Jednorožec - pokračování

Slovem monokéros přeložili překladatelé řecké Bible (Septuaginty) hebrejské slovo re´em, které původně znamenalo pratura. Latinská Vulgata je přeložila jako unicornis, odtud se název i pojem jednorožce rozšířily do všech evropských jazyků. Tento "jednorožec" je v Bibli (zejména kniha Jób) obrazem síly a nezkrotného divokého zvířete.

Ve středověku se objevují i jiné představy o jednorožci, které s Biblí nesouvisí. Tento středověký jednorožec je ušlechtilé bílé zvíře, podobné koni, avšak s rozštěpenými kopyty (tedy sudokopytník) a s hřívou nebo bradkou. Uprostřed čela má dlouhý, spirálovitě stočený roh. Ač je to divoké zvíře, ke své samičce se chová velminěžně a dvorně. Proto se mohl stát vhodným symbolem rytířské lásky v poezii středověkých turbadúrů. Podle jiné pověsti má ve velké úctě panenství. Lze ho ulovit jen tak, že se do lesa vypraví čistá panna, jednorožec k ní přijde, složí jí hlavu do klína a může být tak chycen. Právě proto je ve výtvarném umění, zejména v 15. století, symbolem panenství a čisté lásky. O tom svědčí i slavná tapisérie Dáma s jednorožcem.

Dlouho do novověku přežívala i jiná pověst, podle níž jednorožcův "roh" (ve skutečnosti zub narvala nebo roh nosorožce) čistí vodu a zneškodňuje jedy, proto býval až do 19. století symbolem a ozdobou lékáren. Řada lékáren se jmenovala a dodnes jmenuje "U jednorožce". Z jednorožčího (nosorožčího nebo narvalího) rohu se rovněž vyráběly poháry, které měly chránit před jedem. Pokud do takového poháru byl nalit otrávený nápoj, začal šumět a nebo se pohár roztrhl. Tato pověra mohla mít do jisté míry reálný podklad, pokud se jednalo o pohár z rohu nosorožce. Keratin může s některými jedy (např. arzenik) chemicky reagovat, proto mohlo dojít k určitému pěnění či šumění, ojediněle snad i k puknutí poháru. U organických jedů však k podobné reakci zcela jsitě dojít nemohl. 

Jednorožce lze nalézt ve všech středověkých bestiářích. Zde byly rozeznávány dva druhy jednorožců: "pravý" v podobě bílého koně s rohem, hřívou a sudokopytníma nohama a tzv. Camphurh, připomínající kozu nebo ovci se zadníma ptačíma nohama.

Jinou představu o jednorožci měli východní Slované. V ruském folklóru je jednorožec znám jako Indrik, car všech čtvernožců,žijící ve vysokých horách na konci světa. Je to obrovské zvíře, které se živí pouze vodou a neubližuje jiným živým tvorům. Má připomínat býka s jedním rohem. Jeho název vybrali ruští vědci na počátku 20. století pro třetihorního obřího nosorožce Indricotherium, největšího suchozemského savce všech dob, ač byl bezrohý.

Obří jednorohý "býk" s dlouhou srstí se objevuje i v mýtech a pohádkách původních obyvatel Sibiře, zvláště Evenků a Jakutů. Je možné, že se na vzniku této představy podíel vyhynulý nosorožec Elasmotherium.

Existencí jednorožců se v období renesance a baroka zabývali i přední učenci, například Leonardo da Vinci, Ulisse Aldrovandi nebo Konrad Gessner pokládali jednorožce za zcela reálné zvíře. V době objevných plaveb a cest cestovatelé opakovaně prohlašovali, že se v cizích zemích setkali s živým jednorožcem. Marco Polo se měl s jednorožcem setkat na Jávě, z jeho popisu ale vyplývá, že se jedná o nosorožce jávského. Jiní cestovatelé měli jednorožce údajně spatřili v Arábii, v tomto případě šlo patrně o oryxe. Starosta Magdeburgu a rovněž známý učenec Otto von Guericke roku 1663 dokonce sestavil z pravěkých kostí, nalezených v jeskyni v pohoří Harz, kostru "jednorožce" a patrně ji doplnil rohem z narvala. Bylo to nicméně velmi nepravděpodobně vypadající monstrum, mělo pouze přední končetiny a namísto zadních jakési kolečko. Přesto tato rekonstrukce prý přesvědčila i jinak k jednorožci skeptického Leibnize. Ještě francouzský zoolog Georges Cuvier (+ 1832) argumentoval proti možnosti existence jednorožce anatomickými důvody. 

ednorožci se často vyskytují ve fantasy literatuře. Obvykle je zachována většina jejich mýtických vlastností - vzhled včetně šroubovitého rohu, jeho rozsáhlé magické vlastnosti (především protijedové) fungující i po oddělení od jednorožce i to, jak ho přitahuje nevinnost (především pannenská). Jednorožec bývá součástí hvozdu, tedy magického lesa, často i jeho ochráncem. Jen zřídka je zachována jeho nechuť k zabíjení - jednorožec sice nepatří mezi typické zabijácké bestie, ale kromě své magie může použít k obraně i svůj roh.

Jednorožec se vyskytuje ve slavné Alence v říši divů Lewise Carrolla, kde má spíše antropomorfní vzhled a jeho mýtcké vlastnosti nejsou příliš zachovány..

Jednu z hlavních rolí má jednorožec také v knižní sérii Amber. Ani zde se nejedná o "obyčejné" bájné zvíře, ale spíše o boha nebo démona v podobě jednorožce. Zastupuje stranu řádu (druhou stranou je chaos).

Poltrgeist

Poltrgeist. Toto slovo jste už možná slyšeli nebo možná ne. Pro hledače paranormálních jevů, nebo pro lidi zabývající se tímto tématem je to vcelku známý pojem. Slovo poltrgeist pochází z němčiny překlad slova je hřmotící, rámusící duch. Slovem poltrgeist se označuje paranormální jev, který spočívá v tom že něco pohybuje předměty a nábytkem.

Poltrgeist neboli hlučný duch a záznamy o těchto pravděpodobně fyzikálních jevech se objevili už v minulosti. Kupříkladu v životopise Karla IV. Ten se na jednu noc ubytoval z Arnoštem z Pardubic v hostinci. Dostal přízemní pokoj ,ale v noci se začali dít divné věci, nějací neviditelní skřítci jak sám tvrdil začali pohybovat předměty a některé se začaly samovolně vznášet. Našli se i další záznamy kupříkladu v Severní Americe, Asii, ale také v Africe, kde už měli možnost se s tímto zvláštním jevem setkat. V Jižním Německu v zimě roku 1967 měl s duchem potíže i vážený advokát, který měl svoji kancelář v městě Rosenheim v jižním Německu. V kanceláři začaly zlobit telefony, kdy začaly samy od sebe zvonit a když jste zvedli sluchátko na druhém konci nikdo nebyl. Advokát tedy požádal telefonní společnost, aby tento tehdy pro něho ještě technický problém vyřešila. Společnost souhlasila a poslala pár montérů, aby to dali konečně do pořádku. Montéři opravili údajnou závadu, ale problém se nevyřešil. Problémy se, ale vrátily a montéři taky. I když montéři hledali jak mohli nemohli najít jedinou závadu ani telefonní společnost, která tam poslala ještě pár odborníku nevěděla v čem spočívá problém, o kterém se sami mohli přesvědčit.

Nakonec nastoupil ještě tým z poštovního úřadů, který nainstaloval měřič, jenž měl zaznamenat každý hovor. Problém to však nevyřešilo, ale ještě to celé situaci přitížilo. Zjistilo se že telefonní čísla jsou vytáčena z telefonů, z kterých zaměstnanci odpřísáhli, že nikam nevolali. Některá čísla byla volána neuvěřitelně rychle kupříkladu za jeden den se na měřiči objevilo, že číslo 0119 bylo voláno během 15 minut šestačtyřicetkrát. U telefonu však nebyl ani jediný zaměstnanec, který by k němu měl přístup a byl by schopen čísla vytáčet. Časem se, ale objevil problém i u ostatních spotřebičů. Zářivky samy od sebe a opakovaně vypadávaly z držáku, žárovky vybuchovaly či blikaly, zásuvky se vysunovaly ze stolů. Obrazy začaly na stěnách samy od sebe rotovat a vývojka vytékala z kopírek. Náklady na opravy spotřebičů a hlavně telefoní účty se neustále zvedaly, ale žádný fyzik a jiný odborník nebo technik nepřišel na to kdo stojí za tím problémem nebo kde je chyba.

Fyzici, kteří se pokusili přijít na to co se v kancelářích děje nemohli na nic přijít a udělali závěr, že problémy jsou způsobeny inteligencí kontrolovanými silami s tendencí vyhnout se řešení. Nakonec byl jako poslední pomoc do kanceláře pozván dr. Hans Bender jeden z nejuznávanějších parapsychologů v oboru psychiky. Ten si do kanceláře pozval, ještě pár odborníku ti na problém okamžitě přišli a usoudili, že se jedná o poltrgeista. Případy poltrgeista jsou známe snad ze všech zemí, většinou de, ale o podvody za vidinou zviditelnění kupříkladu nedávný český případ, kdy se rodina pokoušela zviditelnit a sama si ničila žárovky a užila si svých pár minut slávy. Dr. Nandor Forot, rozvedl dokonce i rozdíl mezi obyčejným duchem a poltrgeistem ve své knize Encyklopedii vědy a psychice. Definoval poltrgeisty jako ,,hlučné duchy, působící periodické psychické poruchy potměšilého charakteru na určitých místech v přítomnosti určitých osob. Ano poltrgeist, někdy doslova pronásleduje jednu určenou oběť, která když vstoupí do budovy začnou se dít podivné věci o, kterých tam nikdy nebylo nic známo. Tuto teorii o pronásledování vypracoval Hans Bender, který si všiml, že tyto fyzikální úkazy vrcholí v přítomnosti jedné devatenáctileté úřednice Annemarie Schneiderové. Kdykoli Annemarie vstoupila do kanceláře začaly se dít divné věci, lustry se začaly houpat, žárovky přestaly fungovat, ale jakmile opustila kancelář jevy přestaly a vše se zklidnilo. Poltrgeistům zaměřujícím se na lidi se říká ,,fokus,, nebo ,,agens´´

Lidé, kteří jsou poltrgeisty pronásledováni, jsou většinou frustrování, nešťastní a přepracování a nejsou naprosto v pořádku, to budí také teorii o tom, že lidé tyto jevy vyvolávají sami aniž by o tom věděli jedná se o jev podobný telekinezi. Velké problémy s Poltrgeisty měli obyvatelé Thornton Road, na tichém předměstí Birminghamu. V noci na jejich domy začali dopadat kameny velkých rozměrů, které rozbíjely střechy a vybíjely okna. Zprvu si všichni byli jisti, že se jedná o partu výrostků, kteří už nevědí jakým způsobem se mají bavit. Obyvatelé tedy zavolali polici, aby to prošetřila a zatkla ty grázlíky. Birminghamský policejní sbor tuto záležitost zprvu považoval za naprosto primitivní, ale nevěděli v co se tento případ vyvine. Policie hledala měsíc viníky a taky obhledávala okolní lesy, ale bombardování neustalo. Bombardování probíhalo co den a policie, která použila nejmodernější přístroje na vidění v noci a zaznamenávání tepla nemohla najít žádné viníky. Někteří policisti trávili celý den na zahradách bombardovaných domů ve spacích pytlích a pátrala potom co hází kameny na tyto domy, které lítaly prakticky odnikud. Policie použila kamery, intenzifikátory obrazu, noční hledáčky ,ale nemělo to žádné výsledky. Koncem roku to už bylo 3500 hodin, které policie využila na vyšetřování této záhady. Policie společně s vyšetřovatelem Turleym, který byl případem pověřen řekl ,, Jsme naprosto bezradní. Zkusili jsme všechno, co umíme, a přitom jsme neobjevili kdo to dělá´´ řekl Turley novinářům.

Ale není to první případ kdy bylo zaznamenáno házení kamenů na obydlí a nebyl objeven viník. Nejstarší zaznamenaný případ je z roku 858 kdy v malém městečku Bingen na Rýně došlo k události, která byla zapsána ,, Zlí duchové házeli kameny, anebo se tak myslelo, a ty bušily do zdí obyčejných stavení jako rány kladivem´´. Jsou taky zaznamenaný případy, kdy poltrgeisti způsobily lidem těžší a lehčí ranění. Nejznámější případ je mladé Rumunky Eleonory Zugunové. Již od mala se v přítomnosti Eleonory děli zvláštní věci, ale nejvíce zajímaly lidi rudé stopy, které se dívčině po těle objevovaly. Objevovaly se na ní taky stopy zubů a drápy poltrgeista, který holku týral. Během pozorování si zapsal případ, kdy byl s hraběnkou Wasillko u holčičky, která zničehonic vydala ze sebe výkřik bolesti. Hraběnka ihned přiběhla k holčičce a vyhrnula ji rukáv. Na ruce měla hluboké stopy po kousnutí šest zubů nahoře a pět dole, které tvořily elipsu. Zaznamenal i další případy, kdy se na ruce holčičky objevily stopy ve tvaru písmen, všechny během pár minut opuchly a zanítili se a pak pomaličku zmizely. Dívka byla neustále pod sledováním, takže bylo jisté, že si ty stopy nemohla způsobit sama. Největší problémy s tímto jevem se objevily v Británii a na Severu Evropy, kdy poltrgeisti hodně lidí vyhnaly ze svých domovů, nebo je těžce obtěžovaly a působili jim újmu jak finanční tak psychickou a v extrémních případech i fyzickou. Ale ne vždy je poltrgeist zlomyslný. Jedna rodina na severu Skotska měla s poltrgeistem problémy. Duch v noci dělal hluk, a přemísťoval předměty. Jednu noc dělal duch nepředstavitelný hluk, při kterém se nedalo ani zahmouřit oči. Otec se naštval vyšel ven s pistolí, kterou vytáhl z nočního stolku a zjistil, že dům hoří, jakmile to zjistil duch přestal dělat hluk a otec díky němu stačil zachránit členy rodiny před ohněm, ve kterém by jinak uhořeli.

Ale ne vždy jsou poltrgeisti jak jsem již řekl tak zlomyslní a působí jenom problémy. O tom by mohl vyprávět Michael Collinridge, kterému se duch zabydlil v hůlce, která mu sama od sebe začala tančit po stole nebo levitovala. Michael toho využil a chodil s ní po hospodách, kde za peníze nechal hůlku zatancovat hostům a pijákům. Hůl dokonce na přání kamarádu vyťukávala melodie podle toho jak si řekli. Micheal měl hůl už od čtrnáctilet a zažil s ní jak sám řekl neuvěřitelné věci a nikdy se mu nestalo že by ho duch napadl či mu způsobil nějakou újmu. Ale jsou i hrůznější případy, nejznámější pochází Barbadosu, kde žila rodina jednoho bílého otrokáře. Když jeden člen umřel byl pohřben do rodinné hrobky, ve které si nikdy nic nestalo. Teprve když umřel otec a byl pohřben do hroby začaly se v ní dít divné věci. Když umřela dcera a hrobka byla opět otevřena zjistilo se, že hroby jsou přeházené a těla jsou různě přemístěna po celé hrobce. Tyto hrůzné úkazy lidi vyděsily a zprvu z toho byli obvinění černoši, kteří se podle lidí mstily. Hrobka byla uklizená a těla opět položená do hrobu. Za měsíc byla opět otevřena a zjistilo se, že hroby jsou opět přeházené. Policejní důstojník, který byl tímto případem pobouřen se rozhodl jednat a nechal hrobku posypat pískem a nechal ji zabetonovat a postavit na každou noc stráž před hrobku. Po týdnu byl hrob opět otevřen a objevily se stejně věci jako minule. Těla byli přeházené některé v groteskních polohách a hroby byli různě přeházené a jedna byla rozbita o stěnu. Ale v písku na zemi nebyl jediný náznak chodidel a nikdo neměl do hrobky přístup. Nakonec se rozhodlo o tom, že bude přesunut hrob otce, protože po vložení do hrobky se v ní začaly dít divné věci. Po přesunutí se celá věc opět zklidnila.

Bylo zaznamenáno ještě několik stovek až tisíc případu, kdy byli rodiny či jedinci pronásledování a týrání tímto duchem. Mnoho lidí si však stojí za tím, že se jedná stále o neobjasněný fyzikální jev. Ať už je to jakkoli jedná se o největší záhadu, moderní doby, která stále čeká na objasnění. Kdo ví jestli se na to někdy přijde nebo to zůstane, stále nám neobjasněnou záhadou.

zdroj

Frankenstein

Klasické knižní a následné filmové zpracování tohoto příběhu zná jistě každý. Tento horor už patří mezi zlatou klasiku. Věděli jste, ale, že měl reálný základ?

Dr. Frankensteinensis

Johan Conrad Dippel

Předlohou hororového doktora Frankensteina z románu Mary Shelleyové byl právě tento vědec, který se narodil na zámku Frankenstein poblíž německého Darmstadtu.

Vystudoval teologii, filozofii a alchymii a vyráběl živočišný olej z kostí a krve nejrůznějších zvířat. Ten byl známý jako "Dippelův olej" a byl pokládán za splněný sen všech alchymistů, tedy za elixír života. "Proslavily" ho také nejrůznější bizarní anatomické pokusy, ke kterým si "půjčoval" mrtvoly z místního hřbitova. Některé části těl vařil v obrovských kádích a z takto získaných ingrediencí pak vyráběl své lektvary. Pokoušel se také o přesun hypotetické lidské duše z jednoho těla do druhého - z jedné mrtvoly se jí snažil "vlít" do druhé pomocí trychtýře. zdroj

Další deštivý den, který musí Mary Shelley (tehdy ještě Mary Godwin) strávit se svými přáteli zavřeni v domě. Britská spisovatelka se svým budoucím manželem Percym B. Shelleym (1792-1822) a několika dalšími literáty tráví v květnu roku 1816 dovolenou ve Švýcarsku u Ženevského jezera a dlouhé chvíle si krátí vymýšlením příběhů. Při jednom rozhovoru přijde řeč i na Erasma Darwina (1731-1802, dědeček slavného Charlese Darwina), anglického vynálezce a lékaře, který se zabýval patologií a pohrával si s myšlenkou oživení mrtvého těla pomocí elektrického proudu. Právě tehdy se prý Mary Shelley zdá inspirující sen, který později zpracuje do svého slavného díla Frankenstein. zdroj

Hrad Frankenstein, zde žil Johann Coonrad Dippel - používal i pseudonym podle tohoto místa a sice Frankensteinensis

Povedlo se pravému "Frankensteinovi" - Johannu Conradovi Dippelovi oživit mrtvolu? - Spíše asi ne.

Auld 'Opper

Strašil v yorkshirském Raydale House. Vytrvale klepal a ťukal na nábytek, jak potvrdila i jistá dáma, která ho v mládí nejen slyšela, ale dokonce i viděla. Dnes už je patrně v duchové penzi, neboť v souvislosti s domem, proměněným ve čtyřhvězdičkový hotel, již zmiňován není. 

