— Nejděsivější místa světa —

Nan Madol - prokleté ruiny

Kdyby byl Nan Madol turisticky lehce dostupný, luštitelé záhad a dobrodruzi by si tam určitě "podávali dveře". V ruinách opuštěného města neznámé civilizace jsou prý dosud neprozkoumané podzemní chodby, hrobky s kostmi obrů a v noci tam údajně straší duchové mrtvých králů. Ale na malý, džunglí zarostlý ostrůvek uprostřed Tichého oceánu se dosud odhodlal vypravit jen málokdo.

Na mapě budete ostrov Pohnpei hledat dost těžko. Je až úplně na jejím konci, v místech, kde kartografové rozdělili zeměkouli, aby se jim vešla na jeden arch papíru. Poblíž Poblíž 160 stupňů zeměpisné délky. tam, kde je jenom moře a pár nezajímavých ostrůvků Mikronézie. Skutečně nezajímavých?

Zdá se neuvěřitelné, že v těchto Bohem zapomenutých končinách leží monumentální stavba, která si vysloužila přívlastek "osmý div světa" nebo "Benátky Pacifiku"[Venice of the Pacific]. Mohutné kamenné hradby dávno opuštěného města, zarůstané mangrovníky a bujnou tropickou vegetací, jsem znal dobře z obrázků Dänikenových knížek, ale teprve až když jsem před nimi stál a mohl si sám sáhnout na jejich šestihranné čedičové sloupy, pocítil jsem onen mrazivý pocit z přímé konfrontace s něčím neznámým. Stavební kameny jsou na sebe navršeny stroze, jaksi hrubě a hrozivě. Nejsou zde žádné ozdoby, reliéfy nebo sochy, jako tomu bývá u jiných starobylých staveb. Tíživé ticho visící nad mrtvým městem ruší pouze vzdálené hučení mořského příboje. Na první pohled jsou tyto zříceniny skutečně proklaté, jak tvrdí zdejší legendy.

Už jsme si zvykli žasnout nad technickými schopnostmi dávných civilizací. Podobně jako u pyramid a dalších známých megalitických staveb, tak i při stavbě Nan Madolu bylo potřeba obrovského úsilí a umu k přemístění velkého množství balvanů vážících pět až padesát tun a jejich vyzdvižení na potřebné místo. Na zdi 3 metry tlusté a místy až 11 metrů vysoké bylo potřeba 250 milionů tun kamenů z lomu na opačné straně ostrova. K jejich přepravě používali dávní stavitelé, podle legend místních obyvatel, magii. Pomocí "určitých zvuků a tónů" prý přiměli čedičové sloupy, aby letěly vzduchem jako ptáci a pak dosedly na určené místo. Na magii dnes nikdo nevěří, ale vědecké vysvětlení, že kameny byly převáženy po vodě na bambusových vorech také neobstálo. Při natáčení dokumentárního filmu o Nan Madolu pro televizní kanál Discovery v roce 1995, selhaly při rekonstrukci všechny pokusy o převoz bloků těžších než jedna tuna.

Ještě větší záhada, než způsob, jakou technikou bylo město postaveno, je proč bylo postaveno zrovna tam, kde teď stojí. Není to pevnina ostrova, ale moře. Pro každou stavbu musel být v moři vybudován umělý obdélníkový ostrůvek ohraničený dlouhými čedičovými balvany a vyplněný korálovou drtí. Těch umělých ostrůvků je zde devadesát dva a pokrývají plochu 2,5 km2! Proč dávní stavitelé přišli s tak šíleným nápadem pracně stavět umělé

ostrůvky v moři, když je všude okolo plno přirozených korálových ostrůvků nebo stačilo jen vymýtit na břehu palmy?

Staré písemné záznamy o historii ostrova neexistují, pověsti a legendy se předávaly pouze ústně z generace na generaci. Jenomže zdejší zvyk "držet tajemství" a nemluvit o něm, značně ztěžuje luštění záhady Nan Madolu. Domorodci na ostrově stále věří, že ten, kdo řekne všechno co ví, zemře. Nebezpečí ale hrozí i samotným výzkumníkům, kteří by chtěli ve zříceninách pátrat. Místní král - nanmarki totiž zakázal rušit klid posvátného místa, kdysi prý obývaného vládci s nadpřirozenými schopnostmi. Anglickému archeologovi F.W.Christianovi dokonce pohrozil smrtí, jestli zákaz poruší a v ruinách bude kopat. Když byl počátkem 20. století ostrov pod německou správou, tehdejší guvernér Victor Berg zákaz krále neposlechl, ze zvědavosti vstoupil do zapečetěné hrobky Nan Madolu a otevřel rakve dávných vládců ostrova. Ležely tam kostry obrů dva až tři metry vysokých. V tom okamžiku se spustila prudká bouře, blesky křižovaly oblohu a silný déšť bičoval černé hradby. Příští den zrána, 30.4.1907, po noci plné děsivých halucinací, guvernér Berg zemřel. Příčinu smrti nedokázal určit ani německý koloniální lékař, který na ostrově sloužil. Domorodci věří, že to způsobila kletba, a dodnes tuto příhodu uvádějí jako důkaz nadpřirozených sil, strážících město mrtvých. Podle dnešního oficielního vysvětlení příčina smrti spočívala asi v nadměrném vyčerpání guvernéra při namáhavé práci otevírání hrobky v tropickém vedru.

Kdo byli ti obři, kteří Nan Madol v dávných dobách postavili a pak zase záhadně zmizeli? Archeologové na tuto otázku dosud neodpověděli a jak se zdá, ani je moc nezajímá. Domorodci na Pohnpei jsou přesvědčeni, že to byli obyvatelé prastarého kontinentu MU, který se při velké katastrofě před 12 000 lety potopil do Tichého oceánu. Ve zdejších mýtech znetvořených časem se objevují tři rasy obrů. Druh podobný lidem, který ale dokázal létat, dále obří opičí rasa žijící v moři a konečně druh jakýchsi mega-otroků robotujících pod mořskou hladinou. Ještě počátkem 20. století zde výzkumníci zaznamenali velmi rozšířenou legendu o lidožravých obrech nazývaných Kona. Dnes se legenda zredukovala na všude uváděnou pověst o dvou bratrech Olosipa a Olosopa ovládajících magii, prvních z dlouhé dynastie tzv. saudeleurů, krutých tyranů ostrova, požírajících své poddané.

Skutečnou odpověď na otázku rasového původu obřích vládců, by mohly dát kostry z Nan Madolských hrobek, ale ty odtud odvezli Japonci v roce 1928, kdy byl ostrov dočasně v jejich správě. Odvezli i velké rakve z platiny, které jejich potápěči tahali z "Domu mrtvých" pod mořskou hladinou. Tam prý je ukryta druhá, zrcadlová část města. Potápěči rakve pod vodou rozbíjeli a kusy platiny vynášeli na povrch. Export vanilky, kopry a perel do Japonska byl náhle nahrazen vývozem drahé platiny. Jednoho dne se však dva potápěči ze svatokrádežné výpravy do Domu mrtvých nevrátili. Co se tam s nimi stalo se už ale nikdy nikdo nedozvěděl. Zanedlouho totiž vypukla 2.světová válka a Japonci najednou měli zcela jiné starosti. Na platinové rakve se zapomnělo. Všechny nálezy včetně dokumentace ale bohužel vzaly za své na konci války během ničivého útoku americkou atomovou bombou na Hirošimu.

Nemohly by být ale v rozvalinách Nan Madolu dodnes ještě nějaké další kosti dávných obyvatel neznámé obří rasy? "Před pár lety můj přítel našel v džungli přiléhající ke zříceninám lidskou stehenní kost", vzpomínal náš domorodý přítel Walter Ringler. "Ležela mezi balvany a byla dvakrát větší, než z normálního člověka." Jak už to bývá, neuvědomil si tehdy důležitost tohoto nálezu a tak se kost bohužel nedochovala. Povídá se také, že některé hrobky jsou dodnes neotevřeny a zapečetěny.

Erich von Däniken se o platinových rakvích dozvěděl z knihy německého cestovatele Herberta Rittlingera a v 70-tých letech se pokoušel vstup do Domu mrtvých najít. Bez potápěčské výbavy, jen tak po souši. Jeho zájem se soustředil na jakousi "studnu", kterou mu ukázal místní průvodce. Odtud prý vede tunel do druhého města, které je pod vodou. O dosud neprozkoumaných tunelech, spojujících jednotlivé ostrovy a vedoucích až do moře za okrajem útesu se zde mluví hodně. A skutečně na mnohých ostrůvcích jsou vyzděné otvory vedoucí někam do podzemí. Nikdo tam ale neleze, protože se místní obyvatelé ruinám z pověrečného strachu vyhýbají.

To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsme se do Nan Madolu vydali. Těšili jsme se, že zde uděláme velké objevy. My jsme se staré kletby nezalekli, přivezli jsme si dokonalou výbavu a získali povolení k průzkumu od dnešního nanmarki, krále jižní části ostrova. Studnu, o které psal Däniken jsme našli na ostrůvku Darong. Horolezecké lano jsme sebou ale táhli zbytečně. Nebyla to kolmá studna nýbrž vchod do podzemní chodby. Vody v ní bylo asi 30 cm. Odsunuli jsme čedičové sloupy kryjící vstup a jeden z nás, Danny se vsoukal do černého otvoru. Chodba byla úzká, musel se plazit vodou po břiše. Měla čtvercový průřez a byla vyzděna velkými kameny. Do "Domu mrtvých" však bohužel nevedla. Asi po šesti metrech skončila. Ne závalem (tím bychom se prohrabali), ale kolmou kamennou stěnou. Jaký byl účel tohoto krátkého kanálu jsme nepochopili.

Podobných vchodů do podzemí je v Nan Madolu víc. Říká se zde, že jednotlivé ostrůvky jsou pospojovány podzemními tunely, ale do žádného jsme se nedostali. Všechny chodby končí náhle kamennou stěnou, nebo vedou do malých prázdných kobek. Marně jsme tam hledali zamaskované tajné vstupy do spojovacích tunelů, marně jsme do štěrbin mezi kameny zasouvali pomocí dlouhého prutu malou sondu s televizní kamerou. Na obrazovce se však žádné další prostory ani rakve s kostrami neobjevovaly.

V prospektu pro turisty, který jsme koupili na letišti se píše, že jeden takový tunel vede z umělého jezírka Lenkai o rozměrech 70x56 m a neznámé hloubky až do moře za okrajem útesu. Potápěli jsme se tam při odlivu, kdy by měla voda z jezírka tunelem odtékat do moře, ale na žádný spodní proud ani na černý otvor ve dně jsme tam nenarazili. Změřili jsme aspoň jeho hloubku (je jenom třímetrová).

Ne, o žádných platinových rakvích jsem nic neslyšel," vrtěl hlavou náš domorodý průvodce, který zde žije od svého narození v roce 1940, "ale podmořské město tady skutečně je." A pak vzpomínal, jak mu rodiče vyprávěli, že jeho dědeček toto město viděl. Při rybaření zasáhl harpunou želvu a ta ho zatáhla dolů na dno zátoky. Tam uviděl kamenné domy, ulice a sloupy, vše obrostlé korály a mušlemi. Když se opět vynořil na hladinu, tekla mu z nosu, uší a očí krev a nebyl schopen promluvit. Teprve za týden se mu řeč vrátila, ale jen co stačil popsat, co vše pod hladinou viděl, zemřel. Domorodci jsou proto přesvědčeni, že město je prokleté.Jediné místo, kde by stavby mohly pokračovat dál pod hladinu je asi sto metrový úsek za zadní stranou Nan Dowasu. A skutečně je zde vidět zeď, která mizí v moři. Pouze tady se tajemné město přímo dotýká otevřeného oceánu. Břeh zde spadá prudce do hloubky 30 metrů, ale viditelnost pod vodou je bohužel díky velkým vlnám mizerná. I když nás všichni strašili, že zde jsou žraloci a obrovský lidožravý kanic, Danny, Jirka a Jarda se vydali dno prozkoumat. Bylo písečné, prázdné, jen tu a tam ležel osamělý čedičový blok. Vzduch v lahvích jim pomalu docházel a chtěli se už zklamaně vrátit, když se náhle před nimi z kalné vody vynořil sloup. Byl vysoký asi čtyři metry a ze všech stran ho obrůstaly korály. Zatím co se Jirka snažil zjistit, zda je jádro sloupu tvořeno čedičovým hranolem, Jarda objevil o kousek dál další sloup a pak ještě jeden. Stály v jedné přímce. Ulice podmořského města? Kam se pak ale poděly budovy? Marně však střídavě plavali všemi směry, zda nenarazí na temnou siluetu Domu mrtvých, skrývajícího platinové rakve. Tlakoměr vzduchu nesmlouvavě ukazoval, že je už nejvyšší čas vrátit se na hladinu.

"Ukryté poklady a těla dávných králů střeží zlí duchové," vážně pokyvoval hlavou Stewo Gallen, když jsme si u něj večer při obřadu pití sakaa (svatého nápoje Oceánie s narkotickým účinkem) povídali o záhadách ostrova. "V noci se objevují mezi hradbami v podobě svítících koulí a putují podél kanálů."

To, že v Nan Madolu údajně straší jsme dobře věděli. Píše se o tom všude, dokonce i v seriózních příručkách pro cestovatele. Domorodci se mu raději vyhýbají a v noci by tam nevstoupili ani za nic. Nešlo nám ale na rozum, odkud tedy o bloudících strašidelných světlech a naříkavých zvucích, linoucích se z hrobek vědí? Když jsme nenašli kostry obrů, třeba se nám podaří odhalit, co to tam vlastně v noci svítí a kňourá. Nehledě na varování, že tam zemřeme nebo přinejmenším zešílíme strachem, sbalili jsme si přístroj pro noční vidění, mikrofon, videokameru a silný reflektor a ještě před západem slunce jsme se utábořili před vchodem do krypty hlavního ostrůvku. Tíživé ticho visící nad mrtvým městem bylo rušené pouze vzdáleným hučením mořského příboje a bzukotem komárů. Mezitím se setmělo a nad vrcholky kokosových palem vyplul měsíc. Noc byla klidná a jasná. Měli jsme štěstí, protože bouře a prudké slejváky jsou zde na denním pořádku. Ostrov Pohnpei je totiž jedno z nejdeštivějších míst na zemi. Uvařili jsme si večeři a po jídle jsme se stáhli do vnitřního nádvoří k otevřené hrobce kde jsme se uvelebili na karimatkách. Chvilku jsme si povídali, chvilku mlčeli, ale zrakem jsme neustále bloudili po tmavých hradbách, zda někde nezahlédneme toužebně očekávanou svítící kouli. Najednou se z dálky ozvalo slabé kovové cinkání. Šlo to od schodiště vedoucího do vodního kanálu, kde jsme nechali vařič a prázdný ešus. Jako na povel jsme rozsvítili baterky. Ešus ležel na kameni, jak jsme ho tam nechali a nikdo u něj nebyl. Že by se nás pokoušel někdo z domorodců postrašit? Bezstarostná pohoda se najednou vytratila. Zhasli jsme baterky a Danny vytáhl z pouzdra přístroj na noční vidění. Pozoroval s ním schodiště a my jsme na všechny strany napínali uši, zda opět něco neuslyšíme.

"Už to vidím," řekl po chvíli Danny. "Víte co to je? Krysy!"

