— Nejděsivější místa ČR2 —

Přerov

Může mít Přerov nějaké tajemství, když postrádá spletitá zámecká sklepení, strašidelná zákoutí a mnoho dalších klasických součástí skoro každé správné pověsti? Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale i Přerov je obsažen v několika "báchorkách", které vznikly díky lidské fantazii.
Snad nejvíce naše předky trápila otázka o původu jména Přerov. Je totiž známo nejméně osm různých pokusů o jeho odhalení. Asi nejzajímavější z nich si můžete přečíst právě teď.

Pověst O zlatém prstenu je bezpochyby nejznámější a nejoblíbenější. Dočkala se mnoho zpracování v různých verzích, dokonce i básníky ve verších. Na její oblíbenost má jistě velký vliv krásný pohádkový motiv. Už jen název "O zlatém prstenu" mluví za vše...

Na pověsti "O přerovských hastrmanech" je zajímavé, že o "hodném" vodníčkovi je známo jen to, že byl hodný, kdežto o "zlém" se vypráví celý příběh. Další důkaz, že lidskou pozornost (a zvědavost a fantazii) odjakživa přitahovalo to horší, takže šiřitelé fám a klepů nejsou záležitostí pouze naší doby. Jenom těžko říci, zda je to pro nás dobrá či špatná zpráva...

A závěrem ještě dvě pověsti o Předmostí. Jedna o studánce, s ne příliš dobrým koncem a druhá o pekelných mužích ze Žernavy.

O PŮVODU A JMÉNU MĚSTA PŘEROVA

Za pradávných dob, kdy od řeky Olšavy k řece Odře se rozkládal hustý les, žil v této zemi mladý, urostlý muž jménem Bojus. Byl plný síly a též - jak mladí bývají dodnes - plný odhodlání měnit svět k lepšímu a konat velké činy. I rozhodl se jednoho dne, že les mezi Olšavou a Odrou přerube, aby lidé mohli putovat novou cestou pohodlněji a bezpečněji než po nejistých stezkách, po kterých chodili dosud.

Co si předsevzal, do toho se také hned pustil. Brzy se však ukázalo, že nejen strach, ale také dobré skutky mívají velké oči a že to bude práce těžší, než se nadál. Nebál se zvěře, proti té se dovedl ubránit. Nebál se ani lesních bytostí, i s těmi dokázal vyjít. Co ho tížilo nejvíc, byla nezvyklá lesní samota. Celé dny neviděl člověka, neslyšel lidské slovo. Přes den ho pohltila práce, zato sotva padl večer, začaly se mu hlavou honit lecjaké myšlenky, stále znovu přemýšlel o tom, co dělá, proč a pro koho.

Konečně při své práci dorazil až k řece Bečvě. Zastavil se, usedl na břeh, aby si odpočinul, a znovu promýšlel, co ho nedávno napadlo.

Ano, udělat pro lidi bezpečnou cestu je určitě dobré. Ale ještě lepší by bylo zajistit lidem dobré a bezpečné místo, kde by mohli žít. A protože Bojus nebyl přítelem dlouhých okolků a taky protože se mu zdejší kraj líbil, rozhodl se, že tu na břehu řeky Bečvy založí hrad.

Osada u toho hradu pak na památku jeho úsilí přerubat les dostala jméno Přerub a jak šel čas, vyrostla osada v město a jméno se změnilo na dnešní Přerov.

Většina pověstí v sobě obsahuje i nějaké to mravní poučení či lidové moudro. Ovšem co je skryto mezi řádky, by si měl každý zkusit najít sám. Z této pověsti lze například vyčíst, že se člověk nemusí bát změnit názor, že zkrátka není špatné udělat něco jiného, než jsme si původně naplánovali. A jak je to vlastně s původem jména města Přerov? Odpověď etymologie zní: Přerov má praslovanský základ a znamená příkop, tůň, bažina, stojatá voda.

O ZLATÉM PRSTENU

Za dávných časů, v té těžké době, kdy na Moravu vpadli Uhři a plenili zem, projížděl krajem kolem Přerova Petr z Radikov. Původem byl Polák a přidal se k těm, kdo pomáhali bránit obyvatele Moravy před loupeživými nájezdy.

Náhle v lese mezi stromy něco zahlédl. Podíval se lépe, a co vidí? Kůň, na něm jeden z nepřátel, u sedla bohatá kořist. A vzadu na koni kořist nejcennější - krásná moravská dívka, strachem ochromená. Petr neváhal, sáhl po luku, šíp zasvištěl a nepřítel se skácel z koňského hřbetu. Také dívka sklouzla na zem a polekaný kůň zmizel mezi stromy. Petr spěchal k dívce a když se přesvědčil, že kromě úleku jí nic není, ptal se jí, kdo je a kde je její domov.

"Mým otcem je Odřivous, pán přerovského hradu," odpověděla dívka, "a až mu řeknu, že jsi mě zachránil, dozajista ti dá vše, oč požádáš." "A kdybych požádal o tebe?" zeptal se Petr. Dívka se zapýřila, stáhla z prstu svůj zlatý prsten, rozlomila jej a jednu půlku podala Petrovi. "Jako ty dvě poloviny prstenu patří k sobě, tak k sobě patříme i my a já nebudu jiného než tvoje," pronesla slavnostně.

V tu chvíli místo radosti sevřela Petra starost. Uvědomil si, že je chudý a nemůže své nastávající mnoho nabídnout. Tu si vzpomněl na uherského koně a na kořist, s kterou utekl. Požádal tedy dívku, aby na něho počkala, a rozjel se koně hledat. Dívka čekala dlouho, a když se začalo stmívat, s úzkostí přemítala, co se mohlo Petrovi přihodit a proč se pro ni nevrací.

Toho dne projížděl okolo Přerova ještě jeden mladý bojovník. Byl to Božeta, syn urozeného pana Všebora, a nemálo se podivil, když ve tmícím se lese nalezl krásnou dívku, o níž věděl, že je dcerou přerovského hradního pána. Neprodleně ji odvezl do Přerova. Tam mu její otec v domnění, že Božetovi vděčí za záchranu své dcery, nabídl její ruku. Božeta bez váhání přijal. Marně dívka namítala, že si ho nemůže vzít, že je zaslíbena jinému.

Ve svatební den, kdy už ji přiváděli k ženichovi a ona se vzdávala veškeré naděje, dorazil na hrad jezdec se dvěma koni. Dívka ho hned poznala. "To je on, to je můj zachránce!" vykřikla a vyprávěla, co se tenkrát doopravdy stalo. A když se pak ona i Petr prokázali půlkami zlatého prstenu, všichni uznali Petrovo právo a Božeta sám vložil dívčinu ruku do jeho.

Po svatbě Petr se svou krásnou paní odjel do Polska a stal se zakladatelem rodu, který měl v erbu půl střely na polovině prstenu.

O PŘEROVSKÝCH HASTRMANECH

Dokud betonování, regulování a vůbec všechno to lidské kejklování s vodou nevyhnalo z našich řek vodníky, mohli jste i v Přerově potkat jednoho z té hastrmanské živnosti. Vlastně hned dva.

Ten jeden byl učiněné dobračisko. Sedával na břehu u kapličky, anebo ještě raději u dřevěného mostu, který tenkrát přes Bečvu vedl, a spokojeně bafal ze své fajčičky. Za porci tabáku dokonce rybářům naháněl ryby a pomáhal formanům, když jim kolo vozu uvízlo v nějaké škvíře, o které na starém mostě nebyla nouze. Rozzlobil se, jenom když nějaký forman na jeho zaslouženou odměnu zapomněl a tabáček mu nepřinesl. To potom několik dní nevylezl z vody na břeh a po li- dech, kteří šli okolo, roztrpčeně házel bláto a mokrou trávu.

Zato ten druhý, to bylo pěkné kvítko. Lidí se spíš stranil a držel se víc v Žebračce, na Strhanci. Ale když už na nějakého člověka narazil, neváhal ho pořádně postrašit. I dcerka hodináře, který se v Přerově staral o věžní hodiny, se prý s tímhle hastrmanem setkala.

Jednoho dne okopávala se svým otcem brambory na mýtině v Žebračce, kde měli od obce políčko k užívání. Otec se pak vrátil do Přerova, kde musel natáhnou hodiny, a ona zůstala v Žebračce sama. Zdržela se při práci až do klekání. Vtom nedaleko v křovinách uslyšela nějaké čvachtání, jako od kačeny, ale nějaké pořádně veliké. Hned si samozřejmě vzpomněla na hastrmana. Na nic nečekala, popadla motyku a utíkala domů. Celou cestu Žebračkou ji pronásledovaly ty strašidelné zvuky - chvíli z jedné strany to divné čvachtání jako od kachny, hned zas z druhé strany jako by dupal nějaký chlap. A k dovršení všeho na konci cesty, kde se vzal tu se vzal, na vyvráceném dubu sedí sám hastrman a zle se na ni šklebí.

Dcerka se notně lekla, když ho uviděla. Naštěstí při tom leknutí neztratila ani hlas, ani duchapřítomnost a dala hastrmanovi pěkné křesťanské pozdravení. "Čert tě sper!" zaskřehotal hastrman, protože tím pozdravením nad ní ztratil moc, a zmizel v křoví. Děvče doběhlo domů celé uřícené a propocené a pár dní si z toho poleželo, ale hastrmana v Žebračce už pak naštěstí nikdy nepotkalo.

STUDÁNKA V PŘEDMOSTÍ

V Předmostí za školou bývala studánka s velice chutnou kyselkou. O té studánce se říkalo, že tam nebyla odjakživa, ale že ji tam udělal jeden pocestný.

Jednoho dne kráčel od Popovic k Předmostí unavený pocestný. Hrdlo měl vyprahlé a nohy rozbolavěné, hledal tedy, kde by si mohl odpočinout a uhasit žízeň. Na blízkém poli pracovali lidé a pocestný k nim zamířil, aby si od nich vyprosil trochu vody, když tu jeho pohled zlákala louka u cesty.

"Tady bude určitě voda," pomyslel si, "kde by se tu jinak v tomhle horkém dni vzala tak pěkná a svěží tráva." Jenomže i když louku křížem krážem prochodil, nikde žádný potůček ani žádný pramen nenašel. A přitom se mu půda pod nohama měkce prohýbala, přímo cítil, jak je plná vody. I vyrýpl svou holí do země malou jamku a hle! V jamce se zavrtěl a zabublal pramínek a ve chviličce pocestnému u nohou ležela pěkná, živá studánka.

Sklonil se k ní a nabral si chladivé vody. Ach, ta byla dobrá! Nabral si znovu a byla ještě lepší. Nabral si potřetí a nadšením přímo vykřikl. Lidé, kteří pracovali na nedalekém poli, se k němu seběhli, přilákaní jeho výkřikem. Udiveně se dívali na studánku, která tu ještě včera nebyla. Když si pak z nové studánky nabrali vody, i oni potvrdili, že tak dobrou vodu ještě nepili.

Zpráva o studánce s neobyčejně chutnou vodou se rychle rozkřikla a pro vodu si sem brzy chodili z celého okolí.

Po čase jel kolem voják na koni a protože měl žízeň, zamířil přímo ke studánce. Nic nedbal na volání lidí, že zem je tam mokrá a nejistá. Bahnitá půda takovou tíži neunesla a vojáka i jeho koněm pohltila. Lidé jim běželi na pomoc, jenomže už bylo pozdě. Od té doby ve studánce stoupaly k hladině bubliny vzduchu, to jak tam dole pod zemí dýchaly dva propadlé životy a čekaly na své vysvobození. Možná tam čekají dodnes, protože když se pak pozemky odvodňovaly, studánka vyschla a byla zasypána.

ĎÁBELSKÁ JESKYNĚ

V Předmostí na Žernavě bývala jeskyně, ve které žili ďáblové. Potvory to byly strašné, chlupaté a vypasené. Když tihle ďáblové chytili nějakého člověka, uspořádali soud a na něm rozhodovali, zdali je ten člověk dobrý nebo zlý. Pokud zjistili, že je dobrý, bez okolků ho upekli a snědli. A jestliže rozhodli, že je zlý, proměnili ho v ďábla, aby jim pomohl chytat další lidi.

Lidem se samozřejmě takoví děsiví sousedé nelíbili, a tak se radili, jak na ně. Jeden říkal tak, druhý onak, ale nakonec museli všichni uznat, že po dobrém to s ďábly nepůjde. Rozhodli se tedy, že se na ně vydají a pobijí je.

Jedné obzvláště tmavé noci se začali odvážlivci pomalu stahovat k jeskyni. Když se všichni sešli na dohodnutém místě, vytáhli ze skrýší pevné klacky a těžké kameny, které si tam předem připravili. Nebyly to kdovíjaké zbraně, ale oni lepší neměli.

Skryti za křovinami čekali, dokud se z jeskyně nevynořila zavalitá postava jednoho z ďáblů. V tu chvíli se ten nejkurážnější z mužů vydal k jeskyni a začal na pekelníka dorážet. Hluk půtky vylákal z jeskyně i ostatní ďábly. Muž na nic nečekal, otočil se a začal utíkat směrem ke křoví, kde číhali ostatní muži. Ďáblové ho samozřejmě pronásledovali. Jakmile se dost vzdálili od jeskyně, vyrazili muži z úkrytu, zaskočili jim cestu a pustili se do nich klacky a kamením.

Překvapení ďáblové kolem sebe ve zmatku tloukli a kopali, zlostí a bolestí vyli, skučeli a ječeli, ale najednou se všichni obrátili a za děsného řevu zmizeli v lese.

Lidé si konečně oddechli. Aby ďáblům nenapadlo se vrátit a jeskyni zase obsadit, rozhodli se lidé vchod do jejich doupěte zavalit kamením. Sotva se dali do práce, ozval se příšerný řev. Z jeskyně se vyřítil sám Belzebub a ztratil se v hustém lese. Nezbylo po něm nic, jen trocha puchu.

A tak lidé nakonec nechali jeskyni otevřenou, aby jejich potomci věděli, odkud vyběhl poslední ďábel z Žernavy. Ukazovali si to místo dlouhá léta, dokud tam nezačali těžit vápenec a jeskyni nezničili.

zdroj

Jindřichův Hradec 

Kostel sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci patří svou freskovou výzdobou k nejzajímavějším místům v Čechách. Proto se k němu v tomto díle seriálu vrátíme a podrobně rozebereme zrůdy, které jsou vymalovány na jeho stěnách.

Kostel snad založil řád německých rytířů a byl budován po etapách od časů Přemysla Otakara II. Na freskách v lodi kostela můžeme spatřit prapodivná monstra: skřeta s ohromnou hlavou vyrůstající přímo z nohou, ženu s prsy na zádech a další těžko definovatelná stvoření, napůl zvířecí a napůl lidská. Odborníci mají jasno - jde o tzv. gotickou grotesku.

Laik se však neubrání srovnání s malbami Hieronyma Bosche. O něm se traduje, že byl článkem v řetězu jakési odnepaměti fungující tajné společnosti a že jeho obrazy obsahují velké množství jinotajů. Ale ať už je tomu jakkoliv, tyto obrazy nezřídka skrývají před nezasvěcenými jistá tajemství. A podobné to bude zřejmě i s obrazy v kostele, které mají dokonce ukrývat šifru...

Na význam fresek v Jindřichově Hradci panují různé názory. Údajně se má jednat o apokalyptickou vizi a že ony zrůdy jsou vlastně mutanty vzniklými po jaderné katastrofě. Do podobné skupiny se dá zařadit tvrzení, že anonymní malíř tvořil pod vlivem nějakých přírodních drog...

Podívámeli se podrobněji do hradecké historie, napadne nás, že ani myšlenka o šifře kacířů, umístěné přímo před oltářem, nemusí být od věci. V letech 1335 - 1342 řádí v Jindřichově Hradci »svaté oficium« zosobněné inkvizitorem Havlem z Hradce.

Ten vyzývá měšťany, kteří vyznávají kacířství nebo je nějakým způsobem podporují, aby se dostavili ve stanoveném termínu buď před inkvizitora nebo před hradeckého faráře. Výzva papežského inkvizitora se zřejmě minula účinkem, jelikož roku 1340 vyhlašuje papež Benedikt II. proti heretikům na Hradecku křížovou výpravu.

Hned v dalším roce se dozvídáme o následcích vzpoury, která poničila Oldřichův hrad (a nepochybně město) a během níž bylo vypáleno mnoho okolních vesnic. Není tedy možné, že ještě před zničením města zanechali v kostele pronásledovaní nějaký vzkaz?

zdroj

Uherské hradiště 

Hotel Maxi

Při rekonstrukci uherskohradišťského Hotelu Maxi v roce 2008 čekalo na dělníky nečekané překvapení.Při bourání starých příček v podkroví narazili na dutý prostor. Dělník, který ho objevil, chtěl vlézt dovnitř, ale neznámá síla mu to nedovolila. Šel tedy pro stavbyvedoucího.

Mezitím se k onomu místu seběhli ostatní pracovníci. Zvědavost jim nedala a chtěli prozkoumat vnitřek. Dopadli však stejně jako jejich kolega. Prostor jako by byl naplněn nějakou neznámou energií nebo něčím, co jim zabraňovalo vstoupit dovnitř. Všech se zmocnil strach a divná předtucha a odmítli pokračovat v práci.

Od toho dne si hosté, kteří byli ubytováni v pokojích, začali stěžovat na hluk. Každou noc kolem půlnoci bylo slyšet, jak někdo chodí sem a tam. Hluk vycházel z podkroví z míst, kde byl objeven onen prostor. Provozovatel ani majitel nemohli problému přijít na kloub. 31. října se v hotelu ubytovala neznámá paní. Vzala si klíče a odešla na pokoj.

Vše bylo v pořádku. Ve dvanáct hodin personál uslyšel hrozný křik a za chvíli přiběhla paní s tím , že se jí u stropu zjevila lysá hlava a obrys těla. Lekla se a začala křičet. Paní se dala na útěk, ale její křik byl tak pronikavý, že vylekal i tajemnou postavu a ta zmizela skrze nejbližší okno. Druhý den se ukázalo, že paní je senzibil a médium, tudíž těmto věcem rozumí. Po setkání se stávajícím majitelem domu rozpoznala v tajemné postavě jednoho z předchozích majitelů domu, který při znárodnění majetku po světové válce, dům odmítl opustit a raději v něm skonal.

