— Náboženství —
Náboženství je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní zkušenosti.
Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Většina náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často vázán na určitá posvátná místa (obětiště, chrámy) a časy (svátky), svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám, kněžím, a některá náboženství se společensky organizují jako církve. V židovsko-křesťanském prostředí se náboženství často ztotožňuje s (náboženskou) vírou, tj. s očekáváním a nadějí do budoucnosti.
Srovnávacím studiem náboženství se zabývá religionistika, přesnější vypracování určitého náboženského učení zevnitř je úkolem teologie.
Křešťanství
Detail hlavy Krista (Remeš, 13. stol.)
Křesťanství (ze slova křesťan, odvozeného přes latinské christianos z řeckéhoχριστιανός s významem náležící Kristu či kristovec) je abrahámovské, monoteistické, univerzální, historické (založené), misijní náboženství, soustředěné kolem života a učení Ježíše z Nazaretu, kterého chápe jako mesiáše (tj. Krista), spasitele světa a Božího syna. Křesťanství vzniklo z antického judaismu na území Palestiny, kde Ježíš působil. Toto působení, počátky a základy křesťanství zachycuje Nový zákon, který spolu s židovským Starým zákonem tvoří bibli, základní posvátnou knihu křesťanství.
Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž křtem a osobním přijetím určitého vyznání víry (nauky) a životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho, nejčastěji trojjediného Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna, uznávají křest (a většinou i další svátosti) a věří v možnost odpuštěníhříchů a spásy. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako Boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní smrti, přináší mu odpuštění a smíření s Bohem. Křesťané věří, že Ježíš zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, 40 dní se ukazoval některým ze svých stoupenců a poté v těle vstoupil na nebe. Podle bible a víry křesťanů pak byl jeho učedníkům o letnicích seslán Duch svatý, který ve světě nadále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Ježíše Krista jako soudce světa na konci dějin.
Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili prvotní církev. Původní křesťanské společenství se brzy rozešlo do různých míst a postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako církve nebo denominace. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke katolické církvi, pravoslavné církvi, nebo k některé z církví vzešlých z protestantské reformace. Jednotlivé církve různě chápou samy sebe a svůj vztah k ostatním, různě vyjadřují své pochopení pravé víry. Vztahy mezi nimi byly tedy často konfliktní, a pokud se církve nějak podílely na politické moci, mohly být i násilné. Od počátku 20. století naopak rostou ekumenické snahy, které se snaží o vzájemné sblížení křesťanských církví.
Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím s více než 2 miliardami věřících, v oblasti náboženského vyznání silně převažuje na třech kontinentech (v Evropě, Austrálii a Americe) a je zastoupeno i na dvou ostatních. Křesťanství se spolu s dalšími činiteli výrazně podílelo na formování tzv. západní civilizace.
Charakteristika křesťanství
Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně, musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.
Křesťanství je také náboženství historické, což znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.
Pojem "křesťanství" (řecky χριστιανισμός christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106) a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název "křesťané" (vlastně "kristovci", srov. např. německy Christen).
Učení
avzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Existuje pouze jeden Bůh (monoteismus), kterého křesťané chápou jako osobní bytost (teismus). Tento Bůh je všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, věčný a neviditelný. Většinou křesťanů je tento jediný Bůh chápán jako trojjediný, tedy existující ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství. Tento Bůh je stvořitelem světa i člověka. Člověk je stvořen jako bytost Bohu podobná. Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.
Člověk se však narušil svůj vztah s Bohem tím, že se od něj odklonil, poprvé takzvaným prvotním hříchem, čímž propadl smrti a způsobil předávání dědičného sklonu k hříchu dalším pokolením. Přesto Bůh nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení, a vysvobodil ho z otroctví hříchu a smrti. Ježíše pak Bůh po třech dnech vzkřísil z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebe. Následně byl učedníkům seslán Duch svatý, který ve světě stále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.
Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích (farnosti, obce, sbory atd.), patří však zároveň do jedné církve. I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že je jim uloženo, aby církev byla jedna (viz též ekumenismus). Nauka o církvi se nazývá ekleziologie. Postoj jednotlivých církví k druhým, jejich chápaní a vztah k jediné Kristově Církvi jsou různé. Např. katolická církev samu sebe chápe jako pokračovatelku původní Kristovy církve, která v ní "subsistuje" (uskutečňuje se). Církve, které nezachovaly apoštolskou posloupnost (jako např. reformované), pak dle ní nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu, proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii.
Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o Božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.
Bible
Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují také jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.
První část Bible tvoří Starý zákon, který obsahuje soubor posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z judaismu. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, judaismus ji ovšem jako Bibli neoznačuje; v akademickém prostředí se spisy společné judaismu i křesťanství označují jako hebrejská bible. Ve 3. století př.n.l. byl pořízen překlad hebrejské bible do helénistické řečtiny (koiné) zvaný podle počtu překladatelů Septuaginta, a tuto verzi většinou používali první křesťané. Starý zákon byl původně převážně napsaný v hebrejštině, malá část aramejsky. Některé jeho nejmladší části, tak zvané deuterokanonické spisy, jež však za součást kánonu neuznávají židé ani všechny křesťanské církve, byly napsány nebo se dochovaly řecky.
Druhá část Bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry všech křesťanských církví je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu, naplněním očekávání starozákonních spisů. Původním jazykem Nového zákona je helénistická řečtina.
Judaismus
Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa - Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru Židů obraty jako "izraelitská víra" (Israelitischglauben), "židovská víra" (Jüdischglauben) nebo "Mojžíšská víra". Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo dat (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-nábožensko-nacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejština), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik, a podobně. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.
"Etnický Žid"
Termín "židovské etnikum" je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. První definici Žida na základě "rasy" byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy; člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za míšence prvního stupně, člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za míšence druhého stupně. Po válce a založení státu Izrael v r. 1948 byl ustanoven Zákon o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě.
"Halachický žid"
Židem podle židovského náboženského práva - halachy - je možné se narodit nebo stát. Tzv. halachickým židem je každý, kdo:
- se narodil židovské matce, která sama byla halachickou židovkou (židovství se dědí materlineárně, nikoli paterlineárně, jako je tomu např. u islámu)
- každý, kdo podstoupil předepsaným způsobem gijur a konvertoval k judaismu. Konvertita je rovněž i státem Izrael uznán za člověka, kterému náleží právo návratu.
Biblické období
Podrobnější informace naleznete v článcích Starověké dějiny Židů a Izraelský národ.
Judaismus a jeho dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami Izraele a židovského národa. Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. Podle Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové, Abrahám, Izák a Jákob - tito jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho Boha. Se změnou Jákobova jména na Izrael (Bůh bojuje), se Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobůvstává Bohem Izraele. Jákob, poslední z patriarchů, měl 12 synů, z nichž povstalo dvanáct kmenů, které se jednotně nazývaly Izraelem. Po vyjití z egyptského otroctví jim byl skrze Mojžíše dán Boží zákon - Tóra, což je jeden z momentů, který je považován za "vznik" židovského náboženství.
Vědecká teorie je mnohem méně květnatá, než jak je historie předkládaná v Bibli - pro naprostou většinu údajů obsažených v Tóře neexistuje jediný hmotný pramen, a většina biblických postav je postavena na úroveň postav mýtických, pro jejichž existenci nemáme žádné důkazy. Navíc Biblí popisovaný nomádský život v sobě obsahuje anachronismy, které mluví o poměrně pozdním ucelení jednotlivých legend
Vznik Izraele
Podrobnější informace naleznete v článcích Izraelské království a Judské království.
Současný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly někdy kolem 15. - 14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později, s nástupem hlavní vlny (kterou někdy ztotožňují s biblickým Jozuem), vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. Teorie, že k Exodu došlo za vlády faraóna Ramesse II. (a k obsazení země tedy v průběhu následujících sta let) je sice velmi populární a nabízí se jako velmi srozumitelné vysvětlení, nicméně pro ni neexistuje jediný hmotný doklad či zápis. Bible sama neuvádí ani faraónovo jméno, pouze udává dvě města v Egyptě, na nichž měli hebrejští otroci pracovat - Pitom a Ramesse, což jsou města, která založil právě Ramesse II.
Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merneptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Izrael je na ní jmenován jako národ či společenství, které je "potřeno a už nemá žádné sémě". Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merneptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) - lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ.
Monoteismus
Esencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha (Dt 6, 4) a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, byť hierarchicky "nižší", je velmi překvapivá - judaismus v tomto ohledu nemá paralelu nikde jinde na světě, a to ani v Achnatonově náboženské reformě, ani v zoroastrismu. Tento fakt činí z judaismu nejstarší monoteistické náboženství na světě.
Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kenaanských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), které byly sjednoceny do kultu jediného Boha, označovaného čtyřpísmenným jménem JHVH a do češtiny překládaného jako "Hospodin" (staroslovansky "Pán"). Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. dochází ke konstituci Izraele pod královskou vládou, přičemž "státním" kultem Izraele se stává kult jediného Boha, avšak tím není vývoj judaismu zdaleka uzavřen.
Tóra
Tóra (hebrejsky תורה) znamená Zákon, učení a v nejužším smyslu jde o první ze tří částí TaNaChu, neboli prvních pět knih hebrejské Bible.
Těchto prvních pět knih se také nazývá Pentateuch (z řeckého πεντάτευχος, "pět knih"), Chamiša chumšej Tora (hebrejsky "Pět pětin Tóry") anebo Pět knih Mojžíšových, což je zavádějící název pocházející z prostředí raného křesťanství.
V širším slova smyslu pak slovo Tóra zahrnuje nejen zmíněných pět knih, ale také další dvě části Tanachu a Ústní zákon(tradiční interpretace textu Tóry).
V Tóře jsou obsaženy nejen univerzální příběhy Adama, Noeho, příběhy židovských praotců Avrahama (Abrahám), Jicchaka (Izák) a Ja'akova (Jákob, též Jakub, dalším jménem Jisra'el), proroka Mojžíše, ale také 613 micvot (židovských přikázání) a další materiál, který lze považovat za právotvorný. Tóra tak dala základ celému pozdějšímu židovskému právu, hebrejsky הלכה halacha.
Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př. n. l., krátce po exodu z Egypta. Jak k tomuto věnování došlo, bylo předmětem debat v období raného rabínského anebo tanaitského judaismu (1. století n. l. - počátek 3. století n. l.).
edna z verzí považovala věnování Tóry za jedinečnou událost, při které Mojžíš na hoře Sinaj obdržel celou Tóru. V tomto jediném okamžiku byla zjevena celá historie lidstva od prvopočátku Stvoření.[zdroj?] Podle jiných verzí Mojžíš na Sinaji obdržel pouze Deset přikázání a ostatní zákony byly zjevovány postupně během čtyřiceti let putování pouští. V každém případě to ale podle těchto verzí byl hlas Boží, který Mojžíšovi diktoval obsah Tóry.
Během období Druhého chrámu (3. století př. n. l.-1. století n. l.) se pak prosazovala verze, podle které Mojžíš obdržel nejen celou psanou Tóru, ale také Ústní zákon.
Podle hypotéz, které se od doby osvícenství začaly ujímat na evropských univerzitách, byl text Tóry sestaven z několika předcházejících zdrojů. Jde o tzv. hypotézu pramenů či dokumentární hypotézu (nazývanou někdy podle předpokládných pramenů "Jahvisty", "Elohisty", kněžského spisu, německy Priesterschrift, a tzv. Deuteronomisty zkratkou "JEPD"). V klasické podobě ji formuloval Julius Wellhausen,[6] hypotéza ale prošla mnoha modifikacemi. Ke společně sdíleným východiskům moderního biblického bádání dnes patří předpoklad, že je text Tóry kompromisem kněžských a laických, navzájem rozdílných materiálů. Ke spojení těchto tradic do díla, které známe jako Tóru či Pentateuch, došlo pravděpodobně za vlády Peršanů od konce 6. stol. př. n. l.
Desatero
1. Nebudeš mít jiné bohy!
Nemusíš se bát moci hvězd, ani kouzel člověka, ani strašidel, ani osudu. Já chci být tvým pomocníkem: drž se mne a budeš svobodný.
Nebudeš si mne zpodobňovat! Nemusíš si o mně dát nic namlouvat od těch, kdo o mně moc mluví a předstírají, že vědí, jaký jsem. Já chci být tvým učitelem ve svém Synu: drž se jeho slov a budeš žít v pravdě.
2. Nebudeš zneužívat mého jména!
Nemusíš mne mnohým modlením a zbožnými úkony donucovat, abych ti pomohl.
Já jsem tvůj přítel - a zcela dobrovolně: drž se mne a budeš žít pokojně.
3. Budeš zachovávat den odpočinku!
Nemusíš se uštvat k smrti prací, neustálým strachem, že něco někde zmeškáš.
