— Indie —

Indická mytologie jsou v podstatě příběhy o hinduistických bozích, kteří stvořili a udržují svět. Nejdůležitějšími bohy jsou Višnu, Šiva, Brahmá, ale i přesto je indických bohů nepřeberné množství. Všechno je vyjádřeno v jedné Božské podstatě, nazývající se brahma, která je přítomna ve všech věcech ve vesmíru, živočichů, rostlin, ale i neživých částí přírody. Všechny dříve vyjmenované věci jsou projevem brahmy, neboli božství. 

Hinduismus je po křesťanství a islámu třetí nejrozšířenější náboženství na světě, které má téměř jednu miliardu následovníků. Je to označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu.

Název pochází z perského slovního kořene hindu (حندو), v sanskrtu sindhu (सिन्धु), což je pojmenování řeky Indus. Muslimští Peršané slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící za řekou Indus. Je to v principu podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském, teistickém smyslu (jako například judaismus, křesťanství, islám), nýbrž je to dharma, způsob bytí, života, založení na určité filozofii. Toto slovo překládal přední český indolog Vladimír Miltner do češtiny jako držmo a definuje jej jako to, čehož jest se držeti a vysvětluje jej jako všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti.

Svět a čas

Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z Manuova zákoníku (Manu smrti), podle níž je stvořitelem celého světa bůh (déva) Brahma. Svět netrvá věčně, ale je periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický).

Postupně prochází čtyřmi jugami (věky):

• Krtajuga, která trvá 1 728 000 let,
• Tretájuga trvá 1 296 000 let, poté následuje
• Dváparajuga trvající 842 000 let a nakonec
• Kalijuga v délce 432 000 let

Mezi každými dvěma věky je navíc 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku. Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je o něco horší: upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v Kali-juze). Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga (velká juga) a trvá 4 320 000 let. Až skončí, nastane pralaja - rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja - velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 "svých let" (50 kalp, 5000 velkých rozplynutí, asi 200 miliard let), poté umírá, ale kosmický cyklus pak začne znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější

Stvoření

Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách. Nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu je Píseň o stvoření světa (RV 10.129). Autor této písně se v jejích prvních dvou strofách snaží zbavit různých rozšířených představ tím, že ukazuje, že při vzniku světa nebylo vůbec nic ("Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy..."). Poté dochází k tomu, že na počátku byla voda (což je rozšířená představa v Indii) - pravděpodobně ve smyslu "chaos". Motivem stvoření pak byla touha (káma, smyslná touha), což je myšlenka, která se objevuje i jinde. Sám proces stvoření ale nemůžeme pochopit - "Nemůžeme jej pochopit jinak než působením, podnětem vyšší moci". Sám básník píše:

5. Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal

6. Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví - nebo neví to ani on sám.

Hinduismus má většinou více různých verzí jednotlivých mýtů, takže i variant stvoření existuje veliké množství.

Při výkladu světa se uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří tento svět, patří oheň, vzduch, voda, země a pátý je prostor (akáša). Těchto pět živlů je doloženo už u Jádžňavalkji (640-610 př. n. l., který často vystupuje v Upanišadách).

Tři guny jsou jakési kvality, ve kterých se může nacházet všechno existující.

• 1. sattva - čistota,
• 2. radžas - neklid,
• 3. tamas - temnota.

Tyto kvality jsou často definovány ve vztahu k člověku - např. o mase se soudí, že je kvality radžas, protože člověka zneklidňuje, činí aktivním a obrací ho ke světským věcem. Nejčastěji jsou zmiňovány v souvislosti se stavem mysli. Věnuje se jim celý čtrnáctý zpěv Bhagavadgíty.

Člověk

oměrně starou a důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a příštích zrozeních. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích - je to prostě příčina a následek a člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Karmu vytváří i mluva. Negativní karma není dána "neposlušností vůči Bohu", ale porušením vesmírných zákonů dharmy. Příčinou toho je nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním - "Satjaméva džajaté" (Mundakópanišada), "Pravda vždy vítězí".

Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) - to je doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale dosažení mókši.

Život muže (předně bráhmana) by měl být podle Manuova zákoníku rozdělen na 4 období (ášramy):

• 1. brahmačárin - student, učí se védy a další písma pod vedením gurua,
• 2. grhastha - hospodář, věnuje se rodinnému životu,
• 3. vánaprastha - poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirituální poznání,
• 4. sannjásin - svatý muž, stav, který usnadňuje vysvobození.

Často zaměňované pojmy jsou varna a kasty. Původně byla varna a kasta definována vlastnostmi a činnostmi, ale později začala být příslušnost definována pouhým narozením (děděna po rodičích) a do konce života se neměnila (bylo možné jen klesnout).

Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny (stavy, třídy, někdy nesprávně kasty) + nedotýkatelní (dříve nedotknutelní), kteří se nacházejí mimo varny. Kasta (džáti, dosl. "zrození", významem rod nebo původ) je podrobnější rozdělení jednotlivých varen a dělí obyvatelstvo podle povolání na kastu hrnčířů, kastu hudebníků, atd.

Varna (třída, stav, rasa) doslova znamená barva - vyšší varny mají (či spíše mívaly, přišly totiž na jih později) světlejší barvu pleti, i když dnes už to fakticky neplatí. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech. Podle některých názorů jde zřejmě o představu o zlatých časech všeobecné rovnosti do mytologických knih.

Jednotlivé varny jsou:

• 1. bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) - "Zklidnění, sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty"
• 2. kšatrijové, válečníci, panovníci, šlechta - "Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost, neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich podstaty"
• 3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci, střední stav - "Obdělávání polí, chov dobytka a obchod patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty"
• 4. šúdrové, služebníci ostatních varen - "A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je služba

Tzv. nedotýkatelní (také "nedotknutelní"; Mahátma Gándhí razil termín haridžan, "boží lid", nebo dalit, "utlačovaný", v sanskrtu dalita - दलित) nepřísluší k žádné varně a jsou zcela naspodu tradiční sociální hierarchie (obdoba otroků, ale bez pána). Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení, např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatelného.

Odhaduje se, že k nim náleží přes 200 miliónů Indů.

Dalším atributem, který hinduisty společensky zařazuje, je gótra (dosl. "ohrada pro krávy", významově podobná slovu "rod" či dynastie). Ta hraje roli především při svatbě - ženich a nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, například v Bengálsku je bráhmanských góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry, atd.)

Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti úpadkovému kastovnímu systému (zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměly za cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhly od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začaly usilovat až později vzniklé organizace.

• Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku společnost Brahmo samádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě varen i kast.
• Další, ještě populárnější hnutí, byl Árja samádž (Společenství Árjů, zal. 1875), které se snažilo očistit hinduismus od domnělých pozdějších zvyků, hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších kast, apod.).
• Od roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny i další společenská rozdělení rovnoprávné a diskriminace na základě varen je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích tento systém často přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955, který dosud platí).

Bůh a bohové

značení hinduismu za polyteismus není přesné a je opět další zavádějící doktrínou vytvořenou portugalskými křesťanskými misionáři z řádu Jezuitů, podobně jako systém kast. (A také samotné slovo kasta je portugalského původu.)

L. Ondračka parafrázuje Mahábháratu (1.56.33): "Na co religionista narazí v Indii, může nalézt i jinde, co však v Indii není, těžko někde objeví." Toto náboženství je totiž rozšířené po celém subkontinentu a navíc se vyznačuje velikou tolerantností. Vedle sebe zde existují filosofické školy, které se různým způsobem snaží božství "promyslet", poté mystici, kteří o něm nechtějí přemýšlet, ale chtějí ho dosáhnout, a samozřejmě i prostí lidé, kteří to řeší spíše vlastním názorem. Většina lidí uctívá stejného Boha/bohy jako jejich rodiče.

Už v nejstarších písemných pramenech nacházíme pochybnosti o bozích (pravděpodobně způsobené jejich velkým počtem). To nasvědčuje tomu, že za vnější různorodostí se skrývá jednota. V Rgvédu se nachází velice známý verš: "Různě nazývají věštci, co jest jedno" (RV 1.164.46; př. O. Friš). Obdobný názor je možné nalézt v Upanišadách i Bhagavadgítě.

Védská božstva

"Védské náboženství" je popisováno ve Védách. Většina védských dévů je spojena s různými přírodními silami (např. Váju - vítr, Agni - oheň atd.). Přední místo pantheonu náleží Indrovi, který je atmosférickým bohem (tzn. vládne hlavně počasí) a bohem válečníků. Dalším významným dévou je Varuna, strážce vesmírného řádu (rta).

Aditi je androgynní bohyní, od níž pochází celý vesmír a vše živé. Je také matkou dévů, mezi něž patří veškerá božstva védského pantheonu i většina hlavních bohů jako Višnu, Šiva, atd. Diti a Danu jsou matky asurů, kteří jsou sice mocní téměř jako dévové, ale většinou se pokoušejí ovládnou svět, ale dévové je přemohou nebo přelstí, někdy s pomocí Višnua či Šivy. Otcem dévů i asurů je mudrc Kašjapa.

Mezi dévy patří i posvátná řeka Ganga a Sarasvatí (tato řeka již dnes neexistuje a vedou se debaty, jestli vůbec existovala, nedávno bylo ovšem objeveno vyschlé řečiště, které by jí mohlo patřit). Ganga je zobrazována i v personifikované podobě a má stále veliký počet uctívačů (na rozdíl od většiny ostatních védských dévů).

Různé védské hymny označují různé dévy za nejvyšší, protože jsou představiteli svrchovaného brahma.

Indra

Indra (v Devanágarí इन्द्र nebo इंद्र), je védský bůh hromovládce a král bohů. V Rgvédu je nejčastěji vzývaným bohem a je oslavován jako přemožitel démonického hada Vrtry. V hinduismu jeho význam upadl, ale zároveň se stal součástí buddhistické a džainistické mytologie. Jeho nejbližším protějškem je íránský Verethragna a arménský Vahagn, ale také další indoevropští hromovládci jako slovanský Perun, galský Taranis nebo severský Thór.

Jeho otcem je Tvaštar a jeho manželkou Šačí, zvaná též Indrání.

V Rgvédu se objevuje jeho jméno v řadě dvandvových kompozit, například s Maruty, Púšanem či Višnuem. Je také vůdcem Vasuů "Dobrotivých", skupiny božstev zahrnujících například Agniho, Vájua, Súrju a Sómu. Sám je také nazýván dátá vásu "dárce dobrého".

