— Kryptozoologie —

Kryptozoologie (z řeckého κρυπτός, kryptos- skrytý) je obor zoologie zkoumající živočichy, o kterých neexistují nezvratné důkazy, ale jejichž existenci naznačují zprávy domorodců, pozorování cestovatelů, historické záznamy, legendy, apod. Samotní zoologové kryptozoologii v převážné většině jako vědu neuznávají. Někteří skeptici ji dokonce označují za pseudovědu.

Živočichové, jimiž se kryptozoologie zabývá, jsou označováni jako kryptidy.

"Kryptozoolog je detektiv pátrající po pachateli - neznámém zvířeti. Jakmile ho odhalí a dopadne, předá ho do rukou justice - běžné zoologie..." výstižně napsal ing. Jaroslav Mareš, autor řady publikací s kryptozoologickou tematikou. Kryptozoologie se také zajímá o možný výskyt zvířat, která jsou známá, ale v současnosti jsou již považována za vyhynulá.

Umění rozeznání správného poměru dedukce v kryptozoologii.

Hluboko v nejodlehlejších oblastech mysli hledače záhadných zvířat - kryptozoologa leží temný a smutný hřbitov, jehož brány jsou po většinu času uzavřeny. Kdykoliv se jeho spekulace a teorie snaží být velkolepé a neskutečné, je nucen jít po přízračné stezce vedoucí na toto hrozivé a strašné místo. Na hřbitov kryptozoologie.
Na tomto opuštěném místě - v tomto mausoleu mytologických savců, strašných archosaurů a dalších bájných zvířat všech možných druhů, nejsou ukryty žádné obyčejné hromady koster. Zde mezi rozbitými sny snílků a iluzemi vyvolávajícími posměch spoluobčanů a oficiální vědy, leží rychle odhozené pozůstatky těch velkých zoologických objevů, které byly následně odhaleny jako špatné identifikace. Chybné fantasmagorie, jejíž přítomnost v análech zoologie slouží jako vážné varování všem kryptozoologům před riziky ukvapených prohlášení nebo neopatrné identifikace.
Na rozdíl od takových záludných a neblaze proslulých klamů jako jsou Piltdownský muž a mořské panny, se mnoho případů popletené klasifikace nepřihodilo ve snaze vytvořit neexistující tvory, nebo vlákat oficiální vědce na falešné stopy a udělat z nich pitomce. Ale místo toho jednoduše špatnými identifikacemi. Výsledky však často byly neočekávané a senzační, jako v případě obřího hada z oblasti Gran Chaco v Paraguayi.

BOTHRODON.

V roce 1926 byl v Proceedings of the Royal Society of Edinburgh uveřejněn článek Johna Grahama Kerra, v té době králem jmenovaného profesora zoologie na Univerzitě v Glasgow. V něm popsal obří jedovatý zub patřící do té doby neznámému druhu hada, kterého formálně pojmenoval Bothrodon pridii. S délkou přes pět centimetrů, které dosahoval po vnějším obvodu zahnutí, byl tento zub opravdu obrovský.
Však také, jak poznamenal odborník na měkkýše David Happell v Královském skotském muzeu, který zdokumentoval tento exemplář v publikaci v březnu roku 1966, byl přibližně devětkrát delší než zub druhu Dispholidus typus dlouhého metr a osmdesát centimetrů, jednoho s nejjedovatějších hadů planety. Stručně řečeno, soudě podle velikosti jedovatého zubu, celková délka jeho vlastníka by mohla dosáhnout přibližně osmnácti metrů. Opravdové hadí monstrum, v každém slova smyslu kapitální příšera. Tento jedovatý zub získal z usazených naplavenin, které byly datovány do období pleistocénu (před 10 000 lety až 2 000 000 let), jeden z přátel profesora Kerra, Andrew Pride podle něhož byl velký had pojmenován.
Ve svém článku Kerr stručně popsal vzhled zubu, včetně markantního jedového žlábku táhnoucího se po celé vnější ploše, stejně jako dva úzké souběžné tmavé hnědé proužky, které se nacházely v distantním konci části jeho délky. Zabýval se dále možností fylogenetické příbuznosti samotného Bothrodona pridii srovnáváním morfologie jeho jedovatého zubu se zuby hadů žijících ve stejné době, a usuzoval že nejvíce připomíná zuby opisthoglyphanů. Je to skupina, která ukazuje cestu směrem k mnohem vyvinutějším současným jedovatým hadům.
Navíc Kerr dospěl k názoru podle podivného zahnutého tvaru tohoto zubu, že spíše než k uštknutí pravděpodobněji sloužil k podržení kořisti v nehybné pozici, zatímco jed vstupoval do jejích ran způsobených jinými hadími zuby. Keer věnoval tento jedinečný exemplář muzeu a v roce 1933 byl odlitek vystaven společně se štítkem, který oznamoval, že se Bothrodon možná živil těžkopádnými tvory obývajícími nížiny, jako byl třeba obří lenochod Megatherium. Naproti tomu třeba význačný herpetolog Dr. Raymond Ditmars uvedl ve své knize "Hadi světa" vydané v roce 1931, jako pravděpodobnou kořist malé savce.

