— Japonsko —

Japonská mytologie je systém věr a náboženských představ japonské kultury vycházející z kultu přírody, šintoistické a buddhistického náboženství. Nejdůležitějším pramenem staré japonské mytologie jsou mytologické sbírky Kodžiki a Nihonšoki.

Japonské mýty blízce souvisí s původním japonským náboženstvím šintoismem. Mnohé japonské šintoistické svatyně jsou například zasvěceny božstvům, která jsou známa z mytologie. Velmi často se mýty vztahují ke konkrétním místům v zemi a souvisí s konkrétními historickými osobnostmi nebo událostmi. Velmi výrazný je kult přírody. Každá událost jako stavba domu, zabití zvířete, pokácení stromu a podobně byla chápána jako narušení rovnováhy, která se musela obnovit očistnými rituály.

Amaterasu

Amaterasu (天照), Amaterasu-ó-mi-kami (天照大神 nebo 天照大御神) nebo Óhiru-menomuči-no-kami (大日孁貴神) je asi nejdůležitější šintoistická bohyně. Svatyně Ise, která je bohyni zasvěcena, patří mezi nejposvátnější šintoistická místa. Je dárkyně světla. Podle tradice se narodila z levého oka Izanagiho po návratu Izanagiho z říše mrtvých, když se ve vodě očišťoval od pekelných splašků.

Izanagi

Izanagi společně se svou sestrou a zároveň družkou Izanami byli podle tradičního podání pověřeni dokončit stvoření Země. Mimo jiné měli vytvořit i mnoho ostrovů jako Onogoro apod. Brzy začala Izanami čekat s Izanagim dítě. Když však porodila ohnivého boha Kagu cučeho, spálilo ji to na popel a z popela povstaly další kami. Izanagi se poté vydal do podsvětí svou ženu hledat. Izanami našel, avšak kvůli pekelné nečistotě se spokojil pouze s tím, že ji naposledy uvidí a vrátil se zpět na zem. Když se ve vodě omýval od pekelných splašků, z jeho levého oka se zrodila Amaterasu.

"Na počátku nebes a země byla v Takama-no-Haře (rovina nejvyššího nebe) zrozena tři kami (božstva) a to: Ame-no-mi-Nakanushi-no-Kami (vládce vznešeného středu nebes), Taka-mi-Musu-bi-no-Kami (nejvyšší vznešené plodící zázračné božstvo) a Kami-Musu-bi-no-Kami (božské produkující zázračné božstvo). Další dvě Kami se zrodila z rákosí které vyrašilo z olejové prázdnoty. Sedmou generací Kami byli Izanagi (muž, který zve) a Izanami (žena, která zve). Nebeská božstva jim nařídila zpevnit olejnatou slanou vodu kterou tenkrát byla země. Jako symbol autority a moci obdrželi velké drahokamy ozdobené kopí. Stanuli na Ama-no-uki-Hashi (plovoucí nebeský most) a ponořili velké kopí do olejovité prázdnoty, aby zamíchali slanou vodu. Když bylo kopí vytaženo, slaná voda z něj ukápla a zpevnila se v podobě ostrova Onogoro. Izanagi a Izanami sestoupili na ostrov a učinili z něj centrální pilíř světa. Postupem doby dali vzniknout osmi ostrovům Japonska a mnoha přírodním duchům včetně nesčetných Kami větru, stromů a hor.

Izanagi

Izanagi společně se svou sestrou a zároveň družkou Izanami byli podle tradičního podání pověřeni dokončit stvoření Země. Mimo jiné měli vytvořit i mnoho ostrovů jako Onogoro apod. Brzy začala Izanami čekat s Izanagim dítě. Když však porodila ohnivého boha Kagu cučeho, spálilo ji to na popel a z popela povstaly další kami.[1] Izanagi se poté vydal do podsvětí svou ženu hledat. Izanami našel, avšak kvůli pekelné nečistotě se spokojil pouze s tím, že ji naposledy uvidí a vrátil se zpět na zem. Když se ve vodě omýval od pekelných splašků, z jeho levého oka se zrodila Amaterasu.

Uši-Oni

Při chůzi po pláži si musíte dávat dobrý pozor. Mohli byste šlápnout na skleněné střepy nebo třeba na vyplavenou žahavou medúzu. Nicméně, pokud se nacházíte v Japonsku, je zde ještě něco, na co si musíte dát pozor. Je jím neslavný "kraví démon", který nejčastěji terorizuje rybáře. Uši-Oni ("kraví démon" či "býčí démon") je legendární monstrum, které obývalo Japonsko. Pracovalo výhradně s místními kreaturami, kterým se přezdívalo nure-onna, což byly bestie s hlavou ženy a tělem hada, a společně útočili na rybáře. Takže máte býčího démona a hadí ženu, kteří se vás snaží zabít, to by mohlo nejednoho odradit od relaxování na rybách. Nyní, když víte, co jsou uši-oni zač, přichází další problém. Abyste se jim mohli vyhnout, bylo by dobré vědět, jak vypadají. V různých částech Japonska vám budou místní tvrdit něco jiného. V některých popisech bude mít tělo kraba a hlavu vola, v jiných bude tělo spíš pavoučí. Jiní se zase domnívají, že uši-oni je jen velmi nepřátelská kráva. Jinde ho zobrazují jako zvíře s kly a s křídly. Jinde je zobrazován jako čínský drak. Pokud chcete vidět verzi v podobě čínského draka, navštivte Uwajima Ushi-Oni Matsuri Festival, během něhož se jeho podoba o velikosti několika desítek metrů pronáší městem.

Nahoru

Kamajtači

Kamajtači znamená v překladu "lasička se srpy". V příbězích rozšířených napříč Japonskem se jedná o trojici bratrů, přičemž někdy se hovoří o trojčatech lasiček, které ozbrojené srpy napadají lidi a uřezávají jim dolní končetiny. První z nich má za úkol vytipovat si oběť a složit ji k zemi, druhá ji okamžitě poté odřízne obě nohy, ta třetí pak zašívá rány. Podle legendy se pohybují tak rychle, že člověk ani nemrkne a pouze mu dojde, že mu chybí obě nohy. Fakt, že třetí z lasiček si aspoň dá čas, aby vaše rány zašila, je alespoň mírně povzbuzující, avšak děsivost představy, že v mžiku vám trojice lasiček oddělí nohy je nejen přitažená za vlasy, ale dosti děsivá.

Šuten Doji

Fakt, že vám někdo odcizil gril ze zahrady nebo nářadí z garáže, může být opravdu k naštvání. Až se to stane příště, připomeňte si, že je to o dost lepší, než přítomnost démona, který unáší ženy z města, aby je spořádal. Podle legendy, ve městě Kjóto se tento příběh udál. Velikánský zlobr Šuten Doji (v překladu "opilý chlapec") lákal ženy z města do svého hradu v horách, aby je následně uvěznil a sežral. Samozřejmě, žádný správný vládce by nemohl něčemu takovému jen nečinně přihlížet. Japonský císař tedy povolal muže jménem Minaomoto "Raiko" Jorimitsu a pět dalších mužů, aby se nepříjemné bestie zbavili. Aby předešli podezření, převlékli se za buddhistické mnichy a pod své oblečení skryli zbraně a brnění. Po cestě do zlobrova hradu potkala šestice tři bohy v lidské podobě, kteří dali Raikovi kouzelnou helmu a saké, které dokáže vyvolat těžký spánek. To jim přišlo vhod, když vstoupili do hradu a nabídli zlobrovi saké, v naději že usne a budou ho moci zabít ve spánku. Ale nebylo to tak lehké, Šuten Doji se změnil v rudého démona, a přestože byl sťat, jeho hlava stále bojovala ve snaze dosáhnout pomsty. Raiko se však ubránil za pomoci kouzelné helmy, démona usmrtil a osvobodil tak Kjóto.