Indra je ztělesněním božské síly a odvahy. Hned po svém narození byl válečníkem, země a nebe se otřásali a bohové byli vyděšeni. Často je označován jako dhrsán mánah "smělého ducha" a také se vyznačuje velkou sexuální výkonností a plodností a je tak nazýván Saharamuška "ten, jenž má tisíc varlat".

Jeho typickou zbraní je hromoklín vadžra vykovaný božským kovářem Tvaštarem. Po něm je Indra titulován jako vadžrahasta či vadžrabáhu "vadžrou ozbrojený".

Indra byl oslavován jako pod jménem Vrtrahán "zabiják Vrtry" jako drakobijce. Vrtra je démonický had či drak který podle rgvédského hymnu zadržoval světové vody. Indra se na něj vypravil ozbrojen vadžrou a posilněn sómou a jeho porážce zabil i jeho matku Dánu a rozťal horu či jeskyni ukrývající vody. Podobný souboj se opakuje v pozdějším rgvédském hymnu 10. 8 kde je Vrtra pod jménem Triširas "Trojhlavý" poražen Trita Áptjem, pomocníkem Indry, který se též účastní boje. Triširas je však označen za syna Tvaštara a z Indra se tak stal vinným bratrovraždou.

V pozdně védském a povédském období počal Indrův význam upadat a to především v souvislosti se zpochybněním jeho morálních kvalit. Již v rgvédském hymnu  se naráží na jeho pokus zabít své děti a otce, výše uvedený příběh z hymnu jej činí bratrovrahem. Kromě toho také zabil démona Namučiho s kterým uzavřel smlouvu o neútočení, ale našel skulinu v její formulaci, a počal tak být znám jako mitradruh "narušitel smluv, zrádce přátel". Tento obraz Indry, neodpovídajícího ideálům kšatrijské morálky, byl plně rozvinut v bráhmanech. V eposu Rámájana svede krásnou Ahalju tak že na sebe vezme podobu jejího manžela, mudrce Gautama Maháriši. Mudrc jej poté potrestal upadnutím varlat. K Indrovým prohřeškům zabití příbuzného, porušení smlouvy se tak přidalo ještě smilstvo a puránách se tak hovoří o trojnásobném hříšníku Indrovi.

Klasický hidnduismus

Hlavními bohy (dá-li se to tak říci) je trojice Brahma, Višnu a Šiva (dohromady označovaní jako Trimúrti). Brahmani zase považují za hlavního a jediného boha Šivu. Obě skupiny ale nejsou většinou nepřátelské a chodí do stejných chrámů.

Bohyně Kálí spojená se smrtí a zánikem

Tito bohové mají i své ženské protějšky (šakti). Sarasvatí je Brahmova dcera a podle jedné verze i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Lakšmí, bohyně štěstí, je manželkou Višnua. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési "ďábelské božstvo", ale to neodpovídá pravdě - je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození).

Brahmá

Brahmá (v písmu dévanágarí: ब्रह्मा Brahmá) je hinduistický déva (bůh), kterému v konceptu Trimúrti (ústřední božské trojice, kam patří též Šiva a Višnu) náleží úloha stvořitele vesmíru. Neměl by být zaměňován s brahman (i brahma), což je abstraktní prvek božství - zcela nepopsatelný základ všeho. Podle některých názorů postupem času došlo ke konkretizaci tohoto zcela abstraktního principu a tak vznikl zcela konkrétní bůh Brahmá.

Brahmá je demiurg a rodí se z květu lotosu vyrůstajícího z pupku spícího Višnua. (zdroj) Když je vesmír stvořen, probouzí se Višnu a bere jej do své péče. Toto se opakuje v kosmických cyklech. Doba trvání určitého světa od jeho stvoření do jeho zániku je jeden Brahmův den (kalpa). Stejně dlouhá je jeho noc, tj. období klidu, kdy Brahmá po předchozím tvoření odpočívá. Brahmův den se rovná tisíci rokům bohů, přičemž rok bohů trvá 360 lidských let. Brahmův den se dělí na tisíc velkých věků (mahájuga), z nichž každý má 4 320 000 lidských roků.

Kalpa se skládá z tisíce cyklů, mahájug, z nichž každý obsahuje čtyři věky, jugy, jejichž trvání odpovídá sestupné řadě:

• satja juga (či Krtajuga) - 1 728 000 let (zlatý věk)
  • Podobá se antickému zlatému věku nebo křesťanskému ráji. Božský řád (dharma) tehdy stál pevně na čtyřech nohách. Převládaly čtyři ctnosti: pravdivost, laskavost, uctívání a soucit. Příslušníci kast přesně plnili své povinnosti, uctívali jediného boha, užívali jedné mantry a měli jeden véd. Plody země se získávaly pouhým přáním, proto se neprodávalo ani nenakupovalo a lidé byli spokojeni. Neznali nemoce, zášť, nenávist, pýchu, krutost, strach, žárlivost ani hněv.
• tréta juga - 1 296 000 let (stříbrný věk)
  • Dharma již stála jen na třech nohách a dosavadní ctnosti se o čtvrtinu zkrátily. Lidé začali konat oběti proto, aby se jim splnila určitá přání, a vzývali více bohů.
• dvápara juga - 864 000 let (bronzový věk)
  • V tomto věku dále pokračoval úpadek a dharma stála jen na dvou nohách. Vzmohla se faleš, zloba a nespokojenost. V důsledku toho se rozšířily nemoci a ostatní zla.
• kali juga - 432 000 let (železný věk)
  • Je to dnešní věk, čtvrtý, ze všech nejhorší. Dharma v tomto věku je jednonohá a bezmocně leží. Z původních ctností zbyla jen čtvrtina, a i ta je rychle zatlačována vzrůstajícími nectnostmi. Bídu kalijugy drasticky popisuje Bhágavatapurána: "V tomto věku je většina lidí šúdry nebo otroky. Lidé jsou nástrojem žádosti a pokušení. Jsou zkažení, nelaskaví, hádaví, nešťastní a jako žebráci. V lidech je především faleš, lenost, zlo, hloupost, nenávist, strach a slabost. Nad lidmi je temnota, a proto cení vysoko to, co je nízké a špatné. Jsou stíháni neštěstím. Jedí hltavě. Muži jsou vedeni ženami. Ženy jsou pak smyslné a bez studu a rodí příliš mnoho dětí. Jedí mnoho, mluví mnoho a jejich řeč je nepříjemná. Města jsou plná zlodějů a zkažených lidí. Nízcí obchodníci vládnou trhu. Z králů jsou násilníci, kteří vysávají krev svých poddaných. Hospodáři zanedbávají své povinnosti a žebrají po ulicích. Bráhmani upadají na úroveň šúdrů. Sucha a záplavy ničí úrodu a války s hladem vylidňují zemi.
    Podmínky se tak zhorší, že moudří budou prosit, aby přišel ničitel Kalkí (poslední avatár Višnua).
    Zánik světa je v puránách popisován různě. V jedné verzi se Višnu objeví jako Kalkí, ozbrojený válečník jedoucí na bílém okřídleném koni, ozdobený šperky, mávající nad hlavou mečem zničení a v druhé třímající disk. Pravá přední noha koně je zvednuta, a až dopadne na zem, želva, která podpírá mystickou kobru, hada Šéšu, na jehož hlavě spočívá svět, se propadne do hloubky a tak se zbaví zátěže. Tak budou zničeni všichni zkažení obyvatelé světa."
    V Bhagávatapuráně čteme: "Věk zničení bude tak hrozný, že v té době mraky nespadnou na zem jako kapky deště po dobu sta let. Lidé přijdou o všechnu potravu a sužováni hladem se začnou navzájem pojídat. Tak dospějí k nejhorší zkáze."
    Jinde je zánik vesmíru líčen ještě podrobněji: po suchu, trvajícím mnoho let, se objeví na obloze sedm palčivých sluncí, jež vypijí všechnu vodu. Pak se přes zemi přežene vítr nesoucí oheň, který všechno spálí, všechno v okamžiku zničí a sežehne celý svět. Potom se objeví na obloze mnoho zářivých mraků, vypadajících jako stádo slonů a pokrytých věncem blesků. Najednou se protrhnou a déšť bude padat nepřetržitě po dvanáct let, až bude celý svět i s horami pokryt vodou. Mraky zmizí. Poté sám sebou stvořený bůh, prvotní příčina všeho, pohltí větry a usne. Svět se opět změní v jedinou strašnou spoustu vody bez jediné známky života. Nastane Brahmova noc, období naprostého klidu, kdy vše čeká na dobu Brahmova procitnutí, dobu nového tvoření.

 Višnu 

Višnu (Devanágarí: विष्णु viṣṇu) je (spolu s bohem Šivou) nejprominentnější z "hinduistických" bohů, má mnoho přívrženců (tzv. vaišnavové či višnuisté), kteří ho považují za nejvyššího a jediného skutečného Boha. Jako většina "hinduistických" bohů má i Višnu mnoho jiných jmen. Existuje několik verzí jejich oslavných seznamů zvaných Višnu Sahasranáma, dosl. '1000 jmen Višnua'. Mezi nejčastější z nich patří Nárájana (V sanskrtu नारायण nārāyaṇa). Vztahují se k němu i jména jeho avatárů (nepřesně inkarnací). 

V dobách védského náboženství to byl (podle některých moderních, nikoliv tradičních názorů) málo významný sluneční bůh, zatímco v Puránách je jedním z nejvyšších bohů. Jeho příznivci považují Višnua za Nejvyššího - Boha, který stvořil svět, vše řídí a vládne nejvyšší mocí. Není však možné určit přesný počet Višnuových příznivců, protože fakt, že uctívají tohoto boha, nemusí nutně znamenat, že ho považují za Nejvyššího. Podle stránky www.adherents.com počtem přesahují příznivce Šivy a ostatních védských tradic. Geografické rozšíření také není možné přesně určit, protože višnuistické chrámy se nacházejí po celé Indii (a i mimo ni). Zvláště velký počet jich je v jižní Indii.