V každém případě zůstala tato část hada bez připomínek až do roku 1939, kdy Dr. Quenstend důkladně prozkoumal barevný odlitek zubu, který poslal profesor Kerr do Berlínské university na Paleontologické oddělení. Tehdy byla bez cirátů degradována, zostuzena a což bylo úplně nejhorší, odhalena jako pouhá lastura.
Skutečný původ exempláře - je jeden se šesti zahnutých dlouhých bodců s drážkami, které zdobí okraj otvoru Lambis chiragra - pavoučí lastury, což je velký druh současného indo-pacifického plže. Každý charakteristický znak jedovatého zubu tuto totožnost potvrzuje jak velikostí, tvarem, dlouhou drážkou, hnědými proužky. Nemohlo dojít k žádné chybě. Bathrodon pridii přestal existovat.
Ale abychom byli spravedliví, Kerrova špatná identifikace není tak překvapivá, jak by se mohlo zdát. Přeci jenom sotva mohl očekávat, že bude objev v naplavenině Gran Chaco část lastury současného plže. Tento aspekt Bothrodonovy bizardní historie zůstává ostatně zcela nevysvětlitelný dodnes. Jak mohla být část lastury dnes žijícího plže nalezena v Gran Chaco?

David Heppell poznamenal že není pochyb o tom, že Gran Chaco není odpovídající lokalita. Tudíž jak podotýká může být tento objev vysvětlen pouze lidským zásahem. Nehledě na to, přežití Bothorodona pridii v zoologické literatuře slouží jako varování, jak snadno se může člověk vydat po špatné stopě a jak daleko se může dostat, jakmile na ni jednou vstoupí. Ačkoli bylo v říši zvířat zdokumentováno mnoho podivných proměn, bezpochyby málo z nich se může rovnat přetvoření velkého jedovatého hada v lasturu.
Tento příklad omylu známého vědce, jsem záměrně vybral jako poučení pro nás kryptozoology. Je třeba zdržet se ventilování okamžitých názorů bez důkladného průzkumu a důkazů.
Na druhou stranu mě strach a neochota odborníků z řad oficiální vědy řešit případy narušující jejich prachem obalené teorie silně nutí připomenout závěrečnou scénu amerického kultovního filmu "Dobyvatelé ztracené archy" se zřízencem ukládajícím schránku do obrovského skladiště neobjasněných záhad. Dle mého zdroje informací světová muzea skutečně takové sklady vlastní a jejich skrýváním nezodpovědně zatajují unikátní studijní materiál pro ostatní badatele.

Funkce amatérských kryptozoologů spočívá v shromažďování důkazů o existenci záhadných tvorů a jejich předáním iniciovat vědce k dalšímu výzkumu a následnému druhovému zařazení.
Další přirozenou povinností kryptozoologa by měla být ochrana všech zvířat, zabránění jejich postupnému vymizení z naší planety. Při současném přístupu k přírodě se nakonec většina divoce žijících zvířat přesune na naše stránky, jako mnoho druhů běžných ještě v 18. či 19. století. Dnes pátráme po posledních žijících jedincích vakovlka psohlavého (oficiálně prohlášen za vymřelý druh v roce 1986), nelétavého ptáka moa (vyhuben před 150 lety), nosorožce sumaterského (ten byl naštěstí objeven) a mnoha dalších tvorů kteří se ke své smůle dostali do kontaktu s člověkem.
Každé zvíře by mělo mít právo na život a svůj životní prostor. Není rozdílu mezi zabitím člověka či zvířete, vždy je to vražda a já doufám že budoucí zákony lidstva budou tento fakt respektovat. Jsem přesvědčen, že lidé s divokými zvířaty, či s divokým člověkem dokáží žít vedle sebe, jen je nutné změnit zažitý antropocentrický pohled na svět okolo nás.