Joro-Gumo

Joro-gumo je pavoučí žena, přesto však není členem Avengers se zbytečně komplikovaným životním příběhem. Jedná se o obřího pavouka, který vládne schopností proměnit se v krásnou ženu (v některých výkladech se nemění a jeho horní část má vzhled ženy a spodní část trupu je pavoučí). Tato kreatura má ve zvyku nejprve svádět muže, následně je zabalit do své pavučiny, otrávit je a v neposlední řadě i zkonzumovat. Jedna (daleko odpornější) variace příběhu praví, že joro-gumo se zjevuje jako žena, která drží své dítě a ptá se kolemjdoucích, zda by jí ho na moment nepodrželi. Když tak učiní, náhle se "dítě" v jejich rukou rozpadne na tisícovky pavoučích vajíček, které se rozlétnou do všech stran.

Otoroši

Jen proto, že se nějaká kreatura vrhá na lidi a požírá je, nemusí to nutně znamenat, že je zlá. Vezměte si otorošiho, jakýsi druh démonického soudce, užívaného v povídačkách pro děti. Otoroši (známý také jako odoro-odoro nebo odoro-gami) bydlí vždy poblíž japonské svatyně. Pokud jste již několik těchto chrámů viděli, určitě jste si povšimli torii, velkých dřevěných bran, které oddělují všední od duchovního. Tito dlouzí, chlupatí tvorové s kly čekají na vrších těchto bran, aby skákali dolu a požírali lidi. A proč nejsou zlí? Požírají pouze špatné lidi. Každý, kdo navštíví svatyni pro legitimní účely, je ušetřen, ale ti se zlem v jejich srdcích potká příšerný konec. Pokud chcete přesvědčit děti, aby se chovaly dobře, dlouhé chlupaté příšery s kly jsou ta nejlepší volba.

Teke Teke

Teke Teke je spíš urban legend než regulérní mýtus, protože se jedná o povídačku z poměrně nedávné doby. Jedná se o ducha dívky, která zakopla na kolejích, když se blížil vlak a její tělo pak mašina rozpůlila vedví. Teď, po tragickém incidentu se plazí po zemi a hledá další lidi, s kterými by sdílela svůj osud, ten naplňuje tím, že je rozsekává napůl pomocí kosy. Existuje další varianta Teke Teke, která vypráví také o dívce, kterou rozpůlil vlak, v ní však putuje po veřejných záchodcích a ptá se lidí na toaletách, zda ví, kde jsou její nohy. Pokud lidé neodpoví správně, že na nádraží Meišin, odsekne jim obě nohy. V Japonsku se člověk musí strachovat i na záchodě.

Nahoru

Ikuči

Ikuči patří do zvláštní skupiny démonů, které se říká ajakaši. Jedná se o kreaturu, která přežívá pod hladinou moře. Je to důležité vědět, jelikož japonští démoni rádi přebývají na hranicích věcí, kdy jedna přechází v druhou. Ajakaši jsou monstra, která žijí na pomezí vody a vzduchu. Ikuči má tvar těla jako úhoř, ale není to ten typ mořského živočicha, ze kterého byste si rádi dělali chutné jídlo. V první řadě se jeho délka odhaduje na několik kilometrů. Je tak velikánský, že učenec 18. století Torijama Seiken, který se pokoušel katalogizovat různé druhy jokai (nadpřirozené příšery japonského folklóru) o něm napsal, že byl tak dlouhý, želodím, které se s ním střetly, mohlo trvat 2-3 dny, než ho celého obepluly. Ikuči vypouští olej ze svého těla, který se přichytává na loď, která se ho snaží obeplout. V případě, že námořníci olej z lodi očistí, přežijí, v opačném případě se loď potopí.

Gašadokuro

Občas prostě některá monstra vychytralostí nepřemůžete. Můžete se plavit po mořích s extra čističi oleje, můžete se vyvarovat návštěvě japonských chrámů, ale nic vás nepřipraví na útok 27 metrů vysokého kostlivce, který není přátelský ani trošku. Tělo démona gašadokura (také známý jako odokuro) se skládá výhradně z kostí lidí, kteří zemřeli buďto hlady, nebo při válčení, tudíž je předem jasné, že monstrum nebude v nejlepší náladě. Pokud není zemřelý patřičně pohřben, nastává problém. Pokud se stovka rozzlobených duší rozhodne pomstít, protože jejich těla zůstala v bahně bitevních polí, vzniká gašadokuro. Obří kostlivec má pak na starosti nahánění zbloudilých lidí. Poté, co je chytí, zbaví je jejich kůže, orgánů a tekutin, načež použije jejich kosti, aby se stal ještě větším. Hádanky nebo triky vás nezachrání. Jediný způsob, jak se monstra zbavit, je unavit ho. Unikat dostatečně dlouho, než z něj vyprchá veškerá pomstychtivá energie a sám zkolabuje. Než se toto stane, vyvarujte se tomu, aby vás spatřil. Stačí dobře naslouchat. Různé legendy praví, že uslyšíte pískání v uších a drnčení svých kostí, když se bude nacházet poblíž. Jen nezapomeňte, že gašadokuro může rozdělovat své tělo na několik menších částí. Takže pohybování se kolem válečných bojišť bych nedoporučoval.

Katakirauwa

Některé příšery nemusí být obrovské a děsivé, aby byly smrtící. Ve skutečnosti, pokud necháte proběhnout prase mezi svýma nohama, může to být poslední věc, kterou v životě uvidíte. Katakirauwa je pravděpodobně jedním z nejrychlejších a nejúčinnějších monster z japonské mytologie. Má podobu prasete, a to buď dospělého samce, nebo mláděte. Jeho způsob útočení je poměrně jednoduchý. Větří osamělé lidi, kteří se nachází v jeho okolí, a když někoho vycítí, začne se na něj řítit. Nemusí mít žádné kly nebo dlouhé drápy, stačí mu jedna speciální schopnost. Pokud proběhne mezi nohama nebo kolem takové osoby, rázem odčerpá její duši a ponechá pouze skořápku bez osobnosti. Existuje několik rysů, podle kterých můžete tohoto démona poznat. Nejenže postrádá levé ucho, ale zároveň jeho tělo nevrhá stín.

Mikoši-Njudo

Ne všechny příšery se hned na první pohled jeví jako bestie. Někteří z nich mají schopnost vypadat jako člověk, a to až do chvíle, kdy už není úniku z jejich spárů. Jméno Mikoši-Njuda se překládá jako "očekávaný kněz", protože démon přejímá podobu putujícího kněze, který cestuje převážně v noci. Často putuje místy, kde může krást lidské jídlo, aniž by se dostal do potíží. Když potkáte Mikoši-Njuda, budete mít slušnou možnost varování, že něco není v pořádku ještě předtím, než se pokusí zaútočit. Poté, co se podíváte do jeho očí, jeho krk abnormálně vyroste. Chce, abyste jeho nárůst sledovali co nejdéle. Čím výše totiž zíráte, tím výše jeho krk vyroste. Nakonec bude tak vysoký, že spadnete na záda. V tomto bodě na vás zaútočí zuby a drápy. Pokud se pokusíte utéct, ubodá vás bambusem. Jejich zranitelným bodem je, když s nimi nebudete hrát jejich hru. Stačí se jim buďto podívat přímo do očí a pak sklopit zrak k nohám, nebo říct: "mikošita" (v překladu - vidím výše), což způsobí jejich zmizení z povrchu zemského.