Inkanyamba

Tento hadí tvor obývá jezero severně od Pietermaritzburgu. První přisuzují ke zmíněnému tělu koňskou hlavu, ti druzí hovoří o velkém úhoři. Ryba, byť sebevětší, by ovšem nedokázala zapůsobit na místní počasí, což Inkanyamba činí, proto se budeme držet varianty číslo jedna. Tedy místních obyvatel, kteří vědí, že nejde jen o nějaké zvláštní zvíře, ale o bytost nadpřirozených možností, která roste, když se vytahuje z vody, víří v kroutící se spirále až se dotkne nebes, aby se posléze opět zmenšila a ztratila pod hladinou. Roste pak převážně v letních měsících, kdy - když se hněvá - přivolává prudké bouře. Jistě k tomu přidá své, když představíte popsané: vířící, od země až k obloze sahající sloup. To pak máte o Inkayambově podstatě představu pevnou. A zaručeně nekryptoichtyologickou.

Mawári

Karibové dobře vědí, že nadpřirozené bytosti v jejich okolí jsou závislé na tabáku. Tenhle zlozvyk se démoni naučili od lidí, jak o tom vypráví třeba příběh náruživého kuřáka, dnem i nocí, ve vesnici i v přírodě potahujícího z hořícího smotku. Dýmu, vycházejícímu Indiánovi z úst si všiml právě Mawári. Ten, jak je lidem známo, dohlíží na hory (které tvoří základní pilíř světové konstrukce). Spojují si ho s nebeskými posly kondory, zprostředkovávajícími spojení mezi Nejvyšší bytostí a šamany; chřestěním kouzelníkova nástroje je v dýmu tabáku Mawári také vyvoláván.

A právě tohoto yurokona (přírodního ducha) vůně doutnajících listů zaujala. Rozhodl se prozkoumat ji blíž a proto poslal pro Indiána svou překrásnou dceru. Její vzhled měl význam zcela zásadní: kuřák okamžitě zrušil lovecké plány a přijal její pozvání, a to i přes varování, že by měl nabídku zvážit, neboť tatíček je lesní démon. Nezvážil a nerozmyslel. Dávaje přednost zcela jiným smyslům, než je rozum, následoval dívku k jejímu otci.

Mawári se začal vyptávat proč člověk inhaluje zapálené listí a jak ho připravit, aby on taky mohl bánit, Indián duchovi vše vysvětlil a předvedl, načež obdržel neodmítnutelnou pracovní nabídku: zůstat u Mawáriho jako jeho osobní zpracovatel tabákových výrobků. Souhlasil, za což se mu dostalo osobního ohodnocení v podobě sňatku s krásnou duchovou dcerou. K lidem se už nikdy nevrátil, jen jednou - to už měli tři děti - ho manželka přemluvila, aby navštívil svou matku. Dlouho se ale nezdržel, proměnil se za tu dobu, jak se ve světě Karibů často stává, sám na yukorona, a k jeho někdejšímu lidu už ho nic nevázalo.

zdroj

Deloysova opice 

Prezentuje tento tvor pokročilého primáta, jenž se vyvíjel nezávisle na amerických primátech, nebo je tento primát členem přeživší skupiny primitivních lidských tvorů záměrně žijících daleko od Homo sapiens?

V roce 1917 zastřelil švýcarský geolog Francois de Loys v oblasti Sierry de Perijaa oblasti při hranici Venezuely podivnou bytost - opici jež dodnes způsobuje rozruch a debaty v odborných kruzích. De Loys opici zastřelil a posadil na standardní bednu, jež později posloužila k určení velikosti tvora a způsobila rozruch výškou tvora 160 cm. De Loys opici stáhl s kůže, odřízl hlavu a části těla uložil do bedny se solí. Výprava byla později přepadena indiány a De Loys přišel ve snaze zachránit si holý život o vše, včetně ostatků opice.

Po čase francouzský antropolog George Montandon při prohlížení De Loysova denníku narazil na fotografii podivné bytosti. Montandon byl fascinován a příběh publikoval veřejně. Někteří vědci označili Montanda s De Loysem za podvodníky, ostatní označili živočicha za nový druh chápana a tím bylo vše vyřešeno a celá záležitost smetena ze stolu.

V roce 1996 celou věc vědci opět otevřeli a konstatovali že v případě tvora kterého vyfotografoval De Loys se jedná pouze o obyčejného chápana. V tom okamžiku jejich opozice prohlásila že výška 160 cm je na tento druh opice prostě příliš velká a neznámá bytost má navíc jednoznačně ještě některé anomální znaky. Souboj dvou názorů pokračuje se stejnou intenzitou jako v době objevu. Tento tvor je vědě neznámý. Není možné určit, zda jde o opici, či člena čeledi Hominides. Je zajímavé že při setkání tvor byl vůči lidem velice agresivní a nakonec se vyprázdnil do svých vlastních rukou a házel výkaly po nepříteli. Což je typická reakce větších primátů.

V roce 1996 vyrazila expedice vědců zjistit pravdu na hranice jihoamerických států Columbie a Venezuela. Byla skvěle organizovaná a pracovala dle předem připraveného plánu. Závěry této expedice potvrdily výpovědi svědků zdržujících se v dané oblasti že zde existuje druh mimořádně agresivního primáta. Jeho výskyt je velice vzácný a byl potvrzen aniž by svědci věděli cokoliv o nálezu De Loyse. Svědci uvedli takřka stejnou výpověď jakou uvedl objevitel tvora.

Věřím že věda bude i nadále případ sledovat a tvora tkzv. objasnit bez zbytečného násilí přímím pozorováním a filmovými záběry v terénu. Myslíte, že je nutné k prokázání existence tvora mít preparovanou kožešinu v muzeu? Já si osobně myslím, že zaplombovaná kazeta filmu vědeckou institucí a vědecké prozkoumání tvora v lokalitě výskytu má jistě vyšší hodnotu. A zvíře uspané na dobu nutnou k nezbytné anatomické prohlídce, jako důkaz o existenci druhu stačí. Rád bych se dožil chvíle kdy život každého tvora této planety bude chráněn zákonem a jeho násilné přerušení posuzováno stejně jako vražda. Každý tvor planety Země má právo žít svůj život, nejenom člověk. Pro divoká zvířata by měly být zřízeny uzavřené obrovské přírodní rezervace a zamezen přístup člověka do těchto rezervací. Organizace v prostoru by měla být svěřena pouze vědcům a jejich zásah člověka ve vymezených oblastech minimální, pouze ve formě pomoci fauně a floře

zdroj

Čachtická paní

Čachtická paní se jmenovala Alžběta Báthoryová - Nádasdy. Jako datum jejího narození se udává 7. srpen 1560. Zemřela v domácím vězení na čachtickém hradu 21. srpna 1614.

Alžběta byla hraběnka z významného uherského šlechtického rodu. Podle Guinesovy knihy rekordů je největší masovou vražedkyní. Je jí připisováno až 650 vražd.V krvi zavražděných dívek se prý koupala protože věřila v omlazující účinky takovéto lázeňské procedury.

Rod Bathory vlastnil obrovské majetky zvláště v Sedmihradsku. Předek Báthoryů Vid zabil podle legendy draka, a proto v erbu používali tři dračí zuby. V čtrnáctém století se rod rozdělil na dvě větve: ečedskou a somlyovskou. Rodiči Alžběty byli Jiří z ečedské linie a Anna Báthoryová ze somlyovské linie. U Anny se jednalo už o její 3 manželství. Příslušníci rodu působili ve významných církevních i politických funkcích a zastávali ty nejvýznamnější úřady v království. Strýcem Alžběty byl např. sedmihradský kníže a pozdější král Rolska Štěpán Báthory (1533-1586). Její bratr Štěpán byl zemským soudcem a županem Somogyovské, Szabolcské a Satumarské stolice. Bátoriové mívali výstřední chování, sklony k pýše, samolibosti a sexuálním zvrácenostem. Somlyovská linie rodu vymřela v r. 1635 a Ečedská po meči v roce 1605 smrtí Štěpána, Alžbětina bratra.

8.května 1575 se tehdy 15 letá Alžběta provdala ve Vranově nad Topľou za významného uherského šlechtice Františka Nádasdyho (6.10. 1555 - 4.01.1604). Svatba trvala několik týdnů a prý se jí zúčastnilo 4.500 lidí. František byl známý velkou fyzickou silou a prudkou povahou. Byl panovníkovým rádcem a županem ve 3 oblastech. V roce 1578 se stal hlavním kapitánem uherských vojsk. Vyznamenal se v bitvách proti turkům. Alžběta měla s Františkem 5 potomků Annu, Kateřinu, Pavla, Andreje a Uršulu. Poslední 2 zmínění zesnuli v dětství. Pavel se stal vysokým stoličným hodnostářem, Anna manželkou hlavního kapitána zadunajských vojsk Mikuláše Zrínského a Kateřina manželkou zemplínského župana Drugetha. Manželský pár František a Alžběta udržoval společenské styky s předními uherskými šlechtickými rodinami v monarchii, zejména s rodinou hraběte Jiřího Thurzy. Nádasdy a Thurzo se znali z období tureckých válek. Jejich rodiny se poté navzájem navštěvovali, chodili si na svatby dětí a obě manželky si spolu dopisovaly. Před smrtí požádal František svého přítele Thurzu o ochranu pro svou rodinu a rodinný majetek.

Když Františka Nádasdyh v roce 1604 zemřel, Alžběta Báthoryová se rozhodla usadit v Čachticích, kdy jí kromě hradu náležel i zámek a 17 dědin v okolí Nitry.

Kdyby se u "Čachtické paní" neprojevily sadistické sklony, asi by jí dnes znalo pouze pár historiků. Jenže ona byla žena, které nebylo souzeno upadnout v zapomnění. Za Alžbětou Báthoryovou se opona času nezatáhla. Neví se přesně kdy se Alžběta dala do služby Ďábla, ale je docela pravděpodobné, že své zločiny páchala ještě za života svého manžela, který o jejich zvrhlých skutcích nejen věděl, ale také je úspěšně kryl. Oproti vžitému názoru, že Čachtická paní své hrůzu vzbuzující skutky páchala pouze v Čachticích se staví mnozí badatelé a místy činů označují také Sárváre a kupodivu i Prešpurk, Vídeň a další místa.

Alžběta, která hovořila nejen maďarsky, ale i latinsky a německy s oblibou v mrazech polévala své oběti vodou dokud nezmrzli. Tato velmi vzdělaná žena propichovala lidi jehlicemi, pálila otevřeným ohněm a do genitálií jim vkládala žhavé železo. Její oběti umíraly v strašných mukách.

V okolí jejich sídel byly nalézány části lidských těl. Pomocníci Alžběty totiž mnohokrát nedbale provedli svou práci a vlci vyhrabali těla pohřbená do mělkých hrobů.

Oběti čachtické paní přihrávali její služebníci, kteří verbovali převážně dívky, sirotky, ale dokonce i potomky chudých šlechtických rodin do výhodné služby na sídla Alžběty.

Rozsah ukrutností páchaných čachtickou paní Alžbětou byl i v její době děsivý. Její nelidskosti se dostávají na veřejnost. Proti jejímu konáni se zveda vlna odporu. Protestantský kazatel Š. Maďari napsal králi o Báthoriové dopis. Čachtický farář Abrahamides-Ponický se obrací o pomoc na svého nadřízeného superintendanta Eliáše Lányho z Bytče.

5.března 1610 Král Matyáš II. přikazuje hraběti nejvyššímu zemskému správci hraběti Thurzovi prošetřit chování Čachtické paní.

Thurzo se dostal do těžké situace. Podle zákonů by měl za tak hrůzné skutky postavit před soud s jednoznačným výsledkem trestem smrti i vysoce postavenou šlechtičnu jakou byla Alžběta Báthoryová. Z přátelských, příbuzenských a politických důvodů takovému řešení však musel zabránit. Zdržuje vyšetřování a s zeti čachtické paní se snaží o záchranu majetku rodiny. Alžběta je pod nátlakem donucena podepsat listinu, kterou celý majetek přenechává svým dětem.

Alžběta stále spoléhala na své postavení, kvůli vyšetřování ale prý měla v Čachticích nachystanou kolonu vozů pro případný útěk do Sedmihradska.

29. prosince 1610 Thurzo s Alžbětinými zeti a vojáky nečekaně přijel do Čachtic. Alžbětu přistihli při mučení mladých děvčat. Podle dopředu dohodnutého plánu ji Thurzo na místě odsoudil na doživotní domácímu vězení na Čachtickém hradě.

V lednu roku 1611 se konal soudní proces ve Velké Bytči bez účasti Alžběty. Jan Ujvárim zvaný Ficko byl odsouzen k trestu smrti stětím hlavy, Helena Jóová a Dorota Szentesová byly odsouzeny k odštípnutí prstů na rukou a k upálením zaživa. Rozsudek byl ihned vykonán. Za několik dní poté odsoudili k upálení čarodějnici Majerníkovou z Myjavy u které si u ní Alžběta Báthoryová objednávala jedy.

14. ledna 1611 král nařizuje nové vyšetřování a žádá pro Bathoriovou trest smrti. Thurzovi se to však podařilo odvrátit. Když se panovník dozvěděl o listině podle které by stejně veškerý majetek Alžběty připadl jejím dětem, tak asi ztratil o případ zájem.

21.srpna 1614 zemřela Alžběta ve svém domácím vězení na Čachtickém hradu. V listopadu jí pochovali do krypty čachtického kostela, některé zdroje tvrdí, že je pochována v rodinné hrobce v Sárvári.

Alžběta však žila dál v lidových pověstech. Dnes už těžko říct, které části vyprávění se zakládají na pravdě a které jsou pouze smyšlenými pohádkami. Nikdy se například neprokázaly koupele v krvi mladých dívek ani použití tzv. železné panny (mechanizmus v podobě duté lidské postavy, který při uzavření probodl kovovými hroty toho kdo byl uvnitř). Prokázán nebyl ani kanibalizmus z kterého byla před soudem jedním ze svědků obviněna.

Velký rozpor je v počtu obětí. Podle soudu s jejími komplici bylo obětí mezi 37 až 80 lidmi. Mnoho badatelů se zmiňuje až o 650 obětech. Četl jsem ale i zdroje, které zmiňují 3000 obětí.

Někteří historici ve snaze být originální tvrdí, že Čachtická paní se stala obětí politických pletek. Část z nich tvrdí, že za celou kauzou stál palatin Thurzo a jiní by rádi obvinili Habsburky. Ať už je na jejich klebetání kousíček pravdy, ať už Čachtická paní umučila i jen desetinu jí připisovaných obětí, tak to rozhodně nebyla nevinná oběť, ale tvrdý feudál, který zneužíval nepřirozené moci nad ostatními lidmi, podobně jako to dělají novodobí páni - politici, poslanci, vláda.

zdroj

Krvavá Mary

Kdo vlastně byla "krvavá Mary"? Na tuto otázku dosud není jasná odpověď, protože v současnosti existuje již přes 50 různých verzí. Jedna říká, že byla čarodějnice a jiná zase, že byla zohaven nevěsta. Tento pomstychtivý duch si vysloužil řadu jmen, jako například: krvavá Mary, krvavé kosti, pekelná Mary, Mary Worthington a Mary Jane. Někteří lidé věří, že je Mary ďáblovou dcerou, sestrou nebo ženou. Jedna legenda hovoří o tom, že jednou velmi dávno žila žena, která se jmenovala Mary. Jednoho dne měla strašnou nehodou, při níž si hrozným způsobem dorezala celou tvář. Hluboké rány na její tváři měli za následek smrt vykrvácením. Její duch však neodpočíval v klidu, bloudil světem a každému, kdo se v tmě postavil před zrcadlo a třikrát vyslovil její jméno se v zrcadle zjevila její zohaven tvář. Pokud se vám nepodaří rychle zasvítit světlo nebo utéct pryč, Mary vám doškriabe celý obličej. Přívlastek "krvavá Mary" se připisoval také k různým historickým osobnostem. Za zmínku bezpochyby stojí královna Anglie Mary I (viz. Obrázek dole), skotská královna Mary, pravděpodobně pro její rozmíšky s jinými královnami a Marie Magdaléna, kterou všichni považovali za čarodějnici, vražedkyni dětí a šílenou ženu. Způsob, jak lze "krvavou Mary" vyvolat není přesně stanoven, ale dva nejzákladnější prvky jsou zrcadlo umístěné v tmavé místnosti a opakování určitého slova. Některé legendy říkají, že se Mary zjeví pouze v jeden konkrétní den, jiné zase, že je třeba zrcadlo ošpliechať vodou nebo si přetřít oči rukama. Existuje množství frází, kterými by se měla Mary vyvolat: "Krvavá Mary", "Kathy zjev se nám", "Věřím / nevěřím v Mary Worth", "Krvavé zrcadlo" a mnoho dalších. V některých legendách se také uvádí, že jsou k rituálu třeba zapálené svíčky, sezení v kruhu a držení se za ruce. Rituál se zapálenými svíčkami je často spojován s magií.

Následky po vyvolávání Krvavé Mary!

To co vás asi nejvíce zajímá jsou následky toho když ji vyvoláte je jich opravdu mnoho ted vám je jen vyjmenuji ale u některych se hlouběji dočtete v příbězích jak to celé bylo.V lepším případě se vám prý Mary "jen" ukáže v zrcadle ale zase v horším by se měl v zrcadle zobrazit její dráp kerý vám vyrve oči. Další věc co se vám může stát je to že se vám v zrcadle ukáže váš hrob kde je napsáno vaše jméno a pod ním napsáno vaše datum úmrtí ale můžu vás ukldnit je to datum které je většinou rok dopředu.

Vzpomínáte na sborník povídek Rigor Mortis stejnojmenného literárního uskupení a jeho hostů? Na povídky plné akce, humoru, brutality a přakvapení? Nebo Vám snad tehdy tato ojedinělá záležitost (v podstatě už existovala jenom Technologie masa) unikla? Tak či tak, jistě si rádi přečtete krátkou povídku Krvavá Mary, o níž autor nemůže pochopit, proč že se vlastně stala kultovní...