Hallucigenia

V roce 1977 byl paleontologem Conwayem Morrisem popsán první zástupce rodu Hallucigenia (šlo o zástupce druhu H. sparsa, dnes známe již 3 druhy). K nálezu došlo v Burgesských břidlicích (slavné naleziště v Kanadě staré přibližně 505 milionů let), z čehož lze soudit, že šlo o organismus žijící v období středního kambria. Další exempláře byly objeveny v Číně a části jedinců různě po celém světě. Název Hallucigenia byl odvozen od toho, že podle Morrise byl vzhled fosilie pro obyčejného člověka něco těžce představitelného.Taxonomické zařazení tohoto rodu bylo velmi problematické a dnes se předpokládá, že nejbližšími recentními příbuznými jsou drápkovci (lat. Onychophora), což je velmi starobylá skupina existující bez větší změny již přibližně 500 milionů let.
Vzhled zástupců rodu Hallucigenia byl původně předpokládán chybně, resp. dorzální (hřbetní) strana těla byla prohozena s ventrální (břišní) a kraniální (hlavová) byla prohozena s kaudální (ocasní).* Bylo to způsobeno tím, že první exemplář měl zřetelný pouze jeden pár dlouhých končetin (byl tedy označen za jakási podivná chapadla), zatímco krátké trnové výběžky se zachovaly párově (byly tedy označeny za krátké končetiny). Mylnou představu vzhledu vyvrátili až v roce 1991 L. Ramskold a H. Xianguang, když byl objeven další zástupce dnes již z velké části vyhynulého taxonu Lobopodia, Microdictyon. Zjistili, že 7 dlouhých výrůstků zakončených dvěma drápky bylo ve skutečnosti párových a fungovaly jako končetiny, zatímco 14 krátkých výběžků bylo na hřbetu. Jejich funkce je stále sporná, u H. sparsa pravděpodobně sloužily k obranné funkci a u H. hongmeia, který byl objeven teprve v roce 2012, mohly podle jejich stavby fungovat jako smyslové orgány.
Za hlavu byla původně označena velká tmavá skvrna na jedné straně těla. V roce 2002 se však zjistilo, že šlo pravděpodobně o zachovalý exkret ze střeva. Skutečná hlava byla u původního exempláře schována pod tělem. V roce 2015 se detailněji zkoumala druhá strana organismu a díky elektronové mikroskopii se mmj. identifikovala dvě jednoduchá očka a kruhová ústa s radiálně uspořádanými zuby. Další ozubená část se nacházela uvnitř hltanu. V souvislosti s těmito nálezy se předpokládá, že Hallucigenia žili na dně moří ve velkých hloubkách. Drápky na konci končetin pravděpodobně usnadňovaly pohyb po substrátu. Oči neumožňovaly vidět příliš dobře, ale sloužily k rozpoznávání intenzity světla, resp. k rozpoznávání dne a noci a k zaznamenání blízkého pohybu nad jedincem.
Hallucigenia se pravděpodobně živili drobnými organismy, přičemž ústa sloužila k nasávání vody a druhá ozubená část uvnitř hltanu zamezovala pohybu potravy zpět do ústní dutiny. V roce 2002 D. Collins rozdělil nově nalezené exempláře H. sparsa na samce a samice. Jedno pohlaví podle něj mělo tuhý trup, robustní krk a globulární hlavu, zatímco druhé mělo štíhlejší tělo s menší hlavou. Obecně zástupci Hallucigenia dosahovali velikosti od půl do tří centimetrů. Sami se pravděpodobně stávali kořistí různých živočichů, především některých hlavonožců. Dnes máme již desítky nalezených exemplářů, díky kterým byl počítačově vytvořen trojrozměrný model jejich vzhledu. 