Nahoru

Aka Manto

Jeden z mnoha, mnoha japonských démonů, který vraždí lidi, zatímco pohodlně sedí na záchodovém prkénku. Aka Manto je kreatura, která chodí po japonských veřejných toaletách a ptá se jejich uživatelů na jednoduchou, ale matoucí otázku: "Chtěl byste modrý, nebo červený papír?" Pokud odpovíte, že chcete použít papír červený, démon vaše tělo rozcupuje na kousky, dokud nebudete zkrvavení do ruda. Pokud zvolíte barvu modrou, démon vás uškrtí. Pokud si zvolíte jinou barvu, budete staženi do hlubin pekla. Existuje i varianta, ve které se vás démon zeptá, zda chcete červenou, nebo modrou pláštěnku. Zvolíte-li červenou, bude vám stažena kůže ze zad. Pokud si vyberete modrou, démon z vás vysaje všechnu krev. Tak jako tak, další důvod, proč v Japonsku nechodit na záchod.

Tsučigumo

Řecká mytologie je známá pro své nekonečné mixování různých monster a zvířat mezi sebou. Například manticora, která má lví tělo, netopýří křídla a lidskou hlavu. Přesto na Japonsko nemají. Seznamte se s tsučigumo, bytostí s tělem tygra, údy pavouka a tváří démona. Žijí v horách a jedí neopatrné poutníky (ve skutečnosti pojídají i ty ostražité, jsem si jistý). Tsučiguma se podařilo usmrtit pouze jednou, a to po dlouhém souboji, který vyhrál silný válečník, načež z démonova nitra vypadlo 1 990 lidských lebek. Jedná se tedy o neomylného démona - zabijáka.

Kekkai

Porod sám o sobě je dost nepříjemnou záležitosti, a co více, když si uvědomíte, že můžete dát život nějakému monstru, démonovi nebo podivné kreatuře. V Japonsku se tyto nestvůry zrozené z lidského těla nazývají Sankei a nejhorší z nich je Kekkai. V podstatě, místo toho, aby matka porodila dítě, stvoří kus masa, krve a vlasů, který okamžitě po porodu uteče a zahrabe se pod domem, aby později mohl vylézt a matku zavraždit. Není divu, že v Japonsku klesá porodnost.

Akkorokamui

Obdobně jako jiné kultury, které mají Bigfoota nebo Lochnesskou příšeru, i Japonsko se může pochlubit bájnou příšerou, která byla několikrát spatřena kolují o ní desítky mýtů. Je jí Akkorokamui, která má formu 110 metrů dlouhé chobotnice. Na rozdíl od několika svých mezinárodních přátel, Akkorokamui je jednoznačně velmi smrtící kreaturou. Na začátku 20. století prohlašovala trojice rybářů z japonského domorodého kmene Ainu, že je příšera napadla při lovu mečounů, přičemž vypouštěla tekutinu, která odporně páchla. Z tohoto důvodu si lidé Ainu začali brát na své lodě zbraně. I dnes někteří rybáři tvrdí, že chobotnice stále žije a vede si dobře. Naštěstí, vzhledem k její zářivě rudé barvě a ohromné velikosti, ji uvidíte na dálku a budete mít šanci uniknout. Takže, pokud máte pocit, že na mýtu je kousek pravdy, navštivte jeho domov ve vodách Funka Bay. Můžete se rovnou pokusit o největší úlovek lidstva.

Ittan-Momen

Ittan-Momen je démon, který ve své podstatě nevypadá vůbec děsivě. V podstatě se jedná jen o kousek bavlněné látky, který si v noci jen tak prolétává vzduchem. Jenže Ittan-Momen je zároveň i sadistická kreatura, která, když vás v noci spatří, se vám omotá kolem krku a uškrtí vás, nebo se vám obtočí kolem obličeje a dusí vás. V Japonsku si tak nemusíte dávat pozor jen na záchodcích, ale i po večerní cestě ze supermarketu.

Nahoru

Hjosube

Malí, humanoidní démonci Hjosube jsou hubenými a agresivními nositeli špatných zpráv. Špatnou zprávou jsou oni sami a stačí jeden pohled na ně a zemřete. A věřte mi, jsou více než rádi, když se na ně podíváte. Nesnaží se skrývat a procházejí se jak chtějí a kudy chtějí. Další jejich zábavou je pojídat všechny lilky na vaší zahradě a ničení vašich políček, jen tak pro zábavu. Jediná věc, jak si je udržet z dohledu, je nechat jim některé lilky dobrovolně k snědku. Občas se stane, že Hjosube použijí vaši vanu, přičemž za sebou ponechají hromady nečistoty, pěny a hlavně chlupů. Pokud se vody z vany zbavíte, Hjosube vás zabije.

Juki Onna

V závislosti na tom, v jakém regionu Japonska se právě nacházíte, mají stejné mytologické osoby různé osobnosti a postoje. Dobrosrdečná bytost může být v druhém kraji zlým duchem. Do tohoto vzorce zapadá i Juki Onna (v překladu - sněžná žena). Základy jsou však všude stejné. Juki Onna má obvykle sněhobílou pokožku a nosí výhradně bílé kimono. Někdy má černé vlasy v některých legendách zase bílé. Obvykle je popisována jako nepopsatelně krásná žena. Jeden z příběhů hovoří o třímetrové ženě, která prochází zimou, dokud ji někdo neosloví, načež zmizí ve sněhu. Jiná legenda hovoří o ženě, která se ptá po čaji nebo studené vodě, přičemž ledová voda způsobí, že její tělo nabobtná a po požití čaje celá roztaje. Další příběh líčí, že je princeznou z Měsíce a jelikož se tam nudila, rozhodla se navštívit Zemi, na níž nešťastně uvízla. Na všech místech však není její příběh neškodný. Někde je popisována jako zlá síla smrti. V jedné verzi příběhu je upírem, který zmrazí své oběti a následně z nich vysaje duši. V další verzi se snaží zapojit s lidmi do konverzace a když jí odpoví, zabije je.

Kučisake-Onna

Dalším více moderním monstrem je Kučisake-Onna, žena, která nosí lékařskou masku a ptá se dětí, zda je hezká. Ona opravdu krásná je, tak děti odpovídají, že ano. Následně si však sejme z obličeje lékařskou masku a ukáže dětem, že její ústa jsou rozšklebená na obou stranách dlouhatánskou trhlinou. V této chvíli se dětí zeptá znovu, jestli si myslí, že je hezká. Pokud dítě odpoví, že ne, rozpůlí ho na dvě části. Pokud dítě řekne, že ano, rozřízne mu ústa ve stejném stylu, jako má ona. Co je o Kučisake-Onna ještě více děsivého, je fakt, že příběh o ní se stal natolik přesvědčivým, že v roce 1970 museli v Japonsku učitelé doprovázet děti ze školy domů.

zdroj

Nahoru

Yokai

Podle japonského folklóru mohou předměty opakovaným používáním během času získat vlastní osobnost. Tato démonická přítomnost se fyzicky projevuje jako zvrácená, nehotová bytost, jejíž motivy jsou pro lidstvo nesrozumitelné. Yokaiové jsou známí tím, že zkazí vše, co se dostane do jejich vlivu, jsou nepřátelští k lidem a zabíjejí je. Přisvojují si zdánlivě náhodná místa v divočině nebo u venkovských cest.

zdroj: Naučte se kreslit - Nemrtví, 2008, str. 118, Zoner Press, Keith Thomson

Kicune

Kitsune (japonsky: 狐) je tradiční postava japonské mytologie, toto slovo znamená v japonštině "liška". Příběhy jej popisují jako inteligentního tvora s magickými schopnostmi, které se zvyšují s věkem a zkušenostmi. Mezi jeho schopnostmi vyniká především transformace do lidské podoby, ve které obvykle lidi ošálí, ale některé příběhy jej popisují i jako věrného ochránce, přátele, milence a manželky.