Bylo pravé poledne. Slunce pražilo tak silně, že vyzmizíkovalo z digitálních hodin na věži znesvěceného kostela časový údaj a celé město rozdělilo do černobílé šachovnice světla a stínu. V tetelícím vzduchu nad bublajícím asfaltem projíždělo ulicemi osamělé policejní vozidlo s těsně dovřenými okny z jednosměrně propustného skla.
Jediným veřejným azylem, kde se dalo uchránit před zabijáckými slunečními paprsky, byl spletitý trakt pasáží. V jedné z jeho odnoží se nacházel bar "U panny", který lákal zákazníky na nostop provoz a výhled s plakátem vyzývajícím k dárcovství krve, na nějž někdo sprejem nastříkal nápis LITR ZA LITR.
Přestože v baru byl příjemný chládek, moc lidí v něm v tuhle dobu nebylo. Tlustý barman, který líně umýval sklenice, sledoval poloprázdné boxy a skupinky u kulečníkových stolů a v mezičase kontroloval chlapíka ležícího na barovém pultu. U stropu visela na konzoli zapnutá televize, v níž právě začínaly polední zprávy.
"Dobré poledne, vítejte u nejnovějších zpráv," pozdravil hlasatel. "Dnes kolem osmé hodiny došlo opět k útoku šíleného střelce, který si vyžádal 32 mrtvých. Tentokrát si za cíl vybral ranní školu manažerů v centru města..."
Chlapík něco nesrozumitelného zamumlal a odlepil hlavu z barového pultu. Rozhlédl se kolem sebe, jako by nevěděl, kde je a pak upřel svůj zrak na barmana.
"Ještě jednu Krvavou Mary, kámo," zašeptal tiše.
Televize pokračovala. "...tím počet jeho obětí stoupl již na 205. Že jde o střílejícího maniaka, který více jak měsíc straší naše město, potvrdil mluvčí policie s tím, že oběti byly usmrceny stejným typem střeliva a jako v předešlých případech byly zbaveny krve. Nejmenovaný zdroj blízký policii uvedl, že policie stále nemá záchytný bod..."
Barman přestal leštit sklenice a přiloudal se k chlapíkovi.
"Bych řek, že bys měl jít spíš spát," oznámil mu.
"Blbost: Vyspal jsem se teď, tak nalej ještě jednu rundu," zašklebil se chlapík. "Stejně mi zbejvaj prachy tak na poslední drink."
Barman rezignovaně pokrčil rameny.
"Zprávy ze světa," odříkával dál hlasatel. "Poslední analýza OSN potvrzuje, že stávající světová krize potrvá nejméně jeden rok. Naplnila se tak očekávání nezávislých odborníků poukazující na ztenčující se zásoby krve a stagnaci výzkumu umělých zdrojů..."
"To kvůli nim sem na tom takhle blbě," řekl chlapík spíše sám sobě než barmanovi, který před něj postavil sklenici a začal nalévat nápoj. "To voni přišli s tou podělanou krizí. Nechali velký korporace vyžrat Afriku a pak ji rozparcelovali a rozprodali na vobrovský chovný farmy pro zbohatlíky." Chlápek vytáhl zmuchlanou bankovku a podal ji barmanovi. Z jednoho z boxů se blížila k barovému pultu hezká blondýnka. "A to neni vůbec správný," dodal chlapík.
Blondýnka sundala z ramene objemnou brašnu, položila ji k patě stoličky a pak se na ní uvelebila. Barman si všiml, jak se jí těsné kalhoty mazlivě posunuly po bocích a kožená bunda odhalila pěkně vytvarované tričko.
"Předpověď počasí," začal hlasatel se závěrem zpráv. "Ani ke konci týdne se počasí nijak nezlepší. Noční teploty 17 až 20 stupňů, přes den 30 až 34 stupňů, výjimečně teploty vystoupí na 40 stupňů Celsia. Meteorologové nepředpokládají nějakou oblačnost, proto i dnes vás musím varovat před..."
Chlapík pohledem hypnotizoval nápoj ve sklenici a pokračoval v samomluvě. "Všude je chaos, žádná práce a i to pití je čim dál tim dražší. S tim by se sakra přeci nikdo neměl smířit!"
Dívka si objednala pití. V televizi začal blok reklam a od kulečníkových stolů se k barovému pultu šoural klasický barový lamač srdcí.
Barman před dívku postavil nápoj.
"To je dobrý, já to platim," řekl hezoun a přisedl si na barovou stoličku vedle dívky.
"To zvládnu sama, vodpal," řekla dívka.
"Ale no tak, kotě, nebuď hloupá. Já tě zvu," nedal se hezoun odbýt.
Chlapík přestal uvádět rudou tekutinu do transu a podíval se na hádající se dvojici.
"Vypadni," zasyčela dívka.
Chlapík pohledem změřil hezounova záda, a když zjistil, že tak dlouhý metr nemá, zvedl sklenici, ťuknul si s imaginárním spolupijanem a na jeden zátah ji vypil.
"Drsná holka," usmál se hezoun nakřáplým smíchem. "Hele, když pudeš ke mně, můžu ti nabídnout půllitr prvotřídní krve."
Chlapík ztuhnul uprostřed pohybu, sklenici držel dvacet centimetrů nad vyleštěnou plochou barpultu, barman ostentativně dělal, že nic neslyšel a v televizi končily reklamy.
"Seš hluchej! Nemám zájem!" odpověděla rezolutně blondýna a napila se.
"Takhle se nikam nedostaneme, když budeš pořád říkat ne," oznámil hezoun. "Nevíš jakou děláš chybu," řekl a vytáhl poslední ze svých triků, jak sbalit holku - sáhl jí do klína.
Dívka sjela z barové stoličky a při tom pohybu chytla hezouna za napřaženou ruku a strhla ho k zemi.
"TY nevíš jakou děláš chybu!" zařvala a vší silou ho kopla do rozkroku. Chlapík postavil sklenici na pult a barman se posunul o něco doleva. Hezoun dopadl na nejbližší stůl. Dívka se shýbla k brašně.
Hezoun se zvedl.
"Ty děvko!" zaječel. Přiskočil k blondýně, chytil ji za bundu a přehodil ji i s brašnou přes barový pult.
Chlapík slezl ze stoličky a otočil hezouna za klopy obličejem k sobě.
"Hajzle, ženský mlátit nebudeš," řekl a zespoda ho pěstí praštil do nosu. Nosní kůstky hlasitě křuply. Barman se bleskově pohnul.
Hezoun se otočil na patě a z otočky vrazil loket chlapíkovi do žeber.
"Budu si mlátit, koho budu chtít, ksichte!" Chlapík odletěl od hezouna jako vystřelený projektil i s kusem utržené klopy v sevřené dlani a s praskáním se zastavil o bočnici barového pultu pevně zaklíněný mezi stoličkami.
Barmanovi v rukou vyrostl revolver olbřímých rozměrů. Hezoun si držel přeražený nos a chlapík se pokoušel vyprostit ze zajetí stoliček, pravou ruku zasunutou pod bundou..
"Hou hou hou," zvolal barman jako by byl nějaký Santa Klaus. "Tohle je konečná, bouchači!"
"Nevidíte si ani na špičku nosu,..." vztyčila se dívka za pultem, ukázala krvavé zuby a zvedla velkou černou věc v rukách. Barman se k ní začínal otáčet. Stiskla spoušť. Hlasitě to syklo a barman odlétl až ke zdi.
Chlapík se postavil s pistolí v ruce.
Dívka pokračovala: "...je nás už plnej svět, takže je potřeba naše přemnožení zregulovat. A jak vidím, tady je materiál na determinaci." Stočila přístroj, kterým se nastřelují nýty do ocelových nosníků mrakodrapů, na chlapíkovu hruď. Místo zásobníku na nýty ale do přístroje vedl kulometný nábojníkový pás napáskovaný stříbrnými kolíky s vyrytými křížky. Barman u zdi sebou házel v šílených křečích.
Chlapík už nestačil vystřelit.
"Musí zůstat jenom ti nejlepší upíři," dodala blondýna a vražedně se usmála na hezouna.

Za dvě hodiny stejný hlasatel oznámil, že počet obětí stoupl na 226.

Kapuce kněze se kývá ze strany na stranu, pajdavým krokem vede skupinu skrz zatuchlé chodby kostela do místnosti, kde zapáchá spálené maso. Zmatený dav jen nechápavě přihlíží, když ze skupiny vytáhnou učitelku a upálí ji na hranici. Křik proniká do tmavé místnosti.

Návštěva 16. století

Londýnský žalář se v sobotu 13. února otevřel návštěvníkům, které přenáší zpět do 16. století. Atrakce Krvavá Mary: Královna zabiják se opírá o život Marie I. Tudorovny. Ta vládla od roku 1553 až do své smrti v roce 1558 jako královna Anglie a Irska.

"Bylo to strašidelné. Bála jsem se a křičela jsem," říká Ellie, sedmiletá žákyně, která přišla navštívit výstavu londýnského žaláře.

"Myslím, že děti jen velmi těžko můžou pochopit, jak těžká to byla doba, plná násilí a agrese a takhle to myslím pochopí," vysvětluje učitelka Janet, kterou vytáhli ze skupiny návštěvníků.

Upalování protestantů

Marie byla nejstarší dcerou Jindřicha VIII. Je známa hlavně tím, že obnovila spojení anglikánské církve s církví římskokatolickou. Dobu provázelo pálení protestantů, kteří odmítli konvertovat, odtud pochází přízvisko "Krvavá Mary".

Vstupenky pro dospělé stojí 675 Kč, děti zaplatí 495 Kč, zlevněné vstupné je 615 Kč. Pokud si zarezervujete vstupenky dopředu po internetu zaplatí děti 420 Kč, dospělí 585 Kč a zlevněné vstupné pořídíte za 510 Kč. zdroj

Zápach z londýnského žaláře děsí návštěvníky hned u vchodu. Nová turistická atrakce poodhaluje temné 16. století. Návštěvníkům umožňuje vstoupit do doby, kdy na anglickém trůně vládla Marie I. Tudorovna, známá jako Krvavá Mary.

Kálí / Khálí

Bohyně smrti a zkázy, je hrůznou podobou bohyně Párvatí. Pro moderní vnímání světa je nejzáhadnější postavou hinduistického panteonu. Kdo by neměl hrůzu a odpor k nahé temné ženě s náhrdelníkem z lidských hlav a sukénkou z lidských rukou, zvláště má-li ve své ruce čerstvě uťatou hlavu a zakrvácený meč. Její jméno však pochází ze slova kála, čas. Ona představuje moc času. času, který všichni vnímáme a proti němuž jsme bezmocní. Proto Krišna praví v Bhagavadgítě, "Já jsem čas, který běží do nekonečna a ničí světy". Jak se Kálí zobrazuje? Na pozadí je spalovací nebo pohřební místo, válečné pole. Jsou zde mrtvá zohavená těla. Kálí stojí na ležícím těle svého chotě Šivy. Oproti světlosti Šivova těla je nahá Kálí zbarvena temně modře až černě. Vlasy neupravené, sukně z lidských rukou, náhrdelník z padesáti lebek. Má tři oči a čtyři ruce, brunátnou tvář a vyplazený jazyk. Nahota vyjadřuje nekonečný vesmír, jež byl bohem stvořen a bůh do něj vstoupil. I když vše pomine, božskost zůstane nedotčena a neodhalena. Černá barva znamená, že vše se rozplyne v čase bez jediné stopy předchozí existence. Ruka je symbolem práce. Sukně z lidských rukou představuje její potěšení z plodů lidské práce. Rozpuštěné vlasy znamenají její nespoutanou svobodu. Padesát lebek je padesát písmen abecedy, padesát zvuků, které byly prvopočátkem vesmíru. Polohy jejích rukou (mudry) zaručují ochranu (Abhaja) a poskytují laskavost (Varada). Abhajou mudrou říká svým vystrašeným dětem "Neboj se, já jsem Tvá drahá matka!" Šiva ležící stejně jako mrtvé tělo symbolizuje absolutní, nepopsatelnou božskost. Kálí stojící na jeho hrudi symbolizuje šakti, energii, která nemůže existovat sama o sobě. Jejich poloha je symbolem spojení energie a jejího zdroje. Kálí však není jen hrůza. Kálí je i nespoutaná radost a mír věčné noci.

zdroj

ndie je zemí, která významným dílem přispěla ke kulturnímu a duchovnímu dědictví lidstva. Stala se kolébkou dvou velkých světových náboženství - buddhismu a hinduismu. Právě s Indií jsou neoddělitelně spojeny myšlenkové koncepty jógy a ajurvédických léčebných procedur. Jenomže tento svět je světem protikladů a tak vznešené duchovní idály často doprovázejí temné stíny náboženského tmářství a fanatismu. Ani Indie není výjimkou. Sdělovacími prostředky nedávno prošla zpráva o rituálních vraždách malých dětí, jejichž životy byly obětovány ve jménu hinduistických božstev. Tato praxe není ojedinělá. Úřady evidují stovky podobných případů. Ve vesnici Barha ve státě Uttarpradéš asi 200 kilometrů od hlavního města Dillí byl kruté umučen a zavražděn tříletý chlapec Akaš Singh. O zločinu 5. března 2006 informoval britský týdeník The Observer. O měsíc později místo navštívila korespondentka BBC Navdip Dhariwalová a popsala, jak k tragédii došlo.
Pachatelka zločinu Sumitra Bušanová (43 let) žila nedaleko rodiny, kde Akaš vyrůstal. Její manžel ji opustil a zanechal ji s dluhy a životem plným otrocké dřiny na třtinových plantážích. Její dva synové Satbir (27 let) a Sanjay (23 let) se práci vyhýbali. Ženu začali navíc pronásledovat děsivé noční můry a démonická zjevení Kálí, což je hinduistické bohyně smrti a zkázy.
Bušanová se rozhodla poprosit o radu "svatého muže", údajného adepta tantrického učení. Tento potulný "mudrc" rozdávající zkažené léky ze svého amuletu pověšeného kolem krku ji nejdříve doporučil, aby na prahu svého domu podřízla kuře a krev s ostatky darovala Kálí. Žena vykonala vše tak, jak ji bylo řečeno. Jenomže noční můry pokračovaly. Sumitra se i nadále probouzela s křikem. Znovu proto vyhledala "odbornou" pomoc. "Kvůli své rodině," odpověděl jí kněz, "musíš obětovat chlapce ze své vesnice."
Ačkoli se to může zdát nepochopitelné, Bušanová výzvu uposlechla. Za pomoci svých synů unesla tříletého Akaše Singha. Nebohého chlapce odvlekla do svého domu a její starší syn provedl hinduistický obřad, při němž odříkával mantry a pálil kadidlo. Sumitra pomazala tělo chvějícího se dítěte pastou ze santalového dřeva a kuličkami přepuštěného másla (ghee). Akaš zoufale prosil své únosce o milost. Marně. "Nejprve mu uřízli jazyk," popsala průběh obřadu Akašova babička Harpyari. "Potom mu odřízli nos a uši. Usekli mu prsty. Zabíjeli ho pomalu." Trojice vrahů nechala znetvořené tělo vykrvácet na oltáři před obrázkem Kálí.
Druhý den ráno Sumitra Bušanová oznámila vesničanům, že objevila mrtvé Akašovo tělo před svým domem. Lidé ji nevěřili a oba její synové se tváří v tvář rozhněvanému davu ke všemu přiznali. "Zabil jsem chlapce proto, aby moje matka mohla být v bezpečí," křičel Sanjay. Před zlynčováním zachránila vrahy policie. Nyní čekají ve vězení na soudní přelíčení, které rozhodne o výši jejich trestu.
To, co se stalo tříletému klučinovi z vesnice Barha, není bohužel nijak výjimečné. Jak novinářům řekl jeden ze zaměstnanců věznice, během posledních sedmi let se v této oblasti uskutečnilo více než 200 nábožensky motivovaných vražd dětí. O mnoha případech se veřejnost nedozvěděla. Policisté totiž jen neochotně poškozují dobré jméno státu Uttarpradéš. Novináři v západní části spolkového státu psali v posledních čtyřech měsících o celkem 28 případech lidských obětí. Část vrahů skončila za mřížemi, další si stále užívají svobody. Světská spravedlnost nepostihuje ani většinu těch, kteří k hrůzným činům nabádají.
S. Raju z deníku Hindustan Times se od roku 1997 zabýval 38 událostmi, jejichž společným jmenovatelem jsou rituální vraždy děti. Jako příklad uvedl mladého muže, jemuž kněz popsal postup, jak si zajistit náklonnost krásné dívky. Dívku měl přivábit kouř z hořících chodidel malého chlapce, kterého muž na popud svého duchovního rádce oběsil. "Lidé musejí být vzděláváni a odrazováni od následování těchto mužů'," apeloval Raju. "Oni zneužívají lidského strachu a pověr - je to šílené."
Dan McDougall v článku psaném pro The Observer uvedl, že policisté v Khurja, malém městě 90 kilometrů od Dillí, zaznamenali v posledních šesti měsících desítky obětí.
Nedávno žena z vesnice nedaleko Barha rozřezala tříleté dítě jenom proto, že ji za to tantrický kněz slíbil neomezené bohatství.
Na jiném místě unesl bezdětný pár šestileté dítě a za pronášení posvátných manter ho znetvořil. Tímto odporným skutkem si dvojice násilníků chtěla zajistit početí syna. Žena celý obřad završila umytím v krvi dítěte.
"Kvůli slepé pověrčivosti a negramotnosti tato žena obětovala chlapce," prohlásil policejní úředník A.K. Singh z Khurja. "Dělo se to dříve a bude se to dít znovu, ovšem je toho málo, čím bychom mohli přispět k tomu, aby to skončilo. Většinou jde o jednoznačné případy. Není těžké přimět je k doznání - normální vesničané nebo rodiny obětí to dělaji za nás. Trvá to už celá staletí. Tito lidé žijí v době temna."
Chrámů zasvěcených nejrůznějším bohům hinduistického panteonu je v Indii nepřeberné množství. Obavy a pochybnosti vzbuzují především magické praktiky a krvavé obřady, které provádějí přívrženci některých odnoží indického tantrismu. Tantrismus je jedním ze tří hlavních směrů moderního hinduismu. Vyznavači tohoto kultu uctvívají Šakti, ženský dynamický aspekt prvotní energie, tvůrčí síly udržující vesmír v činnosti. Základním vyjádřením této božské síly je sexualita. Ve své hrůzné podobě se může Šakti zjevit jako bohyně Kálí nebo Durgá.

Ochránci domovů

Představa, že každý dům má svého ochranného ducha, který pomáhá jeho obyvatelům, pokud mu přinášejí oběti a jsou s ním v přátelských vztazích, byla rozšířena po celé evropské pevnině a udržela se, přes všechny církevní zákazy, až do novodobé lidové kultury. Patří tak k názorným příkladům konzervativnosti a kontinuity předkřesťanských názorů až téměř do současnosti. Těžko můžeme přitom rozhodnout, zda kult domácích bůžků vznikl z uctívání předků (manismus) anebo oživujícím vcítění se do věcí obklopujících člověka, jak soudí animismus. Zdá se, že oba druhy představ tu splývají, podobně jako u mnohých přírodních duchů: mnohdy šlo skutečně o duše předků - "dědky", jindy spíš o bytosti mimolidského původu - skřítky, šotky, hospodáříčky apod.