Po celá léta jeho duch v budově přebýval a dohlížel na ochranu a bezpečí lidí, kteří v něm bydleli.Proto se majitelé rozhodli, že jako vzpomínku na dávného pána domu a ochránce, nechají vytvořit jeho sochu. Ta je umístěna v zazděném okně v 2. nadzemním podlaží nad zahrádkou Hotelu Maxi a představuje utíkající postavu. Plastiku vytvořila Klára Turková z Osvětiman.

zdroj

Hradišťské podzemí 

Před mnoha lety byly na Hlavním náměstí objeveny tajné chodby, které začínaly u lékárny Zlatá koruna a táhly se přes celé náměstí až k jezuitské koleji. Jedna z pověstí vypráví o chodbách plných skrýší, ve kterých měl být ukrytý poklad. Bylo mnoho odvážlivců, kteří se nebáli zkusit štěstí a s lucernami se vydávali do temných chodeb. Čím hlouběji však šli, tím těžší byl vzduch. Lucerny zhasínaly a mnozí byli rádi, když se v pořádku a stejnou cestou vrátili zpátky. Poklad se nikdy nikomu nepodařilo nalézt a netrvalo dlouho a chodby byly zazděny.

Kaple sv. Šebestiána

Kaple sv. Šebestiána

Dálnice D1

Celá "déjednička" nás každý den děsí svými autonehodami.Proč na ní ročně umírají desítky lidí? Je tato stavba prokletá, nebo je prokleté místo, kde se nachází? V každém případě fenomén této dálnice nahání - nebo by měl nahánět - hrůzu všem řidičům, kteří se na ní ocitnou.

Přízrak mrtvé nevěsty

Skřípění brzd, levý přední blatník se dotkne svodidel a rotující fabie se otáčí do protisměru, opět náraz do svodidel, který vymrští auto do dvoumetrové výšky a převrací na střechu. Praskají rámy karosérie, střepy skla dopadají na vozovku. Je ticho.

Tato nehoda se stala na stošedesátémprvním kilometru naší nejstarší dálnice D1 u Domašova v okrese Brno-venkov. Posádku fabie tvoří novomanželé, kteří právě jedou z Brna na Ruzyňské letiště. Čeká je svatební cesta s plavbou v Karibiku. O kus dál zastavuje renault, který se řidička fabie snažila předjet a přitom z nepochopitelných důvodů prudce strhla volant vlevo. Řidič renaultu vytáčí číslo záchranné služby, jde k troskám auta a pokouší se nahmatat puls nejdříve spolujezdci. Marně. Později z lékařské zprávy zjistíme, že došlo k přerušení míchy v oblasti páteře. Ale řidička ještě dýchá, chroptí a její zachránce se ji pokouší uklidnit. Zřetelně slyší její slova "Byla tam!" a "Já ji viděla..." Zeptá se, co viděla. Její odpověď přičte šoku:"Nevěstu!"

Domašovský trojúhelník - Velká Bíteš - Lesní Hluboké - Domašov

Asi třicetikilometrový úsek s nejčastější nehodovostí se nachází v okolí Domašova. Podle dálniční policie k tomu neexistuje žádný rozumný důvod. V těchto místech je dálnice přehledná a stav vozovky uspokojující. Co má zde na svědomí tak častou frekvenci havárií. Hraje v tom roli, že se v bezprostřední blízkosti nachází místo zvané U devíti křížů, které už téměř 470 let obestírá závoj otřesné tragédie?

LEGENDA O DEVÍTI KŘÍŽÍCH

Slib lásky až za hrob

Je Léta Páně roku 1539, Domašovskými lesy putuje uherský koňský handlíř. Když je na místě, kde dnes stojí devět křížů, ozve se rána z pistole a handlíř padá z koně. Je postřelen do nohy. Z okolního lesa vybíhá loupeživá horda s ukrutným výrazem ve tváři. Jen díky tomu, že se nevzpouzí a prosí o milost, je ušetřen. Dostane jen ránu do hlavy, po níž upadne do bezvědomí. Takto ho najde večer sedlák, který se právě vrací z trhu ve Velké Bíteši. Naloží raněného handlíře na povoz a odveze ho na svůj statek do Lesní Hluboké, kde žije se svou dcerou. Ta handlíře kurýruje několik týdnů, dokud mu není lépe. Sedlák pozná, že se mezi jeho dcerou a raněným mužem začíná rodit citové vzplanutí, ale nechce chudého ženicha a snaží se, co nejdříve hosta vystrnadit. Uherský obchodník je odhodlán odejít a vrátit se s penězi, které by jeho budoucího tchána mohly obměkčit. Loučí se v slzách se svou milou a slibují si lásku až za hrob.

Zrada a nespravedlnost

Za několik měsíců se koňský handlíř vrací zpět do Lesní Hluboké. Prodal svůj dům v Uhrách, podařilo se pár dobrých obchodů a má dost peněz na to, aby mohl požádat o ruku své lásky. Projíždí Domašovem a odpočine si na chvíli v místním hostinci. Tam ho zasáhne zdrcující zpráva - za dva dny se bude jeho dívka vdávat. Její otec vyjednal sňatek s bohatým mladíkem z Velké Bíteše. Uherský obchodník cítí velkou nespravedlnost a rozhodne se jednat. Zaplatí místnímu myslivci celým svým jměním za pomoc s krvavým plánem. Až půjde svatební průvod z kostela ve Velké Bíteši na nevěstin statek k oslavám a hodování, počíhají si na něj oba na místě, kde byl handlíř před rokem přepaden. Všechny zabijí, jen nevěsta musí vyváznout, aby ji mohl pojmout za svou právoplatnou manželku.

Masová vražda

Jak se domluvili, tak se stalo. Nic netušící průvod s nevěstou, ženichem a pěti příbuznými jde pomalu pěšinou Domašovskými lesy. Hajný a handlíř z Uher mají čtyři arkebuzy (dlouhé palné zbraně) a šest pistolí, aby nemuseli znova nabíjet a neztráceli tak drahocenný čas. Svatebčané jsou od nich vzdáleni už jen na třicet metrů. První dvě rány míří přesně do hlavy nevěstina otce a hrudníku matky ženicha. Křik, kouř ze zbraní a další výstřely do zmateného davu. Oba střílejí, dokud hlasy svatebčanů neutichnou. Po chvíli, až se zvedne dým ze střelných zbraní a klesne prach zvířené pěšiny, vidí dva nešťastníci sedm krvavých těl. Jaká hrůza přepadne handlíře, když uvidí svou vyvolenou s prostřelenou hlavou! Začne proklínat Boha a pak se otočí na svého pomocníka, který zřejmě nevěstu zasáhl. Zamíří na něj a vystřelí. Myslivec se skácí mrtev k zemi a vrah poklekne ke své nevěstě. Zvedne její hlavu levou dlaní a pravou rukou otočí pistoli ke svému srdci. Bezmocně zmáčkne spoušť.

9 křížů bylo posvěceno benediktiny

Krvavou svatbu připomíná i deska v Lesní Hluboké, kde se tragédie odehrála. Podle některých vyprávění se rok po krvavé svatbě začal v okolí objevovat přízrak nevěsty, který se zjevoval všem svatebčanům a lidem majících cokoliv společného se svatebním obřadem. Na místě události bylo vztyčeno devět křížů a benediktinští mniši z rajhradského kláštera tyto kříže posvětili. Když kříže po letech ztrouchnivěly, postavili benediktini nové a opět je posvětili. Toto posvěcení mělo vydržet další století a nejméně každých sto let se mělo opakovat. "Když posledně 9 křížů dne 18. září 1887 bylo opatem a prelátem Benediktem Korčianem svěceno, byl tam nával lidí mnoho tisíc, a velká řada procesí z celého okolí až i do Brna."Toto je poslední dochovaná zmínka o svěcení devíti křížů, zaznamenána kronikářem z Lesní Hluboké. Lhůta sto let, po kterou mělo svěcení zažehnat ďáblovy plány, vypršela roku 1987. Tedy před jedenadvaceti lety! Je přízrak mrtvé nevěsty opět mezi námi?

VOJÁK ZEŠÍLEL HRŮZOU

V roce 1989 se nacházela ve Zbraslavi u Brna vojenská posádka stavebního vojska. V prosinci dostal jeden z vojáků základní služby telegram, že jeho snoubenka s ním čeká dítě a rodiče připravují svatbu. Voják - řidič vojenského nákladního auta - byl radostí bez sebe a chtěl to patřičně oslavit. Spolu s dalšími dvěma kamarády si vyrobili falešný příkaz k výjezdu a večer už všichni tři vojáci v maskáčích oslavovali v hospodě ve Velké Bíteši. Při zpáteční cestě z Velké Bíteše do Zastávky u Brna vyjela vojenská "vejtřaska" ze silnice. Všichni vyvázli s lehkými zraněními. Až potud se výpovědi všech aktérů shodují. Ovšem následující události lze zrekonstruovat jen velmi obtížně.

Řidič se po nehodě třásl v šoku a nebyl schopen slova. Když se ho snažili kamarádi uklidnit, začal řvát, že viděl ducha. Prý se na silnici zničehonic zjevila žena v bílém rouchu, dívala se mu přímo do očí a pak se podivně usmála. Řidič zareagoval pozdě a najel autem do postavy, která prošla jeho tělem. Byl posedlý myšlenkou, že má ducha stále v sobě a když se ho kolegové dotkli, byla jeho kůže mrazivě studená. Pak utekl do lesa. Druhý den ho našli v nedalekém kolejišti. Jeho tělo bylo roztaháno vlakem na padesáti metrech. Oficiální verze pak zněla, že se vracel podnapilý z vycházky na posádku a cestou usnul na vlakové trati. Vybrala si snad mrtvá nevěsta svůj krvavý svatební dar?

SMRT PŘI HAVÁRII KAMIÓNU

Dalším případem, který má znaky "blízkého setkání" s přízrakem nevěsty, je turecký kamión, který se vrací z Amsterdamu do Istanbulu. Řidiči kamiónů mají, co se týká přestávek na odpočinek, velmi přísná pravidla, ale i tak nejsou po několikadenní jízdě před únavou uchráněni. Je šero a lehce mrholí, počasí v ničem výjimečné pro podzimní, říjnový den. Řidič má ještě pár hodin, než bude muset udělat nucenou přestávku, a proto se snaží dojet aspoň k Brnu na odstavné parkoviště, aby tam mohl přespat. V CD přehrávači zní turecká popová hudba a najednou řidič ucítí zápach kouře. Přesto Turek nezastavuje a jede dál. Po několika kilometrech je v kabině větší šero, než za okny auta a nenápadný kouř štípe do očí. Řidič slzí a podívá se dolů k pedálům pod nohy, odkud vyšlehl krátký plamen. Nohama se snaží plamen udusit a přestává sledovat silnici před sebou. Když znova zvedne oči, spatří několik desítek metrů před sebou dítě. Snaží se brzdit, ale těžký kamión se žene dál proti stojící postavě, která jakoby neměla pud sebezáchovy a zůstává stát. Řidič manévruje, ale stejně do dítěte vrazí nejméně padesátikilometrovou rychlostí, násobenou váhou auta.
Kamión se převrací na bok a po pár vteřinách do něj vráží osobní automobil. Řidič v tomto autě nestačil ubrzdit a jeho život končí v okamžiku nárazu do návěsu. Nešťastný turecký řidič se při příjezdu záchranné služby jen drží za hlavu a pořád dokola opakuje špatnou angličtinou, že zabil dítě. Policie na místě neobjevila žádné stopy svědčící o tom, že na silnici byla další osoba... Můžeme se dohadovat, že dítě, které řidič viděl, bylo přízrakem mrtvé nevěsty, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, z vysoké kabiny kamiónu se může zdát postava nevysoké ženy natolik drobná, že ji lze považovat za dětskou. A za druhé podle popisu bylo údajně přejeté dítě celé v bílém. A jakou měl turecký řidič spojitost se svatebním obřadem? Zřejmě žádnou, ale na zadním sedadle osobního auta, jehož řidič havárii nepřežil, bylo několik krabic svatebních koláčů...

zdroj

Slaný

Královské město Slaný (německy Schlan) je město v okrese Kladno asi 25 km severozápadně od Prahy. Žije zde přes 15 tisíc obyvatel v 1927 domech, hustota zalidnění je zde 499 ob./km². Pod obec spadá celkem 10 částí: Slaný, Blahotice, Dolín, Kvíc, Kvíček, Lotouš, Netovice, Otruby, Trpoměchy a Želevčice a jejím starostou je RNDr. Ivo Rubík.

Od jihozápadu po severovýchod městem protéká Červený potok a jeho dominantou je Slánská hora, společně s Vinařickou horou vůbec nejjižnější výběžek sopečné činnosti Českého středohoří a od roku 1998 také přírodní památka.

Ve Slaném je celkem 5 mateřských škol, 3 základní a 1 speciální, osmileté gymnázium Václava Beneše Třebízského, obchodní akademie a odborné učiliště strojírenské, nachází se zde i základní umělecká škola. Město Slaný má také vlastivědné muzeum, nemocnici, polikliniku, městské kino, divadlo s několika soubory, množství sportovních zařízení a spolků, plovárnu aj. V minulosti se zde nacházely i strojírny, doly, kasárna, pivovar nebo lázně. Jako oblíbená relaxační zóna zde slouží okolí Červeného rybníka a městský lesopark nacházející se v blízkosti 1. základní školy.

Pověsti

Bílá růže

Podivně krásná byla dcerka řisutského vladyky Olbrama z Malkovic. Pleť měla bílou jako alabastr, něžně tmavohnědé oči a bohaté proudy kaštanových vlasů.

Žofka brzo ztratila matku a byla vychována starostlivým, vážným otcem, který se už neoženil. Žofka byla jeho jedinou radostí a jeho miláčkem. Od malička milovala přírodu a nejšťastnější byla v hradní zahrádce, kde sama pěstovala květiny.

Oblékala se prostě a jednoduše a místo šperků se zdobila bílými růžemi. Ty měla ze všech květin nejraději. Připínala je na šaty i dávala do vlasů. Pověst o její kráse a moudrosti šla krajem. Mnohý z chlapců by ji byl rád pojal za ženu, ale Žofka nápadníky odmítala.

"Měla by ses, Žofinko, přece jen zajímat o některého mládence, vždyť já už stárnu, abys potom nezůstala sama," domlouval jí otec.

"Ach, tatínku, jsem tak spokojena doma s tebou, nevyháněj mne z domova, smutkem bych umřela kdybych měla odejít jinam," prosila Žofka a tulila se k otci. "No tak počkáme, až přijde ten pravý," usmíval se vladyka a pohladil svého miláčka.

Najednou klid a spokojenost byly ty tam.

Na Smečno se vrátil z dalekých cest mladý smečenský pán. Byl to statný, pěkný mladík, udatný rytíř, avšak velmi sebevědomý. Na svých cestách poznal mnoho krásných žen, ale přece se vrátil svobodný. Teprve doma začal vážně uvažovat o ženitbě. Když spatřil půvabnou Žofku, rozhodl se, že ona se musí stát jeho ženou.

Rozjel se na řisutskou tvrz. Byl přijat šedovlasým vladykou se vší uctivostí, ale když projevil svůj úmysl, pan Olbram se usmál:

"Nemám nic proti tobě, ani proti tvému úmyslu, milý sousede, a rád bych vám požehnal, ale rozhodnutí patří Žofce. Ať si svobodně vybere toho, koho chce za manžela." A zavolal Žofku. Žofka vesele vstoupila do komnaty a svým milým způsobem srdečně vítala hosta. Když jí ale pověděl o svojí touze, zavrtěla hlavou. "Nezlob se na mne vznešený pane, ale já se nemohu stát vaší ženou, já vás nemiluji. Nehněvejte se prosím, na mne, že jsem tak upřímná a zachovejte nám své přátelství."

Rytíř zbledl. Takové pohany, takové urážky se musel dočkat! Všude jinde by ho vítali s otevřenou náručí a tady to sebevědomé děvče ho s klidem odmítne. Rychle se rozloučil a ujížděl k domovu.... Kdykoliv se pak podíval k Řisutům, vždy se v něm rozlila žluč.

Ale krása té hrdopýšky v něm probouzela čím dál větší vášeň. Musí být jeho za každou cenu! Však ji donutí, aby ho milovala. Potom se rozhodl. Sebral své lidi a v noci přepadl nic zlého netušící řisutskou tvrz.

Vladyku Olbrama zavřel ve věži a Žofku odvezl na Smečno. Dal pro ni připravit tu nejpěknější komnatu a přichystat krásné šaty, za jaké by se ani princezna nemusela stydět. Ale Žofka jen smutně vrtěla hlavou. "Nechci žádnou nádheru, mám svého dost," a zůstala ve svých prostých šatech. Jedinou radost měla, když na zahradě objevila keř bílých růží.

Rytíř pro ni vybral drahé šperky, ale Žofka se na ně ani nepodívala. "Nechci vaše klenoty, mně stačí mé bílé růže... Propusťte mého tatíčka, vždyť vám ničím neublížil."

Propustím ho hned, jak svolíš být mou ženou," řekl rytíř. "

Žofka zbledla a úzkostlivě pravila: "Ale já přece nemohu být vaší ženou, vždyť vás vůbec nemiluji."

"Co je tohle za řeč! Od kdy dívka mluví takovým způsobem? Však se do mne zamiluješ, až budeš mou ženou." Žofka ale odmítavě vrtěla hlavou: "Stanu se vaší ženou, až tyhle bílé růže zčervenají..."

"Cože, zčervenají? Tak to bude ihned," zasmál se rytíř, a vytáhl dýku. Chtěl dívku jen lehce zranit, aby jí tekla krev, ale ruka se mu smekla a hrot dýky vjel Žofce do srdce. Proud krve zalil bílé květy na dívčiných prsou - ale v tu chvíli padla mrtva.

