojem maat užívá především ve významech "pravda", "pořádek", "spravedlnost", "zákonnost", "harmonie" a "stabilita" či prostě "správné jednání" a v tomto smyslu je spojován (jako pojem i jako bohyně) se slunečním bohem Reem, bohemUsirem a také s panovníkem.

Nahoru

Nebthet

Byla v pozdější mytologii považována za matku Anupa, boha balzamování se šakalí hlavou. Byla také sestrou Eset. Byla znázorňována v lidské podobě, ale mohla být zobrazena jako jestřáb.

Nun

Byl zosobněním pravod chaosu, které předcházely stvoření. Věřilo se, že když bylo vše stvořeno, chaos dále existoval za okraji vesmíru a v podsvětí a byl místem vyděděnců a démonů. Mohl být zobrazován jako pavián, také se žabí hlavou nebo v lidské podobě s vousem. V druhém případě držel nad hlavou sluneční bárku.

zdroj wiki

Ptah

Ptah byl bůh moudrosti a řemeslníků, v Memfidě (starověkém Mennoferu) byl uctíván jako stvořitel světa a "Otec bohů", z něhož vzešel život. Dále byl uctíván společně se svou manželkou, lví bohyní války a hrůzy, Sachmet a bohem lotosu Nefertemem. Za jeho syna byl považován architekt první pyramidy v Sakkáře pro faraona Džosera Imhotep (po smrti byl prohlášen za boha).

Usir

Usir byl bohem plodnosti a úrody, byl však také bohem zemřelých. Jeho jméno má několik možností: Usir, Usirev, Osiris také Asar. Jeho bratr Sutech má na starosti pouště s sucho. Samozřejmě záviděl svému bratrovi, tak ho pozval k sobě na velkou hostinu a tam se ho chystal zabít. To se mu podařilo. Jeho tělo roztrhal a pohodil po celém Egyptě. ale Usirova, žena Éset, vyrazila na loďce hledat všechny kousky Usirova těla. Byla to namáhavá cesta plná překážek, ale povedlo se. Za pomoci Anúbida a boha Ra (Re), který mu dal znovu život. Se Usiris probudil z mrtvých a stal se "Bohem zemřelých".
Od této doby putují všechny duše před stolec Usirův a bohyně spravedlnosti Maat váží všechna jejich srdce. Čí je lehčí než pírko pštrosí, ten odchází do ráje nebeského. Čí těžší ten je poddán strašlivým mukám - sežere ho Usirova nestvůra, která hlídá u jeho noh.

Thovt

Thovt je nejmoudřejší a nejchytřejší bůh. Vynálezce písma, bůh magie, moudrosti, strategie, tvůrce čísel, astronomie i geometrie. Je zobrazován jako člověk s hlavou Ibise

Kdysi Thovt pronesl proroctví, že syn bohyně Nut se jednou stane nejoblíbenějším faraonem jakého kdy Egypt měl. To nejvyššího boha Rea naštvalo a řekl, že syn bohyně Nut mu nikdy nevezme trůn ani v jednom ze 360 dní, který rok má, Thovt měl, ale Nut velice rád a proto vymyslel plán, jak by zařídil Nut porod aniž by ovlivnil vůli svého pána. Díky němu má rok 365 dní, protože vyhrál v dámě s bohem měsíce Chonsuem, který mu za výhru daroval pár měsíčních srpů, pomocí nich a pár svých kouzel vytvořil dalších pět dní, ve kterých se postupně bohyni Nut narodili děti: Usir (bůh podsvětí),Sutech (bůh tmy),Eset (bohyně lásky a magie), Nebthet (ochranná bohyně mrtvých) a Harmachet (bůh ohně). To co předpověděl se stalo a díky vychytralé Eset nastoupil Usir na trůn jako nejoblíbenější egyptský faraon.

Když Sutech zavraždil Usira a roztrhal jeho tělo na 14 kusů, které pohodil po celém Egyptě, tak si Eset zavolala na pomoc svého synovce boha Anubise a boha Thovta, kteří dohromady našli za sedm let pouze třináct částí Usirova těla. Thovt zjistil, že čtrnáctou odhodil Sutech do bažiny, kde s o ní dělily dravé ryby. Anubis sestavil třináct částí dohromady i s nimi čtrnáctou, kterou vyčaroval z rybí kosti a celé tělo pomazal kouzelnou mastí a napustil kouzelným olejem. Poté díky jeho magii srostly všechny části jeho mrtvého těla. Od té doby, ale Usir vládl podsvětí a ne světu. Usir v podsvětí řídí poslední soud nad každým zemřelým a bůh Thovt výsledek vážení vždy pečlivě zapisuje. Sice není členem Devatera, ale účastní se pravidelně všech božských soudů, porad a jednání.

Nahoru

Nut

Nut
v hieroglyfickém zápisu

Nút, dcera Šua a Tefnuty, byla staroegyptská bohyně nebe. Bůh země Geb byl jejím bratrem a manželem, se kterým měla 4 děti: Usira, Eset, a (staršího), Sutecha a Nebthet.

Její jméno, také přepisováno jako Nuit nebo Nut, znamená doslova "noc" (přestože bohyně reprezentuje denní i noční oblohu).

Je jedním z nejstarších božstev v egyptském pantheonu, významnou úlohu hraje v jednom z nejstarších mýtů o původu města Iunu.

Podle egyptských kosmologických představ je tělo Nút celá obloha, její prsty ukazují ve směru jednotlivých světových stran. Zobrazována je jako krásná žena, většinou nahá, jejíž tělo zdobí hvězdy, a která je skloněna jako obloha nad světem a jeho obyvateli. Symbolem Nút je dále sykomorový strom (tímto epitetem je často oslovována v modlitbách) a kráva (v níž se bohyně promění v báji o stvoření světa).

S bohyní Nut jsou spojeny také některé tituly, např. Ta, která pokrývá oblohu, Ta, která ochraňuje, Vládkyně všech, Ta, která nese tisíc duší. Po Eset je Nút jedna z nejvýznamnějších bohyň egyptského pantheonu.

Nut je mimo základní symboliku také symbolem znovuzrození - podle egyptských kosmologických představ totiž bohyně Nút (tedy personifikace oblohy) pohltí zemi a ráno ji zase porodí. Hraje proto významnou úlohu i v egyptských eschatologických představách.

Amemait

Je to příšera, kterou vytvořil Usir v podsvětí. Každý panovník nebo hrdina, jehož duše se dostane do podsvětí podstoupí svůj osudový soud. U soudu má být přes 40 bohů. Thovt zapisuje výsledek soudu, před ním jsou váhy na jedné je pírko a na druhé faraonovo srdce, jestli je srdce zatěženo hříchem přijde Amemait a srdce sní, faraonova duše se ztratí a nebude pokračovat do podsvětí.

Amemait stvořil Usir, hned co se stal bohem podsvětí, tak aby to byla nehorší příšera, kterou kdy kdo viděl. Udělal ho z nejstrašidelnějších zvířat Egypta. Krokodýlí hlava, přední tlapy a část těla lva, zadní tlapy a část těla hrocha a ocas mýtických příšer, navíc byla velká několik metrů. Dá se říct, že to byl Usirův mazlíček, který ho poslouchal na slovo. Když bylo náhodou pírko těžší Amemait poslušně odešla.

