— Nejděsivější místa ČR 3 —

Humprecht

Lidé, kteří bydleli blízko Humprechtu, přesně tam, kde vedla široká prašná cesta na hrad Kost, chodívali velmi často k studánce. Studánka byla průzračná, voda se v ní jenom blyštěla, člověk viděl skoro až na samé dno. Ale nikdo nikdy z této Hadí studánky poblíž humprechtské obory vodu nenabral, nikdo nikdy se ze studánky nenapil. Nechtěli, aby se na hladině usadil prach, hlídali její modrou krásu. A proč tomu tak bylo? O Hadí studánce se totiž vypráví tato pověst.

Kdysi dávno žila na Humprechtu mladá zámecká paní Eliška se svým malým synkem Petříkem. Její muž, Petříkův otec, zahynul boji a zanechal manželce spoustu bohatství. Petřík byl ještě malý, často si hrával s dětmi z podzámčí. Přátelil se se sedlákem, ševcem i bylinářkou. Maminka mu často vyprávěla příběhy o statečném vojákovi, ve kterém Petřík nacházel podoby svého otce.

" Maminko, vždyť nejsme sami, podívej, dole jsou chaloupky, tam žije spousta dobrých lidí," smál se Petřík. Maminka ho vždycky jemně pohladila po vlasech:" Nejsme sami, máme jeden druhého."

Celý kraj věděl, že Petříkovi patří celé panství, ale že on může vládnout až v době, kdy dospěje. Zatím se o vládu v celém kraji spravedlivě starala jeho matka Eliška.

Žilo se jim velmi dobře.

Jednoho dne hrad navštívili příbuzní zesnulého tatínka. Eliška je královsky přivítala. Když však z jejich řečí zjistila, že touží jenom po bohatství a majetku, dostala strach.

" Pojď, Petříku, musíme osvobodit náš kraj od nespravedlnosti, kterou by tu mohli nepřátelé spáchat," rozhodla se Eliška. Vzala Petříka za ruku a přikázala kočím, aby zapřáhli koně. Na vůz společnými silami naložili všechny truhly plné pokladů.

" Kam jedeme, maminko?," ptal se Petřík.

" Neboj se Petříku. Víš, kde není bohatství, není ani závist."

Koně se dali do klusu a zastavili až u humprechtské obory.

Petřík seskočil z vozu a uviděl blankytně modrou studánku jako zrcadlo, ve které se odrážely paprsky zlatého poledního slunce. To byla nádhera! Snad krásnější než všechno zlato a stříbro. Maminka nanosila ke studánce všechny cennosti a postupně je pokládala na hladinu studánky. Mince, náramky a korále mizely pod vodou. Nelitovala bohatství, vždyť hluboká studánka je pro lesklé předměty tou nejlepší skrýší.

Jakmile i Petříkova korunka zmizela ve studánce, Eliška se usmála:" Tady, Petříku, vždycky najdeš poklad."

Společně se vrátili na Humprecht.

" Kam zmizeli naši milí hostě?" zeptala se maminka kuchařky.

" Prohledali celý zámek a když neobjevili ani jeden lesklý peníz, odjeli tak rychle, jak jenom přijeli."

Eliška se usmála a Petřík pochopil, že maminka zachránila jeho i celý kraj.

Petřík vyrostl v muže, který potom na humprechtském zámku vládl moudře a spravedlivě. Poklad ve studánce nikdy nepotřeboval, místo bohatství v truhlicích si vystačil s laskavostí a dobrým srdcem, které rozdával všem lidem.

A studánka? U té se prý každý slunečný den vyhřívá had s korunkou a střeží její poklady. Až jednou přijde moudrý a spravedlivý člověk, který své bohatství nosí v srdci a ne v kapse, položí mu had korunku k nohám, získá poklad ukrytý pod sypkým pískem a stane se novým spravedlivým vládcem kraje.

Až půjdete někdy kolem, určitě se běžte na modrou studánku podívat. A když si lehnete na hebkou trávu, bude vám studánka vyprávět příběh Elišky a jejího synka Petříka

zdroj

Zebín

Jičínské okolí dokresluje vysoký kopec Zebín, na kterém je postavena malá kaplička. Málokdo však tuší, jak vůbec tento kopec vznikl a kdo nechal na jeho samotném vršku kapličku postavit. Jedna z pověstí o tom vypráví.

Kdysi dávno bydlel nedaleko města Jičína mladý muž Vašek. Zůstal sám a staral se o své políčko a svou chalupu, jak nejlépe dovedl. Žádné práce se nelekal. V létě pomáhal sousedům sklízet úrodu a v zimě stavěl s dětmi sněhuláky.

Už dlouhou dobu se mu líbila mlynářova dcerka Madlenka. I jí se mladý, šikovný Vašek líbil. Tajili svou lásku před všemi lidmi z vesnice, protože Madlenčin otec byl nejbohatší člověk v kraji a doufal, že si jeho krásnou dceru vezme za ženu zámožný muž.

" Madlenko, nemůžeme už naši lásku ukrývat," rozhodl se jednoho dne odvážně Vašek,"půjdu k tvému otci a požádám ho o tvou ruku."

Madlenka souhlasila, ale tušila, že se otec rozzlobí. A měla pravdu.

" Ty a Madlenka?," divil se mlynář a bouchl pěstí do stolu," na holku tu čeká jiné živobytí!"

Vašek věděl, že nemá cenu mlynáře přemlouvat. Vyběhl ze statku a utíkal daleko od nespravedlivého člověka, který ho odmítl.

" Proč já nemám dost peněz, co bych za to dal, být bohatý a vzít si krásnou Madlenku za ženu!"

Slunce se už klanělo za obzor. Vašek seděl pod břízami. Přemýšlel, jak mlynáře přesvědčit, že láska je mnohem silnější a důležitější než bohatství.

Tu šel kolem upravený pán a pustil se s Vaškem do řeči:" Vidím, že potřebuješ peníze? Mohu ti je nabídnout, ale jenom pod jednou podmínkou: Za sedm let zůstaneš navždy se mnou!"

Vašek radostí vyskočil:" Splním vše, co po mně budeš požadovat!"

Cizí muž mu poradil, aby kopal pod stromem na své zahradě, že právě tam najde vytoužený poklad! Vašek nemeškal. Kopal a kopal, až narazil na truhlu! Otevřel ji a v ní se leskly tisíce zlatých dukátů! Hned další den ho ziskuchtivý mlynář přivítal do rodiny.

Vašek žil s Madlenkou spokojeně. Vaškova chaloupka jenom kvetla, kolem pobíhaly jejich děti a Vašek zapomněl na slib, který dal neznámému pánovi.

Uběhl sedmý rok, když tu se před Vaškem objevil starý známý:" Tvůj čas vypršel. Půjdeš se mnou, jak jsi slíbil!" Teď už si Vašek všiml rohů na hlavě pána a pochopil, že před ním stojí samotný čert!

Vašek se nechtěl rozloučit s rodinou a snažil se vymyslet způsob, jak by čerta obelstil.

" Čerte, myslím si, že bych ti mohl cestou do pekla utéct . Jistě nejsi tak rychlý jako já! Nechceš si mě raději ještě vyzkoušet?"

" Dobře," souhlasil čert," ty poběžíš od kříže v Soběraze a já od Vrchlabí. Až uvidíš blesk, vyběhni! Když tu budeš první, nechám tě jít, ale jakmile prohraješ, půjdeš se mnou!"

Vašek věděl, že musí být první, že musí vyhrát! Tu se z oblohy vynořil mohutný blesk a Vašek vyběhl! Čert dupal a hekal, už už se zdálo, že souboj vyhraje a že Vašek propadne peklu! Najednou však dusot čertova kopyta utichl. Vašek ještě přidal a z posledních sil doběhl k chaloupce! Vyhrál! Divil se, čím to, že se jeho soupeř zastavil, a když vzhlédl vzhůru, spatřil obrovského čerta, jak ze své boty sype kamení, které mu tolik překáželo v běhu! A jakmile čert uviděl rozesmátého Vaška, ozval se veliký hrom a po čertovi jakoby se zem slehla.

Vašek se vrátil ke své rodině. Na místě, kde čert vysypal kamení z boty, vyrostl veliký kopec. Marně si lidé druhý den lámali hlavy tím, kde se tam vzal. Jenom Vašek se tiše usmíval a na věčnou památku boje s čertem nechal na samotném vrcholku kopce vystavět malou kapličku.

Až půjdete kolem, nezapomeňte vylézt na vrcholek Zebína a u kapličky si vzpomeňte na nebojácnost mladého Vaška, který vyhrál boj se samotným čertem!

zdroj

Prachovské skály

Pověst 1. O Pelíškovi

Před dávnými dobami žil v Prachovských skalách neposedný skřítek. Jmenoval se Pelíšek. To proto, že rád pobíhal po celém Českém ráji a jednou se usídlil tuhle, potom zase támhle. Pokaždé si stavěl jiné pelíšky, měl jich v celém kraji snad tucet. Rád pomáhal všem svým kamarádům, ale občas také vyvedl nějakou taškařinu, které se potom celý den smál.

Nejčastěji jste ho mohli potkat právě v náručí Prachovských skal v jeskyňce. Tam měl krásný výhled do Krkonoš, Jizerských hor, na Kozákov a na Bezděz.

Jeho největší pýchou byla zahrádka, ve které pěstoval spoustu květinek. Ty mu věnoval sám moudrý Krakonoš. Léčivé mateřídoušky a kontryhely sbíral na čaj. Na jaře pečoval u potůčku o sněhobílé bledulky a konvalinky, jasně žluté upolíny a blatouchy. Přes léto vykvétala vzácná astra chlumní a na podzim zbarvily zahrádku jedovaté fialové ocúny. To byla podívaná!!!

Jednoho dne se však Pelíšek vrátil domů a když spatřil svoji zahrádku, dostal veliký vztek! Květinky vytrhané, tráva pošlapaná!

" To tedy ne!," rozzlobil se Pelíšek," moji zahrádku mi nikdo ničit nebude! Jen až já zjistím, kdo to udělal!!!" Jeho hněv se nesl údolím jako nekonečná ozvěna mezi skalami.

Večer se Pelíšek nenápadně připlížil pod okna vesnického hostince a naslouchal hlasitým rozhovorům.

" Pánové, teď vám povím něco, o čem nevíte! Zdejší rytíř Čéč nás zve na svoje panství! Prý má něco, co ještě nikdo nikdy neviděl!," prohlásil menší muž.

Druhý, větší, vstal od stolu, a řekl:" Vždyť už to ví celý kraj! Rytíř Čéč získal někde velmi krásné květiny a chce se jimi pochlubit!"

Všichni se rozesmáli:" Jinak by nás na hrad nezval!"

To Pelíškovi stačilo! "Ta nespravedlnost, o kterou nyní pan Čéč opírá svoji slávu, musí být přece spravedlivě potrestána!"

Tu noc měl Pelíšek napilno. Pobíhal po kraji sem a tam a chytal do váčku světlušky, které mu slíbily pomoc. Přes den je ještě opatrně, aby neulétly, spočítal.

Jakmile se setmělo, šel Pelíšek na hlavní cestu, která vedla do Čéčova panství. Měsíc už stál vysoko na nebi, údolím se neslo houkání sov. Tu však noční klid přerušilo blížící se koňské spřežení.

" Už jede, už přijíždí," zaradoval se Pelíšek,"teď máte, světlušky, cestu volnou." Světlušky vylétly a rozžhly svá světýlka podél cesty. Pelíšek rychle utíkal k rybníku a nezapomínal pokládat malá světýlka na trávu. Poslední světlušky, ty, které nejvíce svítily, vzlétly nad rybník. Tak byla pro pana Čéče přichystána osvícená cesta až do rybníka.

Pelíšek se schoval do rákosí a netrpělivě čekal! Rytíř Čéč marně natahoval ruce po zářivých světýlkách. Jak rád by je měl doma, na své nové zahrádce! Vůz sjel z cesty a přímo do rybníka!!! Pelíšek už jenom slyšel, jak pan Čéč kleje na celý svět, jak se zlobí i na ty malé světlušky. Pelíšek se rozesmál tak, že pan Čéč rázem pochopil, kdo mu tuto cestu přichystal.

Do tiché a klidné noci zaznělo Pelíškovo ponaučení:" Nerabuj přírodu, nechceš-li mít škodu!"

Tuto větu si již pan Čéč pamatoval až do konce svého života.

Vylezl z rybníka, třásl se zimou. Na cestě zahlédl Pelíška a zavolal na něj:" Pojď, já ti všechny květiny vrátím."

" Nechte si je, pane, ale starejte se o ně tak dobře, jako já," odvětil Pelíšek a odešel do své jeskyně.

Ráno se Pelíšek rozhodl, že půjde ke Krakonošovi. Ten mu věnoval nové květinky. A v Prachovských skalách opět zářila Pelíškova zahrádka, které už nikdy nikdo neublížil!

Když zavítáte do Prachovských skal, určitě si všimnete i Pelíškovy zahrádky! A možná že i vy sami znáte místa plná krásných květinek. A až se jim budete na výletech obdivovat, nezapomínejte na Pelíškovo ponaučení! zdroj

Pověst 2. - čertova kuchyně

Rozhodl se jednou čert, že půjde na svět a přivede odtud tolik hříšných duší, že budou v nebi až závidět. Přišel také do jičínského kraje - ve dne se před lidmi ukrýval, protože by ho byl každý poznal, teprve za soumraku putoval od vesnice k vesnici a pásl po lidských duších. Ale sotva doznělo klekání, lidé zašli do svých domovů a nikdo se venku neukázal. I usmyslil si čert, že vpadne do pokojných domů za noci a ze spánku lid odnese. Ale chtěl-li někde překročit práh, bylo mu jakoby vstoupil na nůž. Každý práh byl poznamenán svěcenou vodou, a tak zlý duch neměl nikde do stavení přístupu.
Proto rozhněván došel do hlubokých Prachovských skal. Vzal do ruky kámen, stiskl jej tak silně, až se mu v dlani vznítil. Založil oheň a hřál se teplem, jaké mu na světě tolik scházelo. Pak hledal, kde by si odpočinul. Kameny byly tvrdé i pro ďáblovo tělo, proto se ohlížel po silném stromu, v jehož větvích by se skryl a jeden mrzutý den přespal. Nedaleko odtud našel mohutnou jedli. Vylezl na ni a znaven dlouhou, marnou poutí usnul.
Šel tudy člověk a sbíral jahody. Jakmile spatřil na stromě ďábla, pokřižoval se a zvolal: "Pánbůh s námi a zlé pryč!" Čert procitl, zařval, až se skály třásly, a v ohni a blescích zmizel.
Ale strom, na kterém seděl,, se zkřivil pod jeho tíží v podivný tvar. Kmen nad kořenem se prohnul v podobu podkovy, ale výše se opět pial rovně do značné výše. Dlouho stával na krajním skalisku tento mohutný, zvlášť křivý strom. Nikdo neměl odvahy jej skácet. Až jednou, za prudké bouře byl sražen bleskem. Spálené místo, kde si čert topil, bylo dlouho také vidět a lidé si vyprávěli, že prý si tu vařil.
Těmto místům od nepaměti lid říká Čertova kuchyně.

Pověst 3 - Čertova ruka

V hruboskalských tajemnostech má rozsáhlý skalní pískovcový ostrov zvaný Čertova ruka status VIP. Jelikož má podobné vlastnosti jako nedobytná skaliska, na nichž stály hrady Valdštejn nebo Skála, i na něm se nacházejí stopy po dávném hrádku. Ale vzhledem ke zvláštním nálezům, o nichž se zmiňuje informační tabule u modré značky, procházela Čertova ruka snad všemi historickými dobami pravěku jako vyjímečné kultovní místo. Křesťanství tuto vyjímečnost potvrdilo lidovou pověstí o sv.Prokopovi, nutícím orat čerta tak důkladně, až na skalní stěně zůstal otisk čertí dlaně. Traduje se, že čertovými se obvykle nazývala místa silně zavánějící pohanskými božstvy.

Od zrození prvních turistických průvodců je v otázce, proč se Čertově ruce říká Čertova ruka, jasno. Uvádí to i sám V.Durych knize o Českém ráji z r.1886: "Jdeme dále a netrvá to ani deset minut a již prohlédají na nás z lesnatého úvalu, děsně krásné skupiny skal, z nichž jedna má název "Čertova ruka". Skála ta, která vyniká v divoké té rokli, na pravé straně, má na sobě podobu červené ruky, o šesti prstech a několik červených skvrn. Ve skutečnosti jest ona hříčka přírody velikou mušlí, která je i z daleka zřetelně k pozorování, lid ale pro bizarnosť oněch skal a pro neobyčejný úkaz v příčině onoho nadbytečného šestého prstu, obetkal ono skalní údolí znárodnělou pověstí a skále oné dal název "Čertova ruka". O tom, že se podoba ruky v členitých a zvětralých stěnách pro nezasvěcence nehledá snadno, ani slovo. Naopak se zdůrazňuje její zřetelná viditelnost.

Když se budeme snažit najít něco průbojnějšího, co by název Čertova ruka pro rozlehlý skalní ostrov ospravedlnilo namísto nevýrazné rudé skvrny, nemusíme se rozhlížet příliš důkladně. Stačí vystoupit po Angrově stezce, a tedy po modré značce, na Janovu vyhlídku. Z Janovy vyhlídky je nádherný rozhled na krajinu ke Kozákovu, na oblast Maják, a hlavně na boční srázy Čertovy ruky. Na první pohled zaujme bizarní tvar rozložité věže nazvané Velká Bašta, a začneme počítat: první prst, druhý prst, třetí ... malíček se už udrobil. Velká Bašta se před očima proměňuje v podobu gigantické tlapy jakési podzemní bytosti, tlapy vyrůstající ze země v pohybu něco zachytit a stáhnout dolů pod zem, třeba neopatrně nízko letící vyhlídkové letadlo.

Možná, že tohle je ta "čertova" ruka, od které bylo kdysi potřeba odvrátit pozornost zarputilých pohanů. Nebylo by přece nic zvláštního, kdyby obyvatelstvo v dávných dobách cítilo k podzemní bytosti, zkoumající, jestli na povrchu Země neprší, uctivý respekt a posvátnou náklonnost. Palec gigantické ruky tvoří reliéf ženské postavy v dlouhé říze, držící na levé ruce bílého sokola. Sokol se spíše než jako dravec tváří jako vyplašená slepice, ale u nás romantiků taková nepatrnost nehraje roli.

Náhorní plošina Čertovy ruky je pro veřejnost nepřístupná. Ale netřeba želet, nahoře není nic, co by se nedalo prohlédnout zoomem digitálního fotoaparátu. Zajímavější je to, co se nachází kolem skalního masívu dole. Dnes vedou kolem Čertovy ruky trasy turistických značek - žlutá od Podháje na Valdštejn kolem "Krokodýla", a modrá, která se točí kolem sedmihorských pramenů a pod Čertovu ruku přichází průchodem pod vyhlídkou u Lvíčka.

Když si odmyslíme současné cesty obtáčející masív, a hlavně proraženou skalní stěnu u "Krokodýla", zůstane jako jediný možný přístup (například pro druidy, kteří snad s bohatou kultovní minulostí Čertovy ruky souvisejí rovněž), od Pelešan podle pramene, který začíná u další známé hruboskalské pamětihodnosti - u balvanu zvaného Bažináč.