Ahool 

Jáva je třináctým největším ostrovem světa a zároveň také nejlidnatějším. Je součástí Indonésie a značnou její plochu tvoří tropický deštný prales. Má rozlohu 132 000 km². Je vulkanického původu, tudíž jsou zde běžná zemětřesení (naposledy v červenci roku 2006). A kromě jiného, má zde žít legendární obří netopýr, který byl podle svého typického skřeku pojmenován Ahool. Má vůbec šanci žít v něčem takovém dosud neobjevený tak atypický tvor?
První zmínka o zvláštním létajícím stvoření pochází z roku 1925. Údajně tehdy přeletělo nad hlavou přírodovědci Ernestu Bartelsovi, který zkoumal vodopád na svazích Salek Mountains. O dva roky později se s ním setkal podruhé, tentokrát poblíž řeky Tjidjenkol v Západní Jávě. Přibližně v půl dvanácté v noci ležel přírodovědec v posteli, když zaslechl zvláštní a odlišný zvuk od zbytku džungle, podobající se hool! Vyběhl z chatrče a ani ne minutu po zaslechnutí zvuku nad ním proletělo stejné stvoření, se kterým se setkal před dvěma lety.
Ahool svým vzhledem připomíná velkého netopýra. Velikost jeho těla by měla být přibližně stejná jako malého dítěte (přibližně 1,1 metru) a rozpětí křídel dosahuje tří metrů. Jeho tělo je pokryté šedou srstí a kožovitá křídla jsou zbarvena do ruda. Na předloktí má velké drápy. Nejzajímavější částí těla je asi hlava, která údajně připomíná lidoopa a to díky velkým černým očím a zploštělé tváři. Díky tomu také existují teorie, podle kterých se jedná o zcela prvního zaznamenaného létajícího lidoopa (v širších kruzích však tato teorie snáší silnou kritiku).
Samci tohoto kryptida jsou údajně samostatní a žijí pouze se samičkami a svými mladými, dokud nejsou schopný postarat se sami o sebe. Samičky jsou naopak společenské. Jedná se o nočního tvora, který přes den spí ve štěrbinách vodopádu a v noci vylétává lovit na řeku ryby. Na své oběti se snáší ze shora a útočí svými tesáky na krk. I když kořist umírá téměř okamžitě, Ahool útočí několikrát. Krom ryb do jeho jídelníčku patří menší savci, ale je schopen ulovit i tak velké sousto jako je například člověk.
Co se může ve skutečnosti pod názvem Ahool skrývat? Jestliže by šlo opravdu o velkého netopýra, svými rozměry by téměř dvojnásobně překonal dosud největšího kaloně malajského, který má maximální rozpětí křídel 1,7 metru. Podle méně optimistických teorií by se dokonce mohlo jednat o samotného kaloně, který se opravdu v Indonésii vyskytuje a mohl by být zveličován svědky ať už kvůli strachu, nebo třeba touze po senzaci. Pravděpodobnější vysvětlení však hovoří o obyčejné sově. V tomto případě jsou horkými kandidáty dvě soby s latinskými názvy Strix leptogrammica a Strix seloputo - obě se opravdu v Indonésii vyskytují. Jejich rozpětí křídel je však poněkud menší - pohybuje se kolem 1,2 metru. Rozměry Ahoola ale můžou být přehnané a jeho totožnost se sovami také podporuje popisovaná plochá hlava s velkýma černýma očima a šedá srst, kterou opravdu sovy zespoda mají. Dokonce vydávají i zvuk, který by mohl připomínat hooh! Podle další teorie by se mohlo jednat o dosud přežívajícího ptakoještěra. Někteří kryptozoologové spojují Ahoola s Ropenem z nedaleké Nové Guinei nebo například s Kongamatem z Konga.