Apis

Apis symbolizoval slunce a proto býval často zobrazován se slunečním kotoučem nad hlavou mezi rohy. Byl také považován za jednu z mnoha podob boha Ptaha, který byl pánem Memfidy a stvořitelem. Manželkou mu byla Sachmeta a synem Nefertem. Apis měl černou srst a na čele vyobrazené trojúhelníkové bíle znamení.
Po jeho smrti se tělo nabalzamovalo a bylo pohřebeno s náležitými poctami, podle postavení. Kněží po obřadech procházeli celou zemi a hledali schopného nástupce, který by zaujal místo zemřelého.

Apop

Největší nepřítel bohů, zvláště Ra. Je vůbec první démon, démon zkázy a samo zlo. Je obrovský had plný nekonečnou zlobou. Když Ra dělal lidem prvního faraona, nakazil lidi svým zlem, ti byli zlí a nechtěli, aby jim spravedlivý Ra vládl, proto Ra na ně poslal bohyni Sachmet, ale to se později vysvětlilo. Když Ra později pluje po své noční bárce se skupinou bohů, musí vždy za pomoci bohyně Selket porazit v boji zlého Apopa nebo nezačne nový den.

Nahoru

zdroj wiki a postavy.cz

více naleznete zde:

www.postavy.cz/svet/egyptska-mytologie/postavy/

Kniha mrtvých

Kniha mrtvých je umělé označení pro literární, případně obrazové památky, které popisují putování duše záhrobím. Název je původně spjat s Egyptskou knihou mrtvých, neboť je odvozen od toho jak jí nazývali arabští vykradači hrobů - Kniha mrtvého muže. Ti jí přirozeně nedokázali přečíst, ale upoutávala svým mnohdy skvostným provedením. Přehlédli též skutečnost, že tyto svitky byly dávány mužům i ženám. Z hlediska ostatních knih mrtvých je označení Egyptské knihy mrtvých zavádějící, neboť v egyptském duchovním písemnictví existuje celá série různých spisů, které by bylo možné tak označit. Vhodnější by byl jiný umělý název z 19. století - Pohřební rituál.
Když W. Y. Evans-Wentz zjistil, že Tibeťané mají analogický spis, začalo se mluvit i o Tibetské knize mrtvých.
V roce 1872 vyšel německy pod názvem Mohamedánská eschatologie arabský text, který se od té doby stal známý jako Islámská kniha mrtvých.
Některá díla obsahují pasáže, která splňují podmínky knihy mrtvých. Příkladem může být Epos o Gilgamešovi.
Další průzkum ukázal, že analogických textů existuje mnohem více v celé řadě kultur. Mnohé nebyly dosud rozpoznané, takže následující přehled nebude vyčerpávající. Vedle konvenčního názvu uvádí i původní název díla. Konvenční název je vytvářen souslovím označení země původu + kniha mrtvých. Ne vždy je však toto přesné a ne vždy je možné tento název dodržet.

Konec druhého přechodného období znamenal pokračující demokratizaci posmrtného života, v té době se objevila sbírka téměř 200 zaklínadel. Tato sbírka je dnes známa jako Kniha mrtvých, ale starověcí Egypťané ji znali pod názvem "Formule pro vycházení ze dne". Tyto pohřební texty začaly provázet v hrobkách více lidí než Texty pyramid (pouze výsada faraonů) nebo Texty rakví, protože byly dostupné komukoliv, kdo si mohl dovolit získat jejich opis. Texty byly vlastně edistovanou a doplněnou verzí Textu rakví, které se ukládaly do hrobů zámožných lidí až do Řecko-Římského období.

Ačkoliv celkem zahrnovaly 200 zaříkadel, obsahovala jich každá hrobka pouze tolik, kolik zemřelý nebo rodina chtěli (či si mohli dovolit) získat. Texty byly objeveny převážně napsané na papyrových svitcích, ačkoliv určitá zaříkadla byla zaznamenána také na rakvích, amuletech, na zdech hrobek, na soškách a na různých sochách.

Papyrové svitky bývaly často umístěny v rakvi vedle těla, nebo mohly být zabaleny v obinadlech mumie. Někdy se také vkládaly do dutých sošek Ptah-Sokar-Usira, sošky byly potom uloženy v hrobce společně s další pohřební výbavou. Tyto pohřební texty byly obvykle psány v hieroglyfech, ale zachovaly se také Knihy mrtvých v kurzívním, hieraktickém a démotickém písmu. Texty byly obvykle doprovázeny jasně barevnými ilustracemi nebo vinětami- od znázorněných amuletů vložených do obinadel mumie až po detailní scény posmrtného života.

Většinou známý název Správný název Země původu
Egyptská kniha mrtvých Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře Egypt
Texty pyramid Egypt
Texty rakví Egypt
Kniha dvou cest Egypt
O tom, co je v Duátu Egypt
Kniha bran Egypt
Kniha pro přemožení Apepa Egypt
Pouť dvanácti jeskyněmi Egypt
Kniha kokonů Egypt
Kniha země - Akerova kniha Egypt
Kniha o Nut Egypt
Kniha nebeské krávy Egypt
Kniha dne Egypt
Kniha noci Egypt
Kniha pro překonání věčnosti Egypt
Kniha dechů Egypt
Deitifikační edikt Egypt
Fajjúmský papyrus Egypt
Sumerská kniha mrtvých Sestup Inanny do podsvětí Mezopotámie - Sumer
Akkadská kniha mrtvých Sestup Ištary do podsvětí Mezopotámie - Akkad
Tibetská kniha mrtvých Bardo thödol Tibet
Ujgurská kniha mrtvých Ujgurská autonomní oblast
Etiopská kniha mrtvých Stužka spravedlnosti Etiopie
Mayská kniha mrtvých Yucatan (Mayská říše)
Aztécká kniha mrtvých ? Mexiko
Islámská kniha mrtvých ? Saudská Arábie?
Mandejská kniha mrtvých Diwan Abatur Írán
Zoroastrijská kniha mrtvých Arda Virafa Írán
Koptská kniha mrtvých Zostrianos Egypt
Vize Panny Marie Etiopie (Galilea?)
Tajemství Etiopie (Galilea?)
Apokalypsa sv. Pavla Apokalypsa sv. Pavla Etiopie (Galilea?)
Pistis Sofie Egypt (Galilea?)
Japonská kniha mrtvých Zásady pro zrození v Amidově říši Japonsko
Jiříkovo vidění Jiříkovo vidění Čechy
Ars bene moriendi Německo
Slovanská Kniha mrtvých Rusko

Knihy mrtvých představují rozsáhlou literaturu, která je podporována ještě zprávami (zejména starými, a proto nezkreslenými) o přirozené klinické smrti. Ze zkušeností tohoto druhu vycházejí a popisují buď zobecněné putování duše, nebo konkrétní případ. První pokusy o srovnání Egyptské a Tibetské knihy mrtvých spadají do 70. let minulého století. Tehdy byly neúspěšné kvůli nevyhovujícím překladům. Jejich srovnáváním a výzkumem a publikací se dnes soustavně zabývá Jaromír Kozák.

Knihy mrtvých budí značnou pozornost u veřejnosti. Toho se snaží využít někteří nesvědomití jedinci a objevují se spisy, které si nárokují tento název, ale jsou moderními pracemi a nesplňují základní podmínku, aby byly popisy záhrobí, či průvodci duše na cestě záhrobím. O knihy mrtvých se zajímá religionistika, ale nejvíce spjaté jsou s transpersonální psychologií.