Skutečně. Byly to jenom krysy, které se vynořovaly ze zarostlých hromad balvanů, praly se o zbytky naší večeře a vrážely do ešusu. Vůbec se nás nezalekly a neutíkaly ani před silným světlem reflektoru. Mohlo by to být vysvětlení, proč si domorodci myslí, že zde v noci straší? Asi těžko. Tak naivní přece nejsou. Ale bohužel s ničím jiným, co by nám nahnalo strach nebo co bychom si nedokázali vysvětlit, jsme se zde tu noc už nesetkali.

"Tak co, zbohatli jste tam?" vítali nás po návratu napůl ironicky kamarádi. Když jsme plni nadšení přikyvovali, nedůvěřivě se vyptávali: "Skutečně jste našli nějakou platinu?"

Jak jim to jen vysvětlit, že bohatství nespočívá pouze v drahých kovech?

https://www.mackerle.cz/proklate-zriceniny-nan-madolu/

Nahoru

Kopec plný křížů - Litva

Na opuštěném kopci bývalého hradiště vysázeli místní roku 1831 několik křížů na památku milovaných, kteří zemřeli v boji proti Ruskému císařství. Během doby s dalšími bitkami a nepokoji na kopci kříže stále přibývaly. A tak se stal Kopec Křížů nedaleko největšího litevského města Šiauliai populárním místem pro modlitbu, vzpomínku i vzdor.

Dnes tam najdete více než 100 000 křížů, náhrobků a růženců. Z dálky připomínají hustě posázené kříže spíše les. Nechybí portréty a sochy svatých. Přes všechny pokusy o odstranění křížů či srovnání kopce se zemí bylo místo vždy obnoveno.

Nahoru

Ostrov panenek v Mexiku

Jen pár desítek kilometrů od Mexiko City se v jezerní oblasti Xochimilco nalézá malý, ale strašidelný ostrov. Stovky panenek v různém stadiu rozkladu mají uspokojit nešťastné duše malých dětí, pro místní jde ale o doslova hororový zážitek.

Xochimilco je jednou z 16 městských částí Ciudad de México (Mexico City). Na rozloze 118 km² tu žije zhruba půl milionu lidí. Systém kanálů a umělých ostrovů v Xochimilcu figuruje od roku 1987 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Každý víkend a svátek přijíždí do této oblasti stovky turistů, kteří si zde užívají jídlo, hudbu a na lodích proplouvají mezi ostrovy. Jeden z nich je ale jiný. Hodně jiný.

Pro klid duše

Isla de las Muńecas (Ostrov panenek) působí jako strašidelné místo z hororového filmu. Malýostrov nikdy neměl v plánu stát se turistickou atrakcí, ale jeho smutný příběh a děsivá atmosférav současné době přitahuje televizní štáby a stovky turistů.

Za proměnu ostrova stojí Don Julian Santana Barrera, farmář, který se sem v padesátých letech minulého století přestěhoval kvůli pěstování plodin.

Vypráví se, že jednoho dne objevil Julian u ostrova tělomrtvé dívky, která utonula za podezřelých okolností. Farmář se snažil dívku zachránit, ale tragickému konci nezabránil. Krátce po incidentu uviděl v kanále plavat panenku, která pravděpodobně patřila nešťastné dívce.

Ovládaný silou

Julian byl přesvědčený, že duši mrtvé dívky je potřeba vyjádřit respekt a podporu, a proto panenku vylovil a zavěsil ji na strom. Nespokojený duch dívky ho ale začal pronásledovat a v hlavě slyšel hlasy, které mu našeptávaly, aby na stromy věšel více panenek.

Podle lidí z jeho blízkého okolí se Julian začal chovat, jako by ho poháněla neznámá síla, která ho kompletně proměnila.

Někteří lidé nicméně věří, že Julian si příběh o nespokojeném duchu vymyslel ve své osamělosti na ostrově. Další se uspokojili s vysvětlením, že Juliana silně poznamenal fakt, že nedokázal dívku zachránit. Ať už byl skutečný důvod jakýkoliv, po zhruba padesáti letech našli nešťastného farmáře utopeného na stejném místě, kde zahynula i dívka. Svému synovci před smrtí tvrdil, že nemá dost peněz na nákup panenek a že si duch dívky přeje, aby se k ní připojil

Na ostrově nyní žije Julianův bratranec Anastasio. Podle něj zde duch dívky stále přebývá a občas zahlédne i Juliana. A trvá na tom, že panenky odtud nesmí zmizet za žádných okolností. Toho, kdo si panenku odnese, prý bude pronásledovat zlá kletba.

Máte pro strach uděláno?

V současné době navštěvují ostrov stovky turistů a svoji reportáž zde natočila i rocková televize. Strašidelná atmosféra je tu cítit na každém kroku. Podle některých návštěvníků panenky mezi sebou hovoří, mrkají na kolemjdoucí a někteří i přísahají, že zde dokonce viděli duše malých dětí bez očí.

Ostrov panenek se nachází asi 28 kilometrů jižně od Mexico City a cesta na ostrov není jednoduchá. Nejlepší možností je pronajmout si loď s průvodcem. Cesta k ostrovu a zpět může podle okolností trvat 3-4 hodiny, cenaza hodinový pronájemby se měla pohybovat kolem 20 dolarů.

Pokud se nechcete proplétat mezi dalšími turisty, navštivte tuto oblast v běžný pracovní den, o víkendech tu totiž bývá poměrně plno.

https://cestovani.idnes.cz/strasidelny-ostrov-panenek-v-mexiku-utonula-divka-odstartovala-peklo-1m0-/kolem-sveta.aspx?c=A160923_143219_kolem-sveta_hig

Nahoru

Mount Washington hotel

Na úpatí malebné hory Washington sedí slavný důkazem bohatství a lásky. Mount Washington Hotel byl postaven v roce 1902 (po 2 letech výstavby), ukazují na bohatství majitele Joseph Stickney nahromadil přes jeho investice do těžby uhlí a Pennsylvania železnice.

Stickney nešetřil na masivní konstrukce, použití, co se pak stav-of-the-Art konstrukčních metod a topení, klempířské a soukromé telefony. Zaměstnanci 350 lidí čekaly na hosty, někdy je jejich počet převyšuje. To byl opravdu bohatý člověk rájem. A Joseph Stickney manželka Carolyn, miloval hotel skoro stejně, jako ona milovala svého manžela.

V hotelu sloužil mnoha dobře-to-do hosty, včetně rodiny Vanderbilt. A bez ohledu na to, kdo se zúčastnili večeře každý večer v hotelu Grand jídelna, Carolyn Stickney byl vždy nejlepší oblečení účastníka. Říká se, že paní Stickney se skrýt na balkoně a podívejte se na hotelové hosty, které podala v pečlivě zvažují, jaké šaty a šperky nosit, aby zastínit všechny. Poté, co hrál noční "Belle o míč," Carolyn a Joseph jedla soukromí při svíčkách, chytnout na romantické chvíle.

oté, tragicky v prosinci 1903, Joseph srdce náhle selhal a on umřel, opouštět jeho truchlící vdova toulat se gigantický pomník svou lásku. Carolyn zůstal v hotelu, putování pěstěnou areálu, kde ona a Joseph společné tolik štěstí. Carolyn se nakonec oženil znovu Prince Lucinge Francii a přestěhoval se do Francie, dokud princ také zemřel. Když zemřel, se znovu vrátil na Mount Washington strávit mnoho šťastných časů tam. Zemřela mnoho let později, vlastnící hotel až do své smrti, ale pověst je, že stále putuje po elegantní hotel a jeho nesourodá důvody.

Návštěvníci mají hlásil, že slyší strašidelné romantické melodie, hry přes hotel, a někteří říkají, že jsem zahlédla žena Carolyn montáž popisu pokukování dolů z balkonu. Možná, že i nadále sleduje návštěvníky hotelu a přemýšlel o tom, co by to mohlo trvat omráčit je nyní ...

Koule ukázat na fotografiích a televizních stanic se změna v "Suites Tower", které Carolyn prý navštěvuje. Parfémy driftuje do pokoje a vany začátek plnění se podle některých hostů. Tajemných světel jsou někdy vidět a přestože hotelový personál byl vedeni k tomu říct, strašidelné příběhy, nějaký náznak v podivných událostí.

V místnosti 314 je prý ještě existuje rukou otočil a ručně posteli s nebesy, že Carolyn sdílet s jejím prvním manželem. Některé z nich hlásil, že vidí ženu v posteli na okraj, pomalu kartáčování vlasů. Je možné, že Carolyn Stickney stále touží po nějakou formu odpočinku, a to i v duchovní formě? zdroj

Dayton - zapomenuté město plné duchů

alé městečko v Ohaiu vzniklo jako jakási přestupní stanice při těžbě rudy a při odvodu vody z důlních šachet. Jeho zánik už předpověděl nedostatek peněz na udržování dolů. Posledním hřebíkem do pomyslné rakve byla voda, která zatopila mnoho šachet, ve kterých utonula spousta lidí. Dayton se tak stal opustěným místem bolesti a smutku.

Dnes jsou pozorovány paranormalní jevy v podobě mlžných duchů, zvukových i obrazových nahrávek. Je slyšet pláč dětí i žen nad strátou milovaných. Je slyšet jekot utopených a divné nevysvětlitelné vrení. Elektronika notně zlobí a světla blikají.

Věznice Eastern State

Určitá místa jsou jako stvořená pro strašení. Blázince vězení, místa, kde byly lidé trápeni. A často tam umírali. Proto jejich duše nemůžou najít klid a potulují se v místech jejich utrpení. Jedna z nejděsivějších věznic se nachází v Pennsylvínii. Byla postavena v roce 1829 a stala se nejdražší stavbou své doby. Věřilo se, že v honosných věznicích si vězni uvědomí svou víru v Boha a napraví se. Ale z lidí zavíraných v tomto zařízení se nakonec spíše stávali duševně nemocní. Každá cela obsahovala stůl, postel, bibli a záchod. Vězni tam trávili 23 hodin denně a když byli vyvedeni ven, dozorci jim přes oči zavázali černou pásku. Komunikace mezi vězni byla naprosto zakázána ve snaze očistit jejich duši samotou. Pokud vězni porušili pravidla, čekali je tvrdé tresty.Některé používané tresty:

Šílencova židle bylo pojmenování pro trest, kdy byl chovanec připoután k židli tak, aby se nemohl vůbec hýbat. Byl ponechán bez jídla a pití, dokud se oběh v jejich těle téměř nezastavil. Několik vězňů na této židli skutečně zešílelo.
Díra byla skutečná díra v zemi, kde musel vezeň strávit několik dnů bez světla a s téměř žádným přísunem vzduchu. Dostávali jen vodu a chlebe, se kterým jim pomáhaly krysy a švábi.
Vodní lázeň byla použita v případě hrubého porušení pravidel. Provinilec byl namočen do ledové vody a pak byl celou noc připoután ke zdi. Během zimy byla na jeho kůži do rána vrstva ledu.
Železný roubík byl nejhorší a nejvíce smrtící trest. Kovový límec byl zachycen na jazyku a připoután k rukám. Pokud se člověk pohnul, způsobovalo to trhání jazyka. Mnoho vězňů při tomto mučení zemřelo na ztrátu krve.

Charles Dickens toto vězení jednou navštívil a řekl, že nic tak hrozného nikdy neviděl. V budově bylo 1700 chovanců, z toho bylo 250 léčeno, protože se tam zbláznili. Vězení bylo uzavřeno v roce 1971. Nicméně vězni se rozhodli, že nechtějí odejít. Každý říjen je věznice přestavěna do obrovského strašidelného domu, aby se tam veřejnost mohla přijít bát. Budova, která byla pro jiné místem utrpení, je pro návštěvníky místem zábavy. Není divu, že se duchové zlobí.

Jeden příběh vypráví o zámečníkovi, který přišel odmontovat 140 let starý zámek. Když ho uvolnil, uchopila ho síla tak mocná, že se nemohl ani pohnout. Lidé věří, že když otevřel zámek, vypustil tím duchy uvězněné v cele. Zámečník prý cítil vlnu negativní energie, která z cely vyšla. V tomto bloku se vysktují duchové, kteří vábí návštěvníky, aby šli s nimi. I slavní lidé se stali obětmi duchů v této věznici. Al Capone zde byl údajně mučen duchem muže, kterého zavraždil. Po bloku 6 a 12 se prochází hrozivý stín a bývají slýchány ďábelské výkřiky. V současné době se ve vězení provádí paranormální šetření. Když se budete po budově procházet sami, uslyšíte pláč, smích a šeptání. Zaměstnanci zde nikdy nezůstávají dlouho. Většinou odejdou hned, co potkají někoho z bývalých vězňů. V důsledku působení zlých sil jsou některé části budovy úplně uzavřeny. Často se diskutuje o tom, co by se stalo, kdyby byla tato místa otevřena. Pokud chcete ve vězení strávit noc, musíte mít opravdu pro strach uděláno. Bývalí vězňové si v noci dopřávají odepřenou svobodu. Návštěvníky většinou nabádají, aby šli s nimi. Zažijete zde věci, které do smrti nezapomenete. Mnoho lidí nechápe, jak zlé věci se tu dějí, když zhasnou světla.

zdroj

Nahoru

Pripyat - nukleární město duchů

Pripyat, město duchů, které zažilo svůj zrod, rozkvět ale největší slávy se dočkalo až po své "smrti". Mluvím o městě, které se nachází jen pár kilometrů od dějiště jedné z největších katastrof, které postihly svět. Toto byl můj cíl.

Už uběhlo přes rok co jsem se částečně podělil o své zkušenosti na diskusním fóru na téma návštěvy černobylské atomové elektrárny. Jelikož motorkám se věnuji již více let a zavedli mě na mnoho zajímavých míst, tak ani tentokrát jsem se nedostal na toto místo jinak než přes motorky, i když v pravém slova smyslu to nebyl motovýlet. Kdysi dávno jsem četl příběh motorkářka Eleny Filatovej, která navštívila zamořenou zónu na motorce. Dodnes si pamatuji ty řádky textu, kde psala jak se prohání na liduprázdných ulicích a jediné co bylo slyšet byl řev motoru odrážející se od stěn paneláků. Tento text byl výzvou i pro mě, protože mě tam táhlo to tajemství opuštěného místa. Dnes vím, že autorka toho textu trošičku prikrášlila skutečnost, neboť vjezd na motocyklech je do zóny přísně zakázán kvůli víření prachu, ale neubralo mi to sil naplnit mou touhu po informacích z "první ruky", a tak mi 25. ledna 2008 zóna vyprávěla svůj příběh. V následujících řádcích se vám ho pokusím přetlumočit.

S myšlenkou návštěvy Černobylské atomové elektrárny jsem si pohrával již delší dobu.Byla to téma, která mě lákala každý rok, když si svět připomínal výročí černobylské katastrofy. Po Vánocích v roce 2007 jsem konečně nabral odvahu i dostatek informací a rozhodl jsem se vydat na průzkum tohoto místa, které bylo již nespočet krát popsáno, a které stále jakoby lákalo lidi "nezodpovězených" otázkami.

Dne 23. ledna 2008 o 6:00 se vydávám s mým spolucestovateľom na ranní spoj z Košic do Michalovců, kde přestoupíte na autobus, který nás přepravil do ukrajinského Užhorodu a odpoledne už odpočíváme v kupé pravidelného vlaku na trase Užhorod - Kyjev. Cesta byla dost dlouhá jelikož ve vlaku jsme strávili asi 17 hodin, ale nakonec jsme se přece jen probudili druhý den o sedmé do deštivého a chladného rána. Jelikož jsme byli v ukrajinském velkoměstě poprvé, tak jsme ani neměli potuchy kde hledat nějaké cenově přijatelné ubytování. Staničná ubytovna byla beznadějně plná ale dopoledne se na stanici objevili baby, které nabízely ubytování na privátu. Nakonec jsme zjednali ubytování pouze jednu zastávku metrem od železniční stanice, což bylo pro nás důležité, protože následující den to mělo být místo setkání se zbývajícími lidmi směřujícími spolu s námi do zamořené zóny. Zbytek dne jsme věnovali toulkám po památkách města.

