Mungún Galli 

Od nepaměti žili domorodí obyvatelé severovýchodní Austrálie ve strachu před obrovským ještěrem, který dosahoval údajné délky devět metrů. Říkali mu "Mungún galli" a hrůzostrašná vyprávění o něm si předávají z generace na generaci. Žije sice na pevné zemi, ale vodní tok či snad jezero není pro něj vůbec žádnou překážkou. Smrtelně zaútočí rychlostí blesku z nějakého úkrytu. Bezrozpaků zaútočí i na člověka. Svou kořist uchopí do tlamy, která je vyzbrojena ostrými zuby a trhá s ní ze strany na stranu, tak dlouho až ji udolá. Původní obyvatelé Austrálie tvrdí že žije někde v pralesích poloostrova Cape York. Žije skrytě a jen čas od času pronikne z příšeří temné džungle zpráva o tom, že se s ním opět někdo střetl. V roce 1979 spatřil tohoto draka australský herpetolog Frank Gordon. Měl tehdy velké štěstí, obrovský ještěr se vzdálil, aniž by ho napadl. Na základě tohoto pozorování, byla zorganizována expedice za podpory ředitele Mount York Natural History Musea..Rexem Gilroyem. Této expedici se však tohoto tvora nepodařilo vypátrat, shromaždili ale další informace od místních obyvatel, bohužel ani další expedice, které se o tohoto ještěra zajímaly, nepřinesly žádné očekavající výsledky. Vraťme se však k popisu onoho tajemného queenslandského draka, který odpovídá obrovskému varanu. Dnes je všeobecně známo, že na ostrově Komodo přežívá jedinečný druh obrovského varana, který neváhá zaútočit ani na člověka. Číhá v úkrytu na stezkách, svou oběť smete k kzemi svým ocasem a pak ji zdolá čelistmi. Nejsou vyjímečné a potvrzené zprávy, že tento varan zaútočil přímo ve vesnici. Velikost těchto varanů dosahuje asi něco okolo tří metrů, snad se vyskytují i větší jedinci, některé informace by tomu skutečně nasvědčovaly. Ale pokud žijí, tak jsou skryti před zraky zvědavců. Mangún galli by však měl být mnohem větší než onen Komodský drak a odpovídal by skutečnosti, která žila před necelými deseti tisíci lety. Tento tvor je znám pod jménem Megalania prisca a v průměru dosahoval své délky sedm metrů a vážil asi šest set dvacet kilogramů. Mimořádně velké exempláře mohly dosáhnout délky i podstatně větší. Pokud by takovýto ještěr přežil někde ve skrytu pralesů, mohlo by být setkání s tímto dravcem skutečně děsivé. Pojďme však ve vyprávění o kousek dál a podívejme se do pralesů Nové Guineje. Existuje totiž další hypotéza, která naznačuje, že i zde se vyskytuje obdobný ještěr. Tam mu domorodci říkají "au angi-angi. V dávných dobách v těchto místech existovaly mezi Novou Guinejí a Austrálii, takzvané pevninské mosty. Vnuká se hypotéza, která naznačuje, že se může jednat o stejný druh. Největším známým varanem, který žije na Nové Guineji je varan papuánský (Varanus salvadori). Dosahuje délky 180 cm a je stromovým druhem. Výborně šplhá ve větvích, kde loví ptáky a jejich mláďata. S příšerným "au ani-angi" však nemá nic společného. Domorodci rozlišují oba druhy naprosto přesně a "au angi-angi je podle nich druhem jednoznačně pozemním, své doupě má v jeskyních, nebo pod převisy v hlubokých stržích. Je lidožravý a někteří z těchto obrů prý vylidnili celé vesnice. Je to vše skutečnost či snad jen výplod domorodé fantazie. A možná, že právě tam přežívá něco z dob naší historie.

Čipekve

Čipekve, někdy také nazývaný Emela-ntouka (v ngalštině "zabiják slonů"), Libata, Ntambue-ya-mali, Dingonek, Oi-maima, Muru-ngu, Aseka-moke, Njago-gunda, Ngamba-namae, Irizima, je tvor který dle místního folklóru sídlí ve Střední Africe. Nejčastěji je popisován jako obrovský ještěr, který má dlouhý krk, protáhlou tlamu (podobně jako krokodýl) a menší roh na hlavě. Dokáže stát na zadních nohách a na končetinách má dlouhé drápy. Podobá se dinosaurovi s vědeckým názvem Baryonyx walkeri. Žere maso, nejraději má velké ryby, nosorožce a hrochy. Domorodci v Angole a Zambii si už po léta vypráví o nebezpečném tvoru, který nese název čipekve. Popisují ho jako velkého ještěra s dlouhou tlamou, nebezpečného a krvelačného. Tento tvor má prý zvlášť spadeno na hrochy, kteří v místech údajného výskytu čipekve téměř nežijí, přestože tu jsou pro ně ideální podmínky. Jejich vymizení kolem jezera Bangweul prý zapříčinilo právě čipekve.

V roce 1907 zkoumal oblast kolem jezera Bangweul (jezero leží v Zambii) cestovatel Hans Schomburkg. Domorodci mu pověděli, že u jezera žije dravý tvor čipekve. Jeho jídelníček tvoří především větší ryby, ale jeho specialitou jsou hroši. Schomburkga vyprávění tak zaujalo, že se do Zambie roku 1932 vrátil. Cestoval i po Angole a vyslechl další zprávy o tvoru, který žere hrochy.

Po návratu do Evropy své poznatky předal Karlu Hagenbeckovi, který už předtím slyšel o tvoru, který je "napůl slonem, napůl drakem". Hagenbeck organizoval výpravu za tímto tvorem, ale nic neobjevili a tak už v pátrání nepokračoval.

Ve stejném roce, jako je Schomburkgův návrat do Zambie, se lovec F. Grobler vrátil ze své cesty po střední Africe, která trvala pět let. Také on slyšel o čipekve.

Taktéž roku 1932 se do Angoly vydala švýcarská expedice. Tuto výpravu vedl dr. Monard. Od domorodců z okolí močálů Tshiumbe slyšeli o tvoru, který je pravděpodobně čipekve, ale říkali mu libata. Monard chtěl zvíře spatřit, ale to se mu nepodařilo. Vysvětlil to tím, že za to může vzácnost tohoto zvířete, ne jeho neexistence.

Švédský lovec J. C. Johansson, který pracoval v konžské provincii Kasai jako dozorce, prý čipekve viděl. Slyšel nějaký divný zvuk, a tak se za ním vydal. Uviděl obrovského ještěra, jak žere nosorožce. Přitom čipekve funěl a vydával zvuky podobné mručení. Popis tvora přesně seděl na čipekve - hlava a ocas plazí, krokodýlí tlama, roh na hlavě a na předních nohách velké drápy. John Hugh, který v Africe žil 18 let slyšel, že domorodci před mnoha lety jednoho čipekve zabili. Stalo se to právě u jezera Bangweul. Popisovali hladké tmavé tělo bez šupin a roh s barvou slonoviny. Hugh zastával názor, že čipekve je reálné zvíře, které však už vymřelo. Před 2. světovou válkou vydala zprávu Ilsa von Noldenová, která v Angole prožila 10 let. Tam slyšela o tvoru se jménem kojje-ja-mena. Podle popisu se opět jedná o čipekve. Zvíře prý žije převážně ve vodě, na souš chodí málo.

V 70. letech se jel na čipekve podívat Rus Sergej Kulik. Potkal v Zambii zoologa Pata, který mu řekl, že jednou viděl něco velkého z letadla. Napadlo ho, že je to čipekve, ale nebyl si úplně jistý. Vzal tedy několik hrochů a vypustil je blízko místa, kde tvora spatřil. Zprvu se nic nedělo, ale po pár dnech začali hroši mizet.

Sirruš

Posvátný tvor boha Marduka,zvaný někdy prostě drak.Polovinu těla má hadí,polovinu lví,má rudozlaté šupiny,tři rohy (dva zakroucené a jeden rovný),rozeklaný hadí jazyk,přední tlapy lví,zadní s orlími spáry a dlouhý šupinatý ocas.Je jedovatý a žije mezi Zemským a Nebezkým oceánem.Jeho sliny dávají člověku moc otevírat magické brány na vrcholu zikkuratu.Pokud se dostane na slunce,svléká sirruš kůži jako had a je pak ještě silnější a narůstají mu křídla.

Orang Mawas

V malajsijském folklóru je Orang Mawas nebo Mawas (také známý jako Orang Dalam ) entita údajně obývající džungli Johor v Malajsii . Je popsána jako vysoká  a pokrytá černou srstí o výšce přibližně 2,4 m a. Místní obyvatelé tohtoto tvora nazývají hantu jarang gigi , což se nazývá "zubatý duch". 

Seri Gumum

Chinské jezero je druhým největším přírodním sladkovodním jezerem Malajsie. V tomto jezeře žije děsivé stvoření. Vzhledem k tomu, že historie Seri Gumum (nebo Sri Gumum) pochází z mlhy času, je dána v ústní historii ze dvou zdrojů, domorodých národů, Orang Asli a pozdějiOrang Malayu . První nabídne mýtus o vzniku původu vod Číny a krvácejícím kmeni stromu, který se změnil v živého draka nazývaného také Nāga. Jako takový je uznávaným duchem samotného jezera, který může mít podobu draka nebo druh plaza. Podle vědců se může jednat o druh krokodýla nebo o krajtu mřížkovanou.

Selma

Jezero Seljordsvatnet poblíž SeljorduRoku 1750 tady Selma napadla rybářskou loď. Nejúžasnějším pozorováním je setkání tváří v tvář, kdy byla na břehu rozříznuta na dvě poloviny, přitom jedna polovina shnila na břehu a druhá se údajně odplazila do jezera. Roku 1999 prováděl Jan Sundberg sonarové průzkumy, přičemž zaznamenal podivný zvuk obřího tvora pod hladinou.
Jeho délka je prý 30 stop (9 metrů). Její tělo černé, s hlavou koně bez uší. Střední část těla je široké a lze na ní spatřit ploutve. Popis odpovídá ještěru plesiosaurovi.
Byly sestaveny také speciální klece pro odchyt nestvůry.

Strigoi 

V rumunské mytologii jesou strigoi ( anglicky : striga , poltergeist ) utrápení duchové mrtvých, kteří stoupají z hrobu. Někteří z nic mohou být i živí lidé s určitými kouzelnými vlastnostmi. Některé z vlastností zahrnují: schopnost přeměnit se na zvíře , neviditelnost a sklon k vyprazdňování vitality obětí ztrátou krve tj. sají krev ze svých obětí a tím přejímají její sílu. Strigoi je něco jako moderní upír. 

Slovo pochází z antické koncepce striku -> Striga. Je tedy možné, že se jedná o jednoho a toho samého tvora. Ruský folór popisuje tyto tvory jako čarodějnici nebo druh nemilosrdného nočního létajícího tvora někdy jako hybrida obou, kteří sají krev kojenců. 

Almas

Obrovský objev českého antropologa Dr.Emanuela Vlčka který učinil v roce 1958 v knihovně kláštera Gandanu v Mongolsku. V knize Nádherně zdobená kniha o původu léčiv nalezl Dr.Vlček ve zvířeně Tibetu vyobrazení divokého člověka mezi skupinou medvědů a skupinou opic. Vedle obrázku je jeho jméno v tibetštině, čínštině a mongolštině.

První písemná zpráva o almasovi pochází z roku 1430 od Hanse Schitlbergra. Tento bavorský šlechtic se dostal do tureckého zajetí, odkud byl prodán Tatarům a nakonec skončil jako sluha v družině mongolského prince Egidiho. Ve svém deníku, který je dnes uložen v oddělení rukopisů Městské knihovny v Mnichově, píše o neprozkoumaném kraji , nacházejícím se severně za pohořím Arbus.
...zdejší domorodci tvrdí, že v těchto pustinách nemůže nikdo přežít, neboť tam žije spousta hadů a divokých zvířat. V horách žijí divocí lidé, kteří ale nemají nic společného s normálním člověkem. Jsou porostlí srstí, pouze obličej a dlaně mají holé. Pobíhají v horách jako zvířata, jedí lupeny rostlin, trávu a vše, co najdou. Náčelník obyvatel tohoto území daroval princi Egidimu jako dar párek těchto divých lidí, který byl v horách chycen společně s třemi podivnými koňmi velikosti osla a dalšími zvířaty, které se v Německu nevyskytují a proto pro ně nemám pojmenování.