I když užívání umělého pojmu kniha mrtvých může někdy působit až násilným dojmem, je to velice užitečná pomůcka, která ponouká, aby byly jednotlivé spisy v této kategorii mezi sebou srovnány.

Nahoru

Ukázka

Kapitola 6.
Říkadlo pro vybídnutí vešebta, aby pracoval za člověka v říši duchů.

N. praví: "Ó vešebte, patřící mně! Až budu určen a zavolán, abych konal práce, které jsou konány mužem v říši duchů podle jeho povinnosti: odklizování nečistoty, vzdělá,vání pole, zavodňování břehů, převážení východního písku na západ, přihlas se za mne, řka: "Zde jsem!"
Dodatek:
Poslouchej jen toho, kdo tě vytvořil, neposlouchej jeho nepřítele!

Kapitola 30.
Říkadlo, aby Novo srdce se nestavělo v podzemí proti němu.

N. praví: "Ó svědomí mé, které mi patříš nyní, když jsem mrtev! Ó srdce mé, které jsi mi patřilo, dokud jsem žil na zemi! Nestav se proti mně, nesvědč proti mně a neodporuj mi před soudním sborem bohů! Nevystupuj nepřátelsky proti mně před tím, jenž váží! Ty jsi můj duch, sídlící v mém těle, ochránce, jenž ve zdraví udržuje mé tělo. Až vstoupíš do krásného místa, k němuž oba pospícháme; nezneucti mého jména před dvořanstvem velkého boha, pána západní říše!"
"Vy, kteří máte zakročovati proti lidem, nepozastavujte se! Mé dobré jméno jest dobré pro sluch, takže radost z něho budou míti soudci. Nezlobte se! Nevypovídejte lživě proti mně a stranicky pro boha před velkým bohem, pánem západní říše!"
"Pohled', jak jsi nyní vznešený, když jsi byl uznán za spravedlivého!"
Má se odříkati nad skarabem z .......... zasazeným do zlata s obrubou ze stříbra a má se pověsiti zářícímu duchu na krk.
Nalezeno bylo toto říkadlo ve velkém Chmunu pod nohama Jeho Veličenstva, tohoto vznešeného boha, napsané na majolikové desce samotným bohem za Jeho Veličenstva, krále Horního i Dolního Egypta Menkovrea ospravedlněného od královského prince Hardedefa, jenž je našel, když cestoval, vykonávaje revisi chrámů.

Kapitola 53.
Říkadlo zabraňující požívání výkalů a pití moči v říši duchů.

N. praví: "Jsem dvourohý býk, ředitel nebe, pán nebeských korun, velký světlodárce, jenž vyšel z planoucího ohně, jenž podmanil Šva a Tefnetu, jemuž jest dáno putovati.
Mám odpor k tomu, co se mi oškliví. Nejím výkalů, protože jsou odporny mému duchu. Nedostávají se do styku s mým tělem, nejsou zdvihány mýma rukama, nešlapu do nich svými chodidly. Nepiji moči a nechodím po hlavě v říši duchů.
Mám chléb z Onu. Můj nebeský chléb jest od Rea; můj zemský chléb jest od Geba. Člun večerního slunce a člun ranního slunce mi je přivážejí z chrámu velkého boha v Onu; on má radost a já jsem spokojen.
Spřátelil jsem se s nebeskými lodníky; jím to, co jedí oni, živím se tím, čím se živí oni. Jím chléb ze zásobárny pána obětí."

Kapitola 125.
Říkadlo pro vstup do síně obou pravd.
I

Co má N. říkati při vstupu do síně obou pravd, aby byl zbaven všech hříchů, kterých se dopustil, a aby směl patřiti v tváře bohů.
N. praví: "Bud' pozdraven, velký bože, pane obou pravd! Přišel jsem k tobě, můj pane, byv přiveden, abych spatřil tvou krásu. Znám tebe, znám jména čtyřiceti dvou bohů, kteří jsou s tebou v této síni obou pravd, živíce se hříšníky a pijíce jejich krev v den zúčtování před Vennofrem. Hled', přicházím dnes k tobě, přináším spravedlnost a zaháním hříchy.
Nezhřešil jsem proti lidem. Neporážel jsem dobytka určeného k oběti. Nezpůsobil jsem škody na místech posvátných. Neznal jsem ničemnosti a nedopustil jsem se nepoctivosti. Nechoval jsem nevážnosti k bohu. Nepohrdal jsem chudými. Nepřipravil jsem nájemce o jeho majetek. Nečinil jsem nic, co se oškliví bohům. Neočernil jsem člověka u jeho nadřízeného. Nenechal jsem nikoho hladověti. Nerozplakal jsem nikoho. Nezabil jsem nikoho ani jsem nedal rozkazu k vraždě. Nezpůsobil jsem nikomu bolestí. Nezmenšil jsem dávky potravin do chrámů. Nezadržel jsem obětního chleba bohům. Neodňal jsem obětních koláčů zářícím duchům. Neznásilnil jsem ženy. Nebyl jsem necudný. Neporušoval jsem obilní míry. Nezkracoval jsem lokte. Neporušil jsem polní výměry. Nezatěžoval jsem vahadlo váh. Neodnímal jsem kojencům mléka od úst. Neodháněl jsem dobytka od jeho píce. Nechytal jsem do sítě ptáků v bažinách bohů. Nechytal jsem ryb v jejich vodách. Nezabraňoval jsem vodě téci v její čas a nestavěl jsem hrází v cestu tekoucí vodě. Neuhasil jsem ohně v jeho času. Nepřekračoval jsem času, určeného mi pro příjem obětního masa. Nezadržel jsem dobytka, určeného chrámu. Nezkracoval jsem boha o jeho příjmy.