Já tě chci vést světlem svého Ducha: Drž se mne a budeš žít zdravě.
4. Budeš ctít otce a matku!
Věř, je to nakonec únavný život, stále se bouřit proti rodičům, proti učitelům, proti pořádkům života. Stálá vzpoura zotročuje stejně jako slepá poslušnost. Ty tak žít nemusíš. Já chci být tvým nebeským Otcem: drž se mne a budeš žít ve svorné lásce.
5. Nebudeš zabíjet!
Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno pracovně předstihnout, osobně vyřídit, aby tě nepředstihli oni.
Já chci být tvým ochráncem: drž se mne a budeš žít beze strachu.
6. Nebudeš cizoložit!
Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami nezralé a příživnické lásky připravil o radost z lásky pravé. Já chci být dárcem tvého štěstí: drž se mne a naučíš se milovat krásně a věrně.
7. Nebudeš krást!
Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Ať okrádáš bližního nebo stát, dopadne to vždy stejně: co získáš na majetku, ztratíš na klidné mysli. Já chci být tvým živitelem: drž se mne a poznáš, že větší radost je dávat než brát.
8. Nebudeš lhát!
Nemusíš se zaplétat do lži, abys zakryl své slabosti. Lež plodí nedůvěru a ta dělá ze spolužití peklo. Já, tvůj Bůh, mám k tobě důvěru: drž se mne, naučíš se důvěřovat a budeš sám důvěryhodný.
9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního!
Nemusíš zatěžovat svůj život dychtěním po kradené lásce, která působí rozvraty.
Já, tvůj Bůh, ti dávám lásku ryzí: drž se mne a poznáš lásku obšťastňující.
10. Nebudeš závistivý ani chamtivý!
Nemusíš se užírat závistí druhým. Zbavil by ses tak radosti z vlastního. Já, tvůj Bůh, ti dávám dobré dary: drž se mne a naučíš se žít spokojeně.
Buddhismus
Buddhismus je nábožensko-filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně 230 - 500 miliónů lidí.
Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.
Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, ačkoli v mnoha textech vystupuje spousta božstev - bytostí, žijících ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšují svou moudrostí, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je přesto buddhismus možné označit proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v "Boha", jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V mahájáně se objevuje systém osvícených bytostí (bódhisattvů), které bývají mylně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tento systém se však v theravádovém buddhismu, který sám sebe považuje za původní, nijak neobjevuje.
Mezi ostatními náboženstvími a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k
- eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše ("já"), která po smrti přetrvává, ani k
- nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše ("já"), která se smrtí zaniká.
Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu s níž bychom se mohli identifikovat jako s "já" (anátman) a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti.
K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně častěji bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.
Diamantová sútra
Diamantová sútra (v sanskrtu: वज्रच्छेदिका प्रज्ञापारमितासूत्र Vadžračhédikapradžňápáramitá sútra; čínsky: 金剛般若波羅蜜多經 nebo zkráceně 金剛經 Ťin-kang-ťing) je krátká sútra mahájánového buddhismu, která se řadí do pradžňápáramitové literatury. Doslova by se název sútry dal přeložit jako "Sútra nejvyšší moudrosti ostré jako diamant". Patří k velmi oblíbeným sútrám, ve východní Asii patří k nejoblíbenějším vůbec. Jejím obsahem je učení o bezpodstatnosti všech jevů, obklopujících člověka nebo probíhajících v jeho mysli. Tyto jevy jsou svou podstatou (obsahem) prázdné, iluzivní, což je zvlášť důležité pro ty, kteří provádějí meditaci. Právě pochopení toho, že všechny jevy hmotného světa i lidské mysli jsou iluze je podle buddhismu nutným předpokladem pro probuzení (osvícení).
Hinduismus
Hinduismus je politicky nekorektní, ale v Evropě obvyklé označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu. Název pochází z perského slovního kořene hindu(حندو), v sanskrtu sindhu (सिन्धु), což je název řeky Indus. Muslimští Peršané slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící za řekou Indus. Je to v principu podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském smyslu (jako například judaismus, křesťanství, islám), nýbrž je to dharma (způsob bytí). Toto slovo překládal přední český indolog Vladimír Miltner do češtiny jako držmo a definuje jej jako to, čehož jest se držeti a vysvětluje jej jako všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti. V tzv. "hinduismu" můžeme rozlišit dva základní koncepty dharmy: vaidika dharma (वैदिक धर्म = védské držmo) a sanátana dharma (सनातन धर्म = věčné držmo). K různým druhům dharmy patří i neortodoxní směry, které nevycházejí z učení Véd, jako například buddhismus, džinismus, sikhismus, tantra a další. Původní, před-buddhistickou védskou dharmu reprezentuje dnes především společnost Árjasamádž.