V pátek 25. ledna nám zvoní budík ještě za tmy a my si násilím dáváme snídani a pobíráte se na místo setkání. Skupinu také minibus jsme našli rychle ao 7:30 místního času se pohýňame směr Černobyl. Počasí je pod psa a tak si cestu krátíme díváním dokumentárních filmů o černobylské atomové elektrárně, ale ao necelé dvě hodiny už stojíme na prvním kontrolním bodě Dityatki. Dáváme první fotky a probíhá kontrola dokladů a pasů. Filmy už přestaly být zajímavé a všichni pozorně sledujeme ubíhající krajinu, která je absolutně plochá s písčitým podkladem. Cesty jsou zde rovné jako pravítko a mimořádně široké. Za pár minut stojíme uprostřed lesa a až později si všímám, že to, co je nyní les, byla kdysi vesnice. Nachází se zde pár domů, které jsou však již ve špatném stavu. O pár kilometrů dále vcházíme do vesnice s celosvětově známým názvem Černobyl. V této obci žilo původně až 15 tisíc obyvatel ale v současnosti je vystěhována a bývá zde přibližně 6000 pracovníků zóny, kteří se střídají v dvoutýdenních turnusech. Budovy jsou částečně zchátralé a nic nenasvědčuje tomu, že by tu měl být život, ale kde tu na ulici vidět parkovat auto. V obci nic mimořádného není kromě památníku místním hasičům, dvou "magazínů" na bývalé autobusové nádraží a informační agentury, kde později dostáváme výklad o tom, co se událo a děje v zóně, jak probíhá monitorování a také základní bezpečnostní pokyny. Po nákupu jídla a vodky sedáme do mikrobusu a přesouváme se do informační budovy, která se nachází přímo v objektu elektrárny s výhledem na obávaný sarkofág. Po cestě máme ještě zastávku u vesnice kopáči, z níž dnes už zůstala jen budova školky. Zbytek vesnice v rámci experimentu zahrabali pod zem. Elektrárna nás vítá sochou Prométheem, který byl kdysi symbolem města Pripyat, ale později ho přemístili ke památníku v objektu elektrárny. Každým krokem blíž k sarkofágu radiace rapidně stoupá. V místnosti kde je rozložitelný maketa sarkofágu dostáváme podrobnější výklad o průběhu katastrofy, ale protože vše je v ruštině tak zachycuje pouze útržky.

Je už 12 hodin ale počasí se vůbec nezlepšuje a stále je tání a do toho střídavě prší.Mokrého sněhu je místy tak 25 cm a nás čeká celé odpoledne pěší průzkum města Pripyat. Město se nachází jen 1,5 km vzdušnou čarou od elektrárny a bylo postaveno v roce 1970. Toto město mělo být výkladní skříní SSSR, protože většinou tam žili inženýři a pracovníci elektrárny se svými rodinami. Po havárii bylo místo vysídlené a bylo postaveno podobné město z názvem Slavutyč, které se nachází přibližně 30km severovýchodně od elektrárny. V době evakuace město obývalo do 55 tisíc obyvatel.

Při vstupu do města je rampa a kolem ostnatý drát, který už dávno neplní svou funkci.Z maringotky vylezli dva mladí vojáci a znovu zkontrolovali všechny papíry a dokumenty. Po této kontrole jsme již vešli do města duchů. Nasadili jsme si respirátory a vydali se na prohlídku opuštěných ulic města.

Naší první zastávkou při obhlídce města bylo známo ruské kolo, které se mělo roztočit na 1. května roku 1986. Jen několik metrů dál jsou zase zrezivělé elektrické autíčka, při kterých dozimetry praskaly velmi intenzivně a naměřili jsme zde i nejvyšší radiaci během naší prohlídky. Prošli jsme několik objektů, mezi nimiž byla škola, divadlo, plovárna, tělocvična, nemocnice, přístav, ale i policejní stanice s věznicí. Vše co mělo nějakou hodnotu však už "změnilo" majitele, a tak byl docela běžný jev, že chyběly hliníková okna a radiátory ale i jiné věci. Ve všech budovách je velký nepořádek, protože hledači cenností nic nepřehlédli. V bytech se nachází většinou postel, skříň a plynový sporák, ale jinak nic jiného co by nějak zlepšili soudržnost obraz života obyvatel města před výbuchem. Ulice města jsou již značně zarostlé a také na širších ulicích je přejezd jen na jedno auto.

Příroda a vegetace nahradila lidí a postupně přebírají kontrolu nad železobetonovými stavbami, které všichni dobře známe ze slovenského sídlišť. Celkově nám prohlídka města zabrala celé odpoledne a byla to už tak trošku otrava, protože jsme byli všichni pořádně promočení. Kolem 18-té hodiny večer jsme si dali pořádnou večeři v černobylské informační agentuře a vydali se plní dojmů zpět do Kyjeva. Tento dlouhý den se pro náš skončil večer na bytě při lahvi vodky a vyprávění zážitků a postřehů ze zóny.

Pocity po návštěvě tohoto místa mě každý jiné, ale já jsem byl především zklamaný, protože jsem se nedozvěděl to, kvůli čemu jsem tam šel. Zajímaly mě různé detaily a maličkosti ale i "díky" řečové bariéře jsem se toho hodně nedozvěděl. Ve městě byste darmo hledali něco, co by ve vás myslí přeneslo do doby před havárií, neboť vše je beznadějně rozkradeny a zničeny. Jediná pozoruhodná věc je vypořádání se přírody s betonovým "narušitelem". I když jsem si původně myslel, že toto místo ještě jednou navštívím, tak dnes jsem už rozhodnut ho víc nenavštívit, protože 90% informací a fotodokumentace se nachází na internetu a nic víc z toho "záhadného" tam není.Doufám, že tento článek povzbudí ty co jsou odhodláni tam jít az mé zkušenosti mohou vidět, že je to dostupné i pro běžné smrtelníky. A pro ty, co o tento druh cestování zájem nemáte doufám, že jsem vám pomohl přiblížit obraz zamořené zóny po 23 letech.

zdroj

Nahoru

Dům Moorových

Městečko Villisca leží v odlehlém koutu státu Iowa v USA. Nad městečkem se vznáší mrak velkého, temného tajemství. Teprve nyní se po delší době začíná obyvatelstvo rozrůstat, ale před několika desetiletími zde nikdo dobrovolně nezůstal a kdo mohl, odstěhoval se hodně daleko. Vjíždíte do tohoto podivného města a cítíte nevěřící pohledy obyvatel. Když se zeptáte na cestu k domu Moorových, většina s vámi přestane mluvit a utíká domů zavřít dveře. Teprve místní šerif vám poradí, abyste si v tomto strašidelném objednali prohlídku na místním úřadě. Jen nečekejte, že někdo z místních půjde s vámi.
Nevyjasněná tragédie
Na okraji města stojí dům, v němž bydlela rodina Moorových. Mezi místními je velmi oblíbená. Josiah zde učí místní děti a jeho žena Satan se stará o jejich 4 děti - . Paula, Boyda, Hermana, a Catherine. Jsme v roce 1912 a události, které se stanou 10. června navždy změní toto město. Ten večer jsou u Moorových na návštěvě jejich přátelé Stillingerovi s dvěmi dětmi a rozhodnou se, že u nich zůstanou přes noc. Všichni spí a ráno se nikdo z nich nepropudí. Nikdy se nepodaří vypátrat jejich vraha nebo vrahy a tato krvavá událost změní historii městečka Villisca jednou provždy.
Těla bez hlav a byznys
Když najdou sousedé mrtvá těla 4 dospělých a 6 dětí, obejme je hrůza. Všem chybí hlava. Co se stalo v městečku, ve kterém byla nulová kriminalita? Proč nebohým Moorovým a Stillingerovým odřízl hlavy? A proč se nikdo z nich nebránil? Všichna těla bez hlav ležela ve svých postelích s rukama podél těla. Místní si dodnes vyprávějí o zlém duchovi, který obchází město a občas je prý slyšet ze strašidelného domu dětský pláč. Prohlídka tohoto místa vás vyjde na 50 dolarů a můžete se podívat do domu, kde je cítit krev 10 obětí ještě dnes. Pokud vás nabídka nadchla, volejte 712-621-4291 a objednejte si nocleh. Dosud tam ještě nikdo nepřespal.

zdroj

Hrad Comlongon

Lady Marion Carruthers se vdá na přání svého otce za Sira Jamese Douglase, ale na její věno má zálusk i mocný baron Lord Maxwell. Ten zpochybní manželský svazek a vyvolá u jemu nakloněnému soudu rozvod Marion a Jamese. Lady Marion se bojí, že rozpoutá ve Skotsku válku a uteče na hrad Comlongon, který patří jejímu strýci. Rozzuřený Maxwell táhne s vojskem a oblehá hrad prý tak dlouho, dokud mu Marion nevydají. Zoufalá lady Marion skočí z věže a roztříští si hlavu a všechny kosti. Je mrtvá a na místě, kam dopadne nikdy nevzroste tráva.
Skotská "Gray lady"
Tato pověst se váže ke skotské "Šedé paní", jejíž obraz je pozorován po celá staletí od 25. září 1570, kdy spáchala sebevraždu. Objevuje se vždy na hradbách této pevnosti ležící na anglicko-skotské hranici a naříká. Sebevražedkyně nemůže být pohřbena ve svaté půdě, proto její duše prý bloudí na rozhraní našeho a onoho světa a hledá místo odpočinku. Pokaždé když se zjeví pohybuje se několik centimetrů nad zemí a očití svědkové hovoří o vůni jablek, kterou za sebou přízrak zanechává.
V ceně máte i ochranný krystal
Na hradě je 14 pokojů a sazebníky se pohybují podle toho, který z nich si vyberete. Můžete si vzít pokoj služky za 3600 korun, nebo přímo apartmá lady Carruthers za 8200. Toto apartmá je nejdražší, protože právě v něm tráví lady Marion poslední chvíle svého života. A rovněž odtamtud pochází nejvíce očitých svědectví o jejím přízraku. Jestliže máte odvahu a rozhodnete se v pokoji Šedé paní přenocovat, dostanete na recepci společně s klíčem od pokoje i krystal. Ten vás ochrání od všech zlých duchů a nástrah ze záhrobí.

zdroj

Hostinec Jamaica Inn

Ležíte a nemůžete zamhouřit oči. Měsíc v úplňku vám osvětluje pokoj a větve stromů kreslí na zdech strašidelné tvary. Zaslechnete temný dusot kopyt a pekelné zaržání koně na dvoře. Železné ráfky kol zřejmě zapřaženého vozu vydávají děsivý zvuk po kamenné kostkové dlažbě. Seberete odvahu a jde se podívat k oknu. Stále slyšíte koňský povoz, ale nic nevidíte. Hluk přestane, ale po chvíli se ozvou z chodby těžké kroky, které vrzají o dřevěnou podlahu. Skočíte do postele a dáte si deku až k čelu. Když pomalu vykouknete stojí před vámi muž v třírohém klobouku. Dívá se do vám do očí a cítíte mráz, který jde z jeho pohledu. Postava se otočí a prochází zavřenými dveřmi. Opět slyšíte vzdalující se těžké kroky a zůstanete v posteli s vytřeštěnýma očima, dokud nezakokrhá kohout.
Inspiroval se zde i A. Hitchcock
Hostinec Jamaica Inn v Bodmin Moor v hrabství Cornwall na nejzápadnějším místě Anglie je vyhlášen svými duchařskými excesy. Proslaví ho spisovatelka Daphne du Maurier (1907 - 1989), která napíše román Jamaica Inn (dále pak např. Rebecca a Ptáci), podle něhož natočí v roce 1939 horor slavný Alfred Hitchcock (1899 - 1980). Jde o budovu starou přes 250 let a scházeli se v ní kdysi pašeráci a podobná "vybraná" společnost. Můžete se zde doslechnout o muži, který před mnoha lety odejde od nedopitého piva, protože zaslechne zvenčí volat své jméno. Nikdo jiný volání neslyší a po několika dnech je jeho tělo nalezeno v drsných slatinách. Příčina smrti bude navždy nevysvětlená.
Prokletý pokoj č. 4
Strašidelných historek je zde spousta a noví majitelé lákají turisty na svá strašidla. Cena pokoje pro dvě osoby za jednu noc vás zde vyjde od 2500 korun. Ale pokud se sem vypravíte o Halloweenu a budete se chtít přidat k paranormálním vyšetřováním, zaplatíte asi o 2000 korun více. Chcete zde strávit opravdu bezesnou a hrůzyplnou noc? Ptejte se po pokoji číslo 4. Tento pokoj má nejkrvavější historii celé budovy. Ale o život se bát nemusíte. Uvidíte na vlastní oči jen přízraky obětí vražd, které sedí a jen tak dumají o svém osudu. Maximálně se vám poštěstí slyšet hlasy v podivném jazyce. Jde o kornštinu, což je mrtvý keltský jazyk, jimž se zde mluvilo do středověku.

zdroj

Nahoru

Belméz

23. Srpna 1971 se na zemi jednoho domku ve Španělské vesnici Bélmez objevila podivná skvrna na podlaze. María Gómez Cámara, obyvatelka tohoto domu se podivila této nečistotě a dala se do umývání. Skvrna však ne a ne zmizet. Postupem času nabývala skvrna obrysů a María s úděsem zjistila, že ze skvrny se stal obraz lidského obličeje. Po neúspěšných pokusech o vyčištění byl obličej vysekán z podlahy a byl položen nový cement na díru. Jaké bylo překvapení členů rodiny, když se tvář objevila znova a postupně se objevovalo stále víc podobných obrazců. Ihned se dostavily desítky badatelů. Podlaha byla rozkopána a v hloubce 3 metrů byly objeveny lidské kosti asi ze 12. století. Podle historických záznamů se část vesnice nachází na bývalém hřbitově, který pochází ještě z doby arabské invaze do Evropy. Po odstranění těchto kostí byl chvíli klid, avšak obrazce se začaly po určité době vytrvale tvořit znova. Po smrti paní Maríe se sice obrazce tvořily dále, avšak jakoby ztrácely přesnost a sílu. Dnes je záhadný dům tváří otevřen návštěvníkům. O těchto obrazcích Vám na místě udělají přednášku členové rodiny paní Maríe.
Tyto obrazce dosud nebyly jednoznačně objasněny. Mohlo se jednat samozřejmě o reklamní trik. Z vesnice se stalo turistické středisko díky těmto jevům. Psychotronikové spojují tyto jevy přímo s Maríí, která měla působit jako médium pro mrtvé na bývalém hřbitově. Může se snad jednat o jakési energetické otisky zemřelých lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí, nebo jen chtěl někdo vydělat na zájmu veřejnosti?

zdroj

oku 1971 se v selkém domě Maria Gõmez Pereira ve španělské vesničce Bélmez, oběvily na kuchyňské podlaze obličeje. Obrazy se měnily, mizely a zase se oběvovaly. Pro místního faráže to bylo neklamné znamení že tu působí zlé síly, pro jiné "obličeje z jiného světa". Po šesti dnech snahy zničit obličeje, byla položena nová podlaha. O týden později byla oběvena další tvář na stejném místě. Rodina Pereira se snažila tváře odstranit, ale starosta vesnice Bélmez nařídil, aby byla tvář zachována. Přední strana strana byla z podlahy odejmuta a pověšena na stěnu zatímco podlaha byla rozkopána neboť panoval pocit že příčina zjevení musí být pod podlahou. A opravdu, devět sáhů pod podlahou byly nalezeny lidské ostatky. Důvod, proč byly ostatky nalezeny na tomto místě je ten, že se Bélmez rozkládala na místě původního hřbitova. Obličeje z Bélmezu nikdy neodhalily svůj původ ani příčinu toho, proč se objevují. Byli to duchové , nebo výsledek psychokinetických sil živých? (Enigma 2)

Obraz byl později pozorován odporníky, kteří byli překvapeni, sledovat tvary měnící podobu téměř před jejich očima. Téměř všichni kteří je viděli, kněz, psychiatr, vědec, novinář, viděl něco mírně liší funkcemi - byla to ironie, strach, šok, zoufalství, radost? Vyšetřovatelé dokonce umístili nahrávací pásko do domu, který byl úplně uzavřen. Na nahrávce potom byly slyšitelné zvuky, jako lidský pláč nebo šeptání. Důvod, proč se tyto tváře oběvují v podlaze stále nebyl zjištěn, ačko-li podlaha byly mnohokrát zničena, tváře se vždy oběvily.

zdroj

Black Forest

ekněme, že si za naspořené peníze koupíte dům svých snů, s radostí se do něj nastěhujete a říkáte si, jak si teď budete krásně žít. Jenomže ouha! Najednou se začnou dít zvláštní věci - jakoby se vás někdo snažil vyhnat. A ten někdo, není z našeho světa! Obravdu mohou existovat domy, v nichž existuje jakýsi portál mezi světem živých a mrtvých?