Podoba Bažináče se opakuje i v podobě dalších balvanů, volně roztroušených kolem Čertovy ruky. Závěr zní - pokud se vydáme od pramene potůčku, vyvěrajícího pod Bažináčem, odmyslíme si asfaltovou cestu a necháme se volně vést balvany, osamoceně ležícími v lese pod stěnou jak poražené stély, zavedou nás jeden po druhém přímo pod gigantickou ruku. Původní pohanské cestovní značení nebo náhoda?

Nádherně magicky vypadá spojení srpku Měsíce s tajemnou kamennou rukou...

V každém případě si můžeme být jisti, že když postojíme pod až neskutečným přírodním divadlem, který Čertova ruka nabízí, nic než pocit posvátnosti nás nemůže napadnout. A když ještě přijdeme v čase, kdy dravci učí létat mláďata ze skály na skálu, budeme si ten pocit dlouho pamatovat!

zdroj

Hrad Kost

Jméno hradu Kosti vrtá nejednomu zvídavému turistovi hlavou. Není divu, že si lidé začali vymýšlet nejrůznější fantasmagorie, jak jej mohla pevnost získat. Nejznámější (avšak jak vám všichni historikové i sám kastelán hradu potvrdí - naprosto nesmyslný) příběh vypráví o době, kdy Jen Žižka z Trocnova obléhal hrad.

Hladové hradní zdi

Povídá se, že za husitských válek se Žižka dostal až ke Kosti. Už to bylo nějaký čas, co jeho vojáci marně útočili na mohutné hradby. Pánové z Kosti neúnavně odráželi nové a nové útoky, až si jednooký velitel uvědomil, že silou nic nezmůže. Rozhodl se nechat posádku hradu vyhladovět a zaútočit, až půlka pomře a druhá bude tak zbědovaná, že se nezvedne na nohy, natož aby vzala do rukou zbraně. Husitské vojsko rozložilo tábor v údolí a zpřísnilo stráže. Číhali na kohokoli, kdo by se chtěl z hradu dostat ven. Pochmurný mrak zkázy se snesl nad Kost a veškerá hradní posádka se chtě nechtě dala na dietu.

Poslední bůček

Dny a týdny plynuly jako voda, až na Kosti zbyla jediná vepřová hlava a soudek vína. Už už se pán hradu chystal vystrojit si předsmrtnou hostinu, když se v kuchynipřichomítl k dílu vychytralý zbrojnoš. Pošeptal něco kuchtíkovi a ten se se smíchem vydal za pánem. Ještě toho večera se na Kosti konala velká slavnost. Posádka si dávala záležet, aby byl cinkot nenaplněných pohárů a řinčení prázdných talířů slyšet široko daleko. Žižkovo vojsko, jenž už bylo dlouhým obléháním znaveno, kroutilo nad veselicí hlavou. "Ten náš vůdce má ale pochybnou strategii," říkali si a vzpoura byla na spadnutí.

Vychytralý dárek

Poslední kapkou byl pro Žižkovy vojáky zdařilý kousek hradního zbrojnoše. Když kostecká posádka začala nad prázdnými mísami omdlévat hladem, přehodil voják přes hradby onu poslední vepřovou hlavu a soudek vína. "Dejte si s námi," zavolal na husity. "Máme dost na celé měsíce!" Roztrpčené vojsko stanulo proti svému vůdci a jemu nezbylo, než hned ráno odtáhnout s nepořízenou.

Památné rozloučení

Když se slunko vyneslo nad obzor, mohli vyhladovělí strážci hradu pozorovat Žižkovy vojáky, skládající stany a vydávající se na ústupu. Povídá se, že velký husita nedokázal opustit hrad v pokoře. Aby ulevil svému hněvu, pravil: "Hrad je tvrdý jak kost, a ta patří jen psu!" Tenkrát prý hrad dostal své jméno a jeho majiteli byla na památku posledního vepřového vsazena do erbu kančí hlava.

Proč je to nesmysl?

Důkazů, že tento příběh nemá s historií nic moc společného, je několik. Zaprvé: husita Jan Žižka z Trocnova nikdy Kost nedobýval, protože ji přehlédl. Když táhl údolím, spatřil majestátné Trosky a vydal se hned tam. Ale ani ty se mu dobýt nepodařilo. Zadruhé: Kost má své jméno odnepaměti. Její první majitel Beneš z Vartemberka si nechával říkat Benesius di Costi. Přídomek jeho jména znamená něco jako "pevný, tvrdý, kamenný" nebo "klenutý". Ve 14. století se většina panských hrádků a tvrzí stavěla ze dřeva. Kost byla výjimkou a ve jméně jí to zůstalo. A nakonec; i kdyby to všechno náhodou byla pravda, proč by propána obyvatelé Kosti pojmenovávali hrad podle slov nepřítele?! Mimochodem, Zajícové z Hazmburka, kterým Kost patřila v době, kdy Žižka táhnul Českým rájem, sice ve znaku měli kančí hlavy, avšak ty přejali od Buziců. S domnělým vepřovým pro husity to nemá nic společného.

zdroj

Kunětická Hora

V roce 1423 byl na Holé Hoře nedaleko Pardubic vystavěn hrad - Kunětická hora. Strategicky výborně položený hrad shlíží dodnes do údolí a mohl by jistě vyprávět mnohé příběhy, kterým lze jen těžko uvěřit. Toto je jeden z nich:

Úvod

Za časů Viléma z Pernštejna žil v Kuněticích chudý rybář Bartoš, který měl sedm dětí. Staral se o ně, ale jen stěží dokázal uživit všechny hladové krky. A když v roce 1524 nastala následkem neúrody obrovská drahota, byl již s rozumem v koncích.

Kapitola I. - Ďáblova podmínka

Ďábel drží ukořistěnou duši

Rodina byla nucena sbírat v lese kořínky, aby nepomřela hlady, a když rybář viděl toto utrpení, ve zlosti proklel svůj život a na pomoc volal samotného satana. Ještě téhož dne o půlnoci se v místnosti, kde rybář spal, rozlilo rudé světlo a vyděšený nocležník spatřil samotného satana. "Zavolal jsi mě, tedy jsem tady. Pomohu ti z nouze, ty však na oplátku musíš splnit rozkaz, který ti dám," promluvil klidným, ale pevným hlasem satan. Když rybář vyslovil obavu, zda úkol zvládne, satan pokračoval: "Není to úkol nad lidské síly. Hned časně zrána se totiž bez rozloučení vydáš do saské země, kde provedeš to, co ti lidé sami poradí. To, co odsud přineseš domů, musíš chránit před vlhkem. Neuchráníš-li to, bude tvoje duše náležet mě." Rybář měl na jazyku spoustu otázek, ale světnici to náhle začpělo sírou a satan se ztratil. Rybář chvíli přemýtal, zda-li se mu to nezdálo. V tom ale vedle sebe spatřil váček plný peněz Neotálel a hned se vypravil na cestu. Dostal se šťastně za hranice a bezcílně bloumal saskou zemí, až ho jeho kroky dovedly do města Wittenberka, kde právě kázal Martin Luther. "Prokazování pocty sochám je pohanské modlářství! Pro uctívání mrtvých soch se vaše modlitby nemohou dostat k živému Bohu! Zničte je, proměňte v popel a prach a uctívejte ducha, nikoli hmotu!" volal Luther zaníceně. Po těchto slovech vtrhl do kostela rozlícený dav jeho posluchačů, vynášel odsud sochy a ty pak roztloukal kladivy a sekyrami. S posměchem byla přinešena i socha svaté Juliány, která držela na řetěze satana. I tu lidé roztloukli na kusy. "Toho čertíka by si měl vzít některý papeženec s sebou na památku a doma si ho slepit," ozvalo se z davu. Bartoš najednou pochopil Přesně věděl, proč ho kroky zavedly sem. Nenápadně přistoupil k místu, kde ležel rozbitý čertík, úlomky posbíral a spěchal s nimi domů.

Kapitola II. - Neposedná soška

A tak rybáře uvítali v Kuněticích, kde jeho rodině mezitím nastaly lepší časy, a rybář se hned pustil do práce. Čertíka pečlivě slepil a sám satan ho pochváli za dobře odvedenou práci. Nezapomněl mu ovšem připomenout, že jakmile se soška rozlepí vlhkem, propadne rybářova duše navždy peklu. Rybář slíbil, že takovou věc nikdy nedopustí, a byl nevýslovně šťasten, když satan řekl: "Budeš-li potřebovat nové peníze, polib jen tuto mou sošku a ihned tu budeš mít váček s dukáty" Rybář si myslel, že nastaly bezstarostné časy. Jeho rodina už nebude trpět bídou, budou mít tolik peněz, kolik budou chtít. Zanedlouho však poznal, jak hluboce se mýlil.Čertíka sice ukryl do bedny, ale jen ulehl do postele byl čertík vedle něho. A od tě cvhíle tak tomu bylo vždy. Kam se hnul rybář, tam měl v patách neposedného čertíka. Rybář dokonce musel zanechat rybaření, protože hrozilo, že čertík, který ho doprovázel i k vodě, navlhne a rybář tak ztratí svou duši. Rybářova žena postupně odhalila mužovo tajemství a dušovala se, že by raději zemřela, než by přijala dary od samotného vyslance pekla. Časem si ale zvykla na blahobyt a požadovala po svém muži nové a nové peníze. Rybář postupně ztrácel své staré přátele. Již nerybařil, ven nevycházel a sousedům nešlo do hlavy, jak si bez práce přišel k takovému blahobytu. Domnívali se tedy, že se přidal k nějaké lupičské bandě a jmění si opatřuje nečestným způsobem. Zanedlouho se o rybáři Bartošovi dozvěděli i na Kunětické Hoře. Když se zde pánům z Pernštejna jednoho dne ztratil zlatý pohár, padlo podezření na rybáře. To on se přece přidal k loupežníkům, to jemu přece bez práce narůstá majetek!

náměstí ve Wittenbegu - ukrýval zdejší kostel hrůznou sošku?

Kapitola III. - Na mučidlech

K rybářovi byli posláni zbrojnoši, kteří měli prohledat celý dům. Pohár sice nenašli, ale zato jim do rukou padl měšec s dukáty. Bartoš nechtěl přiznat, odkud peníze má, a zbrojnoši ho odvlekli na hrad a vsadili do vězení. Ani při soudu rybář nic neprozradil, a tak bylo použito práva útrpného. Vězenští pacholci napnuli Bartoše na skřipec a dlouho se ozývalo jen žalostné bědování rybářovo. Pak, v naději, že se zbaví nesnesitelných muk, doznal, že zlatý pohár uloupil a za dukáty prodal. Byl nad ním vyřčen ortel smrti kolem. Hradní kaplan mu přišel udělit poslední pomazání a připravit ho na smrt. Rybář byl hrůzou bez sebe nejen ze smrti, ale i z toho že soška čertíka navlhne a jeho duše tak propadne peklu. Se svým trápením se v poslední chvíli svěřil kaplanovi. Ten ihned spěchal k hradnímu pánovi se zprávou o rybářově nevinně. Hradní pán zcela neuvěřil tomu, co mu kaplan přišel říci, ale chtěl ukázat dobrou vůli. Nařídil tedy opětovné mučení. Při rybářově utrpení jistě vyjde pravda najevo. Nebohého rybáře svlékli a pálili na bocích. Zpozorovali po jeho boku čerta a přiložili k Ďáblu pochodeň. Trvalo dlouho, než jej plameny zachvátily, ale přece jen nakonec soška zmizela v ohni. Rybář byl již na pokraji sil, když přispěchal posel s rozkazem, aby královští pacholci ustali v mučení, že je Bartoš nevinnen. Pohár se totiž našel.

právo útrpné na dobové rytině

Kapitola IV. - Čert nikdy nespí

Zbědovaného rybáře museli donést do jeho chaty, protože se nemohl ani postavit na nohy. Několik dní trpěl v nepopsatelných bolestech. Nakonec se mohl vrátit ke své práci a byl rád, že se zbavil zlořečeného satana. Satan sám prý dodnes obchází kolem hradu a hledá dalšího nešťastníka, kterému jsou peníze milejší než vlastní život. Dávejte si proto pozor, až při svých toulkách po Kunětické hoře ucítíte sirný zápach a objevíte úlomek sošky čertíka. Satan je blíže než si myslíte

(článek byl přejat z časopisu "Tajemství české minulosti" číslo 9/2011 str90 - 91 - vypracovala Mgr. Michalela Kovačková)

Kašperk

Šumavské hory, pnoucí se jižně od Sušice, chovaly odedávna ve svých útrobách hojnost ryzího zlata. Když tu zlatokopové našli jednoho dne celý balvan zlata, poslali jej do Prahy císaři Karlu IV., jenž v té době nad Čechami vládl.
Císař potěšen tímto darem povýšil osadu zlatokopů na město a sám přijel shlédnout zlaté hory a zaloviti si v starých, tmavých hvozdech, kterými hory byly pokryty.
Přicházeli k němu horníci a přednášeli svoje žaloby a prosby. Dobře prý by jim bylo pod vládou moudrého, laskavého císaře - otce poddaných - kdyby loupeživé hordy nepřepadaly bezbranných horníků, kdyby tu v kraji stál pevný hrad, který by střežil ovoce jejich přičinění. A pak - kde je zlato, tam se i ďábel stěhuje a o duši lidskou usiluje. Těžký boj s mocí ďáblů, kteří se krajem prohánějí a maří tu dílo kovkopů. Zadumal se císař nad žalobami zlatokopů, vsedl na kůň a pustil se do hloubi temných hvozdů. Sám a sám jede, stále dále a dále od své družiny, táborem rozložené na pokraji lesa.
Chtěl býti sám, chtěl uvážiti, kde by tu bylo nejlépe zbudovati pevný, mocný hrad k ochraně zlatých hor. Balvany skutálené s temen skal, kmeny smrků vichřicí vyvrácených leží mu v cestě, jako by jich byl sám ďábel v tato místa naválel, aby vládci země zabránil vstup v tajemné lůno hor. Hůře a hůře prodírá se císař kupředu, s koně sesedá, k stromu jej váže. Přelézá přes balvany a drásavými křovinami dere se dále tím směrem, kde nad lesem k obloze stoupá sloup nažloutlého, čpavého dýmu.

Vyšel císař z lesa - a jaké překvapení! Uprostřed dolinky, obstoupené lesy, dřevěná chatrč stojí, na paloučku vedle ní popásá se kráva, za chatrčí na pokraji lesa vysoký milíř dýmá. Nad dolinou směrem k jihu zdvíhá se horský hřbet, na němž šumí javorový les, a nad něj ještě výše ční skalnaté témě. Tam se zrak císařův pozastavil a na tvářích mu zahrál spokojený úsměv.
Mezitím, co se císař nořil v úvahy, komu by měl dáti zbudovati hrad na této skále, vyšel z chatrče starý muž osmahlých, hubených tváří. Byl to uhlíř který se usadil uprostřed lesů a uhlí tu pálil. Uchopil lopatu, zamířil k milíři, aby naň přihodil země.
Sotva však udělal několik kroků, zarazil se, jako by ho cosi polekalo. Odhodil lopatu, popadl poleno s hranice dříví, počal jím divoce mávati, jakoby ho kohosi bil. "Šílenec" - myslí si císař. Obrátil kroky své k chaloupce, zavolal na uhlíře : " Hej, co to tropíš, člověče pošetilý ?" "Och, zlou já mám práci, vzácný cizinče!" odpovídal uhlíř, stíraje pot s horkého čela. "S čertem se biji na život a na smrt. Zasedl si na mne, nebohého starce, usmyslil si, že mne vystrnadí z doliny. Nemocemi mne stíhá, blesky posílá na moji chatu, milíře mi rozhazuje i jinak je ničí. Nyní jsem ho však uchopil za jeho ohnivý ohon a na místě se s ním vypořádám!" vzkřikl stařec hněvivě a začal znovu bušiti polenem do neviditelného nepřítele. Vtom rozlehla se hromová rána, oblohu zastřely mraky, den proměnil se v noc. Prudký vítr zavál dolinou, až se stromy rozkývaly jako stébla trav, a v zápětí zaduněla země od pádu jejich těžkých těl.
Císař vběhl do chatrče, aby v ní přečkal bouři. Venku dále burácí hrom, vichřice vyje jak zbloudilý, hladový pes. Kdosi venku sténá....Naříká to starý uhlíř či snad satan, jehož uhlíř bije? Císař v rozechvění pohlíží ven do tmy a řádění živlů naslouchá.
Pojednou se mu zdá, že vítr slehá a bouře že slábne. V okénku místo klikatých blesků, sjíždějících k zemi jak ohnivé šípy, objevuje se zase bílé světlo denní. Je po bouři, nastává opět klidný den, jaký předtím byl. Jen vyvrácené stromy a zurážené větve svědčí, jak kruté byly právě zašlé chvíle. "Kde je stařec?" ohlíží se císař starostlivě, vycházeje z chatrče na svěží horský vzduch. Hle, tu na zápraží leží s obličejem zčernalým a ožehlým bleskem, nehybný, bezvládný, mrtev. V pohnutí postál císař nad jeho mrtvolou
---- Proč opět zvítězilo zlo nad dobrem, ďábel nad člověkem ?----
Z dálky ozvalo se zaštěkání psů a po chvíli zvuky loveckého rohu. ---- Hledají mne, jdou po mé stopě ---- pomyslil si císař.
Postál, počkal, až přišla jeho družina k chatrči uhlířově, a pak, pověděv jí, čeho tu byl svědkem, ukázal na temeno hory, pnoucí se nad dolinou.
"Tam nechť stojí nový, pevný hrad! Ať střeží klidu kraje proti moci nečistých a chrání zlatých hor! A na památku toho, že jsem sám šťastně vyvázl na tomto místě z osidel ďábla, ať nese moje jméno!" Splnila se vůle králova. Stavitel Vít Hedvábný začal tu roku 1356 stavěti pevný hrad a v pěti letech dokončil veliké to dílo. Leč čert jakoby nadále bojoval s hradními pány o svůj bývalý úděl. Na tucty rytířů se tu vystřídalo, Kašperk ( Karlsburg ---Karlsberg ---Kašperk) pustl a stával se děsivým přízrakem, o němž obyvatelstvo horských vsí a samot bájilo, že jest zaklet a sídlem čertovské chasy, pročež lépe na celou míli se mu vyhnouti...

Zakletý duch krásné paní

Snad každý hrad je opředen pověstmi o krásných dívkách, tu zazděných zlým otcem, ondy skokem z hradní věže řešících nešťastnou lásku, jejichž duch po staletí bloudí po hradních prostorách, čekaje na vysvobození. Není tomu jinak ani u hradu Kašperku.
Bylo - nebylo, kdysi z levé hradní věže bylo vídat bledou, krásnou paní, která držela v ruce zlatý klíč a tímto klíčem kynula kolemjdoucím.
Jeden muž hradní stráže se odvážil a vstoupil za přízrakem do sklepení, kam jej bílá paní s prstem na ústech a vybízejíc tak k mlčení, dovedla. Zde mu vtiskla klíč do dlaně a mlčky ukázala na velkou černou truhlu v koutě. Sotva však truhlu muž odemkl, sama se s rachotem otevřela a vyskočil z ní velký černý pes. Muž s výkřikem hrůzy odskočil. V tu ránu vše zmizelo, i smutný, plačící stín krásné paní zmizel ve skále.