Kitsune též bývají spojovány s Inarim, kterému slouží jako poslové.

V lidské podobě mají jeden hmotný ocas, a podle toho jakou mají moc, tak tolik mají nehmotných, průsvitných ocasů.

O liškách se věří, že jsou obdařeny vyšším rozumem, dlouhým životem a kouzelnými schopnostmi. Bývají řazeny mezi jókai či duchovní bytosti, a samotné slovo kicune se často překládá do jiných jazyků jako liščí duch. To ovšem neznamená, že by kicune byli duchové, ani že by byli od základu odlišní od běžných lišek. Slovo duch je použito, aby odráželo skutečnost, že kicune nabývají nadpřirozených schopností.

Existují dvě základní skupiny. Zenko (善狐, dobrá liška) jsou laskavé, božské lišky spojované s božstvem Inari. Proto bývají někdy nazývány též Inariho lišky. Na druhé straně jako (野狐, divoká liška) bývají zlomyslné a lstivé. Místní tradice zahrnují ještě další druhy, například ninko je neviditelný liščí duch, kterého může člověk spatřit jen pokud jej ninko ovládne. Jiné tradice rozdělují kicune do třinácti skupin podle nadpřirozených schopností, které ovládají.

Kicune se také vyznačují tím, že mohou mít až devět ocasů. Obecně platí, že více ocasů značí starší a mocnější lišku; podle některých příběhů dorůstají až když liška dosáhne věku 1000 let. Nejčastěji se v příbězích objevují kicune s jedním, pěti, sedmi a devíti ocasy. Když liška získá devátý ocas, její srst se zbarví bíle nebo zlatě. Tyto takzvané kjúbi no kicune (九尾の狐, devítiocasá liška) pak získávají schopnost vidět a slyšet cokoli, co se děje kdekoli na světě. Také jim bývá přisuzována neomezená moudrost (omniscience).

Kicune na sebe mohou brát lidskou podobu, což je dovednost, kterou získávají v určitém věku - obvykle se uvádí 100 nebo 50 let. Přeměna vyžaduje, aby si liška zakryla hlavu rákosem, velkým listem nebo lebkou. Kicune na sebe obvykle berou podobu krásných žen, mladých dívek nebo starších mužů. Výsledná podoba není omezována ani věkem ani pohlavím lišky, a dokonce na sebe mohou vzít podobu konkrétního člověka. Obzvláště proslulá jsou zosobnění krásných žen. Ve středověkém Japonsku se dokonce věřilo, že kterákoli žena, kterou potkáte samotnou venku, obzvláště za soumraku nebo v noci, může být kicune.

V čínské a korejské mytologii jsou rovněž známy lišky, mající nadpřirozené schopnosti a proměňující se na lidské bytosti. Obvykle jsou známy pod čínským jménem hu li. Na rozdíl od japonských kicune jsou zpravidla vůči lidem nepřátelské a někdy jsou popisovány jako démoni, živící se lidským masem. Podle čínské tradice je nejmocnější bílá devítiocasá liška, což byla pravá podoba Tan ťi, poslední královny dynastie Šang. V čínské legendě Feng šen jan ji se vypráví o tom, jak krutá a rozmařilá Tan ťi přivodila zkázu dynastie Šang.

Nahoru

Inari

nari Ókami (稲荷大神, také Oinari) je japonské kami (tj. božstvo) lišek, plodnosti, rýže, čaje a saké, zemědělství a průmyslu, všeobecného blahobytu a úspěchu a je jedním z hlavních kami v šintó. V minulosti byla v Japonsku Inari patronkou zbrojířů a obchodníků. Božstvo Inari bývá zobrazováno jako žena, muž či androgynní bytost a někdy se považuje za ztělesnění tří až pěti jednotlivých kami. Proto je obtížné o Inari v češtině mluvit pouze v jednom rodě. Počátek uctívání Inari sahá až k založení svatyně na hoře Inari v roce 711, ale někteří vědci věří, že začalo už v pozdním 5. století.

Uctívání Inari se v Japonsku rozšířilo v období Edo a v 16.století už byla patronkou kovářů a ochránkyní válečníků. Významně vystupuje jak v šintó, tak v buddhismu. Více než jedna třetina (32 000) svatyní šintó v Japonsku je zasvěcená právě božstvu Inari. I moderní společnosti, jako kosmetická firma Shiseido, stále považují Inari za svou patronku a zasvěcují jí svatyně ve svém firemním sídle. Jejími posly jsou lišky kicune, které mají čistě bílou srst a údajně magické schopnosti.

Božstvo Inari bývá zobrazováno někdy jako muž, jindy jako žena. Nejčastěji je znázorňováno jako mladá bohyně jídla, starý muž nesoucí rýži nebo jako androgynní bódhisattva. Neexistuje jediný správný způsob a pohlaví Inari se liší podle místních náboženských tradic a individuálního přesvědčení. Kvůli úzké spojitosti s liškami kicune existuje i rozšířená víra, že samotná Inari je liškou, přestože to jak šintoističtí, tak buddhističtí duchovní popírají. Inari se objevuje také v podobě hada či draka a jeden lidový příběh popisuje, jak se zjevila jako nestvůrný pavouk zlému muži, aby mu udělila lekci.

Někdy bývá Inari ztotožňována s jinými mytologickými postavami. Někteří vědci tvrdí, že vystupuje v tradiční japonské mytologii jako Ukanomitama nebo jako Ógetsu-Hime z kroniky Kodžiki, další ji spojují s postavou bohyně Tojóke. Bývá také ztotožňována se všemi ostatními kami obilí.

Ženský aspekt Inari bývá spojován či sjednocován s buddhistickým božstvem Dakiniten, které je japonským vtělením indického božstva dakini nebo s bohyní Benzaiten z tzv. Sedmi šťastných božstev. Dakiniten bývá zobrazována jako žena nebo jako androgynní bódhisattva, jedoucí na létající bílé lišce. Kami Inari začala být nejspíš spojována s buddhismem v 8.století, když Kúkai, buddhistický mnich a zakladatel buddhistické školy Šingon, převzal vedení chrámu Tódži a zvolil Inari za jeho ochránkyni. Proto je Inari dodnes úzce spojována s buddhismem školy Šingon.

Inari je často uctívána jako soubor tří kami (tzv. Inari sanza). Od období Kamakura se toto číslo někdy zvyšuje na pět božstev (tzv. Inari goza). Nicméně jednotlivá kami v nich se během historie měnila. Podle záznamů z Fušimi Inari, nejstarší a nejspíš nejvýznamnější svatyně Inari, mezi tato kami patřili, kromě již zmíněných božstev potravin, také Izanagi, Izanami, Ninigi a Wakumusubi. Dnes se ve svatyni Fušimi Inari uctívají společně s Inari božstva Ukanomitama, Sarutahiko, Omijanome, Tanaka a Ši. Jenže ve druhé nejstarší svatyni Inari, Takekoma Inari, sídlí trojice božstev Ukanomitama, Ukemočii, a Wakumusubi. Podle středověkého dokumentu Nidžúni šaki do trojice patří kami Ómiyame no mikoto (voda), Ukanomitama no mikoto (obilí) a Sarutahiko no mikami (země).