Vítejte v Black Forest

Už sám název regionu v americkém státě Colorado - Black Forest - budí dojem, že v sobě tato lokalita nese něco temného. Mladí manželé Steve a Beth Leeovi to ale nevnímají a v roce 1991 si zde pronajou svůj vysněný velký dům na dvouhektarovém pozemku. Věří, že se pro ně a pro jejich dva malé syny stane šťastným domovem. Jenomže předchozí majitel jim zapomněl sdělit drobný detail - V domě straší - a pořádně!

Jen dětská fantazie?

Možná už se vám někdy stalo, že se vám doma samo od sebe zaplo, nebo zhaslo světlo, či se samy otevřely/zavřely dveře. U Leeových je ovšem něco takového nadenním pořádku! Jejich synové navíc přicházejí s tím, že v jejich pokoji se objevují zvláštní světla a pohybují se tam tmavé stíny, které je děsí. Vymýšlejí si děti, aby na sebe upoutaly pozornost rodičů? Jenomže nevysvětlitelné jevy začínají pociťovat i Steve a Beth. Domem se údajně šíří agresivní zápach, který je pálí v očích a dráždí sliznice. Jeho zdroj se však nedaří najít a stejně záhadné jako do domu zavane opět odezní. Ale ještě horší jsou hluk a světla, která útočí odevšad.

Dělá si někdo srandu?

"Jednou jsme se vrátili domů a v našem obyváku a ložnici to vypadalo jako na Den nezávislosti. Nejrůznější světla blýskala všude okolo a znělo to , jakoby nám po střeše dupali lidé" líčí Beth své zděšení, které zažila jednoho večera ve svém novém domě, do kterého se přistěhovala s rodinou teprve před několika týdny. Tím to ale zdaleka nekončí! " V noci jsme leželi v posteli a slyšeli jsme hrát orchestr. Zvláštní události se začaly odehrávat každý den." Steve - čtyřiatřicetiletý řidič náklaďáku, který se jen tak něčeho nezalekne - začne nabývat dojmu, že se jeho rodinu někdo snaží z nového domu vypudit. Jsou to snad nějací sousedi, kterým se noví nájemníci nezamlouvají? Anebo jde jen o něčí hloupý vtip? Pro jistotu Steve pořizuje do domu bezpečnostní alarm a také bezpečnostní kameru. Podaří se mu odhalit kdo jsou oni tajemní

Policie to vzdává

Během několika prvních měsíců zaznamená alarm neuvěřitelných 62 narušení. Na místo pokaždé přijíždípolicie, ale nikoho nechytí. V domě se po jejim příjezdu nic neobyklého neděje. Jsou to snad sami Leeovi, kdo si dělá z místních žerty? Proč by pak ale Steve utrácel desetitisíce dolarů za drahý bezpečnostní systém? Na další hlášení o vloupání do podezřelého domu v Black Forest už policie ani nereaguje. Vždyť všechny její snahy o rozluštění záhady beztak vyznívají naprázdno. Vypadá to, že policisté nejsou tím, kdo pomůže. Steve a Beth proto berou situaci do vlastních rukou...

Na pomoc přichází technika

Výdaje na všechna bezpečnostní opatření, včetně soukromých detektivů přesáhnou 40.000 dolarů! Přesto se v domě nikdy nic neobvyklého nenajde. Steve si však na některých záznamech z bezpečtnostích kamer všimne něčho velice neobvyklého. Rozhlodne se postupně nafotit a nafilmovat celý dům, každý jeho kout. Při pohledu na výsledek nevychází z úžasu! Co jsou zač všechna ta záhadná světla, tajemné stíny a mlžné postavy, jež se objevují na některých snímcích? Steve i jeho žena jsou zděšeni. Citlivý film dokáže prokazatelně zachytit víc než lidské oko, rozeznává totiž širší elektromagnetické spektrum (tzv. Maxwellova duha - škála elektromagnetického vlnění o různých vlnových délkách). Jenomže některé úkazy jsou údajně pozorovatelné i pouhým okem! Co je to za neuvěřitelnou sílu? Manželé se až v roce 1995 odhodlají k tomu, poslat některé z filmů a fotek do televizního pořadu Sightings o paranormálních jevech. Dokáže záhadu rozluštit někdo z televize nebo diváků?

Může za to satelit!?

Nyní už je zřejmé, že události, odehrávající se v domě Leeových, nebudou dílem neznámého vtipálka, ale paranormálních sil. Z pořízených záznamů je vidět, že nejčastěji se záhadná světla a mlhovina objevují v obývacím pokoji, v ložnici a u venkovní zdi, kde je umístěn satelit. Mohl by satelit okolo sebe vytvářet elektromagnetický kruh vln, které je možné zachytit na filmu? Jenomže jsou zde sátle ještě ty záhadné zvuky. A navíc na některých snímcích má mlhovina jasné obrysy lidského těla, nebo dokonce zvířat! Edson Williams, odborník na speciální filmové fekty, dochází k závěru, že snímky, které Leeovi zaslali do televize, jsou pravé. Filmový štáb se tak vydává přímo na "místo činu".

V domě Leeových bylo pořízeno 3.000 fotografií a 400 videonahrávek, ktereé zachycují mlžné postavy a šklebící se obličeje

Nic pro slabé povahy!

Známá senzibilka z amerického Minneapolis, Echo Bodine, se "lovu duchů" věnuje už od roku 1979. Není divu, že ji zaujal i dům Leeových v Black Forest a přijíždí sem spolu se štábem pořadu Sightings. Při jeho prohlídce prohlašuje, že v obývacím pokoji cítí přítomnost nějakého zlovolného mužského ducha. V celém domě se pak má podle Bodine vyskytovat až 20 různých zbloudilých duší! Jejich největší koncentrace má prý být v ložnici. Dokonce i na tak ostřílenou "lovkyni duchů" je to v děsivém domě až příliš. Ale nejen zkušená senzibilka, ale i někteří členové filmového štábu, kteří v domě natáčejí, pocítí sílu něčeho pro ně dosud zcela neznámého. Jedna z asistentek doonce musí dům opustit poté, co její tělo zůstává jakoby ochromené a na prsou cítí zvláštní zátěž. Ona sama věří, že do jejího těla vstoupil duch! JE vůbec možné něčemu takovému uvěřit? Nepodlehla žena spíše strachu?

Největší koncentrace duchů má prý být v ložnici. Podle senzibilů mají přicházet šatnou a je možné je pozorovat v zrcadle.

Co zjistil šaman?

Zoufalí manželé volají do domu několik badatelů, kteří se zabývají výzkumem paranormálních jevů. Mezi jinými sem přichází i šaman kmene Hopi. Jeho vysvětlení zní, že dům stojí na velice zváštním vortexu - místu, kde dochází k fyiálním anomáliim Právě tento vortex v Black Forest má být jedním z mála na planetě, který umožňuje průchod mezi dvěma světy. S tímto tvrzením souhlasí i mnozí další badatelé v oblasti paranormálních jevů, kteří dům navštívili. Jeden z nich, Peter James, říká: "Je tady energie, jakou jsem za cel léta své praxe nikde jinde nezažil. Black Forest je bezpochyby velice zajimavé místo, které by mělo být dále zkoumáno" A to se také děje...

Hlavní portál otevřen

S šamanovou teorií o průchodu mezi dvěma světy jsou zajedno snad všichni psychotronici, kteří dům zkoumají. Za hlavní portál přitom shodně označují šatnu v ložnici Leelových. Duchy, kteří tudy mají podle nich procházet, je údajně možné spatřit v zrcadle. Právě u tohoto zrcadla také vzniká nejvíce záhadných snímků mlžných postav. Je to jen náhoda, nebo se opravdu podařilo odhalit průchod do nějakého jiného světa, snad světa mrtvých? Na fotografiích se objevuje nějaká žena s malou dívkou, urostlý muž v oblečení z 18. století a také "létající pes" Kromě toho se zde objevuje bezpočet dalších rozličných postav a děsivých obličejů. Jsou to snad bývalí obyvatelé domu? Anebo touto hypotetickou otevřenou branou může procházet kdokoli?

Přichází vládní návštěva

"Strašidelný dům" neunikne pozornosti ani ve vyších kruzích. Na pozvání Leeových navštěvuje jejich dům senátorCharles Duke, který si dokonce přináší svůj vlastní fotoaparát. Uvidí i on záhadná světla a podaří se mu vyfotit mlžné postavy duchů? " Musím přiznat, že jsem tam šel se značnou dávkou skepticismu," líčí později sovou návštěvu senátor. "Nevěřím na duchy a ani pan Lee na ně nevěří. Ale v tom domě se jednoznačně něco děje. Byl jsem šokován..." Vedle několika snímků děsivých mlhavých obličejů pořizuje senátor také fotografii "létajícího psa". Stejného, který byl v domě zaznamenn už několikrát předtím! Je to tedy důkaz toho, že předešlé fotografie byly pravé a nikdo je nijak neupravoval? Steve si myslí, že by moho jít o jeho psa, který zemřel před 10 lety. Doprovází snad svého pána i po smrti?

Duchové, nebo Armáda?

I když už skeptický Steve tak úplně nezavrhuje myšlenku, že jeho dům ovládli duchové, přesto se snaží najít prozaičtější vysvětlení. A teorie, kterou vytváří, je opravdu hodně svérázná. Steve se domnívá, že jeho rodina se mohla stát součástí jakéhosi zvráceného tajného experimentu. "Opravdu si myslím, že americká vláda v tom má svě prsty. Vláda tady testuje něco v souvislosti s armádou". Podle Steva kdosi ovládl elektřinu v jeho domě a záměrně zhasíná a rozsvěcí světla a vytváří speciální efekty. Neznámý chemický sprej pak má podle Steva vyvolávat halucinace. Jsou to jen nepodložené úvahy, které nikam nevedou? Možná už Steve, pod neustálým tlakem a sledován médii a veřejností, začíná být paranoidní. Anebo by se skutečně mohl svou teorií přiblížit pravdě?

Je odpověď pod zemí?

Možná by někdo mohl nabýt dojmu, že manželé Leeovi se jen snaží upoutat pozornost. Několikrát se v jejich domě natáčí, objevují se v televizi, vystupují v rozhlase, lidé se o jejich příběh nesmírně zajímají. Jsou snad za celou záhadou samotní Leeovi? "Je to nesmírně aktivní místo a není tam nic, co by dělal Steve nebo jeho žena, aby tyto jevy vyvolali" tvrdí rezolutně Bill Gibbens, odborník na elektromagnetismus z amerického Deneveru. Myslí si, že zdroj zvláštní síly je přímo pod domem Leeových, a proto chce toto místo prozkoumat pomocí hlubokového sonaru. Podaří se mu pomocí moderní techniky rozluštit duchařskou záhadu?

Proč se neodstěhují?

Od roku 1991, kdy se Leeovi do svého domu nastěhovali, až do roku 1997 navštívily jejich dům desítky badatelů a vyšetřovatelů, ale také několik seriózních vědců. Nikdo z nich ale nedokázal přinést logické vysvětlení jevů, k nimž zde dochází. Bylo pořízeno přes 3.000 fotografií a 400 video nahrávek. Žádný výsledek. Ptáte se, proč se Leeovi nepřestěhují? "Protože to chceme vyřešit a chceme si nechat svůj dům," vysvětluje Beth Lee. Podaří se jim jednoho dne přijít celé záhadě na kloub a budou tak moci konečně v klidu bydlet ve svém vytouženém domě? Anebo jim nezbude nic jiného, než se naučit žít společně s duchy?

článek přejat z časopisu Enigma 10/2010

Nahoru

Amityville Home

Masová vražda, která se odehrála 13. listopadu 1974, učinila z Amityville home na Long Islandu v New Yorku jedno z nejstrašidelnějších míst na světě. Vystřídala se tu řada rodin a nájemníků, ale nikdo tady nevydržel déle než několik dnů. V domě se zjevují duchové, ozývají se podivné zvuky, dveře se samy otevírají a zavírají, přes noc se svléká povlečení z postelí, zvoní domovní zvonek a hračky se samy od sebe pohybují.

V týdnech před masakrem se vztahy mezi Butch DeFeem a jeho otcem vyostřili. Butch nebyl spokojen s výdelkem, který dostával od svého otce a tak přišel s plánem jak okrást svoji rodinu. Dva týdny před masakrem byl Butch poslán k dealerovi Buick a měl uložit 1800 dolarů hotově a 20,000 v šecích do banky. Místo toho si Butch zařídil aby ho okradl na cestě do banky jeho známý, se kterým se pak rozdělil o kořist. Butch a další komplic odjeli od dealera do banky v 12:30. Nevraceli se ani po dvou hodinách a když se konečně vrátili, tak nahlásili, že byli okradeni na křižovatce, když čekali na červené. Ronald st. Byl u dealera, když se jeho syn vrátil a vybuchnul vzteky, když slyšel Butchovo příběh a začal nadávat člověku, který ho tam v prvé řadě poslal. Policie byla přivolána, a když přijela tak chtěla samozřejmě mluvit s Butchem. Místo toho aby s nimi začal hrát hru a aspoň podal fiktivní popis pachatele, Butch začal být napjatý a vytočený. Začal se projevovat násilně a policisté pojali podezření, že lže. Jejich otázky se začaly soustřeďovat na ty dvě hodiny, kdy byl Butch pryč. Nepospíchal by nazpátek, k dealerovi když byl okraden o tolik peněz? Kde se nacházel v tom inkriminovaném čase? Místo odpovědí na jejich otázky Butch na policisty začal nadávat a mlátil o kapotu vozu, aby zdůraznil svůj vztek. Policisté pro tu chvíli tedy ustoupili, ale Ronald st. Už přišel se svým vlastním řešením, proč se jeho syn chová takto výstředně.