V Rgvédu Višnu překročil všechny tři světy, aby je vytrhl z moci démona Baliho. "Všichni dévové neustále vzhlížejí k jeho svrchovanému sídlu." Zajímavé je, že již (i podle moderních indologů) starý text Áitaréja bráhmana začíná poznámkou, že Agni je nejnižším a Višnu nejvyšším z dévů. Taittiríja áranjaka z Kršna Jádžurvédy chválí Nárájana (Višnua) jako samotné Brahman ve strhující metafyzické básni. Na tento text se dovolávali stoupenci filosofické školy Vaikhánasa.

Mahábharata popisuje, kterak mudrc Nárada v místě zvaném Badarikášrama v Himálaji potkal světce vypadající jako nadlidé (Naru a Nárájanu). Ti Náradu zasvětili do tajemství severní země Švéta dvípy, bílého ostrova. Tam Nárada doletěl s mezizastávkou na hoře Méru. Zde se seznámil s nebeskými obyvateli a lidskými uctívači Višnua Nárájany jako svrchované osoby (uttamapuruši). Nárada přinesl tuto nauku uctívání Vásudévy-Nárájany do tehdejší Indie. Dle tradice se předání nauky zúčastnili u obřadu ašvamédha také mudrcové Kapila, první indický fyzik a tvůrce nauky o tattvách, sánkhji, a Tittiri, autor Taittiríja Jádžurvédy. To prý vysvětluje dva proudy Nárájaníja sampradáji v Indii: Vaikhánasa spojený s védským rituálem, a Paňčarátra, nejstarší tantrický a jógový systém. Paňčarátra ágamy jsou obsáhlá kosmologická díla (Ahirbudhnja samhitá, Puškarágama, Padma ágama, Lakšmí tantra, Sanatkumára samhitá, Agastja samhitá a desítky dalších knih) rozdělená na části rituální, teoretické, kultovní a jógické. Teorie paňčarátrového višnuismu zahrnuje nauku o vjúhách, emanacích Vásudéva Nárájany až po prahmotu (pradhána). Višnuistické směry předkládají úžasnou praxi bhaktijógy (Bhagavad gítá, Višnupurána, Bhagavatapurána Náradíjabhaktisútra, Šándiljabhaktisútra atd.), o třech aspektech: - Višnu a láska k jeho avatárům (zjevením) jako spásonosný vzor pro život.

Bhakti je tedy hlubší idea, než by se na první pohled zdálo z představy věčně hledící duše na obraz Pána v nebi (paramamúrti). Bhakti svrchovaného uskutečnění je dle R. Nového nerozpustitelné sebeuvědomování se v realizaci Brahman jako neosobní a zároveň osobní a milostivé lásky a blaženosti. Taková nadzkušenost či samádhi prý vyrovnává princip poznání Védánty, samádhi jógy Pataňdžaliho a šúnjá (prázdnoty) mahájány.

V dobách silného rozšíření buddhismu je Višnu uctíván jako ochránce Buddhy a Buddhů a v Kálačakra tantře je ničitelem barbarů, tak jako ve višnuismu. Paňčarátra naukou o dvanácti hlavních a dvanácti vedlejších emanacích Vásudévy zřejmě ovlivnila nauku vadžrajány o emanacích mandal Buddhů a bódhisattvů z Buddhy Vairóčany. Višnu a prvotní Buddha byli leckdy ztotožňováni, což je dodnes patrné v Nepálu (např. Muktináth).

Nauka o emanacích Višnua (Ahirbudhnja samhitá, Padma tantra) uvádí, jak Vásudéva paramátman vyzářil bohyni míru a lásky Šántidéví s bílou září, dále Sankaršana Šivu a červenou, štěstí dávající Šrí, Pradjumnu a žlutou moudrost Sarasvatí, Purušóttamu a černou Rati, neproniknutelnou prapřírodu (mahat-tattvu). Emanace Višnua dále vyzářily tyto hlavní aspekty: Vásudéva: Kéšavu, Nárájanu a Mádhavu Sankaršana: Góvindu, Višnua a Madhusúdanu Pradjumna: Trivikramu, Vámanu a Šrídharu Aniruddha: Hršíkéšu, Padmanábhu a Dámodaru

Těmto emanacím se říká dvanáct nesmrtelných sluncí dvanácti měsíců roku. Jsou vyššími principy dvanácti Áditjů, kteří se střídají v pozici boha slunce během roku. Padma ágama I,2 rozvádí toto učení o emanacích Nárájany Vásudévy do učení o zrcadlení (vjúha) aspektů Mahávišnua ve světech máji. Tyto emanace se účastní Boží hry (lílá). Vjúha Vásudéva emanuje jiného Vásudévu, z něhož pochází Purušóttama a z něho Džanárdana. Vjúha Sankaršana emanuje jiného Sankaršanu, z něhož pochází Adhókšadža a Upéndra. Vjúha Aniruddha emanuje jiného Aniruddhu, z něhož pochází Ačjuta. Celkem je to 24 emanací Vásudévy-paramátman jako Višnua.

Systém paňčarátrové kosmologie je obdobně náročný jako nauka Šiva ágamy a vyžaduje hluboké studium rozdílů nauk emanací Višnua v písmech a tradicích.

Purány uvádějí deset nejslavnějších avatárů Višnua (devět se již v této kalpě zjevilo a desátý má teprve přijít). V každé z těchto inkarnací Višnu nějakým způsobem zachraňuje svět, jak popisuje Bhagavad gíta 4.7-9.

1. Nejdříve se Višnu zjevil jako ryba (matsja). Podle Véd je svět periodicky ničen a tvořen. Na začátku tohoto světa zůstaly Védy potopené hluboko v prvotním oceánu a bylo nutné je vyzvednout, aby vůbec Brahma mohl tvořit svět. Višnu se tedy zjevil jako ryba a vynesl je na povrch.
2. Poté se zjevil jako želva (kúrma) a vzal na svůj krunýř nově vzniklou zemi, aby jí zajistil stabilitu.
3. Třetí avatár byl kanec (varáha) a v této podobě Višnu vyzdvihl zemi v té době svrženou do prvotního oceánu démonem Hiranjákšou.
4. Pak se zjevil jako Narasimha (půl-člověk, půl-lev). Démon Hiranjakašipu uctíval boha Brahmu a ten mu za to dal požehnání, že ho nezabije zvíře ani člověk, že nezemře ve dne, ani v noci, ani na zemi, ani v nebi, ani ohněm, ani vodou, ani žádnou zbraní atd. . Ovšem Hiranjakašipu se začal chovat jako tyranský vládce, báli se ho i sami bohové a bylo třeba ho zabít. Proto Višnu přijal podobu Narasimhy a při západu slunce chytl démona, položil si ho na klín a roztrhal ho, aniž by porušil některé z požehnání, které mu Pán Brahma.
5. Další Višnuova inkarnace byl trpaslík (vámana). Potomek Hiranjakašipua, král Bali, uctíval boha Indru a získal tak vládu nad třemi světy (bhúr - podzemní planety, bhuvar - zemské planety, svar - nebeské oblasti), což doslova "vyřadilo ze hry" ostatní bohy. Višnu se tedy zrodil jako trpaslík a řekl Balimu, že by od něho chtěl tolik země, kolik překročí třemi kroky. Bali byl potěšen, že vidí svatého muže a klidně souhlasil. Prvním krokem Višnu překročil nebesa a druhým zemské planety. Protože mu byl ale Bali velmi milý a jeho děd Prahlád byl velmi ctnostný a oddaný Narasimhovi, tak třetí krok vložil na Baliho hlavu, kterou mu Bali nabídl na znamení odevzdání se. Vámana mu poté ponechal vládu na Patálou, podzemím.
6. Šestá inkarnace bývá nazývána Ráma se sekerou (Parašuráma). V této inkarnaci Višnu působil coby bráhman, který sprovodil ze světa vládu zkorumpovaných kšatrijů.
7. Sedmá inkarnace je jedna z nejslavnějších - je to Ráma, hrdina eposu Rámájana. Ráma byl král, kterému démon Rávana unesl jeho ženu Sítu, takže se vydal za ním a nakonec ji získal zpět a zlého démona zabil. Ráma jako ideální vládce představuje souhrn ctností.
8. Nejslavnější vůbec je osmá inkarnace, kdy se Višnu zjevill jako Krišna. Krišna se zjevil mimo jiné, aby porazil zlého krále Kamsu, který sužoval zemi. Jako malý kradl různé lahůdky a často si z lidí dělal legraci. Později se oženil se 16 108 princeznami a s každou měl deset synů. Jeho nejdůvěrnější partnerkou (šakti) však byla Rádhá ve Vrindávanu.
9. Devátá inkarnace představuje podle moderních názorů synkretické tendence hinduismu, který se snažil začlenit do svého schématu i jasně "heretické" náboženství - je jí Buddha. Původně teistická mahájána však např. v Nepálu bez problémů koexistuje s vaišnavismem a šivaismem (např. společné uctívání Višnua-Avalókitéšvary jako Muktinátha na stejnojmenném poutním místě). Podle ortodoxního hinduismu se Višnu zrodil jako Buddha, aby zmátl malověrné a nechal je bloudit (Bhágavata purána 1.3.24). Podle jiné interpretace tak chtěl Višnu nabídnout možnost spásy i pro ty, kdo nebyli hinduisty a vytvořil pro ně jinou cestu. Jako další důvod se uvádí rozšíření učení o nenásilí (ahinsá).
10. Poslední inkarnací je Kalki, jezdec na bílém koni držící meč. Ten by se měl objevit na konci Kali jugy, současného věku, kdy bude většina lidí zcela pohlcena temnotou nevědomosti. Višnu se zrodí a opět zachrání lidstvo skrze dharmu a nastane další zlatý věk. Tato inkarnace bývá zobrazována jen vzácně.

Existují i jiné, různě dlouhé seznamy Višnuových inkarnací (většinou 12 nebo 22). Bhágavata purána (Šrímad Bhágavatam) jmenuje 25 Višnuových inkarnací, ale také uvádí, že jich je nespočet (1.3.26).