Proč v Kašperských Horách o pouti prší

Inu to proto, že jsou prokleté. Kdysi byly dvě cikánky chodících po domech a nabízejících věštecké služby, obviněny z krádeže, a na Šibeničním vrchu pro výstrahu zbičovány i jinak tělesně týrány. Starší z nich město proklela trojí kletbou :

Třikrát město vyhoří, bohatství jeho zlatých dolů se ztratí a každý jarmark, který byl
zdrojem městských příjmů, bude poznamenán prudkými lijáky.

Až mnohem později byl kočovným cikánům k táboření určen prostor za městem, dodnes nesoucí jméno "Na Cikánce"...

Vyšehrad

U rotundy sv. Martina se zjevuje průvod dávných obyvatel Vyšehradu. Tvoří ho rytíři ve starodávné zbroji a kněží a směřují po staré,dnes již zrušené cestě do rotundy. A protože tato stará cesta bývala výš než dnešní silnice, průvod se vznáší nad zemí. Nakonec vstoupí do svatyně zdí v místě, kde kdysi bývali dveře.

Přímo na hradbách nad Vltavou zase můžete spatřit bílou paní, někdejší kněžnu Libuši. Prochází se tam v dlouhém rouše, obas se usadí v jednom z oken a dívá se na Prahu. Kromě toho hlídá své poklady, ukryté podle pověsti ve vyšehradské skále - zlato, drahokamy, říční perly, lýčené střevíce, mošnu svého muže Přemysla a mnoho dalšího. Pomáhájí v tom černý pes. Obvykle sedává rovnou u bohatství, někdy však tajnou podzemní chodbou vyběhne ven, podívat se, jak je na světě. Podle legendy mu tam dělá společnost kníže Přemysl a jeho vojsko.

Legendární Čertův sloup sem prý shodil sám ďábel a dodnes na něm někdy sedává v podobě raráška. Vypadá trochu jako veverka, má špičaté uši, kozlí hlavu, přední nohy kratší než zadní a tenký dlouhý ocas se mu ovíjí kolem sloupu.

Poměrně nebezpečný je přízrak bezhlavého francouzského důstojníka, který zde padl jako první z celého francouzského ležení. Bylo to vlastně za trest, protože se neuctivě vyjádřil o Vyšehradu i o kněžně Libuši. Když tady ještě sídlila vojenská posádka, občas škrtíval vojáky na stráži.

V Cihlové bráně může návštěvníka nepříjemně překvapit zjevení oběšence, pokud neví, že právě tady může narazit na ducha stavitele Boučka. Ten se v bráně kdysi skutečně oběsil z lítosti nad tím, na kolik peněz ho její stavba přišla.

zdroj

Staronová synagoga 

Staronová synagoga je nejstarší památkou pražského Židovského Města a nejstarší dochovanou synagogou v Evropě. Již po více než 700 let slouží jako hlavní synagoga pražské židovské obce. Byla zbudována v poslední třetině 13. století kameníky královské huti, pracujícími na stavbě nedalekého kláštera sv. Anežky, a je svědectvím významného postavení tehdejší Židovské obce v Praze. Původně se nazývala Nová nebo Velká, teprve se vznikem dalších synagog koncem 16. století se pro ni začalo užívat názvu Staronová (Altneuschul). Jinak vysvětluje její název jedna z pražských židovských pověstí: základní kameny pro stavbu synagogy prý přinesli andělé ze zbořeného jeruzalémského Chrámu pod podmínkou - hebrejsky al-tenaj - že budou navráceny zpět, až dojde k jeho obnovení.
Staronová synagoga požívala v pražském Židovském Městě ale i cizích židovských obcích mimořádné úcty a byla za staletí opředena řadou pověstí a legend. Jak vypráví pověst, synagogu chránili za požárů svými křídly andělé proměnění v holubice, a tak zůstala uchována bez vážnějšího poškození až do dnešních dnů. Podle jiné pověsti jsou na její půdě uloženy pozůstatky Golema, umělé bytosti, kterou na ochranu pražské obce vytvořil a oživil velký rabi Löw.
Staronová synagoga je nejstarší dochovanou ukázkou typu dvoulodní středověké synagogy. Je to obdélná stavba s vysokou sedlovou střechou a gotickými štíty, jejíž silné obvodové zdivo je zpevněno opěrnými pilíři. Hlavní budovu obepínají ze tří stran nízké přístavky, které slouží jako předsíň synagogy a prostory ženských lodí. Ty jsou s hlavním sálem synagogy spojeny úzkými otvory, které umožňují naslouchat bohoslužbě. Podlaží hlavní lodi synagogy leží podle tradice na znamení pokory o několik stupňů hlouběji pod úrovní okolního terénu. Dvě raně barokní pokladnice v předsíni sloužily k ukládání židovských daní, soustřeďovaných zde z celého království.
Vnitřní prostor Staronové synagogy je zaklenut šesti poli pětidílné žebrové klenby na dvou osmibokých pilířích. Dvanáct úzkých hrotitých oken odpovídá počtu dvanácti kmenů Izraele. Kamenné konzoly a hlavice jsou oživeny reliéfní výzdobou různých rostlinných motivů, mezi nimiž převládá listoví vinné révy. Umělecky nejcennější je výzdoba tympanonu svatostánku a svorníků kleneb. Právě těsný vztah výzdoby Staronové synagogy k dalším raně gotickým stavbám v Čechách datuje její vznik do doby kolem roku 1270.
Střed hlavního sálu zaujímá vyvýšené pódium s pultem pro předčítání Tóry (bima, almemor), které je od okolního prostoru odděleno pozdně gotickou mříží. Svitky Tóry jsou uchovávány ve svatostánku (aron ha-kodeš) na východní stěně synagogy, obrácené směrem k Jeruzalému. Svatostánek je zakryt vyšívanou oponou (parochet) a drapérií (kaporet), které jsou zdobeny symboly připomínajícími jeruzalémský Chrám. Před svatostánkem visí věčné světlo (ner tamid) a po jeho pravé straně stojí kamenný pult (amud) pro kantora, který odtud vede bohoslužby. Ve Staronové synagoze je dodnes uchováno původní rozmístění sedadel po obvodu sálu, které bylo dříve obvyklé i v ostatních synagogách.
V obvodových stěnách jsou patrná nedávno odkrytá ostění výklenků, které kdysi sloužily k ukládání modlitebních potřeb a knih. K osvětlení hlavního sálu slouží četné bronzové lustry ze 16. až 18. století a mosazné odrazovky na stěnách. Vnitřní výzdobu Staronové synagogy doplňuje vysoká korouhev, symbol významného postavení pražské židovské obce. Její užívání je doloženo od konce 15. století, do dnešní podoby byla obnovena za císaře Karla VI. roku 1716. Ve středu praporce najdeme šesticípou Davidovu hvězdu se židovským kloboukem uprostřed, která tvoří znak pražské židovské obce již od 15. století. Po obvodu praporu je vepsán text židovského vyznání víry Šema Jisrael.
Protože Staronová synagoga byla vždy hlavní synagogou pražské židovské obce, působily zde jako rabíni její nejvýznamnější osobnosti. V 16. století to byl např. rabín Eliezer Aškenazi, Mordechaj ben Abraham Jaffe, Jehuda Leva ben Becalel - velký rabi Löw nebo jeho nejvýznamnější žák Jom Tov Lipmann Heller, známý svým vynikajícím komentářem k Mišně. Později zde působil také vrchní pražský rabín Ezechiel Landau, významná autorita tradiční rabínské vzdělanosti, a vrchní rabín Šlomo Jehuda Rapoport, čelný představitel židovského osvícenství (haskala).

zdroj

Pověsti a zvláštnosti

Ke Staronové synagoze se váže i řada pověstí. Jedna z nich praví, že zde Maharal uložil na půdě Golema, poté co ho deaktivoval vyjmutím tajné kabalistické formule z jeho úst. Maharal měl údajně golema uspat až po začátku Šabatu, kdy byl nucen přerušit bohoslužbu (po odzpívání žalmů 92 a 93, kterými se vítá Šabat) a porušil tak zákaz práce. Po návratu do synagogy začal proto oba žalmy zpívat znovu, jako by se nic nestalo. Tento liturgický zvyk se ve Staronové synagoze udržel dodnes.

Jiné hovoří o synagoze jako o skrýši před různými živly. Např. v roce 1689, kdy došlo k požáru na Starém Městě, lehlo mnoho budov popelem, ale Staronová synagoga toto přečkala (nenese dřevěné prvky).

Podle pověsti se nikdo nesmí posadit na sedadlo vrchního rabína v synagoze, jinak do roka zemře. Údajně se tak má dít rovněž na památku Maharala. Všechna dnešní sedadla v synagoze ovšem pocházejí až z 19. století.

Legendy též tvrdí, že kameny k založení synagogy byly prostřednictvím andělů přeneseny ze Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Ty zde byly uloženy pod podmínkou (hebrejsky: al tenaj), že až přijde Mesiáš a bude znovu vybudován Chrám, budou kameny přeneseny zpět na své místo. Synagoga pak byla podle této události pojmenována al tenaj, z čehož mělo vzniknout pozdější altneu (staronová).

GOLEM

Golem (hebrejsky: הגולם) je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takovýchto golemů je známo poměrně dost a ačkoli si golema většina lidí představuje jako oživenou sochu s podobou člověka, může mít i podobu jinou.

Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Víra v možnost stvořit věc vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího jména. Šém pak zpravidla byl pergamen, na němž byla magická slova napsána.

Představa stvoření lidské hliněné postavy člověkem a jím oživené proto, aby splnila uložený úkol, je ovšem prokazatelně mnohem starší: má svůj původ ve starověkém Egyptě, kde je literárně doložena v povídce ze 2. poloviny 6. století př. n. l. Pravděpodobně souvisí s vešebty hojně používanými od doby Střední říše.

Svým způsobem byl i Adam, první člověk stvořený z prachu, nejdříve golemem.

Stejně tak se objevuje motiv stvoření člověka bohem z hlíny (smíchané z krví jiného zabitého boha) v mezopotámských mýtech. Jistou podobnost by bylo možné vidět i ve východních rituálech "oživování" soch Buddhů. Než je socha umístěna na své místo, je do jejích útrob vložen svitek s mantrou.

Podle pověsti, kterou zpracovali bratři Grimmové, se po oživení golema na jeho čele objevilo slovo "emet", neboli pravda (písmena alef, mem a tav hebrejské abecedy). Pro znehybnění golema pak stačilo smazat první písmeno z tohoto slova, čímž vzniklo slovo "met", jehož význam je "mrtvý". Takto byl dle legendy umrtven chelmský golem, kterého vyrobil rabín Elijahuem. Golem velikosti malé sošky, která nabývala po pánově příkazu přirozených rozměrů, svého pána přerostl a rabi tak nebyl schopen dosáhnout mu na čelo a golema znehybnit. Poručil tedy, aby mu golem zavázal botu. Obr se ochotně sklonil a rabi smazal písmeno. Náhle umrtvené tělo padlo k zemi a svou vahou rozdrtilo i rabína.

Býčí skála

Jeskyně Býčí skála leží v střední části CHKO Moravský kras severně od města Brna, v Josefovském údolí mezi městečky Adamov a Křtiny. Spolu s Rudickým propadáním tvoří druhý nejdelší jeskynní systém v České republice (po Amatérské jeskyni) o celkové délce přes 13 kilometrů.

Vstupní část jeskyně je známá od pradávna. První zmínka o jeskyni pochází z roku 1663, kdy o ní píše řeholník zábrdovického kláštera M. A. Vigsel. Ze 7. září 1804 připomíná pamětní deska návštěvu císaře Františka II. a jeho ženy Marie Terezie. Od roku 1867 prováděl v jeskyni vykopávky Jindřich Wankel, který zde objevil sídliště z doby paleolitu. Tyto objevy pak byly korunovány nálezem sošky bronzového býčka bratry Felklovými o dva roky později. V dalších letech pak učinil doktor Wankel nález Halštatského pohřbu, který ve své velkoleposti neměl u nás obdoby a který dodnes poutá pozornost. Na dně Předsíně bylo v roce 1872 nalezeno více než 40 koster a množství předmětů ze starší doby železné. Jednalo se o ostatky převážně mladých žen, s uťatou hlavou či údy. Vědci se dodnes neshodli na tom, co se zde kdysi odehrálo. Šlo o krvavý obřad, přepadení kupecké karavany, nebo o přírodní katastrofu?

Jeskyně Býčí skála je vzácné krajinné "memorium", které bylo lidmi navštěvováno postupně v paleolitu, neolitu, eneolitu, době bronzové, době železné - halštatské a laténské, době římské, době slovanské, obdobně i středověku a novověku. Tvůrci jednotlivých kultur zanechali postupně, a to zejména v Předsíni jeskyně artefakty. Ze zmíněných období je nejznámější nález z doby halštatské ze 6. stol. př. n. l., objevený J. Wanklem v roce 1872. Prostor jeskyně byl v dlouhem časovém kontinuu užíván jako jeskynní svatyně, zaujímal význam v historické krajině. Její výzkum výrazně přispívá k pochopení vzniku kulturní krajiny minulosti a zejména její náboženské podstaty. Ve starší době železné zde mohly být provozovány náboženské úkony, které doložily široké spektrum obětin (lidských, zvířecích, vegetabilních a "symbolického" usmrcování abnormálně velkého množství předmětů) spojených s obřady renovace, reprodukce, obecně obnovy světa a znovuzrozením. Obdobně i nález kovárny, organické součásti svatyně, poukazuje na náboženský proces, u kterého kovář-tvořitel prováděl náboženské úkony dokončování "porodu železa", nového strategického kovu, jehož vynález proměnil "ekonomickou" podstatu historické krajiny Moravského krasu. Wanklův nález bohatého souboru není ojedinělým nálezem v popisované jeskyni, ale je jen jedním - veřejnosti známým dokladem o dlouhé kontinuitě užívání "charismatického místa v krajině".

Portál do Býčí skály se nachází vpravo

V roce 1920 byl vyčerpán sifon na konci Staré Býčí skály a byla objevena Nová býčí skála s aktivním tokem Jedovnického potoka. Za druhé světové války vybudovali nacisté ve vstupních prostorách jeskyně podzemní továrnu, čímž došlo k jejich nenávratnému poškození. Po válce byly mezi Býčí skálou a výtoky Jedovnického potoka objeveny Sobolova (Barová) jeskyně a Májové jeskyně a dále v osmdesátých letech byly pomocí štol a potápěčů objeveny Prolomená a Proplavaná skála, části jeskyně směřující proti toku Jedovnického potoka směrem k Rudickému propadání. Do roku 1992 byl postupně prozkoumán každý metr Jedovnického potoka od Rudického propadání až k jeho vývěrům pod Býčí skálou.

zdroj

Hrad Špilberk 

Historie hradu

Hrad Špilberk vytváří už více než sedm staletí výraznou dominantu města Brna, kterému v minulosti poskytoval ochranu a pocit bezpečí. Nechyběly však v dějinách i chvíle, kdy špilberská pevnost naopak vyvolávala v Brňanech pocity ohrožení a strachu.

V průběhu staletí se význam a úloha Špilberku podstatně měnily. Z předního královského hradu a sídla moravských markrabat se postupně staly mohutná barokní pevnost, nejtěžší vězení rakouské monarchie - proslulý "žalář národů" - a vojenské kasárny. Dnes je sídlem Muzea města Brna a jedním z nejvýznamnějších brněnských kulturních center, v roce 1962 byl prohlášen národní kulturní památkou.

Hrad byl založen kolem poloviny 13. století na nevysokém (290 m n. m.), ale poměrně příkrém skalnatém vrchu, tyčícím se bezprostředně nad historickým centrem města (kolem 220 m n. m.). Svým stavebníkem, českým králem Přemyslem Otakarem II., byl velkoryse koncipován nejen jako pevná opora panovnické moci, ale také jako důstojné sídlo vládců Moravy. Nejstarší písemné zprávy o existenci hradu se vztahují k létům 1277 až 1279, kdy se postupně připomínají hradní kaple, konání sněmu v jeho prostorách (leden 1278) a konečně i jméno kopce, záhy přenesené také na samotný hrad. Čeští panovníci navštěvovali však Špilberk spíše jen příležitostně, což platilo i o mladém moravském markraběti a pozdějším českém králi Karlovi, jehož první manželka Blanka zde v roce 1337 pobývala po nuceném odchodu z Prahy.

Skutečným sídelním hradem moravských markrabat se Špilberk stal až od poloviny 14. století za vlády Jana Jindřicha (1350-1375) a jeho syna Jošta (1375-1411). Toto pouhých šest desítiletí trvající období autonomní vlády "moravských" Lucemburků, bratra a synovce Karla IV., tvoří bezesporu nejvýznamnější a nejskvělejší, i když málo známou kapitolu v dějinách brněnského hradu. Ale už po Joštově smrti, za posledního Lucemburka, uherského, římského a později i českého krále Zikmunda a za jeho zetě Albrechta Rakouského, kterému Zikmund v roce 1423 přenechává s vládou nad Moravou i hrad Špilberk, ztrácí tento hrad už natrvalo svou rezidenční funkci a do popředí se dostává jeho význam vojenský. Ten se plně projevil nejen za válek husitských, ale především za bojů mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem. Na Špilberku sídlil ve funkci zemského hejtmana Jiřího syn Viktorin z Poděbrad, uváděný v pramenech i jako "hejtman na Špilmberce". V roce 1469 se však Matyáši Korvínovi, podporovanému městem Brnem, podařilo po několikaměsíčním obléhání přinutit vyčerpanou českou posádku na Špilberku k odchodu za čestných podmínek a získat tak tento důležitý strategický bod a následovně i vládu na Moravě.

Od konce 15. století nejen značně klesal dřívější význam Špilberku, ale nastával také jeho všestranný úpadek a postupné chátrání. Přední královský hrad na Moravě byl opětovně zastavován a dočasní držitelé o jeho údržbu příliš nedbali. Moravští stavové si však význam hradu pro celou zemi i její hlavní město dobře uvědomovali, když v roce 1543 konstatovali, že "ztracením tohoto zámku království českému i zemi moravské mnoho zlého by se stalo, a především město Brno by přišlo ke zkáze". V roce 1560 proto - aby zabránili jeho zamýšlenému prodeji do cizích rukou - raději sami Špilberk ("stolici markrabskou") i s celým panstvím sami koupili a vzápětí vlastní hrad prodali městu Brnu. Ve vlastnictví města zůstal Špilberk pouhých šedesát let - po bělohorské porážce stavovského povstání v roce 1620 byl císařem Ferdinandem II. městu zkonfiskován a vrátil se tak zpět do zeměpanského majetku.

Během třicetileté války však hrad opět chátral a ani poměrně nepatrná vojenská posádka kolem 40 mužů nesvědčila o tom, že by Špilberk mohl ještě sehrát významnější vojenskou roli. Vše se však změnilo s částečnou vojenskou okupací Moravy švédským vojskem a s dvojím bezprostředním ohrožením moravské metropole v letech 1643-1645. Opevnění hradu i města se rychle opravovalo a zdokonalovalo. Když pak v roce 1645 Brno se Špilberkem pod velením plukovníka Raduita de Souches odolalo tříměsíčnímu dobývání mnohonásobnou švédskou přesilou, prokázal se znovu strategický význam tohoto hradu. Ten pak byl postupně - do poloviny 18. století - přebudován na nejmohutnější a také nejvýznamnější barokní pevnost na Moravě, tvořící jako citadela s neméně opevněným městem jednu pevnostní soustavu, která se v roce 1742 stala nepřekonatelnou překážkou i pro pruského krále Fridricha II. Vojenští velitelé Špilberku zastávali tehdy také funkci velících generálů na Moravě.