Zprávy o úctě l domácím duchům u Slovanů sahají až do 11. stol. a následují i z dalších století na celém slovanském území až do nové doby. Západní prameny jako Thietmar, Saxo a Helmold je nazývají podle římské tradice demestici nebo penati; stejně tak i český kronikář Kosmas nebo Homiliář opatovický z přelomu 11./12. stol. Domácí název zachovaly ruské prameny z 11. stol. - "domovoj" a český kronikář Dalimil z počátku 14. stol. - "diedci". Pozoruhodný je údaj z pověsti o praotci Čechovi a členech jeho průvodu, kteří "nesli své dědky na plecích" (Kosmas: in humeris, Dalimil: na pleczy) do nového domova. Odpovídají mu totiž některé pozdější skutečnosti, např. srbská představa, že ochranný duch sedí každému na pravé pleci, anebo běloruský výraz "babki i dedki zaplečnyja", tj. duchové předků přebývají na plecích každého člověka, jakož i obecně doložený zvyk přenášet při stěhování obřadně domácího ducha s sebou do nového příbytku.

Názvy bytostí i jednotlivosti vykazují sice řadu variant, ale základní představa o jejich funkci, vlastnostech, schopnostech zůstává v podstatě stejná. Ruský děduška domovoj, ukrajinský did, dido, polský dziad, český šotek, hospodáříček, skřítek, slovinský šetek, srbochorvatský sjen a bulharský stopan plnili shodnou úlohu, i když jejich podoby a zvyklosti s nimi spojené se lišily. O českém domácím duchu se zmiňují autoři 15.-18. stol. včetně Husa, Komenského, Stránského a Pešiny. Šotek má obvykle podobu chlapce s pazourky na rukou i nohou - podle některých jde o duši nekřtěňátka - chrání stádo, rozmnožuje majetek, takže rčení "má šotka" znamená, že se někomu dobře daří. Rád provádí různá šibalství lidem i zvířatům, zejména v noci, nesmí se mu však ublížit, jinak se stává zlým a mstivým; s touto vlastností souvisí opět kletba "aby tě skřítek vzal!". Slovenský škriatok, polský skrzatek a slovinský škratec patří, na rozdíl od českého skřítka, spíš k přírodním duchům. Vysloveně domácím duchem u Slovinců je však šetek, maličký jako palec, ale jinak podobných vlastností jako český šotek.

Bohaté představy jsou spojovány s ruským domovým, který má podobu malého stařečka s bílým vousem, jiskrných očí a oděného do červené košilky s modrým páskem. Často se ukazuje i ve zvířecí podobě, např. jako pes, kočka, had, krysa, žába apod. Rád se zdržuje na peci, a proto se může usadit i ve vedlejších stavbách, vybavených ohništěm nebo pecí: v lázních (bannik), v sušárně (podovinnik), případně ve stodole (gumennik). Nazývají se rovněž "chorzain" (hospodář) jako v Čechách, neboť pečuje o dům a blahobyt jeho obyvatel, chrání i novorozeňata, která mu proto pokládají na práh. Jeho ochranu je ovšem nutno si zajistit již při stavbě domu obětí jehněte, černého kohouta, obilí, chleba či jiných potravin nebo peněz zakopaných do základů. Jsou známyi případy obětovaných dětí, např. při stavbě opevnění. Archeologické nálezy dětských kostřiček u stěn příbytků, např. na Budči, souvisí zřejmě rovněž s touto zvyklostí. V srbských a bulharských lidových písních jsou také zmínky o tom, že do základů měst, mostů, pevností, ba i kostelů byli zazdíváni nedospělí mládenci a dívky, jejichž duchové měli tyto nové stavby chránit.

Každý domovoj má svou barvu, kterou je nutno poznat, neboť je to šťastná barva domu. Jestliže se nedostává domovému patřičné úcty a obětin nebo když se vdaná žena objeví s nepokrytou hlavou před cizím člověkem, rozzlobí se a působí škody; dá se však opět udobřit. Může se také stát, že podlehne v boji s cizím domovým, který se pak stává škůdcem rodiny a musí být magickými obřady vyháněn. Škody obvykle působí i příbuzná domácí bytost, tzv. dvorovyj, jenž trápí zvířata.

Pozoruhodná je představa o lásce domového ke koním. Podniká na nich noční jízdy, takže ráno jsou koně zpoceni - stejně jako tomu bylo kdysi u posvátného koně arkonského Svantovita. Dokazuje to, jak určité motivy dlouho přežívají i ve vzájemně vzdálených oblastech.

Jakýmsi ženským protějškem domového je zlá kikimora, která škodí zvláště mužům a domácímu zvířectvu, straší v noci malé děti a ženám zamotává přízi; její noční předení předpovídá neštěstí. Naopak korgoruše, která se zjevuje v kočičí podobě, domovému pomáhá, neboť přináší hospodáři peníze a zásoby z jiných domů.

Bulharský domácí bůžek se nazývá stopan. Ztotožňovali ho obvykle s některým předkem a uctívali ho jak křesťané, tak muslimové. Rozdíl se projevoval pouze v tom, že v křesťanském domě mu obětovala nejstarší žena rodiny (černé kuře, víno, pečivo), v muslimské prováděl oběť muž, který zařezával černého berana.

V Lužici, Polsku a částečně i na Moravě chránili domovy též ludkové, tj. malincí lidé, avšak jen v poněkud volném vztahu, protože nesídlili přímo v domě, nýbrž v horách a žili přitom v přátelství s určitou rodinou. Byli považováni za praobyvatele Lužice a předky Srbů, neboť se s nimi spojovala náhodně objevená pravěká pohřebiště s popelnicovými pohřby, která obyvatelé Lužice uctívali jako posvátná a nedovolili je narušovat. Snad doznívala v této představě vzpomínka na dávné předky, kteří své mrtvé spalovali a ukládali do nádob. Mluvili též lužickosrbsky, ale zkomoleně. Od nich se lidé naučili stavět příbytky a různým řemeslům, zvláště kovářství. Zmizeli od té doby, co v krajině vyzvánějí zvony. V Polsku jim odpovídají pestře odění krasnoludci, v Kujavsku krosnalci, tj. zakrslíci, v Kašubsku a Pomoří krosnieta, tj. drobné bytosti.

Zvláštní druh domácích géniů představují bytosti, které se zjevují v podobě zvířecí, zejména hadí, jak ukazuje český had hospodáříček či domovíček, doložený již na počátku 17. stol. Sídlí pod prahem nebo pod pecí a je zárukou rodinného blahobytu, pokud mu nikdo neublíží. Jeho život je tajemně spojen s životem hospodáře - smrt jednoho znamená i smrt druhého. S podobnými představami se setkáváme také v Lužici a v Polsku, kde dokonce rozlišují hada mléčného, jenž chrání dobytek, a žitného, který je ochráncem polí. Stejně tak i na Ukrajině a u Srbochorvatů, kde domácí sjen (=stín) má rovněž podobu hada, méně psa nebo kočky. V Bulharsku hospodaří v domě také již zmíněný smok nebo zmej, jemuž se obětuje mléko. Všude platí přísný zákaz zabíjení, které by znamenalo naštěstí pro rodinu. Všeobecně rozšířená představa hada jako ochránce domácího blahobytu vyplula zřejmě z jiné představy tohoto tvora jako symbolu plodnosti vůbec i z jeho odpozorovaných zvyklostí: nerad opouští místo, v němž se jednou usídlil.

Ve střední Evropě se spojuje štěstí v domě též s přítomností čápa, a proto se mu klade na střechu kolo pro hnízda.

Pojídač hříchů

V dobách, kdy starý kontinent halí temnota strachu z pekla a posmrtného zatracení, objevuje se hrstka lidí, kteří jsou ochotni vzít na sebe hříchy jiných, očistit jejich životy a dát svůj vlastní osud všanc pro cizí spásu. Jsou to pojídači hříchů, vyvrženci skrytí v černé kápi, jimž nikdo nepohlédne do očí a kteří za mizernou úplatu s každým dalším ponurým rituálem zaprodávají svoji duši. Jak své poslání vykonávali a jak vypadal jejich život? A je vůbec možné vykoupit viny druhých?
Namodralé šero zimního podvečera se snáší na ztichlou středověkou vesnici a matně uvadající svit slabého slunce dává tušit příchod další dlouhé noci. Zavátou cestou mezi domy pomalu prochází osamělá postava starce. V záhybech jeho těžkého černého roucha se drží špinavý sníh. Splývavá kápě vrhá stín na jeho tvář a ve světle voskových svící, jež teple barví okna stavení, která míjí, mu propůjčuje zjev přízraku. Pod nohama mu křupe zledovatělá půda, když konečně přichází ke svému cíli. Pozvedá ruku a třikrát nechá klouby promrzlých rukou dopadnout na dubové dveře. Jejich lehké vrznutí protne sklíčenou atmosféru v domě, z nějž je cítit smutek. Takový smutek, který přináší jen smrt. Její přítomnost je zde téměř hmatatelná. Truchlící zvedají zrak od lože umírajícího a jejich pohled spočine na hostu - sice zvaném, ale přece nechtěném. Je to pojídač hříchů. Smrt vesničany donutila vyhledat jej v temných lesích a pozvat mezi sebe. Kdo je muž v černém a jaké břímě nese na svých bedrech?
Odkud tradice pochází?
Pojídání hříchů je mystická tradice, jejíž kořeny sahají až kamsi ke starým Keltům. Ti totiž krvavě obětovali na hrobech svých drahých zesnulých zvířata, protože věřili, že viny nebožtíka tak přejdou na duši němé tváře a mrtvý bude prostřednictvím toho navždy očištěn. Víra v možnost posmrtného sejmutí hříchů pak přetrvává existenci tohoto mystického národa a později se mění v pozoruhodnou křesťanskou tradici pojídání hříchů. Udržuje se hlavně ve Velké Británii, a to dokonce ještě v minulém století. Její pozůstatky však najdeme i jinde v Evropě, například v sousedním Německu. Za posledního pojídače hříchů bývá oficiálně považován Richard Munslow (†1906) z britského hrabství Shropshire. Zemřelo s ním i mrazivé povolání, nebo ještě dnes někde žije v tajnosti člověk, který může umírající osvobodit od hříchů a zajistit jim tak pokoj od vin, jež je sužují? Jak by vlastně něco takového fungovalo?

Temní poslové naděje
Ačkoliv se poslání pojídače hříchů může jevit jako velmi obětavé a úctyhodné, tito lidé jsou ve své době zpravidla spíše vyvrženci žijícími na samém okraji společnosti, podobně jako třeba kati. Ve středověku údajně není výjimkou, že tento obětní beránek vzešel z toulavého žebráka, který už stejně nemá co ztratit. Přestože snímají z druhých hříchy a berou je na sebe, lidé se jich štítí a pokládají je za nečisté. Uznání se nikde nedočkají. Odpor k těmto zvláštním lidem je v těch dobách tak silný, že se považuje za nebezpečné byť je jen spatřit v jejich černém hávu, v němž se ukrývají, natož jim pak snad jen letmo pohlédnout do očí. Může za to zřejmě pověrčivost a strach z tajemného nevděčného údělu muže, který přichází jen spolu se smrtí. "Tento nešťastník byl považován za spolupracovníka zlých duchů a přívržence čarodějnictví (...) Pouze když přišla smrt, hledali ho," popisuje postavení těchto lidí spisovatel Bertram S. Puckle ve své knize Funeral Customs (Pohřební zvyky) z roku 1926. Pojídači hříchů tak obývají odlehlé chýše daleko za městy či vesnicemi, většinou se protloukají životem v chudobě a naprosté samotě bez kontaktu s okolím. Jak vykonávají svou prokletou práci, která je tak poznamenala?
Odpuštění skrze člověka?
Čas pojídače hříchů přichází v okamžiku, kdy se čas někoho jiného chýlí ke konci. Tehdy rodina umírajícího vyhledá tohoto jindy odstrkovaného člověka a se sebezapřením jej přivede do svého domu. Zde pojídač poklekne u lože toho, kdo se právě chystá na věčnost. Na jeho prsa položí kousek chleba a začne se modlit za nesmrtelnost a spásu jeho duše. Poté sousto vloží do úst a zapije jej douškem piva či vína, které mu někdo musí podat přes tělo osoby, za niž se rituál koná. Věří se, že právě toto symbolické dobrovolné pozření hříchů v podobě chleba a nápoje má skutečně tajemnou moc oprostit umírajícího od skutků, jež by jej mohly tížit při cestě na onen svět. Přecházejí tak do těla pojídače. Za nasycení vlastní duše špinavou tíhou cizích hříchů dostává pojídač pár mizerných mincí a talíř prostého jídla. O tom, jak nesmírně se lidé zatracenců v černém bojí, svědčí i to, že po provedení obřadu pálí dřevěné nádobí i ostatní předměty, jichž se nesvatý posel míru dotkl.
Pád prokletých
Postupem času a s vývojem křesťanství se ale zastává spíše názor, že jedinou bytostí, která dokáže zbavit lidskou duši jejích provinění, je Syn boží, Ježíš Kristus, a že žádný člověk nemůže dokázat to, co on. Tedy ani pojídač hříchů ne. Už bez toho velmi vzácní pojídači tak začínají postupně mizet a později se vytrácejí úplně. Jejich kultura upadá a stranou se odsouvají i někdejší předsudky. Osud zřejmě posledního z nich, výše zmíněného Richarda Munslowa, už není tak krutý jako jeho předchůdců v dobách středověkého temna. Munslow prý dokonce žil společně s ostatními lidmi a byl mezi nimi oblíbený. O pár století dříve by přitom bylo něco takového nemyslitelné.
Spasí živí mrtvé?
Jasné pozůstatky temného rituálu pojídání hříchů se v Evropě zachovávají dodnes. Na některých místech Velké Británie na pohřební hostině pozůstalí pijí víno a zakusují k němu sušenky přenesené přes rakev nebožtíka. V německém Bavorsku či Sasku lze ještě dnes narazit na dávný zvyk, kdy se na rakvi zesnulého nakrájí dort a blízcí pohřbívaného jej společně snědí, čímž se symbolicky mezi sebou rozdělí o jeho hříchy. Na Balkánském poloostrově se za stejným účelem někdy na pohřeb peče chléb s vyrytými iniciálami, či dokonce podobiznou mrtvého. V mnohokráte změněných podobách tak původní idea přenášení hříchu přežívá tisíciletí. Je ale možné přijmout za své hříchy někoho jiného? Může se za nás někdo druhý obětovat, nebo se z činů našeho života budeme všichni jednou zodpovídat sami?

Rusalky

Elementální bytosti vody známe pod názvem rusalky. Stejně jako každý elementál, rusalky nemají příliš vlastní individuality a inteligence a jsou přímo spjati s místem, které střeží, o které se starají a jemuž vdechují život.Rusalky se starají o vodu ve všech jejích podobách, o širé mořské pláně, jezera, řeky, potoky, kaluže i deštěm nasáklé mraky. Žijí ve vodě a jsou vodou, dokonce i ve vodě v kohoutku či lahvi občas můžeme spatřit záblesk vědomí vodního elementála.Protože v každém lidském (a zvířecím) těle i duši jsou obsaženy všechny živly, máme ve svém těle i elementály všech živlů. Naše "osobní" rusalka se stará o naše astrální tělo a jeho projevy, zajišťuje rovnováhu emocí a má na starosti veškeré naše krevní tekutiny - krev, lymfu, a tudíž i pročišťování těla a duše od negativních vlivů. Rusalky nám pomáhají vyrovnávat se s emocemi, prožívat je a chápat, hlídají naše sny a imaginaci.
Rusalky, které potkáme v přírodě, jsou si zpravidla velice podobné. Téměř vždy se zjevují v ženské podobě, jako jemné éterické žínky tvořené z vody či páry. Vodní elementálové zbožňují krásu a krásné věci, sami se proto zjevují jako velmi krásné bytosti - čím čistější je voda, tím nádhernější podobu si bytost zvolí. Jako každá energetická bytost se ale samozřejmě částečně podřizují našim očekáváním a naší vlastní imaginaci.Přijdou-li v podobě zvířete, můžeme je spatřit i svým fyzickým zrakem. Pak se nejčastěji zjevují jako ryby, vážky či jiný vodní hmyz, ale výjimečně také jako obojživelníci - žáby, mloci. Některé rusalky se zjevují i v podobě labutí nebo leknínů.Rusalky z moře se občas nazývají sirény a oproti menším sladkovodním žínkám mohou být nejen obrovské, ale jejich hlas je také silný a burácivý jako hlasy tisíců trubek a rozčílí-li se, prohánějí se mořem jako bouře a vlnobití. Rusalky ze sladkovodních ploch jsou něžnější, citlivější a jejich moc je tak velká, jako je velká vodní plocha, již obývají.S rusalkami si nejvíce budou rozumět lidé vodní a všichni umělci, lidé s emocionální a citlivou povahou, proměnliví, štíhlí a éteričtí. Rusalky rády inspirují malíře, hudebníky nebo básníky. Jejich život je rozdílný podle místa, kde žijí - v tekoucích proudech jsou rychlé, proměnlivé a často cestují, klidně i celým koloběhem vody; ve stojatých vodách a poblíž břehů žijí pak rusalky klidnější, sice také veselé a živé, ale vázané k jednomu místu, věrné a velice citlivé, dožívající se i vysokého věku, kdy jsou stále krásné, i jako stařenky.Vyladíme-li se na jejich energie, naučí nás pracovat s emocemi, pomáhají s léčením a očistou těla i duše, mohou nám ukázat, jak se zbavit konvencí a stát se nespoutanými, ale přesto soucitnými a ohleduplnými. Rusalky vědí, jak najít krásu ve všem, nádherně zpívají a učí nás romantice, lásce a empatii.Rusalky najdeme samozřejmě tam, kde je voda. Což je ale nejen moře, jezero či řeka, může to být i louže, kde rusalka žije dočasně, než louže vyschne, ale také vlhká jeskyně, kde spolu s gnómy tvoří krápníky, rusalky často žijí i v blízkosti kořenů stromů a pomáhají jim s vláhou, najdeme je i tančit v mlze a blízko blat a rašelinišť.Mezi vyšší vodní stvoření, která spolupracují s rusalkami na udržování a očišťování vodstva, patří vodní víly - najády, mořské panny a muži, vodní skřítci, víly pramenů a studánek a dévové (duchové) řek a vod. Vládcem vod z říše archandělů je pak Gabriel. Rusalky vábí pocestné k tanci, pokud dotyčný podlehne svodům - bude roztrhán za živa.

Dybuk 

Dybuk (psáno též dybbuk nebo dibbuk), v překladu "příchylnost" či "náklonnost" (hebrejsky דיבוק‎‎) je zlý duch či démon z židovských legend, který se zmocňuje jiných živých bytostí."

Zmíněné lidové legendy údajně již v dobách druhého Chrámu pojednávaly o "nešťastných hříšných duších", kterým bylo "odepřeno normální útočiště", a jež se proto musely zmocnit jiných živých těl. Nicméně Nathan Ausubel tvrdí, že nikde v Bibli ani v Talmudu není zmínka o tom, že by Židé věřili v posmrtné převtělování duší.