Dále jsou z Purán známé podoby zvané svámša, které se dělí na podoby pocházející ze Sankaršana a podoby různých inkarnací. Ze Sankaršana pocházejí tři puruša avatárové:

1. Káranódakašájí Višnu
2. Garbhódakašájí Višnu
3. Kšíródakašájí Višnu

Káranódakašájí Višnu je také znám jako Mahávišnu, který leží věčně v oceánu příčin (Káranódaka) a z pórů Jeho těla vychází všechny vesmíry. V okamžik Jeho výdechu se Vesmír rozpíná, při nádechu spíná a nakonec navrací do jeho těla. To znamená, že Vesmír má trvání pouze po dobu Jeho nádechu a výdechu. Mahávišnu se po tu dobu expanduje do každé galaxie v podobě Garbhódakašájí Višnua ležící na oceánu Garbhódaka pod touto galaxií. Kšíródakašájí Višnu je podoba Boha, jež sídlí v tomto vesmíru v oblasti Šišumára (v centru galaxie) na své planetě Švétadvíp (černá díra) v oceánu Kšíródaka (horizont událostí) a v této podobě se rovněž nachází v srdcích všech živých bytostí počínaje rostlinami a zvířaty a konče dévy. Tato podoba je známá jako paramátmá (nadduše).

Šiva 

Šiva (Devanágarí: शिव śiva) je jedním z velmi důležitých hinduistických bohů. Je mu přidělena například úloha ničitele vesmíru (který předtím Brahmá tvořil a Višnu udržoval). Na západě díky tomu vznikla představa, že Šiva je jakési hrůzostrašné apokalyptické božstvo. Z pohledu hinduismu toto ale samozřejmě úplně neplatí. Stejně jako smrt není chápána jako definitivní konec, tak zničení vesmíru se děje proto, aby mohl být znovu stvořen. Šiva jezdí na býku Nandim.

Podle moderních spekulací Šiva mohl existovat na území Indie ještě před tzv. příchodem Árjů, což mají dokazovat nalezené sošky tzv. "Protošivy".

Šivovými atributy jsou:

1. Třetí oko (na čele) - je oko, které hledí za to, co je projevené. Šiva bývá také někdy označován jako Trinétríšvara (Pán s třema očima). Podle jedné legendy spálil žár Šivova třetího oka boha Kámu (zosobnění vášně), kterého za ním poslali ostatní bohové, aby donutili Šivu přestat meditovat.
2. Kobra okolo krku - Šiva je také nazýván Nágéšvara (Pán hadů), což moderní učenci někdy vykládají jako pozůstatek ze starších přírodních náboženství. Kobra představuje smrt, kterou Šiva překonal. Také může představovat Kundaliní (hadí sílu).
3. Půlměsíc - je symbolem času a ukazuje tedy Šivu jako vládce času (Káléšvara, Kála Bhairava).
4. Ganga - je nejposvátnější řekou hinduismu a pramení v nebeských sférách. Na zemi stéká po Šivových vlasech.
5. Bubínek - je zdrojem mantry AUM (čti Óm), která vibruje vesmírem.
6. Vibhúti - jsou popelem namalované tři horizontální linie (tripundra) na Šivově čele. Představují skutečnou esenci bytí, která zůstane poté, co jsou nevědomost a všechny připoutanosti spáleny ohněm poznání. Šivovi oddaní sádhuové si na čelo tento symbol také malují.
7. Trojzubec - představuje tvoření, udržování a ničení. Šiva nad nimi má kontrolu.

Nejčastěji bývá Šiva zobrazován jako meditující jógin. Sedí s překříženýma nohama a někdy jednou rukou posouvá kuličky na růženci (mále). Spojuje se v něm divokost přírody spolu s klidnou myslí. Šivovo spojení s divokou přírodou také vyjadřuje jedno z jeho jmen, Pašupati (Pán zvířat).

Velice známou formou Šivy je Natarádža, král tance. Šiva je zobrazován při ladném tanci, který má podle některých interpretací ničit svět. Jiné školy zase soudí, že Šivův tanec představuje celý projevený svět (jeho neustálé změny, vznikání a zanikání, atp.). Rozmanitost světa je způsobena zdáním, podle šivaistů je ve skutečnosti Šiva vším.

Dalším oblíbeným způsobem zobrazování Šivy je tzv. Šiva lingam. V této podobě je Šiva zastoupen pouze symbolickým falem představujícím Šivovu plodivou sílu.

Tak jako Višnu má i Šiva velké množství příznivců (tzv. šivaisté), kteří ho považují za nejvyšší a nejmocnější božstvo. Jeho chrámy se nacházejí po celé Indii a není možné určit přesné geografické rozšíření jeho kultu (snad je o něco oblíbenější na jihu Indie).

Je mu zasvěceno několik hor, z nichž nejznámější je asi Kailáš, kde údajně pobývá se svou rodinou. Také známá je jihoindická hora Arunáčala. Podle Linga Purány vznikla tak, že se Brahma a Višnupřeli o to, kdo je mocnější. Šiva jim nabídl, že jim bude soudcovat. Proměnil se v osu světa (axis mundi) a řekl, že kdo první dospěje k jejímu konci, ten je mocnější. Ani Brahmá ani Višnu to nedokázali a poznali, že Šiva je nejmocnější. Tak ho alespoň požádali, aby tuto svou velikost nějak zpřístupnil i lidem a tak se Šiva jako osa světa změnil v horu Arunáčalu. (U šivaistů jsou mýty, kde Šiva poráží Brahmu i Višnua, poměrně časté.) Podle Rgvédy 7.40.5 však jeho moc pochází od Višnua.

Hi­ra­n­jaka­ši­pu 

Prahláda (v pravém dolním rohu) nábožně sleduje Narasimhu, který skoncuje se životem Hiranjakašipua. Nástěnná malba ve višnusitickém chrámovém komplexu Šrí Ranganáthasvámího, Šrírangam, 9 km severně od Tiruččiráppalli. Foto © Rasa Ravi & Siddhaika.org. 

Brahmá nad dé­mona zvedl svou zář­nou dlaň: "Asuro, žá­dáš ve­liká po­žeh­nání! Ale za askezi, jež jsi pod­stou­pil, ti da­ruji, po čem tou­žíš."

Hi­ra­n­jaka­ši­pua za­lilo štěstí. V ná­valu ra­dosti za­čal pro­vo­lá­vat Brahmovi slávu. Stejně tak pro­roci a světci, svěd­kové této ve­liké udá­losti u úpatí hory Man­dara, pěli Brahmovi chva­lo­zpěvy. Ve­le­bili jej hym­nem Jeho jmen. Za jeho znění Brahmá zmi­zel.

Hi­ra­n­jaka­šipu, ač­ko­liv měl nyní tělo ze zlata, ne­za­po­mněl na svou dáv­nou pří­sahu. Stále vi­děl ve Viš­nu­ovi svého úhlav­ního ne­pří­tele. Ne­ná­vist k němu mu sží­rala srdce i mysl, tou­žil se po­mstít za smrt svého bra­tra.

Mocí, kte­rou z Brahmo­vých po­žeh­nání ob­dr­žel, si pod­ma­nil tři světy. Po­ko­řil bohy, dé­mony i smr­telné lidí, a také růz­no­rodé ne­beské by­tosti, gandharvy, garudy a nágy. Mo­hut­nými jó­go­vými si­lami si pod­ma­nil nad­po­zem­ské tvory siddhy, čaranya vidjádhary, a stal se moc­něj­ším než zřeci, pra­předci vel­kých rodů, usta­no­vi­telé řádu (manu) a vesmírní obři (jakša). Ovládl i pod­zemní tvory rákšasy, pišáče, bhúty a préty - ubohé by­tosti blou­ma­jící ne­hmot­ným oba­lem země. Pro­hlá­sil se za pána lókapálů, strážců svě­to­vých stran, za je­di­ného vládce všech svě­to­vých směrů. V ce­lém stvo­ření se ne­na­šel ni­kdo, kdo by se mu od­vá­žil od­po­ro­vat.

Hi­ra­n­jaka­šipu si za svůj nový do­mov vy­bral sa­motné hlavní město ne­bes­kého světa, Ama­rá­vatí. Na­stě­ho­val se do In­drova pa­láce, který pro něj po­sta­vil sa­motný Vše­ho­tvůrce, Višvakar­man, a volný čas za­čal trá­vit v ne­beské za­hradě nandana, oplý­va­jící vesmír­nou krá­sou. In­drův pa­lác je po­sta­ven z či­rého křiš­ťálu, pi­líře po­de­pí­ra­jící pa­lá­co­vou klenbu jsou z jed­no­li­tých kusů dra­ho­kamu lapisu lazuli; v nád­her­ných pa­lá­co­vých kom­na­tách, při­způ­so­bu­jí­cích svůj tvar kaž­dému, kdo do nich vstoupí, se na­chá­zejí celá křesla z je­di­ného kusu ru­bínu, a po­dobná křesla jsou roz­mís­těna i po­dél pa­lá­co­vých cho­deb. V kom­na­tách jsou také lože, na­dý­chaná, jemná jako z moř­ské pěny, s pod­pě­rami zdo­be­nými dlou­hými šňů­rami úchvat­ných pe­rel. Tyto perly mají bí­lou barvu, a stejně bě­lostné jsou zuby ne­beských víl (apsaras), kte­réžto se v pa­láci vždy pro­chá­zejí v hoj­ném po­čtu. Řetízky na je­jich kot­ní­cích jemně zvoní, za­tímco je­jich ne­beská krása se od­ráží v ne­spočtu zr­ca­del, je­jichž rámy jsou zdo­beny dal­šími dra­ho­kamy.

Hi­ra­n­jaka­šipu se stal ne­zpo­chyb­ni­tel­ným pá­nem třech světů! Slou­žily mu všechny by­tosti kromě Brahmy, Viš­nua a Šivy. Dob­rým pá­nem ale ne­byl. Ke všem, kteří se mu kla­něli, se cho­val s ne­skrý­va­ným opo­vr­že­ním, vy­smí­val se i bo­hům, když mu sklá­dali dary před In­drův trůn, tvo­řený je­di­ným ku­sem ru­bínu. Dé­mo­novo zlaté tělo se chvělo pře­mí­rou men­tální, du­chovní i fy­zické síly. Jeho oči byly vždy čer­vené od vína. Žádný vládce před ním si ne­u­zur­po­val ta­ko­vou moc, do­konce ani In­dra.

Ne­bešťané, mudrci, ba do­konce i já sám jsme to­muto dé­monu zpí­vali chva­lo­zpěvy a pochle­bo­vali mu. Ne­beské víly pro něj tan­čily, lidé ži­jící dle varnášramy dharmy jej vždy, když pro­vá­děli zá­pal­nou oběť (jadžňa), v je­jím prů­běhu uctí­vali a obě­to­vali mu dary jako by byl je­jím hlav­ním bož­stvem. Hi­ra­n­jaka­šipu si z každé oběti ná­ro­ko­val část pro sebe, ať byla ur­čená kte­ré­mu­ko­liv bohu.