"Co jsem to učinil, zabil jsem své štěstí !" naříkal rytíř. "Mohla žít, nebýt mé prchlivosti..."

Nechal ji pochovat pod keřem bílých růží a odjel znovu do světa.

V létě, když je zahrada plná vůně, vystupuje prý z keře bílých růží čarokrásná panna a smutně vztahuje ruce k Řisutům ..

Čertova nevěsta

Kdysi žil v Jedomělicích bohatý sedlák Přibyl. Měl jedinou dcerku Zuzanku. Zuzanka byla zvláštní děvče. Už jako malá holčička ráda tančila. Naučila se snadno lidové tanečky, ale nejen to, sama si vymýšlela pohyby, vesele vyskakovala a točila se bosá na louce. Všichni se jí obdivovali, a začali jí přezdívat Zuzanka tanečnice.

Když Zuzka povyrostla, nemohla chybět při žádné taneční zábavě. Nebyl jí však každý tanečník vhod. Kritizovala chlapce a vysmívala se těžkopádným tanečníkům, a tak se jí chlapci začali vyhýbat. Jediný Toník Horák se jí nevyhýbal. Ten tančil stejně rád jako Zuzanka a spolu opouštěli hostinec poslední, když už unavení muzikanti ztratili dech a skládali své nástroje.

To stálé tancování s Toníkem se ale nelíbilo rodičům Přibylovým. Toník Horák byl chudý chasník a oni nejbohatší ve vsi. Zvláště panímámě se to nezamlouvalo.

"Co pořád tancuješ s Toníkem, co na něm máš ?" zlobila se panímáma.

"Co bych na něm měla," bránila se Zuzka, "když já si nemohu s nikým tak pěkně zatancovat, jako s ním."

"Tobě je všechno jedno, jen když tancuješ, ty bys šla tancovat třeba s čertem," mrzutě řekla matka.

"A šla, a šla, třeba s čertem, jen kdyby krásně tancoval," vzdorovala Zuzka. .

Brzo na to bylo v Jedomělicích posvícení a večer velká taneční zábava, na kterou přijížděli i chlapci z okolí.

Však se na ni Zuzka vystrojila! Červenou hedvábnou sukni, šněrovačku vyšívanou, bělostné rukávce, silné copy, propletené stuhami. Obula si červené střevíčky, a kolem krku ovinula šňůru granátů. Když se ale na sebe radostně podívala do zrcadla, popadla ji pýcha. Maminka má pravdu. Pořád tancuje s tím chudákem Toníkem, už musí přestat. Je přece tak hezká, že může dostat lepšího tanečníka. Kdyby tak přišel nějaký cizí, pěkný mládenec...

Sotva vkročila do sálu, hned vzbudila obdiv u chlapců. V rohu místnosti stál neznámý, hezký chlapec, s jiskrnýma, černýma očima, snědý ve tváři, v mysliveckém obleku.

Zuzce se hned zalíbil. Usmála se na něho a než se Toník vzpamatoval, už ji neznámý držel v náručí a tančili spolu.

Jak krásně tančili ! Všichni zůstali stát a dali jim sólo. Zuzanka se jen vznášela a štěstí jí zářilo z tváře. To byl tanečník, jakého si přála. Slušelo jim to opravdu. Všem se ten neznámý tmavovlasý chlapec líbil, i panímámě. Toník jediný stál stranou a nedůvěřivě je pozoroval.

Pokoušel se několikrát převzít mu Zuzku, ale myslivec se jen usmál a přitiskl ji víc k sobě. Nedovolil nikomu, aby si s ní také zatančil. A Zuzka, pyšná na svého nového tanečníka, souhlasila.

Zábava končila, pomalu se prázdnil sál.... "Škoda, že už musíme domů," vzdychla si Zuzka.

Vždyť nemusíme tančit jen tady, pojdme ven," navrhl vesele tanečník. "Pojďme, pojďme," zatleskala radostně Zuzka rukama a než mohla panímáma zasáhnout, byla dcerka i s myslivcem pryč.

Marně ji doma čekali.... Když se ráno nevrátila, šli ji hledat.

Našli ji až na "Tumlplace". Střevíčky měla úplně prošoupané a nohy rozedřené do krve. Byla mrtvá.... Ve tváři ale měla úsměv.

To si ji čert, tanečník, vybral za svou nevěstu. zdoj

Dům U Kněžáků ve Mšeci

Ve Mšeci na náměstí stojí rohový starý barokní dům "U Kněžáků". Značně se liší svým vážným rázem od ostatních domů v obci. Má zamřížovaná okna, ve výklencích sochy sv.Josefa a sv.Jana Nepomuckého. Do dvora se vjíždí vysokou branou s barokními koulemi a velkými dřevěnými vraty do poloviny z dovedně složených hvězdiček.

Tady prý kdysi býval klášter bílých paní, jeptišek, které se oblékaly do bílého roucha. Dvakrát do roka, v noci před svátkem sv.Josefa a sv.Jana Nepomuckého o půlnoci se najednou rozsvítí všechna okna v celém domě, ba i hvězdičky ve vratech. V tmavém sklepení se ozve trojí zaklepání. Po něm se rozestupují zdi a z temných chodeb vychází zástup jeptišek. Vystupují ze sklepa, procházejí celým domem a pak jdou do dřevníku. Tam mají uložen svůj nejdražší poklad, bohatě drahokamy zdobený zlatý kříž. Nejstarší z jeptišek jej vyzvedne a v čele průvodu kráčí ke vratům. Vrata se sama otevřou a matka představená vede zástup jeptišek do ulice ke kostelu. Zastaví se u prvního zaskleného výklenku, kde stojí socha sv.Josefa. Okno se otevře a starý bezzubý Josef s děťátkem Božím v náručí sestoupí po schůdkách na zem. Z druhého výklenku vystoupí Jan Nepomucký s obnaženou hlavou, držící uctivě svůj kvadrátek v ruce. Zařadí se do průvodu a všichni nesou malé Jezulátko do kostela. Ozářený kostel už čeká s otevřenými vraty. Zevnitř je slyšet tichou, líbeznou hudbu.

Zástup vejde dovnitř, vrata se zavřou. Nikdo neví, co se tam děje, ale za hodinu se zástup vrací zpět. Josef s Ježíškem zase zaujme své místo ve výklenku, Jan Nepomucký odloží svůj kvadrátek na sokl, skleněná dvířka se zavřou a ve vratech rychle zachází zástup bílých paní... Úderem jedné hodiny všechno zmizí.....

Dům je zase tmavý, ponořený do sna. Jenom bílé světlo měsíce zalévá náměstí....

"To není pravda, to jste si vymyslili," povídá rázně děvčátko Kněžákovic.

"Nevymyslili, to nám tady vypravovala nebožka

Marjánka, děvečka, než umřela. Ta se probudila po půlnoci a viděla je, jak procházejí její komůrkou se svíčkami v rukou. Honem se strachy přikryla peřinou."

A venku je viděl strýček Malec od naproti. Ten se na ně díval skulinou v zastřeném okně. Ale také brzy umřel. Proto bud' ráda, že nic nevidíš. Zjevují se jen těm, co mají brzy odejít ze světa. zdoj

Jak vzniklo město Slaný

Když přišli Čechové do své nové vlasti, našli tu úrodnou krajinu, lesy oplývající zvěří a vody plné ryb. A poznenáhlu, jak poznávali nové prostředí, objevovali i nerostné bohatství. Již kněžna Libuše prorokovala, že zlata, stříbra, mědi, železa, cínu i olova budou mít dosti. Vším oplývala naše země, jen jedna pro život velmi důležitá věc jí scházela. To byla sůl. Tu musili kupovat od cizích obchodníků.

Po knížeti Přemyslovi dosedl na knížecí stolec jeho syn Nezamysl, a za něho se stala podivná věc. Přítel Nezamyslův, Holot, rád lovil v lesích kolem Prahy. Jednou se rozjel se svou družinou poněkud dále severozápadním směrem. Byl krásný, teplý den a v lesích bylo nádherně. Jak se tak projížděli a lovili, vyprahlo jim.

"Poohlédněte se po nějaké pramenité vodě, mám velkou žízeň, rád bych se napil," pravil Holot. Našli potok, ale čistý vyvěrající pramen nikde.

"Tamhle je jakýsi kopec, tam by mohl být nějaký pramen," upozorňoval jeden z družiny. I dali se tím směrem. Došli až pod kopec a skutečně tu nalezli bohatý pramen křišťálově čisté vody, vytékající z úbočí.

Rychle sesedli s koní a s chutí se napili. Ale co to? Ta voda nějak divně chutná. Podívali se po sobě s úžasem. Vždyť ta voda je slaná !!! A to hodně slaná! Zmocnila se jich radost. Taková vzácnost! Všechno, všechno má naše země, dokonce i slanou vodu...

Hned druhý den se hlásil Holot u knížete Nezamysla a vyprávěl mu, co včera náhodou objevili a kde. To by bylo báječné, mít svou vlastní sůl. Kníže rozradostněn hned poslal své sluhy, aby přinesli na hrad vodu z tohoto pramene. Opravdu byla značně slaná. Zkusili vodu odpařit a na dně nádoby zůstala sůl.

Na rozkaz knížete Nezamysla Holot pak sehnal lidi, kteří se usadili kolem pramene a začali z vody vařit sůl. Říkalo se jim slanci nebo solnaři. Vzácný nález však nezůstal utajen. Zpráva o něm se brzo donesla i k sousednímu výbojnému kmeni Lučanů, kteří se usadili v kraji kolem Žatce. Ti často napadali okrajová sídla Čechů. I stalo se několikrát, že vařiči soli byli náhle přepadeni Lučany, chaty jejich vypáleny a získaná sůl pobrána.

Dokonce došlo mezi Lučany a slanci k zápasu na Horkách, kde stateční slanci pobili stopadesát Lučanů. Ale Lučané se tím nedali odradit. Sůl byla příliš vzácná. Příštím rokem se vrátili znovu a tentokrát jim štěstí přálo. Ovládli vznikající osadu a usadili tam své lidi. Jenže bohatství soli se v prameni najednou začalo ztrácet. Nastaly pak zlé časy. Země byla sužována velkými suchy, prameny vysychaly, a také slaný pramen zeslábl a sůl z něho mizela.

Asi za dvanáct let na to objevil jiný pramen slané vody vnuk kněžny Kazi, Kosál, nedaleko města Bíliny. I povolal Kosál slance od Slaného pramene, aby mu provedli zkoušku vody. Bílinský pramen byl značně bohatší na sůl než vysychající slánský a tu se začali solnaři stěhovat se svými tovaryši k Bílině. Ale ani tam slaný pramen neměl dlouhého trvání. I v něm soli ubývalo, až zmizela docela.

Osadě, která vznikla u Slaného pramene, zůstalo jméno Slaný a hora, z jejíhož úpatí pramen vytéká, nese název Slánská hora...

Tak o tom příběhu vypravuje Václav Hájek z Libočan a podle něho byl vzácný pramen objeven roku 750. Přijdete-li do Slaného, zastavte se u něho. Najdete ho v Nezamyslově ulici.

Jan Skopec z Královic

Na přerubenické tvrzi nastaly veselé časy svatebních příprav. Šila se výbava pro nevěstu - sličnou Evu, dceru pana Hrabáně z Přerubenic. Pan Hrabáně v dobré náladě sedl na svého vystrojeného bělouše a rozjel se po okolních tvrzích pozvat sousedy na svatbu. Jeho miláček Eva se zasnoubila s Janem Skopcem z Královic, a tak jí hodlal vystrojit slavnou svatbu.

Na okolních hradech a tvrzích přáli všude snoubencům hodně štěstí. Královická tvrz byla po Řisutech nejlepší a Jan Skopec pěkný a slušný mládenec. Jeho tvrz byla důkladně opevněna, z velké části z kamene a i dvůr proti tvrzi se podobal spíše pevnosti než hospodářskému stavení. A všude vládl vzorný pořádek.

Bylo s podivem, že se rytíř Jan dosud neoženil. Byl jedináček a velmi miloval svou matku, paní Petronu ze Žehrovic. Dokud byla živa, Jan se podřizoval její vůli a netoužil po ženění. Když však mu matka náhle zemřela a uložil ji do krypty v kostelíku pod oltářem, rozhodl se, že se ožení. Zalíbila se mu přerubenická Eva Hrabáňova.

Pan Hrabáně objel všechny tvrze kolem dokola a chystal se právě dojet na Smečno, když svatební přípravy byly zaraženy. Zbrojnoš Pelerin musil potom objet všechny tvrze a místo pána ohlásit, že se svatba zatím konat nebude, že se odkládá na pozdější dobu.

"Pročpak? Co se stalo tak nepředvídaného, že vážný Jan odložil svatbu?", vyptávali se překvapení sousedé.

Neohrožený Žižka povstal proti císaři Zikmundovi a pod jeho praporec se sjíždějí všichni věrní Čechové. Nejen prostý lid, ale i zemané a rytíři. Mezi nimi je i Jan Skopec z Královic.

Že ale nechá nevěstu a jde do boje? Vrtěli nechápavě sousedé hlavami.

Nenechal by nevěstu, ale dozvěděl se, že hezoučká Eva byla už dříve nevěstou pana Zajíce z Hasenburku. Ten přede dvěma měsíci dobyl a zle poplenil město Slaný. Jan Skopec vyjel s ostatními přáteli Žižkovými bránit slánské hradby proti Zajíci a vojsku Zikmundovu. Byl ale přemožen a zajat. Měl být s ostatními upálen, ale náhle byl propuštěn na svobodu.

Pan Zajíc totiž přihlížel odsouzení a tu upoutala jeho pozornost statná postava jakéhosi rytíře.

"Kdo je ten rytíř?" ptal se. "To je Jan Skopec z Královic, právě se chystal ke svatbě, chtěl si vzít přerubenickou Evu." Pan Zajíc se zarazil. Evička Hrabáňova byla jeho bývalá nevěsta. I on se s ní chtěl oženit, ale potom se mu hodila bohatší a vznešenější nevěsta a tak své zasnoubení s Evou zrušil.

"Daruji tomu rytířovi život," rozhodl nečekaně.

Tak ušel Jan potupné smrti. Vrátil se na svou tvrz do Královic. Když odtáhlo Zikmundovo vojsko, dověděl se, proč mu byl život zachován. Zrušil okamžitě své zasnoubení s Evou, tvrz zanechal ve správě svých lidí a rozjel se za vojskem Žižkovým. Dostihl Žižku u Prachatic a vstoupil do jeho vojska. '

Marně čekala Eva, že se vrátí brzo. Čas míjel a uplynuly celé čtyři roky, než se Jan objevil v rodném kraji.

Přijel se zástupy husitů, jimž velel Bohuslav ze Švamberka a Hvězda z Vícemilic. Obklíčili Slaný a o velikonocích roku 1425 Slaný padl. Husité nezapomněli na kousky pana Zajíce a mstili své upálené bratry. Řádili zle. Usadili se ve městě a dělali výpady do okolí.

Tu si vzpomněl pan Švamberk, že někde u Slaného je tvrz Páleč, rodiště proradného Štěpána z Pálče, jenž se postavil proti Mistru Janu Husovi v Kostnici. "Páleč musí být spálen a rozmetán, ani památky nesmí po něm zůstat," rozhodl pan Švamberk a poslal oddíl bratří, aby vykonali jeho rozkaz.

V čele oddílu jel zavalitý, vousatý hejtman. Pustili se lounskou silnicí a odbočili na vozovou cestu k Trpoměchům. V údolí u brůdku potkali jezdce na bílém koni.

"Kampak jedeš, příteli?" zastavil ho vůdce oddílu.

Já?" nevrle odpověděl jezdec. "Potkalo mne neštěstí. "

Zmizela mi dcera i s čeledínem. Tak je hledám." Jsi zdejší rodák?" ptal se hejtman dále.

"To je vidět, žes cizinec. Mne tady každý zná. Jsem Mikuláš Hrabáně z Přerubenic. Kampak ty se ubíráš s těmi halapartníky?"

"Jdeme na Páleč, ale neznáme dobře cestu. Mohl bys nám poradit? Jak daleko to ještě je?"

"Páleč já dobře znám, dovedu vás tam, abyste nezabloudili."

"Dobře, doved' nás tam," souhlasil velitel.

Cestou však napadla pana Hrabáně ďábelská myšlenka. Pomstí se Evinu snoubenci, zavede husity k jeho tvrzi. A místo k Pálči, vedl houfec ke Královicům.

"Tak, tady máte před sebou pálečskou tvrz," povídá Hrabáně a ukazuje na zdi královické tvrze.

Houfec se zastavil. Velitel husitů se chvíli díval zamyšleně na tvrz před sebou. Chasa tam honem zavírala branku a zvedala most. Potom se obrátil ke svému průvodci na bílém koni: "Tohle je Páleč? Víš to jistě?"

"Jistě že to vím, je to opravdu Páleč, na to ti přísahám. Svým erbem ručím za to."

Velitel jej chvíli zkoumavě pozoroval a potom zavelel: "Bratři, za mnou, a ty pojed' s námi!" žádal pana Hrabáně. Když přišli blíže k hradbám, zástup se zastavil. Hejtman šel až k při'kopu před branou. "Nesu list od pana Jana Skopce z Královic, pusťte mě dovnitř! Mne samotného!"

Most spuštěn, brána se otevřela a hejtman sám vešel do tvrze. Čeleď okamžitě poznala svého pána, ale ten velel: "Rychle seberte své věci a vystěhujte se do dvora. Všichni, nikdo tady nesmí zůstat. Honem, pospěšte, vezměte všechny své věci!"

Potom se velitel vrátil k panu Hrabáňovi: "Ti tam uvnitř tvrdí, že to není pálečská tvrz, že to jsou Královice. Páleč že leží tamhle na sever, co ty tomu říkáš?"

"Lžou, zapírají ze strachu, přísahám ti, že mluvím pravdu."

"Tak se ~ do toho dáme," řekl velitel, obrátil se ke svému oddílu a dal povel. Husité zapálili všechno, co se dalo a za chvíli hořela královická tvrz jako pochodeň. Mohutný sloup kouře bylo vidět až do Velvar. Kus po kuse hořely krovy, věž i stropy obydlí.