V pravém slova smyslu se nedá mluvit o náboženství jako spíše o nábožensko-sociálním systému, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy. K hinduismu se hlásí cca. 900 milionů osob a je tím třetím největším společenstvím na světě. Indická ústava zahrnuje do hinduismu i buddhismus, sikhismus a džinismus.
Zatím co v Evropě se pod slovem Hindus rozumí jednoznačně vyznavači "hinduistického náboženství", tak v Indii má tento termín spíše politický kontext a označuje příslušníky politické komunity, mnohdy až extremisty. Tito mají v Indii i svoji vlastní politickou stranu, BJP - Bharatíja Džanata Párty = Indická lidová strana, což je pravicová strana prosazující teokratické principy.
Rgvéda
Rgvéda (v dévanágarí ऋग्वेद) je sanskrtský výraz složený ze slovního kořenu rč (modlitba, verš) a véda (vědění). Rgvéda je nejstarší z hymnistických textů véd komponovaný v letech 1500 až 1000 př.n.l. a sepsaný v letech 800 až 600 př.n.l. Patří do skupiny védské literatury nazývané šruti (to, co bylo zřeno). Skládá se z 1017 hymnů (súkta) zařazených do 10 knih (mandal) nebo do 8 oddílů (aštak). Za poslední hymnus osmé mandaly se řadí 11 válakhilja hymnů, takže celkem je 1028 hymnů, které obsahují 10552 strof. Celý Rgvéd obsahuje 165007 slov a 432000 slabik, které jsou metricky uspořádány. Podle tradice se autorství Rgvédu připisuje škole šákalovců.
Rgvédské hymny jsou věnováný různým božstvům a oslavují jejich hrdinské činy. Nejvíce jmenovaný je Indra, král bohů, který porazil démony Vrtru a Valu; Agni - obětní oheň a posel bohů; Sóma - posvátný obětní nektar nebo personifikovaná postava božstva Sómy; Varuna, Mitra, Arjaman, Bhaga, Dakša, Anša, Savitr, Rávi - 7 ádidjas (božstev) s různými specifickými vlastnostmi; Ušas, Višnu, Rudra, Pušan, Brhaspati, Brahmanaspati - (asurové) s různými specifickými vlastnostmi; djaus (nebe), prthivi (země), surja (slunce), vaju (vítr), apas (voda), pardžanja (déšť), sapta-sindhu (sedm řek), Ašvinové (dva jezdci na koních), Marutové (bozi bouře) - božstva představující různé přírodní děje; Rbhuové a Višvadévové - polobozi; Jama - bůh smrti; a jiní.
Hymny získali (zřeli) ršiové, kteří jsou na začátku každého hymnu jmenováni. Většina strof jednoho hymnu patří jednomu rši, a knihy (mandaly) 2 - 7 patří k 7 hlavním brahmánským rodům, kteří zřeli 95 % všech strof, včetně áprí strof (zvířecí obětní rituály).Rgvédské hymny jsou věnováný různým božstvům a oslavují jejich hrdinské činy. Nejvíce jmenovaný je Indra, král bohů, který porazil démony Vrtru a Valu; Agni - obětní oheň a posel bohů; Sóma - posvátný obětní nektar nebo personifikovaná postava božstva Sómy; Varuna, Mitra, Arjaman, Bhaga, Dakša, Anša, Savitr, Rávi - 7 ádidjas (božstev) s různými specifickými vlastnostmi; Ušas, Višnu, Rudra, Pušan, Brhaspati, Brahmanaspati - (asurové) s různými specifickými vlastnostmi; djaus (nebe), prthivi (země), surja (slunce), vaju (vítr), apas (voda), pardžanja (déšť), sapta-sindhu (sedm řek), Ašvinové (dva jezdci na koních), Marutové (bozi bouře) - božstva představující různé přírodní děje; Rbhuové a Višvadévové - polobozi; Jama - bůh smrti; a jiní.