Měl ta­ko­vou moc, že i Matka země se svými sedmi kon­ti­nenty ze stra­chu z něj hojně vy­dá­vala po­travu, obilí a ovoce všeho druhu, aniž bylo nutno ob­dě­lá­vat půdu či sá­zet se­mena. Ob­laka se­sí­lala vy­datné deště ve správ­ných roč­ních do­bách, ne­hmotný (súkšma) pro­stor vy­je­vo­val mnohé vize jen proto, aby se to­muto dé­monu za­lí­bil. Oce­ány na­pla­vo­valy k bře­hům po­klady ze svých hlu­bin - ty nej­vzác­nější dra­ho­kamy. Třeskutá zima na ho­rách se umír­nila a hor­ské jes­kyně se samé vy­zdo­bily, aby se v nich Hi­ra­n­jaka­šipu mohl od­dá­vat svým čet­ným mi­lost­ným hrám. Rost­liny a stromy kvetly a při­ná­šely ovoce ve všech roč­ních do­bách, aby ho po­tě­šily. Tento strašný vládce si při­svo­jil síly ele­mentů sa­mot­ných lókapálů.

Hi­ra­n­jaka­šipu však byl a zů­stal dé­mo­nem. Ač­ko­liv mu slou­žilo celé stvo­ření, on sám slou­žil jen svým smys­lům a tou­hám. Do­přá­val si všeho mě­rou více než vr­cho­va­tou, bral si vše, co mu světy mohly na­bíd­nout, ale přesto ni­kdy ne­po­znal sku­tečné uspo­ko­jení ani ra­dost. Omá­mený ne­změr­ným bo­hat­stvím a mocí sám sebe po­va­žo­val za mě­řítko pravdy. Ne­zod­po­ví­dal se ni­komu. Pře­mohl vlivy pla­net, po­zem­ské i ne­po­zem­ské síly, ko­nal, co­ko­liv si za­ma­nul, ne­znal strach z po­ru­šo­vání sta­ro­by­lých a po­svát­ných zá­ko­ni­tostí vesmíru. Tak se stal ob­jek­tem pro­kletí všech stvo­ře­ných by­tostí - byl ovšem ne­pře­mo­ži­telný a vládl ne méně než se­dm­de­sát jedna jug!

Od­věký vlád­cové de­seti svě­to­vých stran a nej­vyšší zře­cové, po té, co se­lhali ve všech svých sna­hách o svr­žení zla­tého dé­mona, před­stou­pili před Toho, jenž ni­kdy ne­klesá (Ačjuta): před Viš­nua. S těly a myslí očiš­tě­nými dlou­hým půs­tem, od­ří­ká­va­jíc se jídla a spánku, uctí­vali svr­cho­va­ného Pána smyslů zpí­vá­ním hymnů a správ­ným ve­le­be­ním.

Tu usly­šeli hlas (ašaríri), jenž se zdál při­chá­zet ze sa­mých hlu­bin nebe, hlas jako znění hromu, jenž na­pl­nil je­jich srdce mí­rem a na­dějí.

Hlas řekl: "Nechť strach zmizí z va­šich srdcí a ži­votů, ó mi­stři stvo­ření. Jsem si vě­dom Hi­ra­n­jaka­ši­pu­ovy ty­ra­nie. Ne­u­stále pře­kra­čuje dharmu a do­pouští se všech hříchů. Umře, ale mu­síte ještě chvíli po­čkat, drazí, pro­tože čas jeho smrti ještě ne­na­stal. Ze­mře v oka­mžiku, kdy bude trýznit svého syna, Prahládu, který bude jed­ním z mých nej­vět­ších od­da­ných, bhaktů."

Bo­hové, zře­cové a ostatní se na­vrá­tili do svých do­movů se srdci pros­tými stra­chu. Vě­děli, že zlatý dé­mon je prak­ticky mrtvý. Nicméně byli na roz­pa­cích z toho, co ašaríri řekl jako po­slední: o Hi­ra­na­jaka­ši­pu­ovu sy­novi Prahlá­dovi a o tom, že bude Viš­nu­o­vým od­da­ným, bhaktou.

Hi­ra­n­jaka­šipu měl čtyři vý­ji­mečné syny; nejmladší z nich se jme­no­val Prahláda.

Prahláda byl už od út­lého dět­ství známý svou ctnost­nou po­va­hou. Při­ta­ho­vali ho zřeci a po­svátná písma, cho­val se ke kaž­dému zdvo­řile a jemně, byl čisté a přímé po­vahy. Mlu­vil vždy pravdu a zcela při­ro­zeně ovlá­dal své smysly. Prahláda byl lidmi mi­lo­ván jako vlastní syn a v kaž­dém ne­ná­silně vzbu­zo­val zvláštní, upřímný ob­div. Kdy­ko­liv po­tkal zřece nebo vzdě­lance, tento Hi­ra­n­jaka­ši­puův syn se k němu cho­val jako pod­ří­zený slu­žeb­ník. Byl milý k chudým a ne­moc­ným a o kaž­dého, kdo jak­ko­liv tr­pěl, pe­čo­val jako otec, ba jako matka. Svým vrs­tev­ní­kům byl mi­lu­jí­cím a mi­lo­va­ným bra­t­rem, a ke svým guruům se cho­val jako k bo­hům.

Pý­cha se ne­do­tkla to­hoto prince, který měl k dis­po­zici bo­hat­ství ce­lého světa. Od út­lého dět­ství vládl všemi ctnostmi du­cha, a i jeho tělo, vý­ji­mečně krásné, mělo ušlech­ti­lou a no­blesní stavbu.

Zdálo se, že Prahláda si je hlu­boce vě­dom po­mí­ji­vosti svého ma­jetku a všeho, co v ot­cově pa­láci pro­žívá. Žádná po­tě­šení ho ne­lá­kala, pro­ti­ven­ství ne­ru­šila. Zdálo se, že kon­cept svět­ských am­bicí mu je úplně cizí. Se­xu­ální touha ho ne­ni­čila. Zkrátka, ač­ko­liv se Prahláda na­ro­dil v dé­mon­ském rodu, žádná vlast­nost to­hoto prince ne­byla dé­mo­nická, ne­bylo v něm stopy po tamasu ani radžasu.

Nej­větší zře­cové mlu­vili o Prahlá­dovi vždy je­nom nej­hez­čími slovy. Vždyť o jeho ctnos­tech se vy­práví až dodnes! V chrá­mech za­svě­ce­ných dis­ku­zím o ži­vo­tech ve­li­kých osob­ností i bo­hové nad­šeně mluví o asurovi Prahlá­dovi. Pravda je ta­ková, že i ten nej­vře­lejší opis může jen sotva zpro­střed­ko­vat Prahlá­dovu ve­li­kost, pro­tože on pa­t­řil k těm nej­vzác­něji se vy­sky­tu­jí­cím du­ším; jeho mysl byla při­ro­zeně a bez ná­mahy ob­rá­cena k Viš­nu­ovi Ná­rá­ja­novi.

Jako dítě ho ne­lá­kaly ani ty nej­vy­bra­nější hračky. Jeho myš­lenky smě­řo­valy vždy dovnitř. Po­no­řen do svého srdce, se­dá­val ab­sor­bo­ván v Pánu. Prahláda vní­mal svět ji­nak než ostatní děti. Ani mnoho hlou­ba­vých mni­chů (muni) není s to vní­mat svět tak, jak to do­ká­zal tento princ už v dět­ství, bez ja­ké­ho­ko­liv du­chov­ního ve­dení.

Višnu byl ne­u­stále s Prahlá­dou. Princ si byl málo vě­dom toho, kdy a ja­kým způ­so­bem jí, pije, sedí či uléhá ke spánku. Když mu srdce za­pla­vila láska k Bohu, byl jí zcela po­hl­cen a pla­ká­val v ex­tázi; ně­kdy zas, když roz­va­žo­val nad boží lílou, se hla­sitě smál. Jindy za­čal zni­če­ho­nic ra­dostně zpí­vat písně o Ha­rim, jež k němu při­chá­zely v náh­lých pří­li­vech in­spi­race, jíž ne­mohl ovlá­dat. Často do­konce za­čal tan­čit, nebo na­hlas od­ří­kat ti­síc jmen Pána, na­čež na­po­do­bo­val mi­miku a gesta z Viš­nu­o­vých her. A při ji­ných pří­le­ži­tos­tech zas zne­hyb­něl jako mrt­vola či ká­men, s očima po­lo­za­vře­nýma, bez mr­kání, pouze se sl­zami štěstí sté­ka­jí­cími po jeho krásné tváři.

Z Prahlády vy­za­řo­vala ne­beská mi­lost, jíž byl plný. Smutní a ztrá­pení lidé se v jeho pří­tom­nosti ne­po­zo­ro­vaně, ta­ju­plně mě­nili: ja­koby je jeho sa­motná pří­tom­nost lé­čila, vedla je k hlu­bo­kému po­znání sebe sama. Svět mi­lo­val Prahládu, po­ně­vadž byl prin­cem du­cha. Ale otec to­hoto svého syna ne­ná­vi­děl. Už od mala mu pů­so­bil ta nej­horší muka.

Proč Hi­ra­na­jaka­šipu tý­ral Prahládu? Ro­diče se často snaží na­pra­vit vzdo­ro­vité nebo ne­zvla­da­telné dítě, ale ni­kdy je přeci ne­mů­žou do­o­pravdy ne­ná­vi­dět. Jak se mohl zlatý dé­mon cho­vat tak krutě k sy­novi tak čis­tému, jako byl Prahláda? Vždyť není žád­ným ta­jem­stvím, že Hi­ra­na­jaka­šipu přímo usi­lo­val o Prahlá­dovu smrt!

Ne­bylo to ale vždycky tak. Šukra Bhár­gava je guruem dé­mon­ské rasy a uči­tel nej­vět­ších dé­mon­ských pa­nov­níků. Šukrovi sy­nové Sanda a Amarka žili ne­da­leko Hi­ra­n­jaka­ši­pu­ova pa­láce. Dé­mon po­slal Prahládu do učení právě k nim, pro­tože je po­va­žo­val za vhodné mi­s­try pro jeho syna. Přál si, aby jeho vy­zrálý in­te­li­gentní syn stu­do­val spolu s ostat­ními dé­mon­skými dětmi, aby se na­u­čil všechno, co má správný mladý asura znát.