Na tomto svědectví je velmi důležitý fakt že bavorský šlechtic viděl tyto tvory na vlastní oči a i když neuvádí jejich název, vzhled jasně ukazuje na almase. Popis podivných koňů přesně odpovídá podobě koně Pržewalského, což článku dává punc objektivity.
Almas býval v Mongolsku velmi početný, ještě v letech 1800 až 1870 obýval almas celé Mongolsko, hlavně však jižní oblast od Altaje přes Gobi až daleko na východ. Jeho výskyt se dramaticky snížil hlavně v letech 1870 až 1930. Postupné osídlování do té doby liduprázdné krajiny jej zahnalo daleko na západ do vysokých oblastí Altaje v chovdském ajmaku.

Tyto informace jsem se dočetl ve vynikající knize Ivana Mackerleho "Mongolské záhady" kterou Vám tímto velice doporučuji.

V roce 1992 a 1994 jsem prováděl průzkum mezi mongolskými studenty a zjišťoval jejich názory na existenci almase v Mongolsku. Mluvil jsem i s obchodníky kteří v naší zemi podnikají a vše si pečlivě zapisoval. Je zajímavé že studenti na existenci věřili na 50% naopak pracující nevěřili takřka vůbec a almu považovali za výmysl na úrovni Čingischánova pokladu.

Při mém zájmu o dané téma jsem poznal studenta Ragču Serdžina z Ulambátoru který se o toto téma také velice zajímal a svojí velice slušnou češtinou mě vyprávěl důvod svého zájmu a proč v existenci almy tak skálopevně věří. Ragčův příběh mě po letech zopakovala jeho manželka Ojuna ve stejné verzi, pouze uvedla navíc místo setkání které mě zanesla do mapy kraje. Zároveň mě řekla že v Mongolsku když někdo vypráví takový příběh jest považován za blázna. A lidé si z něj dělají legraci. Příběh vyprávěl dědeček Rakčovi a to pouze jednou náhodou, když se jim zranil pes který hlídá jejich stáda.

Stal se kolem roku 1960. Dědeček pásl stáda v podhůří titleaje kde vystavěl jurtu a zrovna se věnoval pití čaje, když jeho pes začal podivně štěkat. Vyběhl ven z jurty a musel vyběhnou mírný kopeček aby viděl do krajiny. Pár metrů před ním se uskutečnil nezvyklý zápas. Pes zaútočil a pobíhal kolem dospělého almy který stál a viditelně vyčkával vhodného okamžiku. V následných momentech skočil na psa zvedl jej do výše dal si jeho tělo pod paží, druhou rukou chytil za hlavu zlomil mu vaz a utrhl hlavu kterou odhodil. Pak se zbytkem psa zmizel neznámo kam. Děda byl tak vyděšen strachem že absolutně zapomněl na svoji zbraň v jurtě a dlouho mu trvalo než se vzpamatoval ze šoku který situace vyvolala. Cítil obrovský strach a bál se na místě setrvat ačkoliv byl podvečer. Hlavu nešťastného psa zakopal a okamžitě opustil se stády místo setkání. O příběhu pomlčel a vyprávěl jej až Rakčovi po mnoha letech od setkání s almou. Ještě dodal že ten tvor musel mít strašnou sílu když dokázal psovi utrhnout jedním trhnutím hlavu a zmizet s jeho tělem jako by nic nenesl. Tvor měl prý velice robusní srstí porostlé tělo .

Jedno z nedávných pozorování je z roku 1992. 12 června 1992 v 4:00 ráno, se Julian F. Attwood a dva další lidé utábořili v zcela izolovaném místě na vzdáleném ledovci v Mongolsku. O pár hodin později objevili na sněhu stopy směřující k jejich stanu a zpět. Při srovnání prý fotografie ukázaly blízkou podobnost s těmi, které vyfotografoval Erik Shipton během expedice v Himalaji roku 1951. V roce 1972 se ruský doktor údajně setkal s celou almasí rodinou. V roce 1985 nahlasil pozorovaní neznamých humanoidů ruský vědec Maja Bykov.

V 90tých letech jsem měl možnost uspořádat diskusi mezi mongolskými vysokoškolskými studenty. Při mém dotazu zda věří v existenci almy, 70 procent dotázaných odpovědělo, že se jedná o mýtus z dávných časů a v jeho existenci nevěřilo. 10% odpovídalo, že v opuštěných krajích by byl jeho výskyt možný. 20% zúčasněných studentů jej považovalo za existující reálný druh primitivního člověka!!! Tak pro mě vysoké procentuální vyjádření vyjádření existence mě donutilo udělat bližší test 20% lidí jež v jeho existenci věří.

Zapsal jsem si místa jejich trvalého bydliště. Po vyhodnocení jsem zjistil, že 90% studentů kteří věřili v existenci tvora nežijí v mongolském hlavním městě. Bohužel provést stejný test u odpůrců jsem již nemohl. Dnes mě to mrzí.
Ale musím uvést, že zájem mongolů o dané téma není valný. A zprávy o almovi, jak mi sdělil Ragča, berou spíš jako humor.

zdroj

Pakistánský divoký člověk - Barnu

Takto ho popisuje očitý svědek:
....zmiňovaný tvor byl mladý dospělý samec, střední postavy (tedy pro tuto oblast kolem 1,70m-1,75 m). Seděl a jedl larvy nebo kukly mravenců, které bral do dvou prstů, mezi palec a ukazováček. Zdržoval se na prudkém slunci a jeho svalstvo a hrudní koš byly velmi vyvynuté. V podstatě se choval jako člověk. Tělo měl porostlé dlouhými chlupy (8-10 cm) tmavohnědé barvy. Neměl na sobě žádný oděv. Na hlavě měl dlouhé vlasy a tvář měl širokou jako Tadžik (etnikum u něhož se často vyskytuje mongoloidní hlava), vystupující lícní kosti, na tvářích měl něco jako vousy ale nosní partie a obvod očí byly holé. Nos byl široký a rozplácnutý jako u Číňanů, nosní dírky byly dobře zřetelné. Oční oblouky byly velmi vyvynuté, široké a vystouplé, oči se podobaly očím člověka a měly tmavou barvu. Uši měly také lidský vzhled ale byly chlupaté. Čelo prakticky chybělo a krk byl velmi krátký. Ústa byla velká, bez viditelných rtů a zuby se podobaly lidským, ale byly větší. Brada byla méně vyvinutá a porostlá chlupy. Paže a nohy byly delší, ale svalnatější než u člověka. Naopak ruce a dolní části nohou byly velmi široké, dlaně a chodidla holá, ale hřbet také porostlý chlupy. Nehty se podobaly lidským nehtům a byly dlouhé. Pohlaví bylo ztopořené a obrovské "jako u oslů". Když se chlupatý člověk přemísťoval, chodil vzpřímeně jako člověk, s vystrčeným hrudním košem a s nohama obrácenýma dovnitř. Barva jeho kůže ,která byla vidět mezi chlupy, byla tmavá "jako u Gužarů" (etnikum s tmavou pletí). Když se k němu přiblížil jeden z velkých hlídacích psů, chlupatý muž zamířil přímo k lesu.......
Pardum Chán 52 let, šitralský pastevec. Svědectví podáno 25.ledna 1988.

Podle posledních zpráv, pátrá po tomto tvoru razantní a temperamentní španělský vědec profesor Jordi Magraner. Bohužel paní Kaufmannová při svém dokonalém výzkumu Kaptara musela spoléhat (a také proto si ji tak vážím) pouze na sebe, své nohy a komunikaci s pastýři a lovci. Profesor Magraner vsadil na použití moderních postupů, moderních přístrojů. Jeho zmapování terénu proběhlo ve velice (na rozlohu území) krátké době a započal velice podrobný a efektivní průzkum zřejmě stejného tvora jako na Kavkaze.
Místní název pro tvora zní bármanu což je doslovný hindský překlad" lesní muž". V Iránu je nazýván masnas nebo dévy. Čučuna či čučunaja na Sibiři. V těchto případech si myslím, že půjde o stejný druh tvora, ale výrazně jiného než je sněžný muž či čínský divoch, nebo čuva či šan-tu. Zde jde dle mého mínění o přežívajícího gigantopitéka zvláště v asijských džunglích kde má pověst potencionálního lidožrouta.

V současné době probíhá zaměřování vytipovaných lokalit na území Pakistánu a pan profesor prohlásil, že světu přinese důkaz v blízké době. Pozorování v Pakistánu a Afganistánu jsou mnohem častější než na Kavkaze a zřejmě by zde mohla existovat větší možnost historického vědeckého objevu. Dle zpráv které jsem měl k dispozici pan profesor chce využít dokonalého kontaktu s domorodci v místě výskytu a vyčkává na zprávu pro monitoring dané oblasti včetně infra techniky a sonarů.
Je docela možné, že by mohl být tvor zaznamenán i satelitem. Vždyť tato oblast koresponduje s oblastí ostře sledovaného Talibanského prostoru. Zajímalo by mě zda na snímcích z družic již něco zaznamenáno není. Možná, že by jsme se nestačili divit. A bylo by to pro vědu a lidstvo mnohem zajímavější, najít potomka neandrtálského člověka, než magora s puškou, turbanem a dlouhým vousem.

Neandrtálský člověk zřejmě splňuje kritéria tvora hledaného pod jmény Barnu, Kaptar či Kuprej. Představuje velice úspěšnou skupinu, podle našich dnešních vědomostí konečný vývojový článek člověka v Evropě v období zhruba před 30 000 až 40 000 lety. Soudíme že se vyvinul z jedné větve druhu Homo erectus která přibližně před jedním milionem let přišla do Evropy. Její fosilní doklady zatím nebyly nalezeny - nebo jsou ve zlomkovém obalu dosud nerozpoznané. Ale řada nalezišť s nápadně starobylými kamennými nástroji prozrazuje že druh Homo erectus v Evropě skutečně existoval. Hustota osídlení neandrtálců byla ovšem velice řídká a je pravděpodobné, že také úroveň jejich sociálního života a dorozumívání měli svérázný charakter. Znaky na kostře ukazují, že neandrtálci nahrazovali dovednost a zručnost značnou silou.

To všechno snad byly příčiny proč před 40 000 lety nově příchozí početnější a odlišné skupiny vývojově pokročilejšího člověka postupně nahradily a pohltily rozptýlenou populaci neandrtálců. Není pochyb o tom že se oba typy vzájemně křížili a mísili. Řada kosterních pozůstatků toto dědictví dokazuje v plné šíři. A nepodložené zprávy a pověsti z raného středověku vyprávějí o tajemných lesních mužích, včetně příběhu o divé ženě odchycené v Opočenské ohradě a ještě staršího příběhu o dovedení divého muže k anglickému dvoru.

Nálezy v jihovýchodní Číně jsou podobně jako v Evropě důkazem samostatného vývoje z okruhu Homo erectus. Vzniká zde asijský neandrtálec a mladší místní moderní typ který se však s obdobnými nálezy v Africe a Evropě vůbec neshoduje. Dosavadní fosilní stopy vedou opět do Afriky a opět do její jihovýchodní části. Z tamějších nálezů byla sestavena vývojová řada. Zajímavé je, že v severní Africe přežívala prokazatelně ještě dlouho místní populace neandrtálců. Badatelé proto vyslovili tuto domněnku: Před 50 000 lety pronikl moderní člověk z východní Afriky na Blízký východ a odtud se rozšířil dál do Evropy a na východ Asie.
Badatelé soudí, že se nově příchozí vyspělejší člověk s původními populacemi neandrtálců křížil, jak o tom svědčí nálezy se smíšenými znaky. Tento názor zní velmi pravděpodobně, může jej potvrdit nebo podstatně opravit jen výzkum naprosto neprobádaného území mezi Pákistánem a Afrikou.
Byl to most po kterém Homo erectus nutně musel projít z Afriky do východní Asie. Protože na obou koncích jeho pouti je jeho existence prokázána. Pro přesnost informací uvádím že Homo erectus byl v obou oblastech doprovázen odlišným typem Hominida - větším druhem australopitheka který záhadně před 1,6 milionu let zmizel.
Jistě už chápete zajímavé skutečnosti které jasně zapadají do oblasti výzkumu našeho zaníceného španělského vědce a proč jsou jeho výzkum dávány tak vysoké šance na úspěch.

zdroj

Permoník

Permoník je v českém a slovenském folklóru bytost démon obývající a střežící doly. Věřilo se na ní především v hornických oblastech jako je Kladensko, Příbramsko, Kutnohorsko a Oslavansko. Nejbližšími protějšky permoníků jsou různí horší a důlní duchové u jiných slovanských národů a polští a lužickosrbští ludkové, jako lútkové jsou někdy označováni i na Slovensku. Splývají také s trpaslíky, skřítky a koboldy.