Součástí špilberské pevnosti bylo také pevnostní vězení. Už krátce po porážce stavovského povstání v roce 1620 byli na Špilberku několik let vězněni přední moravští účastníci této protihabsburské "rebelie". Od poslední čtvrtiny 17. do počátku osmdesátých let 18. století zde bylo vězněno kromě desítek "obyčejných" trestanců, odsouzených k pevnostním pracem, také několik vysoce postavených vojenských osobností, např. přední rakouští vojevůdci generálové Bonneval a Wallis, či proslulý plukovník pandurů Franz Trenck, který na Špilberku i zemřel roku 1749.

V roce 1783 rozhodl císař Josef II. o přeměně zrušeného pevnostního vězení na Špilberku na civilní věznici, určenou pro nejtěžší zločince. K vězeňským účelům byla především určena a upravena nedostatečně využívaná součást zdejšího pevnostního systému - kasematy. V jejich hromadných celách bylo možné umístit více než 200 trestanců používaných k těžkým pracem na pevnosti i mimo ni. Od poloviny devadesátých let 18. století se však v nadzemních prostorách špilberské pevnosti začínají objevovat i vězni, které lze označit za politické. Kromě několika významnějších francouzských revolucionářů, zajatých za koaličních válek s Francií - nejznámější z nich byl bývalý poštmistr Jean B. Drouet - to byla především patnáctičlenná skupina tzv. uherských jakobínů v čele se spisovatelem Ferencem Kazinczym. O více než čtvrt století později (od r. 1822) se nově vybudované cely pro "státní vězně" v severním křídle nyní už bývalé pevnosti zaplnily italskými vlastenci, usilujícími o sjednocení, svobodu a nezávislost své země. Básník Silvio Pellico, který zde nedobrovolně prožil plných osm let, pak svou knihou "Mé žaláře" proslavil špilberský žalář po celé Evropě.

To už Špilberk přestal být významnou vojenskou pevností a z císařského rozhodnutí zůstal pouze velkou civilní věznicí. O tuto změnu se přičinila především francouzská armáda císaře Napoleona, která při svém odchodu z okupovaného Brna na podzim roku 1809 zničila některé důležité části špilberského opevnění. Poslední velkou "národní" skupinu politických vězňů na Špilberku představovalo téměř 200 polských revolucionářů, zejména účastníků tzv. krakovského povstání z roku 1846. V roce 1855 císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil a po odchodu posledních vězňů o tři roky později se její prostory přeměnily na vojenská kasárna, kterými pak zůstaly dalších sto let.

Ještě dvakrát však vstoupil Špilberk znovu do obecného povědomí jako místo utrpení a nesvobody. Poprvé v letech první světové války, kdy zde kromě provinilých vojáků byli vězněni i civilní odpůrci rakouského režimu, podruhé a mnohem výrazněji v prvním roce nacistické okupace Československa. Tehdy ve špilberských zdech trpělo několik tisíc českých vlastenců, z nichž někteří zde nalezli smrt. Pro většinu však Špilberk znamenal jen přestupní stanici do dalších německých věznic či koncentračních táborů. Německá armáda provedla v letech 1939-1941 na Špilberku rozsáhlé úpravy, aby zde vytvořila vzorová kasárna v romanticko historizujícím duchu tehdejší velkoněmecké ideologie.

Roku 1959 opouští Špilberk československá armáda a definitivně tak končí jeho vojenská éra. Následujícího roku se Špilberk stává sídlem Muzea města Brna.

S proměnami funkcí Špilberku souvisel také jeho stavební vývoj - i zde nalézáme několik výrazných etap. Z původního gotického hradu 13. - 15. století se kromě základní dispozice zachovalo poměrně málo, a to v podstatě pouze v jeho východním křídle. Nejlépe, v téměř autentické podobě, se dochovaly alespoň zčásti některé prostory v jeho přízemí, včetně průjezdu se sedilemi. Dvě z těchto prostor jsou opatřeny původními žebrovými klenbami, pozoruhodný je i patrový portálek, vedoucí kdysi z pavlače do prostory tzv. královské kaple. Dnešní výrazně "gotickou" podobu celého východního křídla však určila až poněkud problematická a diskutabilní rekonstrukce, prováděná po rozsáhlých stavebně historických průzkumech podle projektu Zdeňka Chudárka v letech 1995 - 2000. Podstatným zvýšením celého křídla včetně mohutné střešní konstrukce se také značně změnila dosavadní silueta brněnské dominanty. V přízemí západního křídla odkryl archeologický průzkum část základů mohutné válcové věže, které si návštěvník může prohlédnout v rámci expozice o stavebním vývoji hradu.

Barokní pevnostní přestavbu, na níž se m.j. postupně podíleli přední vojenští inženýři N. Peroni, L. Rochet a P. Rochepin i brněnský stavitel M. Grimm, dnes připomíná především z větší části dochovaný vnitřní fortifikační systém - hradby s bastiony a kurtinami, zděné příkopy s vestavěnými kasematy z r. 1742 (k vězeňským účelům upravené 1784, úpravy na protiletadlový kryt německé armády 1945, památková rekonstrukce 1992), dále přízemní kasárenské a další objekty (byt velitele pevnosti, kaplanka), přistavěné na parkánu po celém obvodu k vnější zdi středověkého hradu kolem poloviny 18. století. Součástí pevnostního systému byly i studna v západní části nádvoří, prohloubená v letech 1714 -1717 z původních 40 metrů na 114 metrů, a přilehlá cisterna.

Většina dnešních budov - jižní, západní a severní křídlo i střední trakt, rozdělující dřívější velké nádvoří na dvě části - vznikla až rozsáhlou přestavbou pevnosti na věznici ve třicátých letech 19. století. Tato radikální rekonstrukce bohužel odstranila - s výjimkou východního křídla - prakticky vše, co z původního středověkého hradu i jeho pozdějších úprav zbylo. Špilberk tak dostal v podstatě současnou podobu, kterou příliš nezměnily ani poměrně velké úpravy prováděné německou armádou. Ty kromě menších dostaveb a doplňků hrad pouze určitým způsobem architektonicky sjednotily a výrazněji se projevily spíše v interiérech (např. schodiště) a historizujících detailech. Teprve poslední rekonstrukce, zejména východního křídla z let 1995 - 2000, znamenala podstatnější zásah do podoby, dobře známé z celé řady rytin, obrazů i starších fotografií.

Na přelomu druhého a třetího tisíciletí našeho letopočtu rozhodující část stavebních úprav vlastního hradu končí. Muzeum města Brna zároveň završuje své čtyřicetileté působení na Špilberku a ve svých nových stálých expozicích i příležitostných výstavách zde veřejnosti zpřístupňuje historické a kulturní dědictví svého města, uchovávané v muzejních sbírkách. Muzejní expozice včetně kasemat si každoročně prohlédne více než sto tisíc návštěvníků.

V letních měsících ožívají i hradní nádvoří a další prostory různými kulturními vystoupeními, koncerty, divadelními představeními i historickými výjevy, nechybějí ani sportovní soutěže. Z vyhlídkového ochozu nárožní věžice se návštěvníkům nabízí i ojedinělý pohled na město Brno a jeho okolí.

Nejvýznamnější brněnská historická památka se tak stává živým a turisticky atraktivním kulturním centrem.

zdoj

Podzemí Rabštejn

Název Rabštejn vznikl proto, že místní obyvatelé (Němci) tak říkali skalnímu útvaru majícímu podobu havrana (neměcky Rabe).
V polovině 19. století se začaly stavět zdejší přádelny bavlny a skála byla využita na stavební materiál.
Řeka Kamenice zde vytvořila hluboké kaňonovité údolí lemované strmými skalami tvořícími příznivé podmínky pro mnoho druhů flory a fauny - zejména netopýra vrápence malého, plcha velkého a plšíka lískového. V roce 1860 českokamenický podnikatel F. Preidl postavil v Rabštejnském údolí první přádelnu bavlny - 1864 druhou a 1867 dostavěl třetí továrnu. Zdejší technologie zpracovávání bavlny byla v té době na vysoké úrovni a rabštejnské přádelny přijížděli obdivovat odborníci až z Vídně.Rabštejnská produkce bavlny se vyvážela mimo jiné až do Indie, Argentiny a Egypta. Za své zásluhy o rozvoj průmyslu byl F. Preidl povýšen roku 1887 císařem Franzem Josefem do šlechtického stavu. Největšího rozmachu dosáhly textilky kolem r. 1910 - v tom čase zde vyrábělo přízi 68 710 vřeten a bylo zde zaměstnáno cca 1000 zaměstnanců. Po první světové válce výroba začala pozvolna upadat a na konci 30. let min. století zanikla.

Koncem r. 1942 využila německá zbrojařská firma Weserflugzeugbau Bremen (WFG) továren skrytých v Rabštejnském údolí a přestěhovala sem zbrojní výrobu součástí pro letadla Junkers a vrtulníků FA-223. Postupně zde bylo postaveno 11 montážních hal a pracovalo zde 6000 lidí z 18 národností světa. Pro tyto totálně nasazené dělníky bylo zřízeno v okolí 34 pracovních táborů a 2 tábory zajatecké pro ruské a anglické zajaté piloty.

Koncem srpna 1944 byl v Rabštejně zřízen koncentrační tábor (KT) - pobočka KT Flosenburg, jehož vězni byli určeni k ražbě podzemních štol. Během 8 měsíců vězni vyrubali 17 500 metrů čtverečních štol v délce cca 4,5 km. Po válce objekt převzala ČSA, ten sloužil jako podzemní sklad ženijního materiálu a v 90. letech byl armádou opuštěn.
Po dlouhých 60. letech, kdy bylo podzemí nepřístupné, vzniklo v Janské občanské sdružení Rabštejn, které zpřístupnilo část podzemních štol v současné době zde provozuje expozici dokumentující historii tajemného Rabštejna.

zdroj 

Starý Berštejn

Starý Bernštejn je zřícenina hradu z 15. století. Nachází se mezi Dubou a Doksy na čedičovém kopci nad obcí zvanou Vrchovany. 

Trocha historie

O hradu jako takovém se toho mnoho neví. Založen byl zřejmě počátkem 15. století Berky z Dubé (odtud pochází i jeho název). První písemná zmínka pochází z roku 1437. Poté měnil majitele, až se v 16. století opět navrátil do vlastnictví zakladatelů a to Alešovi Berkovi z Dubé a Lipé. Ten ovšem hrad nevyužíval a nechal jej zpustnout. Pro své pobyty ve zdejším kraji si nechal v letech 1558 - 67 postavit mnohem pohodlnější sídlo a to renesanční zámek, který nazval jak jinak než Nový Bernštejn.

Co je zde k vidění?

Hrad stojí na skále, která je součástí jeho zdí. Bernštejn, tedy můžeme zařadit mezi takzvané skalní hrady. Pokud se budete dobře dívat, můžete zde nalézt zbytky zdí hospodářské budovy a cisterny, vytesané do skály. Na východní straně se dochovala část půlválcové obranné bašty. Hradby zde nenajdete, jelikož obrannou funkci zabezpečují kolmé skály končící hluboko v údolí. Ještě se zde nachází malé nádvoří a jedna místnost ve věži. Věž slouží zároveň jako rozhledna, vylézt se na ni dá po žebříku, je z ní nádherný výhled do okolí. Za jasného počasí můžete spatřit Českou Lípu, Dubou a Bezděz.

Na hradě prý straší duchové zavražděných mnichů. Takže si dejte při prohlídce pozor, třeba na nějakého narazíte 

Březnice

Počátky malebného březnického zámku sahají hluboko do minulosti. Jeho vznik je spojen s jedním z nejstarších českých rodů, s rodem Buziců, kteří svůj původ odvozovali od bájného Bivoje, doložen je před polovinou 13. století Budislav, rádce krále Václava I. Původní gotická tvrz byla tvořena obvodovou zdí, dvoupatrovým obytným palácem a jednopatrovou budovou, ve zbytcích je zachována dodnes ve zdivu renesančního zámku. Okrouhlá dispozice objektu byla respektována všemi stavebníky. Březnický zámek s renesanční zahradou, obklopenou baštami na straně jedné a anglickým parkem na druhé straně, vytváří přirozenou dominantu města. Jeden z prvních významných držitelů a stavebníků Březnice byl v 15. století nejvyšší mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína, husitský hejtman a přítel Mistra Jana Husa. Ten březnický hrad přestavěl, Březnice však byla v době husitských válek obležena vojsky katolických pánů a dobyta. Poničená březnická tvrz zůstala na čas neobydlená.

V roce 1506 získali Malovcové z Chýnova a na Vimperce již částečně opravený objekt, ale s podstatnějšími zásahy začal Petr Malovec, který tvrz rozšířil o vnější opevnění s vodním příkopem a hradební zeď s baštami. Na tomto fortifikačním systému se snad podílel významný královský stavitel Benedikt Rejt z Pístova. V roce 1547 se Petr Malovec zapojil do povstání proti králi Ferdinandovi I. a jeho majetek byl konfiskován.
Díky Ferdinandově přízni získal v roce 1548 březnický majetek Jiřík z Lokšan, který působil ve dvorských službách jako tajemník, místokancléř, dvorský rada a říšský hejtman. Za správy vzdělaného Jiříka z Lokšan dochází nejvýznamnější proměně zámku i města. Spolu s manželkou Kateřinou, roz. Adlerovou,povolali do Březnice italské stavitele a středověký objekt se dispozičně proměnil v pohodlné renesanční sídlo. Fasády paláců byly opatřeny sgrafitovou omítkou s motivy psaníček, která patří k nejstarším u nás. O skvělé výpravnosti lokšanského sídla svědčí dochovaná knihovna s nástěnnými malbami a dobovými knihovními skříněmi z roku 1558. Lokšanové udržovali úzké kontakty se dvorem. S Březnicí je spojena známá historie lásky a tajného manželství Filipíny Welserové s arcivévodou Ferdinandem Tyrolským.
Po bitvě na Bílé hoře (1621) byly lokšanské majetky konfiskovány a novým držitelem panství se stal v roce 1623 Přibík Jeníšek z Újezda, který se zúčastnil (1622) procesu proti hlavním představitelům protihabsburského povstání jako královský prokurátor. Zahájil další významnou etapu rozvoje březnického panství a města Březnice. V rámci rekatolizace přivedl do města jezuity, kteří založili jezuitskou kolej a kostel sv.Ignáce a Františka Xaverského v letech 1642 - 1650. Obě tyto stavby a zároveň zámeckou kapli z let 1625 - 1632 projektovali italští architekti a stavitelé, bratři, Carlo a Martin Luragové.
Po vymření Jeníšků z Újezda v roce 1728 přešla Březnice na Krakovské z Kolowrat. Nejvýznamnější představitelé tohoto rodu, Josef Maria Krakovský z Kolowrat a jeho syn Hanuš Krakovský z Kolovrat, byli velkými vlastenci v době českého národního obrození a známými mecenáši, do roku 1872 provedli na březnickém sídle pouze přestavby dílčího charakteru, nově byly upraveny interiéry a obohaceny o cenné sbírky.
Zbořením některých budov, přístavbou zdi s baštou a novorenesanční sgrafitovou omítkou vtiskli konečnou podobu zámku, zámeckým interiérům i sbírkám poslední soukromí majitelé Březnice, Palffyové z Erdödu, kterým byl v roce 1945 majetek konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č.12/45 z 21.června 1945.

Březnice je půvabné městečko na rozhraní středních a jižních Čech. Kromě mnohých památek turisté hojně navštěvují i zdejší zámek. Je obestřen zajímavými pověstmi, přízraky a duchy.
Na počátku zde bylo keltské prvotní osídlení vyvýšeniny nad řekou Vltavou. Ve 13. století tu rod Buziců postavil ochrannou tvrz, později přeměněnou v gotický hrad. Rod Lokšanů ho přestavěl na zámek v renesančním slohu a podle tradice byl do základů zazděn odsouzený lapka, aby tvrz odolávala útokům nepřátel. Dobyta skutečně nikdy nebyla, ale lupičova duše na zámku straší dodnes.Lokšanové byli po bitvě na Bílé hoře donuceni panství opustit a odejít do ciziny. Údajně se na zámku zjevuje senzitivní Kateřina z Lokšan, která ani po smrti nenalezla pokoje a těžce nese své odloučení od milovaného panství. Je známo, že někteří duchové jsou projevem fixace člověka k určitému předmětu či místu a i po smrti se k němu stále vrací.
Také je možné, že duch, který se na zámku zjevuje je jen tzv. "odpadním produktem" vzniklým při používání černé magie, kterou byli proslulí jedni z majitelů zámku Kolovratové a Pálffyové.
Dalším duchem na zámku by mohl být Přibík Jeníšek z Újezda, majitel březnického panství v letech 1623 až 1651. Přibík byl sice horlivým správcem zkonfiskovaného majetku, ale i někdejším královským prokurátorem a také připravoval spisy a žaloby na české pány popravené 21. 7. 1621 na pražském Staroměstském náměstí. Za svou loajalitu obdržel polovinu panství a druhou odkoupil od Ludmily Lokšanové z Chudenic. Dlouhou dobu prý pátral po ukrytém lokšanském pokladu a snad jej i nalezl. Podle pověsti tuto výhru nechal zvěčnit na obraze v březnickém kostele (se symboly růže a klíče). Je možné, že jeho duch stále kontroluje, co se děje s jeho tehdejším panstvím.
Existenci podivných přízraků potvrdili v minulosti nejen někteří návštěvníci, ale i zaměstnanci správy zámku. V parku se nalézá několik poměrně silně energetických míst, převážně s negativním nábojem. Je možné, že některé z nich ukrývají další poklad? Slavní Lokšané možná věřili, že se opět na svůj zámek navrátí a ukryté bohatství si vyzvednou. Když sem zavítáte v podvečer, padne na vás zvláštní tíseň. Je docela možné, že úložiště je důmyslně chráněno kletbou či magickým ochranným předmětem, proto zde také nacházíme stopy záporné psychosomatické energie.
Do Březnice se určitě vypravte, je to město velmi zajímavé, a to hlavně pro přívržence záhad a tajemna.

zdroj

Hrad Trosky

Dějiny hradu v datech

Se stavbou hradu bylo započato koncem 14. století (asi kolem roku 1380), tedy v době, kdy mýtus o nedobytnosti hradů se začal rozplývat v dýmu prvních dělových výstřelů. Vlastnosti terénu rozhodly i o způsobu stavby. Mezi oběma čedičovými homolemi byl založen vnitřní hrad. Z jihu byl chráněný prudkým svahem, na severu předhradím. Boky zajišťovaly více než dostatečně obě Věž Panna kolem r.1390čedičové homole, které však nezůstaly nevyužity. Na obou nepřístupných vrcholech byly postaveny věže. Na nižší, zavalitější (relativní výška 47 metrů), nazývané "Baba" se zvedala nižší, pětiboká věž. Na východní, štíhlejší homoli (relativní výška 57 metrů), která se snad pro svou nepřístupnost nazývá "Panna", se tyčila vysoká, obdélná věž.