Mlčky stál vůdce čety a díval se na dílo zhouby. Vedle něho se zlomyslně usmíval pan Hrabáně.

"Abych nezapomněl, pane Mikuláši, musím ti poděkovat a také se ti představit," obrátil se k němu velitel. "Jsem hejtman vojska táborského Jan Skopec z Královic."

S Hrabáněm to trhlo a vytřešti oči: "Tys Jan...Jan z Královic..." chtěl ještě něco říci, ale Jan pokračoval: "Na tvoji přísahu jsem dal tvrz zapálit - svou vlastní tvrz, svůj domov a svou kolébku! Znám to tady lepší než ty. Dobře vím, že Páleč je támhle na severu.

Chlapci, pojd'te sem, ještě musíme poděkovat panu Hrabáňovi... Svažte toho darebu a hod'te ho do ohně!" Hrabáně vykřikl a již svázané tělo zmizelo v plamenech. Mlčky se vracel hejtman se svými lidmi do Slaného. Cestou ho dohonil bývalý správce tvrze, Olbram , a prosil ho, aby ho také přijal do svého oddílu.

Zůstaň tedy s námi," svolil Jan Skopec. "

Jak hospodaří pan Hrabáně na mé tvrzi?" Zasmál se hejtman. "Bude tam hospodařit i s Evou, jako doma na Přerubenicích."

"Jak to, s Evou?" Zarazil se Jan. "Otec nutil Evu k jinému sňatku, a tak Eva utekla z domova i s čeledínem Pelegrínem a schovala se před otcem na kralovické tvrzi. V tom rozčilení jsme na ně docela zapomněli, a pak už bylo pozdě. Uhořela dříve než otec."

Jan Skopec smutně sklopil hlavu. "Jak podivně si s námi osud zahrál! Evě se alespoň splnilo přání, chtěla zemřít na královické tvrzi....a my starý brachu, půjdeme válčit dál."

Jméno Jana Skopce znělo potom v husitském vojsku až do bitvy u Lipan. Tam našel svůj hrob....

Lidický dvůr

Lidický dvůr mezi Trpoměchy a Otrubami byl dříve zemanskou tvrzí. Nalézal se v obci, zvané Lidice Menší, na rozdíl od Lidic Větších u Buštěhradu, které zničili Němci za okupace.

Původní název obce byl Ljudice a dvůr byl majetkem českých knížat. Později byl počítán k majetku královského hradu pražského. Je jedním z nejstarších míst na Slánsku.

Vypráví se o něm, že byl majetkem svatého Václava. Kníže Václav rád dlíval v jeho zdech. Nejčastěji sem přicházel, když nastalo vinobraní. Vinice se táhly až k Ovčárům a Žižicím. V lidické tvrzi prý byla kamenná stolice, na níž sedával svatý Václav, když navštívil tvrz. Rád sám sklízel hrozny a lisoval je. Byl prý velkým ctitelem sv.Jana Křtitele a na jeho počest dal postavit kapli v Lidicích.

Druhá pověst vypráví, že dcera Přemysla Otakara I., Anežka Přemyslovna, založila tu klášter řeholnic sv.Kláry a určila abatyší jednu svou přítelkyni, s níž byla vychována v klášteře v Doksanech. Klášter prý stál na místě, kterému se říká Svatý vrch a kde je nyní lesík.

Lidický dvůr byl oblíben také u Elišky Přemyslovny. Královna Eliška, když prchala před svým chotěm Janem Lucemburským, vezla s sebou korunovační klenoty a ty prý ukryla v podzemních chodbách kláštera.

Přešla staletí... Klášter zanikl, dvůr vyhořel a byl znovu postaven. Dostal se do majetku pozdeňského mlynáře Drchcovského. V jeho rodu byl dlouhá léta. Jednou do roka se ve dvorci zjevovala "Bílá panna lidická". Bývalá abatyše kláštera v šedobílém hábitu procházela dvorcem s klíči v ruce, vše pečlivě prohlédla a zase zmizela ve sklepení. Noví majitelé ji pozorovali s tajným úžasem, ale nikdy proti ní nic nepodnikali. Až poslední z rodu Drchcovských, Antonín, byl vždy velmi dopálen, když Bílou pannu uviděl. "Však já jí to odnaučím, strašit lidi každý rok," a přichystal si pušku. Přišel den sv. Jana Křtitele a abatyše se znovu objevila. Antonín na ni vystřelil.

Lidická panna zmizela a už se nikdy neobjevila.... Ale rod Drchcovských byl prý určen k zániku. Antonín byl nucen dvůr prodat. Odstěhoval se do ciziny, kde zemřel ve velmi bídných poměrech... zdroj

Loskotův pomníček

Jdeme-li po státní silnici na Písek, spatříme na mírném návrší za brůdkem na břehu zasazený, mechem zarostlý pomníček s vyrytým křížem a nápisem:

Zde vzal své konce

Girzi Loskot

léta Páně 1753

Toho roku byla vybudována nová silnice ze Slaného do Loun a dosavadní stará se rušila. Při dovážení potřebného materiálu také pomáhali slánští hospodáři. Mezi nimi byli i dva sousedé Václav Loskot a Josef Jakeš. A jak už to bývá, neměli se příliš v lásce. Stále byly mezi nimi nějaké neshody. Rovněž jejich děti se nepřátelily.

V rodině Loskotově dorůstal nejstarší syn Jiří. Byl to pracovitý mládenec, klidné a mírné povahy a brzy si našel i vhodnou nevěstu. Zamiloval se do Lidunky Procházkové, dcerky zámožného soukeníka.

Jakešovi měli také dospělého syna Blažeje, který však neměl zrovna dobrou pověst. Práce mu příliš nevoněla, zato raději hrál karty a vysedával v hospodách. I jemu se hezounká Lidunka zalíbila. Ucházel se o ni, ale nepochodil. Lidunka si vybrala za ženicha Jiřího.

Když se Blažej dozvěděl, že se chystá Lidunčina svatba, byl žárlivostí bez sebe. Nenávist k šťastnějšímu soku v něm vzrostla natolik, že se rozhodl překazit svatbu a ženicha odstranit. Vypozoroval, že Jiří přijíždí na staveniště nové silnice s plně naloženým vozem vždy první. Mezi rameny obou silnic byla prohlubeň, přes níž byl zbudován dřevěný most, podepřený trámy. Blažej vypozoroval, že takový těžký vůz je pro můstek velkým zatížením a tu v něm uzrál zlý úmysl. V noci uvolnil trám, který můstek podpíral a čekal, co bude dál.

Jiří netušil nic zlého a vyjel ráno, jako obvykle. Když vjel s těžkým nákladem na můstek, tento se prolomil a povoz i s Jiřím se zřítil do prohlubně. Ze směsi trosek a stavebního materiálu vytáhli Jiříkovu mrtvolu.... Na krku měl medailónek s podobiznou své nevěsty....

Událost vzrušila celé město. Různé byly dohady a výklady, jak k tomu neštěstí mohlo dojít, ale nic z toho vypátráno nebylo. Když byla stavba silnice dokončena, dal Jiříkův otec postavit v místě neštěstí pomníček.

Krutá rána postihla nejen staré rodiče Jiřího, ale také Lidunku. Vždyť za několik dní se měla stát Jiříkovou ženou a ted stála nad jeho hrobem. Brzy po pohřbu se sice přihlásil Blažej a nabízel jí manželství, ale ona už se vdávat nechtěla.

Přes všechny prosby rodičů rozhodla se Lidunka odejít ze Slaného, kde jí všechno připomínalo pěkné chvilky strávené s Jiřím. Stala se milosrdnou sestrou.

Blažej, když nedosáhl svého a Lidunka dokonce odešla ze Slaného, rozhodl se odejít také. Ani se s rodiči nerozloučil. Pátrali po něm, ale marně. Nakonec usoudili, že se asi dal na vojnu. A léta plynula.... Ztráta synů sblížila nakonec i oba sousedy.

V nemocnici U milosrdných se objevila nová sestřička. Sestra Agata. Vlídná, laskavá, obětavá a vždy ochotná pomoci. Z její krásné tváře přímo vyzařovala posila a povzbuzení všem trpícím. Stala se nejlepší ošetřovatelkou a mnozí nemocní na ni vzpomínali s vděčností. Jednoho dne padl před vraty nemocnice zcela vysílený, vyčerpaný člověk. Obličej měl ztrhaný, plný vrásek, zjizvený a zarostlý. Byl oblečen ve vojenský plášť, jehož pravý rukáv byl prázdný. Chyběla mu pravá ruka. Odnesli ho dovnitř a uložili na lůžko. Ujala se ho sestra Agata. Přes pečlivé ošetřování jeho stav byl beznadějný.

V horečkách stále prosil, aby byl z nemocnice propuštěn, že touží dojít ke svým rodičům do Slaného. Odešel kdysi od nich, aniž by se byl rozloučil. Chce je poprosit za odpuštění. Musí, musí za každou cenu dojít domů.

Dlouho se do toho utrápeného obličeje dívala sestra Agata. Ano, nemýlí se, je to Blažej, její odmítnutý nápadník. Naklonila se k němu. "Blažeji, ty mne nepoznáváš? Jsem to já, Lidka ze Slaného." S rozechvěním uchopil nemocný sestřinu ruku.

"Odpusť mi, Liduško, já jsem se na tobě strašně provinil. To já způsobil celé neštěstí a smrt Jiřího. Ty nevíš, jak jsem pro to celý život trpěl. A ted', když bych rád na kolenou odprosil rodiče i tebe, ležím tu nemocný a sil mi ubývá."

"Netrap se Blažeji, nebudeš-li moci ty, dojdu k tvým rodičům a povím jim, jak s láskou na ně myslíš. Já ti odpustila a oni jistě také."

"Děkuji ti, Liduško, klid se vrací do mého srdce," zašeptal nemocný ještě... a jeho srdce přestalo tlouci. zdroj

O Aleně z Řisut

Při Červeném potoku, asi uprostřed, mezi Mšecem a Slaným, leží ves Řisuty. Na jejím jihovýchodním konci stávala velmi pevná tvrz. Lučiny, které se táhnou od mlýna k jižním stráním, bývaly rybníkem. Dosud se tam říká Starý rybník. Voda zabraňovala přístupu k tvrzi ze severní strany. Do hrádku se vcházelo z východu, přes prostý při'kop po zvedacím mostě...

V ten osudný den, kdy na břehu Rýna v Kostnici vzplála hranice a na ni dotrpěl Mistr Jan Hus, 6. července, 1415, narodila se v řisutské tvrzi holčička. Dali jí jméno Alena. Dlouho ale v tvrzi nepobyla. Její matka, paní Ludmila, rozená Bechlínka z Tuřan a na Pálči se velmi těžce rozstonala. Prosila svého muže, aby ji i s děckem převezl do Pálče k příbuzným, že tam bude mít pečlivé ošetření. Jejím strýcem byl Štěpán z Pálče, Mistr pražské univerzity. Po několika dnech přišla zpráva o upálení Mistra Jana, a o tom, jak Štěpán z Pálče v Kostnici zrádně vystoupil proti Husovi.

Oldřich z Řisut byl nadšeným stoupencem Mistra Jana, a když vyslechl hroznou zprávu, rozhněval se na celý pálečský rod a vzkázal paní Ludmile, aby se už s dítětem do tvrze nevracela. Poručil osedlat koně, vyzbrojil sebe i čeleď a odjel z Řisut. Připojil se k Janu Žižkovi a statečně bojoval po jeho boku. Když Žižka přitáhl ku Praze, a dobýval Vyšehrad, Oldřich z Řisut tam zahynul.

Paní Ludmila se už neuzdravila. Lítostí se jí přitížilo, trápila se a chřadla, a asi v téže době, kdy zemřel její manžel, vydechla i ona naposled....

Ubohá Alenka! Vyrůstala v Pálči, ale toužila spatřit svého otce. Když se dozvěděla od své staré chůvy, že otec bojuje v husitském vojsku utekla z Pálče a pustila se za ním. Vojsko sice dostihla, ale otce už nespatřila. Vyprávěli jí, jak padl pod Vyšehradem. Přidala se tedy k husitům a bojovala na vozových hradbách stejně jako jiné dívky husitské....

K večeru 30. května 1434 přihnal se do Řisut mladý, osmahlý, jezdec. Byl to statný, silný, ale bezvousý chlapi'k. Zastavil před kovárnou, kde zrovna kovář koval koně.

"Jsem dobře v Řisutech?" Ptal se mladík. "Ovšem, že jsi," povídá kovář Kilies, "kohopak hledáš?"

Mladík neodpověděl, ale ptal se, kdo je ted' posádkou na tvrzi. "Pan Jan Kornouzský z Kolovrat."

"Jeho dceru dobře znám," usmál se mladík. "Je ženou pana Roháče z Dubé. Ten byl mým hejtmanem ve vojsku Prokopa Holého."

"Copak už není?" divil se kovář. "Není, není," zavzdychal mladík. "Už nemáme ani Prokopa Holého, ani husitské vojsko, protože bylo dnes u Lipan poraženo na hlavu...."

"Snad nejdeš přímo z bitvy?" "Ach ano, přímo od Lipan jedu," znovu vzdychl mladík.

V tom okamžiku se objevil jezdec na krásném koni. "Kdopak to jede?" ptal se rychle mladý muž. "To je velitel zdejší posádky, pan Jan Kornouzský." "Musím s ním mluvit," řekl chlapi'k a pokročil do cesty. Směle chytil jedoucího koně za uzdu, až se tento vzepjal. Nadzvedl čapku.

"Pane, nesu vzkaz od pana Roháče z Dubé." "Máš štěstí," řekl rozzlobeně pan Kornouzský, "za tu drzost bys zasloužil!.. Copak mi vzkazuje pan Roháč?" "Že dnes bylo husitské vojsko zničeno u Lipan, on ale že se nevzdá." "Husité, že byli poraženi?" žasl pan Kornouzský.

Mladík ale rázně pokračoval : "To jsem měl vyřídit od pana Roháče. Ted' však budu mluvit za sebe. Žádám tě pane, abys ihned se svou posádkou opustil mou tvrz. Nepotřebuji tvou ochranu."

"Co si to dovoluješ, ty prohnaný uličníku," vzplanul pan Kornouzský. "Kdo jsi, že tě mám poslouchat." Vytáhl meč z pochvy, ale v tom okamžiku byl sražen z koně. Mladý jezdec se vyšvihl na jeho místo a uháněl ke tvrzi.

Tam čekali svého velitele. Brána byla otevřená a most spuštěn. Vjel tedy mladík plným tryskem do nádvoří. Strážci se seběhli celí zmatení. Kůň je pánův, ale sedí na něm cizí jezdec. Stalo se něco veliteli?

Jezdec se však na ně hned osopil: "Co tady lenoši, koukáte. Klid'te se z mého domu ! Hovíte si tady celou tu dobu, zatímco já, slabá dívka bojovala ve vojsku. Jsem Alena z Řisut, majitelka téhle tvrze."

A divý jezdec začal děsně řádit mezi posádkou. Mečem sekal na všechny strany a vydatně mu pomáhal i vyděšený kůň. Vzpínal se a dupal po lidech. Alena náhle postřehla, že tam nad rybníkem se několik lidí ozbrojuje. Pobídla koně ostruhami a chtěla rychle vjet mezi ně, ale tu se stalo něco neočekávaného. Kůň se vzepjal, přehoupl se přes nízkou zídku, a sletěl do rybníka. Rybník v těch místech byl hluboký a nad koněm i jezdcem se voda zavřela...

Pan Kornouzský se přesvědčil, že Alena měla pravdu. Došla další zpráva o nešťastné bitvě u Lipan.... A rychle se se svou posádkou z Řisut vytratil.

Když tvrz osiřela úplně, odvážili se vesničané v čele s kovářem Kiliesem rybník vypustit. Nalezli na dně pod těžkým koněm ležící Alenu z Řisut, poslední paní starého českého rodu.

Od té doby tvrz pustla, až zmizela z povrchu země

Na Alenu z Řisut přece jen zůstala památka. V Řisutském kostelíku za oltářem je náhrobek, velký mramorový kámen, na němž je vytesán Jindřich Sýpavý ze Studněvsi, který padl, když pomáhal vojsku Jiřího z Poděbrad roku 1448. A na spodní straně této desky je prý vytesána krásná dívčí postava s brněním přes prsa a mečem v ruce. Kolem je nápis: Alena z Řisut, hrdinná bojovnice vojsk Žižkových, narozena v den upálení Mistra Jana Husa, zemřela v den bitvy u Lipan.... Studnovesštlí si patrně přisvojili po čase hrobku a náhrobní kámen prostě obrátili.....zdroj

O babě Kuklici

Severozápadně od Slaného, při Bakovském potoku rozkládá se ves Neprobylice. Na návrší nad potokem stojí dvůr, nazývaný Hrádek, dávná tvrz pánů z Neprobylic.

Před dávnými léty na té tvrzi žil jeden rytíř. Byl to velmi hodný člověk. Oženil se a toužil jen po tom, aby měl nějakého potomka, kterému by svou tvrz v Neprobylicích a dvůr v Bysni odkázal. Léta však plynula a vytoužený dědic nepřicházel....

Najednou bylo vyhlášeno tažení proti Turkům. Po celých Čechách sbírali vojsko a tak došlo i na rytíře z Neprobylic. Nerad se loučil s manželkou a domovem, ale musil. Oblékl zbroj a s těžkým srdcem vyjel do světa. Za krátký čas po odchodu rytíře se narodilo rytířce pět klučíků, hezkých jako obrázek.

Matka s tím však nebyla vůbec spokojena. Přála si holčičku a ted' místo ní má mít pět kluků. Byla z toho velmi mrzutá a začala přemýšlet. "Pět dětí najednou, jakpak je budu vychovávat?" "A copak bychom jim dali? Kdyby tak byl jeden, pro toho máme dvůr a tvrz, ale co ostatní? Budou muset jít jinam do služby. To je zlé."

A hned se rozhodla. "Nikdo neví, že máme pět kluků, ani muž. Bude nejlépe, když se jich hned zbavím, než se to roznese po okolí. Žádné děti nemáme, je to pohodlnější."