Slovo permoník je odvozeno z německého Bergmännchen "důlní mužíček" a objevuje se v řadě variant: permon, perkmon, pergmon (Příbram) nebo perkmont (Jílové). Z taktéž německého Berggeist "důlní duch" pochází označení perjkast užíváné na Kladensku. Jinde se objevují jména nevycházející z němčiny, například důlní duch na Jáchymovsku a skarbnik, pustecký, fantana, sosna a klimek na slezském Ostravsku.

Permoníci se vyznačují velkou hlavou, širokými plecemi a krátkýma nohama, oblečeni jsou jako horníci a v ruce nosí svítilnu. Svým objevením ohlašují neštěstí, ale také to může znamenat nález žíly drahého kovu a slyšet je pracovat nosí štěstí. Když horník permoníka potkal měl jej pozdravit hlasitým a okamžitým "Zdař Bůh" a pokud mu tato bytost vstoupila do cesty a odmítala uhnout měl ji podlézt mezi nohama. Šlo si je naklonit obětinami a dodržováním hornických zvyků, rozzlobit je šlo především pískáním a jiným hlukem nebo nerespektováním jejich příkazů a zákazů.

Delphine LaLaurie 

Marie Delphine LaLaurie (kolem 1775 - kolem 1842), známá jako Madame Lalaurie, byla louisianská sériová vražedkyně známá tím, že brutálně mučila a vraždila své vlastní otroky.

Narodila se v New Orleans. Během svého života byla třikrát vdaná. Jednalo se o velmi vysoce postavenou ženu, která se pohybovala v těch nejvyšších kruzích až do dubna 1834, kdy hasiči během požáru na jejím panství objevili uvězněné otroky vykazující známky krutého a dlouhodobého týrání. Po této události byl dům Madame Lalaurie obklíčen davem pobouřených obyvatel New Orleans. To také zapříčinilo její odchod do Paříže, kde také zemřela.

Počínaje rokem 2014 se stal dům Madame Lalaurie místem, které nám připomíná jeden z nejvýznamnějších mezníků historie města New Orleans.

Různé paranormální jevy spjaté s duchem LaLaurie se odehrávaly v jejím sídle několik let. Pak vše na nějaký čas ustalo. Její duch se však do domu vrátil prostřednictvím obrazu, na kterém byl namalován její portrét.

Obraz, kterého se všichni báli
Celý příběh o strašidelném obraze se začal v roce 1997, kdy za americkým malířem Ricardem Pustaniem přišel jeden z tehdejších nájemníků LaLauriného sídla. Nový nájemník totiž od Pustania chtěl, aby namaloval portrét madam LaLaurie, který by dal do jejího domu jako symbol spojení s minulostí.

Pustaniův obraz namaloval podle starých podobizen LaLaurie, ale také využil její ztvárnění v muzeu voskových figurín. Když se nakonec hotový portrét dostal do sídla madam LaLaurie, začaly se dít velmi podivné až děsivé věci. Obraz se nejenže neustále sám nakláněl do strany, a zavěšen rovnou téměř ani nebyl, ale na plátně se měl podle svědků měnit i výraz tváře LaLaurie.

Kromě toho se v domě začaly šířit i různé neidentifikovatelné výkřiky, ale i děsivý nářek, který jakoby vycházel z obrazu. Tyto paranormální jevy nenechaly chladnými ani spiritisty, kteří v domě začali pořádat duchařské seance. Při těchto seancích byli přítomni i takzvaní lovci duchů, kteří byli při vyvolávání ducha LaLaurie svědky toho, jak se obraz na stěně nakláněl ze strany na stranu, a pak náhle s rachotem spadl.

Portrét LaLaurie nájemníky až tak velmi děsil, že musel být nakonec vrácen Ricardu Pustaniovi, který ho nakreslil. Ten však odmítá, že by obraz způsoboval nějaké paranormální jevy, protože když měl obraz zavěšený v ateliéru s žádnými nevysvětlitelnými úkazy se on osobně nikdy nesetkal.

Odborníci na paranormální jevy si proto myslí, že nevysvětlitelné úkazy se kolem obrazu dějí pouze tehdy, když je obraz zavěšen na stěně sídla, ve kterém žila samotná Delphine LaLaurie, kde napáchala tolik zla. Mohl tak portrét LaLaurie nějakým způsobem "přivolat" jejího ducha, který straší nájemníky jejího bývalého sídla?

zdroj

Krakonoš

Krakonoš nebo též Rýbrcoul (německy Rübezahl, polsky Liczyrzepa) je bájný duch hor, který v různých podobách chrání celé Krkonoše před chamtivými hledači pokladů, pytláky a dalšími nenechavci. 

Všeobecně se má za to, že Krakonoš se v lidových vyprávěních objevuje už v 15.a 16. století, nejprve v oblasti německého a později i méně četnějšího českého etnika v horách. Nejprve jako zlý a všemocný živel, vládce větru a démon, trestající bez rozdílu všechny, kdo se odvážili a pokusili poodhalit roušku tajemství, srývající jeho hory, ať již motiv zvídavosti byl jakýkoli.

Později i jako zastánce chudých a spravedlivý proti chamtivcům a nenasytům.

Hejkal

ejkal je český lesní démon, nazývaný také hýkal či hejkadlo, nebo divý muž. Jeho jméno je odvozeno od děsivého volání které vydává. Zvláště nebezpečné je hejkalovo volání opětovat, ten poté skočí člověku na záda a prožene ho po lese či jej roztrhá. Nejmocnější hejkalové se údajně vyskytovali na Plzeňsku. Mají podobu mužů pokrytých srstí či mechem a na hlavě nosí kytici kapradin. Chytají dívky a berou si je za ženy, pokud utečou, roztrhají jejich dítě. Rádi také děsí poutníky a odvádí je z cesty. Chrání před nimi přezutí, obrácení kapes a chléb. Zmiňuje se o nich již Jan Amos Komenský v 17. století, který je srovnává s antickými fauny a satyry.

Hejkal se podobá východoslovanskému lešijovi, ale také antickým faunům a satyrům, a západoevropským dusům. V Česku je také znám hejmon, lesní démon z Vitorazska plašící pytláky, chápány často jako ochránce Novohradských hor, dále pak pohunkové, duše nepoctivých myslivců na které se věřilo v okolí lomu Svatá Anna u Tábora. Známi byly také lesní démoni kteří skákali lidem na záda a škrtili je, jedná se o kožíškového mužíčka známého na Mikulovsku, škrtiče na Šumavě, a hockaufa mezi německým obyvatelstvem. Slovincům je znám divji mož, který může být lidem i prospěšný.

Jeho ženskou obdobou jsou hejkalky, divoženky a lesní panny. Na severní Moravě jsou také známy húkalky, víly které vydávají děsivé táhlé houkání a je po nich údajně pojmenován hrad Hukvaldy.

Fabián

Fabián či Babí Jan je legendární duch pohoří Brdy.

Podle pověsti byl rytířem, kterého jeho nešťastná opuštěná milenka zaklela v lesního ducha, který se musí jako neklidný duch toulat okolím svého hradu. Jeho sídlo je na hoře Velká Baba v blízkosti města Hostomice pod Brdy, kde se nachází kámen zvaný Fabiánova postel, na kterém má odpočívat. Také se má zjevovat na hoře Plešivec, kde má svoji zahrádku. Je mu přisuzována podoba tlustého vousatého mužíčka oděného v mysliveckém. V místním lidovém umění je také zobrazován v šatech z kůry a šišek. Je mu přičítáno táhlé děsivé houkání, jinak však má být neškodný.

Hans Hagen

Hans Hagen je postava z legendy, jež je oblíbená zejména mezi trampy, kteří navštěvují soustavu vápencových lomů Amerika nedaleko Mořiny v Českém krasu. Existuje mnoho různých verzí legendy, která se šíří především ústním podáním.

Podle jedné z verzí byl Hans Hagen příslušník německé armády v období 2. světové války. Uvázl ve vápencových dolech poblíž Prahy, když se snažil uprchnout Rudé armádě do amerického zajetí. (Podle jiné verze byl příslušníkem jednotky Wehrmachtu sloužícím přímo na Karlštejně.) V lomech se schovával před Rudou armádou a aby se uživil, kradl horníkům jídlo. To se však horníkům nelíbilo a rozhodli se, že si to s ním vyřídí. Když ho pak naháněli po dole, hodil po nich ruční granát a to způsobilo zasypání dolu. Hagen byl už bezradný a tak se zastřelil. Kulka škrtla o zvon, kterým si horníci dávají znamení a podle pověsti tam teď přebývá jeho duch a kdo zazvoní na zvon 3 x po sobě, pro toho si přijde do roka a do dne.

Podle legendy tradované mezi trampy od poválečných dob byl Hans Hagen dělníkem v lomu Malá Amerika. Při důlním neštěstí v podobě závalu zůstal se dvěma spolupracovníky pod sesuvem. Hansi Hagenovi se údajně podařilo protáhnout ven otvorem, kterým by jinak sotva prolezlo i malé dítě. Když se vracel pro své druhy, našel je mrtvé a zešílel. Běhal pak po štolách a okolí lomů Amerik, živil se převážně jídlem kradeným v leženích a osadách trampů, popřípadě chatách, a přebýval v jeskyni nedaleko Malé Ameriky, zvané Modlitebna. Ve své šílenosti vztekle alergický na vyslovení svého jména při posměšném zvolání "Hagene, ozvi se" řval a shazoval ze skalních stěn dolů velké kameny. Protože si jako dělník v lomech pamatoval zvuk výstražného zvonění na zavěšenou kolejnici (později trampy nazvanou Hagenův gong), při jeho uslyšení běžel vždy zachraňovat do místa křížení štol někoho, o kom myslel, že potřebuje pomoc. Protože však byl šílený, odtáhl vždy jen dotyčného někam opodál a pak jej ponechal jeho osudu, nevěda, co vlastně s ním. Celkem logicky tramp, neznající spleť štol, v jeskynní tmě a bez světla také nemusel najít cestu ven. Z tohoto faktu vznikla část pověsti, že kdo zazvoní na Hagenův gong, už se ven ze spleti štol Malé Ameriky nevrátí. Legenda o Hansi Hagenovi léty nabírala další a další příběhy, zážitky, poznatky a touhy jej spatřit či spočítat, jestli by mohl ještě někde ve štolách pobíhat.

Nanabozho

Nanabozho (nebo také Nanabuš či Nanabojo) je postava z mytologie severoamerických indiánu algonkinské jazykové skupiny. Jedná se o tradiční postavu částečně šibalského - částečně hrdinského mýtu Odžibvejů, většinou vystupuje jako zajícsedící na Měsíci, který spasil Slunce před zlými a nnamakkii. Indiáni se modlili k Nanabozhovi především při radostných rodinných událostech.