Bloop 

Spoustu kryptozoologických případů již bylo oficiálně objeveno, některé byly definitivně vyvráceny, o některých je nám známo víc a o některých míň... A o některých nevíme vůbec nic. Tento smutný, ačkoli dobrodružný fakt zahrnuje mnohé naprosto rozdílné tvory, o jejichž existenci začali pochybovat i ti největší snílci poté, co po dlouhé době nic, až na výchozí fakt, nepřidalo k potvrzení pravdivosti svědectví o nich a jejich historii zahltil prach. Podobných případů stále přibývá, ať už je tím výchozím faktem fotografie, náhodné svědectví či pochybný text v historickém textu. A sice vzácný, ale patří mezi něj i zvuková stopa, která buď dala vzniknout nebo nás přivedla na stopu záhady zvané Bloop, jejíž kořen může být jak biologický, tak důsledkem moderní techniky.
První svědectví o zvuku Bloop pochází z roku 1997, kdy jej zaslechlo NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) v rovníkové části Tichého oceánu. Jeho původ mohl být jakýkoliv, teorii že je původu biologického však podpořil fakt, že zvuk byl zaznamenán podvodními sonary v rozsahu 5 000 km. Jeho hlasitost několikanásobně překročila dosavadní živočišný rekord, který drží Velryba modrá, spíše známá jako Plejtvák obrovský. Vědci se shodují, že v případě živočišného původu by se jednalo o největšího tvora, který je dnes na Zeměkouli znám. Jedna teorie, vyslovena CNN v roce 2002, hovoří o obrovské chobotnici, nebo alespoň o živočichu s neuvěřitelným počtem chapadel.
Existují nicméně i jiné hypotézy, mezi ty nejznámější a nejrozumnější patří mmj. ta, kterou vyslovil Dr. Christopher Fox z NOAA, že původ zvuku je tání ledovců. Tato teorie je rozumná a pravděpodobná hlavně z toho důvodu, že Bloop silně připomíná zvuk bubliny. Fox se však o rok později nechal slyšet, že živočišný původ je pravděpodobnější. Někteří skeptikové jsou ale dále přesvědčeni, že zvuk pochází z nějaké moderní technologie, např. z ponorky či podobných zařízení. Dalšími neidentifikovanými podmořskými zvuky zachycenými NOAA jsou Julia, Train, Slow Down, Whistle, a Upsweep. 