Jsem čist! Jsem čist! Jsem čist! Jsem čist! Má čistota jest čistota velkého ptáka ohniváka z Henennisutu, protože jsem byl nosem pána dechu, jenž na živu udržuje všecky lidi v den vyplnění božského oka v Onu posledního dne druhého měsíce doby pučení před pánem této země. Viděl jsem vyplnění božského oka v Onu a proto se mi nestane nic zlého v této zemi, v síni obou pravd, neboť znám jména těchto bohů, kteří jsou zde."
"Ó kráčející dlouhými kroky, jenž jsi přišel z Onu! Nedopustil jsem se hříchu."
"Ó Mající oheň ve svém náručí, jenž jsi přišel z Cheriohu! Neloupil jsem."
"Ó Nosatče, jenž jsi přišel z Chmunu! Nebyl jsem lakomý."
"Ó Jenž pohlcuješ stíny, jenž jsi přišel z jeskyně! Nekradl jsem."
"Ó ty Strašlivého obličeje, jenž jsi přišel ze Sokarova sídla! Nezabil jsem člověka."
"Ó páre lvů, jenž jsi přišel z nebe! Nezmenšil jsem obilní míry."
"Ó ty, Jehož oči probodávají, jenž jsi přišel z Chemu! Nedopustil jsem se podvodu."
"Ó Plameni, jenž jsi přišel, obcházeje kolem! Neodcizil jsem majetku boha."
"Ó Drtiči kostí, jenž jsi přišel z Henennesutu! Nelhal jsem."
"Ó Paliči, jenž jsi přišel z Domu ducha Ptahova! Neukradl jsem pokrmu."
"Ó Obyvateli jeskyně, jenž jsi přišel ze západu! Neproklínal jsem."
"Ó Bělozubý, jenž jsi přišel ze Země jezerní! Neprohřešil jsem se ničím."
"Ó Krvežroute, jenž jsi přišel z popraviště! Neporazil jsem býka, patřícího bohu."
"Ó Žroute vnitřností, jenž jsi přišel od soudu třiceti! Nelichvařil jsem."
"Ó Pane pravdy, jenž jsi přišel ze sídla obou pravd! Nedopustil jsem se polního pychu."
"Ó Svůdce, jenž jsi přišel z Bastu! Nevyzvídal jsem o nikom v jeho domě."
"Ó Bledý, jenž jsi přišel z Onu! Nebyl jsem mluvkou."
"Ó Zlovolný, jenž jsi přišel z Usirova kraje! Nepřel jsem se o nic, co mi nepatřilo."
"Ó ty Jenž bys měl býti upražen, jenž jsi přišel z popraviště! Nesouložil jsem s ženou, mající manžela."
"Ó ty Jenž se díváš, co si kdo odnáší, jenž jsi přišel z Domu Minova! Nebyl jsem necudný."
"Ó Nejvyšší Nejstarší, jenž jsi přišel z kraje Datlových palem! Nešířil jsem strachu."
"Ó Bořiči staveb, jenž jsi přišel z . . . . . . . . . . . . . kraje! Neprohřešil jsem se ničím."
"Ó ty, Jenž odnímáš řeč, jenž jsi přišel z Velikého místa! Nebyl jsem vášnivý."
"Ó děcko, jež jsi přišlo z Onského kraje! Nebyl jsem hluchý k hlasu pravdy."
"Ó Hlasateli, jenž jsi přišel z Vesetského kraje! Nepobuřoval jsem."
"Ó Bastský, jenž jsi přišel ze svatyně Sokarovy! Nepřimhuřoval jsem očí!"
"Ó ty Jehož obličej jest obrácen nazad, jenž jsi přišel z doupěte odporu! Neposkvrnil jsem sebe sama, nesouložil jsem s mužem."
"Ó ty Jehož nohy jsou ohnivé, jenž jsi přišel z temnot! Neužíral jsem svého srdce."
"Ó Šiřiteli tmy, jenž jsi přišel z tmy! Nepřel jsem se."
"Ó ty Jenž odnášíš svou obět', jenž jsi přišel ze Saje! Nebyl jsem násilnický."
"Ó Pane obličejů, jenž jsi přišel ze Zeftu! Nebyl jsem ukvapený."
"Ó udavači, jenž jsi přišel z Cini! Nevzpíral jsem se svému svědomí, nesnažil jsem se uchlácholiti boha."
"Ó Rohatý, jenž jsi přišel ze Siovtu! Netlachal jsem."
"Ó Nefertume, jenž jsi přišel z Domu Ptahova ducha! Jsem bez hříchu ; neučinil jsem nic zlého."
"Ó ty Jenž neponecháváš zbytku, jenž jsi přišel ze Zedu! Nehaněl jsem krále."
"Ó ty Jenž činíš, co si přeješ, jenž jsi přišel z Cobu! Nekladl jsem překážek tekoucí vodě."
"Ó Hudebníku, jenž jsi přišel z pravodstva! Nekřičel jsem příliš."
"Ó ty Jenž popřáváš zdar lidstvu, jenž jsi přišel ze svého domu! Nehaněl jsem boha."
"Ó ty Jenž chystáš dobro, jenž jsi přišel z kraje Harpuny! Nepůsobil jsem otoků."
"Ó Poutateli duchů, jenž jsi přišel z Města! Nevypínal jsem se nad svůj stav."
"Ó ty Jenž máš nádhernou hlavu, jenž jsi přišel z díry! Nebyla větší moje spotřeba než postačoval můj majetek."
"Ó ty Jenž odnášíš svůj podíl, jenž jsi přišel z podzemí! Nezdržoval jsem boha ve svém městě."