Marně chlapečkové natahovali po ní ručičky a marně plakali. Zakryla si uši a poslala služebnou pro babu Kuklici.

Kuklice byla stará, zlá čarodějka, která kde mohla, každému udělala něco zlého. O svatojakubské noci lítala na koštěti.. Bydlila u lesa ve staré chýši a jejímu obydlí se každý raději z dálky vyhnul.

Kuklice přišla hned. "Dobře, že jdeš Kuklice," vítala jí rytířka. "Podívej, co mne potkalo. Mám hned pět kluků najednou. Jakpak bych je všechny najednou vychovávala. Kdyby to byl jen jeden, pro toho bychom měli dost, ale co ti ostatní, museli by jít někam sloužit. To je hrozné, copak jim dáme?"

Kuklice se usmívala, když viděla tak hezounké hoši'ky. "Ale víte co, paní, dáme jim hned nebe. Tam se budou mít nejlépe. Stanou se z nich andělé a kdyby vyrostli, byli by z nich možná čerti. Zítra večer si přijdu pro ně a odnesu je v nůši. Odnesu je do rybníka U lipek. Až vyjde měsíc a ve vodě se budou zrcadlit hvězdy, do každé z nich jednoho položím."

Matka s tím souhlasila. "Ano, tak to bude nejlepší." Oblékla je všechny do bílých košilek, políbila je na rozloučenou a s Kuklicí je nandaly do nůše.

Kuklice nůši ovázala plachetkou, do které obyčejně sbírala houby a koření. Dala si nůši na záda a opatrně vyšla z tvrze. V ruce měla hůl, o kterou se opírala. Šlo se jí ale špatně, nůše byla čím dál tím těžší a bába co chvíli posedávala na mezi.

Hošíci chvilku poplakávali, potom v nůši usnuli. Bába byla ráda a těšila se, jak bude jednoho po druhém v rybníce topit. '

Už byla od hráze jen čtvrt hodiny, když tu najednou z úvozu proti ní vyjelo několik jezdců. To rytíř z Neprobylic se vracel se svou družinou domů. Z války s Turky sešlo. Ve Vídni jim nabídli několik pytlů zlatáků a Turci přijali. Bylo po válce.

Jezdci měli radost, že se tak brzo vracejí domů a toužebně se rozhlíželi krajinou. A tu jde proti nim bába Kuklice. Honem se chtěla skrýt za strom, ale nepovedlo se jí to. Rytíř z Neprobylic ji spatřil a poznal.

"Kampak, Kuklice, tak večer?" ptal se jí. "Copak to neseš těžkého v té nůši, že se tak ohýbáš?"
"Nesu pejsky utopit," řekla Kuklice.
"Kolik?", ptal se se zájmem pán.
"Pět"
"Cože, pět štěňat neseš utopit?" divil se rytíř. "Ukaž, jaká jsou, vyberu si na památku dnešního dne jednoho pejska," vlídně jí povídá rytíř.

Kuklice ale nejevila ochotu sundat nůši ze zad. Pejskové jsou prý ještě slepí a opravdu nestojí za nic. V tu chvíli se ale z nůše ozval dětský pláč.

Všichni se zarazili a udiveně naslouchali. Pán rozkázal čeledínovi, aby bábě sundal nůši ze zad a podíval se, co tam vlastně má. Jaké bylo jejich překvapení, když v nůši objevili pět roztomilých kluků.

"Proč Ižeš, a kde jsi ty děti sebrala," rozkřikl se rozzlobený rytiř na Kuklici.

Ta se celá třásla strachy, nakonec prozradila, že jsou to jeho vlastní děti, a že jí paní rytířka poručila, aby je hned utopila v rybníce, než se to někdo doví.

Ohromený rytíř stál chvíli mlčky, pak rozkázal čeledínovi, aby vzal nůši s dětmi a odnesl ji hned do dvora v Bysni. Tam, aby se o klučíky postarali, než on přijede.Ostatním pak přikázal, aby o celé příhodě nikde nemluvili. Kuklici nařídil zavřít do sklepa.

Na neprobylické tvrzi se ulekli nenadálého příchodu pánova. Nejvíce rytířka. Manžel jí ani nepoděkoval za pozdrav a přivítání. Nepromluvil na ni ani slůvko, jakoby na tvrzi nebyla.

Poručil vystrojit veliké hody na oslavu míru a pokoje a na ně sezval všechny své známé z celého okolí.

Sešli se rytíři a zemané a vesele hodovali. Jenom hostitel byl vážný a smutný. Když poobědvali, zeptal se najednou rytíř svých hostů, co by podle jejich soudu zasloužila matka, která by dala utopit své hezké, zdravé děti.

Všichni se divili, jakými podivnými myšlenkami se to jejich hostitel obírá. Copak by vůbec na světě mohla být taková krkavčí matka?

"Takovou matku," povídá vladyka z Hřešic, "by měli uvrhnout do tmavého vězení a nechat ji tam zemřít hladem, když je bez citu k vlastním dětem." Všichni s ním souhlasili.

Tu jim teprve rytíř pověděl, co se přihodilo na jeho tvrzi a jak jen náhodou zabránil neštěstí. Že to byla jeho vlastní žena, která rozkázala Kuklici, aby jejích pět synků, krásných, zdravých hošíků utopila jako psy. On však je zachránil, miluje své děti a hrdě ponese jméno Pětipeský.

Rytířka, jak to slyšela, zbledla a omdlela. Museli ji odnést. Marně potom za ni všichni prosili, aby jí to rytiř odpustil a netrestal ji krutě. Zacpal si uši a nařídil, aby ji uvrhli do hlubokého vězení.

Kuklici rozkázal namočit nejprve v rybníce a potom upálit na hranici, aby se pekla pomalu.

Sám opustil neprobylickou tvrz navždy. Usadil se v Bysni a tam vychovával svých pět synů. Všichni se pak psali Pětipesští. zdroj

O důlních skřítcích

Zpívá se: "Kladno, to černé Kladno..."

Ale Kladno nebylo vždy černé. Skoro do poloviny minulého století to bylo tiché, klidné městečko, obklopené lesy. Teprve když bylo objeveno kamenné uhlí, nastal prudký rozvoj města. Výborné výhřevné uhlí způsobilo, že v krátké době deseti let vyrostly v blízkosti dolů vysoké pece, postupně byly vybudovány železárny a nakonec i velké ocelárny.

O tom, jak bylo objeveno uhlí, vypravují se různé pověsti. Jednou z nich je tato:

Jakási stará žena se vypravila s nůší na dříví do Borek. Klestí v Borkách však už bylo vysbírané, na zemi nezbyl ani klacíček. Stařena začala tedy ulamovat suché větve ze stromů. Nebyla to zrovna příjemná práce, dost s tím zápolila. Najednou si povšimla, že nedaleko ní stojí jakýsi malý mužíček a bedlivě pozoruje její počínání. "Copak ten tady dělá ?" pomyslila si. Usmála se na něho, ale sbalila svůj ranec a šla domů.

Druhý den se znovu vypravila na dříví a opět ji pozoroval podivný mužík, aniž by promluvil slova.

Třetí den stařenka přišla ke zvláštnímu místu, jehož si dříve vůbec nevšimla. Rostlo tam bujně krásné kapradí a tvořilo zvláštní kruh, jako by ho tam někdo úmyslně vysázel. Ve středu kruhu vyrostla mohutná masivní houba s velkým, prohnutým kloboukem. "To je zvláštní houba," divila se stařenka a zvědavě vkročila do kruhu. Tu se však objevil podivný mužík a promluvil na ni: "Té houby se nedotýkej, to je moje odpočívadlo!" A sedl si pohodlně na prohnutý klobouk. Potom pokračoval: "Už tě pozoruji po tři dny a divím se, kolik námahy ti dá sehnat několik větví. Vždyť takové dříví rychle hoří, mnoho tepla ti nedá."
"Ano, to máš pravdu, moc se při tom neohřejem, jen tak tak, že uvaříme jídlo."
"Jsem králem tohoto podsvětí a mohu ti pomoci. Právě tady pod zemí jsou vzácné zdroje tepla, které mohou být lidem velmi prospěšné. Zapamatuj si toto místo a pověz o něm ostatním!" Než se stařenka vzpamatovala, zmizel mužík i s houbou v zemi. Jenom kruh kapradí zůstal....

Žena přišla domů a vyprávěla příhodu svému muži. "Jak vypadal ten mužík?" vyzvídal manžel. "Musil být velmi starý, měl dlouhé bílé vousy, bílé vlasy a na nich červenou špičatou čepici." "To byl jistě permon, důlní skřítek.! Pojdme honem, než zapomeneš, na kterém místě jsi ho viděla. Vezmu si jen motyku a rýč."

Chvátali zpět s obavou, zda najdou ono místo. Ale kruh kapradí nezmizel. Byl tam dosud. Začali kopat a brzy narazili na bohatou vrstvu uhlí. Na tom místě pak vznikl důl Ronna.....

Jak se rozvětvovaly důlní chodby, přibývalo hloubky, fantazie horníků oživila si to nebezpečné podzemní království dobrými permoníky. Pohybují se volně v chodbách, mlčky s jasnou svítilnou v ruce a objevují se vždy, kdy hrozí nějaké nebezpečí.

Kladno se stalo lidským mraveništěm, kde tisíce pilných pracovníků nachází svou obživu. Jejich pozdravem je heslo Zdař Bůh" a symbolem zkřížená kladívka. zdroj

O ledeckém hastrmanu

Pantáta Jaroš se vypravil jednou na trh do Slaného. Chtěl si na trhu koupit podsvinče a tak si vzal na ně z domova pytel. Ve Slaném však selátka nikdo neprodával a pantáta se vracel s prázdným pytlem domů. Stmívalo se.

"Žena bude mít špatnou náladu, že jsem nepořídil. Měl jsem jí aspoň něco koupit do toho pytle," uvažoval cestou. Když došel k rybníku, spatřil najednou na kraji v bahně velikého kapra. Napadlo ho, že ženu příjemně překvapí, když přinese domů v pytli místo selete pěkného kapra.

Rychle po něm skočil, nacpal ho do pytle a pytel si hodil přes rameno. Vesele si to vykračoval po hrázi. Najednou se však ozvalo podivné volání: "Lůdy, lůdy!" Mezi rákosím se něco hýbalo. Vyděšený pantáta spatřil hlavu vodníka. Měl dlouhé zelené vlasy, vypoulené oči a širokou pusu. Drápal se na břeh a znovu volal: "Lůdy, lůdy!"

Tu se ozvalo z pytle lidským hlasem: "Lůdy je v pytli, oni ji chytli!"

Pantáta už nečekal. Odhodil pytel na zem a upaloval k domovu. Brzo ráno se šel podívat na hráz. Pytel ležel na místě, kde ho nechal, ale kapr byl pryč....zdroj

O původu kukačky

Stochovské hradiště bylo prý sídlem knížete Vratislava a Drahomíry, než byl Vratislav povolán na pražský stolec.

Na Stochově se jim narodil první syn Václav. Mohutný prastarý dub, jenž stojí dodnes, je prý pamětníkem dětství svatého Václava. Vyrostl, když jej chůva zalévala vodou po koupeli malého kněžice.

V té době, kdy žil svatý Václav, nebyla celá země ještě křestanská. Stále se ještě udržovaly pohanské zvyky a i v našem kraji bylo mnoho pohanů. Jejich posvátný háj byl na Žalém. Tam obětovali svým bohům.

Jednou přišel na Stochov posel se zprávou, že kníže Václav se vrací z německé řiše od císaře, hodlá se zastavit na rodném hradě a odpočinout si tu na několik dní. Posel s radostí vyprávěl, jak byli Čechové přátelsky přijati na císařském dvoře a jak Ota I. daroval Václavovi vzácnou relikvii, kůstku z ruky sv.Víta. Tyto ostatky mu mají pomoci vymýtit zbytky pohanství v zemi. Kníže hodlá v Praze na hradě postaví nový, skvělý chrám a zasvětit jej sv.Vítu.

Křestané poslouchali zprávu s radostí, ale pohané s obavami. Měli strach, aby nenastalo pronásledování jejich zvyků. Sešli se proto na Žalém a radili se, co podniknout proti úmyslu knížete. Došli k názoru, že bude nejlépe, když císařův dar zmizí a bude zničen. Domnívali se, že to Václav bude považovat za pokyn boží a zanechá svého úmyslu, stavět nový křesťanský chrám. Přemýšleli, kdo by tento čin mohl provést.

Přihlásila se sama nadšená pohanka, dcera správce stochovského hradu. Byla sice už pokřtěna, ale stejně jako její matka uctívala pohanské modly. Snadna se zmocní světcových ostatků - ale co s nimi?

Pohanský kněz jí dal vycvičeného jestřába. Nebude muset nikam prchat, aby na sebe neupoutala pozornost. Stačí, když kůstku světcovu přiváže jestřábovi kolem krku a pak ho pustí. Jestřáb se vrátí na Žalý a tam budou ostatky slavnostně zničeny před očima celého shromáždění.....

Sotva kníže Václav přijel a se všemi se přivítal, už pomýšlel na to, že nechá pod dubem pro všechny obyvatele sloužit mši. Snadno se podařilo dívce zmocnit se ruky sv.Víta. Rychle ji přivázala jestřábovi kolem krku a pustila ho na svobodu.

Viděla ho, jak se vznáší vysoko a oddychla si spokojeně, že dobře splnila svůj úkol.

Ale co se to děje? Jestřáb stále krouží nad stochovským hradem, nemá se k odletu na Žalý.

Dívka ho netrpělivě pozorovala a ani si nevšimla, že vedle ní stojí sám kníže. Velmi se ulekla, když na ni promluvil. "Co hledíš tak soustředěně na oblohu, to pozoruješ toho jestřába?" ptal se. Zatleskal rukama a v tu chvíli se jestřáb snesl dolů a poslušně mu sedl na rameno.

S podivením Václav sňal ostatky z jeho hrdla a řekl přísně děvčeti: "Ty ostatky jsou svaté a nemohou se jich zmocnit pekelné síly. Tys pohrdla křesťanstvím a nabídla ses nečistým silám. Jdi mi z očí, ať už tě tady nevidím."

Dívka se vydala na Žalý, aby tam pověděla, co se přihodilo.

Celé shromáždění bylo velmi zklamáno. Jestřáb přiletěl, ale s prázdnou. Všichni byli na ni rozzlobeni, že se jí nepodařilo vyplnit rozkaz, a nechtěli ani slyšet její vysvětlení. Rozzuřený žrec jí řekl: "Za to, žes nesplnila, co ti bylo přikázáno, změň se v ptáka a hledej tu ruku!"

V tu chvíli děvče zmizelo a na větvi se objevil zvláštní, dosud nevídaný pták. Lítal sem a tam po lese a žalostně ze sebe vyrážel: "Ru-ku, ru-ku."

Lidé slyší ku-ku a tak jej nazvali kukačkou. zdroj

O slánském znaku

Psal se rok 1336, když královské město Slaný dostalo od krále Jana Lucemburského svůj znak. Byl to opravdu vkusný a důstojný znak a Slánští byli na něj patřičně hrdi. Šikmo nakloněný štít zlaté barvy nesl stříbrného dvojocasého lva s korunkou na hlavě. Nad štítem byl kolčí helm s rouškou, posázenou zlatými hvězdami, a s mohutným orlím křídlem, zdobeným lipovými květy s lístky.

Za vlády Karla IV. si postavili Slánští na náměstí pěknou radnici a nad její vchod umístili svůj znak. Před radnicí na prostranném náměstí se odbývaly rušné trhy, na které přicházeli obchodníci i z jiných měst. V Ungeltu při výborném pivu ze slánského pivovaru často besedovali cizí s domácími.

"Máte pěkný znak," povídal jednou obchodník z Litoměřic, "ale my máme lepší. Také máme lva ve znaku jako vy, ale je ho vidět jen polovina, protože před ním máme hradby s cimbuřím a branou se zlatou mříží."

"My také máme hradby s branou a k tomu ještě dvě věže," povídali Rakovničtí, "a místo kolčího helmu máme helmici otevřenou." Tu se ozval jeden posměváček: "Oni Slaňáci jsou kobylkáři, vždyť kolčí helm (to je uzavřenou helmici) mají rytíři v boji, když sedí na kobyle.

To se měšťanů velmi dotklo. Docela se v Ungeltě tehdy proto poprali. Po čase ale začali všichni uvažovat, že jejich znak je prostý, příliš jednoduchý a že jsou v módě znaky složitější. Nejvíce je ale mrzel ten kobylkářský helm.

Zatím zemřel Otec vlasti a na jeho místo nastoupil mladý král Václav IV.. Václav byl náruživým lovcem a Smečenské lesy ho často přivábily. Se svou veselou družinou trávil celé dny na lovu a potom se uchýlil na noc do nejbližšího města. Když se mu podařil dobrý úlovek, býval v báječné náladě a ochotně plnil přání těch, kdož jej přišli o něco poprosit. Na tuto příležitost čekali i slánští. Dohodli se, že při první návštěvě požádají krále o doplnění znaku a hlavně o změnu helmice... Konečně se dočkali...

Byl krásný srpnový den, když přicválal královský posel a ohlásil, že druhý den odpoledne hodlá poctít svou návštěvou město Slaný král se svou početnou družinou.

To bylo najednou chvatu a chystání! Slánští se snažili, aby jejich město působilo na krále tím nejlepším dojmem. Honem se všude zametalo a uklízelo, domy se věnčily květinami a zdobily fábory.

Nejlépe byla vyzdobena radnice. Kolem vchodu postaveno dřevěné lešení, pokryté chvojím a v čele umístěn znak. Konšelé se sešli k důležité poradě: "Kdo bude krále vítat a přednese mu toužebné přání občanů ?"

Tehdejším primasem byl pan Vaněk Hotmar. Tak dohodnuto, že půjde se dvěma nejstaršími konšely králi vstříc před slánskou bránu, přivítá jej a ve vhodné chvíli ho poprosí o doplnění znaku.