Podobně jako jiné postavy hrdinských i šibalských indiánských mýtů, byl i Nanabozho prvním ze stvořených bytostí. Jeho úlohou bylo dávat všem věcem na právě stvořené Zemi jména a tím i skutečné vlastnosti a tvary. Jakmile se jeho příběhy začnou proplétat s konkrétním zvířetem, rostlinou, lokálním krajinným útvarem apod. je patrné, že v závěru mýtické epizody ponese daná věc pozměněný tvar, vlastnosti, role apod. Stejné charakteristiky mají i šibalové z jiných oblastí: Nihóshó Arapahů, Iktómi Lakotů, Wakidjukag Winnebagů, Starý muž Černonožců, Gluskap Abnakiů aj.

Nanabozhova figura však nese i výrazné znaky hrdinského mýtu, neboť je spojován se založením tajného medicínského spolku Midewiwinu a krom své spřízněnosti s tvůrčí stvořitelskou silou naučí lidi mnoha důležitým dovednostem.
Mýtus o Nanabozhovi byl H.W.Longfellowovi zásadním podkladem pro jeho epos "Píseň o Hiawathovi" (dílo tedy nemá spojitost s legendárním historickým irokézským vůdcem Hiawathou, který žil patrně v 15.století)

Wakonda

Wakonda je velký duch indiánů Severní Ameriky. Většinou se k němu modlili Indiáni unie pěti irokézských kmenů. Je obsazen ve všem živém (voda, vzduch, oheň, člověk, zvíře). Většinou se zjevoval v mýtech a bájích Indiánů v podobě mluvícího ohně, stromu atd.

Podle tohoto indiánského ducha byla pojmenována válečná loď USS Wakonda.

Blaník

Poslyšte poslední starou pověst a její proroctví, jež pověděl slepý mládenec králi Karlovi žehnané paměti.

Hle, Blaník hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temene po všech bocích. Vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť chmurami zahalené zlé povětří, promodrává-li se jasně, slibuje jistý a tvrdý čas.

Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky.

Ale pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, "svatováclavské vojsko", dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni

Pod skalnatým vrcholem Blaníku, ve východním svahu je skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí blaničtí rytíři své koně, když za čas jednou za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy pod horou. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, ztlumený rachot bubnů i polnic hlas. K ránu zase rázem vše utichne, rytíři, koňstvo, vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.

Než do skalních sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil již také nejeden člověk.
detail obrázku
Tak jednou dívka jakási žala pod Blaníkem trávu. Pojednou stanul před ní rytíř a vybídl ji, aby s ním šla poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena. Uzřela klenuté skalní síně, mohutné sloupy a na nich rozvěšenou zbraň. Hluboké ticho jako v kostele bylo po všech prostorách v tajemném žlutavém přísvitu. U stěn u žlabů stáli řadou osedlaní koně, za kamennými stoly v síni seděli rytíři, tváří na stůl sklonění. Spali, a koně stáli nehnutě; hlavou nepohodili, kopytem po půdě nehrábli ani ohonem nešvihli.

Dívka vešla, rozhlížela se, ale nikdo se ani nepohnul. I začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Ani teď ji nikdo nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nevzbudil.

Jak přišla, tak vyšla, a když se dostala domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla.

Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, že touže chvílí naposled před rokem z trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se octla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.

Tak jako ji, pozval si neznámý rytíř také kováře z Louňovic do hory, aby mu okoval koně. Kovář šel, a když dokoval, dali mu do pytle smetí, kteréž ze zlosti před horou vysypal. Doma se pak dověděl, že ho již oplakávali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy.

I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásl, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprv viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam smetí ani dukátů. -

Tak také vypravují o pastýři, který hledal zbloudilou ovci a sám zabloudil do Blaníka, tak o mládenci, který si rovněž tak dlouho, rok, jako ten pastýř v hoře pobyl, aniž o tom měl zdání.

Ale tomu již dávno - - Blaník uzamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světla odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.

Tenkráte budou vidína znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý uschlý dub a pramen u skály se tak rozvodní, že se bystřicí dolů povalí. Tu pak se strhne veliká, krvavá bitva v krajině mezi Blaníkem a Načeradcem. Rybník Pustý, u něhož se starý uschlý strom před bitvou zazelená, naplní se potoky prolité krve. I bude pláč a veliké zkormoucení pro ten zoufalý boj, ale Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky brániti hudou. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav, jeda na bílém koni, je povede na pomoc Čechům.

Nepřítel, náhlým strachem obklíčen a jako zmámen, bude ku Praze prchat a tam pak bude hrozný ten boj dobojován. A bude tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele českého království ze země vyžene. A sv. Prokop, opat sázavský s berlou, bude mu pomáhati.

Pak nastane svatý pokoj a země česká si odpočine. Mnoho Čechů sic za těch bojů zahyne, ale ti, kteří zůstanou, budou mužové celí. Poznajíce chyby svých předků i své, budou pevně státi a nepřítel jimi o zem neudeří. - -

Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší.

Šťastná buď, ó vlasti milá, síliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré, dobré právo své.

Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly. - -

↑ V okolí města Vlašimě u městečka Louňovic vypínají se vedle sebe dva vrchy, oba Blaník řečené. Z menšího z nich, z Malého Blaníka, probělávají se rozvaliny kaple zrušené za císaře Josefa II.; vyšší Velký Blaník, nad 600 m vysoký, je báječná ta hora. Na Blaníku stával dřevěný hrad, majetek králův. Král Václav IV. postoupil hradu Blaníka svému bratranci Prokopovi, a když r. 1402 byl ve Vídni uvězněn, zajal Zikmund, uherský král, Prokopa jako přívržence Václavova, přitáhl s ním před Blaník, dal ho na taras přivázati a k němu stříleti, až mu Blaník vydali. - - R. 1799 vydal V. M. Kramerius kratochvilnou knihu: "Zdeněk ze Zásmuku se svými tovaryši aneb rytíři v Blanickém vrchu zavření." V této knize je původní, prostší pověst rozšířena vypravováním o Zdeňku Zásmuckém, kteréž vypravování Kramerius dle nějakého cizího vzoru pořídil. Kniha o Zdeňku Zásmuckém se velmi líbila, a tím také v lidu sloučeny příhody Zásmuckého s pověstí o blanických rytířích. Této látky knihou Krameriovou zobecnělé užil V. K. Klicpera ke své známé divadelní hře Blaník.
↑ Podobně se vypravuje o vrchu Oškobrhu, výše psaném, o lesnaté hoře Turovu u Hronova na Náchodsku, o Bílé hoře aj. Podobné pověsti jsou i jinde. Tak ve Francii a v Německu o Karlu Vel., v Němcích o Fridrichovi Rudobradém. Poláci vypravují o vojsku, jež spí v Babí hoře, též o vojsku Boleslava Velikého, spícím v Tatrách. Také v Slezsku a na Litvě je podobná pověst. Zdá se, že původ všech těchto pověstí je na východě, v Asii, odkud se za křížových válek rozšířily na západ.
↑ Dle variantu bude ten boj dobojován na hoře Svidníku v okolí města Pelhřimova

Motýlý muž

(Mothman)

Legendární Mothman (Motýlí muž) z městečka Point Pleasant v Západní Virginii patří k nejzáhadnějším tvorům v moderní historii. Zkazky o jeho existenci se objevily poprvé v roce 1966. Několik lidí tehdy uvedlo, že na vlastní oči viděli asi 2 m vysokou okřídlenou bytost s červeně svítícíma očima, přičemž rozpětí jejích křídel odhadovali na 3,5 m.

Jedna z obyvatelek města vypověděla: "Ten tvor skočil přímo na kapotu auta a upřeně se díval na mého bratra. Nevěděli jsme, co to je, ale strachy jsem se nemohla ani pohnout. Potom se stvoření ukázalo na střeše pětipatrového domu a odtud ulétlo neznámo kam."

S Mothmanem se očití svědkové setkávali v Point Pleasant v letech 1966 a 1967. V prosinci r. 1967 se v městě znenadání zřítil Stříbrný most, který spojoval Západní Virginii s Ohiem, a při této tragédii zahynulo 46 lidí. Poté se zde Motýlí muž přestal objevovat. Tehdy ho ale lidé začali vnímat jako předzvěst nějaké katastrofy. Údajně měl být spatřen i v roce 1986 před havárii Černobylské jaderné elektrárny.

Skeptikové v jeho existenci nevěří a domnívají se, že ve skutečnosti mohlo jít o obrovského kanadského jeřába, jehož rozpětí křídel dosahuje jednoho metru. Mnozí lidé ale věří, že tato nadpřirozená bytost je reálná a soudí, že nás varuje před nebezpečím. Mimochodem, obyvatelé Point Pleasant nechali tajemnému Motýlímu muži postavit sochu.

zdroj

Předpověděl motýlí muž katastrofu?

Mezi legendární a také nejzáhadnější nestvůry jistojistě patří takzvaný motýlí, nebo také molí či můří muž (v USA známý jako MOTHMAN). Podivné monstrum se svítícíma červenýma očima připomíná zhruba 2 metry vysokého člověka s rozpětím motýlích či můřích křídel okolo 3,5 metru.Podle stovek hlášených svědectví se prý můří muž objevoval v okolí amerického města Point Pleasant v Západní Virginii od listopadu 1966 do prosince 1967. Například 12. listopadu 1966 měl přeletět nad hřbitovem nedaleko obce Clendenin. O tři dny později prý tento netvor pronásledoval v oblasti známé jako kraj TNT (byla zde továrna na výrobu této trhaviny) automobil se čtyřmi mladými Američany - manžely Scarberryovými a Malletteovými. Podle některých názorů objevení můřího muže souviselo se zřícením mostu Silver Bridge v Point Pleasant, k němuž došlo 15. prosince 1967. Neštěstí si vyžádalo 46 životů.

Poté se zde Motýlí muž přestal již objevovat. Tehdy ho lidé začali vnímat jako předzvěst nějaké zlé katastrofy. Vyšetřování z roku 1971 zjistilo, že most spadl kvůli prasknutí zkorodované tyče. Monthman měl být údajně spatřen i v roce 1986 před havárii Černobylské jaderné elektrárny.
Někteří ufologové, parapsychologové zabývající se paranormálními jevy a kryptozoologové prohlašují, že Mothman buď nepochází z naší planety, nebo se jedná o nadpřirozený jev či se jedná o neznámý druh zvířete. Skeptikové v jeho existenci nevěří a domnívají se, že ve skutečnosti mohlo jít o obrovského kanadského jeřába, jehož rozpětí křídel dosahuje jednoho metru. Mnozí lidé ale věří, že tato nadpřirozená bytost je reálná a tvrdí, že nás varuje před nebezpečím.
Mothmana představil širšímu publiku Gray Barker v roce 1970. Později John Keel ve své knize The Mothman Prophecies z roku 1975 píše právě o okřídleném tvoru a jeho údajných pozorováních. Spojuje tyto úvahy se svými teoriemi o UFO a různých nadpřirozených jevech. Nevynechává ani zmínku o pádu Stříbrného mostu vedoucím přes řeku Ohio. Mothman se stal předmětem zdejšího folkloru a populární kultury. V roce 2002 byl podle knihy Johna Keela natočen snímek The Mothman Prophecies (Proroctví z temnot), kde hraje Richard Gere a dále v roce 2010 TV film s názvem Mothman.

Point Pleasant také od roku 2002 každoročně pořádá festival na počest motýlího muže a v roce 2003 byla městu představena kovová socha onoho stvoření zhotovená sochařem Bobem Roachem.
V roce 2005 bylo otevřeno muzeum a výzkumné centrum "Mothman" a je spravováno Jeffem Wamsleyem. Dodnes se Mothmanu dostalo velké slávy a je o něm hodně psáno i natáčeno.

zdroj

Mapinguari  

K tradičnímu folkloru amazonských indiánů patří podivný tvor velikosti statného medvěda - s rudohnědou srstí, mohutnými drápy, dvěma tlamami a silným ocasem. Amazonského netvora prý nelze zabít ani zranit. Je vůbec možné, aby tohle tajemné zvíře existovalo?

O podivném tvorovi, kterému domorodci říkají mapinguari nebo succurath, kolují hrůzostrašné historky už celá staletí. Pralesní příšera se podle jejich vyprávění dokáže postavit na zadní, vydává tak odporný zápach, že člověk při bližším kontaktu upadne do bezvědomí, a její řev prý dokáže nahnat husí kůži i ostříleným lovcům.