Koncepce dybuka coby hříšné převtělující se duše se poprvé objevila v kabalistickém spisku z roku 1571 a dostala se i do legendy o kabalistickém mistrovi Jicchaku ben Šlomo Luriovi, díky jehož žákům se v 16. století víra v dybuky rozšířila. Z okruhu Jicchaka Lurii je také známa praxe vyhánění dybuka zaříkáváním s pomocí božího jména, kterou převzali i chasidští cadikové.

Říká se, že dybukové utekli z podsvětí nebo se odvrátili od závažných hříchů, jako je sebevražda, pro které je duši odepřen vstup. Výraz "dybuk" je odvozen z hebrejštiny, kde znamená "přilnutí"; dybuk se připoutá k tělu živého člověka a obývá je. Duši, která nebyla schopna během svého života splnit svoji funkci, dána další příležitost tak učinit ve formě dybuka. Dybuk pravděpodobně opustí tělo hostitele, jakmile bude dosaženo jeho cíle.

Dybuk byl krycí název přiřazený Adolfu Eichmannovi agenty Mossadu, kteří ho zatkli.

V roce 2001 si Američan Kevin Mannis na garážovém výprodeji koupil skříňku na víno. Skříňka byla velice levná a prodejkyně sdělila, že skříňka patřila její babičce, která přežila koncentrační tábor. Skříňku si koupila ve Španělsku, než odjela do USA. Po smrti babičky se skříňka dlouho válela v jejím pokoji, a tak se jí chtěla zbavit. Jen co Kevin přišel domů, skříňku ihned otevřel. Našel v ní drobné z dvacátých let minulého století, malý zlatý pohárek a zlatý svícen. Několik dnů však trpěl strašnými nočními můrami. Skříňku pak dal své matce. Matka zemřela ještě toho dne, co skříňku dostala, na infarkt. Mannis kontaktoval rabína, aby mu pomohl. Rabín mu řekl, že ve skříňce žil zlý duch Dybbuk a tím, že skříňku otevřel, ducha pustil na svobodu. Po obřadu s dalšími rabíny byl duch spoután zpět do skříňky a skříňka schována. 

Draci

Drak je mytické zvíře, obvykle s hadími nebo ještěřími znaky, který se vyskytuje v mýtech, pověstech, pohádkách a lidových příbězích celé řady kultur. Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variabilitu jeho vzhledu, velikosti a vlastností. Draci se liší počtem hlav - například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý, řecká mytologie znala draka stohlavého, v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm - i v počtu nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné) a také ve schopnosti létat a dštít oheň (případně mráz nebo jed).

Andělé v čele se archandělem Michaelem bojují s drakem
Podobně jako se liší jejich vzhled, liší se i jejich vlastnosti. Draci se v základním pojetí mohou rozlišovat na dobré a zlé. Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci a deště. Evropští draci ve středověku jsou namísto toho chápáni jako symbol ničení a chaosu. Často jsou zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše v okolí a pojídají zvířata a lidi. Draci jsou spojováni s bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých slujích. Představa draka je velmi stará a může odrážet zkameněliny dinosaurů. Existují doklady z antického Řecka, kde drak hlídal bájné zlaté rouno, ale vyskytují se i v akkadském eposu Enúma eliš napsaného mezi 18.-7. stol. př. n. l. Zmiňují je i příběhy ze starodávného Egypta v podobě setkání boha Ra s hadím drakem Apopem. Dále se objevují v germánské mytologii, kde se s drakem utká Beowulf či Sigurd (Siegfried). Hrdinovi, který se utkal s drakem se obecně říká drakobijce.

V češtině kromě výrazu drak existuje také označení saň. Z heraldického hlediska je drak dvounohý tvor, chrlící oheň, a saň je tvor čtyřnohý, který oheň obvykle nechrlí, v obecné mluvě jsou však oba výrazy často chápány jako synonyma.

Představa draka v západní kultuře vychází původně především z hada, jehož podoba se s místem a časem výrazně mění: získává křídla, jeden a později dva páry nohou, může mít jednu, dvě, tři i více hlav, často chrlí oheň či má jedovatý dech. Na středověkých vyobrazeních převládá drak s hadím tělem a dlouhým ocasem, ušatou hlavou připomínající psa, jedním párem lvích nohou a ptačími křídly. Teprve později, přibližně od 14. století, začíná převládat vyobrazováni s párem blanitých křídel, připomínajících netopýra. Během novověku pak draci postupně získávají stále častěji ještěří atributy: dva páry nohou, šupinatou kůži a rohy.

Západní draci často bývají spojování se silami zla a chaosu, výjimku tvoří například velšské pověsti.

Drak se objevuje již u Sumerů a na ně navazujících kultur, např. nejvyššímu bohovi akkadské říše byl drak přímo zasvěcen. Tento drak byl jakýmsi prototypem tehdejších představ draka a byl vlastně křížencem hada a ptáka Noha. Tehdejší podoba draka je dobře známa z archeologických vykopávek: drak má hadí hlavu s velkýma očima, rozeklaným, hadím jazykem a s rohem na lebce. Krk má velmi dlouhý, jeho tělo je šupinaté a má čtyři nohy. Zadní tlapy mají ptačí drápy. Mezi badateli nepanuje úplná jednota o jeho funkci, schopnostech ani vlastnostech. Velmi známým drakem sumersko-akkadské mytologie je Mušmachchu, což byl sedmihlavý drak (nebo had). Poněkud atypickým drakem byla Tiamat, která na sebe spíše brala podobu draka než by jím sama byla.

S chetitskými draky je spojena jedna zajímavost a to je drak Illujanka, což byl had - drak, spojený s mýtem v němž Inana draka opije a spoutá (Mýtus o Illujankovi). Zajímavá na tom je skutečnost, že drak Illujanka je pravděpodobně první drak žijící v jeskyni. Velmi nenasytný byl chetitský mořský drak Chedammu, který pochází z chetitsky psaného mýtu o Kumarbim (churritský otec bohů). Rodiče tohoto draka jsou Kumarbi a dcera Velkého moře Šertapšuchuri. Jeho hlavní zbraní byla žravost. Ištar se jej na prosbu svého bratra (Bůh bouře) snažila zneškodnit, nejprve použila svoje ženské vnady, ale na draka nezapůsobila, protože jeho jediná touha bylo jídlo, poté ho omámila omamnými látkami a vylákala ho na břeh, kde ho Bůh bouře pravděpodobně zabil (tato část díla se nezachovala).

Egyptské náboženství přes obrovské množství podivných bytostí a monster nezná klasického draka. Do egyptské mytologie bylo v průběhu doby zasazeno několik draků víceméně lokálního významu, kteří z ní zase odešli, aniž by do ní významněji zasáhli.

Přesto jsou v Egyptské mytologii dvě velmi významné bytosti, které jsou někdy označováni jako draci. Jedná se o Amemait, velká požíračka, nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou. Zúčastňovala se "vážení srdce" u posledního soudu, jestliže bylo srdce těžší než pravda, sežrala ho a duše přestala existovat navěky. Amemait bývá v některé literatuře označována jako drak, jinde nikoli, každopádně s draky vykazuje některé shodné znaky.

Apop je spíše démon v podobě obrovského hada, je to nepřítel boha Re. Byl ztělesněním nepřátelských sil, které ohrožovaly plavbu sluneční lodi, byl příčinou stmívání, přítmí, temných mraků atd.

V řecké a následně i římské mytologii je situace kolem draků velmi komplikovaná, neboť se jich zde vyskytuje značné množství, přičemž některé příběhy mají více verzí a často se stává, že v některé verzi nějakou činnost dělá drak a v jiné nikoli. Draci zde často vystupují jako představitelé tmy (někdy se stávají i jejím symbolem), jindy vystupují v pozici "hlídacího psa", vyskytuje se i pojetí jakéhosi "posvátného" zvířete a vykonavatele vůle bohů.

Nejznámějším řeckým drakem je patrně drak vystupující v Pověsti o zlatém rounu, kde Argonauté přijedou získat zlaté rouno do Kolchidy. Zde nejprve Iásón dostane za úkol osít pole dračími zuby (tento čin se stal základem mnoha přísloví), z této setby vyrostou vojáci, kteří se mezi sebou pobijí. Přestože Iásón splnil úkol zlaté rouno nedostane, proto se ho rozhodne získat lstí v čemž mu pomůže Médeia, která uspí draka střežícího toto rouno. Do této pověsti zasáhnou draci ještě jednou, a to když Médeia prchá na voze, který tahnou dva okřídlení draci boha slunce Helia.

Dalším velmi známým drakem je drak zabitý Kadmem, který po objevení vhodného místa pro založení Théb narazí na draka, který zabije jeho společníky, ale Kadmos ho nakonec zabije. Jeho zuby osel pole a vyrostlí vojáci mu pomohli založit město a on se stal jejich králem. Jako starý svého činu lituje a nakonec se sám promění ve velkého hada - draka.

Stohlavý drak Ládón, potomek nymfy Echidny a storukého obra Týfóna, střeží zlatá jablka v zahradě Hespedirek.

Trochu atypickým drakem byl Delfynes, kterého stvořila bohyně Gáia při válce s nebesy a kterého zabil Apollón.

Latinské slovo draco, -ónis, znamená jak "drak", tak i "had", v důsledku čehož byli draci ještě dlouho zaměňováni s hady.

Velmi významným informačním zdrojem představ o dracích je i Bible. Ve Starém zákoně byl pohled na draky ovlivněn myšlenkami národů Předního východu. Jedná se prakticky o židovskou úpravu těchto představ. V Novém zákoně jsou tyto představy ovlivněny helénismem a dalšími proudy určující tehdejší pohled na svět. V Bibli se vyskytuje relativně dost draků, náhled na ně se změnil a nejsou ničím jiným než zlovolnými, nepojmenovanými bytostmi, jejichž osud není nijak zkoumán. Prostě vystupují jako součást nějakého příběhu, ve kterém nehrají hlavní roli.

Velmi zajímavá je Kniha Henochova, kde je přímo vysloveno, že v den Potopy světa dojde k rozdělení dvou "oblud" (draků) z nichž jedna bude samice - Leviatan (mořská) a druhá samec Behemot. Ve Zjevení XII, kde se vyskytuje největší drak "ocasem smetl třetinu hvězd z nebe", tímto drakem byl samotný Satan. Velice zvláštní je zabití babylonského draka, kterého prorok Daniel nakrmil šiškami z tuku, smoly a chlupů a drak poté pukl.

Jörmungandr (Midgardsormr) vyskytující se v severské mytologii je sice častěji považován za mořského hada, ale může být i drak. Podle Eddy se jedná o hlavního protivníka boha hromu Thóra.Draky se zabývalo velké množství odborné literatury. Evropské pojetí draka se vyvíjelo poměrně složitou cestou, přičemž zásadní dopad na evropské pojetí draků měla samozřejmě Bible, z dalších významných myslitelů lze uvést svatého Augustina, který pravděpodobně jako první uvádí představu, že dračí křídla jsou podobná netopýřím (tuto představu neopustila evropská animace a film dodnes) a že vzduch okolo draka je zamořen jeho dechem. Toto tvrzení je zajímavé - dnes se soudí, že vzniklo ze skutečnosti, že v jeskyních (kde draci měli žít) byl zatuchlý vzduch. Nicméně v době sv. Augustýna nebylo zcela běžné, aby drak žil v jeskyni, naopak ještě mnoho let po jeho smrti se předpokládalo, že draci žijí v Etiopii a v podobných zemích.

Středověk rozeznával draky okřídlené a neokřídlené. Nevěřit v neokřídlené draky (a draky obecně) bylo těžkým hříchem, protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Mnoho svatých, jak zaznamenali jejich biografové draky zabilo nebo zahnalo. Draka jako atribut má hned několik křesťanských světců, jsou to například Benedikt z Nursie (okřídlený dráček vylézá z kalicha), Gotthard (zkrocený u nohou), Ignác z Loyoly (přemáhá ho), svatý Jiří (probodává ho kopím), Lev Veliký (drak symbolizuje mocnosti temna), Markéta Antiochijská (u nohou, na dlani, někdy ho drží na provázku, někdy je zaměněn za hada), Marta, Hilarius nebo archanděl Michael (přemáhá ďábla v podobě draka).V Anglii v době krále Artuše byli draci různých barev symbolem různých znepřátelených zemí. V legendách o Merlinovi se vyskytují i živí draci, jak dokládá například pověst o souboji červeného draka s bílým. Wales si červeného draka jako symbol ponechal dodnes.

V severní Francii je drak někdy nazýván guivre (či vouivre, názvy pochází z francouzských dialektů, např. Franc-Comtois nebo Ile-de-France) a je popisován jako příšera s dlouhým hadím tělem, dračí hlavou a otráveným dechem, občas rovněž mívá rohy na čele. Na některých místech ve Francii je považován za velmi agresivní stvůru, která často napadá i bez zjevné příčiny či předchozího vyprovokování, ale bojí se nahých lidí, při pohledu na ně se červená a odvrací pohled.

Svatý Samson z Dolu byl prý svědkem setkání dráčka nazývaného La Guivre a mladého kněze. Svatý Samson se s několika následovníky vypravil navštívit svatého Tysilia, zakladatele kláštera v Saint-Suliacu. Ten byl sice velmi chudý, ale snažil se poutníkům poskytnout co nejlepší pohoštění. Jeden mnich, nespokojený s kvalitou jídla, schoval skývu chleba pod plášť, aby ji nemusel snít či nechat na stole. Takřka okamžitě se začal třást a hlasitě křičet. Svatý Samson nevěděl, co si počít, ale svatý Tysilio mnichovi ihned roztrhl plášť a objevil hádě, které se nebožákovi zahryzlo do prsou. Napomenul kněze za jeho chování, ale následně provedl zaříkání a svrhl dráče ze skály do moře.

V The Drac: French Tales of Dragons and Demons, francouzské knize o dracích a démonech, je vouivre zobrazována jako ženská příšera s oslnivými, zelenými šupinami, která vytváří zvuk jako moucha. Vouivre je popisována jako chamtivá a chtivá s hlavou korunovanou perlami a zlatým prstenem na ocasu. Příšera zůstává většinu času ve své jeskyni, odchází jen, aby se vykoupala.

Konrad Gesner v díle Historiae animalium uvádí, že slovo draco pochází od "ostře vidět", to ovlivnilo představy o dracích na dlouhou dobu a lze tvrdit, že dobrý zrak byl nahrazen dobrým čichem až v pohádkách 20. století. Dobrý zrak měl své opodstatnění v úvaze, že pokud drak letí do velké výšky musí nutně dobře vidět.

Dalším zdrojem informací o dracích je Mandevillův cestopis, který se zmiňuje o několika dracích, ale neposkytuje nové obecné poznatky, pouze nás seznamuje, kde jaký druh draka žije. Jedinou novinkou tohoto cestopisu je možnost začarování ženy v draka - Pověst o Ipokrasově dceři.

Drak se objevuje také v proslulé středověké pověsti o víle Meluzíně, které se každou sobotu změnily nohy na hadí ocas a poté, co byla takto přes zákaz spatřena svým manželem v lázni, se proměnila v draka (okřídleného hada) a zmizela. Ve středověké heraldice byla proto zobrazována v podobě draka v kádi, přestože později začala být ztotožňována s mořskou pannou.

Ve středověké Evropě bylo mnoho "draků" vystaveno v tehdejších kabinetech kuriozit. Nejčastějším takto vystavovaným drakem byl buď krokodýl nebo rejnok. Středověk obecně v Evropě ale proslul představou soubojů s draky a jejich postupnou likvidací. Motiv zabití draka se objevuje velice často, podle mnohých etnografů je to jedna z mála skutečně hrdinských situací. Ve starověku draka zpravidla zabíjeli hrdinové případně sami bozi. Nejčastěji je drak zabíjen jako temný element a jeho zabití pak symbolizuje vítězství světla a dobra. V některých případech je zabití draka považováno za akt zabití posvátného zvířete (pouze v případě, že ho zabije člověk). Za tento čin je pak tento člověk potrestán jako za zabití posvátného zvířete, kdy odpovědnost za trest buď převezmou sami bozi, nebo dochází k jakémusi samovolnému, nikým neřiditelnému trestu.

Velmi zvláštní jsou informace vyplývající z díla Gaia Plinia Secunda který uvádí, že drak loví slony přičemž je velmi často zabit. Zrovna tak sloni se pokoušejí lovit draky. Z představ Plinia vyplývá, že drak je menší než slon.

Ve středověku je motiv zabití draka ještě častější, přičemž středověká Evropa nezná nesmrtelné draky a takový čin je vždy hodnocen kladně. Ty, kteří draka zabili, zve drakobijci.Zmej je bájná bytost ve slovanské mytologii. V ruské mytologii ho lidé nazývali zmej garynyč, v bulharské zmej, ve staroslovanské a ukrajinské zmaj, stejně tak v srbské, chorvatské, bosenské a slovinské, a żmij v Polsku. Základ slova pochází z ruského "zmeja" - had, zmije.

Objevuje se také pojem smok (šmok, zmok či zmek), což má být jakýsi dračí předstupeň, dráče. Smok se prý vyvine z hada, kterého žádný člověk nespatřil po dobu sedmi let. Ovšem slova zmaj i smok jsou obecně slovanského původu, a např. v polštině smok označuje jakéhokoli draka.

V západoslovanském okruhu patří mezi známé pověsti například ta o krakovském drakovi. V českém prostředí drak vystupuje například v pověsti o Brunclíkovi, kde vystupuje drak jménem Bazilišek.

Zmej (neboli Evropský drak) je kouzelná bytost ve slovanské mytologii. V ruské mytologii ho lidé nazývali Zmej Gorynyč, v bulharské zmej ve staroslovanské a ukrajinské zmij, stejně jako v srbské, chorvatské, bosenské a slovinské, a żmij v Polsku. Základ slova pochází z ruského "zmeja" - had, zmije.

V Rumunsku existuje podobná bytost, která je odvozena od slovanského draka, pojmenovaná zmeu. V polské a běloruské kultuře existuje výraz smok, jehož etymologický původ je nejasný. Polské online zdroje uvádějí, že pochází z indoíránského pojmenování pro vlaštovku. Výraz smok (смок) v bulharštině označuje druh hada, který nemá s drakem nic společného.V Rusku a na Ukrajině se vyskytuje Zmej Gorynyč v lidových bylinách a povídkách jako drak se třemi, šesti, devíti nebo dvanácti hlavami. Je zelený, chodí po zadních nohách, přední má menší a chrlí oheň. Podle vyprávění jej zabil lidový hrdina Dobryňa Nikitič.