Nahoru

II
Co má N. říkati při odchodu ze síně obou pravd, když byl prohlášen za spravedlivého.

N. praví: "Buďte pozdraveni, bozi! Znám vás, znám vaše jména. Nepropadl jsem vašim nožům, protože jste nežalovali na mne tomuto bohu, v jehož družině jste. Vždyť ani jediný hřích se k vám nedostal a vy řekli jste o mně pravdu pánu vesmíru, protože choval jsem se spravedlivě v Egyptě, neurážel jsem boha a nebylo na mne žalob u vládnoucího krále.
Bud'te velebeni, bozi, kteří jste v této síni obou pravd, beze lži v svých srdcích, živící se pravdou z Onu, pohlcujíce to, co vám jest nepříjemné před Horem sídlícím ve své slunečná kouli. Zachraňte mne před Bebojem, který se živí vnitřnostmi vznešených v den velkého zúčtování.
Hled'te, přišel jsem k vám bez hříchu, bez zločinu, bez špatnosti, bez svědectví proti mně, neučiniv nic, co by bylo proti tomu. Živím se pravdou svého srdce. Činil jsem, co si přáli lidé a s čím byli bozi spokojeni. Zjednal jsem si přízeň bohů tím, co mají rádi. Dával jsem chléb hladovému, vodu žíznivému, oblek nahému, lod' tomu, kdo ji neměl. Dával jsem oběti bohům i zářícím duchům. Osvobod'te mě, ochraňujte mě, nežalujte na mne před velkým bohem! Jsem člověk, jehož ústa jsou čista, jehož ruce jsou čisty, jemuž říkají, kteří ho vidi: "Bud' vítán!" Vždyt' slyšel jsem to, co mluvili osel a kočka v domě hrocha. Byl jsem svědkem před jeho tváří, když vzdával chválu. Jsem obřadník bohů, znalý toho, čeho jest jim třeba. Přišel jsem sem, abych dosvědčil pravdu a přivedl váhy do jejich rovnováhy v říši duchů.
Ó ty, jenž stojíš ve výši na svém podstavci a máš svou korunu, jehož jméno jest "Pán vzduchu"! Chraň mě před
těmito svými posly, šířícími zhoubu a působícími zkázu, nemajícími ohledů, protože jsem se zastával pravdy, Pane pravdy! Jsem čist. Jest čista má hrud', jest čist můj zadek, byl očištěn i můj pupek. Nemám údu, který by postrádal spravedlnosti. Byl jsem očištěn v jižní studni, spočinul jsem v severní dílně v polích kobylek, kde se koupe Reovo mužstvo o čtvrté hodině noční, aby se potěšila srdce bohů. Když jdu kolem v noci nebo ve dne, volají na sebe: "Nechte ho jíti!"
"Kdo jsi a jaké je tvé jméno?" - ptají se mne.
"Jsem ten, jenž vyrostl z papyrového houští. Obyvatel Olivy jest mé jméno."
"Proč chceš projíti?" - ptají se mne.
"Chci jíti kolem města ležícího na sever od křoví."
"Co tam spatříš?"
"Nohu s kyčlí."
"Co jim řekneš?"
"Spatřil jsem jásot v zemi Fenechů."
"Co ti dají?"
"Ohnivé plameny a majolikovou desku,"
"Co s tím učiníš?"
"Zahrabu to na břehu jezera pravdy jako večerní oběť."
"Co najdeš tam na břehu jezera pravdy?"
"Pazourkové žezlo, jehož jméno jest Dávající dech."
"Co učiníš s ohnivými plameny a majolikovou deskou, až je zahrabeš?"
"Budu naříkati pro ně, vyhrabu je, uhasím oheň, rozbiji desku a hodím je do jezera."
"Jdi si a projdi touto branou síně obou pravd, ty nás znáš."
"Nedopustím, abys mě překročil," - volá práh dveří - "dokud mí neřekneš mého jména!"
"Jazýček váh spravedlnosti jest tvé jméno."
"Nedopustím, abys mnou vešel." - praví pravá veřej dveří - "dokud mi neřekneš mého jména!"
"Miska váh nesoucí pravdu je tvé jméno."
"Nedopustím, abys mnou vešel," - volá levá veřej dveří - "dokud mi neřekneš mého jména."
"Miska nesoucí účet srdce je tvé jméno."
"Nedopustím, abys mě překročil," - volá práh dveří - "dokud mi neřekneš mého jména."
"Býk Gebův je tvé jméno."
"Neotevru ti" - volá závora dveří - "dokud mi neřekneš mého jména."
"Palec nohy jeho matky je tvé jméno."
"Neotevru ti" - praví skoba dveří - "dokud mi neřekneš mého jména."
"Živé oko Sobka, pána východního pohoří je tvé jméno."
"Neotevru ti, nepustím tě dovnitř" - volá strážce dveří - "dokud mi neřekneš mého jména."
"Prsní bradavka Šva, kterou dal na ochranu Usira, je tvé jméno."
"Nedopustíme, abys námi prošel" - volají sloupy dveří - "dokud nám neřekneš našeho jména."
"Dítky Renenutiny jest vaše jméno."
"Znáš nás, nuže projdi námi!"
"Nevstupuj na mne" - volá podlaha síně.
"Proč? Vždyt' jsem přece čist!"
"Protože neznám jména tvých nohou, jimiž chceš na mne vstoupiti. Pověz mi je!"
"Vstupující před Mina jest jméno mé pravé nohy, .......... Nebthety jest jméno mé levé nohy."
"Vstup tedy na mne, když mě znáš!"
"Neohlásím tě" - volá vrátný této síně - "dokud mi neřekneš mého jména."
"Ten jenž prozkoumává srdce a prohlíží těla je tvé jméno."
"Nuže ohlásím tě. Který bůh je ted' právě uvnitř? Pověz mi to!"
"Tlumočník obou zemí."
"Kdo je tlumočníkem obou zemí?"
"Thovt je to."
"Nuže vstup!" - volá Thovt - "Proč jsi přišel?"
"Přišel jsem, abych byl přijat."
"Jaký jsi?"
"Jsem očištěn od všeho hříchu, jsem zbaven všeho zla, páchaného těmi, kteří nyní žijí; nemám s nimi styku." "Přijmu tě. Kdo je to, jehož střechou jest oheň, jehož stěnami jsou živí brejlovci, jehož podlahou jest vodstvo?" "Usirev je to."
"Nuže vstup, jsi přijat. Tvým chlebem jest božské oko, tvým pivem jest božské oko, oběti tobě dávané na zemi jsou božské oko."
Má se provésti tak, jak se to děje v síni obou pravd. N. ať říká toto říkadlo, jsa čist, jsa oblečen v oděv z jemného plátna a v bílé sandály, jsa nalíčen černým líčidlem a natřen nejjemnějším myrhovým olejem, když obětoval mladého býka, husy, kadidlo, chléb, pivo a zeleninu.
Obraz vymaluješ na čistou plochu barvou, utřenou z hlíny, na níž nevstoupila noha vepře.
Nad kým se vykonávají obřady této knihy, tomu se bude dobře dařiti i jeho dítkám se bude dobře dařiti. Bude miláčkem krále i jeho dvořanstva a dostane se mu chleba, piva, koláčů a velkého kusu masa z jídelního stolu velkého boha. Nebude mu bráněno, aby vstoupil do kterýchkoli dveří západní říše, bude uveden do společnosti králů Horního a Dolního Egypta, bude členem družiny Usirovy a bude moci vycházeti v každé podobě, jaké si bude přáti, jsa živá duše na věky věkův.
Je to pravda zjištěná nekonečněkráte.

Kapitola 154.
Říkadlo, aby mrtvola nepodlehla zkáze v podzemí.

N. praví: "Bud' veleben, můj otče Usire! Přišel jsem, abys dal neporušenost tomuto mému tělu, aby nepodlehla zkáze tato mrtvola. Jsem dokonalý jako tento můj otec Cheprer, jenž jest jako já, a nepodléhá zkáze.
Pojd' sem a učiň silným můj dech, pane dechu, jenž povznášíš ty, kteří jsou jako ty. Trvám tebou, protože jsi ze mne vytvořil pána rakve, a necháváš mě vstoupiti do země věčnosti jako ty, které jsi stvořil společně se svým otcem Atumem, jehož tělo nepodléhá zkáze, protože jest nezničitelný.
Nečiním nic, čeho ty nenávidíš. Nuže, at' miluje mě tvůj duch a neopouští mne! Přijmi mě do svého průvodu, abych neshnil, což jest osud, který jsi určil každému bohu a každé bohyni, každému zvířeti i každému plazu, jenž podlehne zkáze, když odejde duše po jeho smrti. Když mu odejde, on propadá zkáze: hnije, všecky jeho obvazy zetlívají, jeho údy se rozpadávají, kosti měknou a maso se mění v hnilobný mok, vydává hnilobný zápach a hemží se červy.
Červi však zahynou a on nepodlehne zkáze pomocí oka Švova a nezahyne, at' si je to kterýkoli bůh nebo kterákoli bohyně, jakýkoli pták nebo jakákoli ryba, jakýkoli had nebo jakýkoli červ nebo kterékoli zvíře, když vložíš oko Švovo na jeho tělo. Červi tě znají a strach z tebe je děsí. A tak každý člověk a zrovna tak cokoli jiného, co zemře, at' je to jakékoli zvíře, jakýkoli pták, jakákoli ryba, jakýkoli had nebo jakýkoli červ žije, když zemře.
Dej, at' zmizí ohavnost, kterou způsobili červi, a nenech je přicházeti na mne, když se objeví! Nevydávej mne v ruce tohoto vraha, který jest ve své ......... , usekávajícího údy, dávajícího shníti tomu, co jest skryto, ničícího četné mrtvoly, a živícího se vražděním! Žiji, vykonávaje tvé rozkazy. Nevydávej mě do jeho prstů, at' nenabude moci nade mnou, nebot' jsem pod tvou svrchovaností, pane bohů.
Bud' veleben, můj otče Usire, jenž máš své údy, nehniješ, nečervavíš, nejsi roznášen, nezapácháš, nesetlíváš, nerozlézáš se červy. Jsem Cheprer, moje tělo potrvá na věky. Nehniji, nepráchnivím, nesetlívám, nepropadám zkáze pomocí oka Švova.
Jsem! Jsem! Žiji! Žiji! Jsem zdráv! Jsem zdráv! Probudil jsem se, jsa spokojen, neboť nejsem shnilý, nejsem zkažen hnilobným mokem, není porušen můj obal z jemného plátna, nejsem zkomolen, nejsou vyhnilé mé oči, nevytekly mé uši, má hlava není oddělena od mého trupu, nebyl mi vytržen jazyk, není ostříhán můj vlas, není vytrháno mé obočí, nebylo na mně spácháno nic zlého. Má mrtvola trvá, nejsouc porušena, nepodléhajíc zkáze v této zemi na věky.