Po smrti Čeňka z Vartenberka, zakladatele hradu, připadl hrad králi Václavu IV. V roce 1398 získal hrad a celé panství od krále Ota z Bergova a po něm zdědil Trosky jeho stejnojmenný syn - Ota mladší. Ten, jako zarytý katolík na sebe upoutal hněv lidových vojsk, která v roce 1424 Trosky oblehla. Hrad se jim však zdolat nepodařilo. V roce 1438 se hrad stal znenadání kořistí dvou záškodníků, Kryštofa Šofa zvaného z Helfenburka, a jeho druha Švejkara. Podařilo se jim zmocnit se nejen hradu, ale zajmout tam i majitele,Otu z Bergova. Šof a Švejkar se stali postrachem celého kraje. V roce 1440 se východočeský landfrýd rozhodl k ráznému činu. Jeho vojska oblehla Trosky, ale hrad opět odolal. Obráncům prý pomáhala tajná chodba pod hradem.

V roce 1455 syn Oty z Bergova - Jan prodal Trosky s celým panstvím pánovi sousedního panství a hradu Kosti, kterým byl Jan Zajíc z Hazmburka. Pro Trosky to však v podstatě znamenalo konec živé existence. V roce 1469 byly Trosky dobyty královským vojskem. Hrad se stal už jen střediskem hospodářské správy aVěž Baba kolem r.1390 několikrát ještě změnil majitele. Ještě za třicetileté války hrad stál, i když už opuštěný a zpustlý. Bohuslav Balbín se ještě v roce 1681 dostal na vrchol Panny.

Teprve pozdní romantismus 19. století objevil znovu zapomenutou zříceninu. Malebné Trosky se stávají stále častější inspirací malířů i básníků. V roce 1821 prodávají Valdštejnové Trosky Janu Lexovi z Ahrentalu. Jeho syn Alois začal v roce 1841 stavět točité schodiště, jímž chtěl zpřístupnit vrchol Panny a tak využít vyhlídky do dalekého okolí. Bohužel v roce 1843 zemřel a stavba zůstala nedokončena. Se stavbou schodiště se skončilo v místě, kde se dnes nachází hradní vyhlídka. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů. Dnes je hrad spravován Památkovým ústavem v Pardubicích.

O tom, jak hrad skutečně vypadal v době svého vzniku, prameny mlčí. Nedochoval se žádný obraz či rytina, veškeré archivní materiály shořely. Z pramenů je známo, že jediný historicky věrný obraz Trosek ukořistili Švédové za 30-ti leté války na zámku Hrubá Skála a odvezli jej do Švédska. Mnoho věcí je dodnes zahaleno tajemstvím. Je však možné, že někde snad přece jenom existuje pramen, který nebyl dosud objeven. Víte-li o takovém, prosíme Vás, sdělte nám to.

Jejich dvouhlavá silueta, zdvihající se ze zvlněné roviny Českého ráje, patří k symbolům české krajiny stejně jako Říp, Milešovka či Ještěd.
Milovníci superlativů o nich mluví jako o osmém divu světa - údajně nikde jinde nezatuhla čedičová vyvřelina do tak impozantních dvou sloupů, které mezi sebou ponechaly dost místa pro hradní opevnění. Skromný na slova obdivu nebyl ani slavný cestovatel Alexander Humboldt, který Trosky označil za jedinečný přírodní výtvor, krásou srovnatelný s egyptskými pyramidami.
Když tu koncem 14. století Čeněk z Vartemberka zakládal zmíněný hrad, skutečně projevil obdivuhodný vtip pro využití terénu. Do sedla mezi čedičové sopouchy posadil dvojdílné hradní jádro v podobě dvou paláců, z boků tak chráněných skalními stěnami. Na obou skalních vrcholcích pak dal zbudovat věže, z nichž byl strategický výhled na všechny světové strany.
Čeněk se ze svého díla ovšem dlouho netěšil, časem je kvůli dluhům postoupil Václavu IV. a ten Trosky prodal Otovi z Bergova. K jeho manželce Markétě se, mimochodem, váže nejslavnější zdejší pověst. Po Otově smrti prý obývala nižší a zavalitější z věží, řečenou od té doby Bába. Ve vyšší štíhlejší věži, zvané Panna, žila její vnučka Barbora. Markéta, tvrdá katolička, a Barbora, přesvědčená kališnice, se hluboce nenáviděly a každý jejich den začínal náboženskou hádkou z okna do okna. Spílaly si tak celé hodiny, dokud slunce nezašlo, a ráno pokračovaly. Když ale Markéta zemřela, Barbora s lítostí pohlížela k protější věži a jen doufala, že se jednou na věčnosti sejdou a lítý spor o víru konečně dotáhnou do konce.
Otův syn, rovněž Ota, se do české historie a Jiráskových Starých pověstí českých zapsal tím, že vyloupil opatovický klášter, poklad ukryl na svém hradě a dodnes prý tam někde je. Vůbec to byl muž dravý a sužoval okolí nájezdnickými výpady. A paradoxně to byl jiný loupeživý rytíř, Kryštof Šofa z Helfenburka, který Trosky zdolal, Otu z nich vypudil a kraj pak raboval sám. Teprve v roce 1444 podlehl trestné výpravě lidí z nedalekých osad.
Opevněné sídlo potom několikrát měnilo majitele, ale v podstatě už pomalu odcházelo do hradního důchodu. Ještě na samém konci třicetileté války se sem stáhlo císařské vojsko a Švédové při jeho obléhání hrad zapálili. Shořel celý, včetně schodů na obě věže, a ty tak zůstaly nepřístupné. Dlouho, předlouho. Prakticky až do samého počátku 21. století, kdy byla na Babě konečně otevřena rozhledna.
Navštívit Trosky se považuje za jednu z turistických trofejí, ale není to jen historie a skvostné výhledy, co sem přitahuje. Skály i hrad jsou obestřeny tajemstvími, která se kdekdo snaží rozluštit.
Nechybějí mezi nimi ani fandové Keltů, kteří jsou přesvědčeni, že skály svým tvarem býčích rohů vystupujících ze země musely tenhle dávný lid vyznavačů kultu býka nutně přitahovat. Že se tu žádné keltské stopy nenašly? Nevadí. Trosky mohly být jen rituálním místem, stačí, když se člověk v čas letního slunovratu postaví na to správné místo a uvidí zářící kotouč zapadat přesně nad nedalekou posvátnou horou Tábor. Keltology vzrušuje i nedávno objevená část pravěké pícky na "lití bronzu na ztracenou formu", vůbec první archeologický nález toho druhu v Čechách. Nespojovali snad Keltové odlévání bronzu s magickými obřady...?
A což teprve jistá proláklina ve svahu pod hradem, o které se traduje, že je vstupem "do pekel" či v lepším případě aspoň do "jiných světů"? Je dokonce zaznamenáno vyprávění mladého mlynáře z nedalekého mlýna, který se v roce 1841 v předvečer svátku Jana Křtitele při cestě domů (odkud asi?) právě tady propadl do hluboké díry a našel tam hrad Trosky ve staré slávě, plný rytířů, veselého hlaholu, štěkotu loveckých psů a záře svící. Zpátky na zem si prý celý zkoprnělý přinesl malý zlatý plíšek. Důkaz, že mluví pravdu pravdoucí.
13vik17 ()Podzemí pod Troskami, údajně propletené sítí tajných chodeb, je vůbec předmětem velké zvědavosti. Zhruba půl kilometru východně od hradu se nachází jeskyně. Nebyla ale právě ona východem z oněch chodeb, kterými mohli obránci hradu v poslední chvíli uniknout? Či naopak byla tajným vstupem, kterým zdejší loupeživí majitelé - ať už Ota z Bergova či Kryštof Šofa z Helfenburka - vnášeli a v jeskynních zákoutích ukrývali naloupené poklady? Pověst vypráví, že jedna z podzemních chodeb vede právě k železným vratům, za kterými leží dosud neznámé cennosti.

A ještě je tu další pověst o další chodbě, která z jeskyně ústí k podzemnímu jezírku, z něhož byl hrad údajně zásobovaný vodou. Milovníci legend neopomenou dodat, že dodnes se na Troskách nenašly žádné stopy po studni a odkud že tedy jeho obyvatelé brali životodárnou tekutinu, když ne z tajemného podzemí?
Zejména za romantických časů 19. a 20. století do jeskyně proudily návštěvy, dokonce dost vzácné - na zdi se tu našel podpis i Josefa Jungmanna. Pravda, občas se tu v nitru země někdo ztratil a bloudil. Vypráví se, že v roce 1772 skupinka zvědavců chtěla proniknout dál do temna chodeb, ale zastavil ji varovný nápis: "Ani krok dál, sic tvoje smrt!" O sedmdesát let později se tu objevil od jakýchsi P. H. a F. H. už trochu konkrétnější vzkaz: "3 dni sme blaudily, Twa smrt gestli deš dal."
Dnes už si taková vzrušení nedopřejeme, vstup do jeskyně je opatřený bezpečnostní mříží a dovnitř se nikdo nedostane. A tak můžeme místo pod zem naopak vyšplhat na Babu, hledět do kraje, tu pokrytého sněhem, tu barevného květy stromů, a rozjímat: Sedím snad na rohu monstrózního býka Keltů? Nadávala odtud stará Markéta vnučce Barboře? Je tam dole pořád ještě opatovický poklad? A což to všechno není jedno?
Není.Zdroj

Pověst
Snad nejznámější dominantou Českého ráje jsou Trosky. Jejich čedičové věže střeží lesy, rybníky a údolí krajiny. Každému návštěvníkovi se při výstupu na každou z nich naskytne výhled do všech koutů naší země. Ta východní a vyšší se jmenuje Panna a ta západní a nižší byla nazvána Babou.

A právě o vzniku těchto dvou tajuplných jmen se v kraji vypráví tato pověst.

Hrad Trosky získal pán z Bergova, který se snažil z Trosek vybudovat proslulé sídlo všech pánů a knížat. Jeho snaha však jednoho dne musela být přerušena. Ten den si nechal zavolat svou matku Marii a dceru Karolínu:" Musím odjet na delší dobu do vzdáleného kraje. Slibte mi, že tu budete spravovat Trosky tak dobře jako já!"

" Ano synu, vždyť víš, jak spravedlivě a moudře jsem panovala před lety," potvrdila jeho přání Marie.

" Ano tatínku, slibuji. A vrať se nám brzy zpátky domů," usmála se Karolína.

Pán z Bergova opravdu odjel. Obě ženy několik prvních měsíců plnily jeho rozkazy pečlivě a zodpovědně, kraj jenom vzkvétal a na Trosky často zavítala známá knížata. Dostalo se jim opravdového královského přijetí.

Jenže vláda se jak Marii, tak i Karolíně velmi zalíbila.

" Proč bych nevládla sama?" ptala se sama sebe Karolína, když se ráno vzhlížela v zrcadle,"krásná jsem, určitě si mě nějaký mladý muž vezme za ženu a potom budeme spravovat hrad společně. Marii nebudeme potřebovat."

Ve stejné chvíli pročítala Marie kroniky, když v tom ji napadlo:" Karolína je nezkušená vladařka. A co když přijde mladý pán a bude si ji chtít vzít? Určitě tak ztratím svou vládu! To já ale nedovolím!"

Ten den se obě ženy pohádaly o to, kdo bude zastupovat pána z Bergova.

" Já jsem mladší a krásnější! Jsem jeho dcera a mám na Trosky větší právo!" křičela Karolína.

" A já jsem starší a chytřejší! Je to můj syn, a proto si zasloužím vládu já," odporovala Marie.

Každá obsadila jednu z věží hradu. Marie se usídlila v té silnější a menší, Karolína v té vyšší a užší. Nevycházely ven, pouze z malých okýnek na sebe dennodenně pokřikovaly, haštěřily se a láteřily na celý svět!

Kraj kolem Trosek rychle chudl. O vládu se obě ženy pouze hádaly, ale opravdového vladaře lidé z podtroseckého údolí navždy ztratili. Málokdo navštívil kdysi známý hrad, málokdo se jenom přiblížil k oběma věžím. A když se do lesa pod Troskami vypravili vesničané na borůvky a maliny, slyšeli pouze neustálé hádky Marie a Karolíny.

" Já budu vládnout!"

" Ne, můj je hrad! Já tu zůstanu!"

" Ty? Já se vdám, vždyť Troskám musí vládnout mužská ruka!"

Pán z Bergova o ničem nevěděl, zůstal v cizině. Nikdy se nevrátil, aby vztah své matky a dcery urovnal. Sloužící utíkali z hradu, ptáci přestali kroužit na věžemi, slunce nesvítilo ani do jedné komory obou hříšnic.

Za nějaký čas hrůzný křik a hádky ustaly. Jeden chasník se rozhodl vypravit na věže. Vešel do té silnější a nenašel nikoho, jen okno otevřené dokořán. A ani v té užší nespatřil mladičkou Karolínu, jak očekával. Kam obě zmizely? To dodnes nikdo nezjistil.

Lidé se vrátili do kraje a společně s nimi přišlo štěstí a přátelství. Společnými silami začali znovu Podtrosecko zvelebovat. Nakonec obě věže Trosek pojmenovali - tu širší podle staré Marie Babou a tu vyšší podle mladé Karolíny Pannou.

Ještě dnes je někdy možné zaslechnout za deštivých a bouřlivých nocí ženské hlasy v podobě meluzíny, honící se s větrem mezi zbytky věží bývalého hradu.

Až přijdete navštívit hrad Trosky a vystoupáte na jednu z čedičových věží, rozhlédněte se do dáli. Jako na dlani kolem sebe spatříte krásnou krajinu, právem zvanou Český ráj.

zdroj

Les Bor (Branišovský les)

Tajemný les Bor I.

Ocitli jste již někdy na místě, které vám nahání strach a kde vám naskakuje husí kůže? Tak právě o jednom takovém místě vám chci vyprávět. Jedná se o les Bor, který můžete najít jeden kilometr jihozápadně od Českých Budějovic.
První zmínky o této lokalitě pocházejí ze středověku, ale nepřináší moc informací. Ještě před 400 léty se skrývala v lese Bor malá osada a jenom uzounká cesta ji spojovala s okolním světem. Kam oko dohlédlo, byly rozlehlé hluboké bažiny, ve kterých nejeden člověk předčasné ukončil svůj život. Energie tonoucích se do takových míst nesmazatelně zapisuje a i po staletích může působit na lidskou psychiku.

Posedlost zlým duchem

Je temná, hluboká noc. Dvě děvčata se vracejí domů. Pod vlivem komediálního filmu, který před pár hodinami zhlédly v českobudějovickém kině, jsou v dobré náladě. Vcházejí do lesa a jejich nálada rázem upadá. Zaslechnou kroky, které postupně sílí a jdou zároveň s nimi. Obestírá je hrůza, nikoho nevidí, jen ty kroky s nimi drží tempo. Z lesa se ozve nesrozumitelný mužský hlas. Dívky se dají do běhu, kroky je pronásledují a hlas neustává, dokud se nedostanou mimo les.
Tento příběh jsem se svojí kamarádkou zažila v Boru před dvaceti lety. Právě tehdy se tam odehrála tragédie, o které žádný tisk nepsal a vše bylo důkladně ututláno. Za tvrdé totality měla československá armáda v lese posádku a muniční sklad. Ve dne v noci byla nepřetržitě střežena cesta, po níž se munice převážela.
Osudné noci, kdy vojáci střídali stáž, uviděli, jak se jejich kolega proměnil v podivnou bytost, která jim nahnala takový strach, že po sobě začali střílet. Došlo k šílené palbě, při které tři vojáci přišli o život a čtvrtý byl převezen do vojenské nemocnice s těžkým poraněním a zanedlouho mu podlehl. Před smrtí vypovídal o svém šokujícím zážitku, ale nikdo mu nevěřil, přestože během té noci úplně zešedivěl.

Místo, kde přistálo UFO

K vojenské posádce v Boru se váže ještě jeden záhadný příběh. Vyprávěl mi ho muž, který též sloužil u vojenské posádky. Vzpomíná, že jedné noci byl vyhlášen mimořádný poplach. Do lesa se zřítil neznámý létající předmět. Celá lokalita byla uzavřena. Během jednoho roku do ní nikdo neměl přístup - včetně vojáků i když zde před tím prováděla pravidelné zkušební střelby. Jako důkaz, že se tu vskutku událo něco mimořádného, zůstaly v Boru ohořelé stromy. Musely být vystaveny velmi vysoké teplotě, protože kůra je místy spálená na uhel, třebaže nebyl okolní porost požárem zasažen.

Zjevení Černého muže

V roce 1993 procházely paní Naďa a paní Michala Borem. Opět v noci. Jakmile vstoupily do lesa, zmocnil se jich nepříjemný pocit, jako kdyby je někdo sledoval. Pak uslyšely kroky, Velmi vystrašené se na chvíli zastavily, aby zjistily. Kdo je jim v patách. Nejdříve nikoho neviděly. Až po chvilce spatřily z lesa vycházet vysokou černou postavu v dlouhém plášti. Bytost plula asi 40 cm nad zemí. V polovině cesty se zastavila, několik minut stála na místě a pak zmizela...
Další událost se stala roku 1994. Tentokrát to bylo za krásného, slunného letního odpoledne. Paní Marie a paní Romana si vyšly se svými dětmi a psem do Boru na borůvky. Den jako stvořený k procházce. Najednou uslyšely kroky a slabé pískání. Lesem se linula starodávně znějící, skličující melodie. Pes začal výt a zmateně pobíhal od jednoho k druhému a nakonec utekl do polí. V zápětí se v oplocence objevil vysoký muž v černém. Ženy na něj jenom civěly a stály jako přikované. Během několika vteřin se černá postava přemístila ze vzdálenosti, zhruba třiceti metrů mezi obě ženy a malou Michalku. Stál mezi nimi....široký černý klobouk stažený do čela, dlouhý černý kabát až ke kotníkům. Když se objevil, provázely ho zvláštní klimatické podmínky. V okruhu asi sta metrů se znatelně ochladilo, začal foukat prudký vítr a zešeřilo se - ačkoliv nebylo na obloze ani mráčku. Bylo 14 hodin odpoledne. Muž stál mezi nimi, jako by jim chtěl dát najevo, kdo je pánem tohoto lesa. Pak najednou zmizel všem z očí, jako by se propadl do země. Jediný, kdo jej nespatřil, byl Rosťa, syn paní Marie. V okamžiku zjevení, totiž honil vystrašeného pejska po poli. Ale do dnes si vzpomíná na smutnou melodii, kroky a podivnou změnu počasí.