Ruští draci mají většinou počet hlav v násobcích 3. Některým drakům po useknutí naroste hlava nová. Další ruští draci mají také turecká jména, jako například Tugarin Zmejevič, a symbolizují pravděpodobně Mongoly nebo jiné obyvatele stepí. Draci nejsou jen v mytologii, ale i v křesťanství. Například svatý Jiří zabíjí draka, který symbolizuje padlého anděla, ďábla, démona nebo neřest.Ve Slovinsku se říká drakům zmaj, výraz pravděpodobně pochází z prastarého slova neznámého významu pozoj. V Makedonii, Chorvatsku, Bulharsku, Bosně, Srbsku a Černé Hoře se drakovi říká zmaj, zmej nebo lamja. Je to zvíře, které má 3, 7 nebo 9 hlav a chrlí oheň. Srbové a v Bosně mu říkají aždaja, aždaha (viz Azhi Dahaka a Zilant). Ala srbsky nebo hala (bulharsky) je drak v ženské podobě, ale od opravdického draka se trochu liší.

Ve Slovinsku jsou draci obvykle záporné bytosti a obvykle se objevují ve spojitosti se svatým Jiřím. Jiné, pravděpodobně předkřesťanské lidové pověsti o dracích vyprávějí o jejich porážce podobně, jako je tomu v případě polského Wawelského draka, který podlehl lsti a sežral ovci naplněnou sírou. Následná žízeň ho pak přiměla vypít půlku Visly, načež explodoval. Nicméně draci nejsou vždy člověku nebezpeční. Nejlepším dokladem tohoto tvrzení je Lublaňský drak, který o své vůli chránil město Lublaň a je vyobrazen na městském erbu.

Orientální drak je obvykle zobrazován jako tvor s jednou velkou hlavou a protáhlým dlouhým tělem. Jeho stavba těla vychází z hadů, i když má čtyři končetiny zakončené ostrými pařáty, které mu umožňují chůzi. Jelikož mají asijští draci obývat převážně vodní prostředí, mají často zobrazován ocas zakončený ploutví, což jim má umožňovat snazší pohyb ve vodě. Podobně i tvar jejich těla je uzpůsoben k životu ve vodě. Za hlavou se občas nacházejí malá zakrnělá křídla. Mnoho zobrazených draků křídla vůbec nemá, ale i přesto dokáží létat. V okolí draků jsou často zobrazovány blesky.

Dle pověstí jsou draci ve východní Asii spojeni s vodou a větrem. Podobně jako jejich evropští příbuzní mají schopnost chrlit oheň, ale je využívána jen velmi zřídka, namísto toho například přivolávají déšť.V Číně má uctívání draků dlouhou tradici v celé společnosti. Draci byli spojováni s vodními a vzdušnými živly, s dobrem a s vrcholným představitelem řádu. Čínské vládnoucí dynastie se považovaly za potomky nebeského draka a spojovaly s draky svůj vznik. Drak figuroval jako ochránce rolníků, jelikož se věřilo, že má magickou sílu přivolávat srážky. Z tohoto důvodu bylo po celé Číně vybudováno nespočet chrámů se sochami draků, u kterých se následně konaly lidové obřady s oběťmi. Pro asijskou mytologii drak symbolizuje jaro a znamení zrodu. Spojován je se symbolem jang a jeho dech má mít léčitelské a oživovací schopnosti.

Drak je jedním ze znamení čínského zvěrokruhu, kde se věří, že lidé narození v tomto znamení mají vladařské předpoklady.

Popisy asijského draka hovoří o tvoru, který má obrovské tělo, ocas ještěrky a čtyři velké nohy s drápy. Drak asijský mívá vyobrazená jen malá zakrnělá křídla, či vůbec žádná, ale i tak má disponovat schopností létat, čehož má docilovat používáním záhadné energie. Vyjma schopnosti chrilt oheň, kterou využívá jen zřídka, umí ovládat déšť a měnit svoji velikost od velikosti ještěrky až po rozměry hory. Zajímavostí je také schopnost učinit se neviditelným, čehož draci údajně využívají pro kontrolu svých teritorií. Jedna z čínských hierarchií dělí draky do čtyř skupin:

Nebeští draci (天龍, tchien-lung) - střeží zemi bohů a slouží jim.
Draci duchové (神龍, šen-lung) - mají schopnost vyvolat déšť a vítr.
Pozemští draci (地龍, ti-lung) - žijí v mořích a řekách.
Draci strážci pokladů (伏藏龍, fu-cchang-lung) - hlídají poklady.
Draci jsou zde hodní a přátelští, dovedou se proměnit v lidi i jiná zvířata (symbol císařské moci). Jako potah bohů se nejvýrazněji projevili u Š-che - bohyně, která vyjíždí každé ráno na voze taženém šesti draky a u západní hory sjede do propasti. Také vládce jara Tchaj-che (východ) s bohem stromu Ču mangem (ptačí tělo) létá na dvou dracích.

Velmi podobné představy o dracích jsou rozšířeny též ve Vietnamu a Koreji.

Mezi obecnými figurami se v heraldice rozlišuje především drak a saň. Drak (v anglosaském prostředí nazývaný wyvern) má dvě nohy, pár křídel a obvykle chrlí

Saň na vlajce Walesu
oheň. Saň (anglicky dragon) má čtyři nohy, pár křídel a obvykle oheň nechrlí.

Kromě saně a draka se vyskytují ještě další tvorové, sdílející s draky určité rysy, jako kupříkladu bazilišek (tvor s hadím tělem a ocasem, jedním párem nohou, kohoutí hlavou a dračími křídly, v anglosaské terminologie cockatirice) či panter (zvíře chrlící oheň a podobné lvu).

Spíše mimo české prostředí se vyskytují i další, jako kupříkladu amfisbéna (drakovité stvoření s druhou hlavou na ocase), amfiptéra (okřídlený had), hydra (vícehlavá saň), "lindworm" (anglické označení pro draka bez křídel - nezaměňovat s německým "lindwurm", což znamená drak obecně) a další.

Znak města Trutnova
Saň se objevuje ve státním znaku Ruské federace a Gruzie (jako přemožený protivník sv. Jiřího) a zejména ve znacích měst. Ve svém znaku má saň slovinské hlavní město Lublaň, z českých měst je drak znám např. v městské pečeti Brna (krokodýl) nebo v městských znacích Kolína či Trutnova. Někdy je také doprovázen postavou sv. Jiří, jako je tomu např. u Vysokého Mýta.Symbol draka či saně se vyskytuje též na vlajkách Walesu a Bhútánu.

Drak začal pronikat do literatury, především fantasy, kde došlo k narušení pravidel rozlišování toho, co drak může a čeho schopen není. Veškerá pravidla pak byla narušena filmem, kde drak často nevystupuje jako bájné zvíře, ale jako přihlouplý vraždící maniak, který pro své jednání zpravidla nemá ani motiv ani jasný příkaz.

Ve fantasy zaměřené spíše na magii bývají naopak draci inteligentní, často inteligentnější než člověk nebo alespoň těžící z tisíciletých životních zkušeností. Ovládají velmi dobře magii přirozenou (konečně, každý letecký inženýr by vám potvrdil, že drak létat nemůže - rozuměj bez magie) i naučenou (tedy klasická zaklínadla). Patří mezi nejnebezpečnější protivníky které můžete ve fantasy potkat, ale nebývají vždy zlí.

V některých fantasy světech - například v Midkemii - na sebe draci mohou vzít lidskou podobu, ať už pomocí zaklínadla nebo díky přirozené schopnosti změny podoby. I v lidské podobě si uchovávají svou sílu, rychlost a pochopitelně i magické schopnosti.

Kromě draků dštících oheň se vyskytují draci ledoví (bývají modří) a draci vydechující nebo vyplivující jed (bývají zelení).

Draci se vyskytují i ve sci-fi, například v knihách o Pernu (Anne McCaffrey). Jedná se tam o původně malé tvory schopné plivat oheň po rozžvýkání jakéhosi nerostu, létat (na netopýřích křídlech), telepatické komunikace a teleportace skrz prostor i čas (přes něco zvané mezimezí). Po přistání lidských kolonistů byly geneticky vylepšeni - zvětšeni natolik, aby mohli nést lidského jezdce, a byla zvýšena jejich inteligence - aby mohli být použiti při obraně proti agresivní mimozemské (a mimopernské) formě života zvané vlákna. Draci z Pernu jsou častěji samci, samice kladou větší počet vajec. Svého jezdce si vybírají (z přivedených kandidátů) hned po vylíhnutí a tvoří s ním telepatické pouto.

J. R. R. Tolkien: Silmarillion, Hobit - ve Středozemi se vyskytuje několik druhů draků. Nejprve se objeví draci, vedení Glaurungem. Ti nejvíce připomínají hada, mají pouze dvě přední nohy a nemohou létat. Dokáže chrlit oheň a také má schopnost zaklít toho, kdo se podívá do jeho očí. Teprve později se objeví i plemeno šupinatých létajících draků, z nichž nejmohutnější je Ancalagon Černý, který svým pádem zničí pevnost Thangorodrim Temného pána Morgotha. Stejného plemene je i drak Šmak, který vyžene trpaslíky z Osamělé hory a přivlastní si jejich poklad. Zmíněn je také ledový drak.
Rob Cohen: Dračí srdce - filmový příběh, v němž je výstižně zachycen nejasný postoj lidí k drakům, kteří netuší, že draci ve skutečnosti nejsou zlí.
Cressida Cowellová: Jak vycvičit draka - v této knize je hodně druhů draků; bývají malí i obrovští. Například: děsovec obludný, Garvan, drak běžný (nebo zahradní), hnědák obecný
Christopher Paolini: Odkaz Dračích jezdců - V této tetralogii je jenom jeden druh draků. Existují však jak divocí draci tak i draci, kteří mají svého jezdce, tedy přijali člověka, jako svého partnera.
Terry Pratchett: Stráže! Stráže!, Poslední hrdina - V sérii Úžasná Zeměplocha jsou jedinými žijícími draky bahenní dráčci - malí ještěři se složitým zažíváním, schopní letu a plivání ohně a náchylní k výbuchům v případě nemoci či rozrušení. V minulosti existovali velcí draci, kteří využívali k životu magii, ale vzhledem k jejímu úbytku postupně vyhynuli. V pozdějších knihách se objevují měsíční draci se zakrslými křídly, využívající chrlení ohně k pohonu
Richard A. Knaak: Dragonrealm - jedná se o sérii knih, ve které draci hrají ústřední roli. Existuje zde mnoho druhů draků (různé kasty). Z inteligentních draků - dračí králové, vévodové, válečníci a sluhové. Ti se ještě dělí na ohnivé draky chrlící oheň a vzdušné draky chrlící jed (výjimku tvoří Ledový, který dýchá mráz). Všichni inteligentní draci umí měnit podobu v ozbrojeného válečníka. Samice se dovedou proměnit v ženy. Z neinteligentních jsou to nižší draci, které ohniví draci využívají jako jízdní zvířata ve své lidské podobě, vyverny a bazilišci.

Stavba těla

Pohybová soustava
Pohybovou soustavu tvoří svalová soustava (svaly) a kosterní soustava (kosti a klouby). Někdy se termín pohybová soustava omezuje pouze na svaly a pro kosti se vyčleňujte termín opěrná soustava.

Kostra

Kostra je jedna z nejdůležitějších částí těla, která poskytuje oporu a ochranu pro ostatní orgány.

Kosti
Draci, stejně jako ostatní létající tvorové, se snaží, aby měli co nejnižší váhu. Z toho důvodu jsou jejich kosti podobně jako kosti ptáků uvnitř duté. A přesto velmi tvrdé a pevné, díky vysokému obsahu minerálních látek. Dračí kosti se skládají především z vápníku a sloučeniny křemene a boru.

Lebka
Dračí lebka je velmi lehká a protáhlá. Téměř polovinu lebky tvoří mozkovna. Dračí mozek má velký počet závitů a dělí se na dvě hemisféry.
Z temene lebky vyčnívají rohy, které zdobí drakovu hlavu (počet rohů závisí na druhu draka).
U některých druhů se na lebce vyskytuje tzv. nosní roh, který se nachází nad nozdrami (u některých druhů draků se může nacházet i více rohů).
Dolní čelist se na zbytek lebky napojuje kloubem, se kterým může drak tlamu otevřít až na
Neuvěřitelných 120°!

Zuby
Draci mají velmi silné a ostré zuby. Dračí chrup je složený ze špičáků, řezáků a stoliček, a čítá okolo šedesáti kusů zubů. Všechny zuby rostou drakovi přímo z čelistí a jsou kořeny zasazeny do dásní.
Zajímavost: Peruánští zmijozubí draci mají jeden pár zubů tak dlouhý , že jim z tlamy vyčuhují.

Páteř
Páteř je tvořena obratli, přičemž asi jednu čtvrtinu zabírají meziobratlové ploténky s chrupavkami.
Páteř krční se skládá z 8-11 obratlů (závisí na druhu), přičemž první obratel (nosič= atlas) má dvě kloubní jamky, do kterých zapadá lebka. Druhý obratel (čepovec= axis) už má klasické tělo (atlas tělo nemá).
Páteř hrudní je tvořena 15-20 obratlů, která mají vysoká těla a ostré trnové výběžky. Na prvních 5-10 obratlů (závisí na druhu) jsou napojena párová pravá žebra, která tvoří hrudní koš.
Páteř bederní se skládá ze 7-10 obratlů, která mají nejmohutnější těla ze všech obratlů. V této části páteře má drak největší pohyblivost.
Kost křížová je tvořena 5-7 srostlými obratli.
Ocas se skládá ze 17-25 obratlů, které se směrem nazad postupně zmenšují.

Křídla
Jsou tvořena křídelní blánou (membránou) nataženou mezi jednotlivými kostmi křídel. Křídla mají obrovská rozpětí (od deseti do několika desítek metrů). Čím větší křídla, tím větší plocha využitelná pro vzdušné proudění!
Křídla jsou většinou velkou výhodou, ovšem i záporem, např.: když se drak musí ukrýt někde v porostu.
U draků, kteří jsou schopni žít ve vodním prostředí, jsou křídla přizpůsobená a využívána jako ploutve.

Kostru křídel tvoří:
-pažní kost (u některých druhů je to kostra přední končetiny)
-křídelní radius
-zápěstí
-palec
-čtyři velmi dlouhé prsty (jenž jsou tvořeny čtyřmi kratšími kostmi)
-prsty jsou spojeny blánou
Zajímavost: u Maďarských trnoocasých draků je tělesná stavba ramen, lopatek a křídel přizpůsobená k pohybu i po zemi. Palec a celá křídla jim slouží jako přední tlapy.

Postavení křídel:
Křídelní blána je přirostlá až ke spodní části zad draka, přiléhá ke kyčlím. Proto drak může létat v horizontální pozici. Používání hlavy a ocasu mu dovoluje velkou manévrovatelnost. To také připouští větší povrch křídel (rozhodující prvek při letu).
Zajímavost: Mnoho biologických náčrtků chybně ukazuje blánu, která je přirostlá přímo k ramenům. To je velmi důležité, protože kdyby křídelní blána byla připojena k ramenům, drak by létal pouze ve svislém postavení (hlava nahoru, ocas dolů), a to by byla velká nevýhoda pro rychlost a manévrovatelnost.

Končetiny
Každá tlapa, jak přední či zadní, je na koncích prstů opatřena drápy, ostrými jako nože na steaky.
Drápy slouží jako útočná zbraň, ale slouží také k obraně při soubojích o teritoria, samičky, o potravu. Stejně tak mohou být použity na trhání potravy na menší části, když dračice krmí svá mláďata.
Zadní končetiny jsou svou stavbou podobné končetinám savců. Na kostech zadních končetin jsou silné svaly, které drak používá při vzletu k odrazu, aby se hned ze začátku mohl dostat do co největší výšky.
Na předních končetinách jsou svaly o něco slabší, protože nejsou používány při vzletu. Jsou uzpůsobeny k uchopování kořisti, aby si ji drak mohl přenášet místa na místo a nemusel ji držet v tlamě.

Svaly

Sval (též svalovina) je orgán, jehož funkcí je umožnění aktivního pohybu živočicha nebo jen jeho části. Sval je tvořen především svalovou tkání. Všechny svaly tvoří svalovou soustavu.

Funkce svalů
Základní vlastností svalové tkáně je schopnost stahovat se, což je umožněno speciálními vláknitými strukturami uloženými v cytoplazmě všech svalových buněk - myofibrilami. Myofibrily jsou složeny z uspořádaných molekul aktinu a myosinu.
Stah svalu je podkladem pro veškerý svalový pohyb.
Svalový stah je důsledkem řetězce chemických reakcí, k jejichž proběhnutí je potřeba splnění několika podmínek, v první řadě podráždění svalu a dostatečná zásoba energie ve svalu.

Specializované funkce
V duhovce oka můžeme nalézt hladké svaly, které při větším množství světla zmenší zorničku nebo
při jeho nedostatku ji zase roztáhnou , takže do oka proniká ideální množství světla.
Vzpřimovač šupin je sval v kůži, který po podráždění vzpřímí šupinu. Signálem k jeho stahu může být pocit chladu, vzpřímením šupin dojde ke zlepšení izolační schopnosti šupinového pokryvu těla, ale
šupiny se mohou vzpřímit i v důsledku stresu a podobně.

Typy svalové tkáně
• kosterní svalovina - příčně pruhovaná
• hladká svalovina - útrobní svalovina
• srdeční svalovina - myokard

Příčně pruhovaná (kosterní) svalovina
Příčně pruhovaná svalovina se běžně označuje jako kosterní svalovina, neboť se velmi často upíná na kosti. Jsou ovladatelné vůlí a díky němu se tělo pohybuje. Stavbu kosterního svalu je možné zkoumat na několika úrovních. Kosterní sval se na první pohled skládá z těchto částí:
• svalové bříško (masitá, nejširší část)
• hlava svalu
• šlacha
• mnoho specializovaných vazivových útvarů , které usnadňují a umožňují jeho funkci

Stavba
Kosterní sval je tvořen dlouhými svalovými vlákny, která jsou tvořena jednou mnohojadernou buňkou.
Vlákna jsou obalena řídkou vazivovou pochvou. Podélně uložená příčně pruhovaná vlákna se
nazývají myofibrily, které umožňují stahování.
Každé svalové vlákno uvnitř v cytoplazmě obsahuje myofibrily, která jsou ještě rozdělena na přepážky = sarkomem (díky těmto přepážkám dostaly příčně pruhované svaly své jméno). Svalová vlákna se spojují ve snopečky a snopce (10 - 100 svalových vláken), které jsou kryté silným vazivovým obalem. Snopce se pojí ve svaly kryté pevnou a pružnou vazivovou blanou - povázkou. Na obou koncích svalu přechází fascie ve šlachy, které jsou pevně napojeny na kosti jako začátky a úpony svalů. Svalová i vazivová vlákna jsou elastická a umožňují až stoprocentní protažení své délky.
Výskyt: stěna hltanu, části jícnu, jazyk, svaly hlavy, svaly končetin

Druhy draků

Bronzový drak

Bronzový drak je menší, ale zato obratnější a rychlejší než ostatní draci. Má lesklé šupiny, které hrají duhovými barvami. Je krásné vidět ho letět a také je docela příjemné se s ním setkat. Šupiny zakrývá bahnem takže vypadá i jako nahnědlý někdy bronzový. Nerad s družinou bojuje, takže se jen výjimečně stane, že sám zaútočí. Naopak může postavám poradit. Je ovšem velice lehkomyslný a má smysl pro humor - takže jeho rady nemusí být vždycky užitečné. Většinou nemá žádný poklad ani stálé sídlo a jen tak se potuluje po světě.
Jeho dechem je oblak duhové páry, ve které ztrácejí životy pouze všechny zákonně zlé postavy a všechny zmateně zlé postavy ztrácejí stínové životy.