Kapitola 167.
Říkadlo pro přinesení božského oka.

Písař nástěnných nápisů v chrámech Jihu i Severu ctihodný a dobrý, kterého zplodil malíř Cene ospravedlněný, a kterého zrodila paní domu Mutresti ospravedlněná, praví:
"Thovt přivedl zpět božské oko a uspokojil božské oko, když je Re odeslal pryč. Ono velice trpělo, ale Thovt je uspokojil, vyprostiv je z utrpení. Jsem spokojen, jako ono jest spokojeno, nebot' jsem spokojen, když ono jest spokojeno."
Necht' jest spokojen písař Nebseni ctihodný!

zdroj

Nahoru

Záhada Pyramid

Profesor Joseph Davidovits, francouzský chemik, je čilý starý pán, který říká, že kvádry pro pyramidy jsou z geopolymerů, které jsou údajně pevnější, než vápencové bloky z blízkých lomů. Tvrdí, že původní vápenec by nevydržel tlak v pyramidě. Nejdříve se podívejte na video odlití bloku geopolymerů, které Davidovits umístil na youtube.com (https://www.youtube.com/watch?v=znQk_yBHre4). Toto video shlédlo přes 110 000 lidí.
Stručný obsah uvedeného videa:

Výchozí materiál (asi z 95 %) je vápencovitý, sypký a hrudkovitý, rozmíchává se s vodou a s 5% jílu a kaolínu v mělkém bazénu pomocí dřevěných hřabel.
Směs se nechá asi 7 hodin zavadnout a vysoušet na slunci.
Zavadlá hmota se v putýnkách na zádech nosí do dřevěné formy o rozměrech velkého kuchyňského stolu nebo balíku slámy - typický blok pyramidy měl 2,5 tuny, to je objem asi 1 m3.
Ve formě se zavadlá směs udusává ručně beranidlem o čelní ploše asi velkosti formátu A3. Za 3 hodiny je možno dřevěné bednění odstranit. To platí pro Egypt, ve Francii prý bude celkově tuhnout měsíc.
Je možné odlévat i větší bloky až 15 tun a bloky mohou být položeny na sebe s minimální spárou mezi vrstvami. Čím je výchozí materiál řidší, tím je struktura odlitku hladší.
Davidovits tvrdí, že vědci v Technickém institutu v Massachusetts v USA potvrdili na jaře 2008, že kvádry lze tímto způsobem vytvořit a že v kamenech pyramid jsou atomy uspořádány jinak než v přírodním vápenci. (Zdroj: článek v MF Dnes 30.6.2008 - Pyramidy? Přece z umělého kamene.)
Předchozí článek MF Dnes uvádí výrok prof. Davidovitse: "... v oblasti se sice nacházejí vápence, ale pro stavitelství jsou nevhodné. Jsou příliš měkké, nemají dostatečnou životnost, na takové monumentální stavby se nehodí. Pyramidy z nich by se vlastní silou zbořily."
V lomech Toura a Maadi poblíž Gizy se vápencové kvádry prokazatelně těžily. Davidovits to v článku vysvětluje tak, že vápenec byl potřebný jako surovina pro geopolymery.

Můj komentář:
C. W. Ceram (1915-1972, vlastním jménem Kurt Wilhelm Marek) byl německý novinář, spisovatel a popularizátor archeologie. Byl zraněn u Stalingradu, odlétl s posledním letadlem z obklíčení, po válce se vrátil k publikování a koncem padesátých let vydal knihu "Bohové, hroby a učenci", ve které uvádí, že vápencové bloky byly těženy na obou březích Nilu. Technika lámání bloků byla vysekáním kruhových otvorů, do nichž se natloukly dřevěné kůly, které se zalévaly vodou. Kvádr se odlomil tlakem bobtnajících klád a přepravoval se pomocí válečků. A to jsem se nedočetl zatím nikde jinde. Dále nelze než citovat Ceramův výrok: "Genialita je schopnost zredukovat komplikované na jednoduché."
Pročetl jsem hodně literatury o pyramidách a jejich stavbě - technicky a časově náročné se mi zdá právě lámání kaneme a jeho přeprava, naložení na lodě, vykládání z lodí. Pak až lze diskutovat o dopravě kvádru nahoru na pyramidu. Dochovaly se měděné nástroje tradičně označované jako dláta. První pohled na tento nástroj ukazuje, že šlo o čtyřboké sekáče (dělníci v lomu na žulu měli dříve i u nás tyto "kameníčky" - mimořádně tvrdé ocelové nástroje se čtyřbokým hrotem, které používali rovněž k vysekání kulatých otvorů pro trhání kamene bobtnajícími kulatinami dřeva). Musím se podivovat, proč Egypťané lámali kvádry, které pak zřejmě roztloukli i a nosili v putýnkách k míchání do "bazénu" a pak zavadlou hmotu do dřevěných forem.
Až asi do 11. století n.l. neznal středověk použití pily. Pila byl keltský vynález na 1000 let zapomenutý. Trámy se sekaly podle naznačené linky pomocí tesařských širočin z klád položených vodorovně na dřevěných kozách asi do kolen vysokých. Skupina tesařů byla schopna vyrobit trám za hodinu, velký nejvýše za několik hodin - uměli to tesaři ještě před padesáti lety. Výroba širokého prkna tímto způsobem ve starověku byla nesmírně pracná a neefektivní, osekáváním zůstala jen středová fošna. Pohled na kamenné bloky pyramid ukazuje, že by bylo třeba obrovské množství různě velkých forem. Každý, kdo dělal bednění ("šalung"), třeba jen pro plot, ten ví, že příprava těsného dřevěného bednění z prken a jeho zajištění proti tlaku je zdlouhavá a pracná. Vyrobit těsné a rychle rozebiratelné bednění o výšce skoro metr bylo pro Egypťany, kteří neznali pilu a neměli v podstatě vhodné hřebíky, přímo mrhání prostředky a časem. Nehledě na to, že tažení celého kvádru (po dřevěném trámku řekněme silou odpovídající 70% jeho tíhy), je jednodušší, než vynosit v putýnkách celou tíhu nákladu nahoru. Proč by odlévali při stavbě pyramid malé kvádry, když mohli stejným způsobem nanosit zavadlou hmotu do obrovských bazénů vymezených po stranách utěsněnými vápencovými bloky?