V pátek před vraždami byl Butch policisty požádán aby shlédnul několik fotografií aby mohl ukázat na zloděje. Zpočátku souhlasil ale nakonec z toho naposlední chvíli vycouval. Když to Ronald starší slyšel, podal si svého syna v práci. Chtěl vědět, proč nebude spolupracovat s policií? You've got the devil on your back," (Něco ve smyslu: "Posedl tě ďábel"):křičel na svého syna. Butch nezaváhal: "Ty tlusté prase, já Tě zabuju." Potom běžel ke svému autu a rychle odjel. Nedošlo ještě v tomto boji na údery ale finální konfrontace byla nevyhnutelná. Klidná noc přikrývala obec Amityville v brzkých ranních hodinách čtvrtka 14.11.1974. Zbloudilí domácí mazlíčci a osamělá auta byla jediná znamení života, když rodiny a sousedé spali. Ale nenávist a divokost probublávala na povrch u klidně vypadajícího 112 Ocean Boulevard. Celá rodina DeFeo šla spát, s výjimkou Butche. Jak jsi sedl tiše do svého pokoje, věděl co chce udělat, věděl co vlastně udělá. Jeho otec a jeho rodina už mu nebude na obtíž.

Butch byl jediný člen rodiny, který měl vlastní pokoj. Jeho násilné vlohy a fakt, že je nejstarší mu zajistily tento malý výdobytek. Také mu zajistily to, že měl vlastní úložný prostor pro zbraně, které sbíral a občas prodával. V noci vraždy si Butch vybral pušku Marlin ráže 35 ze své skříně a tiše, ale s odhodláním se vydal směrem k pokoji svých rodičů.

Tiše pootevřel dveře do jejich pokoje a na chvilku se na ně díval jak spí, nevědouce o hrůze která stojí u jejich postele. Potom bez zaváhání zvedl Butch pušku ke svému ramenu a zatáhl za kohoutek a vypálil první z 8 osudných střel té noci. První střela se zařízla do otcových zad, prostřelila ledvinu a opustila tělo hrudí. Butch vystřelil další střelu.do otcových zad. Ta porušila páteř a skončila v jeho krku.

V tom okamžiku se Lousie DeFeo probudila a měla pár vteřin na reakci, než do ní její syn začal pálit. Butch namířil zbraň na svojí matku, jak ležela na posteli a vypálil dvě střely do jejího těla.

Kulky roztříštily hrudní koš a zničily pravou plíci. Obě těla nyní ležela v čerstvých jezírkách jejich vlastní krve.

I přes charakteristický zvuk výstřelu pušky se nikdo domem nepohyboval. Butch si rychle prozkoumal zkázu, kterou vykonal a pak pokračoval v masakru nevinných obětí. Jeho dva mladší bratři John a Mark byli další z obětí Butchova vražedného sebeobespravedlňování a vzteku.

Vešel do ložnice, kde spali oba chlapci, postavil se mezi obě. Stojíce přímo naspd svými bezmocnými bratry, Butch vypálil do každého kednu ránu. Kulka spustošila Markovi jeho vnitřní orgány a Johnovi oddělila míchu. Ani teď výstřely nikoho nevzbudily. Butch se bezproblémově dostal do ložnice, kterou sdílely jeho sestry Dawn a Allison. Dawn byla zhruba stejně stará jako Butch, zatímco Allison byla na základní škole s Johnem a Markem.

Když Butch vstoupil do místnosti Alisen se probrala a podívala se na něj. Butch chladnokrevně přiložil hlaveň k její tvářima vystřelil. Dawn zabil Bath bezprostředně poté, opět výstřelem do hlavy.

Bylo krátce po 03:00 V rozpětí necelých patnáct minut, Ronald "Butch" DeFeo, Jr., surově zabil každého bezbranného člena jeho rodiny a to zcela chladnokrevně. Batch dokonal scou práci. Klidně se sprchuje, zahlazuje důkazy, čistí krev atd. Poté i s důkazy a puškou hází do auta a odjíždí na předměstí Brooklynu a likviduje důkazy. V 6:00 se hlásí v práci u svého dědečka jako by se nic nestalo.

Butch nezůstal v práci dlouho. Choval jako že se nudí a že nemá co na práci. Odešel kolem poledne. Zavolal svou přítelkyni Sherry Klein, aby věděla, že bude brzy doma z práce, a že by se chtěl zastavit a vidět ji. Butch přišel k domu Sherry asi ve 13:30. Sherry bylo 19 let, urostlá a populární servírka v jednom z mnoha barů, který Butch navštěvoval se svými přáteli. Po příjezdu, se Butch jakoby mimochodem zmínil, že se pokusil zavolat domů - několikrát, a, ačkoli bý´a všechna auta jsou příjezdové cestě, nikdo telefon nebral. Zavolal domů i z bytu Sherry se stejným, předvídatelným výsledkem.

Romald šel ještě se Sherry nakupovat a poté společně jeli k Bobbymu, i ude pŕedvedl Butch kouzlo z telefonem, který nikdo nebere.Bath poté odeslel s tím , že se s Bobbym setká v npbaru u Henryho kolem 18:00.

Butch strávil zbytek odpoledne na návštěvě u přátel, pitím a užíváním heroinu. Nakonec přišel do baru u Henryho po 18. a Bobby za ním krátce poté. Bath opět předstíral znepokojení nad jeho neschopností zastihnout někoho doma. "Budu muset jít domů a rozbít okno se dostat dovnitř," řekl Bobby. "No, to, musíte udělat," odpověděl jeho přítel lehkovážně. Ronald vyšel z baru na svou údajnou objevnou cestu, jen aby se během několika minut vrátil ve stavu rozrušení a zděšení. "Bobe, musíš mi pomoct," prosil. "Někdo zastřelil mou matku a otce!"

Bath s Bobbym a dalšima dvěma přáteli vyráží tedy směr místo činu. Během několika okamžiků po vstupu do domu nalézají mrtvá těla. Bath předstírá zármutek a "hroutí se". Joey Yeswit volá policii...

Provozovatel: "Plicie Suffolk Country, mohu Vám nějak pomoci?"

Joey (J) : "máme tu střelbu, uh, u Defeových."

Operátor (O): "Pane jaké je Vaše jméno?"

J: "Joey Yeswit"

O: "Můžete to hláskovat?"

J: "Ano Y,E,S,W,I,T.

O: "Vaše telefonní číslo?"

J: "Eh, ja nevím, nebydlím tu..."

O: "A odkud voláte?"

J: "Amityville, zavolejte policii Amityville a to hned!...Ocean Avenue - Amityville!"

O: "Austin, co?"

J: "Ocean Avenue..."

O: "Ocean Avenue...kde?"

J: "Road Merrick Ocean Avenue"

O: "merrick Road a v čem je problém, pane?"

J: "Je to příšerné..."

O:"Je někdo zraněn?"

J:"He?"

O: "říkal kste, že se střílelo. Je někdo zraňen?"

J: "Huh, všichni jsou mrtví"

Operátor Joeyho ještě poté přepojí na místní policii, která do domu vysílá hlídku. Hlídkamíří automaticky do prvního patra a objevuje těla. Scéna kterouspatřili byla silné kafe i na profesionální vyšetřovatele, kteří na místo dorážejí později. Věc je natolik stresující, že dokonce mezi dpvyšetřovateli dochází k hádkám.

Butch se ke svému činu přiznává až pod tíhou důkazů a dodnes tvrdí toto: "Seděl jsem dole a zíral na bednu, když v tom vidím černou ženskou postavu jak mi podává zbraň a říká mi, co mám dělat. Nějak jsem cítil, že ji musím uposlechnout..."

Dodnes se vedou spekulace, jak je možné, že se nikdo neprobudil (mrtvá těla ležela na postelích) poté, co vycházely ze zbraně výstřely a zda-li Butchovi nepomáhala starší ze sester, jenž mohla být posléze bratrem zastřelena jako nežádoucí svědek.

__________________________

Příběh rodiny Lutzových

Největší popularitu nezajistili Amityvillu DeFeovi, nýbrž rodina Lutzů, která se do domu nastěhovala třináct měsíců po krvavých jatkách. George se svojí manželkou Kathy a třemi dětmi v něm vydrželi pouhopouhých 28 dní, během nichž, jak sami poté řekli, docházelo k několika nevysvětlitelným jevům:

* dveře se samy od sebe otevíraly a zavíraly

* v místnostech byl cítit nepříjemný chlad

* z ventilace vytékal zvláštní zelený sliz

Kathy měla noční můry o vraždách a jednou se dokonce probudila s krvavými jizvami po celém těle George se zase probouzel v čase 3:15 (doba, kdy Butch zmasakroval svoji rodinu) ze stěn se ozývaly záhadné hlasy mající zastrašit kněze, jenž se dům pokoušel vysvětit nejmladší dcera Missy měla mít za kamarádku jakousi holčičku Jodie, kterou později identifikovala na fotografii jako Allison DeFeovou v domě se objevovala hejna much, aj.

Parapsychologie a pravda

I přes značně levnou částku (80 000 dolarů), za kterou rodina dvoupatrovou podkrovní vilu zakoupila, trpěla nedostatkem financí. Velký dům tak vytápěli jen krbem (odtud pramení ten pocit chladna) a nemohli si dovolit ani jeho nezbytné opravy. Když pak nakonec odcházeli (po 28 dnech svého pobytu), řekli sousedům jen to, že se v něm kvůli špatné minulosti necítili dobře.

Působila v domě opravdu nějaká nevysvětlitelná síla? Mezi pravdou a fikcí existuje určitá hranice. Tato hranice byla, jak se později ukázalo, Lutzovými překročena vidinou výdělku peněz za pomoci dobře mířených, nikdy neprokázaných tvrzení. Proč nikdy neprokázaných? Protože pozdější obyvatelé domu nezaznamenali žádný z těchto nevysvětlitelných jevů, což v tomto případě nahrávalo zatvrzeným skeptikům, kterým dal nakonec za pravdu i samotný George Lutz, když přiznal, že celý příběh je jen vymyšlená kachna, vzniklá za pomoci několika vypitých lahví vína s Butchovým právníkem Williamem Weberem.

Weber měl v podvodu navýsost zajímavou roli. Chtěl s přispěním rodiny napsat knihu, jež by pojednávala o vraždách v Amityville. Jejich cesty se však rozešly a George kývl na nabídku Jaye Ansona, s nímž sepsal vlastní příběh. Weberovi pomohl uskutečnit přání až Hans Holzer...

*Lutzovi byli rozvedeni v osmdesátých letech minulého století. Kathy zemřela v roce 2004, George dva roky poté.

Ale abych vám opět nebral vešekré iluze, pravdoumje že se v domé vraždilo a že smrt těchto lidí byla vimce než brutální. svědci tvrdí, že se světla v domě sama rozvěcí i zhasínají.

Filmy:

Amitiville horror

3:15 zemres

Amityville: The Possession

Amityville: Dollhouse

Amityville 1992

Amityville - dům hrůzy

Amityville - image zla

Skutečné Amityville - Dům hrůzy (TV film)

Tento článek vypracoval web paracz a jeho kopírování bez souhlasu je trestné

Nahoru

Les Aokigahara

Les Aokigahara v Japonsku má přezdívku "moře stromů" a nachází se na úpatí hory Fuji. Jde o oblíbené místo sebevrahů a paranormálních jevů. Podle místních pověstí tady sídlí nadpřirozené bytosti a ty mají za následek abnormálně velký výskyt úmrtí v této oblasti. Údajně jde o duchy mrtvých lidí, kteří způsobují u návštěvníků lesa velmi nepříjemné pocity a sebevražedné sklony.

Aokigahara (japonsky 青木ヶ原) je les na severozápadním úpatí hory Fudži v Japonsku. Les má historickou spojitost s démony z japonské mytologie a je velmi oblíbeným cílem sebevrahů. Jen v roce 2002 bylo zaznamenáno 78 sebevražd, což les činí druhým místem s největším počtem sebevražd hned po Golden Gate Bridge v Kalifornii.Od roku 1970 pročesává každoročně les speciální jednotka hledající těla sebevrahů.

Následující fotky jsou děsivé a mohou být citlivé pro některé jedince

Waverly Hills Sanatorium

Sanatorium Waverly Hills bylo otevřeno jako standardní nemocnice v roce 1910 a pobývalo v něm padesát tuberkulózních pacientů. Když se v Kentucky rozmohla tuberkulózní epidemie změnila se nemocnice v sanatorium, které poskytovalo útočiště sto čtyřiceti pacientům. Fungovalo až do roku 1961, kdy bylo zrušeno. Za dobu jeho fungování v něm zemřelo množství pacientů a dvě ošetřovatelky spáchaly sebevraždu. Je považováno za jedno z nejstrašidelnějších míst ve Spojených státech kvůli zjevení, která se zde objevují, záhadně zapínajícím se světlům, podivným zvukům a stínům míhajícím se na stěnách.

Budova sanatoria Waverly Hills škádlí už přes sto let lidskou fantazii. V místě, kde umírali pacienti nakažení tuberkulozou, totiž údajně straší. Vnitřní prostory se staly místem přenocování nejednoho dobrodruha a lovce duchů. Vesměs se shodují v tom, že prostředí je zde maximálně děsivé a že "něco cítili". Někteří jdou ještě dál a bez zardění servírují informace o tom jak se potkali s duchem. Pravdou je, že sama budova budí respekt a soudný člověk si dvakrát rozmyslí, jestli tu přespí ikdyž v duchy nevěří. Budova byla postavena v Louisville v Kentucky roku 1910. V té době řádila v Americe epidemie tuberkulózy a to takovou silou, že mnohdy likvidovala i malá města. Proti tomuto onemocnění nebyl žádný lék. Sanatorium Waverly Hills bylo postaveno na izolovaném místě a navrženo speciálně jako zařízení pro boj s tuberkulózou a její výzkum. Nemocnice ovšem byla natolik přetížena, že se v roce 1924 byla přistavěna další část budovy. V roce 1926 už bylo sanatorium považováno za nejkvalitnější zařízení pro nemocné tuberkulózou. I přesto zde stovky pacientů zemřely. Ve snaze najít co nejúčinnější lék proti nemoci zde byly údajně prováděny různé techniky a pokusy. Plíce nemocných byly při hledání léku údajně ozařovány ultrafialovým světlem, což mělo zabránit šíření bakterií. Mělo se za to, že čerstvý vzduch je pro boj s tuberkulózou nejúčinější, takže někteří pacienti byli vystavováni v zimní zahradě, nebo před obrovskými okny a to bez ohledu na to jaká byla zrovna sezóna. Další postupy byly ovšem daleko horší. Některým nemocným byly tlakem rozšiřovány plíce, nebo odstraňována žebra, aby plíce pobraly více kyslíku. O tom zda jsou tyto historky pravdivé se můžeme pouze dohadovat, jedna z oblíbených urban legends, která o sanatoriu koluje je ovšem postavena na pravdivém základu.Pacienti do budovy vstupovali předními dveřmi, ale místnosti opouštěli v horším případě takzvaným tunelem smrti. Totiž aby nepřicházeli příliš do kontaktu s šílenou realitou (jednou z filozofií nemocnice bylo, že duševní zdraví pacientů je stejně důležité jako to fyzické), byl vybudován ve sklepě sanatoria tunel, který vedl až k dráze pod kopcem. Tudy se svážela těla pacientů, kteří nemoci podlehli.