Největší trápení však nastalo místnímu kantorovi, který honem s chlapci nacvičoval slavnostní uvítání. Chlapci byli velmi neukáznění. Jedním z největších uličníků byl synek pana Hotmara, Valentin. Často si na něj kantor stěžoval. Pan primas byl však přesvědčen, že má mimořádně nadaného a schopného syna a na stesky kantorovy vůbec nedal. Nyní se rozhodl, že musí krále upozornit, že jeho syn je nejlepším žákem školy.

Druhý den odpoledne primas s konšely přivítali krále před městskou branou. Král byl v dobré náladě, hned seskočil z koně a dal se s nimi do řeči. Královský průvod se potom ubíral na náměstí. Václav si se zájmem prohlížel město, tu a tam se zastavil a popovídal s občany. Pan Vaněk využil tedy příležitosti a pověděl mu, co mají všichni na srdci. Král ochotně přislíbil, že znak doplní. Když ale slyšel, jak otec vychvaluje svého syna, jen shovívavě pokyvoval hlavou.

Na náměstí už čekal kantor se shromážděnou mládeží. Tu se král zamračil. Již z dálky viděl, jak těžko udržuje kantor pořádek. Zvláště jeden z chlapců se choval tak nepěkně, že učitel jej postavil vedle sebe a držel za límec. Chlapci zazpívali králi na uvítanou, král jim poděkoval a pohovořil s učitelem.

"Což, milý kantore, jsi spokojen se svými žáky? Učí se dobře?"

"Ne, milostivý králi, nejsem spokojen. Jsou sice bystří, a mohli by se učit dobře, ale jsou tuze nezbední a neposlušní", stěžoval si kantor.

"Který pak z nich je nejhodnější?" ptal se Václav dále.

Kantor v té chvíli zčervenal. Vedle krále totiž stál pan Vaněk a dával mu očima znamení. Nemohl si přece primasa rozhněvat!

"Tento - zde." A protože držel Valentina za límec, honem ho postrčil před sebe.

"Jak se jmenuješ?" ptal se král dále a pohladil chlapce po hlavě.

"Valentin Hotmar".

"Cože, to je tedy tvůj synek, pane Hotmare!" Václav se s ironickým úsměvem obrátil na primasa.

V tu chvíli se Valentin vyškubl učiteli z ruky a než se nadáli, byl pryč. Nastaly všeobecné rozpaky. Král, jakoby to neviděl, pokračoval dále. Před radnicí byl přivítán po starém českém způsobu chlebem a solí.

Když pojídal chléb, vzpomněl si na prosbu pana Hotmara a rozhodl se, že odmění město za milé přivítání hned na místě. Pohlédl vzhůru, přemýšleje, čím by znak doplnil, ale ulekl se. Spatřil Valentina, který se vyzul ze střevíců a vylezl na lešení, ozdobené chvojím. Seděl na hořejším okraji štítu a snažil se utrhnout kolčí helm. Slyšel doma od otce, že bude vyměněn za otevřený. Všichni ustrnuli a o primasa se pokoušela závrať.

Král se však zasmál a obrátil se k městské radě:

"Slyšel jsem o vašem přání, aby byl váš znak vylepšen, a protože jsem se také rozhodl odměnit nejlepšího žáka, daruji vám Valentina do znaku. Písaři, sepiš hned o tom listinu a nakresli znak tak, jak jej právě vidíš, i s Valentinem, kterak se snaží vyzdvihnout helm ze štítu!"

Nikdo se neodvážil králi odporovat. A tak navždy zůstal Slánským "kobylkářský" helm, doplněný Valentinem.

O Smečenském draku

Za dávných dob sídlil na smečenském hradě bohatý hrabě Bořita. Ke svým poddaným však nebyl hodný. Každý se ho bál. Po celém okolí ho znali, jak je lakomý a krutý. Přišel-li ho požádat někdo o pomoc, poštval na něho psy.

Hrabě Bořita však měl jediného syna Jaroslava, hezkého a hodného chlapce.

Když byl Jaroslav malý, vypomáhala na hradě chudá vdova Vaňková, která měla malou chaloupku přímo u lesa v údolí.

Vaňková měla hezoučkou dcerušku Aničku, o něco mladší než Jaroslav. Brávala ji sebou do práce a protože děvčátko bylo velmi čistotné a slušné, dovolovala paní hraběnka, aby si její synek s ní hrál. Spolu skotačili a vymýšleli si různé dětské hry. Anička měla zvlášt pěkný hlásek a maminka ji naučila krásným lidovým písním. Znala jich mnoho a Jaroslav se je s chutí od ní učil také.

Když však děti povyrostly, přestalo se panu hraběti přátelství dětí li'bit. Zakázal Jaroslavovi, aby si s Aničkou dál hrál. Vdova byla z práce propuštěna a našla si zaměstnání v lese. Panstvo začalo jezdit po okolních hradech a Jaroslavovi našli jinou společnost. Zdálo se, že na Aničku docela zapomněl.

Léta ubíhala, Jaroslav vyrostl v pěkného mládence, a jeho rodiče začali pomýšlet na to, jak by ho oženili s některou urozenou, bohatou šlechtičnou. Jaroslav se ale pro žádnou nemohl rozhodnout. Rád se bavil, rád tančil na plesech a jezdil na koni, ale vybrat si nevěstu nemohl. Žádná z dívek mu nebyla tak milá, aby ji chtěl za ženu.

Jednou zrána si vyjel na koni. Projížděl lesem a tu spatřil na pasece zalité sluncem, pěkně urostlou dívku v bílé halence a modré sukni. Krásné dlouhé copy ji částečně přikrývali červený veselý šáteček. Držela v ruce srp. Vedle ní stála nůše plná trávy. Sehnula se pro brousek a jak brousila srp, zpívala si písničku: "Žádnej neví jako já, jak se seče otavička, žádnej neví jako já, jak se seče otava...."

Jaroslav překvapen dojel až k ní, a poznal v ní Aničku, svou malou přítelkyni. Třebaže chudě oblečená, byla krásnější než všechny urozené dívky, které znal. Jaký krásný hlas měla! S chutí se přidal a jejich hlasy zněly vesele mýtinou. Vzpomínali spolu na chvilky, kdy si vymýšleli dětské hry.

Od té doby Jaroslav často zabloudil do lesa... Do Aničky se zamiloval.

Anička také byla překvapena, v jakého hezkého, statného jinocha Jaroslav vyrostl a těšila se na každý den, kdy ho zase uvidí. Ale když jí Jaroslav řekl, že se rozhodl vzít si jí za ženu, nechtěla o tom slyšet. Bála se pyšného pana Bořity. Ten jistě nedovolí, aby si Jaroslav vzal za ženu chudé děvče z chaloupky.

Dobře předvídala. Když se lakomý Bořita dověděl, co Jaroslav zamýšlí, velmi se rozzlobil. "To tě nesmí ani napadnout, aby sis jí vzal," soptil, "vždyť je to žebrota." Rozhněván si došel do chaloupky a zle vyhuboval vdově, co si to troufá její dcera.

"Řekni jí, že se může stát smečenskou paní jen tenkrát, když přinese věnem zlatou korunku."

Když se Anička vrátila z lesa, vylekaná matka jí pověděla, co jí vzkazuje smečenský pán. Děvče se hořce rozplakalo. "Kdeže bych já ubohá vzala zlatou korunku, vždyť sotva vyděláme na živobytí."

V tom okamžiku se otevřely dveře, a do světnice vstoupila stará babička kořenářka. Chodila po celém kraji a sbírala léčivé byliny. Už po několik let přicházela k nim do chaloupky a prosila o nocleh. Vdova Vaňková byla dobrosrdečná a ochotně ji nechávala v chaloupce přespat. Anička se vždy na ni těšila a ráda poslouchala, když stařenka vyprávěla o tom, co ve světě viděla a slyšela.

Copak tak naříkáš, Aničko?" Ptala se babička s účastí. "

"Bolí tě něco?" "Ach moje milá babičko, na tuhle bolest není žádný lék," vzdychla Anička. "Máme se rádi s Jaroslavem ze zámku, ale jeho otec nikdy nedovolí, abychom se vzali. Právě dnes tu byl, a řekl, že se mohu stát smečenskou paní jen tehdy, když budu mít zlatou korunku."

Babička se zamyslela a potom řekla: "Věděla bych o jedné zlaté korunce, jaká se hned tak nevidí. Je posázená drahokamy, ale nosí ji na hlavě veliký drak. Máš-li Jaroslava opravdu tak ráda, můžeš jí získat, poradím ti jak."

"Ach, babičko, Jaroslava mám ráda víc než sebe. Porad'te mi, prosím vás, co mám dělat, odvážím se všeho."

"Dobře," řekla babička kořenářka, "pomohu ti Aničko, žes taková hodná. Dobře poslouchej !

Jednou jsem bloudila ve smečenských lesích a hledala léčivé bylinky. Zašla jsem hluboko, hluboko do lesů, až jsem se octla ve zvláštním údolí. Bylo porostlé jemnou travou a na konci uzavřené holou skalou. Před tou skalou byla volná plošina a na ní ležel obrovský drak. Za ním se otvírala veliká jeskyně - to bylo jeho obydlí. Drak se vyhříval na slunci a usnul. Po jeho stranách leželi v klubko svinutí dva obrovští hadi. Také spali. Před drakem, na velikém, plochém kameni ležela nádherná zlatá korunka. Celá se třpytila ve slunci až oči přecházely. Stála jsem jako zkamenělá, bála jsem se pohnout a vydechnout. Dobře jsem si všechno prohlédla.

Drak se po chvíli probudil, protáhl se, až se všechno kolem zachvělo, a zalezl do jeskyně si odpočinout. Hadi hlídali korunku. Nebýt toho, že jsem při sobě měla ochranné byliny, asi bych se tam odsud živa nedostala. Hadů se kolem mne hemžilo mnoho, ale takhle jsem se pomalu bez úhony vyplížila ven."

Anička se dlouho nerozmýšlela. Sbalila si uzlíček s jídlem a přichystala se na cestu. Babička jí dala bílý průhledný šáteček, navoněný zvláštní vůní, a řekla jí: "Až přijdeš k dračí sluji, skryj se za stromy a čekej, až drak odletí do světa. I jeho sluhové odejdou. Ty honem skoč a rozprostři šáteček na kámen, kam sluhové odkládají zlatou korunku. Dám ti ještě kytici těchto bylinek, mají omamnou moc. Budeš-li je mít u sebe, žádný drak ani had ti neublíží. Schovej se potom a čekej, až drak přiletí. Sluhové uvidí bílý šátek a položí naň zlatou korunku.

Až usnou, rychle se připlížíš ke kameni, korunku zabalíš do šátku a na její místo položíš kytici bylinek. Rychle budeš utíkat pryč, co ti nohy budou stačit. Až drak a jeho sluhové procitnou z omámení, budeš už daleko. Utíkej rovnou do zámku!

Kdyby se však přece je stalo, že by tě drak doháněl, nic se neboj. Máš ještě jeden prostředek jak ho zadržet, totiž svůj zpěv. Ani nevíš, jaký vzácný dar máš ve svém hrdélku. I lesní zvěř tě ráda poslouchá, i hadi. Ti obzvlášť mají rádi zpěv, zastav se a zazpívej."

Anička babičce poděkovala, rozloučila se s maminkou a vydala se na cestu. Jakmile vkročila do lesa, přidal se k ní krásný motýl.

Měl skoro černá, sametová křídla s bílou páskou na okraji. Letěl vždy před ní, zase se k ní vracel a sedal ji na rameno, jako by jí chtěl cestu ukazovat. Anička byla ráda, že má takového průvodce. Šla vesele a cesta jí rychle ubíhala.

Brzy prošla známými pasekami, i tmavými lesy, prošla několika údolími, až se octla opravdu v dračím království. Poznala hned, že je u cíle, podle jemných travin a podle množství malých hádků. Plížila se až k dračí sluji. Drak doma nebyl.

Rychle se rozhodla. Vytáhla bílý šáteček, prostřela ho na kámen a honem se ukryla.

Najednou to lesem zaburácelo, vichr ohýbal stromy a obrovský drak se snesl k zemi. Anička, schovaná za kameny, se třásla strachy. Nejraději by byla hned utekla, ale vzpomínka na Jaroslava jí dodávala odvahy.

Objevili se i dva strážci a hbitě sundali drakovi korunku z hlavy. Položili jí na bílý šátek. Byla nádherná, z ryzího zlata, vykládaná drahokamy. V Aničce se až dech zatajil. Vzpomněla si v té chvíli na lakomého pana Bořitu. Sama by tu krásnou korunku nechtěla, nebyla chtivá zlata a bohatství, ale přinést jí panu Bořitovi musí....

Čekala až drak zalezl do jeskyně a oba strážci, hadi, usnuli. Hbitě skočila ke kameni, popadla korunku do šátečku, položila na to místo babiččiny bylinky a utíkala pryč.

Utíkala. co jí nohy stačily. Když už byla blízko zámku, strhla se vichřice. To rozzuřený drak letěl za ní. Vběhla na zámecký dvůr a už drak kroužil nad zámkem. Vedle Aničky se objevila babička kořenářka. Drak náhle s rozpjatými křídly padl mrtev na dvůr.

"Tak vidíš, Aničko, vyplnilo se, co jsem ti slíbila. Jen zůstaň vždycky tak upřímná a nedej se nikdy ovládat lakotou."

Než jí mohla Anička poděkovat, babička zmizela a už se nikdy neobjevila....

Když pan Bořita viděl zlatou korunku posázenou drahými kameny, dovolil, aby si Jaroslav vzal Aničku za ženu.

Z celého kraje přicházeli lidé se podívat na obrovského draka s otevřenou tlamou a s ostrými zuby jako jehly. Jaroslav s Aničkou byli spolu šťastni. Zlatou korunku vyměnili v Praze za peníze a za ně vystavěli nynější zámek. Draka s korunkou nechali vytesat z kamene a dosud zdobí hradní věž. zdroj

O Dubové chaloupce

Uprostřed zelených luk, v údolí mezi Srbčí a Hřešicemi leží Dubový rybník. Říká se mu tak proto, že jeho širokou hráz lemovaly kdysi mohutné staré duby. Při samém jeho okraji vede cesta k hájovně, nazývané Dubová chaloupka. Hájovna je nyní pěkná zděná budova, ale před lety stávala zde skutečně malá chaloupka, vystavěná z dubových trámů. A k té dřevěné chaloupce váže se naše pověst.

Po dlouholeté válce šířily se naší zemí hlad, bída a nemoci. V malé dubové chaloupce žil tehdy chudý košíkář se ženou a sedmi malými dětmi. Z vrbového proutí pletli se ženou košíky, vázali košťata a prodávali je po okolí. Lidé však sami měli málo jídla a peněz, a tak se stávalo, že košíkář marně chodil celý den od stavení ke stavení a nemohl nic prodat. Vracíval se domů smutně a bez výdělku. Udřená jeho žena sháněla jídlo dětem a sama se odbývala. Rozstonala se a umřela.

Košíkář zůstal s malými dětmi sám. Marně přemýšlel, jak si pomoci. Děti plakaly hladem, prosily o kousek chleba, ale otec neměl nic, co by jim dal k jídlu. Zmocnilo se ho zoufalství. Už se nemohl na takovou bídu dívat a rozhodl se, že udělá konec svému životu. Rozběhl se do lesa, vyhlédl si pěknou statnou břízu a na větev připevnil provaz.

Když však chtěl hlavu vsunout do smyčky, zavanul náhle větřík březovým listím a kde se vzal, tu se vzal, stál před ním bělovlasý, bělovousý stařeček.

"Co to děláš, košíkáři ? Takovou hloupost chceš provést! Sobě bys pomohl, ale co chudinky děti? Co by si počaly bez tebe?" Košíkář se rozplakal a vyprávěl stařečkovi, v jakém zoufalém postavení je. Že jeho děti stejně musí umřít hlady, protože nemají docela už co jíst.

Stařeček poslouchal, pokyvoval hlavou a potom povídá: "Nic se netrap, já ti pomohu. Mám tady sebou pěkné dudy. Jakmile na ně zadudáš, budeš mít jídla dost. Nikomu však se nezmiňuj, odkud je máš!" A za keřem opravdu měl schované dudy. Košíkář si je vzal a chtěl za ně stařečkovi pěkně poděkovat, ale stařeček zmizel.... Vzal tedy dudy do podpaží a pustil se k domovu. Děti nedočkavě mu běžely naproti. "Tatínku, nesete nám něco jíst, máme veliký hlad !"

"Jídlo vám, děti, nenesu, ale něco jiného. Podívejte se jaké krásné dudy." "Co ale budeme jíst, máme hrozný hlad," zklamaně povídaly děti. "No, však se také najíte, jen co na ně zahraju."

Vešly do chaloupky, otec zakryl okno a zamkl dveře, děti usadil ke stolu a pak začal hrát na dudy. Sotva se ozvaly první tóny, vyběhl z dud malý klučina, který ve chviličce nanosil plný stůl nejlepších jídel a pití. S posledním zapísknutím zmizel chlapec v dudách.

Děti se daly s velkou chutí do jídla a šťastný otec také. Všichni byli spokojeni... Košíkář opatrně pověsil dudy na hřebík, a vděčně vzpomínal na laskavého stařečka. .

V Dubové chaloupce nastaly pak blažené časy. Bylo po bídě. Děti byly zdravé a veselé, otec také. Dudy obstaraly všechno, co bylo k živobytí potřeba. A tak tatík přestal chodit i na proutí.

Vesničanům však to bylo divné. Copak, že už košíkář nechodí po vesnicích prodávat? Odkud bere peníze na jídlo? Vyptávali se ho, kde se s ním jen setkali, on však odpovídal žertem a nikdy nic neprozradil. Potom si však jedna zvědavá panímáma počkala na nejstaršího chlapce. "Copak váš táta už nechodí na proutí? A z čehopak jste živi?"

"Náš tatínek nemusí nikam chodit. My máme dudy a z těch vybíhá kluk a ten nám nosí moc dobrá jídla," hrdě povídá chlapec. Panímáma však nemlčela a pověst o zázračných dudách kolovala po celém Podlesí. Donesla se až k sluchu rytíře, který sídlil ve tvrzi nad Pozdní. Rytíř byl panovačný a velký lakomec.