Hlavními symboly Inari jsou liška a šperk plnící přání. Mezi další běžné symboly, se kterými je zobrazována Inari (a někdy i její kicune), patří srp, snop či pytel rýže a meč. Patří jim také bič, který, přestože ho zřídkakdy používají, má moc spálit lidem úrodu rýže.

Počátky uctívání kami Inari nejsou úplně jasné. První zápis znaků kandži pro jméno Inari, které doslova znamená "nesoucí rýži" či "náklad rýže", se objevil v textu Ruidžú Kokuši v roce 892. Už dříve byly použity zápisy jména Inari v jiné kombinaci znaků, většinou nesoucí význam spojený s rýží, a vědci se shodují, že samotné jméno Inari pochází z výrazu ine-nari (pěstování rýže) (稲成り?). Počátek uctívání Inari se datuje do roku 711, kdy byla oficiálně založena svatyně na hoře Inari ve Fušimi v Kjótu. Jiní, jako Kazuo Higo, věří, že uctívání bylo praktikováno už celá staletí předtím. Tvrdí, že rod Hata začal s oficiálním uctíváním Inari, jako kami zemědělství, už v pozdním 5.století. Samotné jméno Inari se v klasické japonské mytologii neobjevuje.

V období Heian se uctívání Inari začalo šířit. V roce 823 svěřil císař Saga chrám Tódži Kúkaiovi, zakladateli buddhistické školy Šingon, a ten určil Inari za ochranné kami chrámu. V roce 827 byl Inari u dvora přidělen nižší pátý stupeň, což posílalo její popularitu v hlavním městě. Dvorský stupeň Inari se dál zvyšoval a v roce 942 jí císař Suzaku udělil nejvyšší stupeň jako poděkování za potlačení povstání. Svatyně Fušimi Inari-taiša tehdy patřila ke dvaceti dvěma svatyním pod císařskou záštitou, což byla veliká čest. Druhá svatyně Inari, Takekoma Inari, byla založena ke konci 9.století.

Popularita Inari dále rostla. Svatyně Fušimi, kam se už dřív konaly poutě, získala velkou prestiž, když se stala v roce 1072 císařským poutním místem. A kolem roku 1338 údajně festival konaný ve svatyni soupeřil ve velkoleposti se slavným festivalem v Gionu.

V roce 1468, během války Ónin, byl celý komplex svatyně Fušimi vypálen. Přestavba trvala asi třicet let a nová svatyně byla vysvěcena v roce 1499. Ve staré svatyni byla uctívána tři božstva v oddělených budovách, zatímco v novém komplexu sídlilo pět kami v jediné budově. V nové svatyni byla také poprvé postavena i budova buddhistického chrámu a dědičné pozice duchovních byly rozšířeny, aby zahrnuly i rod Kada.

Během období Edo se uctívání Inari rozšířilo po celém Japonsku, zvláště v hlavním městě Edu. Smyers to připisuje častému cestování feudálních pánů daimjó. V 6.století se Inari stala patronkou zbrojířů a ochránkyní válečníků (proto je svatyně Inari součástí mnoha japonských hradů) a vždy když se daimjóové stěhovali do jiné provincie, nesli si víru ve své ochranné kami s sebou. Božské funkce Inari se dál rozšiřovaly. Na pobřeží se stala ochránkyní rybářů, v hlavním městě Edu zase zabraňovala požárům.Stala se také patronkou herců a prostitutek, protože její svatyně se často nacházely blízko zábavních čtvrtí, kde tito lidé žili. Začala být uctívána jako kami plnící touhy, bohyně štěstí a hojnosti. V Ósacese říkalo "Byō Kōbō, yoku Inari" ("Za uzdravení "Kóbó", o splnění tužeb Inari") . Ironií je, že byla žádána také o pevné zdraví, uměla prý léčit vše od kašle, přes bolesti zubů a zlomené kosti až po syfilis. Ženy také žádali Inari o narození dětí.

Když vláda nařídila oddělení buddhismu a šintó, dotklo se to mnohých svatyní Inari. Např. ve Fušimi Inari byly strženy jednoznačně buddhistické budovy. Ovšem mezi běžným lidem dál pokračovalo vyznávání Inari ve smíšené formě. Některé buddhistické chrámy, jako Tojokawa Inari, zachovaly uctívání Inari tím, že prohlásily, že byly vždy zasvěcené buddhistickému božstvu (nejčastěji Dakiniten), které jen obyčejní lidé nesprávně považovali za Inari.

V období Tokugawa, když peníze nahradily rýži jako znak bohatství, začala být Inari připisována moc nad všemi aspekty financí, obchodu a průmyslu. Na počátku 18.století razili dělníci v mincovně ve čtvrti Ginza mince se dvěma liškami a šperkem, nebo se znaky pro dlouhý život a štěstí, jako oběť pro Inari.

Inari je populárním božstvem se svatyněmi a chrámy rozsetými po celém Japonsku. Podle průzkumu National Association of Shinto Shrines ("Národní asociace svatyní šintó") z roku 1985 bylo 32 000 svatyní, tedy více než celá jedna třetina svatyní šintó v Japonsku, zasvěcená právě Inari. Toto číslo navíc zahrnuje pouze svatyně, které mají stálého kněze. Pokud by se počítaly i malé svatyňky u silnic a polí, domácí oltáře nebo svatyně ve firmách, menší svatyně bez stálého duchovního a buddhistické chrámy, vzrostlo by toto číslo alespoň o jeden řád.

Vstup do svatyně Inari je většinou označen jednou či více červenými branami torii a sochami kicune, které často věřící z úcty zdobí červenými bryndáčky yodarekake. Samotná červená barva začala být spojována s Inari, kvůli její převaze ve svatyních Inari a na branách torii. Za hlavní svatyni je považována svatyně Fušimi Inari ve Fušimi v Kjótu, kde je celá cesta k samotné svatyni značená branami torii. Sochy kicune jsou občas považovány za vtělení Inari a typicky se objevují v páru, symbolizující muže a ženu. Tyto sochy lišek drží symbolický předmět v tlamě nebo pod přední tlapou - nejčastěji šperk a klíč, ale snop rýže, svitek a liščí mládě jsou také běžné. V naprosté většině byť sebemenších svatyní Inari naleznete alespoň jeden pár těchto soch, nejčastěji po stranách, na oltáři nebo před hlavní svatyní. Bývají spíše stylizované než realistické a zobrazují lišku usazenou, s ocasem ve vzduchu a hledící vpřed. Přesto se každá socha něčím liší a stěží najdete dvě stejné.

Lidé do svatyně přinášejí rýži, saké a jiná jídla, aby potěšily právě tyto posly kicune, od kterých na oplátku očekávají, že se za ně přimluví u Inari. Jinou oblíbenou obětinou je Inari-zushi, kombinace rýže a smaženého tofu. Smažené tofu je totiž prý oblíbené jídlo japonských lišek a taštička Inari-zushi má navíc špičaté rohy, které připomínají uši. Není zvykem, aby kněží nabízeli tato jídla božstvu, ale je běžné, že vstup do svatyně lemují stánky prodávající smažené tofunávštěvníkům jako vhodný dar pro kamii. Někteří věřící darují svatyním sochu lišky a čas od času svatyně dostane darem lišku plyšovou nebo vycpanou. Kdysi byly v některých svatyních uctívány i živé lišky, ale to se již dnes nepraktikuje.