Zářící oči ve tmě

Následující událost se přihodila před necelým rokem. Davidovi a Tomášovi není ještě dnes do smíchu, při vzpomínce na strašidelné okamžiky. Opětovná situace. Kluci šli za tmy Borem. Vnímali, že je něco sleduje, chce ovlivnit jejich mysl a nahnat jim strach. Pravděpodobně nebyli v lese vítanými hosty. V polovině cesty uviděli ve výšce dvou metrů zářivé, hledící červené oči. Oči se daly do pohybu směrem k chlapcům. Kluky popadl děs a snažili se z lesa co nejdříve zmizet.
Mnoho lidí má s Boru neblahý pocit. Pokud jsou nuceni les
em v noci absolvovat cestu, dostavují se nepříjemné pocity z pronásledování a zjevuje se jim černá vysoká postava...
Podobné jevy mohou být způsobeny střetem našeho světa s jinou časoprostorovou dimenzí. Pokud jsme ochotni připustit, že jsou mezi námi lidé, kteří mají schopnost paranormální jevy vnímat, objasnily by se tím některé úkazy a prožitky spojené s nejistotou při vstupu do Boru. Jisté je, že v tomto lese je pánem někdo jiný než člověk a své teritorium si bedlivě hlídá. Pravděpodobně má s lidmi špatné zkušenosti a podle toho jedná. Přestože nahání černá bytost v těchto končinách lidem strach, nemyslím si, že chce někomu ublížit.Pokud budeme jednat s citem a láskou, která člověku přísluší, budeme respektovat přírodní zákony i zákony jiného světa, můžeme být bez obav.

zdroj

Pražská Loreta

Na místě, kde stojí dnes Loreta se ve 14. století nacházely dva gotické domy, které vlastnil P. Parléř, ale oba v průběhu husitských válek zpustly a na celém prostoru si v 16. století hradčanští měšťané zřídili zelinářské zahrady. Ve 20. letech 17. století se jejich majiteli stali Lobkowiczové a rozhodli se zde postavit Loretu - imitaci chýše (chléva), v níž se narodil Ježíš.

Loretu tvoří v podstatě tzv. Svatá chýše (Santa casa), kolem níž obíhá patrový ambit s kaplemi, které vymezují obdélné nádvoří. Hlavní chrámovou stavbu představuje pak chrám Narození Páně, umístěný v centru východního křídla ambitu, za Svatou chýší. Hlavní průčelí areálu směřuje do Loretánského náměstí a předchází mu předvoří, ohrazené kamennými balustrádami s kopiemi plastik sochaře F. O. Quittanera. Vlastnímu průčelí dominují pilastry vysokého řádu, ve střední části edikulový portál s balkonem, zdobený plastikami světců. Nad vchodem věž s loretánskou zvonkohrou a hodinami, ve střešním prostoru bočních risalitů štítové vikýře a atika, zodbená opět kopiemi plastik světců. Boční osy tvoří architektury kaplí s lucernami, levou zdobí sousoší sv. Felixe z Cantalice s Madonou, pravou socha sv.Jana Nepomuckého.

zdroj

Samota Pohádka

Asi 8 kilometrů od městečka Čachrov, ztracená daleko v lese, stojí samota s krásným jménem Pohádka. Mrazí z ní však v zádech. Je opuštěná a zřejmě taj už zůstane. Dlouhá léta se nenašel člověk, který by zde chtěl žít. Místní obyvatele totiž pronásledují podivné události. Skoro se zdá, že nad Pohádkou visí nějaká kletba! Možná by bylo lepší se tomuto místu vyhnout, my jsme se sem ale s ENIGMOU vydali. Jaká je děsivá minulost chátrajícího stavení?Sluncem vonící žár léta slábne a pomalu vyhasíná, a nad šumavským Čachrovem visí těžká tmavá oblaka plná vody. Je ponuré mlhavé dopoledne a do jeho matné šedi září jen sytá zeleň hlubokých lesů obklopujících toto staré městečko. Tam někde v jejich srdci se skrývá zchátralá samota Pohádka, dům s historií smutnější než je dnešní obloha. Dům, jehož zdi v sobě ukrývají neštěstí. Pohádka je prý prokletá a za tu dlouhou dobu, co tady osaměle stojí pod širým nebem uprostřed ničeho, to už několikrát potvrdila. Poslechněte si její příběh. Vypráví o smrti, šílenství i lidské nenávisti.

Cesta do Pohádky
U osady Bradné náležící k příhraničnímu městečku Čachrov končí silnice a mění se v kamenitou cestu, která se u nahnutého křížku ztrácí v hustém lese. Vydáváme se po ní do náruče klidu. Vyšlapaná stezka dlouho vede naše kroky hlouběji do lesa, zvedá se a náhle, jako když utne, končí na sametové louce. V jejím středu stojí skupinka stromů, jejichž korunami prosvítá střecha porostlá vybledlým mechem. Jsme u cíle. Před námi je Pohádka. Z venkovních žlutavých omítek už mnoho nezbývá. Dřevěná okna nízkého stavení jsou dávno vysklená, někde chybí i okenice. Štít je pobořený. Osamělost Pohádky už sama o sobě působí na člověka skličujícím dojmem, ten je však dnes ještě umocněn jemnou mlhou a šedí mračen. K nejbližšímu lidskému obydlí je to odsud 30 minut ostřejší chůze. Cesta k domu je zarostlá travou sahající po kolena. Hlína, z níž dlouhá stébla vyrůstají, je promáčená a na některých místech tvoří bažinu. Konečně se dostáváme až k chalupě, k úzkému vchodu vedou čtyři kamenné schody. Člověk je zdolá a už je v Pohádce. Pohádkové pocity zde však nečekejte!

Vlhké stěny nevelkých místností se drobí a pod novější malbou prosvítají staré omítky. Dobrodruzi, kteří se čas od času rozhodnou pokusit své štěstí a strávit zde noc, po sobě nechávají v Pohádce památky v podobě nápisů na zdech a střepů. Stavení má nízké stropy, které se věkem prohýbají. Na některých místech jsou dokonce zhroucené a dírami je vidět na půdu, kde je dosud vrstva zapařeného sena. Tiše procházíme místnostmi zahalenými do narůžovělého šera a zjišťujeme, že vyprávění nelžou. Člověk se zde opravdu necítí svobodně. Atmosféra domu je nevysvětlitelně tíživá. Smutek, který z něj vyzařuje, ještě podtrhuje všudypřítomný pach zatuchliny. Během celého pobytu v temném stavení se nedokážeme zbavit nutkání ohlížet se přes rameno. Za oloupanými a napůl vyvrácenými okenicemi poklidně šumí listí. Jaké to asi bylo, když tady ještě žili lidé? A proč se nyní Pohádce raději vyhýbají?

Zrod temného příběhu
V lese těsně před Pohádkou kdysi stávala malá opuštěná chatrč. Začátkem 19. století ji prý obývá podivná samotářská žena. V přilehlých vesnicích se o ní tvrdí, že je čarodějnice. Lidé jí přisuzují veškeré zlo, co se kde v okolí stane, a povídají si mezi sebou, že v noci jsou kolem jejího příbytku vidět a slyšet podivné věci. V květnu 1828 vypukne ve Strážově ničivý požár. Oheň stráví mnoho domů a místní jsou za jedno - neštěstí má na svědomí čarodějnice! Vydají se tedy k chatrči u dnešní Pohádky, vyženou prý čarodějnici na louku, tady ji ukamenují a její domek zboří. Žena umírá objímajíc mohutný strom, který u Pohádky údajně stojí dodnes. Je to jen legenda? Dnes už tento příběh ve zdejším kraji neznají, existuje však starý článek, který jej potvrzuje. Je údajné prokletí místa způsobeno tímto strašným činem, který se zde mohl stát?

Děsivá samota
Pohádka je nejmladší ze tří domů, které v lese, daleko od všeho a od všech, postavila německá rodina Pangerlových. Tehdy se místu říká po německu Christlhof. První stavení zde vyrostlo už v 16. století, Pohádka je ale až z 19. století a je posledním domem, který zde stojí dodnes. Po 2. světové válce, v době, kdy se z pohraničí bez slitování odsouvají nenávidění Němci, jsou ze svého domova vyhnáni i Pangerlovi. Christlhof tak, stejně jako mnoho jiných statků, osiří. V rámci následného počešťování německých názvů dostává samota pro svou překrásnou polohu poetické jméno Pohádka. Začíná se tu prý však dít něco zvláštního. To v minulosti potvrzuje i šumavský kronikář, pamětník a spisovatel Vilém Kudrlička (1923-2007). Podle jeho vyprávění se po válce v domě střídají obyvatelé, ale nikdo z nich tu dlouho nevydrží. Údajně tady kdysi také žil pár, pro nějž Pohádka skončila tragicky - muž se oběsil a žena zbláznila. Nikdo netuší proč. Další obyvatelka Pohádky prý ve stavení nemohla spát a nakonec ji z něj vyhnaly zlé předtuchy a vidiny. Co se tady děje? Pronásleduje snad smutná minulost tohoto místa každého, kdo se odváží vrátit sem život? Je Pohádka tak nasáklá nešťastnými vzpomínkami, že tady skutečně zůstává něco zlého?

Roubalova krvavá Pohádka
V roce 1991 se do dlouho opuštěného stavení stěhuje Ivan Roubal (*1951), muž bez slitování, jenž je v roce 2000 odsouzen k doživotnímu pobytu ve valdické věznici za 5 chladnokrevných vražd spáchaných v Praze letech 1992-1994. V Pohádce chce chovat jeleny. To mu však nevyjde a tak polorozbořenou usedlost obývá jen s několika prasaty, drůbeží a párem koní. "To byl takový člověk, který se vám nikdy nepodíval do očí, když jste s ním mluvili," vypráví o Roubalovi starousedlík Vladimír Beneš z nedalekého Strážova a popisuje jej jako vyhýbavou osobu. S Roubalem se několikrát setkal tváří v tvář, a to přímo u Pohádky, kam jako myslivec často zavítá. Lidé v Čachrově, kam Roubal chodíval nakupovat, jej ale údajně často měli za v podstatě milého člověka. Že je skvělým manipulátorem pochopili, až když vyšla najevo zvěrstva, která na pohled neškodný vousáč páchal.

Dokonale zničené důkazy
Kromě pěti prokázaných vražd měl Roubal údajně zabít ještě další dva lidi - svého známého Františka Hepnera (*1929-asi 1992) a jeho přítelkyni. A to přímo v Pohádce. Pár je krátce před svým zmizením několikrát viděn v Roubalově společnosti. Muž i žena se pak ale záhadně ztratí a Roubal začíná rozprodávat jejich majetek a užívat jejich automobil. Těla pohřešovaných se dodnes nepodařilo najít. Roubal se údajně jednou svěří svému synovi, že oba zabil a mrtvá těla předhodil ke zpracování vyhládlým prasatům, která choval na Pohádce. Podařilo se mu tak dokonale zahladit stopy po svém činu?

Kyselý pach smrti
Když policie začne Roubala v roce 1994 trestně stíhat, muž ve spěchu opustí Pohádku a zvířata nechává zavřená v chlévě. Dlouhé týdny se ke stavení nikdo nepřiblíží - snad už to je místním zvykem vycházejícím z temné historie Pohádky, snad pro její odlehlost. Když se zde o mnoho a mnoho týdnů později objeví první příchozí, z opuštěné samoty se line kyselý puch rozkládajících se těl uhynulých zvířat. Ještě donedávna se prý v Pohádce daly najít prasečí kosti, my jsme na ně však již nenarazili. Jak se zdá, smrt se prokletého statku nechce pustit.

Vzpomínky zůstávají v rozpadlých zdech
Letos Pohádku někdo zapálil. Hospodářská část domu ohořela, oheň se ale podařilo uhasit dřív, než způsobil větší škody. Důvod požáru zůstává neznámý. Mohl být způsoben někým, kdo měl tu odvahu sem přijít přenocovat a chtěl se ohřát nad plamínkem? Říká se však, že dům možná zapálil někdo úmyslně, aby sprovodil ze světa jeho kletbu. Vždyť i Roubal o něm z vězení prohlásil: "Není nikdo, koho by Pohádka neděsila." Podivné zážitky vypráví i řada odvážlivců, kteří se sem vydali v noci. Údajně je ve světnicích po půlnoci slyšet klapot dřeváků a podivný nářek. Komu patří? Snad ukamenované čarodějnici? Ať už je to jakkoliv, Pohádka stále zasmušile stojí na svém místě, aby přinutila každého kolemjdoucího k tichému zamyšlení nad ponurými osudy lidí, kteří zde žili a stvořili tak její mrazivý příběh.

zdroj

Sovinec

Hrad Sovinec (zřícenina) z konce 13. století - rozšiřovaný pozdně goticky a renesančně; přestavby raně barokní (opevnění z let 1632-43). Roku 1945 vyhořel. V těsném sousedství stojí empírový kostel ze 40. let 19. století. Nachází se ve stejnojmenné obci v malebné krajině Nízkého Jeseníku asi 14 km jižně od Rýmařova ve směru na Uničov.

HISTORIE

Hrad Sovinec (německy Eulenburg) byl postaven před rokem 1332 na skalnatém ostrohu nad stejnojmenným městečkem bratry Vokem a Pavlem ze Sovince. Ti měli předtím v držení a sídlo na hradě Mutkov u Húzové jako manové olomouckého biskupství. První písemná zmínka pochází z 18. července roku 1332, kdy se uvádí Pavel ze Sovince.

Páni ze Sovince byli starým českým rodem z domácí moravské čeledi Hrutoviců (podle právní knihy Ctibora Tovačovského z Cimburka náleželi páni ze Sovince mezi 15 starobylých moravských panských rodů, jako byli Boskovicové, Cimburkové či Pernštejnové). Za moravských markraběcích válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem na sklonku 14. století držel hrad Pavlík ze Sovince, který měl 11 potomků. Po majetkových třenicích získali hrad bratři Petr, Pavel, Aleš a Vok ze Sovince.

Po smrti Vokova syna Jaroslava ze Sovince se panství dostalo do rukou poručníka Jana Heralta z Kunštátu a v roce 1490 je zpět pro rod získal Jan II. Pňovický ze Sovince z pňovické větve rodu. Sovinecké zboží tehdy tvořil rozsáhlý komplex území rozprostírající se z roviny Hornomoravského úvalu až po Moravici na úpatí Hrubého Jeseníku.

Syn Voka Pňovického ze Sovince Ješek Pňovický ze Sovince zdědil v roce 1531 panství značně zadlužené a byl nucen hrad Sovinec před rokem 1545 prodat jednomu z nejbohatších moravských pánů, Kryštofovi z Boskovic a Třebové. Kryštofův vnuk Jan před svou smrtí prodal sovinecké panství v roce 1578 Vavřinci Ederovi ze Štiavnice - zástavnímu držiteli sousedního rabštejnského panství. Vavřincova jediná dědička dcera Anna si vzala po otcově smrti (asi roce 1592) za manžela Jana staršího Kobylku z Kobylího, kterého sňatek s bohatou Ederovnou přivedl mezi nejbohatší moravské rody. Jako horlivý evangelík se stal jedním z 30 moravských direktorů, jimž byla za stavovského povstání z let 1618-1620 svěřena správa země. Po Bílé hoře byl proto nucen roku 1623 prodat Sovinec hluboko pod cenou řádu německých rytířů a žil pak ve Šternberku a Olomouci. S Kobylkou zmizel ze sovineckých hradních prostor i český jazyk.

Za vlády Řádu německých rytířů byl hrad poznamenán třicetiletou válkou a v roce 1626 hrad opatřený pouze malou posádkou padl do rukou dánských Mansfeldových vojsk. Řádový místodržitel Jiří Vilém z Elkershausenu padl do zajetí a hrad i okolí byly vypleněny.

Po návratu Jiřího Viléma ze zajetí a provedených přestavbách byla posádka doplněna na asi 600 dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků. V létě roku 1642, kdy Švédové pod vedením maršála Lennarta Torstensona vtrhli na Moravu a postupně dobyli a zpustošili Olomouc, Uničov, Bruntál a Mírov. Po třítýdenním obléhání Sovince podepsal 6. října 1643 řádový místodržitel Augustin Oswald z Liechtensteina kapitulaci. Dobytím byl osud Sovince do konce války zpečetěn, protože po odchodu jej Švédové zanechali ve zuboženém stavu. Řád hrad Sovinec po třicetileté válce opravil a obnovil zničené opevnění, když však v 80. letech 17. století bylo definitivně zažehnáno "turecké nebezpečí", Sovinec úlohu pevnosti dohrál.

V 18. století se správa statků Řádu začala soustřeďovat v Bruntálu a na nákladných opravách hradu již neměl Řád zájem. Po úderu blesku v roce 1784 požár poškodil hlásku a přilehlé objekty. Opravy byly provedeny jen v nejnutnějším rozsahu. Teprve v roce 1837 dal velmistr řádu arcivévoda Maxmilián Josef Sovinec opravit a zřídil zde Řádový chlapecký seminář. Od roku 1867 zde působila lesnická škola (přestěhovaná na poč. 19. století do Hranic).

Kolem roku 1903 dal velmistr řádu arcivévoda Evžen hrad uvnitř opravit a jednoduše vyzdobit. Poté sloužil jako letní sídlo Řádu. Bylo zde řádové muzeum, s převážně vojenskými sbírkami, lapidáriem a knihovnou (měla téměř 20 000 svazků). Za okupace byl hrad zkonfiskován nacisty a z hradu se stalo vězení pod správou speciální jednotky SS. V prvních dnech po osvobození roku 1945 hrad z blíže nezjištěných příčin vyhořel. Mluví se o teorii, že byl hrad zapálen ustupující sovětskou armádou.

V roce 1960 převzal hrad do správy Vlastivědný ústav v Bruntále, který zde započal s obnovou zřícených konstrukcí, stavebními opravami a restaurátorskými pracemi.

ČERNÁ PANÍ

Nedaleko hradu Buchlova na místě zvaném Smraďavka byl 25. 7. 1582 nalezen mrtvý hradní pán Jindřich Prakšický ze Zástřízel. Našli ho probodnutého jeho vlastním kordem, vrah samozřejmě nikde. V šestnáctém století se zločiny vyšetřovaly rázně. Po ruce byl pánův zbrojnoš, a tak padla vina na něj. Jenže podezřelých se kolem vyskytovalo o hodně víc. Například Jakub Bílský z Bělé, opat sousedního velehradského kláštera, vedl s panem Jindřichem neustále nějaké spory o hraniční pozemky. Došlo to dokonce tak daleko, že buchlovští poddaní loupili na rozkaz svého pána na klášterní vinici hrozny. Jedna tichá vražda by pro opata znamenala vyřešení letitého problému...

Na buchlovského pána měli spadeno i místní zbojníci, jejichž náčelníka Jana Šerého nechal bez milosti popravit. Místo, aby se lapkové zalekli krutého trestu, mohli v nestřežené chvíli pomstít smrt svého vůdce. Na Buchlově pan Vilím Rym s panem Jindřichem tehdy hodovali dva dny. Jistě nebyli úplně střízliví. Potom by snadno stačila drobná rozmíška a neštěstí bylo hotovo. Čtvrtý podezřelý v pořadí se jmenuje Vilém Zoubek za Zdětína. Choval velmi přátelské vztahy k manželce zabitého šlechtice, Kateřině Rájecké z Mírova. K tomu paní Kateřina svého chotě upřímně nesnášela. Ovšem v době, kdy prakticky neexistovaly rozvody, neměla moc na výběr. Buď se dál trápit, nebo....... A zbraň měl tehdy každý po boku. Jinřichovi se stala osudnou ta jeho, zatímco vrah si tak chytře pojistil další zamaskování své pravé identity.

Kde selže světská spravedlnost, tam nastupuje ta vyšší. Vypráví se proto, že onu vraždu zosnovala skutečně paní Kateřina a za to musí na Buchlově dodnes strašit jako černá paní. Snad má ta černá barva symbolizovat její černou duši nebo černou myšlenku na vraždu vlastního manžela. Podle pověsti se zjevuje v té nejponuřejší místnosti celého hradu. Říká se jí ,,pokoj mrtvých" a to plným právem. Dříve se tu soudili pytláci a ti dostávali i velmi kruté tresty. Také tu bývala ukládána těla zesnulých před pohřbem, na něž shlížely úmrtní podobizny již zesnulých hradních pánů. A jako největší kuriozita je dodnes uložena pravá egyptská mumie.