Prahláda se lehce učil vše, co mu Šukrovi sy­nové ří­kali, ale ne­vzal si nic z toho, co se na­u­čil, za své. Je­jich učení totiž byla ma­te­ri­a­lis­tická, radža­sická, za­lo­žená na ne­správné víře, že exis­tují sku­tečné roz­díly mezi lidmi, mezi člo­vě­kem a jeho oko­lím, mezi člo­vě­kem a vesmí­rem. Všechna učení, která ho učili, vy­chá­zela z před­stavy, že hro­ma­dění ma­jetku a zvět­šo­vání vlastní moci je při­ro­ze­nou am­bicí a cí­lem sna­žení kaž­dého člo­věka.

Jed­noho dne, když Prahláda při­šel z ášramu svých guruů na ná­vštěvu domů, ho Hi­ra­n­jaka­šipu, jenž ho tehdy ještě mi­lo­val tak, jak jen otec může mi­lo­vat svého syna, vzal k sobě na klín a ze­ptal se ho: "Drahé dítě, řekni mi, co si mys­líš, že je v ži­votě nej­dů­le­ži­tější?"

Prahláda od­po­vě­děl: "Otče, králi asurů! Všechny vtě­lené duše (džíva) se zto­tož­ňují se svými těly, ve kte­rých se na­ro­dily, ná­sled­kem če­hož pro­ží­vají smu­tek a utr­pení. Mys­lím, že nej­dů­le­ži­tější ze všeho je, aby se opros­tily od svého ilu­zor­ního při­pou­tání k do­movu a ma­jetku, ro­di­nám, pro­tože toto je pouze uvěz­ňuje v tem­no­tách lpění, jako hlu­boká studna, v níž není žádná voda. Mys­lím, že bychom toto všechno měli opus­tit a hle­dat úto­čiště v Ha­rim, jenž je­diný může po­sta­vit hráz přes řeku mi­zé­rie a osvo­bo­dit nás."

Když Hi­ra­n­jaka­šipu sly­šel svého syna mlu­vit o Viš­nu­ovi, je­hož ze srdce ne­ná­vi­děl za to, že mu za­bil bra­tra, nej­prve se ro­ze­smál. Mys­lel si totiž, že ně­kdo Prahlá­dovi něco na­po­ví­dal, po­va­žo­val jeho řeči za pře­chodný ná­zor ma­lého dí­těte. Ne­chal po­slat pro Sandu a Amarku a ozná­mil jim, co mu jeho syn řekl. Při­ká­zal jim dá­vat dobrý po­zor, aby se jeho syn ne­stý­kal se žád­nými od­da­nými Viš­nua, aby ne­ka­zili jeho jemné srdce.

Když se Prahláda vrá­til do ášramu, mi­stři si ho od­vedli stra­nou a pro­mlou­vali k němu. Nej­prve ho pře­hnaně chvá­lili, na­čež se ho ze­ptali: "Ó po­žeh­naný, bri­lantní princi, ó ra­dosti tvého rodu, buď vždy šťas­ten! Po­věz nám, Prahládo, kde jsi sly­šel věci, které jsi ří­kal tvému otci? Proč jsi mu na jeho do­taz po nej­dů­le­ži­tější věci na světě od­po­vě­děl tak zvláštně? Sotva by jiný chla­pec tvého věku od­po­vě­děl tak, jako ty. Bylo to z tvého vlast­ního srdce, nebo si už s ně­kým o po­dob­ných vě­cech mlu­vil? Od­po­vě­děl jsi otci opravdu podle svého vlast­ního pře­svěd­čení?"

Prahláda od­po­vě­děl s úsmě­vem, ale vážně: "Chvála Pánu, je­hož máji pod­lé­hají všechny by­tosti, mysle si, že jsou od­lišné od sebe na­vzá­jem! Pouze ne­vě­domá mysl věří v exis­tenci roz­dílů. Pravda je ta­ková, že všichni jsme jedno a všechno je Pán, náš Bůh.

Ó mi­stři moji, když Višnu člo­věku po­žehná, tato víra v roz­díl­nost se v jeho srdci roz­pustí jako sníh v létě a on po­zná, že vše je On, že ne­e­xis­tuje já ani ty, že ne­e­xis­tuje vnitřní ani vnější. Kde pak je roz­díl mezi jeho zá­jmy a zá­jmy ji­ných lidí, či mezi jeho zá­jmy a svě­tem, když vnímá, že vše je Jedno, všude, ne­u­stále?

Není divu, guruové moji, že my všichni jsme po­ple­teni Pá­no­vou májou, vždyť i sa­motný Brahmá a znalci véd jsou zma­teni a ne­u­stále uvá­děni do no­vých a no­vých roz­paků, když se Bohu snaží po­ro­zu­mět. Co se týká mě, po­va­žuji se za ve­lice šťast­ného. Vy­lila se na mě Jeho mi­lost. Vní­mám totiž stále méně roz­díly mezi mnou a vámi. Ach, moje mysl je jako malá že­lezná hob­lina, a On je jako vesmírný mag­net! On vlastní mé srdce. Volá mě k sobě." Toto vy­řknuv, Prahláda umlkl.

Sanda a Amarka zu­řili. Sa­mo­zřejmě vě­děli, že princ mluví o zá­kladní pravdě všeho bytí, ale jako dé­moni ne­mohli snést tuto pravdu vy­řče­nou na­hlas, na­tož aby se podle ní ně­kdo ří­dil ve svém ži­votě. Byli to slu­žeb­níci svého krále a kla­něli se ne Pravdě, ale jemu. Brunátní, zjevně roz­čí­lení, vo­lali: "Při­neste pa­lici! Tento kluk zostudí nás všechny! Re­be­luje proti zá­kla­dům na­šeho učení, je to ne­bez­pečný he­re­tik! Tyto ne­smysly z něj mu­síme vy­mlá­tit. Je jako ost­natý keř v lese naší sta­ro­věké asurské rasy. Višnu je se­kera, jež stíná stromy v lese na­šich lidí, a tento kluk je sa­motná ru­ko­jeť této se­kery!"

Od té doby byli Šukrovi sy­nové na Prahládu ob­zvlášť přísní a po­řád opo­no­vali všemu, co ří­kal. Dle Hi­ra­n­jaka­ši­pu­ova na­ří­zení ho učili pouze před­měty tý­ka­jící se tří niž­ších ži­vot­ních cílů: dharmy, arthy a kámy. O spáse, která je­diná dává lid­skému ži­votu na zemi na­ději a smysl, ne­mlu­vili ni­kdy. Jako by tento cíl, nej­po­svát­nější, ani ne­e­xis­to­val.

Za ně­jaký čas byli Sanda a Amarka pře­svěd­čeni, že se jim po­vedlo od­vrá­tit Prahládu od jeho po­sed­losti Viš­nuem. S po­tě­še­ním po­slou­chali, jak jim vy­kládá o čtyřech způ­so­bech uplat­nění moci - usmi­řo­vání, pod­po­ro­vání, pod­vratné čin­nosti a pří­mém uplat­nění síly - přesně tak, jak si to přál jeho otec.

Jed­noho dne před­vedli Prahládu, umy­tého a ob­le­če­ného do jem­ného hed­vábí, jak při­ná­leží čle­novi krá­lov­ské ro­diny, i s jeho mat­kou před jeho vzne­še­ného a ma­jestát­ního otce. Prahláda před svým ot­cem ob­řadně po­lo­žil na zem. Hi­ra­n­jaka­šipu ho zvedl a dlouze a váš­nivě ho ob­jal. Opět ho po­sa­dil na svůj klín, po­lí­bil na čelo a do­jatě se usmí­val. Král třech světů se s roz­zá­ře­ným ob­li­če­jem svého syna ze­ptal: "Prahládo, mé drahé dítě, nechť máš dlouhý a šťastný ži­vot! Řekni mi, co tě na­u­čili tví moudří uči­telé. Řekni mi, co nej­za­jí­ma­věj­šího ses na­u­čil."

Prahláda od­po­vě­děl: "Na­u­čil jsem se de­víti hlav­ním pro­je­vům lásky: na­slou­chání o Viš­nu­ovi, zpí­vání o Něm, pře­mýš­lení o Něm, uctí­vání Ho, zdra­vení Ho, slou­žení Mu, při­jmutí Ho za spo­leč­níka, ode­vzdání se do Jeho služby a ode­vzdání sama sebe a všeho, co vlast­ním, Jemu. Po­kud toto ně­kdo zná a do­káže dle toho žít, má vskutku to nej­vyšší vzdě­lání, vě­dění, nad něž vyš­šího není. To je to, co jsem se na­u­čil, Otče."

Hi­ra­n­jaka­ši­pu­ovy rty zbě­lely vzteky. Se stěží po­tla­čo­va­nou zu­ři­vostí vy­štěkl na Sandu a Amarku. "Od­porní áčárjové! Jak to, že se pod va­ším ve­de­ním můj syn při­dal na stranu mého ne­pří­tele? Zra­dili jste mě a za mými zády pl­níte hlavu mého syna ab­surdní ví­rou. V přestro­jení za po­slu­ho­vače jste zne­u­ží­vali mé vel­ko­ry­sosti a šle­chet­nosti. Zrád­cové! Škoda, kte­rou jste na­páchali, se jasně pro­je­vila teď, jako se dů­sledky hříchů mla­dosti pro­jeví váž­nou ne­mocí až v poz­děj­ším věku člo­věka."

Sy­nové Šukry Bhár­gavy se ohra­dili: "Ó In­drův ne­pří­teli! Ani je­den z nás ne­u­čil prince to, co ti řekl. Je mu to vlastní, sou­část jeho nej­vnitř­nější bytí. Za­drž svůj vztek, Hi­ra­na­jaka­šipu, my jsme ne­u­dě­lali to, z čeho nás ob­vi­ňu­ješ." Dé­mon se ob­rá­til zpět k Prahlá­dovi: "Ne­zdárné dítě, po­kud tě to ne­na­u­čili oni, tak kdo?"