Usmyslil si, že ty dudy musí mít. Poslal do Dubové chaloupky své sluhy a nařídil jim, aby od košíkáře dudy odkoupili a nebude-li chtít, aby mu je prostě vzali.

Košíkář nechtěl o prodeji dud ani slyšet. Tak se sluhové moc nerozmýšleli, dudy mu sebrali a vysázeli na stůl tři sta zlatých dukátů. Koši'kář pro dudy naříkal, ale pak si řekl: "Však mám peníze a za ně si nakoupím, čeho bude třeba."

Po válce ale byla velká drahota a dukáty se košíkáři brzy rozkutálely. Zase zavládla v chaloupce bída a děti zoufale čekávaly na otce, jestli jim někde sežene aspoň kousek chleba.

Znovu se nešťastný otec rozhodl udělat konec svému trápení a šel se oběsit do lesa. Došel na totéž místo, kde byl prvně. Upevnil provaz na břízu a chtěl strčit hlavu do smyčky. V tu chvíli zavanul větřík listovím a kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním zase ten milý bělovlasý stařeček. Rozzloben zavolal na košíkáře: "Košíkáři, co to děláš ! Že ti není hanba, vždyt jsem ti dal dudy, abys mohl děti uživit a nedřel bídu."

Zoufalý otec, celý se třesa, pověděl dědouškovi o svém neštěstí. Vypravoval, jak mu pozdeňský pán odňal dudy a jak znovu upadl do bídy. Starouškovi se zželelo ubohého tati'ka a znovu přinesl dudy, navlas podobné těm prvním, a podal mu je se slovy: "Vezmi si je, ale tentokrát bud chytřejší!"

Košíkář rozradostněn popadl dudy a vesele pospíchal k domovu. Děti mu běžely naproti, skákaly kolem něho a táhly ho nedočkavě do chalupy. Sotva tatík dopadl na lavici, začal hrát.

Ale čekalo je velké zklamání. Z dud vyběhl zase chlapec, ale místo aby začal nosit jídlo na stůl, měl v ruce důtky a hned se pustil do košíkáře. Vyplatil mu náležitě a pak napráskal všem dětem. To bylo nářku ! Zklamaný košíkář zlostí mrštil dudami o zem, ale pak si vzpomněl na stařečkova slova: "Tentokrát bud' chytřejší!" Vzal dudy a opatrně je pověsil na zed' jako ty první. Hned se vydal do Pozdně, aby vyzvěděl, co se děje na tvrzi. Štěstí mu přálo. Cestou potkal sluhu, který mu vyprávěl, že rytíř chystá velký hon, na který pozval mnoho vznešených hostí. Stěžoval si, co ted' mají na tvrzi práce. Všechno musí se jen lesknout, celé dny se uklízí a rytíř je prohání nejen od rána do večera, ale i v noci....

Konečně nastal den honu. Sjeli se hosté ze všech stran a rytíř s nimi, v slavnostní zbroji, vyjel na lov. Unavení sluhové byli rádi, že si mohou na chvíli odpočinout. Sotva se za loveckou družinou zavřela brána, každý ze služebníků si našel vhodné místo k odpočinku. V malé chvíli všichni tvrdě usnuli. Usnul i vrátný, který zapomněl zavřít bránu na petlici.

Na to čekal košíkář. Vplížil se rychle se svými dudami do tvrze, našel komnatu, kde na pozlaceném hřebíku visely první dudy a vyměnil je za druhé. Opatrně po špičkách se vyplížil z hradu, aniž někdo něco zpozoroval. Potom pospíchal domů, aby nakrmil děti. Když se však najedly a posilnily, nemeškal, sbalil jim věci do uzlíku, sebral dudy a honem opustil Dubovou chaloupku. Zabednil okenice, chaloupku zamkl a vydal se do lesů hledat si jiné obydlí.

Zatím rozjařený rytíř s panstvem se vracel domů. Všichni byli hladoví a těšili se na výbornou hostinu. Zásedli ke krásně prostřeným stolům a čekali jen na hostitele, který jim slíbil, že jim předvede něco zázračného. Však již přicházel a nesl v ruce docela obyčejné dudy. Postavil se ke stolu a začal hrát. V tu chvíli vyskočil z dud chlapec a než se rytíř nadál, začal ho vyplácet důtkami. A po rytíři vzal panstvo jednoho pěkně po druhém.....

Nastal nevýslovný zmatek. Rozhořčení hosté utíkali z hodovní síně a v rychlosti bez rozloučení odjížděli. Rozhněvaný rytíř mrštil dudami vztekle o zem a zlostí je rozdupal.

Pak si vzpomněl na košíkáře a hned poslal své lidi, aby ho svázali a k němu přivedli. Chaloupka však byla zavřená. Čekali tedy, až košíkář přijde. Ale ten nešel. Vypáčili nakonec dveře a zjistili, že chaloupka je prázdná.... Po košíkáři a jeho dětech ani stopy..... zdroj

O odvážné dívce

Po bitvě na Bílé hoře nastaly v Čechách zlé časy. Plných třicet let zuřila válka. Nepřátelská vojska hubila zemi. Švédové přitáhli až ku Praze. Cestou vyjídali a drancovali obce. Nakonec obec zapálili, aby jim plameny ukazovaly cestu. Lidé se před nimi ukrývali v lesích.

Jednou nastal v Hřešicích velký poplach. Přiběhl udýchaný a vyděšený posel z Pozdně, že Švédové právě napadli Pozdeň. Táhnou od Slaného k Lounům a chystají se pokračovat dál přes Hřešice. "Zachraňte se včas, než vás pobijí jako se to stalo u nás," radil posel. Vesničané se rychle seběhli na poradu do statku Pokorných. Starý sedlák Pokorný požíval v obci všeobecné vážnosti. Po dlouhá léta se s ním chodili všichni radit, co a jak podniknout. Ted' však ležel nemocný.

"Vystěhovat se do lesů? Odejděte sami, já už to tu musím nějak přečkat," řekl smutným hlasem. "Možná, že by bylo vhodnější, než utíkat do lesů, vyjít vojsku vstříc a přemluvit velitele, aby naši obec ušetřil," uvažoval starý sedlák dále.

"To je pravda, mohli by se naší obci vyhnout a jet kratší cestou přes lesy, ale kdo se odváží jít k nepřátelům? Tady jde o život. Jakmile se přiblížíme, lapí nás a zabijí. A naše obět bude marná," uvažoval mladý hospodář.

"Kdo z vás by byl ochoten jít vyjednávat se Švédy?" ptal se starý Pokorný. Muži mlčeli. Nikdo neměl v sobě tolik odvahy, nasadit svůj život za ostatní. Rozpačitě klopili hlavy. Do ticha se najednou ozval klidný, jasný dívčí hlas:

"Já se, dědečku, nebojím a pokusím se přemluvit velitele, aby naší vísku nechal na pokoji."

Překvapeně se ohlédli. Ani si nevšimli, že v koutě stojí sedlákova vnučka Bělička. Bylo to děvče nad obyčej sličné a při tom skromné. Jako malé děvčátko ráda poslouchala svého děda, když vyprávěl o statečných rytířích, jak dovedli chránit svou vlast. Jako větší dívka prolezla kdekterý kout a na koni projela celý širý kraj. Milovala jej z celého srdce a přála si, také jednou pomáhat proti nepřátelům jako ti stateční rytíři.

V kraji platila za nejkrásnější děvče. Dlouhé tmavé vlasy jí padaly až k patám. Nosila je stočené, spletené v copy a ovinuté kolem hlavy jako korunu.

"Cože, ty bys chtěla za nás jít prosit?" Udiveně a zahanbeně promluvili muži. "Proč ne, za pokus to stojí," řekla klidně Bělička. "Ublíží ti, nechod'! Prchněme raději do lesů," ozývaly se hlasy.

I starý sedlák natáhl své ruce k vnučce. "Dobře ti rozumím, Běličko, ale to není práce pro tebe, děvče, k tomu se lépe hodí muži." "Ba ne, mýlíte se, muže by zabili, ale mne snad vyslechnou. Pokusím se o to," řekla statečná dívka.

Marně jí to vymlouvali a prosili, aby nechodila. Oblékla se co nejpěkněji do svátečního kroje a klidně vyšla ze statku.

"Kéž bys dobře pořídila," volali za ní. Usmála se vesele, zamávala vyšívaným šátečkem a pružně vykročila po silnici k Pozdni.

V čele švédského oddílu klusal na koni mladý velitel v sametovém kabátci a v širáku s vlajícím perem. Byl to statný chlapík, proslulý svou odvahou. Najednou se na silnici cosi zapestřilo. Proti jezdcům si kliďně vykračovalo vesnické děvče v kroji. Jak vojáci přijížděli blíže, viděli, že je to velmi hezké děvče a nebojácné. Nijak se neskrývala, klidně přicházela jezdcům vstříc. Mladý velitel u ní zarazil svého koně. Prohlížel si ji s nelíčeným obdivem. Pestrý kroj jí velice slušel. "Čípak jsi děvče, že si tak bezstarostně vykračuješ silnicí? Copak se nebojíš vojáků ?"

Bělička se na měho usmála svým krásným úsměvem. "Vojáků se nebojím a jdu k vám, veliteli."
"Cože, ty jdeš ke mně, copak si přeješ ?" udiveně se ptal velitel. "Jdu vás poprosit, abyste ušetřil naši ves, všichni se obávají , že vaši lidé budou ve vsi drancovat a pálit."

"No, když tak rozkošná dívka prosí, musíme jí vyhovět," řekl galantně velitel a rozkázal oddílu, aby zarazili v polích a odpočinuli si.

"Děkuji vám z celého srdce, pane, všichni budeme na vás s vděčností vzpomínat," řeklá radostně Bělička a chtěla odejít.

"Docela zadarmo to ale nebude," řekl rozjařený velitel a prohlížel si ji s čím dál větším zalíbením. "Ušetřím tvoji rodnou obec, když ty, krásné děvče, pojedeš se mnou a zůstaneš u mne."

Bělička na okamžik zbledla, srdce se jí sevřelo, ale potom souhlasila. "Dobře, pojedu tedy s vámi, dáte li mi dobrého koně. Ráda jezdím na koni."

Velitel rozradostněn poručil, aby jí přivedli krásného bělouše. Bělička se na něho vyšvihla a všichni na ní mohli oči nechat, jak jí to slušelo. Ptala se, kam hodlají jet.

"Znáš dobře cestu přes lesy směrem k Lounům ?" "Jistěže znám, povedu vás," řekl a Bělička vyjela v čele průvodu. Šeřilo se a mlha padala na kraj. "Převedu vás přes lesy, za chvíli bude svítit měsíc. K ránu budeme v Lounech."

Nejela však přímou cestou. Protože dobře znala každou cestičku, nepozorovaně odvedla oddíl do Nedob k velké propasti. Když dojeli až ke srázu, Bělička pobídla svého koně ke skoku. Kůň se vzepjal a propast přeskočil. Velitel, který jel za dívkou v slepé důvěře, nepochopil včas, že je tam propast a zřítil se i s koněm dolů. Zůstal na dně ležet mrtvý. Totéž se stalo i části oddílu. Ostatní se v úleku rozprchli po lesích a trvalo dlouho, než nalezli pravou cestu a octli se v Lounech. Vybrali ze svého středu jiného velitele a odtáhli dál...

Do Hřešic se vrátila Bělička na krásném bělouši. Všichni statečnou dívku radostně vítali a objímali a děkovali jí, že zachránila obec před nepřáteli. Ušlechtilý kůň jí zůstal na památku a stal se jejím miláčkem.... zdroj

Přelícký zvon

Pod Slánskou horou žil kdysi starý poustevník Petr. Ten byl široko daleko znám tím, že dovedl lít zvony. O jeho zvonařském umění se dozvěděl také smečenský pán. Dal si poustevníka zavolat na zámek.

"Ty prý dovedeš dobře lít zvony?"

"Ano, dovedu, ale musím mít k tomu materiál," povídá Petr.

"Potřebuji cín a měd', abych mohl ulít zvon, který by pěkně zněl."

"Hm, cín a měd'," uvažoval pan hrabě. "Něco cínu a mědi máme z řisutského hradu, a další získáme z rakví, uložených v naší hrobce."

"Z rakví uložených v hrobce?" zděsil se poustevník. "To, vznešený pane, nedělejte, to by zvon nepřinášel štěstí " , domlouval zvonař hraběti.

"Ale co, to jsou zbytečné řeči, mrtví cín nepotřebují," řekl pán a rozkázal, aby sluhové otevřeli zámeckou hrobku a vynesli cínové rakve. Poručil kosti svých předků sesypat do jedné dřevěné rakve a cínové rakve odevzdal Petrovi.

Tak se Petr dal do práce. Vykopal velikou jámu a v ní tavil cín s mědí. Tu byl překvapen návštěvou paní hraběnky se synkem. Chtěla svému chlapci ukázat, jak se lijí zvony. Petr ochotně vysvětloval postup své práce, ale prosil, aby se nepřibližovali k jámě, že rozpuštěné kovy právě vřou. Odstoupili tedy stranou a mistr zvonař jim ukazoval druhou jámu, kterou pevně vyzdil a na dno dal, železnou desku. Potom vytvořil vnitřek zvonu - říká se tomu jádro. Povrch jádra se pokryje jemným popelem rozředěným pivem. Když povlak vyschne, položí se na to silná vrstva hlíny, která má už tloušt'ku a podobu zvonu.

Té vrstvě se říká model. Ten se musí pečlivě potírat pivem, svařeným s práškem pálené hlíny a telecími chlupy. Když nátěr vyschne, opatrně se naň klade silná vrstva hlíny, které se říká plášť. Ten se obloží žhavým uhlím a když dokonale ztvrdne a vyschne, zdvihne se do výšky. Model se odstraní a plášť se znovu spustí dolů. Mezi jádrem a pláštěm vznikne dutina, do níž se potom nalije zvonovina.

Hraběnka, zaujata Petrovým výkladem, pustila chlapcovu ruku a ten, pln zvědavosti, zapomněl na varování zvonařovo, a než se nadáli, rozběhl se k jámě, v níž se tavila zvonovina. Nahnul se nad jámu, a omámen stoupajícími výpary, spadl do ní.

Vytáhli ho, ale mrtvého.... Zoufalství rodičů bylo veliké.... Petr pak zvon dokončil a byl umístěn v dřevěné zvonici v Přelíci. Ale zazněl jen jednou. Smečenský hrabě nesnesl jeho hlas. Připomínal mu bolestnou ztrátu synka. Zakázal, aby naň zvonili, a tak zůstal němý. zdroj

Rytíř Doupovec

Na tvrzi v Blahotocích žil několik let štastně a spokojeně rytíř Doupovec se svou hezkou, milou ženou a dvěma malými dětmi. Manželé se opravdu milovali, ctili jeden druhého a jejich děti vyrůstaly v laskavém prostředí. Takový klidný a pěkný život však vyvolával závist u ostatních, méně šťastných.

Jednoho dne si rytíř Doupovec vyjel na koni na tomášský trh do Slaného. Dojel na náměstí, kde již bylo plno stánků a kolem nich mnoho lidí. Doupovec se zastavil před hostincem a koně uvázal k patníku. Šel potom od jednoho stánku k druhému, prohlížel si vystavené zboží, nakupoval různé věci pro domácnost a sladké překvapení pro děti. Spokojen se vrátil s nákupem ke svému koni. Už se chtěl vyšvihnout do sedla, když si povšiml, že z podsedla vykukuje jakýsi papír. Vytáhl jej a překvapen četl:

"Máš oči a nevidíš, máš uši a neslyšíš. Takoví lidé jako ty jsou vždy hodni politování. Tvá žena tě podvádí. Ty si myslíš, že děti jsou tvé, ale pravda to není...."

Rytíř zbledl jako stěna. Rychle se rozhlédl kolem, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Kdo mu to jen mohl podstrčit? Kdo to jen mohl být, že se opovážil takhle urážet jeho a jeho rodinu? Doupovec papír nezahodil, schoval jej a rozjel se k domovu.

Byl již toužebně očekáván. Děti mu vyběhly vstříc a nedočkavě vyzvídaly, co jim tatínek dobrého přivezl z trhu. Žena ho vítala s úsměvem. Netušila, chuděra, že právě v té chvíli je štěstí opustilo.

Rytiř pomalu slezl z koně, políbil ji na čelo a zkoumavě se jí zahleděl do očí. Rozdal dětem dárky, ale o svitku papíru neřekl ani slovo. Zastyděl se za své podezření. Žena však na něm pozorovala, že je nějaký zaražený a vyptávala se, jestli se mu nepřihodilo něco nemilého. Muž ale o neštastném nálezu neřekl nic. Když pak zůstal sám, vytáhl papír z kapsy a znovu a znovu si jej předčítal. Zmocnila se ho nedůvěra k ženě, kterou marně zaháněl. Stále ji tajně pozoroval, hlídal každý její pohyb, každé její slůvko. Kolikrát jí chtěl povědět o svém trápení, ale když jí pohlédl do očí, ztratil odvahu. Trn nedůvěry však v něm narůstal a tlačil stále víc. Ta tam byla jeho spokojenost a veselost.

Začal se povahově měnit. Byl zamlklý, zasmušilý, vyhýbal se společnosti, stranil se ženy i dětí. Pojednou se rozhodl. Nemohl už snést napětí, ve kterém žil. Musí odejít někam hodně daleko, aby se zbavil těch nedobrých myšlenek.

Ve Slaném si objednal tajně novou rytířskou výstroj. Nechal si vyčistit sváteční krunýř, k přilbici si připevnil nový chochol a nechal si ušít dlouhý, teplý plášť.

Byla to doba, kdy Turci se tlačili na Vídeň a rytířstvo se chystalo do boje....