Čipekve

V souvislosti se sauropodním kryptidem známým pod názvem Mokele Mbembe je často zmiňován také méně známý, ale o to krvelačnější tvor Čipekve, jenž je také mezi domorodými kmeny pojmenován pod krkolomnými názvy jako Ntambue-ya-mali, Ngamba-namae nebo Aseka-moke. V zahraničí bychom ho však těžko hledali pod českým jménem čipekve, jelikož např. na některých anglických stránkách je používáno jeho pojmenování Chipekwe.
Důvodem, proč je tento dnes již téměř zapomenutý kryptid spojován s Mokele, není pouze lokace, v níž by měli oba živočichové přežívat, ale také vzdáleně podobný vzhled, který se však v klíčových věcech nápadně liší. Zatím co Mokele připomíná podle očitých svědectví především sauropodního dinosaura, Čipekve se má spíše k teropodnímu (dvounozí, výhradně masožravý dinosauři). Oba kryptidy spojuje menší roh, jenž by jim měl vyrůstat na hlavě a dlouhý krk (ačkoli to je u Čipekve věc sporná).
Nejžhavějším kandidátem na totožnost Čipekve je dinosaurus s latinským názvem Baryonyx walkeri, který byl objeven a popsán v roce 1983, tedy dlouho potom, co se začalo o kryptidu mluvit. Se svým nejistým příbuzným se velice podobá svým vzhledem i způsobem života. Baryonyx, což by se dalo přeložit jako těžký dráp, získal své jméno podle velikého drápu, jenž mu vyrůstal na palcích předních končetin. Šlo o teropodního dinosaura, který dosahoval přibližně 10 metrů do délky a výšky 3 metrů ve hřbetě.
Čipekve, stejně jako Baryonyx, je nejčastěji popisován jako tvor s hladkou kůží bez šupin, chodící po dvou nohách a se dvěma menšími předními končetinami. Hlava s protáhlou lebkou by měla být posazená na poměrně dlouhém krku a tlamě by měla dominovat řada ostrých zubů. Baryonyxi pozůstatky byly objeveny v Anglii a západoafrickém Nigeru, což je, vzhledem k tomu že pozorování Čipekve je hlášeno ze střední Afriky (především pak ze Zambie a Konžské republiky Kongo), téměř za humny.
Již v době, kdy se s Čipekve seznámil civilizovaný svět, byl tento tvor téměř na pokraji vyhynutí, nebo byl alespoň extrémně vzácný. Když německý cestovatel Hans Schomburkg v roce 1907 zkoumal oblast jezera Bangweul v Zambii, dozvěděl se od domorodců o dravém tvoru, který by měl u jezera přebývat. Údajně by se měl živit především rybami, což by vysvětlovalo jeho protáhlé čelisti, ale příležitostně si pochutnávat i na hroších, což způsobilo, i přes skvělé podmínky k životu, jejich absenci v tamní oblasti.
Po svém návratu se Schomburkg o své poznatky podělil s německým obchodníkem se zvířaty Carlem Hagenbeckem, který krátce poté zorganizoval první expedici pátrající po Čipekve. Její výsledky nebyly nijak valné, a proto Hagenbeck v pátrání již nepokračoval. O nic úspěšnější nebyla ani další švýcarská expedice, kterou vedl jistý dr. Monard, jenž neúspěšnost vysvětlil tím, že kryptid je velmi vzácný. V letech 1980 a 1981 uskutečnil dvě výpravy dok Konga také významný kryptozoolog Roy P. Mackal.
Čipekve, stejně jako Baryonyx, by měla obývat nepřístupné močálovité oblasti střední Afriky a živit se rybolovem. Jak je patrné již z překladu jejího ngalského názvu, nepohrdne však ani větší kořistí, jako jsou sloni či hroši. Svědkem toho se mmj. stal švédský lovec J. C. Johansson, který v té době pracoval v konžské provincii Kasai jako dozorce, když se vydal po podivných zvucích, které ho zavedly až k obrovskému ještěru požírajícímu nosorožce. Tvor při tom údajně mohutně funěl a vydával zvuky podobné mručení.
V 70. letech se od jistého zoologa o Čipekve dozvěděl také ruský spisovatel Sergej Kulik. Zoolog Pat údajně viděl nějakého obrovského tvora při přeletu nad bažinou oblastí Zambie, Kulik proto přibližně v těch místech vypustil pět hrochů ve snaze, že spatří legendárního kryptida. V následujících dnech přelétával nad oblastí ve vrtulníku, aby hrochy sledoval. Druhý den od vypuštění skutečně zmizel první hroch, za pár dní ho následovali i ostatní. Pilot vrtulníku údajně několikrát pozoroval neznámé obrovské zvíře.
Střední Afrika je oblastí, ve které se dá hodně podobných jevů vysvětlit pověrčivostí domorodců a vírou v duchy. Českému kryptozoologovi Jaroslavu Mareši se při své expedici v roce 1969 v Zambii podařilo od domorodců zjistit, že Čipekve skutečně byl kdysi dávno uctíván jako bůh. Britský cestovatel Trader Horn měl údajně v jakési jeskyni možnost si prohlédnout kresbu, na níž byl zachycen tvor podobný teropodnímu dinosauru, jak se přibližuje ke svázaným lidským otrokům.
Jistý John Hugh, který žil v Africe 18 let, údajně slyšel, že domorodci před mnoha lety jednoho Čipekve zabili v oblasti jezera Bangweul. Jak se zdá, opravdu se nejedná pouze o nějakého zlého ducha z domorodého náboženství. Bohužel, Čipekve je již však, tedy v případě, že skutečně existoval, považován za vyhynulého. Krom možného vysvětlení, že se jednalo o přežívající druh Baryonyx, existují i domněnky, že ve skutečnosti za celou záhadou stojí pouhý varan nebo jiný větší plaz ze současného světa.