Hymny získali (zřeli) ršiové, kteří jsou na začátku každého hymnu jmenováni. Většina strof jednoho hymnu patří jednomu rši, a knihy (mandaly) 2 - 7 patří k 7 hlavním brahmánským rodům, kteří zřeli 95 % všech strof, včetně áprí strof (zvířecí obětní rituály).
Islám
Islám je monoteistické abrahámovské náboženství založené na učení proroka Muhammada, náboženského a politického vůdce působícího v 7. století. Slovo islámznamená "podrobení se" či odevzdání se Bohu (arabsky Alláh). Stoupenec islámu se nazývá muslim, což znamená "ten, kdo se podřizuje [Bohu]". (odlišuj od etnických Muslimů (psáno s velkým písmenem) na Balkáně, Bosňáků). Počet muslimů je 1 až 1,8 miliardy, což z islámu činí po křesťanství druhé největší náboženství světa.
Muslimové věří, že Bůh Muhammadovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Muhammadovy činy a slova) považují za základní prameny islámu.
Muslimové nepovažují Muhammada za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice Židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím.
Islám v sobě zahrnuje mnoho náboženských praktik. Obecně jsou muslimové povinni dodržovat pět pilířů islámu, tedy pět povinností, které muslimy spojují ve společenství.zahrnující jak pravidla uctívání, tak islámské právo (šaría) dále vyvinulo tradici různorodých pravidel, která se dotýkají prakticky všech aspektů života muslima i celé společnosti, zahrnuje vše od bankovnictví, společenské solidarity, pravidel boje, či postojů k životnímu prostředí.
Téměř každý muslim je příslušník jedné ze dvou hlavních islámských větví, a to sunny (asi 85%) nebo šíiy (asi 15%). Rozdělení, které vedlo k tomuto rozštěpení muslimské obce, nastalo v 7. století a jeho příčinou byla otázka nástupnictví ve vedení muslimské obce. Islám je převládající náboženství v Severní Africe, na Blízkém východě a některých částech Asie. Početné muslimské komunity se nachází v Čínské lidové republice, na Balkáně, ve Východní Evropě a Rusku. Část muslimů také tvoří přistěhovalci v různých částech světa jako je západní Evropa. Okolo 20% muslimů žije v arabských zemích, 30% na Indickém subkontinentě a 15,6% v Indonésii, kde žije nejvíce muslimů vůbec.
Korán
Korán (arabsky القرآن 'al-Qurʾān', doslovný překlad: "recitace") je hlavní náboženský text islámu, který se skládá z recitací Muhammada (proroka islámu) během posledních 23 let jeho života. Muslimové věří, že verše koránu mu diktoval anděl Gabriel jako zprávy od boha (Aláha). Korán je rozdělen na 114 súr (kapitol), které nejsou chronologicky uspořádány dle času zjevení (historicky první Muhammadovo zjevení se nachází až v 96. súře.
Každá súra se skládá z určitého počtu veršů (ayat). Nejstarší exempláře jsou uchovávány ve dvou přepisech, které se nyní nacházejí v Taškentu a v muzeu Topkapiv Istanbulu.
Korán a sunna ("cesta"), která se skládá z hadísů a síry, jsou základní zdroje islámského vyznání. Korán, jakožto "svatá kniha islámu" bývá srovnáván s křesťanskou Biblí. Korán se však velmi liší. Verše v koránu často reagují na události v Muhammadově životě a nachází se v nich pouze zjevení (řeč Aláha), bez popisu historického kontextu. Historický kontext najdeme v hadísech a síře. Zároveň, v koránu se píše, že Muhammad je "krásný příklad" (oswatun hasanatun), který by muslimové měli napodobovat akže nejen korán, ale i hadísy (vyprávění o tom co Muhammad řekl nebo udělal) jsou pro muslimy závazné.
Podrobným výkladem veršů koránu se zabývají tzv. tafsíry, které řeší významy použitých arabských slov, význam veršů s ohledem na historický kontext jejich zjevení, nebo také vztah s jinými verši. V koránu je zmíněno, že některé verše jsou rušeny verši novými (princip abrogace) a právě tafsíry se zabývají tím, které verše byly abrogovány a které verše je abrogovaly. Tafsíry vycházejí z hadísů a síry - neobsahují subjektivní názory na výklad.
Kompletní informace o dalších náboženstvích a odvětvích naleznete zde