V roce 1943 byla tuberkulóza díky novým léčivům takřka vymýcena, takže sanatorium se stalo nepotřebným. V roce 1961 bylo zavřeno, aby se z něj do roka stala ozdravná ubytovna pro seniory. Z důvodu zneužívání pacientů bylo zařízení kompletně uzavřeno v roce 1982. Do roku 2001 se měnili majitelé budovy a přilehlých pozemků jako ponožky, zatímco majestátní komplex chátral a stal se útočištěm bezdomovců a feťáků. A také lovců duchů, nebo lidí, kteří sem prostě přišli nasbírat bobříky odvahy. A právě v tu dobu se začaly vyprávět historky o zjeveních, která tu někteří svědci měli. Návštěvníci vyprávěli o tom jak v domě někdo křičel o pomoc, o bouchání dveří, světlech v oknech, nebo krocích v prázdné místnosti. Jedna z legend vypráví o tom, že se zde zjevuje muž v bílém plášti, viděn byl nejčastěji v kuchyni, přičemž se místnost, dlouhá léta opuštěná, zalila vůní vařeného jídla. Nejvíce pozornosti ale přitahuje páté patro budovy, kde byli umisťováni duševně nemocní pacienti s tuberkulózou. Právě tady se nachází místnost 502, která je předmětem mnoha pověstí a legend. Pokud sem jde jakýkoliv zvědavec za duchy, míří zpravidla sem.

V roce 1928 se údajně v tomto pokoji oběsila vrchní sestra, která byla v sociální tísni a práce s duševně nemocnými jí zrovna neulehčovala. V roce 1932 z okna stejného pokoje vyskočila další zdravotní sestra, ovšem dodnes je tématem spekulací zda ji někdo nevystrčil ven. To co návštěvníky nyní láká právě k tomuto pokoji je několik svědectví o podivných obrazcích, které se zjevují v okně, nebo hlasech, které se z místnosti údajně ozývají.

zdroj

Budova byla postavena v Louisville v Kentucky roku 1910. V té době řádila v Americe epidemie tuberkulózy a to takovou silou, že mnohdy likvidovala i malá města. Proti tomuto onemocnění nebyl žádný lék. Sanatorium Waverly Hills bylo postaveno na izolovaném místě a navrženo speciálně jako zařízení pro boj s tuberkulózou a její výzkum. Nemocnice ovšem byla natolik přetížena, že se v roce 1924 byla přistavěna další část budovy. V roce 1926 už bylo sanatorium považováno za nejkvalitnější zařízení pro nemocné tuberkulózou. I přesto zde stovky pacientů zemřely.

Ve snaze najít co nejúčinnější lék proti nemoci zde byly údajně prováděny různé techniky a pokusy. Plíce nemocných byly při hledání léku údajně ozařovány ultrafialovým světlem, což mělo zabránit šíření bakterií. Mělo se za to, že čerstvý vzduch je pro boj s tuberkulózou nejúčinější, takže někteří pacienti byli vystavováni v zimní zahradě, nebo před obrovskými okny a to bez ohledu na to jaká byla zrovna sezóna. Další postupy byly ovšem daleko horší. Některým nemocným byly tlakem rozšiřovány plíce, nebo odstraňována žebra, aby plíce pobraly více kyslíku. O tom zda jsou tyto historky pravdivé se můžeme pouze dohadovat, jedna z oblíbených urban legends, která o sanatoriu koluje je ovšem postavena na pravdivém základu.

Pacienti do budovy vstupovali předními dveřmi, ale místnosti opouštěli v horším případě takzvaným tunelem smrti. Totiž aby nepřicházeli příliš do kontaktu s šílenou realitou (jednou z filozofií nemocnice bylo, že duševní zdraví pacientů je stejně důležité jako to fyzické), byl vybudován ve sklepě sanatoria tunel, který vedl až k dráze pod kopcem. Tudy se svážela těla pacientů, kteří nemoci podlehli.

Do roku 2001 se měnili majitelé budovy a přilehlých pozemků jako ponožky, zatímco majestátní komplex chátral a stal se útočištěm bezdomovců a feťáků. A také lovců duchů, nebo lidí, kteří sem prostě přišli nasbírat bobříky odvahy. A právě v tu dobu se začaly vyprávět historky o zjeveních, která tu někteří svědci měli.

Návštěvníci vyprávěli o tom jak v domě někdo křičel o pomoc, o bouchání dveří, světlech v oknech, nebo krocích v prázdné místnosti. Jedna z legend vypráví o tom, že se zde zjevuje muž v bílém plášti, viděn byl nejčastěji v kuchyni, přičemž se místnost, dlouhá léta opuštěná, zalila vůní vařeného jídla. Nejvíce pozornosti ale přitahuje páté patro budovy, kde byli umisťováni duševně nemocní pacienti s tuberkulózou. Právě tady se nachází místnost 502, která je předmětem mnoha pověstí a legend. Pokud sem jde jakýkoliv zvědavec za duchy, míří zpravidla sem.

Jen asi 25% pacientů přijatých k léčbě mají první nebo ranou fázi tuberkulózy, přičemž přibližně 47% je v pokročilém nebo poslední fázi. Zbývajících 27% je ve druhé fázi.

* Mezi nejčastější léčbu tuberkulózy patřil odpočinek, čerstvý vzduch, dobré jídlo, a příslušný lékařský dohled.

* Lobektomie a Pneumoectomy - lékaři chirurgicky odstranili infikované části plic a někdy i celé plíce.

* Phrenicotomy - nervové zásobení jedné plíce je oříznuto. Membrána je tak paralyzována a zůstává v uvolněné fázi. Tímto způsobem jsou nejen sníží respirační/dýchací pohyby plic, ale také, se zmenší objem plic. To umožňuje, aby se plíce na postižené straně léčila.

* Helioterapie, "Sluneční-ošetření" bylo použito v léčbě tuberkulózy žláz, kostí, kloubů, pobřišnice, kůže, očí, pohlavní a močové soustavy a dalších. Opalování pomohlo zabít bakterie, které způsobují TBC.

* Thoracoplasty - chirurgické odstranění několika žeber z hrudní stěny, aby bylo možné uvolnit plíce. V době, kdy tato operace zcela běžná, vyzadovala u průměrného pacienta odstranění 7-8 žeber. Většina chirurgů raději odstraňovala pouze 2-3 žebra, a tak pacienti museli vydržet několik postupů, než byla celá thoracoplastika dokončena.

* Umělý pneumotorax je způsob léčby, který se skládá z přívodu vzduchu do pleurální dutiny (v této dutině je nižší tlak než v okolí - nachaizí se po obvodu plíce), nebo mezi krytiny plic. To má za následek zhroucení nemocné části, které nakonec vede k dokončení obnovy.

* U pacientů, kteří nemohli mít umělý Pneupmothorax pro léčbu, byly předepsány posturální Rest - Pacient leží na postižené straně, a to omezuje exkurzi plic a dá to částečný odpočinek.

* Další léčba pacientů, kteří prodělali infekci obou plic je - "výstřel taška". Sáček obsahující jednu libru střelného prachu je umístěna na obou klíčních kostech pacienta a množství prachu se zvyšuje 4 nebo 5 libry každý týden, dokud pacient neztratí 5 liber váhy na horní části každé plíce. To "učí" plíce správně dýchat.

Co se týče duchů a zjevení, pohybují se zmínky o nich na hranici mezi reálnem a legendou. Zde je pár z nich.

Sebevražedná sestra č. 1

Legenda: Zdravotní sestra se měla podříznout zápěstí a za šíleného křiku a krvácení proběhla přijímací halou a zemřela někde v přední části budovi.

Realita: Opravdu existovala sestra, která se ve Waverly pokusila o sebevraždu, ale už vůbec neproběhla krvávející halou a ani nakonec nezemřela.

Sebevražedná sestra č. 2

Legenda: Mladá zdravotní sestřička nečekaně otěhotní a v záchvatu strachu z budoucnosti se vrhla ze střechy sanatoria. Dodnes ji tam připomíná nově zřízená socha)

Realita: Realita je bohužel nepotvrzená, tvrdí se že sestra byla těhotná s lékařem, že se zbláznila ale také že byla ve vším poklidu propuštěna.

Vraždící doktor

Legenda: Za temných nocích se prochází chodbami. Piká za to, že na svých obětech vykonával různé "pokusné" operace na svých pacientech.

Realita: v čláku jsem vám sepsal jaké různé - až možná brutální operace se prováděly. Je tedy možné, že tato legenda vychází tak trochu z představivosti.

"Timmy"

Legenda: Malý chlapec umírá jako spousta dalších na následky své choroby. I po smrti zde zůstává. Rád si hraje a je slyšet i jeho smích.

Realita: Je pravděpodobné že v sanatoriu nějaký Timmy žil a i zemřel, pravda je, že se zde hýbají hračky, které tu turisti nechávají jako takový dáreček.

Holčička ze třetího patra

Legenda: jedni říkají, že i ona si strašně ráda hraje s míči, druzí, že je pouze slyšet jako by si někdo hrál s míčem. Jeden svědek dokonce tvrdí, že zde viděl plačící holčičku, která naříkala, že nevidí. Než k ní došel, zmizela a už ji nikdy neviděl.

Realita: V sanatoriu bylo celé oddělení věnované dětem. A jakmksem již´podotkl u Timmyho, míče se ti opravdu rozkutálí, kdy se jim zachce, kutálí se i za rohy nebo se rozskákají na místě.

Pokoj č. 505

Legenda: Jedna z verzí sem zasazuje onu těhotnounsestru a jejísebevraždu. Měla zde zabít nejen sebe, tím, že se oběsila ale i své čerstvě narozené dítě. Jiné legendy praví, źe právě zde spáchaly sebevraždu dvě sestry jedna oběšením a druhá skokemmz okna.

Realita: Nejspíše se jedná pouze o absolutní fikci.

Tunel smrti:

Legendy: Tajná šachta na mrtvoly, kde se mělo vystřidat až 63.000 mrtvol. Která se jen nechala sklouznout po beronové skluzavce. Proto se tské tunelu v některých pramenech říká skluzavka těl.

Realita: Spojovací (tajná) chodba kudy se do sanatoria dostávalo uhlí a jídlo. Spojovala 1. patro sanatoria a přijezdovou cestu. Později tudy byla tajně transportována těla zemřelych k pohřebním vozům. Bylo tak rozhodnuto pro upevnění morálky. Za 2. světové války se tunel měl využívat i jako protiletecký kryt.

Počet mrtvých

Legendy: 63.000 - 100.000

Realita: 8.000 - 10.000

Seznamy pacientů naleznete: https://whsmemorial.tripod.com/id21.html

Další děsivá místa, duchy a jajich nahrávky najdete zde DOPORUČUJI! https://www.abovetopsecret.com/forum/thread613728/pg1

Ale abych vám nebral úplně všechny iluze... Faktem je, že v sanatoriu umírali lidé a faktem je, že se zde dějí podivné věci. Minimálně hračky - hlavně pak míče si zde dělají, co se jim zlíbí

Prosím moc o komentář s vašim názorem nejen na sanatorium, ale i na mou práci.

Tento článek vypracoval web paracz a jeho kopírování bez souhlasu je trestné

Nahoru

Katakomby v Paříži

Pařížské katakomby jsou spletí podzemních hřbitovů, tunelů a cestiček vytvořených z lidských kostí. Největší rozvoj zaznamenaly v osmnáctém století, kdy se město neustále rozrůstalo. V současné době jsou především turistickou atrakcí. Přezdívá se jim Říše smrti a na návštěvníky působí vskutku impozantním dojmem. Lebky a kosti navrstvené v temných zákoutích a podél stěn však zřejmě nejsou jen neškodným pozůstatkem po zemřelých. Návštěvníci tvrdí, že tady slyší podivné zvuky, vidí zjevení a občas na ně sáhne něco neviditelného.

Laularie House

New Orleans se prokletými domy, strašidelnými hřbitovy a začarovanými budovami jen hemží. Francouzská čtvrť má však mezi nimi výjimečné postavení. Sídlili tady vyznavači woodoo, vrazi a piráti a do dnešních dnů se tu zjevují duchové a další zjevení. Zejména potom bývalý hotel Laularie House duchaři milují, v jeho halách se ozývají skřeky a zjevují se mrtví otroci.

Podzemí Edinburghu

Kdysi byly používané jako sklepy, dílny i domovy obchodníků a řemeslníků, protože vzhledem ke stále zvyšující se populaci nebylo v centru města dostatek místa. Na dlouhou dobu poté upadly v zapomnění do té doby, než se začal budovat nový most, v současné době jsou hojně navštěvovány turisty a příznivci paranormálních jevů. Celá řada lidí totiž v těchto prostorách pociťuje nevysvětlitelné jevy, jako například náhlou nevolnost, zvracení a mnoho z nich tvrdí, že zde vidělo i duchy. Nikdo přesně neví, kdo jsou nepřátelská zjevení a proč se tady zjevují, ale podle vyznavačů nadpřirozených jevů jde o jedno z nejstrašidelnějších míst na světě.

Nahoru

Trpasličí Vroclav

Projděte se po Wroclawi a mějte oči na stopkách. Když budete pozorní, neuniknou malí tvorečkové odlití z bronzu. Krasnoludci (Polsky trpaslík - doslovně červený človíček) nejsou jen výplodem vaší fantazie nebo vlivu piva na mozkové buňky, ale jsou realitou. Historicky k Wroclawi i Polsku patří.

Pomerančová alternativa
V osmdesátých letech vzniklo Nové kulturní hnutí. Neznáte ho? Možná si vzpomenete na záběry z televize, kdy na shromážděních v Polsku tančili po náměstích a zpívali recesisté oblečení do červené a oranžové barvy. Záhy bylo hnutí pojmenováno Pomerančová alternativa. Oranžová se stala symbolem odporu proti rudé komunistické vlajce i žluté papežské. Oranžová zároveň dobře posloužila pro zviditelnění recesistů, kteří svými vystoupeními znevažovali tehdejší garnituru.
Policie samozřejmě proti aktivistům zakročila. Ale z čeho je obvinit? Z toho, že zpívají písně? Že jsou oblečení jako trpaslíci? Nebo že hrají na náměstí na honěnou?
Pomerančová alternativa se tak stala na dlouhou dobu skutečně viditelným bodem odporu, který mnoho lidí vlastně ani jako odpor nebralo. Byla to recese.

Věznice Karosta

Karosta, v současnosti ponurá část lotyšského města Liepāja, byla vybudována v letech 1890-1906 na příkaz ruského cara Alexandra III. jako válečný přístav (karš - válka, osta - přístav). Liepāja v té době totiž ležela na západní hranici jeho impéria, kterou ohrožovalo německé námořnictvo.

Po vzniku Lotyšské republiky v roce 1918 se Karosta přeměnila v samostatně fungující obec s vlastními školami, poštou etc. V dobách SSSR se z ní ale stala přísně střežená vojenská zóna, do které nemohli vstoupit ani obyvatelé Liepāje. Bydleli zde pouze sovětští vojáci se svými rodinami a když v roce 1994 sovětská armáda z Lotyšska odešla, zůstalo v Karostě jenom plno zdemolovaných budov. Po několika letech byla Karosta oficiálně připojena k Liepāje a pod jejími křídly je dodnes.

Součástí stavebních plánů této vojenské báze byla také nemocnice. Ta byla postavena na samém počátku 20. století. Svou původní funkci však nikdy neplnila, protože už od "Krvavé neděle" (r. 1905) byla používána jako místo k zadržování a převýchově vojáků odsouzených za disciplinární prohřešky. Od začátku byly na tomto místě ničeny lidské osudy a potlačován svobodný duch zajatých. V průběhu století se společně se změnami politického systému a diktátorů měnili jen vězňové - revolucionáři, praporčíci a námořníci carské armády, dezertéři německého wehrmachtu, nepřátelé Stalinova lidu, vojáci sovětské a lotyšské armády a další neposlušní. Takto vězení fungovalo až do roku 1997, posledními vězněnými byli odsouzenci z řad lotyšských námořních sil. Za všechna ta dlouhá léta se odsud nepodařilo utéct jedinému člověku a počet těch, kteří za vysokým plotem nechali svůj život, se pohybuje kolem 150.