Nahoru

Noppera

Nejznámější a nejčastěji se zjevující nadpřirozenou bytostí v Japonsku je Noppera-bo, tedy duch bez tváře. I když podle všeho bylo zaznamenáno jen pár případů v 70. a 80. letech minulého století, mnoho Japonců, kdo tohoto ducha bez tváře viděl. Jak Noppera-bo vypadá, a proč lidi tak děsí?

Japonská městská legenda
V japonském folklóru existuje velmi známá městská legenda, která se časem rozšířila po celém Japonsku. V každé městské legendě samozřejmě najdeme do jisté míry pravdivé i vymyšlené části a nemohou chybět ani hororové prvky. Co je z ústně podávané japonské legendy o Noppera-bo pravdivé a co vymyšlené, už nevědí ani samotní Japonci. O čem se tedy mluví v legendě o duchovi bez tváře?

Jeden japonský obchodník před mnoha lety cestoval po japonských městech a v každém městě přes které šel se pokoušel prodat své zboží. Jednou během jedné ze svých cest potkal mladou ženu, která plakala, a tak se jí zeptal co se stalo.

Žena si svou tvář utřela od slz a otočila hlavu k obchodníkovi. Ten když spatřil její prázdnou tvář bez očí, nosu a úst, tak se vylekal, že okamžitě před ní utekl. Když vyčerpaný obchodník přišel do nejbližšího pohostinství, kde se chtěl najíst, hostinskému vyprávěl hrůzostrašný příběh, který se mu stal.

Hostinský najednou obchodníka ve vyprávění zastavil a otočil se tváří k němu se slovy: "Myslíš takto?" Hostinského tvář byla prázdná stejně, jako tvář mladé ženy, kterou potkal předtím. Obchodník se vyděsil ještě víc a rozběhl se k budově, kde sídlili strážníci. Když však vběhl do budovy, zjistil, že i všichni strážníci jsou bez tváří.

Obchodník se po tomto zjištění nakonec vylekal až tak, že všechno svoje zboží nechal na místě, nikde se nezastavoval až přišel domů. Když zavřel a zamkl za sebou dveře, jeho překvapená žena na něj zavolala: "Co se děje, miláčku? Proč si už doma? "Manželce pak vyprávěl celý děsivý příběh, který zažil, a proč se vlastně vrátil tak náhle domů. Manželka se na něj otočila a zeptala se: "Myslíš takto? "

Zda se tento příběh odehrál takto, je sporné, ale v Japonsku asi není člověk, který by ho neznal. Tato legenda se dlouhá desetiletí tradovala mezi lidi jen ústně. Poprvé se o ní ve své knize - Kwaidan: Příběhy a studie zvláštních věcí, která vyšla v roce 1903, zmínil řecko-irský spisovatel Patrick Lafcadio Hearn, známý také pod japonským pseudonymem Koizumi Yakumo.

Výskyt ducha bez tváře
Rozšířená městská legenda o Noppera-bo zřejmě způsobila, že duch bez tváře je jedním z nejpodivnějších japonských přízraků. Mezi Japonci se sice říká, že tento duch, který se nejčastěji zjevuje jako ženská postava s hladkou bílou tváří bez očí, nosu a úst, není zlým duchem a většinou bývá neškodný, ale každého člověka dokáže vyděsit až k smrti, protože při téměř každém setkání s duchem Noppera-bo, je takových duchů na jednom místě hned několik.

Začne to jedním duchem, který člověku ukáže svou prázdnou tvář. Vyděšený člověk pak před ním uteče, a hned při prvním setkání o tomto duchovi řekne kolemjdoucímu člověku.

Ten se na něj otočí také s prázdnou tváří, a takto se to opakuje několikrát. Obětem těchto duchů sice nic nehrozí, protože si z vyděšených lidí dělají jen "velkou zábavu", ale labilnější člověk se může po takových opakovaných setkáních s duchem bez tváře vyděsit až k smrti.

Poslední svědectví o setkání Noppera-bo sice pochází ještě z roku 1981, ale většina Japonců ještě i dnes věří v existenci duchů bez tváří. Legenda se ve změněné formě s přidáním dalších hororových prvků dnes šíří hlavně po japonských internetových stránkách a sociálních sítích.

A proč se duch bez tváře lidem zjevuje, a co je vlastně zač? Americký odborník v japonistike (věda zabývající se japonským jazykem, literaturou, historií a kulturou) Andrew Kincaid o duchovi Noppera-bo říká, že "jde o zjevení, které má odrazovat lidi od míst, na které by neměly chodit."

Je to však jen jedna z teorií. Další teorie hovoří o tom, že Noppera-bo je jen výplodem fantazie lidí se psychickými poruchami nebo chorobnými halucinacemi. Ať už to je jakkoliv, městská legenda o duchovi Noppera-bo je dnes nedílnou součástí japonského folklóru.