Zá­řivý princ od­po­vě­děl: "Otče, z učení, které se mi sna­žili tito guruové pře­dat, se ne­dalo do­vě­dět zhola nic o lásce, ani o od­da­nosti Bohu. Všechno je­jich učení se to­čilo ko­lem pe­něz, do­mova a ro­diny. Člo­věk ne­do­káže vlastní si­lou zkro­tit své smysly, bloudí po­řád v samsáře, v tomto ilu­zor­ním světě. Ni­kdy úplně ne­u­spo­ko­jený, snaží se do­jít ra­dosti ochut­ná­vá­ním těch sa­mých po­tě­šení po­řád do­kola, ale po­znává pouze další ra­dosti a strasti. Věří, že zdroj štěstí leží vně, v té či oné po­době. Jak může vní­mat Ma­há­viš­nua dlí­cího v nej­hlubší jes­kyni jeho vlast­ního srdce, je­hož lze spat­řit pouze po­hle­dem za­mě­ře­ným do nitra? Ti, kdož hledí smě­rem ven, ko­na­telé véd­ských ob­řadů, jsou jako zá­stup slepců ve­de­ných na laně ko­lem je­jich krku. A vede je pouze další sle­pec! Silné lano ri­tu­álů je uple­teno z mnoha vrs­tev - du­chov­ních cvi­čení, ob­řadů a nauk růz­ného druhu -, a to všechno pouze z touhy po na­pl­nění vlast­ních tu­žeb a do­sa­žení svých vlast­ních cílů buď v tomto, nebo příš­tím ži­votě, na tomto, nebo ji­ném světě. Ta­koví lidé jsou jako do­by­tek v říji, slepě se že­noucí za vlast­ním chtí­čem; ni­kdy ne­bu­dou svo­bodní.

Pouze když žák umyje svou hlavu v pádadhúli, du­chov­ním pra­chu u lo­to­so­vých no­hou sku­teč­ného Od­da­ného, ne­vlast­ní­cího nic kromě lásky k Bohu, může se duše to­hoto žáka oto­čit smě­rem k vy­svo­bo­zení, ke sva­tým no­hám Pána. A do­kud se k nim mysl ne­stočí, samsára ne­skončí."

Prahláda umlkl. Se straš­li­vým vý­kři­kem Hi­ra­n­jaka­šipu sho­dil svého syna z klína na zem. Z očí mu sr­šely blesky. Zu­říce, při­ká­zal dé­mon­ským strá­žím. "Od­veďte to­hoto zrádce z mých očí a za­bijte jej! Vy­bral si být slu­hou vraha mého bra­tra Hi­ra­n­já­k­šua; v mých očích je i on vin­ným z vraždy svého strýce! Už v pěti le­tech u něj pro­puklo toto ší­len­ství. Ob­rá­til se proti vlastní rase i proti svému otci. Když takto zkla­mal své ro­diče, jaký uži­tek by mohl mít pro Viš­nua? Když pro mě ně­kdo udělá něco mi­lého, ně­ja­kou službu, tak mi je blízký, i když není můj pří­buzný. Ale za to, co mi pro­vedlo toto dítě, jej i na­vzdory tomu, že vze­šel z mé krve, po­va­žuji za smr­tel­nou ne­moc a chci se ho zba­vit.

Když je za­ní­cený úd, od­řeže se a tím se za­chrání zby­tek těla. A stejné je to s tímto ne­po­ve­de­ným dí­tě­tem. Musí být za­bito. Je mi jedno, zdali ve spánku nebo v bdě­lém stavu, za­bijte ho! Svůdná žena je ne­štěs­tím pro blaho as­kety, a stejně tak je tento kluk ne­štěs­tím pro nás. Při­ka­zuji vám, za­bijte ho, a to hned!

Ru­do­vlasý rá­k­šasští stráž­cové se s hro­zivě vy­ce­ně­nými te­sáky přihnali k Prahlá­dovi a vrhli po něm své troj­zubce. Ty ale ne­pro­nikly jeho kůží, pro­tože Prahláda se me­zi­tím po­no­řil do samádhi. Byl ab­sor­bo­ván ve Viš­nu­ově srdci, takže ne­cí­til strach ani bo­lest. Byl zcela ztra­cen světu ve svém mi­lo­va­ném Pánu. Hi­ra­n­jaka­šipu se na svém trůně za­chvěl.

V ná­sle­du­jí­cích le­tech se dé­mon mno­ho­krát po­kou­šel svého syna za­bít. Ne­chal ho ušla­pat slony, uštknout je­do­va­tými hady, ne­chal na něj uva­lit nej­straš­nější kletby těmi nej­sil­něj­šími dé­mon­skými ča­ro­ději. Prahláda pře­žil sho­zení ze skály, ot­rá­vení, hla­do­vění, věz­nění v kob­kách pl­ných škor­pi­onů, vy­sta­vení ex­trém­ním pod­mín­kám ele­mentů, pá­lení ohněm. Dé­monu se žád­ným způ­so­bem ne­da­řilo za­bít ma­lého Prahládu.

Hi­ra­n­jaka­ši­pua, pána třech světů, se za­čala zmoc­ňo­vat pa­nika: "Mno­ho­krát jsem se po­ku­sil svého syna za­bít, ale bez­vý­sledně. Stojí přede mnou, ne­bo­jácný, stále klidný, a po tom všem se po­řád usmívá! Ur­čitě mi ale ne­za­po­mene, co jsem se po­ku­sil udě­lat. Ne­vy­znám se v něm. Ne­zná strach a Jama, bůh smrti, na něj ne­vztáhne svou ruku. Ach, jak ho ze srdce ne­ná­vi­dím, jak mi je od­porný. Stane se snad právě on mou zká­zou? Ale vždyť i já jsem ne­smr­telný!"

Když s ním jed­nou Sanda a Amarka zů­stali o sa­motě, řekli svému zne­klid­ně­nému vládci: "Ó Hi­ra­n­jaka­šipu! Sám, bez ja­ké­ko­liv po­moci, sis pod­ma­nil tři světy, zcela jsi vy­hla­dil ne­smírné ar­mády, jako by to byly sla­mění pa­náci, pouhé loutky. Lókapálové se tře­sou už ve chvíli, když zve­dáš své obočí. Vů­bec ne­chá­peme, proč se tě právě teď zmoc­ňuje strach. Prahláda je pouhé dítě, pří­liš mladý na to, aby ti mohl jak­ko­liv ublí­žit. Po­kud se ho po­řád bo­jíš, do­vol nám svá­zat ho mocí boha Va­runy, než se náš otec Šukra vrátí. On ti bude umět říct, jak pře­ko­nat tvůj strach."

Od­ml­čeli se. Pak ale Sanda ještě do­dal: "Na­víc, můj pane, ča­sem a vě­kem se všechny by­tosti mění. Může se to při­ho­dit i Prahlá­dovi." Hi­ra­n­jaka­šipu se za­mys­lel, a pak sy­nům svého gurua na­ří­dil: "Za­svěťte mého syna do dharmy králů a hos­po­dářů."

Tak áčárjové dále učili stále klid­ného prince o dharmě, artze a kámě - mo­rál­ních zá­sa­dách, hro­ma­dění ma­jetku a o tom, jak do­sáh­nout ra­dosti. Nicméně, jemu ne­zů­stá­valo v srdci nic z toho, co ho učili, ne­boť to vní­mal jako mé­ně­cen­nou nauku v po­rov­nání s tím, co vní­malo jeho srdce, v po­rov­nání s ne­ko­neč­nou lás­kou k Ha­rimu. Byly to svět­ské nauky, vy­tvo­řené lidmi to­pí­cími se v samsáře pro lidi, kteří se v ní tak­též topí. Tato učení ne­byla pro něj.

Když se uči­telé vzdá­lili, spo­lu­žáci Prahládu často vo­lali, aby si s nimi šel hrát. Jed­nou k nim Prahláda, pře­té­ka­jící sou­ci­tem k těmto du­ším, pro­mlu­vil o samsáře a o těž­kém údělu, který pro­žívá duše po­la­pena v ni­kdy ne­kon­čí­cím cyklu ro­zení a smrtí. Dé­moni, jsouce mladí, měli ještě ne­zka­že­nou mysl a mocně je při­ta­ho­valo to, co jim je­jich ka­ma­rád ří­kal. Do­tý­kalo se to je­jich srdcí, je­jich duší. Od­lo­žili své hračky a shro­máž­dili se ko­lem svého osví­ce­ného ka­ma­ráda.

zdroj: https://www.siddhaika.org/clanky/Svoboda3

Uctí­vání boha za­čalo všude na světě ani­mis­tic­kým pří­rod­ním ná­bo­žen­stvím. Všechny pří­rodní jevy s vel­kým, ale ne­vy­svět­li­tel­ným vli­vem ob­dr­žely vlastní, za­tím ne­o­sobní identitu, kte­rou bylo možné se po­ku­sit pří­z­nivě na­la­dit.

Oby­va­tel­stvo údolí Indu také vi­dělo v pří­rod­ních je­vech prav­dě­po­dobné bož­ské en­tity, za­tím ale bez lid­ské po­doby. Vítr, slunce, vrchy, stromy, země, oheň a nebe byly uctí­vány ve svých pů­vod­ních for­mách, a to pře­de­vším oh­ňo­vou obětí. Když při­šli In­doárijci, pro­běhla po­zvolná změna po­dob bohů. Bož­ské pří­rodní síly do­staly nejdříve zví­řecí, a poz­ději lid­skou po­dobu. První véd­ští bo­hové prav­dě­po­dobně ne­měli pevně sta­no­ve­nou formu, která by se na vy­ob­ra­ze­ních opa­ko­vala. Sošky těchto bož­ských by­tostí, pří­padně pří­rod­ních sil, vzni­kaly spíše na zá­kladě před­stav lidí, kteří pro uctí­vané téma hle­dali kon­krétní tvar. V poz­děj­ších véd­ských tex­tech se ob­je­vují bo­hové vy­pa­da­jící jako lid­ské by­tosti, s lid­skými cha­rak­te­ro­vými vlast­nostmi a přá­ními. Na nej­star­ších zá­zna­mech je zmínka pouze o třech bož­stvech, te­prve za po­měrně dlou­hou dobu vy­stu­puje již tři­a­tři­cet bohů, a ještě poz­ději je zmi­ňo­váno, že "3339 bohů uctí­valo Ag­niho".