Davidovits připouští, že z geopolymerů nejsou pyramidy celé. Neuvádí jaký je podíl přírodních bloků. Rozčiluje se, že Egypt nechce povolit regulérní odběr vzorků z pyramid. Neuvádí však, kde geopolymerové bloky jsou. Takže se nedivím, že mu Egypťané nechtějí povolit rozebrat kus pyramidy.
Profesor Miroslav Verner, náš nejpřednější egyptolog, uvádí, že uvnitř pyramid byly moderními nedestrukčními metodami v 80. letech objeveny prostory zasypané pro zrychlení stavby pískem. Můj názor je jednoduchý - pokud byly používány geolopymery, tak v místech k tomu výhodných - třeba k vyrovnání vrstev a vyplnění mezer, kde nebyl k dispozici vhodný kvádr. Bednění pak tvořily samotné sousední kvádry. Vápencová drť, která vznikala při lámání a opracování bloků by se tedy rovněž využila.
Egyptologové uvádějí četné dutiny v pyramidě a nemají žádné problémy s pevností vápence. Chodby až desítky metrů vysoké uvnitř pyramidy využívají tzv. přečnělkovou klenbu z vodorovně položených vápencových bloků - dutiny přečkaly tisíce let a byly mnohokrát vyfoceny v bezvadném stavu. Původní vchod do Velké pyramidy je 15 m vysoko a je zajištěn dvěma asi 2 m vysokými bloky ve tvaru obráceného písmene V (tzv. sedlová klenba). Pod původním vchodem je uměle vybouraný vchod (i pro nynější návštěvníky), který není zajištěn nijak a vápenec drží tlak dobře. Spisovatel C. W. Ceram uvádí, že uvnitř Velké pyramidy je nad pohřebními komorami pět odlehčovacích dutin - architekti prý spočítali, že je to odlehčení zbytečné a žulové bloky stropu by snesly i 5 krát větší zatížení.
Žádná pyramida se nezřítila vlastní vahou. Pyramida v Médúmu je stupňovitá, později byla rozšířena a nakonec obložena do tvaru hladké pyramidy. Arabové jí nazývají falešná pyramida. Toto spadlé obložení nyní leží poblíž 92 m vysoké pyramidy. Profesor Verner připouští názor, že to může být zbytek stavební rampy. Zborcení pyramidy je možnost, kterou egyptologové spíše zamítají, i když první pyramidy stojí na písčitém podkladu. Některé nižší pyramidy obsahují i nepálené cihly, jiné i kamenné (ne vápencové) bloky. Klasické pyramidy například v Gíze však stojí na kamenném podloží a jsou z vápencových kvádrů. Nevím, jaké vlastnosti má vápenec poblíž Gizy, ale z vápence jsou celá pohoří (je také na Everestu), hluboké krasové jeskyně a propasti, třeba asi 125 m hluboká Macocha.
Uvedený článek z MF Dnes je nejspíše shodný s https://zpravy.idnes.cz/pyramidy-podle-slavneho-vedce-jsou-z-umeleho-kamene-fh6-/brno.asp?c=A080621_997037_brno_taj - popisuje využití geopolymerů jako náhrada cementu ve stavebnictví, kde stačí nižší pevnost. Výroba geopolymerů je ekologická - představuje 6 krát méně uvolněného CO2, než při výrobě cementu.
Použití geopolymerů - jako materiál při pozemních i dopravních stavbách, v úložištích nebezpečných odpadů. Jsou z něj vyrobeny části karoserií vozů formule 1, destičky štítů raketoplánů nebo kostní náhrady v lidském těle. Letiště v Los Angeles bylo opraveno pomocí geopolymerů.
Článek na https://vikend.ihned.cz/1-10000070-18802110-v00000_d-95 uvádí použití geopolymerů k restaurování kamenných soch, kde má větší životnost, než pískovec. Mohou se z nich dělat třeba fasádní obklady, chodníkové i stavební dílce pro pozemní nebo dopravní stavby (zvláště protihlukové stěny). Ve světě jsou pouze dvě místa, kde se nachází materiál přímo vhodný bez úprav pro výrobu geopolymerů - v Austrálii a poblíž Plzně, kde je ložisko lupků (zde jako zbytek po těžbě černého uhlí). Česká republika má šanci se stát Gopolymerwalley. Zkušenosti s težbou surovin napovídají, že to bude spíše Geopolymerkráter - unikátní ložiska kaolínu už jsou v rukou nadnárodních společností a porcelán nebo keramiku dovezeme třeba z Číny.

Více o lupku je na www.zud.cz/dokumenty/vznik_lupku.pdf. Lupek je vrstevnatý jílovec - usazený sediment složený hlavně z kaolinitu (Al2O3. 2SiO2.2H2O), který obsahuje chemicky vázanou vodu. Od jílů se liší větší pevností, vrstevnatostí a lupénkovitostí, je méně pevný než břidlice. Lupek se využívá jako ostřivo při výrobě žáruvzdorných a ohnivzdorných materiálů.
Článek na https://www.enviweb.cz/.../Geopolymer_Valley_Nitky_smeruji_do_Ceske_republiky.htmlsi zaslouží pročíst celý. Geopolymery jsou odolné vůči vysokým teplotám (do 1000°C), při kterých již nelze použít cement. Rozporné je ovšem tvrzení, že při jejich přípravě se vznik emisí CO2 snižuje o více než 50 %. Jinde Davidivits uvádí 6 krát nižší produkci CO2, než při výrobě cementu. Do budoucna pak může být velmi podstatná stabilizace nebezpečných a radioaktivních odpadů pomocí geopolymerních matric (tzv. solidifikace). Geopolymery mají schopnost bezpečně ukládat nejrůznější komponenty, každou částečku hermeticky a nerozbitně zapouzdří. Pouzdra pak k sobě přirostou, tím vznikne nový materiál, bez rizika, že z něho něco unikne.
Při výrobě 1 tuny cementu uniká do ovzduší 1 tuna CO2. Při roční světové produkci jde o 1,8 miliardy tun CO2, což je 6-8 % veškerého množství emisí způsobujících skleníkový efekt. (Dopravě se připisuje 18 % CO2.)
Archeologické nálezy u měst Ur a Chaldees ukázaly, že se zde cihly připravovaly ze směsi popele a vápna. Ve starověkém Římě se jako materiál na výrobu stavebních hmot začal využívat sopečný produkt - pucolán. Davidovits tvrdí, že římské Koloseum je z geopolymerů. Pokud vím, tak dříve se tvrdilo, že je z tzv. románského cementu, kterému se připisovala životnost tisíce let v tamějším prostředí a složením se blížil asi hydraulickému vápnu. Prostě při pálení vápna asi na 1000°C se tam přidávalo trochu hlíny a vznikl jakýsi slabý cement. Cement se dnes vyrábí z hlíny a vápence v poměru asi 1:3 a vypalováním na 1300°C -1500°C a následným semletím cementového slínku. Výroba cementu je tedy energeticky náročná. Cement obsahuje hlavně křemičitany a hlinitokřemičitany vápenaté a tuhne i pod vodou, s čímž budou mít geopolymery potíže.
Adresa https://translate.google.cz/translate?hl=cs&sl=en&u=https://www.davidovits.info/&sa=X&oi=t obsahuje strojový překlad ze stránek profesora Davidovitse. Dále o geopolymerech je adresa https://www.geopolymer.org/category/science.