zdroj

Hachishakusama

Většina japonských legend se z nějakého důvodu váže k ženám. Jedna z takových je například také Hachishakusama aneb osm stop vysoká žena.
Jedná se, jak už z názvu vyplývá, o velmi vysokou ženu, která nosí bílé šaty a má dlouhé černé vlasy, které jí splývají až k bokům.
Ještě jedna věc je pro ni charakteristická. Nemluví, ale vydává zvuky jako: Po po po po... ve velmi hlubokém až mužském hlase.
Dospělý člověk ji nevidí, ani neslyší. Hachishakusama se totiž zajímá jenom o děti.
Jednou za čas se někde objeví a vyhlídne si dítě. Další den je toto dítě nalezeno mrtvé, pokud nejsou zajištěna určitá opatření.
Dítě musí přes noc zůstat zavřené v pokoji a nikoho nepouštět dovnitř. Do všech koutů místnosti se dává miska se solí, která oslabuje zlé duchy a nepouští je dovnitř.
Hachishakusama je schopna napodobovat hlasy příbuzných, a tak se vydává například za rodiče a přemlouvá děti, aby ji pustili dovnitř.
Dítě které noc přežije, musí opustit zemi, jelikož Hachishakusama se své oběti nikdy nevzdá.Přeložila jsem pro Vás příběh, který se k Hachishakusama vztahuje:
(originál v aj najdete tady)
Mí prarodiče žili v Japonsku. Každý rok mě k nim rodiče vozili na prázdniny, abych s nimi trávil nějaký čas. Žili v malé vesničce a měli obrovskou zahradu. Vždycky jsem si tam rád v létě hrál.
Vždy, když jsme je přijeli navštívit, vítali nás s otevřenou náručí a jelikož jsem byl jejich jediné vnouče, trochu mě rozmazlovali.Tehdy, když jsem je viděl naposledy, mi bylo osm let.Jako vždy, zařídili rodiče letenky a z letiště jsme k prarodičům jeli autem. Děda a babička byli šťastní, že mě konečně vidí a měli pro mě nachystanou spoustu menších dárků.
Jelikož rodiče chtěli strávit nějaký čas jenom spolu, po pár dnech odjeli na výlet do jiné části Japonska a já zůstal s babičkou a dědečkem sám.Jednoho horkého letního dne, když jsem si jako pokaždé hrál na velké zahradě a prarodiče byli v domě, jsem si lehl do trávy a prostě jenom odpočíval. Díval jsem se na mraky, užíval si dotyky slunečních paprsků a lehký vánek. Zrovna, když jsem se chystal zvednout, jsem uslyšel divný zvuk."Po... po... po... po..."Neměl jsem představu, co ten zvuk vydává a bylo těžké určit, odkud vychází. Znělo to, jako kdyby ten zvuk vydávala nějaká osoba a neustále opakovala po... po... po. Byl to hrubý hlas, téměř mužský.Snažil jsem se přijít na to, kdo ten zvuk vydává, když v tom jsem si všiml něčeho za vysokým živým plotem. Byl to slaměný klobouk. Nebyl položený na plotě. Byl za ním a z toho místa vycházel ten zvuk."Po... po... po... po..."V tom se klobouk začal pohybovat, jako kdyby ho měl někdo na hlavě. Poté zastavil v malé mezeře v plotě a já mohl vidět obličej zírající skrz. Byla to žena, ale musela být hrozně vysoká, protože plot měřil asi osm stop do výšky.Byl jsem v šoku z toho, jak vysoká ta žena je. Napadlo mě, že má na sobě chůdy, nebo tak něco. Pár sekund poté žena zmizela a sní i podivný zvuk, který se ozýval už jen v dálce a pak už vůbec.Pak jsem se zvedl a šel domů. Děda s babičkou popíjeli ledový čaj a o něčem si povídali. Sedl jsem si k nim na stůl a po chvilce jsem jim řekl, co jsem před chvílí viděl. Nevěnovali mi přílišnou pozornost, dokud jsem nezmínil zvuk, který ta žena vydávala.
Když jsem to řekl, oba dva jak kdyby zkameněli. Oči babičky se zalily slzami a zakryla si rukou ústa. Dědova tvář zvážněla a chytil mě za paži."Poslouchej, toto je velmi důležité. Musíš nám říct, jak přesně vysoká ta žena byla.""Jako živý plot." Odpověděl jsem a začal být vystrašený.Děda mě začal bombardovat otázkami. "Jak se to stalo? Kde přesně byla? Všimla si tě?"Snažil jsem se mu odpovídat na všechny otázky nejlépe, jak jsem mohl. Najednou se zvedl a šel do chodby. Někomu volal, ale neslyšel jsem, o čem se baví. Když jsem se podíval na babičku, celá se třásla.Když se vrátil, řekl babičce, že odjíždí něco zařídit a ona tu má zůstat se mnou. Nesmí ze mě spustit oči ani na jedinou sekundu."Co se děje, dědečku?" brečel jsem.Podíval se na mě se smutným pohledem a řekl, že si mě oblíbila Hachishakusama. Poté nasedl do auta a rychle odjel."Co je to Hachishakusama, babičko?""Neboj, dědeček s tím něco udělá."Seděli jsme tam oba dva v nervózním tichu a atmosféra houstla. Mezi tím, když jsme čekali na dědečka, babička mi vysvětlila, o co jde. Řekla, že Hachishakusama je velmi nebezpečná "věc" která loví děti a zabíjí je. Říkala, že lidé ji vidí odlišně. Někdo jako stařenu v bílém kimonu, někdo jako ženu v šatech a jiný zase jako dívku v pohřebním oblečení. To, co se nemění, je zvuk, který vydává.V dávných dobách ji prý chytili mniši a uvěznili ve staré budově pomocí čtyř svatých sošek, kterým se říká "jizos". Ty umístili na Sever, Jih, Východ a Západ. Díky tomu se neměla být schopná osvobodit, ale nějakým způsobem se jí to povedlo. Naposledy prý byla viděna před patnácti lety. Babička řekla, že kdokoliv, kdo jí spatřil, maximálně do několika dní zemřel.Znělo to tak bláznivě. Bylo těžké tomu uvěřit, i když jsem byl tehdy ještě dítě. Když se děda vrátil, byla s ním nějaká žena. Představila se jako K-san. Dala mi do ruky kousek zmačkaného pergamenu a řekla, že ho mám držet. Pak o něčem hovořila s dědou a odešli po schodech nahoru. Zůstali jsme v kuchyni s babičkou opět sami.Když jsem šel na záchod, babička šla semnou a nedovolila mi ani zavřít dveře. Byl jsem z toho opravdu vyděšený. Pak se vrátil děda spolu s K-san a zavedli mě do mého pokoje. Okna byla polepená novinami, na kterých byly jakési runy. V každém rohu pokoje byla miska se solí a uprostřed malá soška Buddhy. V pokoji bylo také malé modré vědro, které jak mi bylo řečeno, bylo určeno pro "potřebu".K-san se se mnou posadila na postel a řekla. "Brzy zapadne slunce, tak poslouchej pozorně. Musíš po celou noc zůstat zamčený v tomto pokoji. Za žádnou cenu nesmíš vycházet, ani nikoho pouštět dovnitř. Pokoj smíš opustit, až když odbije sedmá hodina ranní. Do té doby na tebe nebude dědeček, ani babička mluvit. Já dám zatím tvým rodičům vědět, co se děje."Mluvila tak ponuře, že jsem byl schopný pouze přikyvovat hlavou."Nesmíš porušit nic z toho, co ti K-san řekla. Rozhodně nesmíš odložit ten pergamen, co ti dala a když se bude něco dít, modli se k Buddhovi. Ujisti se, že jsi zamkl dveře, až odejdeme."Než odešli, všichni jsme se rozloučili a já pak zamkl dveře. Chtěl jsem se dívat na televizi, ale byl jsem tak nervózní, že jsem se nemohl soustředit. Dědeček mi tu nechal nějaké jídlo, ale byl jsem tak nervózní, že jsem nemohl ani nic sníst. Cítil jsem se jako ve vězení. Byl jsem tím vším tak vynervovaný a deprimovaný, že než jsem si to stihl uvědomit, usnul jsem.Když jsem se probudil, bylo pár minut po jedné ráno a já uslyšel nepříjemný zvuk. Někdo klepal na okno. Ve druhém patře."Tap... tap... tap... tap"Cítil jsem, že se mi ztrácí z obličeje krev a jak mi srdce bije jako splašené. Říkal jsem si, že to je jen vítr a pustil televizi víc nahlas, abych to neslyšel. Ale pak vše ztichlo. V ten okamžik jsem za dveřmi slyšel dědu."Je všechno v pořádku? Jestli se bojíš, tak mě pusť dovnitř, abys tam nebyl sám."Ulevilo se mi a chystal jsem se otevřít dveře, ale pak jsem se zastavil. Byl to hlas dědečka, ale bylo na něm něco... zvláštního. Tohle není děda!"Na co čekáš? Otevři ty dveře!"Ustoupil jsem dozadu a všiml si, že sůl v misce začala černat. Odskočil jsem ode dveří ještě dál a celý se klepal. Padl jsem na kolena k sošce a začal se modlit."Prosím, prosím, ochraň mě před Hachishakusama!"Hlas za dveřmi se změnil."Po... po... po... po..."Klepání na okno se ozývalo znovu a ještě hlasitěji. Byl jsem pohlcen strachem a cítil, že zešílím. Napůl brečící a napůl modlící se, jsem klečel u sošky. Cítil jsem se, jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Sůl ve všech miskách už byla zcela černá. Zkontroloval jsem si hodinky. 07:30... už jsem mohl opustit pokoj.Když jsem otevřel dveře, dědeček s babičkou na mě už čekali. Byla s nimi i K-san. Babička propukla v pláč a objala mě.
Když jsem sešel dolů, čekali tam moji rodiče."Rychle, nemáme času nazbyt!" řekla babička a všichni jsme vyšli před dům.Čekalo tam několik mužů z vesnice a za nimi stála velká černá dodávka. Byla devíti místná. Aniž by mi kdokoliv řekl, o co se jedná, posadili mě doprostřed. Obklopilo mě osm mužů a K-san řídila. Muž, který seděl po mé levé ruce, mi řekl, že všechno bude v pořádku, pokud nechám oči zavřené a hlavu sklopenou. Kdybych cokoliv uslyšel, nesmím je otevřít. Oni ty zvuky neuslyší. Děda řídil auto před námi a táta jel za námi.Po chvíli řízení řekla K-san, že od této chvíle už to bude o něco těžší a začala se modlit. Pak jsem uslyšel ten zvuk."Po... po... po..."Byla tady. Stále jsem držel pergamen, ale pootevřel jsem oko. Viděl jsem bílé šaty vlající ve vzduchu. Hachishakusama se pochybovala zároveň s autem. Byla za oknem a držela s námi rychlost! Poté nakoukla oknem dovnitř."NE!" zakřičel jsem vyděšeně."Zavři oči!" křičel ten muž."Tap... tap... tap...""Po... po... po..."Klepala na okno a vydávala ten divný zvuk, který jsem mohl slyšet jenom já. Klepání však slyšeli všichni. Všichni se začínali bát a K-san se modlila více a více nahlas. Seděl jsem mamince na klíně a cítil, že mě svírá stále pevněji. Po chvíli hlas i klepání zmizelo."Myslím, že už jsme v bezpečí." Řekla K-san.Zastavila auto a já si mohl přesednout k tátovi. Všichni jsme si oddychli. K-san mi řekla, abych jí ukázal pergamen, který mi dala. Byl celý černý. Řekla, že už budu v pořádku, ale pro jistotu mi dala čerstvý kousek pergamenu na cestu k letišti.Prarodiče nás doprovodili k letišti a počkali, dokud jsme bezpečně nevzlétli. To bylo naposled, kdy jsem je viděl.
Otec mi řekl, že všechny děti, kterým se toto stalo, a přežily, musely opustit Japonsko a žijí v jiných zemích. Už nikdy se nesmí vrátit a to platí i pro mě. Také mi řekl, že všichni muži v autě byli moji vzdálení příbuzní. Že to mělo Hachishakusama zmást.Už nikdy jsem své prarodiče neviděl. Mohli jsme si jenom telefonovat. Když můj dědeček umíral, zanechal jasné instrukce, že nesmím přijet a nesmím na jeho pohřeb. Bylo to smutné, ale bylo to pro mé bezpečí.Pár let na to mi volala babička, že má rakovinu a umírá. Chtěla mě vidět."Myslíš, že je to bezpečné?" zeptal jsem se."Už je to více než deset let, vše už je zapomenuto, je to bezpečné.""Ale... ale co Hachishakusama?!"Chvíli bylo ticho, ale pak jsem to na druhé straně telefonu uslyšel...
"Po... po... po... po..."