Při takovém popisu není divu, že je až do poloviny 19. století odkazován do říše bájí a babských povídaček. Přitom první zpráva o jeho existenci se dostává do Evropy už roku 1558. Tehdy ji spolu s kresbou přiváží francouzský kněz ANDRÉ THÉVET (1502 - 1590). O dvě století později uspořádá za ním výpravu španělský král KAREL IV. (1748 - 1819).

AŽ SVĚDECTVÍ MINISTRA SE BERE VÁŽNĚ

Mapinguariho začíná brát vážně i západní svět až od roku 1890, kdy je tento tvor pozorován důvěryhodným svědkem, argentinským ministrem zahraničí RAMÓNEM LISTOU(1856 - 1898), který na zvíře několikrát vystřelí. Tvor však odkráčí bez zranění.

Několik let po této události dochází pozoruhodnému nálezu v jeskyni Cueva Ultima Esperanza na pobřeží Patagonie, kde majitel pozemku, farář EBERHARD nalézá kus zvláštní rudohnědé kožešiny s velkým počtem malých zkostnatělých destiček. Kolem nálezu se rozpoutává velký rozruch, ale nikomu se nedaří objasnit, jakému živočichovi by kůže mohla patřit.

S řešením přichází až argentinský biolog FRANCISCO MORENO(1852 -1919) z muzea v La Platě, který po podrobné analýze zjišťuje, že patří údajně vyhynulému druhu obřího pozemního lenochoda, mylodona.

Ovšem pro většinu odborné veřejnosti zůstává nepřípustné, aby tisíce let vyhynulý tvor dosud přežíval v amazonských deštných pralesech, a tak se znovu rozhoří spor o jeho existenci.

amazonským netvorem?

OBŘÍ LENOCHOD,NEBO MÝTUS?

Vydejte se nyní s EnigmouPlus do Edinburghu. Projděme se spolu bohatými expozicemi Skotského královského muzea a obdivujeme unikátní exponáty z celého světa. Přes zoologické sbírky se dostaneme do ztemnělé místnosti, kde jsou umístěny kostry několika tvorů. Jejich bizardní vzhled jednoznačně vypovídá o tom, že pocházejí z jiných časů.

Mezi těmito tvory objevíme také jednoho, který jako by vypadl z oka pověstné amazonské příšeře. Je to obrovský třetihorní pozemní lenochod. Byla by však chyba představovat si lenochoda, jakého známe dnes; pomalého, apatického tvora zavěšeného na větvích stromů, který za den absolvuje sotva několik metrů.

Naopak třetihorní příbuzní, kteří dosahovali od velikosti tapíra až k rozměrům slona, se pohybovali po zemi, jako tomu bylo u největšího druhu megatherium. Menším příbuzným byl mylodon, jenž dorůstal velikosti medvěda a vážil kolem 350 kg.

A právě ten je žhavým kandidátem na pralesní monstrum, indiány od nepaměti nazývané mapinguari. 

VYHYNUTÍ POUZE ÚDAJNÉ?

Případná možnost výskytu údajně vyhynulého tvora se nedá zcela vyloučit. Pozemní lenochodi žili právě na americkém kontinentu v neprostupných pralesech, ale i na pampách, jihoamerických stepích, kde se často stávali snadnou kořistí kočkovitých šelem rodu smilodon, rovněž známých jako šavlozubý tygr.

Tito predátoři měli být jednou z příčin vyhubení obřích chudozubých savců rodu mylodon jako druhu, ale zároveň se nedá vyloučit, že by někteří jedinci mohli přežít v odlehlých částech pralesa.

Stačí si jen vzpomenout na okapi nebo na druh pekari, objevený v roce 1970 Američanem a jeho týmem (tento pekari byl do té doby znám jen z fosilních nálezů).

NEPRŮSTŘELNÝ VŠEŽRAVEC

Díky kosterním pozůstatkům víme, že mylodon se dokázal pohybovat po zadních, čímž dosáhl na listí stromů, kterým se živil, a velké drápy na předních tlapách mu sloužily k jeho trhání. Podle jedné z teorií byl však obří lenochod nespecializovaným všežravcem, který pokud měl příležitost, opatřil si za pomoci dlouhých ostrých drápů.

zdroj: EnigmaPlus 

Čínská opice

Příběhy o démonech, kteří sají krev, má řada kultur rozesetých prakticky po celém světě. U náspředstavují upíry, nemrtvé bytosti, které jsou téměř nesmrtelné. Odkud se ale tyto legendy vzaly a mohou mít nějaký skutečný základ? Zdá se, že ano!

Příběhy o upírech jsou součástí legend už dlouhé věky, i v dnešní době se však často objevují ve filmech, seriálech nebo literatuře. Toto mytologické stvoření je zobrazováno v široké škále různých podob. Co spojuje pověsti o nich napříč různými národy a časovými obdobími, je fakt, že ožívají po smrti a je možné je zničit jen speciálními technikami. V závislosti na regionu a interpretaci proti upírům může zabírat česnek, stříbro, sluneční světlo a různé další věci či metody. Mnoho rozličných legend však vychází z něčeho, co bylo kdysi reálné. Platí to však i v případě upírů?

Po jídle se létá těžko

Za inspiraci mohl v tomto případě docela dobře sloužit druh listonosovitých netopýrů, kteří se živí výhradně krví teplokrevných živočichů. Žijí ve Střední a Jižní Americe, kde se díky značnému rozšíření chovu dobytka zvětšil i počet jedinců upíra obecného, jak se také nazývá. Ten jediný se totiž živí rovněž krví savců, na rozdíl od jiných druhů upíra, kteří se živí krví ptačí. Ke svému hostiteli však přilétají jen výjimečně, většinou přistanou na zemi v jeho blízkosti a přiblíží se k němu po čtyřech. Napadají v noci dobytek, odpočívající na pastvinách. Pomocí speciálního tepločivného orgánu poblíž nozder najdou ideální místo pro kousnutí a svými ostrými zuby naruší kůži. Po napití je upír většinou velmi těžký, což mu často brání v opětovném vzlétnutí a do svého obydlí tak musí dojít pěšky. Není však jedinou možnou živoucí předlohou pro legendy o upírech. Ty se totiž zmiňují i o dalším stvoření, které je však opředeno tajemstvím. Kdo je tedy ten záhadný tvor?

Piraňa z džungle

Jde o čínskou upíří opici. Zprávy o výskytu několika druhů tohoto stvoření se opakovaně vyskytují v lidových vyprávěních, neexistují však žádné vědecké důkazy o jeho existenci. Legendy o nich tvrdí, že nejvíce ze všeho jim chutná krev. Mají údajně malé uši a velmi dlouhý ocas. Vzhledem svého obličeje připomínají netopýry a tvarem i velikostí předních zubů pro změnu amazonskou dravou rybu piraňu. Proto je tamní obyvatelé pojmenovali piraňa džungle. Jakmile zuby naruší kůži, její sliny zabraňují srážení krve díky glykoproteinu draculinu, který mají i jejich upíří kolegové z Ameriky a krev tak z rány volně vytéká. Jak upíři, tak záhadné opice krev nevysávají, jak se v legendách tvrdí, ale pouze ji při vytékání z rány olizují. Draculin je velmi účinný. Rána oběti dlouho krvácí, mnohdy i dlouho poté, co zvířecí upíři dokončili své hodování.

Mýtus, nebo realita?

Čínská upíří opice se údajně živí jak krví ptáků, tak i savců. Existují prý ojedinělé případy, kdy napadla i člověka, který pak o děsivém zážitku vyprávěl ostatním. Útočí především ve skupinách, kdy se její členové dorozumívají zvláštními zvukovými projevy. Ty jim umožňují koordinovat lov. Krev prý potřebují ke svému přežití aspoň jednou týdně. Jejich trávicí systém je tak zřejmě specializován na přijímání především tekuté stravy. Na rozdíl od jiných známých druhů opic si stavějí hnízda z bláta a větviček, spojených slinami. Jejich visací hnízda jsou často sdružena do velkých a složitých kolonií na stromech v džungli. Mohou se dožít až 20 let. V případném zajetí by prý mohlo jít až o dvakrát tolik. Tyto informace působí velmi pravděpodobně i bez vědeckých důkazů. Je tedy čínská upíří opička pouhým mýtem, nebo dosud nepopsaným výtvorem přírody? Hodně lidí zejména v Číně je přesvědčeno, že jde o inteligent ní stvoření, kterému nedělá problém udržet se po staletí skryté před lidmi v hluboké džungli, a pevně věří v jeho existenci.

zdroj: EnigmaPlus

Banshee 

Banshee (v irštině bean sí nebo bean-sidhe, skotsky bean shìth, v českém přepisu též bánší - volně přeloženo jako žena z kopců), též známá jako víla smrti, je irská a skotskámytologická bytost, která se projevuje táhlým zoufalým kvílením a pláčem, jímž zvěstuje smrt některého z členů rodiny. Podle pověstí má každá důležitá rodina v Irsku svou vlastní banshee a významným šlechtickým rodinám se také zjevuje nejčastěji, ovšem občas ji mohou spatřit i obyčejní lidé. Pokud má zemřít mimořádně důležitá osobnost, může se sejít i více banshee na jednom místě. Banshee je nejčastěji spojována s pěticí hlavních rodin v Irsku: O'Brien, O'Connor, O'Grady, O'Neill a Kavanagh. Tento seznam se časem dále rozšiřoval v důsledku sňatků.

Banshee byla vždy spojována s duší mrtvé víly nebo zavražděné nevinné dívky a zjevuje se ve třech podobách. Zpravidla se zjevuje jako krásná dívka s očima bez panenek a dlouhými, obvykle bílými vlasy, oděná do bílé či světle šedé a stejnou barvu má i její pleť. Může se objevit v lesích, bažinách či močálech v blízkosti sídla umírajícího, nebo ji může vidět někdo z příbuzenstva stát na cestě poblíž jeho domu. Často pláče a vydává nepříjemný, uši drásající kvil (v takovém případě se o ní může mluvit jako o bean-chaointe, kvílící ženě) a občas je popisovaná jako dívka sedící v blízkosti potoka či menšího vodního toku a peroucí zkrvavené prádlo toho, kdo má zemřít (v této podobě je označována za bean-nighe, pradlenu). Občas se ukazuje i jako sešlá stařena v černém. Může se také objevit v podobě lasice, hranostaje nebo šedé vrány, což jsou zvířata v Irsku spojovaná se smrtí či čarodějnictvím.

Banshee se v rodině objeví jednou za 250 let. Schopnost Banshee se objeví v dospívajícím věku a to tak, že daná osoba má neustálé noční můry nebo sny navazující na sebe. Může také slýchat zvuky, které obyčejní lidé neslyší. Některé dokáží vidět stíny a cítit mrtvou duši v podobě větru nebo průvanu. Mrtvé duše Banshee hojně vyhledávají a snaží se jí přimět o pomoc. Banshee je totiž dokáže vyslyšet a předat vzkaz pozůstalým.

Banshee může být pouze osoba se zelenýma očima s tzv. žlutým plamínkem okolo panenky. Občasné byly i modrozelené oči. Většinou se jednalo o ženy s tmavými vlasy, a to buď hnědé nebo černé barvy. Na nohou měly vyryté znaky, většinou znamení blesku na nártu. Banshee se v rodině poznaly vždy tak, že na narození nebo svátek dané osoby se někdo z rodiny narodil nebo naopak zemřel. Rodina poté toto dítě nazývalo vílou smrti neboli Banshee. Banshee většinou byla v rodině tvz. černou ovcí, protože se chovala jinak než ostatní. Ve věku okolo 13-18 let se všem Bansheem zdály nevysvětlitelné a brutální noční můry o jejich rodině. V tomto stejném věku také občas měly stavy strnulosti (koukaly na jedno místo po dobu několika minut a nevnímaly nic, co se děje kolem nich). Tyto děti byly většinou velice tiché a zdály se být plaché. Pokud je ovšem někdo opravdu hodně zranil, změní se velmi rychle z člověka plachého na velice nebezpečného. Člověka, který je zranil, může čekat i krveprolití.