Stříbrný drak

Jedná se o draka úhořovitého tvaru, s hruškovitě tvarovanou hlavou. Je vzácným a obávaným obyvatelem korálových útesů. Zbarven je červeně se žlutými pruhy. Má kratičké končetiny, ale na břeh vylézá jen v případech krajní nouze a i tak se příliš nevzdaluje od vody. Jedná se o draka velmi zlého a zlomyslného. Může-li potopit nějakou loďku, nebo někoho sežrat, tak to udělá. Je velice chytrý, proto neriskuje a útočí pouze na jistotu a s překvapením. Jeho zvláštními útoky jsou barva a jed. Barvu vypouští při útoku a sám se v ní velmi dobře orientuje pomocí ultrazvuku. Postavy bojující v barvě mají postih, jakoby bojovaly ve tmě + postihy za boj pod vodou. Jed se ukrývá v jeho ostrých zubech. Postava pozná, že je otrávena. Lze ho neutralizovat pouze hraničářským kouzlem neutralizuj jed. Jed patří k velice drahým a vyhledávaným. Je vzácnou alchymistickou surovinou.

Mosazný drak

Jeho tělo je podobné kouli s velkou placatou hlavou a krátkýma nožičkami. Jedná se o jeden z nejmenších druhů draků. Žijí v bažinách, jejichž výpary mají neblahý vliv na jejich inteligenci. Jsou leniví. Nejraději se válí v bahně - pokud možno celý den. Nikdy neútočí jako první a je apatický k jakémukoliv příchozímu až do prvního útoku. Zvláštním útokem bahňáka je závan apatie - válečník přestane bojovat a pokud ho někdo neprobere (útok, čpavek aj.), zůstane zde sedět navždy. Jinak se živí hlavně rašelinou, houbami a bahenní travou, ovšem rád si zpestří jídelníček i volně ležícími dobrodruhy.

Zlatý drak

Zlatý drak je nejsympatičtější ze všech existujících draků. Je velice inteligentní. Má zlaté šupiny, které jsou samy o sobě magické; proto se nedají prorazit obyčejnými zbraněmi, a i kouzelnými je těžké zlatého draka zasáhnout.
O zlatém drakovi se toho příliš neví. Ani mudrci, kteří dobře znají život a zvyky draků, se nemohou shodnout na tom, jestli je zlatých draků víc, nebo jestli ve skutečnosti existuje jenom jeden jediný Zlatý drak. Říká se totiž, že Zlatý drak je patriarcha, prapředek všech draků; a že čas od času přichází na zem. Zajímá se o lidi a je kronikářem jejich rodu; ví o nich i o jejich dějinách mnoho a navštěvuje je někdy ze zvědavosti, někdy s nějakým důležitým posláním.

Ledový drak má tělo porostlé modrými šupinami. Je krutý, vypočítavý a chladný; k malým drobným bytostem (jako jsou například lidé) má odpor, ale zároveň si váží věcí, které od nich pocházejí, protože ví, že lidé jsou často dobří řemeslníci. Žije zpravidla ve vysokých horách, kde má v ledu vysekané často velice rozlehlé doupě (nebo spíše palác). Má sběratelské sklony. Víc než samotného zlata si váží cenných věcí, a to takových, které jsou jednoduché, čisté a studené: miluje umně zpracované sklo a průzračné drahokamy, věcí ze stříbra a chladné zbraně. Ve své sbírce má často vzácné meče, které patřily dávným legendárním hrdinům.
Dechem ledového draka je palčivý mráz.

Rudý drak

Vyskytuje se většinou v sopečných oblastech. Je teplomilný a často žije v kráterech činných sopek a brodí se lávou, která mu nahrazuje koupel. V ohrožení je jen tehdy, když se ocitne v samém epicentru výbuchu sopky, ovšem nikoli žárem, nýbrž rychlostí, s jakou ho výbuch vymrští vzhůru. Taková událost ho notně pošramotí a rudý drak má pouze 80% pravděpodobnost, že ji (s četnými zraněními) přežije.
Vzhledem k tomu, že všechna ostatní místa mu připadají nepříjemně studená, rudý drak vylétá na lov jen zřídka a jen co se nasytí, rychle se vrací do své oblíbené lávy. Pokud sopka vyhasne, vydá se hledat jinou, takže rudého draka někdy můžeme potkat i v netradičním prostředí. Rudý drak shromažďuje poklad z drahých kamenů vyvržených sopkou. O poklad se příliš nebojí, protože oblast jeho výskytu je zřídka navštěvovaná lidmi.
Rudý drak chrli žhavou směs, která je trochu podobná lávě.

Modrý - vodní drak

Vodní drak je jedním z mála tvorů, kteří jsou schopni dlouhého pohybu ve všech třech živlech. Vodní drak je schopen dýchat libovolně dlouho pod vodou a právě tak i na suchu. Živí se převážně většími rybami, kraby, chobotnicemi a jinou mořskou havětí. Pod mořem má velký poklad shromážděný z potopených korábů. Lidí si většinou nevšímá, leda by mu začali příliš pustošit lovecký revír. Na souši obvykle žije na vlhčích a stinnějších místech, například v hlubokém lese.

Černý drak

Černý drak žije mezi hvězdami. Jak vypadá jeho sídlo, to nikdo neví a vyprávějí se o tom jen rozporuplné legendy. Černý drak má neuvěřitelně ostrý zrak, a proto ví o všem, co se kde ve světě šustne. Když slétá dolů, do světa, činí tak v obrovských spirálách a někomu s rovněž dobrým zrakem může ve velké výšce připomínat obrovského netopýra. Na pohled je tento drak velmi majestátný; celý černý s lesklými černými pařáty a velkýma zlatýma očima. Na svět přilétá většinou po soumraku, a pokud je bezměsíčná noc a on přimhouří oči, je téměř neviditelný.
Černí draci jsou velmi vzácní, často ale zasahují do záležitostí světa, protože toho o něm hodně vědí, a snaží se o udržování jakési rovnováhy, ostatním tvorům většinou nepochopitelné. Draci si je často berou jako soudce ve svých sporech.

Zelený lesní drak

Žije v jehličnatých a listnatých lesích mírného pásu. Sídlo mívá v nějaké hoře, sám ovšem tráví většinu času na lovu. Je velmi žravý. Jeho žravost je taková, že po nějaké době klesne hustota okolní lesní zvěře natolik, že ho již začíná zmáhat lov na osamělé kusy a cítí se nenasycen. Pak se zelený drak obvykle stěhuje o horu dál a začíná ničit nový lovecký revír, zatímco ten starý se pomalu vzpamatovává.
Pokud na sebe narazí dva zelení draci stejného pohlaví, setkání obvykle přežije jen jeden a většinou to také odnese pěkný kus lesa.

Toto jsem našla někde na netu, ale pravděpodobně to jsou druhy "vymyšlené" pro pravidla nějaké fantasy hry, proto jsem to trošku upravila, aby to bylo pro vás srozumitelnější.

zdroj: https://fantasy-4ever.blog.cz/0810/druhy-draku

Drakologie podle Harryho Pottera

1. Čínský Ohniváč
2. Hebridský černý drak
3. Maďarský tnoocasý drak
4. Norský ostrohřbetý drak
5. Novozélandský opálooký drak
6. Obyčejný velšský zelený drak
7. Peruánský zmijozubý drak
8. Rumunský dlouhorohý drak
9. Švédský krátkonosý drak
10. Ukrajinský žleznobřichý drak

- taktéž existuje mnoho hybridnách dračích plemen, z nich nejznámější jsou:
1. Sibiřský srstnatý drak
2. Obojživelný ostrovní drak
3. Brazilský hnědý/zelený bahenní drak
4. Japonský hadoviý drakk

Dále tu máme vzácné téměř vyhynulé druhy:
1. Polární stříbrný drak
2. Severoamerický duhový opeřený drak

poté máme 5 druhů kovových draků:
1. Zlatý drak
2. Stříbrný drak
3. Bronzový drak
4. Měděný drak
5. Mosazný drak

a podlední skupinu barevné draky:
1. Zelený drak
2. Bílý drak
3. Černý drak
4. Mordý drak
5. Rudýdrak

Čínský Ohniváč "lví drak"

Jediný orientální drak má výjimečně pozoruhodné vzezření.Je pokryt hladkými purpurovými šupinami a kolem hlavy s velmi tupým čenichem a neobvykle vystouplýma očima ho zdobí věnec zlatých špičatých hrotů. Své jméno ohniváč získal díky hřibovitým plamenům, které mu vyrážejí z nozder, je-li rozzuřen.Jeho váha se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi tunami a samice jsou větší než samci.Vejce jsou zářivě karmínová se zlatými skvrnami a jejich skořápky jsou velice ceněny jako pomůcky pro čínské čáry a kouzla.

Ohniváč je agresivní, vůči vlastnímu plemeni je však tolerantnější než většina ostatních draků a dokáže se někdy smířit s tím, že své území sdílí až s dvěma dalšími draky. Pochutná si na většině savců,přednostně loví prasata a lidi.

Jeho vejce jsou se zlatými skvrnami.

Je velmi dobrý letec. Ale jen na krátké vzdálenosti. Moc dlouho nevydrží. Čínští Ohniváči jsou svým létáním bez křídel proslulí, ovšem v dnešní době je velká většina jedinců tohoto druhu okřídlená, neboť jejich geny v sobě mají zakódované informace pro růst křídel (tento jev se dá považovat za genetickou mutaci.)

Chrlí oheň a je to nejzdatnější drak v plivání a vydechování ohně.

Hebridský černý drak

Je to britský drak a má velmi velkou agresivitu(víc než Velšský zelený). Jediný exemplář vyžaduje teritorium až jednoho sta čtverečních mil. Dosahují délky až 30 stop (9,14 metrů), váží 2-4 tuny. Podél hřbetu se mu táhne hřeben nízkých velice ostrých destiček, má drsné černé šupiny s jasně purpurovými oky,. Křídla má do tvaru netopýra. na konci ocasu má šípovitý bodec, kterým dokáže zabít na jednu ránu. Hebridský černý drak se většinou živý vysokou zvěří, psi a kusy dobytku.
Je to průměrný letec a nenávidí vodu.
Chrlí kyselinu.
Kouzelnický klan Mc Fustyových,který na Hebridských ostrovech sídlí již celá staletí, se tradičně hlásí k zodpovědnosti za péči o tyto domorodé draky.

Maďarský trnoocasí

Maďarský trnoocasý drak,který je považován za nejnebezpečnější ze všech dračích plemen,má černé šupiny a vzhledem připomíná ještěra. Má žluté oči, bronzově zlaté rohy a podobně zbarvené ostré trny, které vyčnívají z dlouhého ocasu. Patří k drakům, kteří dokážou chrlit oheň na největší vzdálenost až na padesát stop (a proto patří k těm nejlepším, co chrlí oheň do veliké vzdálenosti(15,24 m)).
Jeho vejce mají barvu cementu a obzvlášť pevnou skořápku; mláďata se z nich dostávají za pomoci svého ocasu, jehož trny jsou při vylíhnutí plně vyvinuté.
Maďarský trnoocasý drak se živý kozami, ovcemi, a kdykoli je to možné, i lidi.

Norský ostrohřbetý

Norský ostrohřbetý drak se vzhledem velice podobá svému troocasému příbuznému, pouze místo trnů na ocase se vyznačuje obzvláště výrazným hřebenem uhlově černých destiček na hřbetě. Je výjimečně agresivní i vůči svému vlastnímu druhu a patří dnes k vzácněji se vyskytujícím dračím plemenům. Je známo, že je schopen napadat většinu velkých suchozemských savců; navíc, což je na draka neobvyklé, se ostrohřbetý drak s oblibou krmí i vodními živočichy, díky tomu je i dobrý plavec. Jistá nepotvrzená zpráva uvádí,že roku 1802 nedaleko norského pobřeží ostrohřbetý drak uchvátil a odnesl velrybí mládě.
Vejce ostrohřbetých draků jsou černá a schopnost chrlení ohně se u mláďat vyvíjí dříve než u jiných plemen (mezi prvním a třetím měsícem věku).
Je velmi vzácný.

Novozélandský opálooký

Opálooký drak pochází z Nového Zélandu,jsou však známy případy jeho migrace do Austrálie v situacích, kdy je v jeho rodné zemi nedostatek volného teritoria.
Nesídlí v horách,ale v údolích,což je pro draky neobvyklé. Jako drak střední velikosti (od dvou do tří tun) je snad nejkrásnějším dračím plemenem. Má perleťově duhové šupiny a lesklé mnohobarevné oči bez zorniček, kterým vděčí za své jméno.
Je vynikající letec a proto rád riskuje a při letu zkouší extrémní variace. Ze země to vypadá jako by ve vzduchu tančil.
Toto dračí plemeno chrlí nesmírně intenzivně rudé plameny, i když na dračí poměry není nijak zvlášť agresivní a jen zřídkakdy zabíjí, nemá-li hlad. Jeho oblíbenou potravou jsou ovce, známe ovšem případy, kdy napadl i větší kořist. Řádění draka, který koncem 70. let tohoto století zabil obrovské množství klokanů, se připisovalo opálookému samci,kterého z jeho domovského území vyhnala dominantní samice.Vejce opálookých draků jsou světlešedá a neopatrní mudlové si je snadno mohou splést se zkamenělinami.

Obyčejný Velšský Zelený

Velšský zelený drak dobře splývá se svěží bujnou trávou své domoviny, přestože sídlí ve vyšších horských oblastech, kde byla v zájmu jeho zachování zřízena rezervace. Odhlédneme-li od takzvaného ilfracombského incidentu, patří toto plemeno k nejméně nebezpečným drakům; stejně jako jeho opálooký příbuzný se nejraději živí ovcemi, a není-li vyprovokován, lidem se cílevědomě vyhýbá.
Charakteristický je pro něj snadno rozeznatelný a překvapivě melodický řev.
Oheň chrlí v tenkých pramíncích.
Vejce velšského zeleného draka jsou zemitě hnědá,se zelenými skvrnami. Je průměrný letec a dobrý plavec na kratší vzdálenost.

,Peruánský zmijozubý

Je nejmenším ze všech známých draků, ale nejrychlejším letcem umí velmi dobře manévrovat. Peruánský zmijozubý drak dosahuje délky jen asi patnácti stop (4,57 m) a má měděné lesklé hladké šupiny s černým hřbetním pruhem. Rohy jsou krátké a zuby neobyčejně jedovaté. Zmijozubý drak se obvykle živí kozami a kravami, má však natolik v oblibě lidskou potravu,že bylo Mezinárodní sdružení kouzelníků koncem 19.století nuceno vyslat vyhlazovací četu,aby populaci zmijozubých draků redukovala, neboť se začali nebezpečně rychle přemnožovat.
Vejce mají matnou měděnou barvu.
Je vynikající letec a mezi dračími plemeny je nejrychlejší.
Chrlí oheň a jeho sliny jsou jedovaté.

Rumunský dlouhorohý drak

Rumunský dlouhorohý drak má své území v nejvýznamnější dračí rezervaci na světě, kam se sjíždějí kouzelníci všech národností studovat nejrůznější dračí plemena zblízka.Taky se ale najdou tací, kteří sídlí v horách. Má tmavozelené šupiny a třpytivé zlaté rohy, jimiž svou oběť probodne a rozpárá, než si ji upeče k snědku.
Těchto draků rok od roku ubývá, proto jsou předmětem intenzivního chovatelského programu. Jejich rohy se totiž hodí do všelijakých lektvarů pozor, jenom rozdrcené. Především díky obchodu s jejich rohy,které jsou dnes klasifikovány jako obchodovatelný materiál kategorie B. A taky slouží jako trofej pytlákům.
Jsou to průměrní letci. Ne moc rychlí a ani vytrvalí.
Chrlí kyselinu.

Švédští krátkonosý draci

Švédští krátkonosý draci jsou atraktivně vyhlížející stříbrnomodří tvorové. Svá sídla si staví v divokých a neobydlených oblastech. Nejraději horských. Jejich kůže je používaná na výrobu ochranných rukavic a štítů. Nejsou to ale žádní zabijáci - zabijí nejméně lidí ze všech plemen draků. Zřejmě to je proto, že žijí v neobydlených oblastech.
Švédský krátkonosý drak není moc rychlý v létání. Ale je to vytrvalec. Rád plave a jsou dokonce i tací, kteří si svá obydlí budují ve vodě nebo dokonce i pod vodou.
Tento drak chrlí oheň s jasně modrým plamenem, ale jsou i tací, kteří dokáží chrlit led nebo ledové krystalky.

Ukrajinský Železnobřichý

Největší dračí plémě, železnobřichý drak, dosahuje podle potvrzených pramenů váhy až šesti tun.Je obtloustlý a létá pomaleji než zmijozubý či dlouhorozí draci, přesto je nesmírně nebezpečný;dokáže svou vahou rozdrtit budovy, na nichž přistane. Raději dávají přednost chůzi.
Šupiny má kovově šedé,oči tmavorudé a spáry obzvlášť' dlouhé a ostré, dali by se zařadit do kovových draků. Železnobřiší draci jsou pod nepřetržitým dohledem ukrajinských kouzelnických institucí od roku 1799,kdy jeden z nich unesl z černého moře celou plachetnici (naštěstí bez posádky).
Železnobřiší draci dokáží pořádné vychrlit oheň - až několik set metrů daleko.

Polární stříbrný

Toto plemeno se těžko pozoruje a patří mezi nejméně prozkoumané druhy. Středně nebezpečný. Jediný drak, který má rád oblast okolo polárního kruhu. Ve svém domovském prostředí je těžko rozpoznatelný, jelikož dokonale splývá s prostředím. Má stříbrno-bílé zbarvení a jasně modré oči dva dlouhé rohy na zátylku.Patří ke středně velkým plemenům draků a váží 3 až 4 tuny. Živý se tučňáky, tuleni a kosatkami.
Vejce jsou bílá s tyrkysovými skvrnkami.
Jako letec je hodně vytrvalý a též jeden z mála draků, který dokáže i plavat v tomto ohledu je nepřekonatelný a jako jediný má vodu opravdu rád.
Nechrlí oheň, ale led, ledové krystaly nebo sníh. Výjimečně ledový plyn světlounce modré nebo bílé barvy.