Černá paní se tedy nachází v té nejlepší společnosti. O půlnoci vystupuje v celé své děsivé kráse z nejtemnějšího kouta komnaty a vydává se na obchůzku. Zastaví se i u kordu, který zabil jejího manžela. Nese dva poučné nápisy:,,Sláva vyplývá z ctnosti" a,,Ctnost přežívá smrt".

Rožmberk

Hrad byl postaven na důležité obchodní stezce vedoucí z Čech vyšebrodským průsmykem do bohatého horního Podunají. S původním německým názvem Rosenberg je poprvé zmiňován v roce 1250 za vlády krále Václava I.
Za života pravděpodobného zakladatele hradu Voka z Rožmberka i jeho nejbližších potomků byl hrad obydlím vladaře a centrem panství. Hrad byl přes svou výhodnou strategickou polohu několikrát dobyt. V roce 1551 byla rodová panství postoupena šestnáctiletému Vilémovi z Rožmberka. Do této doby spadají počátky intenzívní stavební činnosti na Rožmberku. Toto období také náleží k nejslavnějším v rožmberských dějinách. Po jeho smrti se v roce 1592 ujímá panství Petr Vok, za jehož vlády byly na hradě upravovány pod vlivem italské renesance některé interiéry. V roce 1601 postoupil Petr Vok rožmberské panství Janu Zrinskému, který zde žil až do své smrti v roce 1612. Nový majitel nechal provést velkorysé úpravy interiérů v duchu manýrismu. Z gotického hradu se stalo pohodlné renesanční sídlo. Pohnuté události na počátku 30.leté války způsobily, že se hrad Rožmberk v roce 1620 ocitl v rukách císařského generála Karla Bonaventury Buquoye. V držení šlechtického rodu Buquoyů byl hrad až do roku 1945. Jiří Jan Jindřich Buquoy (1814 - 1883) byl vášnivým sběratelem uměleckých a historických předmětů. V duchu romantického cítění 19. století realizoval velkolepý plán a přebudoval Rožmberk na rodové muzeum. Rozsáhlé stavební úpravy byly provedeny ve stylu romantizující gotiky a vzhled hradu se radikálně změnil. Hrad, který tak dostal svou konečnou podobu, byl zpřístupněn veřejnosti.

zdroj

Jihlavské katakomby

Jihlavské podzemí tvoří další významnou památku města. Jeho celková rozloha je

50 000m2 a délka přibižně 25 km, což jej činí druhým největším podzemním labyrintem v ČR hned po Znojmu. Chodby jsou raženy ve skále pod celým městem a místy i v několika podlažích pod sebou. Jednolivé chodby jsou raženy v hloubce od 2 - 14 metrů. Praktická stavba začala ve 14. století, kdy měšťané začali ve velkém rozšiřovat svoje sklepy. Ražbu prováděli místní zkušení havíři. Hlubší prostory se hloubily v pozdějších dobách (16. - 17. století). Za druhé světové války sloužila část chodeb jako letecký kryt. Dnes je většina tunelů odborně zpevněna a veřejnosti je přístupno cca 10km podzemních chodeb.
Známá je tzv. svítící chodba, krátký úsek katakomb, jehož stěny ve tmě svítí slabě nazelenalým světlem. Příčiny tohoto jevu dlouho nebyly uspokojivě objasněny, nyní je však zřejmé, že se jedná o fosforeskující chemický nátěr. V současnosti je svítící chodba populární turistická atrakce, někteří lidé však věří, že se v jejím okolí odehrávají paranormální jevy.

Systém podzemních chodeb v Jihlavě zvaný jihlavské katakomby je s rozlohou 50 000 m2 a délkou asi 25 km po znojemském podzemí druhý nejrozsáhlejší v České republice.Katakomby se nacházejí pod celým městem a pod většinou městských památek. Tato historická a technická pamětihodnost je jedním z posledních dochovaných pozůstatků činnosti středověkých jihlavských horníků, neboť většina starých stříbrných dolů v okolí města zanikla.

Jihlavské podzemí začalo vznikat již v souvislosti s budováním města, nejprve jako sklepy, které se později rozšiřovaly a prohlubovaly. Dlouho se historici domnívali, že katakomby vznikly díky těžbě stříbra, což bylo geologickými výzkumy vyvráceno, poté se spekulovalo o vojenském využití, ovšem ani to se neprokázalo. Nejpravděpodobněji se zdá, že podzemí bylo budováno z ekonomických důvodů: ve 14. století došlo k hospodářském rozvoji, který zapříčinil potřebu nových skladovacích či výrobních prostor, a vzhledem k nedostatku místa na povrchu se pozornost měšťanů upřela do hlubin. Mezi 14.-16. stoletím havíři vyrazili tři patra v rulovém a žulovém podkladu; těžba tehdejšími nástroji byla velmi zdlouhavá a namáhavá.

Majitelé později prostory využívali také k ukládání cenností či k zavedení kanalizace a vodovodního řadu z borového dřeva. Během druhé světové války chodby asi využívalo Gestapo jako protiletecký kryt. V 60. letech 20. století došlo k masivnímu propadu chodeb, což vedlo k vybetonovaní skoro celého prostoru, čímž byla značně poničena historická hodnota podzemí. Během tohoto zpevňování bylo podzemí zmapováno. Město zde nechalo razit kolektory, které však kvůli nedostatku peněz a přesnější vizi zůstávají nevyužity.

V roce 1936 bylo podzemí poprvé zpřístupněno veřejnosti, za druhé světové války je nacisté z bezpečnostních důvodů uzavřeli, v letech 1949-1969 mohli opět turisté katakomby shlédnout, ovšem kvůli stavebním úpravám je město znovu uzavřelo. Chodby poté zpřístupnilo až v roce 1990 občanské sdružení Georgii Agricola, které se o ně stará dodnes. Veřejnost mohla navštívit dva okruhy. Okruh Alfa, vedoucí upravenou částí podzemí, byl pro nezájem návštěvníků uzavřen. Druhý, tzv. Starý okruh vede pod horní částí Masarykova náměstí a tvoří jej převážně původní chodby. Velkým tahákem pro turisty se stalo objevení tzv. svítící chodby. Dlouho se spekulovalo o původu záření, expertízy poté dospěly k tomu, že pravděpodobně chodbu německá armáda natřela luminiscenční barvou Lichtgelb, která obsahuje svítivý wurtzit. V této štole se nachází výklenek, u nějž citliví jedinci údajně cítí nadpřirozené síly. O tyto paranormální jevy se zajímal reportér Stanislav Motl, který v katakombách několikrát přenocoval a nafilmoval zde něco, co má zachycovat stín osoby.

zdroj

Hrad Houska

Kaple

Hradní kaple stojí přímo uprostřed hradu, zatímco hospodářské budovy jsou umístěny mimo areál. Tento fakt vzbuzuje otázku, proč tomu tak je. Mnoho historiků se domnívalo, že je zde ukryto něco, co se nesmí dostat ven. Po celá staletí se na téměř bezvýznamný hrad, který ležel mimo všechny obchodní stezky, sjížděli významní čeští páni.

Tajuplnost kaple ještě podporuje fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, ale okolní stěny jsou naprosto suché.

Fotografie

Další záhada se vztahuje k fotografování. Fotky z Housky prý nikdy dobře nevyjdou. Buď fotografovaná osoba nehledí do aparátu, nebo se snímek nezdaří vůbec. Většina lidí tuto skutečnost potvrzuje. Pokud jim nevěříte, vyzkoušejte to na hradě sami, třeba se vám snímek vydaří.

Tajemná keltská malba

Keltský ornament nacházející se na hradě je starší než sám hrad. Nikdo neví, kdo jej namaloval, nebo kde se vzal. Jisté je jen to, že Housku vždy vlastnili křesťané, kteří neměli důvod zdobit stěny vzorem podobným keltskému slunečnímu kultu.

Máchův stroj času

Jednu noc Mácha na hradě přenocoval a přihodila se mu velice zvláštní věc, kterou později popsal v dopise svému příteli Eduardovi. O půlnoci se mu zjevila dívka jménem Dído a ukázala mu kouzelnou krabičku s pohyblivými obrázky (zřejmě kamera). Mácha se zeptal co zobrazují a ona odpověděla, že okolí Housky roce 2006. Básník spatřil davy lidí proudící na hrad, které vozily příšery se svítícíma očima. Zřejmě měl na mysli návštěvníky přijíždějící autobusy a auty.

Tajná místnost

Při rekonstrukcích probíhajících v přízemí objektu byla objevena zasypaná místnost s oknem ve skále. V plánech není zanesena a ani pisatelé knih se o ni nezmiňují. Nikdo tedy neví, k čemu sloužila a kdy vznikla. Na záhadě již pracuje tým historiků a archeologů, ti se ale nemohou stále shodnout.

Pověsti

K hradu se váže mnoho bájí a pověstí, které určitě oživí prohlídku hradu.

O odsouzenci

V prostorách hradu byla průrva do pekla. Obyvatelé hradu chtěli vědět, jak takové peklo vypadá. Jednoho dne se rozhodli, že to zjistí a nabídli odsouzenému na smrt milost, pokud se do pekla vydá a řekne co tam viděl. Trestanec souhlasil, což neměl dělat. Spustili ho do průrvy a po několika minutách uslyšeli zoufalý křik. Okamžitě ho vytáhli a nemohli uvěřit vlastním očím. Odsouzenec byl šedivý a zestárl o mnoho desítek let. O peklu, ani o tom co viděl, nechtěl mluvit a za pár dní zemřel šílenstvím. Lidé se báli a tak se pokusili díru zasypat. To se jim ovšem nepovedlo, na jejím místě postavili kapli, která rojení čertů měla zabránit.

Vůdce zlotřilců - Oront

Kolem 17. století se na hradě usadila banda švédských zlotřilých vojáků. Vedl je Oront, který byl prý ve spolku s ďáblem, od kterého dostal kouzelnou černou slepičku. Ta prý přinášela svému pánovi nesmrtelnost. Banda bez milosti plenila celé okolí, což se samozřejmě nelíbilo místním poddaným. Ti se rozhodli, že čaroděje přemůžou. Místní vědma očarovala pušky myslivců, v nedaleké kovárně pro ně ulili speciální kule. Myslivci se schovali ve starém domě nedaleko hradu. Zavolali na Oronta. Ten se vyklonil z okna, netušil totiž, že jde o lest. Dříve než se stihl rozkoukat, myslivci po něm vypálili a neminuli. Černokněžník už nestačil přivolat svou kouzelnou slepičku, padl k zemi mrtev. Od té doby prý bloudí po hradě a hledá svou černou slepici, která mu dopomůže zpět mezi živé.

Nedostatek vody

Na hradě a v jeho okolí je nedostatek vody, který je prý způsoben tím, že čert, který se usadil v hradní studni, zahradil všechny prameny v okolí. Co je na čertovi ve studni pravdy, to nikdo neví, ale to, že je zde o vodu nouze, je známý fakt.

Ďáblův kámen

Pod hradem, nedaleko myslivny, leží ďáblův kámen. Dostal název podle čerta, který tudy nesl do pekla jednoho lakomého a zlého sedláka. Ten byl prý tak těžký, že se čert unavil a rozhodl se zde odpočinout. Když se z místa zvedl, zůstala po něm na kamenipamátka v podobě otisku kopyta a řetězu. Od té doby se tomuto místu neřekne jinak než "U ďáblova kamene".

Křivoklát

Historie hradu Křivoklátu

Křivoklát je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších hradů českých knížat a králů, jehož počátky sahají do 12. století. Za panování Přemysla Otakara II. vznikl rozsáhlý, velkolepý královský hrad, jenž byl výrazně přestavěn Václavem IV. a později velkoryse dobudován Vladislavem Jagellonským.

Křivoklát byl nekolikrát těžce poškozen požárem. Stal se obávaným vězením a jeho význam prudce poklesl. Romantismus 19. století a zejména majitelé hradu Fürstenberkové, kteří hrad drželi až do roku 1929 přivedli hrad k záchraně jeho restaurováním.

Nádherná hradní kaple, královský a rytířský sál s expozicí gotického malířského a sochařského umění, knihovna obsahující na 52 tisíc svazků, bohaté fürstenberské muzeum a obrazárna, proslulé vězení a mučírny s mučícími nástroji, monumentální velká věž s loveckými sbírkami a výhledem do okolí, příjemná procházka po hradbách, věž Huderka s černou kuchyní a vyhlídkovým ochozem, hejtmanství s příležitostnými výstavami, to vše a ještě mnohem více je hrad Křivoklát, národní kulturní památka.

Křivohnát

Když za třicetileté války přitáhli do Čech Švédové, dostali zálusk i na hrad Křivoklát. Neznalí kraje i řeči ale zabloudili v křivoklátských lesích a když se jedné staré babky zeptali zkomolenou češtinou, kudy vede cesta na Křivohnát, babka popravdě odpověděla, že takové místo široko daleko nezná. A tak Švédové výpravu na Křivoklát vzdali a odtáhli, odkud přišli.

Babinský

Do křivoklátských lesů jednou zabloudil i slavný loupežník Babinský. Šuškalo se, že sem přišel ukrýt svůj poklad. Když se to doneslo pánům na Křivoklátě, poslali své nejlepší stopaře, aby Babinského našli, a s nimi své nejodvážnější vojáky, aby Babinského zajali. Netrvalo dlouho a už Babinského vedli v řetězech na Křivoklát. Loupežníka zavřeli do lidomorny a protože po dobrém odmítal prozradit, kam naloupené bohatství ukryl, dali ho páni natáhnout na skřipec. Ani na mučidlech však Babinský neztratil duchapřítomnost. Aby získal čas, zalhal, že peníze leží pod třetím vrškem mezi Lány a Křivoklátem, a zatímco páni marně poklad hledali, Babinský se dostal z okovů a z hradu Křivoklátu utekl.

Křivoklátští slavíci

Nejkrásnější z křivoklátských pověstí vypráví, že když Blanka z Valois, první manželka markraběte Karla, pozdějšího císaře Karla IV., porodila na hradě Křivoklátě 13. května roku 1335 dceru Markétu, nechal markrabě snést z okolních lesů pod okna Blančiných komnat hejna slavíků a ti svým zpěvem těšili markraběnku v jejím šestinedělí. Později, už jako císař, rozkázal Karel IV. svým křivoklátským poddaným, aby se o stejné rozptýlení postarali každé královně, která by na Křivoklátě přivedla na svět své dítě. Této pocty se prý po Blance z Valois dostalo už jen jediné ženě - krásné Filipíně Welserové, tajné manželce arciknížete Ferdinanda Tyrolského, která v roce 1560 porodila na Křivoklátě syna Karla a o tři roky později dvojčata Filipa a Marii.

Zvon Žebrák

Při jedné z nemnoha svých návštěv Křivoklátu zabloudil král Vladislav na lovu. Dívku, která mu ukázala správnou cestu, pozval na Křivoklát, aby jí tam za její pomoc odevzdal bohatou odměnu. Dívka, která žila se svým otcem v městě Rakovníku, ale na Křivoklát nedošla. Cestou zmizela. Zoufalý otec se vydal své jediné dítě hledat, bez úspěchu prošel křížem krážem celé království, až jednoho dne dorazil do uherského Budína, kde právě v tu dobu pobýval se svým dvorem král Vladislav. S králem se tu setkal a vyprávěl mu svůj smutný příběh. Protože dojatý král nemohl pro zoufalého otce víc udělat, odevzdal mu alespoň peníze, které tenkrát slíbil jeho dceři. Když se otec po nějakém čase vrátil do Rakovníka, aniž z peněz od krále utratil jediný peníz, čekala ho doma - jeho ztracená dcera. Vyprávěla mu, jak ji cestou na Křivoklát omráčili lupiči a když se po několika dnech probrala z bezvědomí a vrátila se domů, byl už její otec ta tam. Z vděčnosti za šťastné shledání koupil otec za peníze od krále Vladislava zvon Žebrák, který dodnes visí ve zvonici u kostela sv. Bartoloměje na rakovnickém náměstí

.

Huderka

Jak přišla křivoklátská věž Huderka ke svému zvláštnímu jménu? Někde se píše, že se této věži původně říkalo Úderka (snad proto, že stojí na nároží), jinde zas, že Chuderka (snad proto, jak se krčí za Velkou a Prochoditou věží) nebo Hulerka (podle křivoklátského hejtmana Hulera). Pojmenování Huderka prý pochází z doby, kdy hrad Křivoklát sloužil hlavně jako mučírna - Huderka se věži začalo říkat podle kapely, která na věži hrála (hudla), aby přehlušila křik mučených.

Městečko

Kterási česká královna, když zavítala na Křivoklát, ráda prý chodívala na procházky údolím proti proudu říčky Rokytky (Rakovnického potoka). Královna měla v údolí své oblíbené místečko, kde sama se svými myšlenkami trávívala celé hodiny. Když zemřela, přicházeli se sem lidé královně poklonit a zavzpomínat na její dobrotu. Někteří se v údolí usadili natrvalo a své osadě dali na památku oné královny název Místečko.

Další křivoklátské pověsti v podání kronikáře Václava Hájka z Libočan (pověst o zajetí knížete Jaromíra) a historika Augusta Sedláčka (pověst o zrádném Stanimírovi) si můžete přečíst v křivoklátské čítárně.

zdroj

Lamberk 

Při náštěvě hradu je možné zvolit několik přístupových cest. Podle informací místních lze doporučit i pro zdatné zajímavou cestu ku hradu nebo zpět údolím Oslavy. Za první skalou - v podstatě na úrovni posledního hradního příkopu, stojí tam informační cedule, vede příkrá pěšina dolů do údolí Oslavy. Tam lze sejít k nejstaršímu srubu na Ivančicku (Oslava je taková moravská trampská Sázava) a okolo něj jít zpět k bývalému rekreačnímu středisku. Jen pro zdatné a pokud neprší.

Jihozápadně od vsi Březníka, na příkrém a protáhlém ostrohu při levém břehu řeky Oslavy se dochovaly nepříliš výrazné zbytky hradu Lamberka (vlastně Langenbergu).