Banshee se kromě irských pověstí objevuje také ve fantasy románech a hrách - např. v cyklu fantasy románů Úžasná Zeměplocha od Terryho Pratchetta, v sérii příběhů Zaklínač od Andrzeje Sapkowského. Ray Bradbury napsal na toto téma povídku s názvem Banshee. V televizní tvorbě vystupuje např. v seriálu Čarodějky nebo v seriálu Vlčí mládě, kde se z Lydia Martinová po kousnutí vlkodlakem dozví že je banshee a proto je imunní.

Také se o ni zajímal Josh Gates v jednom díle pořadu Dobyvatelé ztracené pravdy (9. díl 4. řady).

Postavou bánší je inspirován i název britské post-punkové resp. gothic rockové hudební skupiny Siouxsie and the Banshees, která byla populární zejména v 80. letech 20. století.

zdroj

Hejmon

Ze všech českých strašidel dosáhl největší proslulosti Krakonoš. Krkonoše však rozhodně nejsou jediným pohořím, které prý obývají nadpřirozené bytosti. Svého strážce mají podle pověstí i Novohradské hory...

Správce lesa zahlédne ve svém revíru pytláka. "Tak už tě mám. Ty seš ta škodná, co líčí na zajíce!" popadne muže za kabát. "Snad byste se nezlobil pro pár ušáků. Však já vám za ně rád zaplatím," nabízí pytlák myslivci minci. Tomu zajiskří oči. "Když je to tak, možná bychom se mohli dohodnout," připustí. Nějak takto se podle lidových vyprávění za svého života choval strážce Novohradských hor Hejmon. Nechal se uplácet pytláky, střílel zvěř, ačkoliv nebyla doba lovu, aby ji mohl prodávat za drahé peníze, ubíral divočákům kukuřici.... Tyto hříchy údajně musí po své smrti odčinit jako strašidlo. Nyní naopak pytláky pronásleduje a trestá každou nepravost. Bere na sebe podobu dravého ptáka, hmyzu či myslivce. Jak vypadá doopravdy, však nikdo neví. Patří Hejmon jenom do říše bájí?

Duch Novohradských hor není jediným myslivcem, jenž si prý po smrti odpykává trest za svou nepoctivost. Například se traduje, že v lesích u Tábora v jižních Čechách řádí strašidla zvaní pohunkové. I v tomto případě se má jednat o přízraky hříšných správců lesa. To, že na našem území působilo skutečně značné množství myslivců, kteří si k výplatě potajmu přilepšovali, svědčí i lidové umění. Na rytinách z osmnáctého století se například vedle muže v kamizole často objevuje symbol odkazující na faleš zobrazovaného. Znamená to, že legenda o Hejmonovi by mohla mít pravdivý základ? 

zdroj: EnigmaPlus

Lesní víly

Nadpřirozená bytost ženského pohlaví, již v různých obdobách nacházíme v mytologii Evropy už od raného starověku. Samotný výraz víla je slovanský, ale v jiných pantheonech zaujímají jejich místo nixy (u Germánů), sidhe (u Keltů) a nymfy (u Řeků), podobnými bytostmi jsou i mořské panny. Ve středověku se pro ně používalo starofrancouzské slovo fae, z čehož vychází dnešní anglické fairy. V některých oblastech měly víly velký náboženský význam, například na Balkáně. 

Nejstarší známé zprávy o vílách u Slovanů pocházejí ze středověku. Už v 6. století psal Prokopius o uctívání "nymf", jejich slovanské označení ale nezaznamenal. V Rusku jsou víly uváděny již v pramenech z 11. až 12. století (v souvislosti se zákazem jejich uctívání), z pozdějšího folklóru ale byly vytlačeny rusalkami. V Bulharsku o nich máme zprávy od 13. století, v Srbsku od 14. století. V Čechách se dochoval jediný starší (předknižní) doklad o působení víl v básni o Jětřichu Berúnském z 15. století. 

Původ víry ve víly není zcela jasný; můžou být reliktem původních božstev, která byla uctívána, než vznikly dnes známé pohanské pantheony nebo až představou pozdější. Jiná teorie říká že v původním pojetí byly víly čarodějkami, jež až později získaly nadpřirozenou podstatu. Představa že víly jsou duše předčasně zemřelých dívek, zvláště těch, jež spáchaly sebevraždu či se utopily, je pozdní a vznikla nejspíše až pod křesťanským vlivem. Pak jsou podobné bludičkám.

S představou víl jako duší zemřelých souvisí i bytosti zvané navky nebo mavky známé hlavně v Ukrajině, jejichž jméno vychází z Staroruskéhovýrazu "Nav´" jež označoval mrtvého. Ty vznikají z nepokřtěných dětí, jež utopily vlastní matky, mají podobu malých dětí či krásných polonahých dívek, které ubližují lidem. Pokud se nad nimi do sedmi let nikdo nesmiluje, promění se v rusalky. Podobné bytosti lze najít i v Bulharsku(navjak), Slovinsku (navje) a Polsku (látawec). V tradici po příchodu křesťanství se navíc po rusalkách nazývá sedmý týden po Velikonocích, "rusalný týden" a slavnost "rusalje", jež je obdobou Dušiček. V pohanské době však nejspíš mělo jít o oslavu plodnosti.

Především na Balkáně byly známy víly horské (vile planinkinje, samovile samogorske), které žily v jeskyních a uměly se měnit v hady. Za jejich obdobu lze považovat vládkyni jeskyní a dolů Runu (též zemná paní), známou v Čechách, ženu vládce podzemí Kovlada a královnu permoníků.

Taktéž na Balkáně byly známy víly vzdušné (samovile oblankinje). Ty se pohybovaly vzduchem a měly vliv na počasí, především na oblačnost a bouře, blesky byly jejich šípy. Rusové zase znali tři sestry větru Burju (bouři), Mjatel (metelici) a Vjugu (vánici). V Čechách zase Meluzínu či Větrnicicož byla bytost v bílém rouše naříkající v komínech a na hrobech.

Dále jsou známy víly lesní, nazývané žínky, žijící ve stromech, popisované jako krásné průsvitné dívky v lehkých šatech se zlatými či rusými vlasy. Tyto vlasy byly zdrojem jejich síly. Uměly se měnit v různá zvířata například koně, vlka, sokola či labuť a vyznaly se v léčení a věštění. Také vyjížděly na lov na koni či jelenu nebo tančily v lese, a zpívaly. Zjevovaly se, když padala rosa nebo se tvořila duha.

Vodní víly jsou často označovány jako rusalky, obývají prameny, řeky a jezera a měly blízko k vodníkům. Jejich vlasy musí být vždy mokré, jinak rusalka zemře. Tato víla může rozčesáváním svých vlasů způsobit i povodeň.

Existují také víly zlé zvané judy nebo jezinky jež byly sice krásné a obývaly vodu či les, ale lidi topily a sváděly z cest. Na Slovensku bývají nazývané bosorky.

Divoženkami či divými ženami bývají nazývány ošklivé a neupravené víly, jež často kradly lidské děti a vyměňovaly je za svoje. Obývají lesy nebo jeskyně (pak jsou nazývány jeskyňky).

Specifickou skupinou víl jsou sudičky. Bývají zpravidla tři a zjevují se u novorozeněte, jemuž předpovídají osud nebo určují jeho vlastnosti. Vzorem pro sudičky byly řecké Moiry, ve starověkém Římě nazývané Parky, v germánské mytologii Norny.

Bytostmi, které s vílami rovněž souvisejí, jsou polednice a klekánice.

odní víly prý rády topí lidi (podobně jako vodník) a žárlivě před nimi střeží své studánky. Rusalky jsou nebezpečné zejména o letnicích, kdy nejenže topí a ulechtávají poutníky, kteří neuhodnou jejich hádanky, ale také převrhují lodě a ničí mosty, hráze a rybářské sítě. Lesní víly zase v noci lákají kolemjdoucí muže do svého kola, aby je mohly utancovat k smrti.

Vílám je také připisováno, že kradou lidem malé děti z kolébek a podvrhují místo nich své vlastní děti, které jsou znetvořené a zakrslé jak fyzicky, tak i duševně (v Litvě se navíc věří, že víly samy děti mít nemohou, takže to, co místo ukradeného dítěte zanechají v kolébce, je jen umělý, kouzlem oživený výtvor bez duše). Největší nebezpečí podvržení dítěte je v první dny po porodu (u křesťanů konkrétně do křtu dítěte). V tu dobu se matka od dítěte nesměla hnout. V případě, že už dítě bylo podvrženo, existovaly různé pověrečné rady, jak se ho zbavit (např. často ho bít, aby ho víle bylo líto, pro dítě si přišla a ukradené vrátila).

Za výše popsanými vílími skutky nemusí stát jen zlé úmysly. Někdy jsou sice víly popisovány jako záludné a mstivé, jindy ale bývá zdůrazněna jejich bezstarostnost a lehkomyslnost. Z tohoto pohledu lze říct, že když víla utancuje mladého muže k smrti, nedělá to nutně ze zlého úmyslu - prostě neví o tom, že mladík celonoční tanec fyzicky nevydrží ...

Často se však mstí za rušení svého klidu, například kácení stromů či zabíjení zvířat. Chrání před nimi máta, pelyněk a libeček lékařský.

Vztah víl k lidem je ale často líčen také jako velmi kladný. Někde víly mladým mužům neubližují, ale naopak jim pomáhají, drží nad nimi ochrannou ruku a obdarovávají je (např. v Srbsku jsou známé vílí "posestriny", pomyslné sestry a ochránkyně mladých junáků). Dokonce se za ně mohou i provdat (v některých pověstech dobrovolně, v jiných z donucení, třeba když jim jejich nastávající ukradne nějakou část majetku, bez kterého od něj nemohou odejít), ale takový sňatek obvykle mívá nějakou podmínku, která nesmí být porušena, jinak víla svého muže opustí a už se k němu nikdy nevrátí. Takovou podmínkou je třeba to, že muž nesmí víle nikdy vyčíst její vílí původ, ustřihnout jí vlasy nebo se snažit zjistit, co dělá v noci v zamčeném pokoji. V pověstech manžel tuto podmínku obvykle nedodrží a víla od něj i s jejich dětmi navždy odejde. Dokud je ale víla s ním, pomáhá mu svými znalostmi či kouzly a manželům se velmi daří. Děti, které spolu muži a víly mají, bývají neobyčejně moudré a mají výbornou paměť.

Víly podle pověstí mohou pomáhat i dívkám a přátelit se s nimi.

Lidé dříve vílám přinášeli oběti, aby si je příznivě naklonili. Zejména u vodních pramenů jim nechávali koláče, polní plodiny a květy, a na stromy jim rozvěšovali pestré stužky.

Na Rusi se o letnicích slavila tzv. rusalija, rusalské svátky. Během nich se přinášely oběti rusalkám, které v té době byly velmi neklidné a nebezpečné - na březích vod jim býval obětován chléb, máslo a sýr, na stromy se věšely kusy látky a věnce, popřípadě se házely do vody. Před jejich mocí měly lidi ochránit některé byliny (máta, libeček, pelyněk). O těchto svátcích se také hrály rozpustilé rusalné hry, zpívaly se běsovské písně, hrálo se na housle, píšťaly a bubny a tančilo se. Tyto slavnosti jsou doloženy i na Balkáně v 11. století v tzv. Savině knize.

Jako víly jsou do české literatury také překládány bytosti, které se slovanskými vílami souvisí jen volně. Z angličtiny třeba pixie (ovšem i v angličtině se pixie a fairy často pletou) nebo některé druhy elfů.