Dinosauroid

o existovalo v dobách, kdy ještě neexistoval nikdo, kdo by to zaznamenal? I když tuhle otázku si každý z nás za život položí nejméně několikrát, v současnosti se spíše odborníci zaměřují především na to, co určitě existovat nemohlo. A to i navzdory tomu, že důkazů v prokázání nejrůznějších teorií a hypotéz je více, než jejich odporů, které jsou navíc často velice slabé a snadno vyvratitelné. Jednou z takových otázek je i vysoce inteligentní dinosaurus, známí také jako dino sapiens, dinosauroid nebo homosaurus. Tohoto spekulativního tvora halí mnoho tajemství, které jen málokdo zná.
Co ve skutečnosti dinosauroid představuje? Je to vesmírný návštěvník, chybějící článek v lidské evoluci a nebo slepá větev dinosauří éry? Dokázal snad předvídat budoucnost? Mnoho podobných otázek bez odpovědí krouží v začarovaném kruhu a dosud se nenašel nikdo, kdo by se s tím pokusil něco dělat. My si teď společně projdeme celou historií záhadného tvora, který pravděpodobně pamatuje druhohory a dodnes žije v bažinatých oblastech Jižní Karolíny.
Do relativně nedávné doby v lidském měřítku nikdo ani netušil, jací monstrózní ještěři se kdysi proháněli na naší planetě. Když se potom začal z dinosaurů stávat nezpochybnitelný fakt a všeobecně se předpokládalo, že se jednalo o studenokrevné a hloupé živočichy, začalo se mluvit o inteligentních jedincích. Tehdy to víceméně vypadalo jako dnes, odborníci o něčem takovém nechtěli ani slyšet a zamítali tyto tvrzení jednoduchými a ubohými argumenty, které se ukázaly chybné potom, co se prokázalo, že opravdu kdysi myslící druhohorní ještěři existovali. Tak proč by se nemohli vyvinout ještě inteligentnější dinosauři, kteří by se "polidštili" a ovládali by tehdejší krajiny, stejně jako v současnosti člověk?
Ačkoli to možná mnohé čtenáře překvapí, je to více než pravděpodobné. Sice se jedná jen a jen o můj názor, ale důkazů o dávné existenci inteligentního, nebo alespoň fyzicky odlišného vyvinutého dinosaura je více než dost. Ano, samozřejmě je naivní si myslet, že se svým charakterem mohl přibližovat nám, a kritici, kteří na těchto "poznatcích" zakládají jsou s prominutím idioti, ale proč ne? Uvažme to: Dinosauří éra trvala více než několik desítek miliónů let, zatím co savci panují naší planetě jen několik tisíc let, a v té době se stihl z primátů vyvinout člověk (já osobně věřím, že jsme byli stvořeni mimozemskou rasou).
Víceméně první, kdo se odhodlal udělat z teorie o humanoidním ještěru z druhohor něco více než jenom teorii, byl v roce 1982 kanadský paleontolog Dale Russell, který ve spolupráci s výtvarníkem Ronem Seguinem vytvořil možnou podobu tvora, kterého v tomto článku budeme nazývat dinosauroidem. Podle jeho hypotézy se mohl podobný živočich vyvinout z inteligentního troodona, který žil v dobách svrchní křídy v Severní Americe. Model sice byl odborníky odmítnut z důvodu přehnané podobnosti současnému člověku, ale položil základní kámen ke zvýšení zájmu na toto téma. Začaly chodit zprávy a svědectví o pozorování podobného tvora, začaly vznikat odvážné a méně odvážné teorie, a dokonce se začal dinosauroid přirovnávat k UFO.
Proč bychom ale měli věřit v něco, co nemáme jakkoliv podložené a hypotetická existence zakládá pouze na nějaké teoretické umělohmotné podobizně? Ve skutečnosti máme v rukou poměrně vysoký počet nálezů humanoidních stop, které jsou starší než jejich původci. Ve většině případů pocházejí z období druhohor nebo jsou alespoň určeny z období před rodem homo. Mýlili se snad antropologové s historickým původem člověka, nebo před námi existoval nějaký nám podobný tvor, ze kterého jsme se mohli vyvinout? Jako příklady pradávných stop můžu uvést dosud největší "lidskou" šlépěji, která měří více než jeden metr. Byla teprve nedávno nalezená poblíž městečka Mpaluzi na hranicích Jižní Afriky a Svazijska. Jako druhý, víceméně nejznámější případ, můžu uvést dva otisky bot, které byly nalezeny paleontologem Williamem Meisterem u Carsten City v Utahu. Jejich délka činila 32,5 cm a co bylo nejzajímavější, na "podrážce" byl zašláplý trilobit. Kdo je původcem těchto stop?