Po pár letech od uzavření vězení zpustlo a z budovy se stalo chátrající torzo. Skupinka herců liepājského divadla přišla s nápadem zanedbanou budovu vyčistit a otevřít ji pro veřejnost jako muzeum, které by návštěvníkům připomínalo, jak život ve věznici vypadal. Dnes tak máte možnost vidět vše v podobě, která zůstala od dob ruského cara nezměněná. Můžete si zde prohlédnout staré vojenské uniformy, zbraně, plynové masky etc. nebo si pro větší skupinku návštěvníků objednat "zážitkovou verzi" exkurze. To znamená, že se hned po vstupu do areálu věznice na pár hodin stanete místním trestancem - ujme se vás bachař (průvodce), který je od této chvíle vaším pánem a vy musíte poslouchat jeho rozkazy: pochodovat, běhat, stát s rukama nad hlavou přitisknuti ke studené stěně temné cely, běhat s těžkými dřevěnými pryčnami na spaní sem a tam po chodbě... Pokud příkazy neplníte, smějete se, či jste snad pomalí nebo nemáte pořádně zapnuté knoflíky na košili, trest vás nemine - dřepy, kliky... a to platí pro celou skupinu. Všechno, čím projdete, je reálnou ukázkou denního režimu skutečných trestanců. Bachař mezi vydáváním povelů a sekýrováním stihne povědět mnoho doplňujících informací, které se ve spojení se svíravými pocity bezmoci promění v nesmazatelný zážitek. Najednou chápete, jak se tady vězňové museli cítit. Já osobně jsem tuto prohlídku absolvovala společně s několika kamarády - zpočátku jsme rozkazy brali na lehkou váhu a pochechtávali se, po dvou hodinách cepování, křiku a ponižování jsme s hrůzou vážně začínali pochybovat o tom, že jde stále jenom o hru.

Pro silnější povahy muzeum nabízí možnost v cele na pryčnách i přenocovat, samozřejmě za neustálého dozoru bachařů. Je možné, že v noci uvidíte nějaké nadpřirozené úkazy - prý se s nimi setkalo už mnoho návštěvníků. Pokud nevěříte, zajeďte se do Karosty podívat sami - na toto místo jen tak nezapomenete.

V padesátých letech, v době procesů inscenovaných komunistickou mocí po únorovém převratu v roce 1948 se stala hradišťská věznice místem utrpení stovek lidí z řad politické opozice i lidí zcela nevinných. Do věznice, přináležející budově krajského soudu, byli přiváženi zatčení, zde byli trýzněni a vyslýcháni způsobem, který si v ničem nezadal s vyšetřovacími metodami gestapa. Dosvědčují to řady těch, kteří touto hrůzou prošly.

Zdroj textu: www.totalita.cz

V roce 1855 došlo k další reorganizaci politické správy i soudnictví. Tehdy se stal krajský soud v Uh. Hradišti vyšetřovacím soudem zločinů a přečinů pro soudní okresy Uh. Hradiště, Napajedla, Uh. Ostroh a Strážnice.

Je pochopitelné, že za takových okolností přestala původní vězeňská budova ve Františkánské ulici vyhovovat jak z kapacitních, tak i humanitárních důvodů a vynořuje se myšlenka vybudovat novou věznici mimo vlastní střed města.

Jednání o stavbě nového krajského soudu s věznicí jsou zahájena roku 1880. Město Kroměříž nabízelo zdarma pozemky a jiné výhody, jen aby soud získalo, a proto se 29. července 1880 hradišťský obecní výbor usnesl dát na stavbu pozemky a přispět k jejich úpravě 40 000 zlatými.

Budova měla stát na místě staré zbrojnice, pošty a přilehlých pozemcích. Roku 1884 se vyhledávací komise dohodla s městem o jiném pozemku, na němž stojí věznice dnes. K dohodě však z různých příčin došlo až na počátku 90. let.

Teprve v letech 1892 až 1897 byl firmou Nekvasil vybudován nový justiční palác s věznicí nákladem 3 milionů korun a to v dnešních místech. Byl do něj přestěhován krajský i okresní soud a k budově přiléhala i nová rozsáhlá věznice.

Byli v ní např. vězněni účastníci tzv. hodonínské prosincové stávky roku 1921. Po osvobození pak lidé odsouzení mimořádnými lidovými soudy, zřízenými dekretem prezidenta republiky k trestnímu stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.

Věznice pro potřeby okresního i krajského soudu fungovala i v době komunistické totalitní moci. Zanikla při reorganizaci státní správy v roce 1960, kdy byl krajský soud přenesen z Uh. Hradiště do Brna a okresní soud přestěhován do budovy ONV.

V následujícím období část justičního areálu sloužila potřebám okresní správy SNB a Střední uměleckoprůmyslové školy. Vězeňský trakt je aktuálně zcela opuštěný a čeká na nové využití. Iniciativa za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti se zasazuje o přeměnu nejzajímavější části do podoby Muzea paměti národa a o odpovídající využití zbývajících částí objektu.

Powerpointová prezentace o historii věznice ke stažení zde.
Text o věznici v angličtině ke stažení zde. Překlad Milan Šácha.

zdroj

Nahoru

Tawakoni

Nedávný nález v texaském národním parku poblíž jezera Tawakoni zaskočil zdejší správce i některé entomology. Obří pavučina - dvakrát větší než fotbalové hřiště! Jak obrovský musel být pavouk, který takové dílo dokázal utkat? Kolik času tím asi mohl strávit?
Nedaleko Wills Point ve státě Texas mohou návštěvníci zdejšího národního parku obdivovat pavučinu, která se táhne přes stromy a keře a pokrývá 180 čtverečních metrů plochy. Síť je tak hustá, že skrze ni nemůže proniknout ani slunce. Vrchní správkyně parku Donna Garde již přizvala k prozkoumání nálezu několik specialistů.
Odborníci se domnívají, že síť zřejmě není vytvořena jediným gigantickým pavoukem, ale že může být společným dílem několika milionů menších pavoučků. Nejedná se tu o příliš typický jev. Obvykle totiž pavouci žijí jako samotáři a nesdružují se. Co je asi mohlo vést k tomu, aby se spojili a společnými silami vytvořili tuto obří pavučinu? Podle biologů mohla vzniknout při přesunu pavouků, kteří se na svých vláknech nechávají unášet větrem. Síť mohla zůstat zachována a neponičena dešti také díky letošnímu suchému létu. V průběhu několika týdnů se zářivě bílá pavučina zbarvila pod nánosem nachytaných komárů dohněda.
Profesor John Jackman, entomolog z texaské A&M University, pro tiskovou agenturu Associated Press uvedl, že podobné zprávy o obřích pavučinách se objevují s odstupem vždy několika let. Podle entomologa Allena Deana jsou podobné úkazy k vidění jen v oblastech tropických pralesů.

zdroj

Hrad Glamis

Skotsko je doslova baštou tzv. strašidelných hradů, avšak žádný z nich neskrývá tolik tajemství a není domovem tolika nejrůznějších nevysvětlitelných jevů jako impozantní hrad Glamis. Navštivte s ENIGMOU jeden z nejstrašidelnějších hradů v Evropě!
Hrad Glamis (čti gláms) patří k nejvýstavnějším skotským palácům a jeho historie sahá hluboko do minulosti. Odkud však přicházejí údajné zvuky divoké karetní hry a co je příčinou děsivého kvílení, které zde lidé slýchávají? Mohou tyto zvuky vycházet z tajných komnat? A proč se prý na Glamisu s železnou pravidelností objevuje takzvaná Šedá paní?
Záhadný noční host
První ze známých tajemných příběhů se na hradě má odehrát v první polovině 15. století. Jeho hrdinou je Alexander Lindsay, hrabě Crawford († 1453), zvaný Beardie, postrach svého okolí, který býval na Glamisu častým hostem. Jeho velkou zálibou je hraní karet. Tak tomu je i jedné bouřlivé sobotní noci, kdy hraje na hradě spolu s Patrickem Lyonem, prvním lordem Glamisem († 1459), a dalšími dvěma šlechtici. Mezitím se však přehoupne půlnoc a nastane neděle, den Páně. Ale v tento den nikdo z přítomných nechce hrát, což Beardieho rozzuří, a celý brunátný zařve, že bude hrát třeba se samotným ďáblem, když ho vyzve! V tu chvíli se prý v místnosti objeví tmavý cizinec, který hraběti Crawfordovi nabízí partii karet.
Kam ďábelský karbaník zmizel?
Hrabě posílá všechny pryč a za zavřenými dveřmi se s cizincem pouští do hraní. Vypovězení spoluhráči, dlící ve vedlejším pokoji, slyší jeho klení, nadávky a rány do stolu. Jeden z přítomných sluhů už svoji zvědavost neudrží na uzdě, pomalu se přikrade ke klíčové dírce a nahlédne do místnosti. V ten okamžik ho údajně zasáhne ohnivý plamen a sluha, napůl slepý, s výkřikem bolesti uskočí. Právě včas, aby ho nesrazil dveřmi hrabě Crawford, který nevybíravým způsobem ostatním sdělí, že ani on, ani jeho společník si nepřejí být rušeni. A pokud by prý se o to ještě někdo pokusil, pak zaplatí životem. Nato se otočí a vrátí se zpět do místnosti, kde předtím zanechal svého spoluhráče. Ten však zmizel stejně záhadně, jako se před tím objevil. A s sebou zřejmě vzal i svou výhru - úpis na spoluhráčovu duši. To praví stará glamiská legenda - jenomže příběh pokračuje.
Hrůzu nahánějící rány a klení

Když po několika letech hrabě Crawford zemře, začnou se hradem prý nést podivné zvuky. Podivné proto, že to jsou zvuky divoké karetní hry, jaké byly slyšet za oné bouřlivé noci, kdy hrabě prohrál s tmavým cizincem. Hrůzu nahánějící rány, hluk a klení nepřestává, a tak je nakonec rozhodnuto, že místnost, odkud zvuky přicházejí, bude zazděna. Očekávaný efekt se však nedostaví. Dodnes se údajně hradem občas rozléhají zvuky divoké karetní hry, které už prý slyšeli i členové současné královské rodiny. (Členkou zdejšího rodu Bowes-Lyonů byla totiž i královna matka Alžběta (1900 - 2002), která na Glamisu porodila princeznu Margaret (1930 - 2002), sestru současné britské královny Alžběty II. (*1926). Tento příběh však není rozhodně tím nejděsivějším, s čím se lze na hradě setkat.

Uprchlíci jsou navždy ztraceni

Nepříjemné mrazení navozuje děsivá událost, ke které má dojít ve zdech Glamisu roku 1486. Že mezi sebou jednotlivé skotské rodiny a klany v té době válčí a jen těžko se dokážou spojit pro dosažení jednoho cíle, netřeba připomínat. Nejinak tomu je i u rodu Lindsayů, jehož členové tehdy ze srdce nenávidí rod Ogilviů. Jednoho dne je několik Ogilviů pronásledováno ke všemu odhodlanými Lindsayi a na poslední chvíli je napadne spásná myšlenka. Vědí, že velké nepřátelství panuje i mezi Lindsayi a Lyony, pány z Glamisu, a tak Lyony požádají o úkryt. John, třetí lord Glamis (1440 - 1497), jim slibuje, že je před pronásledovateli ukryje v tajné místnosti, kde je nikdo nenajde. A své slovo také dodrží. Ogilviové bohužel nemají ani tušení o tom, že Lyonové nesnášejí jejich rod stejnou měrou jako rod Lindsayů. Uprchlíky skutečně už nikdy nikdo nenajde.

Lord Glamis je totiž prý v tajné místnosti zamkne a dveře i okna nechá zazdít. Nebohé Ogilvie tak odsuzuje ke strašlivé smrti a napospas červům a krysám. Dlouhou dobu není o osudu Ogilviů nic známo, jen z tajné místnosti údajně neustále vycházejí podivné strašidelné zvuky. Tak nakonec dojde k tomu, že jeden z lordů prý nechá místnost znovu otevřít, a to, co uvidí, mu způsobí šok. Pokroucená těla Ogilviů, jedno přes druhé, mají vypovídat o nesnesitelných mukách, jaká v nedobrovolném vězení musela snášet. Místnost je prý rychle znovu zazděna a dnes už zřejmě nikdo neví, kde ji hledat. Podaří se ji znovu objevit? A co skrývá? Asi nikoho nepřekvapí, že i krutý čin má mít dodnes své důsledky. Podobně jako v předchozím případě se údajně i tentokrát neklidné duše mrtvých projevují strašidelnými zvuky, kvílením a chrastěním kostí. Lze jejich utrpení nějakým způsobem vykoupit? Skoro se zdá, jako by byl Glamis předurčen stát se nejen rezidencí králů a královen, ale i nepokojných přízraků.

Kde se rodí králova nenávist?

I za dalším z glamiských zjevení stojí krutý a bezohledný čin, tentokrát iniciovaný dokonce z míst nejvyšších. Roku 1528 umírá John Lyon, šestý lord Glamis (1492 - 1528), který po sobě zanechává syna Johna a krásnou ženu Janet. Lady Janet se opět provdá, ale problém je v tom, že Janet je členkou mocného rodu Douglasů, který vášnivě nenávidí skotský král Jakub V. (1512 - 1542). V době nezletilosti ho totiž de facto věznil hrabě z Angusu ( † 1557), hlava Douglasů, který se oženil s královnou-regentkou Markétou (1489 - 1541), Jakubovou matkou. Tím, že držel v šachu mladého krále, se stal nejmocnějším mužem v zemi.

Pálí ji jako čarodějnici
Když je Jakubovi V. šestnáct let, uprchne ze zajetí, spojí se s douglasovskou opozicí a začne své soukromé křížové tažení proti všem Douglasům. Bez výjimky. Mnoho jich prchne za hranice Skotska, ne však oblíbená a krásná Janet, paní na Glamisu. Aby král dosáhl pomsty a snad i Janetina majetku, křivě ji nařkne z čarodějnictví a spiknutí proti králi. Spolu se svým synem a manželem je zajata a uvězněna v nejobávanějším vězení království, na Edinburském hradě, kde je držena až do roku 1537, kdy je upálena jako údajná čarodějnice. Zatímco Janet Douglas trpěla v temném a vlhkém žaláři, užíval si král Jakub života na Glamisu. Teprve po jeho smrti je z vězení propuštěn Janetin syn John, sedmý lord Glamis (1521 - 1559).
Přízrak Šedé paní

Je to již téměř 500 let, co lady Janet zemřela krutou smrtí na hranici, avšak údajný přízrak smutné Šedé paní neustále připomíná její nešťastný osud. Janetin duch se prý ve zmíněné podobě s železnou pravidelností objevuje na Glamisu v hradní kapli, nebo v její blízkosti, kde ji už vidělo mnoho důvěryhodných osob, mezi jinými i Timothy Patrick, hrabě z Kinghornu (1918 - 1972). Šedá paní bývá nejčastěji spatřena, jak klečí v opuštěné kapli před oltářem a nerušeně se modlí. Průvodkyně upozorňuje návštěvníky na místo, kde šedý přízrak údajně sedává. Je to prý v poslední lavici v pravém rohu. O jeho existenci ani ona, ani nikdo z jejích kolegů nepochybuje.