Pixie jsou malé (menší než 30 centimetrů) a létají. Často mají motýlí nebo blanitá křídla. Rádi lidem provádí různé šprýmy, například jim kradou věci nebo je nechávají bloudit. Kontakt se železem je zraňuje, proto se před nimi jde železem bránit (ochranné vlastnosti podkovy mohou vycházet právě z toho, že je železná a proto chrání před vílami: ve středověku byly podkovy nejčastější forma železa ke které se vesničan mohl dostat).

zdroj

Divý muž

Chlupatá mechem porostlá obluda, která na hlavě nosila věnec z kapradí a lesních květů. Měl velice zlotřilou a prohnanou povahu. Dělal v lese pěknou paseku...honil divou zvěř, promněňoval se v různé překážky, aby náhodným poutníkům znepříjemňoval cestu.
Ačkoliv byl příbuzný divoženek, za manželku si sháněl děvčata z vesnice. Číhal na ni v lese a pak ji unesl do svého doupěte, kde se s ní oženil. Nejvíc spadeno měl na myslivce a dřevorubce. 

zdroj

Divá žena

(Divoženka)

Divoženky jsou zpravidla nehezké ženy, žijící v jeskyních, s dlouhými prsy, chlupatým tělem a dlouhými vlasy, které si přehazují přes ramena. Často zvláštně mluví, ke každému slovu přidávají zápor či hovoří pozpátku, čímž připomínají lužické a polské ludky. K lidem se chovají přátelsky i zlovolně, s oblibou podvrhují děti.

České divoženky obývají prostorné jeskyně v horách a lesích a vypadají jako ošklivé ženy s velkou hranatou hlavou, dlouhými a silnými vlasy rudé či černé barvy. Odívají se do krátké zelené suknice, živůtku a plachetky z režného plátna, v rukou mají tlusté hole ovinuté hady. Domácnost mají zařízenou podobně jako lidé a z klasů sebraných na poli pečou chléb, jinak se živí také kořenem osladiče a a ulovenou zvěří a rybami. Sbírají i len, který za jasných měsíčných nocí předou a šijí z něj šaty. Bývají také popisovány jako malé bytosti s velkou hlavou a dlouhými vlasy. Jsou znalé tajemství přírody, jsou dlouhověké a umí vyrábět masti, po kterých jsou lehké a neviditelné. Milují hudbu a tanec, z čehož povstává bouře. Ke svým tancům lákají mladé lidi a pak je obdarovávají, ale také je můžou strhat.

K lidem jsou většinou přátelské, rády si od nich pujčují různé věci a bohatě je za to odměňují. Mohou si vzít za muže člověka a chovají se pak jako vzorné manželky, pokud jim však někdo připomene jejich původ, zmizí. Někdy se však chovají zlovolně, odvádí poutníky z cesty a matkám podvrhují své ošlivé a hlučné děti, nazývané divous, na Slovensku premieň. Rády také škodí lakomým lidem. Největší moc mají o svatojánské noci a chrání před nimi stroužek česneku nebo chléb s bílou kůrkou. Dříve jich bylo mnoho, ale den ode dne jich ubývá.

Lužické dźiwje žony jsou bílé ženy, které se zjevují v poledne a večer, a milují předení lnu. Dívky které jim len upředou nebo je učesají obdarovávají listím, které se změní ve zlato. Polské dziwožony jsou zlovolné ženy, které si rádi berou mladíky za milence a dívky za družky. Jsou vysoké, hubené a bledé. Po lesích a polích se potulují v tlupách a dospělé lidi usmrcují lechtáním, také podvrhují děti. Chrání před nimi česnek, třezalka, vachta a kov. Polákům a Ukrajincům jsou také známi boginje, bogieńki a bogunki, které se zaměnuji se Sudičkami a také podvrhují děti zvané odminok, odminnik či vidminnik. Slovinci nazývají divoženky divje devojke či divje dekle, Bulhaři zase diva-ta žena.

zdroj

zdroj

Lesní panna

Lesní panny jsou českém folklóru krásné dívky oděné v jemný bílý či zelený šat, se zlatými či zelenými šaty a věncem z lesních květin na hlavě. Zjevují se večer nebo v poledne a baví se tancem a zpěvem v kruhu. Nebezpečné jsou zvláště mladíkům, které přivábí jejich zpěv. Ty utancují či ulechtají k smrti, toho koho se pokusí utéci zpravidla zasáhne neviditelná střela. K dívkám jsou většinou vlídné a mohou je obdarovat. Panny během tance střeží malí psi. Trestají také ty kdo v lese pokřikují, těm co se k nim chovají uctivě však mohou ukázat místa kde roste hojně hub. Můžou se vdát za muže, ten jim však nesmí připomenout jejich původ.

Lesním pannám se podobá ruská miška či mniška, jejíž jméno je snad odvozeno od mechu, podobně jako mochovik, což je jiné označení lešije. Vypadá jako malá žena v hnědém oděvu s dlouhými šedými vlasy do kterých se halí a také velmi rychle běhá. Další podobnou bytostí je medulina, bílá žena s košíkem v jedné ruce a květinou v druhé, lužická wórawa která večer vjíždí do vsi a tam na návsi orá a taktéž lužická Dźiwica, krásná panna která o polednách nebo měsíčných nocích loví v lesích se smečkou chrtů, ten kdo ji potkal onemocněl a do tří dní zemřel. Na Slovensku splynuly lesní panny s bosorkami, tedy čarodějnicemi.

zdroj 

Jezinka

Démonská lidožravá víla žijící v jeskyních. Umí se proměnit do jakékoliv podoby aby nalákaly lidi, které uspávají a vylupují očí. 

Zrut

Diví ohromní lidé, přebývající v pustinách a horách. Tělo mají porostlé chlupy. Lidem prý neškodí, přicházejí k pastýřům ohřát se u ohně. Mají ovšem obrovskou sílu a pokud je někdo dráždí, toho zabijí. 

Símurg 

Tajemná bytost chránící všechny rostliny. Zjevuje se v podobě okřídleného psa. Jméno má íránský základ. 

Zaltys

Mytický had ležící stočený u kořenů stromu života. 

zdroj 

Škrabinožka

Byla to ošklivá zlá žena s kabelou plnou ostrých břitev, nožů, sekáčků a srpů. V podvečer se vkradla do domu nebo kůlny, kde si v černém koutě vyňala brousek a začala si brousit své nástroje. Číhala tam na děti, které si nemyli zablácené nohy. Ty pak chytla a oškrábala jim bláto po svém.Pucnoha měl stejnou profesi, byl to však ohyzdný dědek číhající na děti vracející se domů. Oba rádi používali poříz, kterým bláto na nohou strouhali ať to bolelo či ne. 

zdroj

Slibka

Na slibku můžete narazit v hlubokých lesích, kde žalostně zpívá, neboli ririká. Zjevuje se jako vysoké děvče v bílých šatech, výjímečně pak jako bílý ptáček. Jde o zbloudilou duši děvčete, jenž porušilo slib lásky.

Nad slibkou je dobré míti se na pozoru. Uslyšíte-li někdy slibku v lese zpívat, v žádném případě na její tklivé písně nereagujte. Raději se schovejte, nebo se po tichu vzdalte do bezpečí.

A co vám může slibka udělat? V lepším případě vás chňapne a protančí s vámi kus lesa, přes kotary, houštiny, trní, kořeny, výmoly a pařezy, až vám na nohou nezůstane kousek bez krve. A pak vás odhodí někde v lese. V horším případě to nepřežijete. Nejvíce ohrožení jsou pocestní, trampové a myslivci, kteří tráví v lesích noci. I když jsou známy i případy, kdy slibka strašila ve dne.

Pouze jeden den v roce je slibka neškodná a to o Svatojánské noci. To je taky chvíle, kdy lze slibku vysvobodit z jejího prokletí. Odvážný, který by se o to chtěl pokusit se musí naučit celou její žalostnou píseň. Pak jít do lesa, kde slibka straší a bezchybně tam tu píseň zazpívat. Pak bude slibka vysvobozena a už nikomu neublíží.

Beskydská slibka

Je to už mnoho let, co se tento příběh odehrál. To se tenkrát parta dřevařů utábořila na Čertově. Přes den tvrdě dřeli v lese a v noci sedávali u ohně popíjeli a vykládali. Jeden takový večer uslyšeli nedaleko zpívat a výskat slibku. Nejstarší z nich zavelel: "Ticho chlapi!" Všichni zmlkli a vyčkávali co se bude dít. Zanedlouho se kousek od nich ozvalo: "Chichi! Chichichi!" A všem bylo jasné, že je to ona. Ten starý chlap zbledl a šeptem povídá: "Je zle! Už nestačíme poutěkat, všechny nás tu zadusí!" Jiný mu namítl: "Však kolik nás tu je, máme pantoky, tak co bychom se báli?" "Tiše!" okřikl ho starý chlap. Všichni ztichli. Zpěv se rychle blížil a na dřevaře padl strach. "Rychle všichni si lehněme hlavama k ohni a nohama ven. A budeme tiše ležet!" Dostal nápad starý drevár. A ostatní ho poslechli.

Slibka se přiřítila z lesa vzápětí. Obešla dvakrát oheň a něco si mumlala. Pak povídá: "Chichichi. Pamatuju devatery hory a devatera úhory, ale eště sem neviděla takej potvory! Jedna hlava a osmnáct klepet." Devět dřevařů tiše leží a vyčkávají co bude dál. Slibka dál krouží kolem ohně a diví se: "Jak sem stará, nic takového jsem neviděla. Ale mám stařenku, ta je ještě starší, ta pamatuje dvanáctery hory a dvanáctery úhory, pro tu půjdu. Ta tomu porozumí, co to je." Chvilku ještě postávala a kroutila hlavou, ale pak se obrátila a šla pryč. Jak se ztratila, tesaři se též rychle zvedli a ten starý povídá: "Chlapi, je zle, musíme všeci poutěkať rychlo preč!" A vzali nohy na ramena.

Když se ráno vrátili na místo, nestačili se divit. Jejich pantoky a pily, co s nimi rubali dřevo, byly pozatínané ve stromech kolem. Ale tak silně, že je museli vyřezat ven... To jim došlo jak blízko smrti byli předešlého večera.

zdroj

Saunatonttu 

Když jsem se za sychravého finského podzimu vrátila celá promočená a zmrzlá. Uši a ruce červené, z nosu mi teklo. No prostě tady bych si v takové situaci už chystala na to že si pár dní poležím s rýmou nebo chřipkou. Ale ve Finsku ne...tam se nebylo čeho bát. Stačilo si totiž zalést do sauny, šplouchnout dvě, tři lopatky vody na horké kameny a z rázu se ozvalo: "Sssss, ssssSSS, SSSsssss" a Saunatonttu byl tady. Zhluboka se nadechl a vyfoukl na mě horký vzduch, kterým vyhnal všechnu zimu z těla ven. A spolu se zimou utekla i rýma a ostatní bacily. No co vám budu povídat, příjemně se sedí se Saunatonttuem v sauně. Navíc když venku mrzne.

To by tam tak člověk mohl vysedávat celé dny. A nebo Saunatonttuovi nastěhoval do sauny rovnou celou zimu! A to zas Saunatonttu ne, to on nedopustí. Jak už sedíte v sauně moc dlouho, Saunatonttu zase zasyčí, zase vydechne horký vzduch. Ale to už tam je takové horko, že se to vydržet nedá a musíte ze sauny utéct ven se zchladit.

Když se člověk venku ochladí třeba ve sněhu nebo studené vodě, můžete zpátky do sauny, kde vás Saunatonttu zase zahřeje. A tímto způsobem - že výhání člověka do zimy a pak láká zpátky do tepla - Saunatonttu lidi otužuje. Není divu že pak takový otužilý Fin ve zdraví přečká krutou zimu, kdy teploměr ukazuje -30 stupňů. Dokážete si představit takovou zimu? To mrzne tak, že když vyhodíte do vzduchu vodu, promění se ve sníh dřív než dopadne na zem! Taková je tam bývá zima.