GEOPOLYMERY
Název zvolil profesor Davidovits asi dobře - není snadné vymyslet nový název, který je zapamatovatelný ve všech jazycích. Nicméně celkem do nedávna jsem se domníval, že se přidávají organické polymery, což není pravda. Pojivem jsou jíly a kaolíny.
Velmi rozdílné vlastnosti geopolymerů jsou dány výchozími materiály. Výhodou našich lupků je to, že nepotřebují aktivaci, čímž se nejspíš rozumí i zahřívání - často se uvádí u geopolymerů 300°C, jinde 600-700°C. Tím vznikají značné rozdíly v uváděné energetické náročnosti od asi 16-17 % do 50 % energie potřebné pro výrobu cementu - myslí se asi stejně výroba betonu z cementu, což spotřebuje další energii.
Haldy lupku vysoké až 70 metrů poblíž Zbůchu u Plzně se chystal v srpnu 2007 využít tým ERIGA - Evropský výzkumný ústav profesora Davidovitse pro aplikaci geopolymerů. Za českou stranu se na projektu podílejí ing. Vaněk, ředitel brněnské společnosti TIMBERLAND, a přerovská firma PSP Engeneering, dodavatel technologie pro průmyslovou výrobu geopolymerů. Náš stát měl být prvním státem na světě, kde se geopolymery budou vyrábět ve velkém. Uvádí se, že tyto lupky celkovým množstvím představují "náhradu" za cement pro celou ČR zhruba na 20 let.
Stránky https://odpadyservis.ihned.cz/c4-10066110-18251200-E00000_d-geopolymery-a-jejich-pouziti-pro-nakladani-s-odpady jsou z roku 2006 a uvádí využití geopolymerů při zpracování odpadů. Jako geopolymery jsou označovány anorganické polymerní materiály, které jsou připravovány polykondenzační reakcí základních hlinito-křemičitanových materiálů v zásaditém prostředí za normální teploty a tlaku. Při přípravě geopolymeru vzniká daleko menší množství CO2, než při přípravě portlandského cementu.
Pro přípravu geopolymerů byly studovány různé základní materiály, jako jsou albit, kaolinit a další typy hlinitokřemičitanových minerálů. Geopolymerací lze také přeměnit řadu odpadních surovin, především elektrárenské a teplárenské popílky, na plnohodnotné geopolymerní materiály s vysokou pevností, odolností proti ohni, kyselinám a bakteriím

Nahoru

Bes

Bes (v překladu z egyptštiny snad "Ochránce", řecky Βήσος - Bésos), později doprovázený i svým ženským protějškem Besetou, je staroegyptský bůh s mnohovrstevnatou osobností zobrazovaný v podobě trpaslíka se zvířecími (nejčastěji lvími) rysy. Ikonograficky je spolehlivě doložen nejdříve od doby Střední říše, kdy je ovšem ještě označován jménem Aha - "Bojovník". Pravděpodobně v sobě zahrnuje znaky několika původně samostatných bohů. Vystupuje v roli ochranného pomocníka zahánějícího od člověka zlo, a to zejména v rizikových okamžicích života: v těhotenství, při narození dítěte, ve spánku apod. Později se stal také bohem hudby a tance, plodnosti a podle nepřímých náznaků i erotiky.[4][1] Nelze vyloučit, že spíše než za boha v plném smyslu slova by měl být pokládán za domácího pozitivního bůžka či démona. Je možné, že má núbijsko-etiopský původ.

Ačkoli Bes nebyl předmětem oficiálního náboženského kultu, jeho obliba nejpozději od Nové říše zasáhla všechny složky egyptské společnosti a od počátku 1. tisíciletí př. n. l. byl jedním z nejpopulárnějších bohů v lidových vrstvách. V Pozdní a v ptolemaiovské době se objevuje v rituálně významných souvislostech - na Horových cippech, na vyobrazeních v chrámech (nejčastěji v typu mammisi) či v královských hrobkách. Vlivem helénistického kulturního synkretismu se objevuje i na Kypru, ve Fénicii a na území dnešního Iráku. V pozdních egyptských pramenech (zejména v magických papyrech z řecko-římské doby) nabývá výrazně pantheistické rysy a ztělesňuje souhrnné ba všech bohů. O významu a živosti Besova uctívání svědčí také to, že v koptských křesťanských textech vystupuje jako jeden ze zlých démonů sídlících v pohanských chrámech poblíž klášterů a kostelů a ubližujích okolo jdoucím křesťanům; jejich negativní vliv ustává teprve očištěním míst modlitbami a zázraky svatých mužů.

Bes, jako mnoho jiných egyptských bohů, prošel v historii mnoha proměnami. Besův kult nikdy nebyl oficiální, nikdy neměl vyhrazeny vlastní chrámy nebo kněze, podrobnosti o tomto zvláštním božstvu je také obtížné nalézt. Někteří badatelé, jako např. Richard Wilkinson, věří, že v pozdějších koncepcích byl Besův kult souhrnem kultů až deset slabších božstev - Aha, Amam, Hayet, Ihty, Mefdjet, Menew, Segeb, Sopdu a Tetenu. A stejně jako byla tato menší božstva spojena s Besem, mocnější Bes (resp. jeho atributy a rituály; D. N.), byly různými způsoby spojovány s představiteli celého souboru vysokých ochranných božstev, do kterého patřili např. Amun, Min, Horus, Sopdu a Reshef. V mytologii byl Bes nejčastěji spojován s bohem Horem, dokonce s ním jeden čas tvořil jediné hybridní božstvo pod jménem Horbes. Celá věc byla zkomplikovaná v helénské době, kdy byla od některých bohů odvozována i jejich ženská forma. Tak vznikla bohyně Beset, považovaná za Besovu manželku a ve vztahu k přidruženému bohu Horovi vystupující někdy jako jeho matka. Egypťané jej ztotožňovali s bohem Sétem (Typhonem).

ento ochránce rodiček, matek s dětmi, sýpek a domácích krbů chránil nejen před hlodavci a porodními bolestmi, ale i před nástrahami noci, před uštknutím i proti zlým duchům. Na vedlejšák dělal anděla strážného dětem a tohoto dětského patrona si pro jeho pohádkovou a fantazii dráždící podobu děti oblíbily. Časem se z něj stal také bůh umění, zpěvu, tance a radosti, tedy téměř univerzální boží pomocník. Rodičky nejen chránil před zlými duchy a nemocemi, ale v jeho jménu byly v porodních bolestech obveselovány a jeho volaly o pomoc. Navzdory svému bizarnímu vzhledu symbolizoval spíše to dobré a zábavné v životě, byl symbolem veselí a sexuální rozkoše. Později, v ptolemájovském období egyptské historie nalézáme Besovi a Besetě zasvěceny kaple - komory s jejich vyobrazením. Egyptologové zvažují možnost, že mohly sloužit k léčení neplodnosti a uzdravování vůbec. Bylo nalezeno také mnoho ukázek besovských masek a kostýmů z období Nové říše a po něm. Značné množství nalezených masek a kostýmů dává tušit, že nesloužily jen příležitostně v období svátků a festivalů, ale že mohly být používány profesionálními umělci nebo byly půjčovány do domácností. Z doby Nové říše nalézáme tetování s Besem na stehnech mnoha tanečnic, hudebníků a služek.

Podoba Besa v egyptském výtvarném umění značně neobvyklá; to je umocněno ještě tím, že na plošných vyobrazeních může být Besův obličej zachycen nikoli z profilu, jak určoval důsledně dodržovaný umělecký kánon, ale i z čelního pohledu. Důvodem byla nejspíše snaha, aby bez zkreslení byly přesně zachyceny všechny jeho hrůzostrašné rysy, protože by se tak oslabila jeho ochranná funkce. Bes je zobrazován v podobě trpaslíka s krátkýma křivýma nohama, se lví hřívou, ušima, ocasem a lvími rysy ve tváři. Dále může mít zvýrazněné břicho a prsy a být zahalen do lví kožešiny. Celkový postoj Besa zpravidla vyjadřuje aspekt nespoutané divokosti a hrozivosti - typické jsou vyceněné zuby, vyplazený jazyk a dlouhé vlasy, které mají zastrašit a odvrátit zlé síly. Jeho atributem je vysoká čelenka ze vztyčených pštrosích per, bubínek, v pozdějších obdobích také meč a štít; v římské době dokonce mohl být (podobně jako Hor a Anup) zobrazován v legionářské zbroji.

zdroj