Súrja, bůh slunce, je ozna­čo­ván také za stvo­ři­tele světa, a jeho dvě děti, Jama a Jamí, mají být prv­ními lid­skými by­tostmi. Po sta­letí byl Súrja, na­zý­vaný také Sa­vitr, uctí­ván v chrá­mech, které byly pro něj zvlášť po­svě­ceny. Na­ko­nec ale mu­sel svoje po­sta­vení po­stou­pit Viš­nu­ovi. V dneš­ním hin­du­ismu mu pří­sluší pouze skromné místo mezi ostat­ními bohy, spo­jo­va­nými s pla­ne­tami nebo ne­beskými tě­lesy. Jezdí po ob­loze na tri­um­fál­ním voze ta­ha­ným sedmi koňmi, nebo jed­ním ko­něm se sedmi hla­vami. Vůz řídí Aruna, "oran­žově-čer­vený" bůh čer­vá­nek. Na vy­ob­ra­ze­ních lze spat­řit Súrju se dvěma rukama, kaž­dou s jed­ním lo­to­sem, nebo se čtyřma rukama s lo­to­sem, ko­lem a lastu­rou. Čtvrtá ruka uka­zuje gesto ochrany (abhaja mudrá).

I

In­dra, bůh pří­rod­ních živlů, byl krá­lem všech bohů. Je mu za­svě­cena vět­šina véd­ských hymnů. V pří­padě, že byla země vy­su­šena, obě­to­vala se mu opojná sóma rost­lina. V její opo­jení vy­táhl In­dra do boje proti dé­monu su­cha, a vy­hrál nad ním svými zbra­němi, hro­mem a bleskem. V tom oka­mžiku za­čalo pr­šet a In­dra tím za­chrá­nil zemi a její oby­va­tele. Jezdí na krá­lov­ském slo­novi, který je často zob­ra­zo­ván se třemi cho­boty a/​nebo čtyřmi kly. In­dra má čtyři ruce a jeho atri­buty mo­hou být blesk, bo­dec, meč, luk a šíp, lo­vecká smyčka a lastura. Lze ho spat­řit také s mudrou ochrany nebo spl­nění přání. Ně­kdy se In­dra zje­vuje jako čtyřruký, s jed­ním okem na ce­lém těle. Bě­hem doby se jeho po­zice osla­bila a dnes je po­va­žo­ván za krále bez­vý­znam­ných bohů a za vládce bohů ne­bes (svarga).

Sóma byl pů­vodně bo­hem ex­táze, in­dic­kým Di­o­ný­sem. Jeho nek­tar, amrta, je po­kr­mem bohů. Mluví se také o opoj­ném ná­poji zís­ká­va­ném z le­gen­dární sómy, které přesné ur­čení je ne­známé. Poz­ději se Sóma stal bo­hem mě­síce. Je sy­nem Va­runy, pána moří, ze kte­rého se zvedá mě­síc. Bě­hem půl mě­síce se 36000 bohů ži­vilo nek­ta­rem sómy, aby si za­bez­pe­čili ne­smr­tel­nost, což Sómu tak vy­čer­palo, že za­čal chřad­nout (ubý­va­jící mě­síc). Po­tom se za­čal ži­vit vo­dou oce­ánu, čímž se mu vrá­tila pů­vodní síla (úpl­něk). Sóma, který je na­zý­vaný také Čan­d­rou, jezdí na voze ta­ha­ném de­seti koni, nebo jed­nou an­ti­lo­pou.

Va­runa byl pů­vodně vlád­cem kos­mic­kého po­řádku. Slunce bylo jeho okem a vítr de­chem. Sóma je jeho sy­nem. Po jisté hádce mezi bohy a dé­mony se bo­hové usnesli, že zfor­mují jas­nou hi­e­rar­chii, a Va­runa se stal pouze vlád­cem moří. Jeho nej­dů­le­ži­těj­ším atri­bu­tem je lo­vecká smyčka. Vy­stu­puje se dvěma nebo čtyřma rukama a jeho jez­dec­kým zví­ře­tem je moř­ská pří­šera makara.

Váju je bo­hem vě­tru. Je také ozna­čo­ván jmény Váta nebo Pa­vana (čis­tič). Hymny po­pi­sují jeho ne­o­by­čej­nou krásu. Hlučně se po­hy­buje ve svém voze, který táh­nou bílé nebo pur­pu­rové koně. Ně­kdy jsou dva, jindy de­vě­ta­čty­ři­cet, a ně­kdy jich je do­konce ti­síc. Jako atri­but nosí pře­de­vším bílý pra­por.

Jama byl pů­vodně prv­ním smr­tel­ní­kem. Je­li­kož na­šel po své smrti cestu na onen svět, do­pro­vá­zel po­tom ty, kteří ze­mřeli po něm. Stal se tím krá­lem ne­vi­di­tel­ného světa a sou­dí­cím bo­hem mrtvých. Na ilu­stra­cích je zob­ra­zo­ván se ze­le­nou po­kož­kou, čer­ve­ným ob­le­če­ním, nosí zla­tou ko­runu a květ ve vla­sech. Ve svých dvou nebo čtyřech ru­kách nosí kyj a jezdí na čer­ném buvolu nebo bý­kovi.

Višvakar­man, nebo Tvaštr, je bož­ským ar­chi­tek­tem. Vy­rábí zbraně a tri­um­fální vozy, které po­u­ží­vají bo­hové. Je sta­veb­ní­kem světa se vším, co k to­muto úkolu patří; je tak i ochrán­cem všeho ži­vota. Je také bo­hem ře­me­sl­níků. Nej­čas­těji je zob­ra­zo­ván se čtyřma rukama a je ob­klo­pen po­čet­nými ná­stroji. Dal­šími atri­buty jsou džbán na vodu, lo­vecká smyčka, kniha a ně­kdy také kla­cek.

Véd­ské texty ozna­čují Kubéru jako kní­žete dé­monů a du­chů ži­jí­cích ve stínu. Poz­ději se stal vlád­cem jakšů, zem­ských du­chů stře­ží­cích svět­ské po­klady. Spo­lečně s bohy In­d­rou, Va­ru­nou a Ja­mou patří k dikpálům, hlí­da­čům čtyř ne­beských směrů ne­boli svě­to­vých stran. Svůj sta­tus boha bo­hat­ství a hoj­nosti do­sáhl Kubéra až pod­statně poz­ději. Podle le­gendy byl ve svém před­cho­zím ži­votě zlo­dě­jem, který se vlou­pal do Šivova chrámu. Zhaslo při tom světlo, a vý­drž, se kte­rou se Kubéra po­kou­šel opě­tovně roz­sví­tit svaté světlo, po­hnula Šivou na­to­lik, že zlo­ději v jeho ná­sle­du­jí­cím ži­votě pro­půj­čil sta­tus ne­smr­tel­ného bož­stva. Podle jiné verze pod­stou­pil Kubéra ti­síce roků tr­va­jící askezi, což se na­to­lik do­tklo Brahmy, že ho po­vý­šil na boha bo­hat­ství. Kubéra je zob­ra­zo­ván s tlus­tým bři­chem sym­bo­li­zu­jí­cím hoj­nost. Jeho hlav­ním atri­bu­tem je mu­ngo. Dále ho lze vi­dět s klac­kem, gra­ná­to­vým ja­bl­kem, džbá­nem na vodu a pyt­lem pl­ným pe­něz. 

zdroj: https://www.siddhaika.org/clanky/ERJ6-Vedsti-bohove

Světci, kteří milují

Mezi bohy hinduismu je třeba počítat i různé světce či mudrce. Z hlediska hinduismu je totiž pro člověka možné narodit se jako déva a naopak. Konkrétní interpretace stavu světce záleží na duchovním směru. Světci jsou považováni za inkarnace brahma, určitého dévy nebo lidi, kteří dosáhli vysvobození (mókša). Existují školy, které gurua (duchovního učitele) považují za vyššího a důležitějšího než jsou běžní dévové. Oblíbený je např. verš z Guru gíty (součást Uttara Khandy Skanda Purány) - gurur Brahma, gurur Višnu, gururdévo Mahéšvara gurur eva parabrahma tasmai šrí gurave namah (32) - "Guru je Brahma, Guru je Višnu, Guru je Mahéšvara (Šiva). Guru je Parabrahma. Tomuto guruovi se klaním".

V mnoha puránských příbězích je postavení dévů, hlavně Indry, domněle ohroženo nějakým světcem, který přísnou askezí, oddaností či různými duchovními technikami získal příliš velikou moc a je ho třeba zastavit. Indra v takových případech často posílá apsary, nebeské kurtizány, aby daného světce rozptýlily. Jindy dévům hrozí nebezpečí od asurů a v takových případech dévům často pomáhají Višnu nebo Šiva. Např. Višnu se zrodil jako Narasinha, aby zabil asuru Hiranjakašipua, který oddaností Brahmovi získal velikou moc a stal se téměř nesmrtelným.

Mezi nejznámější indické světce patří Vjása (podle tradice napsal Mahábháratu a provedl konečnou redakci Véd), Šankaráčárja (významný filosof, 788-820?), Kannappa (významný oddaný Šivy), Míra Báí(oblíbená oddaná Kršny, 1498-1547), atd. Existuje mnoho dalších legendárních i historicky doložených světců a dodnes není v Indii málo těch, kteří jsou za světce považováni.

Rahu

Démon jménem Rahu se převlékne za boha, aby ukradl elixír zaručující nesmrtelnost. Je však spatřen Sluncem a Měsícem, kteří tento kriminální čin okamžitě ohlásí Višnovi. Ten Rahuovi za trest usekne hlavu a vyhodí ji na nebesa. Protože se od té doby navždy pohybuje po obloze, občas se stane, že na chvíli zakryje Slunce či Měsíc - je tak zodpověedný za zatmění.

zdroj

Kálí 

Kálí (sanskrt: काली, doslova "černá") je hinduistická bohyně, hněvivý aspekt Déví, spojená se smrtí a zánikem. Bývá též považována za vládkyni času a změn, což souvisí s její vládou nad smrtí. Na vyobrazeních mívá mimo jiné tmavě modrou barvu,[1] vyplazený jazyk a čtyři ruce. Může být též označována jako Párvatí, Durga nebo Šaktí. Je protějškem boha Šivy.

Nedaleko Káthmándú je jí zasvěcený chrám Dakšinkálí. Zatímco se zvířecím obětem bohyně Kálí v Indii hlava usekává, v Nepálu se dané oběti podřezávají.