Jednou večer seděl Doupovec dlouho u postýlky svých dětí, mazlil se s nimi, a nějak se mu ani nechtělo spát. Druhého dne však rytíře na tvrzi nebylo. Zmizel. Paní ho čekala celý den, probděla celou noc, ale muž se neobjevil. Nechala ho hledat, ale po něm ani stopy. V jeho jizbě objevila potom jakýsi lístek. Byl to ten, který Doupovci někdo podstrčil pod sedlo. Rukou rytiře bylo na něm připsáňo: Nevěřím tomu, ale nemám tady pokoje. Odcházím do boje proti Turkům, vzpomeň si někdy na mne, moje drahá ženo.

Nešfastná rytířka si mohla oči vyplakat. Teprve ted' pochopila mužovo strádání. Kdo jen se dopustil na nich takové zrady ?

Marně probírala řadu svých známých, nemohla přijít na to, kdo z nich by jednal tak podle.

Po krátkém čase se přihlásila na tvrzi nečekaná návštěva. Ohlásil se zlonický pán. Kdysi se ucházel o rytířčinu ruku, ale byl odmítnut.

Ted' přicházel, dosud svobodný, vystrojený podle nejnovější módy v drahých šatech z francouzského sukna, s nakadeřenými vlasy a s nakroucenými kníry. Hluboce se uklání před rytířkou a se sladkým úsměvem významně drží její ruku ve své.

"Odpusť mi, vzácná paní., že se osměluji přijít tě potěšit ve tvém zármutku. Netrap se tolik pro svého muže, vždyť toho není vůbec hoden, ty o tom nevíš, ale on už dávno myslil na jinou. Že mluvím pravdu, na důkaz toho ti přináším tenhle lístek. Přečti si ho."

Na lístku bylo napsáno: "Nemohu se už dočkat až přijedeš, budu na tebe čekat ve Slaném před Pražskou branou."

Rytířka s nedůvěrou si přečetla lístek, ale účinkoval na ní opačně, než si zlonický pán představoval. Rychle došla pro druhý lístek, jejž dostal její muž a porovnala oba. Byly stejné a byly psány stejnou rukou.

Pochopila, kdo to zničil štěstí její rodiny. A než se nový nápadník nadál, skočila na něho jako lvice: Stiskla mu vší silou krk. "Ted' jsem to pochopila, to ty bídníku jsi zničil naše štěstí. Zaplatíš mi ted' životem !"

Marně se pokoušel překvapený pán bránit, nepustila jej ze sevření, dokud dýchal. Pomstila se. Potom vzala obě děti a odešla hledat svého muže. zdroj

Sibyliny vlasy

Byl kalný podzimní den, když si smečenský hrabě Bernard vyšel sám do lesa na lov. Bernard byl výborným střelcem a vášnivým lovcem. Každou volnou chvilku trávil v lese. Šel rychle lesní cestou až k mýtině, kde obyčejně číhal na vysokou. V pozadí mýtiny spatřil statného jelena. Honem strhnul pušku s ramene, namířil a vystřelil. Ozval se však bolestný lidský výkřik. Bernard vylekán se rozběhl k padlému zvířeti. Ale běda! To nebyl jelen paroháč, to byl chudý domkář s nůší na zádech. Zdálky v mlze se zdálo, jakoby tam stál jelen. Hrabě mířil přesně. Zasáhl ubožáka rovnou do srdce. Než k němu doběhl, byl chuďas mrtev.

Velmi, velmi to Bernarda trápilo. Neměl zlý úmysl, vůbec nechtěl ubožákovi ublížit a přece se stal vrahem. Co počít? Postaral se o pohřeb i o rodinu mrtvého, ale stále si dělal výčitky. Vydal se tedy přímo do Říma, k Otci křestanů, aby mu sám uložil pokání.

Papež ho vyslechl a zamyslel se. Nejlépe bude, když vykoná kajícnou cestu k Božímu hrobu do Jeruzaléma a aby to byl ještě větší trest, přinese tři vlasy prorokyně Sibyly. Pokorně přijal Bernard rozsudek papežův a vydal se jako poutník na cestu do Palestiny. Boží hrob nalezne v Jeruzalémě, ale kde nalezne Sibylu, prorokyni? Kde ji má hledati?

Smutně se dal na cestu. Jak se tak ubíral prašnou silnicí, spatřil na kraji cesty u lesa stát cikánský vůz. Právě když se blížil k vozu, zazněl z něho dětský výkřik. Narodil se malý cikánek. Z vozu vyběhl rozrušený mladý otec, a když na cestě spatřil Bernarda, rozběhl se k němu.

"Narodil se mi syn," smál se šťastně, "...prosím vás, pane bud'te mu kmotrem. Přijíždíme zdaleka a nemáme tu nikoho známého."

"Rád mu budu kmotrem, ale jen málo mu mohu dát do vínku. Vezměte ode mne aspoň tento peníz a tenhle šátek mladé mamince." Bernard sňal s krku hedvábný šátek a podal ho cikánovi.

"Nečekáme dary, pane , stačí nám vaše účast. Jsme rádi, že jste neodmítl naši prosbu." Upřímně hovořil šťastný otec. "Máte poutnickou hůl, kam se ubíráte?" ptala se stará cikánka. I vyprávěl jim Bernard, jak zavinil neštěstí a jaké ted' činí pokání. Že jde k Božímu hrobu do Palestiny a že má přinést tři vlasy prorokyně Sibyly do Říma, ale neví, kde by ji měl hledat.

"To já dobře vím," usmála se stará cikánka. "Prorokyně Sibyla bydlí v Babylónské věži, ale není lehké se tam dostat. Babylónská věž je až u Bagdádu, budete muset přes poušť, a to je velmi nebezpečné. Nepouštějte se přes ni sám, mohl byste tam zahynout. Přidejte se ke kočovníkům. Dám vám tenhle zvoneček, takový používají naši přátelé beduíni. Když jim ho ukážete, budou i vás považovat za svého přítele a pomohou vám."

Bernard se pak srdečně rozloučil s celou cikánskou rodinou. Došel šťastně do Jeruzaléma, pomodlil se u Božího hrobu a vydal se hledat Sibylu. Na okraji pouště se setkal s beduíny.

Když viděli zvoneček a slyšeli, že se stal kmotrem cikánského dítěte, přijali ho přátelsky. Vyprávěli mu o Sibyle:

"Sibyla je krásná žena s dlouhými zlatými vlasy a s velkýma tmavýma očima. Je to opravdová kouzelnice, mnoho zná a ví, dovede prorokovat i budoucnost. Jezdí za ní mnoho vzácných hostí, ba i králové se přicházejí s ní poradit. Má ochočeného lva, který ji stále provází a ochraňuje ji. Když potřebuje, jezdí na něm jako na koni. Je velmi těžké se k ní dostat, ale nás přijímá, protože chce vědět, co nového jsme ve světě slyšeli."

S pomocí svých přátel dostal se Bernard do Babylónské věže k Sibyle. Prorokyně seděla na divaně, pokrytém nádherným, měkkým kobercem. U nohou jí seděl lev.

"Co si ode mne přeješ?" ptala se vlídně Bernarda. "Nic jiného, než tvé tři vlasy, které mám přinést do Říma jako pokání," řekl Bernard a vyprávěl Sibyle o tom, jak svou nerozvážností způsobil neštěstí. Prorokyně se zamyslela. Potom mu řekla:

"Ráda ti dám své tři vlasy, ale ani ty tě neochrání před zlými výčitkami svědomí. Poslyš mou radu: Zlo může zahnat jen dobro. To je mocnější než zlo. Snaž se konat dobro a uvidíš, že tvoje duše bude silnější a ty zanecháš trudných myšlenek." Potom si s úsměvem vytrhla tři zlaté vlasy a podala jeBernardovi. "A ať každý ten vlas znamená jeden dobrý čin."

"Ted' ale pospěš, za chvíli budu muset pustit lva, aby tě neroztrhal."

Bernard poděkoval, vzal tři zlaté vlasy a honem prchal na koni pryč. Lev se opravdu pustil za ním, ale když vyjel ze stínu Babylónské, věže, lev se zastavil otočil se a pomalu se vracel zpět ke své paní.

Po dlouhém strastiplném putování dostal se Bernard zpět do Říma. Odevzdal vlasy prorokyně Sibyly papeži a řekl mu, co mu Sibyla poradila. Vyprosil si povolení, aby mohl na památku své pouti do Jeruzaléma vystavět kopii Božího hrobu na svém panství.

V samém sousedství obce Kvíčku na mírném návrší stojí podivná stavba. Celá je vystavěna z pískovcových kvádrů, bez oken, s plochou střechou. Deset štíhlých sloupů, spojených lomenými oblouky rozděluje úměrně plochu a dodává stavbě i s věžičkou, spočívající na podobných sloupech na západním konci ploché střechy, elegantního zjevu. Celá stavba vypadá spíš jako kamenný pomník nebo jako zakletý zámek, neboť železné dveře, umístěné na východní straně, jsou po celý rok uzavřené, takže dovnitř nelze nahlédnout. Jenom jednou do roka, v čas velikonoční, otvírá se stavba, aby tu byla vykonána velikonoční pobožnost.

Tuto památku dal vystavěti r. 1665 hrabě Bernard Martinic a pamětliv slov Sibyliných, založil piaristickou kolej na slánském náměstí, vybudoval františkánský klášter a dal vztyčit tři kříže na Slánské hoře.

Záhadná stavba u Kvíčku, která připomíná budovy z pohádek Tisíc a jedné noci, budila v lidu fantastické představy a tak vznikla i pověst, kterou jsem vám vyprávěla.zdroj

Hrad Valečov

Nedaleko Mnichova Hradiště stojí zřícenina hradu Valečov. V době slávy hradu se na něm vystřídalo mnoho panstva. Byli to páni dobří a spravedliví, ale také nemilosrdní a krutí ke svým poddaným.

Už je tomu mnoho let, kdy Valečov zdědila po svém otci jeho jediná dcera, které nikdo neřekl jinak než paní z Valečova. O její lakotě věděli lidé v širém okolí a obávali se časů, kdy jim paní z Valečova začne vládnout. Doba byla velmi nejistá. Loupežníci a lapkové okrádali chudé i bohaté. A právě chudoby se paní z Valečova nejvíce obávala. "Když přijdu o peníze, přijdu o všechno," mumlala si pro sebe a v duchu se jí rodil plán, jak by všechny své poklady nejlépe ukryla.

"Svolejte všechny poddané, nevolníky, schopné muže tohoto kraje," nařídila. A že paní hradu rozkázala, přišli všichni. Kubové, Matějové, Honzové, Petříci, dokonce i Vašek! Napjatě poslouchali svou paní a obávali se co jim přikáže. Paní z Valečova z nich vybrala ty nejschopnější, přislíbila bohatou odměnu a poručila: "Pomocí svých sil vybudujete tajnou chodbu pod Valečovem! Dlouhou a širokou akorát, ale hlavně - hodně hlubokou! A ne aby vás napadlo povídat o vaší práci dole ve vesnici! Kdo jenom něco poví, bude potrestán!" To by tak scházelo, aby se nějaká pradlena dozvěděla o tajné chodbě plné pokladů!

Nevolníci se pustili do práce. Jeden kopal motykou, druhý vzal do ruky rýč, třetí nosil zásoby jídla pro všechny. Podzemní chodba se stále rozšiřovala a za několik měsíců byla tak dlouhá, že žádné oko nedokázalo dohlédnout ze začátku na její konec.

Paní z Valečova si libovala, konečně bude mít jistotu, že její poklady nikdo nikdy neukradne. Sama nanosila do podzemí své peníze, šperky, drahokamy a vzácné obrazy. Potom nechala vchod zazdít. Mohla být spokojena a vyplatit slíbenou odměnu robotníkům za dobře vykonanou práci. Ale vtom se polekala. Co když někdo neudrží tajemství a prozradí, co se skrývá pod Valečovem v tajné chodbě? Co když se někomu zachce získat všechno její bohatství, co když bude její skrýš prozrazena? A neboť se paní z Valečova tolik bála o své poklady, vymyslela zlou lest.

Pozvala všechny, kteří pracovali, na hrad. V čeledníku jim připravila bohatou hostinu. Nabídla jim pochutiny z nejvzdálenějších krajin a opájela je lahodným vínem z nejlepších vinic. Nikdo z poddaných nebyl na takové oslavování zvyklý, všichni znali jenom chleba a vodu. Proto jim víno brzy stouplo do hlavy. A právě na to paní z Valečova čekala. Rychle zatloukla všechny východy z místnosti, kde se lidé veselili, vzala louče, a ve všech rozích čeledník podpálila. Oheň ho brzy začal olizovat svými nenasytnými plameny. K nebi stoupal černý dým. Lidé ve vesnici hned věděli, že se stalo něco zlého. Ale než stačili vyběhnout nahoru na kopec, nikomu už nešlo pomoci. Nezachránil se ani jediný.

Tak si paní pojistila jejich mlčenlivost. Ale jak? A za jakou cenu? Na světě zůstala úplně sama se svými penězi, náhrdelníky a drahými kameny. Nikdo ji nenavštívil, nikdo s ní nepromluvil ani slovo, všichni věděli o hříchu, který spáchala. Nikdy nenašla odpuštění. Až do konce jejího života ji pronásledovali výčitky svědomí a nakonec se pomátla na rozumu.

Říká se, že paní z Valečova za své provinění na hradě straší dodnes. A poklad? Stále leží v tajné podzemní chodbě. Mnoho lidí se ho snažilo objevit, ale marně. Ale možná že bude lépe, když poklad zlé paní z Valečova zůstane navždy v tajné chodbě. Vždyť velké bohatství může zplodit také velké zlo.

zdroj

Hrubá Skála

Uprostřed zelených lesů v Českém ráji stával odjakživa mohutný hrad, který svou pověstí proslul do celé země. Podobal se hnízdu dravého ptáka, jelikož byl postaven na nejvyšší skále a vyčníval nad všechna údolí krajiny. Zároveň byl však ukryt vysokými stromy, které usilovně bránily nepřátelům hrad napadnout a dobýt. Jmenoval se Hrubá Skála.

Na hradě vládl moudře král Beneš. Pomáhal každému podle jeho zásluh. Vlastní dceři Svatavě se snažil najít pravého ženicha, nechtěl, aby jeho dceru získal chudý mládenec. Kdo se nakonec stal tím mužem?

Jenom si poslechněte, co pověst vypráví.

Jednoho rána se Beneš probudil a s leknutím se podíval z okna. Spatřil v dálce ozbrojená vojska Sasů. Ihned rozhodl:" Svolejte hruboskalská vojska, uhájíme čest našeho kraje!!!"

Svatava se lekla, nedokázala si představit, že by cizí vojska mohla zaútočit na tak pevný hrad. Poslala zprávu svému milému Vojmilovi:"Potřebujeme pomoc v boji!"

Jakmile Vojmil psaníčko obdržel, sedl na svého koně a tryskem přijel na Hrubou Skálu. Svatava ho bez tatínkova vědomí přivítala. Beneš neměl Vojmila příliš v lásce, jelikož mu necinkaly v kapse zlaté dukáty.

Sasové se přiblížili k hradu, Beneš se s vojsky přichystal k obraně. Ztrhla se bitva, jakou stoleté skály ještě nezažily. Vítězství se klonilo na jednu stranu, hned zase na druhou. Sasové však měli převahu. Už, už se Sasové radovali z vítězství, když tu se najednou z lesa vynořil černý muž na černém koni. Nepromluvil ani slova a sám se udatně pustil do boje s nepřátelskými Sasy. Sasové pocítili strach z Černého rytíře a utíkali zpět k Troskám a ještě dál...

Tu vůdce Sasů zvedl naposledy meč:" Naše prohra je jistá, ale tobě, Beneši, zůstane na tento den věčná památka!"

Beneš spatřil rozpřáhnutou ruku a ostrý meč. Najednou však přicválal Černý rytíř a Sas zasáhl zbraní jeho. Ozvala se rána, Sas zkoprněl překvapením, sedl na koně a zmizel v lese.

" Děkuji," řekl Beneš a pokorně zvedl oči k rytíři. Ale ten už dávno zmizel v lesích.

Bylo po boji. Hrubá Skála zůstala nedobytnou Hrubou Skálou a Beneš králem. To vše díky Černému rytíři.

" Měl bych se rytíři nějak odvděčit," prohlásil Beneš před Svatavou," a tak jsem se rozhodl, že když se Černý rytíř do roka a do dne přihlásí, vezme si tě za ženu."

Hned druhý den se na Hrubé Skále objevil obtloustlý veselý mužíček, který pevně svíral v rukou černou, v půli rozseknutou helmu.

" To je on!" zvolal radostně Beneš," toho si vezmeš, milá Svatavo, za muže! A bude tu vládnout stejně tak spravedlivě, jako já!"

Svatava si ho prohlédla od hlavy až k patě a po tváři se jí rozkutálely malinké perličky slz:" To není on, tatínku, to není Černý rytíř." Sama věděla, kdo se v černém brnění skrýval. Jak moc by toho opravdového Černého rytíře chtěla za muže!

Tu se na nádvoří ozval vznešený dusot kopyt a zvedl se vítr, jako by lesy samy chtěly vyprávět pravdivý příběh o statečném Černém rytíři.

Svatava se náhle usmála a přistoupila k oknu:" Tatínku, támhle je černý rytíř!"

Beneš nevěřil svým očím. Na nádvoří seděl na černém koni muž, který rozseknutou přilbou mával Svatavě. Chvilku zaváhal:" Jaký z těchto dvou mužů je opravdu Černý rytíř?"

Náhle zpozoroval na hlavě ztepilého muže šrám, který prozradil, že Vojmil, kterého Svatava tolik miluje, je opravdu tím Černým rytířem, ten mu pomohl v boji proti Sasům.

Byla svatba. Beneš se spokojeně usmíval, pochopil, že peníze neumějí vybojovat vítězství. Láska Vojmila a Svatavy se stala silným poutem celého království. A vždy, když cizí vojska chtěla zaútočit na Hrubou Skálu, vzpomněla si na Černého rytíře, a raději se hned vrátila zpět domů.

Když půjdete lesem od hradu Valdštejna k Hrubé Skále, určitě zahlédnete Černého rytíře, patrona Hrubé Skály, jak chrání překrásnou přírodu Českého ráje. A legendární bitvu Beneše se Sasy připomíná veliký obraz v Muzeu Českého ráje v Turnově.

zdroj