Prvním vlastníkem hradu byla vladycká rodina z Miroslavských Knínic, mající v erbu kozí hlavu. V Březníku se objevila poprvé v r. 1360, kdy zde Jaroslav z Knínic zapsal své druhé choti Markétě 500 hřiven, a sídlila tu společně s vladyky z Náchoda. Miroslavské Knínice Jaroslav zřejmě prodal. Když v r. 1377 kupoval ves Zňátky, psal se již z Lamberka. Hrad musel být tedy vybudován někdy kolem r. 1370. Jaroslav z Lamberka získal ještě zboží v Žletavě, v Heralticích a ves Markvartice, ale v r. 1385 byl již mrtev. Zanechal po sobě vdovu Markétu a z manželství s ní syny Artleba a Jaroslava a z prvého manželství Jana (Ješka) Sokola a Vaňka. Markétini synové zůstali s matkou na zděděném zboží, ale na Lamberku sídlil i Jan Sokol.
V době svárů mezi členy vládnoucího lucemburského rodu, zejména mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem, se Jan Sokol z Lamberka proslavil jako smělý válečník, jemuž bojovnost vynesla i jeho zvláštní příjmení. Počátkem 15. století stál s proslulým Suchým čertem, Hynkem Jevišovickým z Kunštátu, na straně markraběte Prokopa. Spolu s jinými šlechtici podnikali pustošivé výpravy po Moravě a ničili hlavně majetek olomoucké kapituly. Jana Sokola za to stihla v r. 1402 dokonce církevní klatba. Z Lamberka se Jan Sokol zmocnil také Náměště nad Oslavou, když podporoval nepřátele jejího majitele Lacka z Kravař, a udržel ji až do r. 1408. V r. 1403 se podařilo markraběti Joštovi získat jej na svou a královu stranu. V r. 1404 ubránil Jan Sokol statečně spolu s Hynkem Jevišovickým z Kunštátu obležené Znojmo proti silnějšímu vojsku uherského krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV. V r. 1407 dobyl nočním útokem pohraniční město Lávu a podnikal z něho nájezdy do okolí. Poručníkovi rakouského vévody Albrechta V. Leopoldovi, který město oblehl, je vydal teprve za výkupné 23 000 dukátů pro markraběte Jošta. Po zahájení války Polska a Litvy proti řádu německých rytířů v r. 1409 vstoupil podobně jako Jan Žižka z Trocnova do vojska polského krále Vladislava II. Jagellonského a zajišťoval mu nábor dalších českých a moravských námezdních vojáků pro boj s řádem. 15. července 1410 se pak zúčastnil významné bitvy u Grunwaldu, která podlomila moc řádu. Jako oblíbenec krále Vladislava byl za bitvy v jeho tělesné družině. Po čase byl pověřen obranou nově dobytého hradu Radzina, avšak ještě v r. 1410 zemřel.
Po Sokolově smrti se ujal Lamberka jeho bratr Vaněk, stejně známý z loupeživých výprav, směřujících až do Čech a Slezska. Sokolovi synové Mikuláš a Jaroslav byli z příkazu polského krále Vladislava II. vychováváni v Krakově. Oba se účastnili husitských tažení a Mikuláš, někdejší hejtman sirotků, byl iniciátorem přivolání Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensko. Baňkovo zboží († 1420) bylo prodáno, zčásti ještě za jeho života, jiným rodům; nějaký majetek prodal v Březníku rovněž Mikuláš Sokol z Lamberka (druhou část Březníku vlastnili Náchodští). Za sporu Jana Komorovského z Komorovic a Březníka s Matějem z Náchoda o Lamberk vyzval v r. 1459 Matěj Komorovského, aby dokázal své právo, které si osoboval na zboží zbořeného hradu Lamberka. To znamená, že Lamberk zanikl před r. 1459. Zbožím tehdy disponoval český král, který se ve sporu postavil na stranu Matěje z Náchoda. Lamberk byl asi rozbořen moravskými stavy po husitských válkách ve 40. letech 15. století jako svobodný hrad. Po vystřídání dalších majitelů připadl r. 1560 lamberský statek náměšťskému velkostatku.

zdroj

Pardubice

Legenda o Ješkovi z Pardubic

Mezi obléhateli města Milána byl i předek pánů z Pardubic. Vypráví se, že za noci vystoupil s houfcem Čechů po žebřících na milánské hradby v místě, kde obránci města podřimovali. Češi pronikli nepozorovaně do města. Když pak byli některými Miláňany spatřeni v ulicích města, strhl se poplach, že nepřítel už překročil hradby. Vystrašené rodiny měšťanů se běžely skrýt před vetřelci do sklepů, jiní sahali po zbrani, aby hájili svoje město. Ulice města se probouzely a zdi se podávaly hřmot a křik. Milánští v plné zbroji spěchali na náměstí i na hradby. Teď poznali, že tma znásobila počet nepřátel v ulicích. Poznali, že jenom malý oddíl Čechů rozpoutal noční bitku. Češi už ustupovali k jedné z milánských městských bran. Do města vstoupili pěší, ale město opouštěli koňmo. Ve tmě se zmocnili koní i hojné kořisti.

Za stálého boje ustoupili až k bráně, prosekali ji a ovápnili si cestu zpátky. Každý z nich rozdal ještě mečem několik ran a pak vyrazil na svém koni do tmy před hradbami města. Poslední ze všech opouštěl město Ješek Pardubický. Když projížděl bránou, volali Milánští na strážného, aby přeťal provaz, kterým se v bráně vytahovala a spouštěla těžká kovaná mříž. Strážný bez váhání ťal a mříž se zřítila těsně za Ježkovými zády a její hřeben přeťal vpůli Ješkova koně. Ješek šťastně přežil pád svého koně , pobral kořist na ramena a vrátil se do českého ležení.

O Ješkově činu vyprávěl štít pánů z Pardubic, kterým český král jejich předka odměnil. Na štítě byla namalována v červeném poli půlka stříbrného koně se zlatou uzdou. Znak pak přejala města Pardubice a Hlinsko, bývalé dědictví toho rodu českých pánů.

Město Milán bylo sevřeno tuhým obležením a tam, kde vzplanul boj, byli Češi vzorem udatnosti. A jako ostří meče je spojeno s jílcem, tak byla česká statečnost spojena s rytířskou velkomyslností.

I obrátili se Milánští na českého krále Vladislava, aby pro ně dosáhl míru a císařské milosti. A když se Miláňané poddali císaři Fridrichu Barbarossovi a císař jim udělil milost, byl mír stvrzen slavnými bohoslužbami v císařově stanu. Byl to stan neobyčejně veliký a podivuhodně vypracovaný, dar anglického krále. Zde, při slavnostní bohoslužbě ozdobil císař hlavu českého krále královskou korunou před očima německých a italských velmožů. To učinil, aby veřejně projevil svoje uznání za vzácné služby v boji proti Milánským, i na znamení úcty k hrdinství českých bojovníků. Král Vladislav byl pak obdarován císařskými dary. Mezi nimi byl prý podle pověsti i nový český znak. Bílý dvouocasý lev se zlatou korunkou na hlavě v červeném poli. zdroj

Duch

V kostele sv. Bartoloměje (info zde a zde) je rodová hrobka Pernštejnů. Pohřben je zde však jen Vojtěch z Pernštejna. Říká se, že když ho pohřbívali do honosného hrobu, zaklela jeho manželka hrob před vykradači. Kdo se pokusí hrob otevřít a znesvětit bude navždy proklet. To však neodradilo jednoho zvědavce a jednou v noci hrob otevřel. To co uviděl ho vyděsilo natolik, že zemřel strachy. Od té doby bloudí kolem kostela jeho duch a opatrně nakukuje za rohy a do temných zákoutí.

obsah je majetkem stránek www.paracz.webnode.cz a jeho kopírování je trestné

Nová Paka

Muzeum spiritismu

Součástí expozice je sbírka medijních kreseb vzniklých do roku 1945, které vznikly při spiritistických seancích řadících se dnes do uměleckého směru l´art brut, umění v původním, tedy surovém stavu. Jde o největší sbírku tohoto druhu v České republice a řadící se mezi největší v Evropě.

Dle Masarykova slovníku naučného je na straně 546 uvedeno pod heslem Sezemský Karel následující: "(*1860 v Mariacellu v Štýrsku), český spisovatel a nakladatel v Nové Pace , jeden z hlavních vůdců a organisátorů českých spiritistů, od 1891 redaktor Spiritistické knihovny, 1900 redaktor Posla záhrobního v Praze, od roku 1901 v Hrabačově u Jilemnice, od 1904 v Nové Pace. Sp.: Hlavní základy frenologie (1922), Nebezpečí v spiritismu (1930)."
Jeho působení jako nakladatele edice "Spirit" a časopisu "Posel záhrobní" v Nové Pace. Narodil se 27.10.1860 ve 4 hodiny ráno ve Štýrsku v poutním městečku Maria Zell v čp.53 a zemřel 30.11.1936 v 19 hodin v Nové Pace. Jeho rodiče byli Češi. Otec pracoval jako krejčí ve Vídni. Matka se po otcově smrti odstěhovala do jejího rodiště do Veselí nad Lužnicí. Před tím se ještě vyučil rukavičkářem a pouzdrařem, žádné jiné vzdělání neměl. Se spiritismem se seznámil po různých životních peripetiích v Praze. Tady přijal místo v jednom velkoobchodě v Karlíně a později pracoval ve zlatnickém a hodinářském obchodě. Při této práci přišel do styku s různými lidmi. V roce 1885 navštívil Karel Sezemský jednu chudou rodinu, jejíchž otec, povoláním zámečník byl z továrny propuštěn, neboť těžce onemocněl tuberkulózou. Tento muž Karla Sezemského seznámil s učením spiritistickým. Po počátečním odmítnutí v kroužku spiritistů "Na Poříčí" začal Karel Sezemský vlastní pokusy na základě zapůjčené literatury. Začíná zasílat různé příspěvky do Janečkovy "Hvězdy záhrobní" a Píchova "Života". V roce 1897 zahajuje svou literární činnost, převzal přerušená díla redakce "Hvězdy záhrobní" a počal vydávat "Spiritistickou knihovnu" pod změněným názvem edice "Spirit" a v roce 1900 počal redikovat časopis Posel záhrobní, který bez přerušení vycházel až do roku 1939. V Praze se také seznamuje se slečnou Marií Ledvinkovou (10. 10. 1866 v Praze), se kterou byl oddán u Sv.Františka v Praze 16. 11. 1890. Zde vyženil dceru Jindřišku Helenu Ledvinkovou (narozenou 27. 5. 1888 v Praze 2 ,+ ?) V roce 1901 se odstěhoval do Hrabačova u Jilemnice kam převedl edici "Spirit" i časopis "Posel záhrobní". Začal organizovat spiritisty z podkrkonošských vesnic a samot. Prožíval častou persekuci hnutí, četníci mnohokrát navštívili jeho redakci. Navázal kontakty též se slezskými spiritisty z Radvanic. Roku 1904 zvolil za své bydliště Novou Paku a tím i redakce edice "Spirit" a "Posla záhrobního" přesídlila do Nové Paky na Vinohrady do domu č.p.495 v ulici Čelakovského. Na samotě za Štikovem pak koupil 9. 3. 1907 pozemek mezi lesy spolu s Josefem Čivrným. Zde postavili dům, kde se dodnes říká "Na duchárně", ve kterém napsal převážnou většinu svých prací. Na tomto místě se snažil také založit společnost spiritistické hospodářství (komunu po vzoru ruských duchaborců - L. N. Tolstoj). Chtěl zde připravovat lidi ke společnému životu po způsobu prvých křesťanů a vytvořit zde též magnetické lázně. Tato myšlenka se však ukázala jako předčasná. Proto místo opustil a samotu za Štikovem prodal. Kromě různých publikací vydával pravidelně každý měsíc časopis "Posel záhrobní". Navázal kontakty se spiritistickými kroužky v Rakousku, Německu, Jugoslávii a ve Francii. V redakci pracovali jenom rodinní příslušníci: pan Karel Sezemský, jeho manželka Marie Sezemská, sestra manželky Jindra a adoptivní dcera Vlasta Sezemská. Všichni byli věřící, ale k žádné církvi se nehlásili. Knihy a časopisy byly tištěny v tiskárně pana Fabiána (č.p.491), pana Riedla (č.p.591) a u pana Glosse v Semilech. Karel Sezemský byl svým založením apolitický, za Rakouska - Uherska byl dokonce zavřen za odepření vojenské služby. Byl pochopitelně abstinentem, vegetariánem a nekuřákem. V Nové Pace neměl mnoho přátel, občas si pohovořil s inspektorem Fr. Jirutkou a dalšími. První veřejnou přednášku na téma Spiritismus uskutečnil v Nové Pace v roce 1903 v hotelu Mach na podnět a pozvání sochaře Antonína Suchardy mladšího a školního inspektora Fr. Jirutky. 3.dubna 1904 se konala první schůze stoupenců spiritismu v Nové Pace pod vedením Karla Sezemského. Následovala potom řada seancí i veřejných přednášek Karla Sezemského v Nové Pace, okolí, ale i na dalších místech.

V roce 1904 vydává Okresní hejtmanství v Nové Pace zákaz pořádání jakýchkoliv spiritistických schůzí. Tomuto zákazu předcházel zákaz Hejtmanství okresu jilemnického vydaného v roce 1902. Zákaz zní následovně: "V základě paragraf 7.Císařského nařízení ze dne 20.dubna 1854, číslo 96, zakazují konání veškerých spiritistických schůzí a schůzek, jak ve veřejných místnostech, tak i v soukromých bytech z ohledu veřejného blaha, pro bezpečnost mylného učení spiritistického vůbec a jmenovitě pro jeho účinky zdraví lidskému nebezpečné. Proti všem účastníkům schůzí a schůzek, konaných přes tento zákaz, zakročeno bude trestně podle paragrafu 11. svrchu uvedeného císařského nařízení peněžitou pokutou do 200 Kč, popřípadě vězením do 14 dnů." To uvádí ve všeobecnou známost okresní hejtman. Tehdy byla kromě jiných potrestána paní Čeřovská, rolnice z Bělé u Pecky za uspořádání spiritistické seance. Přes pronásledování byl o spiritismus stále větší zájem a při již zmíněné výstavě v roce 1910 byl Karel Sezemský oceněn za instalaci spiritistické síně čestným diplomem. 22.června 1918 bylo z iniciativy Karla Sezemského uspořádáno divadelní představení "Na prahu věčnosti" od Fr. Vodrážky, které bylo hráno divadelní družinou Boženy Klečkové. Představení bylo vyprodáno a pro veliký úspěch opakováno a hráno i v Praze a jiných místech v Čechách. Karel Sezemský během první republiky rozvíjel aktivitu publicistickou a přednáškovou u nás i v cizině. Často zajížděl do Radvanic ve Slezsku, kde byl při spolku "Bratrství" vybudován první spiritistický dům, kde pracovali dva externí redaktoři "Posla záhrobního" J.Kuchař a J.Rosner, kteří začali vydávat časopis "Spiritistická revue". (vycházela od roku 1919 až do roku 1938, pak s přerušením v době 2.světové války pod názvem "Psychická revue" až do roku 1948).

V roce 1934 během září navštívil Francii, aby konečně mohl poznat nejen francouzský venkov (Couvrelles, Villers, St.Paul) a Paříž. Setkal se s krajany, kteří odebírali jeho časopisy a knihy. Především se mu splnil dávný sen navštívit hvězdárnu, dům a hrob astrologa Flamariona a spiritistický dům spisovatele Allana Kardeca, vlastním jménem Hippolyt Rivail, profesor astronomie a fyziky v Paříži, z jehož nejznámějších prací, které spiritisté považují za základní kameny patří "Kniha duchů", "Kniha medií", "Co je spiritismus" atd. Po návratu z Francie naznačil, že lidstvu hrozí nebezpečí a tušil svůj odchod z tohoto světa. Práci v jeho nakladatelství přebrali další členové rodiny. V pondělí 30.listopadu 1936 v 19 hodin Karel Sezemský zemřel ve věku 76 let. Ve čtvrtek 3.prosince po 15 hodině se se zesnulým rozloučila rodina a lidé ze širokého okolí, rakev byla převezena s tělesnými ostatky do krematoria v Nymburce. V pátek v 10 hodin dopoledne se konala v obřední síni krematoria v Nymburce tichá smuteční slavnost. Obřadu se zúčastnili kromě rodinných příslušníků také spiritisté z různých míst. Nad rakví promluvil redaktor J. Rosner. Po jeho smrti vedla nakladatelství jeho žena, ale ne příliš dlouho. Nastalo období okupace, které spiritismu nepřálo, v roce 1939 činnost nakladatelství a edice končí a v roce 1941 byl gestapem zabaven veškerý písemný materiál. Krátce nato 19. 8. 1942 zemřela paní Sezemská. Při této příležitosti byla urna s popelem Karla Sezemského uložena do společného hrobu na městském hřbitově v Nové Pace. Hrob nebyl na přání Karla Sezemského označen a to až do roku 1998, kdy zemřela jeho adoptivní dcera Vlasta Sezemská, na jejíž přání byl hrob obnoven a označen nápisem "Rodina Sezemská". Jeho život vezdejší byl pouze přechodem do jiných životů dle zákona karmy. Po válce již vlastně nedošlo pro krátkou dobu k obnovení činnosti nakladatelství "Spirit" a spiritismus byl pronásledován, i když se spiritisté scházeli a vydávali samizdaty. Význam Karla Sezemského spočíval především v činnosti autorské a vydavatelské. V jeho vydavatelství vyšlo přes 200 spisů vždy nákladem 1200 - 1500 kusů a přibližně jednou měsíčně časopis "Posel záhrobní", který měl asi 1500 předplatitelů.

Jeho spisy lze rozdělit do dvou tematických okruhů. Do prvního patří spisy opravdu spiritistické jako např. "Jak zřizovati spiritistické kroužky", "Novodobý spiritismus". Druhý okruh se snaží čtenáře informovat o jiných, příbuzných duchovních naukách a dále o jevech, které se spiritismem souvisí "Léčení magnetismem", "Hypnotismus a sugesce". O těchto jevech pouze teoreticky nepsal, ale také některé z nich praktikoval. Hlavní jeho význam se však nalézá v činnosti organizační. Karel Sezemský vystoupil již na prvním sjezdu spiritistů v Praze roku 1895 a od této doby se účastní všech schůzí a sjezdů. Jeho přičiněním bylo založeno v roce 1912 Bratrské sdružení českoslovanských spiritistů. Navrhl též jejich znak. Dvakrát se snažil o založení spiritistické komuny (viz Duchárna Štikov). Šlo o zakladatele a šiřitele českého spiritismu nejen u nás, ale i v Rakousku, Německu, Jugoslávii, Francii a i v Americe.

zdroj

Na okraji města Chomutova leží světová zvláštnost - Kamencové jezero. Jeho voda má bohatý obsah kamence, takže je jezero prakticky bez živočichů - je totiž rozloženo na bývalých dolech na těžbu kamence a síry.

S jezerem je i spojena pověst o původu jeho vzniku. V roce 1588 se vracel chomutovský řezník Lazar Grohman z Jirkova do Chomutova a cestou jej nečekaně překvapila silná bouřka doprovázená vichřicí. Náhle se jeden z blesků zaryl do země a zničehonic stál vedle Grohmana chomutovský prorok - Suchý Merten. Ukázal na místo, kde uhodil blesk a řekl: "Na této bídné louce je ukryt poklad, který po mnoho roků bude sloužit rodinám a přinášet jim požitek." Grohman se hned pustil do kopání a za chvíli narazil na kamennou a sirnou hlínu. Těžba obou surovin přinášela lidem hodně užitku do doby, než důl převzali noví majitelé. Ti byli lakomí a dělníkům nedopřávali lepší výdělek. Jednou se nečekaně v jedné z chodeb objevil silný proud vody. Majitelé dolu nedbali dělníků a tak voda prudce vyrazila a zaplavila chodby. Horníci jen taktak utekli, aby si zachránili holý život. Voda se pak začala rozlévat po povrchu a tak postupně vznikalo nové jezero, které dostalo název Kamencové.

Ještě jedna historie je spojena s Kamencovým jezerem. Jak známo, kamenec používají muži při holení, jestliže se říznou, aby jim zastavili tekoucí krev. Této skutečnosti kdysi využívaly i ženy před svatební nocí, a aby oklamaly svého nastávajícího, šly se do jezera vykoupat. Koupání před svatební nocí se však nedoporučuje mužům, protože kamencová voda dokáže nepříjemně stáhnout "vše"