Severoamerický duhový opeřený

Jeden z nejmagičtějších draků vůbec. Patří mezi středně velké draky váží okolo tří tun. Povrch těla je pokryt jemným peřím blíže nespichované barvy, ale při celkovém pohledu vytváří dojem duhově měnícího se povrchu. Jediný, který odmítá lidské maso. O jeho životě se ví dost málo. Mnoho lidí vypsalo odměnu za jakoukoli informaci o tomto dračím plemeni Pár jedinců žije v dračí rezervaci v USA a pár i v Evropě. Informace o nich jsou přísně tajné.
Vejce jsou atramentově modré barvy. Živí se bizony, kozami, krávami a jinými volně žijícími zvířaty.
Je to výborný letec, kromě křídel používá svou obrovskou magickou sílu a manévrovací schopnost. V minulosti se dokonce vědělo o případech, kdy pomáhal lidem, dnes je to už téměř mýtus.
Chrlí bílí oheň, ale jeho dech může mít i podobné účinky jako slzy fénixe.

Japonský hadovitý

Jak již vypovídá ze jména draka, pochází z jižního Japonska. Vznikl křížením Čínského draka a draka rudého.
Svým tělem připomíná hada s křídly a dlouhým ocasem, pokryté červenými a černými šupinami. Čichové orgány splývají s hlavou, která není nijak ostře tvarovaná, je spíše kulatá a plochá. Oči jsou ploché s podlouhlými zornicemi.
Jeho domovem jsou husté lesy a hory, údolím se vyhýbá. Jako jeden z mála draků se na malém počtu může vyskytovat ve velkém počtu. Je velmi společenský.
Není nijak rychlý letec, zato je schopný urazit velkou vzdálenost najednou.
Jeho vejce jsou zelená s černou kresbou plamenů.
Loví ve skupinách po dvou až třech dracích větší kořist lidi výjimečně pokud se jim zatoulají do teritoria.
Chrlí Nesmírně intenzivní zelené plameny.

Sibiřský srsnatý

Anglicky: Siberian Shaggy dragon
Je jeden z nejpočetnějších kříženců. Vznikl volným křížením Rumunského dlouhorohého a Ukrajinského železnobřichého draka. Dněšní kříženci už nevznikají přímým křížením (takový drak by vyhynul). Dnešní draci jsou už dávno potomky těchto dvou uznávaných plemen
Charakteristika:
- žije v severním Rusku (na Sibiři), v Arktidě a Antarktidě
- drak větší vělikosti (až 4 tuny)
- vyvinula se u nich bílá, půl metru dlouhá srst
- na první pohled je nemotorný, ale umí rychle běhat
Vejce:
- bílá, zespodu tečkovaná
- ve sněhu jsou skvěle maskovaná
- odvážní lidé tato vejce kradou ze dvou důvodů:
1) ze žloutků se vyrábí lahodný nápoj - DRAČÍ KOŇAK
2) zabraňují přemnožení tohoto dračího plemene
Pokrm:
- lední medvědi, mroži, tuleni, lidé
- neloví ze vzduchu jako vštšina draků, ale využívá moment překvapení
Létání:
- má křídla, ale kvůli sněhovým bouřím by si je mohl poničit
Chrlí:
- led, ledové krystalky, sníh

Obojživelný ostrovní

Anglicky: Amphibious Insular dragon
Je velice vzácné hybridní plemeno. Jeho počet je asi 20 kusů, ale mozí trví, že jich je až 50. Vzniká křížením Novozélandského opálookého a Peruánského zmijozubého draka v rezervacích ve volné přírodě se tyto plemena nevyskyskytují na stejném místě.
Charakteristika:
- je malý a má fialovou barvu
- má velký objem plic, díky tomu může pod vodou setrvat až 10 minut
- k plavbě používá zadní končetiny s blánou, ocas a hlavně křídla
- křídla používá k odrazům ve vodě
- drak prudce zabere a zrachlí až na čtyřnásobek
- žije na Galapágách
- nemohou se samostatně rozmnožovat, a tak se musí křížit laboratorně
Vejce:
- fialová
- lidé se snaží, aby se jejich počet zvýšil, ale naprostá většina vajec se neuchytí
- navíc - mláďata těchto draků jsou málo odolná vůči dračím nemocem
Pokrm:
- mořští živočichové
Létání:
- rychlý letec
Chrlí:
- oheň
- tmavě rudé plameny

Brazilský bahenní hnědý drak

Anglicky: Brazilian Mud Brown dragon

- vznikl zkřížením samice Maďarského trnoocasého a samce Hebridského černého draka
Charakteristika:
- hnědě zbarvené šupiny, které jsou silné a tvrdé
- drápy a rohy jsou dosti měkké oproti jiným drakům
- většinu dne se skrývá v bažině, kde čeká na svou kořist
Vejce:
- tmavě hnědá
- samice jim může naklást až 15
- brazilské dračí instituce dávají za každé odevzdané vejce 10 000 brazilských realů
Pokrm:
- především lidé
Létání:
- vynikající letec
Chrlí:
- hnědá kyselina

Brazilský bahenní zelený drak

Vznikl zkřížením samce Maďarského trnoocasého a samice Hebridského černého draka. Je to nejpočetnější z dračích kříženců.
Charakteristika:
- jasně zeleně zbarvené šupiny
- na šupinách má pruhy podobné tygřím
- jeho rohy jsou stříbrné
- žije v pralesích podél toku řeky Amazonky
Vejce:
- tmavě zelená
- mají schopnost být v případě nebezpečí neviditelná
Pokrm:
- dravé šelmy
- nepohrdne ani lidmi
Létání:
- vynikající letec
Chrlí:

- zelená kyselina

Draci podle "Jak vycvičit draka"

Night Fury - Noční běs

Pekelný potomek ohnivého blesku a samotné smrti.

Útočnost 15
Rychlost ​​ 20
Obrnění 18
Palebná síla 14
Počet výstřelů 6
Jed 0
Síla čelisti 6
Tajemnost 18

Drak, kterého ještě nikdy nikdo nezabil a dříve ani neviděl.
Hravý, inteligentní.
Povaha druhu je nepřátelská k lidem i k ostatním drakům.
Chováním se podobá kočce. Vzhledem mlokovi.
Mrštný štíhlý drak, v noci neviditelný díky zbarvení.
Za tmy se orientuje díky echolokaci.
Noční Běs, rychlost neznámá, velikost neznámá, pekelný potomek ohnivého blesku a samotná smrti.
Nikdy se s ním neměřte, máte jedinou šanci, schovat se a modlit ať Vás nenajde.

Takový býval popis v Lexikonu draků dříve. Nyní, díky Bezzubkovi, víme o jeho druhu docela dost.
Musíte získat jeho důvěru a pozornost.

Rozpětí křídel 18 metrů
Počet drápů 16
Zvláštnost Vysouvací zuby
Typ palby Plazma
Nesnáší úhoře Ano

Skrill - Skřipouch

Drak, který je znakem kmene Berserkerů.
Nepřátelský, neochočitelný, inteligentní.
Tento drak neumí chrlit oheň, stahuje blesky z nebe, koncentruje je a pak použije a to i po delší době.
Mrštný ohebný velký drak, kterého najdeme, podle zvýšeného počtu blesků v jeho okolí.
I zamrzlí v ledu dokáže přežít po desetiletí.

Útočnost 14
Rychlost ​​ 43770
Obrnění 10
Palebná síla 12
Počet výstřelů 4
Jed 0
Síla čelisti 5
Tajemnost 18

Deadly Nadder - Nodr Smrťák

Nodři jsou rychlí a hodně mrštní, musíte být rychlejší a mrštnější.

Nodři jsou loajální, oddaní a samozřejmě smrtelní.
Trny od krku až po konec ocasu jsou jejich zbraní.
Jsou ale také téměř posedlí vzhledem, a tak se neustále probírají.
Chováním dosti připomínají ptactvo.
Mají nejrůznější zbarvení.
Mají nejžhavější plamen ze všech draků, který je na bázo hořčíku.

Útočnost 10
Rychlost ​​ 8
Obrnění 16
Palebná síla 18
Počet výstřelů 6
Jed 16
Síla čelisti 5
Tajemnost 10
Délka 9 metrů
Počet drápů 10
Zvláštnost Nejžhavější plamen
Typ palby Ohéň
Nesnáší úhoře Ano

Stormcutter

Velmi velký a štíhlý drak s neobvyklými štíty na hlavě, dlouhými ostny na zádech a čtyřmi křídly.
Dokáže velmi dobře létat. Ocasní ploutve jsou podobné Nočnímu Běsovi.
Má vyšší počet výstřelů než ostatní draci.

Útočnost 6
Rychlost ​​ 8
Obrnění 4
Palebná síla ?
Počet výstřelů 8
Jed 0
Síla čelisti ?
Tajemnost ?

Timberjack

Drak s obřími křídly, kterého je téměř nemožné se dotknout.
Velmi dobře plachtí a zdržuje se ve skupinách.
Svými křídly skosí vše co mu přijde do cesty, je jako obří sekačka a tak je nemožné mu uniknout.

Útočnost 10
Rychlost ​​ 12
Obrnění 8
Palebná síla 10
Počet výstřelů 8
Jed 0
Síla čelisti 3
Tajemnost 13

Rumblehorn

Drak, něco mezi prasetem a nosorožcem.
Kterého na tajemnost zřejmě moc neužije.
Má dobrý čich. Jinak obří zvíře, které neužije pro zábavu.
Je to nový Kliďasův drak, který pomůže v boji.

Útočnost 11
Rychlost ​​ 7
Obrnění 12
Palebná síla 11
Počet výstřelů 4
Jed 0
Síla čelisti 5

Speed stinger

Rychlí, agresivní, inteligentní.
Útočí za soumraku, přespávají v jeskyních.
Následují svého vůdce a jedem dokáži paralizovat člověka i draka na hodiny i dny.
Mají velmi malá křídla neuzpůsobená k letu.

Útočnost 12
Rychlost ​​ 30
Obrnění 10
Palebná síla 0
Počet výstřelů 0
Jed 15
Síla čelisti 5
Tajemnost 30

Gronckle - Garvan

Drak jehož ocas a hlavu rozezná jen skutečný dračí terenér.
Jeho kůže je velmi pevná a pružná.
Chrlí žhavou lávu, ze které lze případně vytvořit Gronckle železo.
Má velmi malá křídla, takže let na něm není jen tak pro každého.
Živý se kameny, protože patří do Kamenné třídy, ale mláďata si pochutnají i na rybách.
Tento drak si patrně velmi rychle odvykne boji.
Je imunní proti dračímu kořeni.

Útočnost 8
Rychlost ​​ 4
Obrnění 20
Palebná síla 14
Počet výstřelů 6
Jed 0
Síla čelisti 8
Tajemnost 5

Whispering Death - Plíživá smrt

Drak, který má několik řad rotujících zubů a projde vším včetně kamení.
Stále hladový a jen těžko zvládnutelný.
Říká se, že umí jen dvě věci: zabíjet a zabíjet.
Není právě oblíbencem vesničanů, zvláště když dělá tunely pod vesnicí.
Má velmi zvláštní typ palby.
Její slabostí je denní světlo, proto se drží pod zemí.
Ostny dokáže střílet z jakékoliv části těla.
Mláďata se vrací na místo, kde se vylíhla.

Útočnost 8
Rychlost ​​ 7
Obrnění 7
Palebná síla 3
Počet výstřelů 1
Jed 2
Síla čelisti 4
Tajemnost 10

Hotburple

Líný, celkem pomalý, velký drak. Podobný Garvanovi.
Zaspí co může.Živý se kamením.

Útočnost 8
Rychlost ​​ 4
Obrnění 20
Palebná síla 14
Počet výstřelů 6
Jed 0
Síla čelisti 8
Tajemnost 5

Scauldron - Gejzírník

Na své oběti chrlí vařící vodu. Obří drak, který v žaludku ohřeje vodu až na bod varu. Má rád ryby a s jejich pomocí je snadné ho ochočit.
Na souši jeho kůže vysychá.

Útočnost 10
Rychlost ​​ 6
Obrnění 6
Palebná síla 14
Počet výstřelů 14
Jed 10/-10
Síla čelisti 4
Tajemnost 10

Thunderdrum - Hromohlas

Drak, který nechrlí ohéň, má zvukuvé rány.
Říká se, že má sílu od samotného Thora.
V ohrožení vydává Hromohlas ohlušující řev, který zabíjí všechno živé v jeho dosahu.
Samotářský drak obývající jeskyně a temné laguny.
Pohybuje se však i ve skupinách.

Útočnost 12
Rychlost ​​ 14
Obrnění 10
Palebná síla 16
Počet výstřelů 6
Jed 0
Síla čelisti 7
Tajemnost 8

Bewilderbeast

Obří Alfa král všech draků Bewilderbeast.
Tento drak nechrlí ohéň, ale led.
Postavil obří hnízdo, kde chrání draky před Dragem.
Kontroluje všechny mimo mláďata - ta neposlouchají nikoho.
Problémem je, že není jediný. Proto rozhodnout, který bal jako Alfa vůdce narozen je těžké.

Útočnost 50
Rychlost ​​ 6
Obrnění 38
Palebná síla 60
Počet výstřelů 8
Jed 0
Síla čelisti 48

Sea Shocker

Další z draků, které Valka ovládá, a které hlídá Bewilderbeast.
Jde o vodního draka, takže nás nepřekvapí, že přijde z hlubin moře.
Zachránil Bezzubku, když spadl do vody.

Útočnost 18
Rychlost ​​ 16
Obrnění 20
Palebná síla 7
Počet výstřelů 12
Jed 14
Síla čelisti 8
Tajemnost 10

Monstrous Nightmare - Děsovec obludný

Kdysi se Bork udatný řídil pravidlem, když vidíš draka, tak na něj rovnou skoč.
To ale ještě nevěděl, že Děsovec obludný umí celé tělo pokrýt plameny.
S pomocí slin, které si rozetře po těle umí celý vzplanou kdy chce.
O tuto schopnost může všech přijít při velké únavě.
Nejlepší je mu projevit úctu.
Je velmi rychlí a má velkou palebnou sílu.
Umí též udělat vzduchový výbuch pomocí křídel.
Říká se, že se s ním snadno létá, ale přesto potřebujete dost talentu.

Útočnost 15
Rychlost ​​ 16
Obrnění 12
Palebná síla 15
Počet výstřelů 10
Jed 0
Síla čelisti 6
Tajemnost 9

Terrible Terror - Hrůzák hrozivý

Nejmenší z draků, ale o nic méně dravej.
Má velikost jezevčíka.
Vykrádá často spíže.
Tenhle prcek se velmi rád pohybuje v četných skupinách.
Když mu dáte najíst, tak piknik odvolejte.
Než vypálí, tak uslyšíme takové malé zasyčení.
Trénovat ho můžeme začít s malou lesklou věcí.
Hrůzáčci jsou velmi teritoriální, takže se vrátí domů ať je vypustíme kdekoliv.

Útočnost 8
Rychlost ​​ 10
Obrnění 6
Palebná síla 12
Počet výstřelů 10
Jed 12
Síla čelisti 2
Tajemnost 12

Fireworm - Ohniváčci

Královna Ohniváčků si střiží své hnízdo a rozhodně bychom jí do něj neměli chodit.

Útočnost 16
Rychlost ​​ 12
Obrnění 15
Palebná síla 30
Počet výstřelů 6
Jed 0
Síla čelisti neznámá
Tajemnost 0

Typhoomerang

O drakovi toho moc nevíme.

Útočnost 14
Rychlost ​​ 20
Obrnění 12
Palebná síla 17
Počet výstřelů 10
Jed 0
Síla čelisti 6
Tajemnost 6

Rudá smrt

Obří královna hnízda, která vládla drakům, kteří napadali Blp.
Má více malých očí a velké nozdry - spoléhá na sluch a čich.
Má pancéřovanou hlavu a ostnatý nebezpečný ocas.

Útočnost 28
Rychlost ​​ 7
Obrnění 30
Palebná síla 27
Počet výstřelů 9
Jed 0
Síla čelisti 22
Tajemnost 2

Gruff

Tohoto draka zachránila Valka z pasti, která ho oslepila.
Umí měnit barvu kůže.

Útočnost 18
Rychlost ​​ 4
Obrnění 16
Palebná síla 18
Počet výstřelů 13
Jed 0
Síla čelisti 7
Tajemnost 5

Hideous Zippleback - Ohavnej Zipák

Jedna hlava vydechuje plyn a ta druhá ho zapaluje.
Hodně se schovávají.
Když je chceme ochočit, musíme krmit obě hlavy na ráz.
Jako první je našel Willy, chlupatý mazlíček Borka Udatného.
Jeho plyn je nedýchatelný.

Útočnost 12
Rychlost ​​ 10
Obrnění 10
Palebná síla 14
Počet výstřelů 6
Jed 0
Síla čelisti 6 (2x 3)
Tajemnost 22

Changewing - Žíravec

Drak splívající s pozadím jako chameleon.
Jeho velce připomínají kameny štěstí.
Plive žhavou kyselinu. A to i již čerstvě vylíhnutá mláďata.
Žíravci loví ve smečkách jednu oběť všichni dohromady jako vlci.
Dokážou zahubit i celého draka.
Velmi rádi však napodobují lidské chování, takže před nimi nerozděláváme v zásadě oheň.

Útočnost 9
Rychlost ​​ 14
Obrnění 1
Palebná síla 12
Počet výstřelů 10
Jed 0
Síla čelisti 2
Tajemnost 20

Dýmající Smokebreath

Mlhové monstrum kradoucí železo.
Draci Smokebreath, si staví hnízda ze železa, které sváří k sobě.
S tímhle drakem už byla nejedna potíž, ikdyž se o něm moc nemluví.
S jejich pomocí lze porazit i celou flotilu.

Útočnost 4
Rychlost ​​ 8
Obrnění 6
Palebná síla 6
Počet výstřelů 3
Jed 0

BoneKnapper - Kostilam

O tomhle drakovi moc nevíme.
Až na to, že nosí oblek, takové brnění z kostí mrtvích draků.
Když není kompletní, tak nemůže řvát (což jak uznáme je k vzteku).
Jeho kůže je velmi tenká a tak by byl bez obrnění zranitelný.
Jistě nepostrádá ani velkou palebnou sílu,
kterou ho podle Tlamouna máme zastrašit my.

Flightmare

Drak ohlašující se řevem smrtky, který prolétá vesnicí jednou za 10 let.
Drží se totiž při toku řeky, ve které jsou zářící řasy - jeho potrava.
Problémem je, že při tom zničí všechno co je po cestě.
Své oběti paralizuje "mlhou" a pak útočí.
V současné době už je na Blpu excelentní bunkr Rafany a Ťafana, takže se není čeho bát.

Snaptrapper

Překrásný čtyřhlavý drak, který vypadá jako exotická rostlina.
Svoje oběti přiláká na vůni čokolády.
Může naráz shodit všechny drápy i ostny, ale všechno mu zase doroste.
A miluje déšť a hraní si v blátě.

zdroj: https://bookofdragons.iplace.cz/

chyby v textu opravil team paranormal-activity