zdroj

Nahoru

Tomino no Jigoku

Mezi další japonské legendy patří také báseň, která se jmenuje Tomino no Jigoku. V překladu Tomineho peklo. Napsala ji Yomota Inuhiko. Později byla tato báseň zařazena so brítky básní Saiza Yasoa.
Jedná se o báseň, kterou když někdo přečte nahlas stane se mu něco hrozného. V lepším případě onemocní, nebo se poraní a v tom horším případě zemře. Proto ji můžete číst pouze v mysli.
Žena, která chtěla tuto báseň přečíst v přímém přenosu v rádiu řekla, že z počátku se nic nedělo, ale když byla v polovině, začala se cítit špatně. Ruce se jí třásly, v hlavě jí hučelo a nakonec báseň nebyla schopna dočíst. Pár dní na to se dokonce poranila.
Český překlad (rozhodně není přesný, je přeložen z angličtiny a já nejsem žádný básník :D):
Saijo Yaso
Jeho starší sestra zvracela krev,
jeho mladší sestra zvracela oheň
a roztomilý Tomino zvracel skleněné korále.
Tomino spadl do pekla sám,
peklo je zahaleno v temnotě kde ani květiny nekvetou.
Mohla by ta osoba s bičem být starší sestra Tomina?
Počet červených šrámů je znepokojující.
Šlehání, bití a bušení.
Cesta věčným peklem je pouze jedna.
Prosba o radu v temnotě pekla
od zlaté ovce a od slavíka.
Kolik zbývá v koženém vaku?
Připravte se na nekonečnou cestu peklem.
Jaro přijde do lesa i potoka,
dokonce i do temného pekelného potoka.
Slavík je v kleci a ovce v košíku.
V očích roztomilého Tomina jsou jen slzy.
Pláč, slavík a déšť v lese.
Vyjádři lásku ke své starší sestře.
Ozvěna tvého bolestného vytí se nese peklem
a krvavě rudé květiny kvetou.
Přes sedm hor a pekelných údolí cestuje Tomino sám,
aby tě uvítal v pekle.
Ostré špičky jako vrcholy hor se vpichují do kůže.
Čerstvé krvavé vpichy jako znamení Tomina.

zdroj

Nahoru

Hanako-sa

Japonsko je proslulé svými duchařskými legendami a příběhy. Mezi jedny z těch známějších patří Hanako-san. Jde o ducha mladé školačky, která obývá záchodové kabinky na různých školách a straší školačky.
Otevírá a zavírá dveře, zjevuje se v zrcadlech a vydává děsivé zvuky.
Hanako-san je možné taktéž přivolat, když zaklepete na vedlejší kabinku a zavoláte její jméno. Duch možná dokonce odpoví.
Před dvaceti lety byla tato legenda velmi populární a neexistovala dívka, které by neměla s Hanako-san nějakou příhodu.
Časem toto nadšení z ducha opadlo, ale dodnes se najdou dívky, které tvrdí, že se s ní setkaly.
Hanako-san by však kromě strašení měla být naprosto neškodná. Nikdy nebylo zaznamenáno úmrtí, které by na ní odkazovalo.
Hanako se vždy vyobrazuje jako dívka v červeno-bílé školní uniformě.

zdroj

Buruburu

Buruburu se někdy označuje jako duch zbabělosti. Sledují lidi a způsobují, že se ve strachu otřásají. Doženou člověka k takové panice, že to lidské srdce nevydrží a člověk umře. Buruburu se rodí, když lidé provádějí akty zbabělosti, jako je útěk před bitvou. Uchopují lidi tím, že se drží límce košile a dotýkají se hřbetu jejich krku. To způsobí, že jejich vlasy stojí hrůzou a třese se jim celé tělo.

Ushirogami

Ushirogami vypadá jako duch s dlouhými černými vlasy a na hlavě se nachází jeden velký oční otvor s bulvou. Nemá nohy, ale místo toho má dlouhé, kroucené tělo, které mu umožňuje vyskočit vysoko do vzduchu. Oblíbenou taktikou Ushirogami je vyděsit lidi tím, že vyskočí a objeví se hned za nimi. Rádi si tahají vlasy po zátylku za krk člověka a pak zmizí, když se otočí, aby se jich dotkli. Mezi další žerty, které si užívají Ushirogami, patří pokládání ledových studených rukou nebo vdechnutí jejich horkého dechu na krky svých obětí. Ushirogami mají zvláště v oblíbě zbabělé mladé ženy, které v noci chodí po ulicích. Proplíží se za nimi a rozpustí si vlasy a způsobí, že padají všude; nebo si prohrábnou vlasy po ženských vlasech a způsobí, že se vlasy oběti začnou kazit, což způsobí jejich zamotání. Někdy vyvolávají silné poryvy větru, aby odfoukli deštníky.