Jestliže vám to nestačí jako bezprostřední důkaz existence staršího vysoce inteligentního tvora než jsme my, existuje i mnoho dalších, mnohem zákeřnějších případů. Jmenovat je tu všechny by bylo zbytečné, někteří k jejich tvůrcům připojují mimozemšťany (např. Erich von Daniken), někteří kdysi žijící obry. Důležité je, že jsou nevyvratitelné. Za poslední zmínku stojí doslova pravěké fosilizované kladívko, jehož stáří bylo odhadnuto na (opět) druhohory. A vida, už máme důvod se domnívat, že něco inteligentního v té době opravdu žilo.
Tím se uzavírá jedna ze tří kapitol, které se dinosauroidem zabývají. Mohl po zemském povrchu kdysi kráčet jiný vysoce inteligentní tvor, než je člověk? Na tuto otázku jste si mohli založit svůj vlastní názor během čtení výších odstavců, a jestliže byl negativní, doporučuji se nižším řádkám vyhnout. Jak se totiž zdá, tzv. "Ještěří muž" dodnes přežívá v bažinách Jižní Karolíny. Není to zrovna dvakrát přátelský tvor, napadá totiž své lidské konkurenty a čím je především proslavený, demoluje auta. Jako jeden ze starších případů uvedu příběh v té době sedmnáctiletého Christophera Davise, který si prožil "setkání třetího druhu" brzy ráno 29. června 1988. Abych zbytečně nepřepisoval, odcituji autora (bohužel neuvedeného) ve starším článku na tomto blogu:
"Když měnil pneumatiky, všiml si něčeho, co běží k němu. Byl to asi 7 stop (2 metry) vysoký tvor, s červenýma očima a šupinatou zelenou kůží. Každá končetina byla vybavena čtyřmi prsty a černými drápy. Zvíře přicházelo rychlým tempem na dlouhých zadních nohou. Poté mu neznámý tvor začal demolovat auto, ve kterém vystrašený Christopher seděl. Pak netvor vylezl na střechu vozu, ze které se mu ho podařilo shodit, ale stále ho pronásledoval během 40 km/hod. Jeho vůz měl spoustu dlouhých škrábanců, poškozenou střechu a zrcátko zkroucené."
Útoky však pokračují s odchylkami dodnes. Poslední zaznamenaný se odehrál teprve 4. července 2011. Postiženým byl Leon Marshall, kterému neznámo kdo rozkousal kovový nárazník auta. V ten samý den bylo zaznamenáno několik telefonátů šerifovi, že spatřili 2 metry vysokého tvora s červeně svítícíma očima a třemi špičatými prsty. Snaží se nás snad pravděpodobný dinosauroid před něčím varovat, nebo jsou jeho záměry čistě nepřátelské? Z podobných příhod je logičtější druhá možnost, kdyby neexistoval případ, kdy tvor promluvil a svědka upozornil, že lidstvu hrozí sterilita. V té době to moc vzrušení nevyvolalo, jelikož to znělo jako povedený vtip, ale každý, kdo odebírá 21. století nebo podobný stejně seriózní vědecký časopis, si určitě vzpomene na přibližně rok starý článek, kde skutečně tuhle problematiku dokázali!
Poslední otázka, kterou se zde budu zabývat, spojuje předešlé dvě kapitoly a dohromady dávají docela logický celek. Stojí dinosauroid i za vznikem UFO? I když si dnes většina laiků mezi laiky představí pod slovem mimozemšťan zeleného tvora s velkýma černýma očima, ve skutečnosti většina lidí, kteří prožili setkání třetího nebo čtvrtého druhu, popisují "vetřelce" jako šedé "mužíky" malého vzrůstu. Kde se teda vzala ta chybná idea? Sice je takových případů méně, ale během setkání čtvrtého druhu byl spatřen dinosauroid. Ne jako přelud nebo jako plakát na zdi létajícího talíře, ale jako přihlížející výzkumu uneseného. Mnozí ti, co něco takového viděli, popisovali dominantu těchto tvorů nad klasickými šedými tvory, který průzkum zpravidla provádějí.
Jak to do sebe zapadá? Vezmeme-li v úvahu, že dinosauroid opravdu pochází z druhohor a dodnes přežívá v bažinách Jižní Karolíny, musel nějak přežít dopad meteoritu, který zahubil většinu (věřím v přežití některých dinosaurů do dnešních časů) dinosaurů. Pokud byl inteligentní, možná inteligentnější než my, mohl vybudovat zemské kryty (tuhle myšlenku zastupuje Vladimír Liška ve své knize UFO - Tajemství homosaurů*) nebo dokonce vytvořit nějaký létající, pravděpodobně vesmírný letoun, díky kterému by mohl katastrofu přečkat. A nebo obě možnosti, což by mmj. také vysvětlovalo jeho výskyt na zemi i v létajících talířích.
Stálý negativní přístup drtivé většiny odborníků bohužel vysoce omezuje odhalení pravdy. Dinosauroid je proto stále jen menší zajímavostí, nad kterou se sice pozastavíte, ale pobaveně se usmějete. Abych byl upřímný, nikde jsem nenašel článek (ani v literatuře), kde by byl tento problém shrnutý tak, jako jsem to víceméně teď učinil já.