Saunatonttu vypadá? Já jsem ho poznala jako velkého žlutého ducha, ktery mohutným teplým dechem dokázel během chvilky zahřát celou saunu, ale často se zjevuje i jako nahatý, voustay trpaslík. Jednoho Saunatonttu, který se podobal už trochu chlupatému trolovi jsme potkali daleko, daleko na finském severu. Bydlel v sauně uprostřed divočiny, široko daleko ani živáčka (budova ve tvaru indiánského týpi na obrázku vpravo). Asi neměl moc rád lidi. Když jsme vešli dovnitř něco nazlobeně zamumll a odešel. Za chvíli se však vrátil s dřívím, roztopil ve staré saunové peci a my se mohli po celém dni bloudění ve sněhu pořádně zahřát.

zdroj

Näkii 

Jak už jsem zmínila, Finsko je skutečným rájem všemožných strašidel, bubáků, duchů a démonů. Prvního bubáka, kterého jsme tu potkali byl Näkki. Bylo to jen pár set metrů od moderní vilové čtvrti a přesto to tam vypadalo jako bychom byli uprostřed divoké skandinávské přírody. A právě tam hned u břehu odpočíval Näkki

Näkki je finský vodník. Od našecho vodníka či hastrmana se liší hlavně vzhledem. Když odpočívá u břehu, jdou z něj vidět pouze jeho dlouhé zelené vlasy. Ty se nijak neliší od trsů vodních trav, kterými jsou břehy zdejších jezer porostlé. Nikým nerušen může takhle spát dlouhé hodiny, ne-li dny. Občas mu od úst uteče bublinka vzduchu (podle toho můžete Näkkiho taky odhalit). Näkki, na rozdíl od naších civilizovanějších hastrmanů, chodí nahatý. Ze předu je údajně celkem pohledný, ale zezadu ošklivý až běda. Kromě dlouhých zelených vlasů má i dlouhé fousy, ty pro změnu připomínají kořeny.

Näkki patří mezi nebezpečné a zlé strašidla. Velmi rád totiž topí malé děti. Oblíbil si taktiku svých britských kolegů: když uslyší poblíž břehů dětský křik, vyleze ven a promění se v nějaké zvíře. Klidně se popásá na břehu jezera a vyčkává na děti. Když děti objeví nebojácné mírumilovné zvířátko začnou si s ním hrát. Pak už jen stačí, aby mu vylezly na hřbet a on se s nimi rozeběhne hlubin. Pokud se stanete svědky něčeho takového, stačí prý vyslovit Näkkiho jméno, nebo modlitbičku a to jej zbaví moci. 

zdroj

Bludičky 

Jsou to malí tvorečkové s lucerničkami, kterým se říká také světýlka. Platí zde důležité pravidlo...nesmí se na ně řvát ani pískat, jinak vás zavedou do bezedných bažin. Jedinou záchranou před bludičkami je pak obrátit kapsy naruby. Tím nad vámi ztratí moc a zmizí vám z očí stejně rychle jak se objevili. Pokud se k nim ale chováte zdvořile, mohou vám i pomoct najít správnou cestu domů.

Vznikly údajně z duší zemřelých nepokřtěných dětí. Jinde se zas říká, že jsou to duše zemřelých čarodějnic. Objevují se nejčastěji v blízkosti močálů a bažin, a také na hřbitovech. Vidět je však můžete pouze v noci.

Až se vás bludičky budou snažit nalákat do bažin (někdy mají i dost nevybíravé způsoby) obrana proti nim je jednoduchá. Stačí si obrátit kapsy ven a bludičky ztratí svou moc.

zdroj

Bludný kořen 

Bludný kořen je prazvláštní strašidlo, neboť má vskutku originální způsob strašení. Straší právě tím, že se neukazuje. I když ho nikdy nikdo nespatřil, působí lidem neobyčejnou svízel. Bývá ukryt ve výmolech odlehlých lesních cest, v listí a jehličí u zapomenutých pěšin, nebo se zaplétá do kořenů stromů u starých rozcestníků. Takhle ukryt čeká na nešťastníka, který ho překročí, ten pak bloudí celé hodiny, dny i týdny.Kolik lidí asi doplatilo na bludný kořen životem? Říká se, že jedinou obranou na tento kořen je, když se bloudící člověk přezuje... 

Ent 

Entům se často říkalo i Pastýři stromů. Tyto starodávné bytosti byli velmi podobné obyčejným stromům, ale výškou a mohutností je daleko převyšovali. Enti se dokážou přesunovat po zemi a také umějí rozdrtit kámen svými kořeny a větvemi. Tyto vyjímečné schopnosti získali, aby mohli ochraňovat rostliny a lesy.

Enti většinou žili samotářským způsobem života a nemíchali se do sporů jiných ras. Když však někdo začal kácet na jeho území stromy, dokázal se neskutečně rozzuřit a napáchané škody na svých stromech řádně odplatit.

Islandský červ z jazera Lagarfljót

Ledovcové jezero Lagarfljót nacházející se ve východní části ostrova Island bylo donedávna ve světě zcela neznámé. Pro Islanďanů je však toto jezero velmi populární a turistické atraktivní, protože je opředeno množstvím legend podobně jako skotské jezero Loch Ness.

Tak jako mají Skotové svou Lochnesská nestvůra , mají své jezerní monstrum i Islanďané. Jezero Lagarfljót se však může pyšnit i tím, že jejich legendární červ Lagarfljótsormur je již na rozdíl od Lochneska i oficiálně potvrzen.
Legendární islandský červ
Jezero Lagarfljót, které je dlouhé 25 kilometrů a ve svém nejširším místě má 2,5 kilometru, ukrývá pod svou hladinou jezerního červa nebo hada , který zde je znám od poloviny 14. Století. První zpráva o tomto záhadném tvorovi pochází ještě z roku 1345, kdy měl být poprvé zpozorován.

Staroislandské ságy hovoří o tom, že Lagarfljótsormur nebo Lagarfljótsormurinn, jak tomuto červu Islanďané říkají, byl původně jen malý červem z vřesovišť, no díky zlatu, které na něj nějakým zvláštním způsobem působilo, dorostl červ do obrovských rozměrů.

Z různých pozorování, kterých bylo během šesti století velké množství, se jeho délka odhaduje na 12 až 90 metrů. Islandský červ je popisován jako tvor hadovitý vzhledu s bledou kůží, který mě na těle několik hrbov a na hlavě a krku mu rostou dlouhé vousy.

Záhadný tvor v jezeře Lagarfljót byl pozorován mnohdy i ve 20. století, kdy hodnověrné svědectví přinesl v roce 1963 dokonce ředitel Islandské lesní správy Sigurdur blond. V roce 1998 hadovitý tvora viděli i žáci spolu se svým učitelem z nedalekého města Hallormsstaður, kdy svou hlavu vynořil zpod hladiny.
Tyto očitá svědectví však mnozí skeptici zpochybňovali. V roce 2012 však islandský farmář zachytil na video tvora, který by měl být oním legendárním červům, což v roce 2014 potvrdila i vybraná komise.
Video jako důkaz
Islandský farmář Hjörtur Kjerulf natočil v únoru roku 2012 na video z okna svého domu hadovitý tvora, který si razil cestu přes zamrzlé jezero Lagarfljót. Tehdy 67-letý farmář úžasem ani nedýchal, protože v tom momentě ho napadlo, že toto jsou první autentické záběry legendárního islandského červa. Jeho video o pár dní později obletělo celý svět a islandské monstrum se tak objevilo i ve více světových médiích.
Mnozí odborníci však pochybovali o tom, že by to byl legendami opředený islandský červ a více údajného jezerního tvora považovali jen za rybářskou síť, kterou unášejí proudy. Kryptozoologové z celého světa však byli přesvědčeni, že na videu je skutečně zachycen hadovitý tvor, který by mohl být přeživší druhohorních plesiosaura.

Nakonec po dvou letech zkoumání videozáznamu, které natočil Hjörtur Kjerulf, bylo video v roce 2014 označeny za autentické. Pravost videa potvrdila 13-členná komise města Fljótsdalshérað, které se nachází v blízkosti jezera Lagarfljót. Ze strany komise, která byla složena z obecní rady a členů sdružení místního cestovního ruchu, to je nepochybně výborný marketingový tah, kterým chtějí do této oblasti přilákat turisty nejen z Islandu, ale iz celého světa.
Jak však komise uvedla, na základě videa bude existence islandského jezerního červa zkoumána i odborníky z oblasti zoologie. Dokonce islandská vláda doporučila vědcům, aby se začali tvorem z jezera Lagarfljót vážně zabývat. Potvrdí tedy někdy i vědecká obec existenci legendárního islandského červa Lagarfljótsormur? 

zdroj 

Rangada

Rangda je démoní královna leyaků na Bali , podle tradiční balijské mytologie . Je to děsivé dítě, které vede armádu zlých čarodějnic proti vůdci sil dobra - Barong . Bitva mezi Barongem a Rangdem je uvedena v barongském tanci, který představuje věčnou bitvu mezi dobrem a zlem. Rangda je termín ve staré jávštině, což znamená "vdova". Unáší rád děti.

Olejový muž (Malajsi)e

Orang minyak

Podobně jako v jiných kulturách, i v té malajské existuje zlé a zákeřné, zvrácené nadpřirozené monstrum. Orang minyak však vyniká svou zvráceností. Odkud mýty o této osobě pocházejí a mohou ho někteří lidé opravdu napodobovat?

Orang minyak je také známý jako Olejový muž a traduje se, že je výsledkem dlouhodobé sexuální frustrace. Když muž nedokáže ukojit svou touhu, obrátí se k temné magii, aby si podmanil ženu, kterou chce. Co si představit pod pojmem "temná magie"? Traduje se, že aby byl rituál úspěšný a vyvolená muži podlehla, musí Orang minyak znásilnit denně tři panny a dělat tak po celý týden.

Nadpřirozené bytosti přitahují pozornost lidstva již už od nepaměti, a nejednou jsou spojeny právě se sexem. Orang minyak je však právě díky své zvrácenosti jedinečný.

Místní obyvatelé věří, že jde o monstrum, avšak jeho popisy se diametrálně liší. Někteří Olejového muže líčí jako vysokého a hubeného, ​​jiní jako malého a tlustého muže. Barva očí může být jakákoli, nejčastěji ji popisují jako žlutou a červenou. Celé tělo má navíc pokryté černou mazlavou hmotou, kterou se nenatírá, vychází totiž přímo zpod pokožky. Z těla však neodkapává, a tak ho nelze vystopovat.

Orang minyak je chlípný a jeho jediným cílem je ukájet své zvrhlé touhy. Už jsme zmínili, že aby získal vysněnou ženu, je ochoten znásilňovat panny, v některých legendách se ale mluví o opaku. Olejový muž se měl podle nich zaprodat zlým silám, svést svou vyvolenou a pak v rámci splacení dluhu znásilňovat jiné ženy. Z povinnosti se stává závislost a netrvá dlouho, dokud Orang minyak ztrácí nejen vůli se zločiny skoncovat, ale právě naopak se mu začínají líbit.

Zejména ve venkovských oblastech Malajsie, kde jsou lidé poměrně pověrčiví, proto se často setkáte s různými obrannými prostředky proti olejovému muži. Říká se například, že pokud ho člověk vidí během dne, může se ho pokusit přesvědčit o zvrácenosti jeho řízení a pokud se mu to podaří, Orang minyak zmizí. V noci se však prodere na povrch chlípnost a je třeba si dávat pozor. Těžko ho fyzicky přemůžete, a i když se ho podaří někomu chytit, většinou vyklouzne.

Ženy proto spí s nevypraným mužským oblečením vedle sebe. Tento pach má Orang minyak odrazovat od útoku. Ty pověrčivější zacházejí ještě dál a rovnou spí v mužském oblečení.

Samozřejmě neexistují žádné důkazy o existenci takového tvora. Některé svědectví však hovoří o tom, že má schopnost člověka psychicky znehybnit, takže oběť nemůže ani mluvit. Děsivý výjev ve spojení s dočasným ochrnutím je průvodním jevem takzvané spánkové paralýzy, která patří k těm nejděsivějším nočním zážitkům.

zdroj

La Mala Hora

La Mala Hora, démon z Mexického folklóru. Jeho jméno znamená  "Zlá hodina" nebo také "Ďáblova hodina". Tento démon čeká na své oběti na křižovatkách blízko vesnických usedlostí. Osamělé cestující má varovat před smrtí nebo zkázou. Některá svědectví o tomto démonovi hovoří jako o útočníkovi. Prý vás obalí jako černý kouř a udusí vás. Při pouhém pohledu na něj zešílíte. Podle publicistky Sean Foster má tento démon být zosobněným varováním pro každého, kdo by se potuloval sám v noci.