Sluhovo čekání na věčnost?
Klidný a mírumilovný je i duch malého černošského sluhy, o kterém se říká, že je to první přízrak černého Afričana ve Skotsku. Jde prý o duši trýzněného černošského chlapce, kterému bylo poručeno, aby si sedl a čekal na další příkazy. V obavě, aby hošík nic nepromeškal a nebyl potrestán, sedává na onom místě dodnes. Přízrak chlapce se údajně objevuje na kamenné stoličce před pokojem královny matky, zřejmě ještě stále čeká na pokyny svého pána. Vše nasvědčuje tomu, že za živa při plnění své povinnosti zemřel, a to na podchlazení. Nejenže je samotné skotské klima velmi rozdílné od podnebí panujícího v subtropickém a tropickém pásmu, ale své asi udělalo s organismem malého chlapce i mnohahodinové sezení na studeném kameni na chladné hradní chodbě.
Neznámé přízraky jako bonus
K méně slavným, avšak neméně děsivým přízrakům Glamisu patří i údajný duch ženy bez jazyku, která bloudí v okolí hradu. Má prý otevřená ústa plná krve a mnozí z očitých svědků se domnívají, že je to duch někoho, kdo věděl nebo spatřil něco, co mělo zůstat utajeno. Na hradních pozemcích je údajně také pozorována tmavá přízračná postava muže ve vojenském kabátu. Nikdo však netuší, kdo by to mohl být... Pochmurná a mnohdy krvavá historie se možná nesmazatelně vryla do glamiských zdí. A to doslova. Paranormální jevy, jež tu jsou údajně pozorovány už po staletí, mají totiž mít reálné jádro. Většinou totiž má jít o projevy svým způsobem výjimečných osob, které se svou krutostí, tragičností či podlostí otiskly do silných hradních zdí, odkud se údajně čas od času vynoří.

Nahoru

Madagaskar

Stromy vzbuzující strach, dosud neznámé živočišné druhy, domorodci s hlubokou vírou v nadpřirozené síly... Africký ostrov Madagaskar prý může pro nezasvěceného cizince představovat i smrtelné nebezpečí. Co vlastně nahání zdejším lidem takovou posvátnou hrůzu? Opravdu na ostrově sídlí obávaní bohové a zlí duchové, kteří si žádají oběti a trestají opovážlivce ignorující zdejší nepsané zákony? Prozkoumejme s ENIGMOU záhady tajuplného "ostrova duchů"!
Smrt je na Madagaskaru velkou událostí a duchové zemřelých jsou zde často uctíváni více než živí lidé. Mnohá pohřebiště jsou posvátná, ale na druhou stranu spousta míst posledního odpočinku je prý prokletých. Původní obyvatelé Madagaskaru - Malgaši - by se do těchto míst nikdy neopovážili vkročit. Prý vědí, jak se rozzlobení duchové umí mstít a kolik lidí už zaplatilo za jejich hněv životem. Ne nadarmo se prý Madagaskaru přezdívá "ostrov duchů" a tajuplné příběhy nebo nevysvětlená úmrtí, k nimž zde dochází, mají údajně s duchy mnoho společného. Může na tom být něco pravdivého, nebo snad podobné historky mají sloužit jen k zastrašování zvědavých všudypřítomných turistů?
Cestuje s nadpřirozenými silami
Asi před 160 miliony let se od východní Afriky odpojil malý cíp země, který si od těch dob poklidně pluje Indickým oceánem a každý rok se přibližně o 2 centimetry oddálí od své domoviny směrem na jihovýchod. Během svého putování se již vzdálil o 400 kilometrů. Po oddělení od kontinentu se stal zcela samostatnou jednotkou s naprosto odlišnou faunou i flórou. Časem se na ostrově usídlili také Arabové a Evropané a rozšířilo se zde křesťanství i islám, ale místní obyvatelé nikdy nezapomněli na své původní náboženství. Uctívání duchů přírody, posvátných zvířat a stromů, a především mrtvých patří k nejdůležitějším aspektům zdejšího náboženství a kultury. Jak zde mohla silná víra v duchy a nadpřirozené síly přežít až do moderních dní?

Neustálá hrozba, žádné varování
Ještě před příchodem Francouzů ve druhé polovině 19. století údajně funguje na ostrově institut šamanů a vládne zde magie. Aspoň o tom hovoří pověsti. Dnes se však na ostrově namísto starobylé magie a kouzel šíří "fady", jakési nepsané zákony a zákazy. Vše, co je tak označováno, je možné přeložit jako "tabu" - něco, co se nesmí dělat, nebo o čem se nesmí mluvit. Například místa, kam je zakázáno vstupovat, jsou fady. Fady znamenají na ostrově mnoho omezení, o nichž se ovšem cizinec nemá možnost jakkoli dozvědět, a je tak vystaven neustálé hrozbě porušení nepsaného, avšak o to důležitějšího zákona. Proto je pro návštěvníky Madagaskaru vždy nutné najít si dobrého průvodce, který je s fady seznámí. Kdo nezná zdejší nadpřirozené síly a rituály, může se prý lehce ocitnout v nebezpečí smrti. Porušení zdejších nepsaných zákonů mohou údajně potrestat buď přímo rozzlobení bohové a duchové zemřelých, nebo místní domorodci.
Krávy, kam se podíváš
Málokdo z návštěvníků Madagaskaru si nevšimne rozlehlých spasených pustin a kravských stád čítajících na stovky kusů. Proč má dobytek na ostrově takový význam, když prakticky nenávratně ničí ráz krajiny? Není to prý ani kvůli masu, ani kvůli kůži. Krávy na Madagaskaru jsou znakem prestiže, moci a vyjadřují společenské postavení svého majitele. Hlavně jsou ovšem nepostradatelné při většině důležitých domorodých rituálů. Dobytek se obětuje například rozzlobeným duchům k jejich usmíření, ale nesmí chybět ani při pohřebních rituálech. Hroby významných Malgašů bývají doslova zasypány lebkami a rohy zebu, jak se na Madagaskaru kravám říká. Někdy tak při pohřbu padne více než celá třetina několikasetkusového stáda.
Pohřeb jako radostná událost
Stejně jako v některých jiných kulturách, také na Madagaskaru život pro člověka nehraje až tak důležitou roli. Podstatné je to, co přijde po smrti. Teprve pak prý podle zdejších tradic začíná ten skutečný život. Mrtví se pohřbívají do honosných hrobek nebo do země na tajná místa, kam lidská noha sotva kdy vstoupí. Udržuje se ale i starý zvyk posílání mrtvých na malých loďkách po vlnách oceánu. Poslední rozloučení na Madagaskaru má od našeho smutečního lkaní hodně daleko. Co se vlastně u nebožtíkova lůžka odehrává? Lidé si povídají, smějí se, často i zpívají a tancují a toto veselí může trvat i několik dní a nocí. Víc než poslední rozloučení připomíná takové hlučné shromáždění bujaré oslavy nového života. Malgaši si svých mrtvých velice váží a projevují jim veliké pocty. Neúcta k mrtvému je na ostrově snad tím nejhorším zločinem.

Vstaň a běž do hrobu!

Přijít se rozloučit s nebožtíkem je opět jakési nepsané pravidlo, tedy fady. Kdokoli by se tohoto shromáždění nezúčastnil, zůstal by i při svém pohřbu zcela osamocen, což má být ten nejhorší trest. Domorodci ovšem mluví o ještě horším potrestání. Na východním pobřeží ostrova se údajně tito nezdvořáci mají po své smrti pohřbít sami! Když se někdo ze stejné vesnice nebo města nepřijde s nebožtíkem rozloučit, podepisuje si tak svůj ortel. Lidé si vše pamatují a po jeho vlastní smrti pak k němu přicházejí - ne však, aby se rozloučili. Rozkážou nebožtíkovi, který dříve odmítl prokázat úctu jinému mrtvému, aby vstal a sám se odebral do svého hrobu. Malgaši si často vyprávějí historky, jak se v takové situaci mrtvý skutečně postavil a sám kráčel až ke svému hrobu, kde už na něj čekala připravená rakev, do které se svalil. A tváří se při tom natolik vážně, že se vše zdá být spíše mystickou pravdou než nějakou báchorkou!

Duchům zemřelých je při všech oslavách obětováno nejlepší jídlo i pití. Pokud chce někdo o nebožtíkovi hovořit, musí ho na to předem upozornit a následně je nutné mu i poděkovat. Mohlo by snad jít o jakýsi důsledek této uctivé komunikace, že právě na Madagaskaru mají prý obě strany mezi sebou velmi blízko, a tak třeba o vánočních a novoročních svátcích zemřelí přicházejí za svými blízkými? Něco podobného se ovšem údajně může dít i u nás. Právě mezi Vánocemi a Novým rokem mají být brány mezi světem živých a mrtvých otevřené. Někteří senzibilové (lidé s výjimečnými mimosmyslovými schopnostmi vnímání - pozn. red.) tvrdí, že v těchto dnech je velice snadné navázat kontakt s "druhým" světem.

Záhadná stopařka

Na východním pobřeží ostrova, ve městě Toamasina si lidé vyprávějí o mladé ženě, která na místní silnici občas v podvečer stopuje projíždějící auta. Podle svědků je údajně velice milá a má s sebou několik tašek. Vždy se pak prý nechává vysadit u jednoho z místních hřbitovů a tam se znenadání rozplyne jako pára. O setkání se záhadnou stopařkou už vyprávěla pěkná řádka vyděšených řidičů. Ne vždy ale musí být duchové milí a neškodní.

Pozdravme zlého ducha!

Zlý duch údajně okupuje například most Ampitatsarotra, spojující břehy řeky Onive asi 90 kilometrů jižně od hlavního města Antananarivo. Již několik aut se prý zcela nepochopitelně zřítilo z mostu do řeky a jen málokterý řidič nehodu přežil. Ti, kteří vyvázli živí, tvrdí, že se před jejich očima most znenadání rozdvojil, a oni tak prý místo na most vjeli přímo do řeky. Jak je možné most bezpečně přejet? Malgaši říkají, že prý stačí ducha uctivě pozdravit - třeba stisknutím klaksonu. Proto je také před mostem umístěna cedule s velice neobvyklou značkou, která má řidičům připomínat, aby nezapomínali zatroubit.
Když se mrtvým stýská

Pro Evropana možná něco neuvěřitelného, ale na Madagaskaru je to celkem běžný obřad: famadihana. Když se údajně někomu zjeví duch blízkého zemřelého a stěžuje si třeba na nepohodlí nebo na stesk, svolává se rodinná rada, aby se určil termín obřadu. Opět nesmí chybět bohatá hostina se spoustou jídla a pití. Potom už nejbližší příbuzní vynesou pozůstatky zemřelého z hrobky, ve svém domě je řádně očistí a zabalí do nové čisté látky. Mrtvého pak přicházejí pozdravit všichni blízcí, aby s ním mohli slavit a veselit se po celý den. Někdy se dokonce pořádá veliké procesí, při němž příbuzní obejdou s nebožtíkem celou vesnici a vezmou ho na místa, která znával, a ukazují mu, co je kde nového.
Mocnější než úřady

Když při famadihaně přichází večer, nastává čas uložit zemřelého opět k spánku a obřad ukončit. Před uložením je ovšem ještě nutné obejít s ostatky mrtvého třikrát jeho hrobku, aby smrt nemohla sama opět ven. Při tomto rituálu jsou často vyjímány z hrobů mrtvoly staré třeba i několik desítek let. Co tomu všemu říkají hygienici? Samozřejmě se netváří příliš nadšeně. Proto je nyní na Madagaskaru pro pořádání famadihany nutné předem na úřadech zaplatit příslušná povolení. Nikdo si zde ovšem nedovolí zcela zrušit starý rituál, jímž se prokazuje úcta mrtvým. Duchové údajně mají na ostrově větší moc než kterýkoli úředník. Co vše mohou dokázat?

zdroj

Nahoru

Farma Fox Hollow

Farmy si mnozí z nás představují jako idylická místa, kde tamější obyvatele budí ráno kohout aby celý den starali o hospodářství a kravičky, pašíky či jiné zvířectvo. To vše za vůně usušené slámy a s chutí domácího mléka. Dnes si ukážeme, že takováto usedlost může mít do klidu hodně daleko.

Jestli čekáte, že Vás zprvu zavedu o několik set let nazpátek a budu Vám zde popisovat rozsáhlou historii stavby včetně toho, kolikrát se jí změnil majitel, tak jste na velkém omylu. Na počátku všeho je pouze jeden muž. Muž jménem Herb Baumeister, který spatřil světlo světa v roce 1947 v Indianapolisu. Pocházel ze čtyři dětí a po dobu jeho dětství byl zcela normální. Prvních problémů si jeho rodiče všimli, když Herb přišel do puberty. Začal se stranit lidí, doma pitval mrtvá zvířata a když byl ve škole, rád močil na učitelskou katedru. Nakonec mu byla diagnostikovaná schizofrenie, kterou ovšem nikdo neléčil.

Po dostudování v roce 1967 (jednou byl ze školy vyhozen) si mladý Baumeister začal hledat práci. Ovšem kvůli nedodržování pracovní morálky a poněkud výstřednímu chování vystřídá pracovních pozic hned několik.

Sedmdesátá léta začnou pro Herba poměrně slibně, ožení se a se svou ženou si pořídí tři děti. Jenže jeho otec už dál nemůže přehlížet podivné synovo chování a zařídí mu mu menší pobyt na psychiatrii. S ním souhlasí i novopečená paní Baumeisterová. Po absolvování terapie Herb působí, jakoby vše už bylo v nejlepším pořádku. Dokonce si založí v rodném městě dva obchůdky.

Business jenom kvete a rodina je spokojená. V Herbově mysli se však inscenuje nebezpečný plán. Za vydělané peníze si rodina koupí rozlehou farmu Fox Hollow a postupně si jí renovuje. Dokonce si tam zřídí i místnost s velkým bazénem. Ten se později Herbovi totiž bude náramně hodit. Už nějakou dobu totiž vede tajný život. Coby Brian Smart navštěvuje místní gay bary a hojně si dopřává homosexuálních hrátek. Většinou se zaměřuje na stejný typ mužů, který si posléze tajně vodí k sobě na farmu a pořádá tam divoké večírky.

Herbova manželka si krátce nato všimne, že se její manžel změnil. Večery tráví bůhvíkde a je čím dál víc náladovější. Dokonce selhává i jako obchodník. Netrvá dlouho a požádá o rozvod. Tou dobou se na tamější policii začínají objevovat první hlášení o pohřešovaných mladých mužích. Herbovo počínání dostává nový rozměr, jelikož se začne zajímat i o pornografii a BDSM praktiky, obzvláště o škrcení. Jeho večery tak vypadají asi následovně. V gay baru si vyhlédne oběť, tu pozve k sobě na farmu za účelem večírku a noční koupele v bazénu, mladíka opije nebo zdroguje, má s ním sex a poté ho uškrtí. Mrtvé tělo někdy obleče a v bizarních pozicích ho vyfotí. Nakonec ho na rozlehlém pozemku farmy* spálí nebo prostě jen uloží do mělkého hrobu.

* jako rozloha farmy se uvádí 73 000 m2

Než se konečně dostane do hledáčku policie, uplyne ještě mnoho vody v řece. Jako takový spouštěč poslouží hlášení návštěvníka jednoho gay baru. Tomu přijde divné, že mladíky, které si "Brian" odvede, už dlouho neviděl. Po krátkém vyšetřování kriminalisté zjistí, že se jedná o Herba a tajně ho začnou sledovat. Rovněž vyslechnou i jeho ženu Julii a ta jim přislíbí spolupráci. Jakmile Herb odjede na několikadenní dovolenou, Julie zalarmuje muže zákona a ti kromě domovní prohlídky prověří i okolí farmy. Najdou se ostatky 11 mužů, ale pouze 8 se jich podaří identifikovat.

Baumeister nejspíš tuší, že mu hoří půda pod nohama a odjede do Kanady, kde se v jednom ontarijském parku zastřelí do hlavy. U sebe zanechá dopis na rozloučenou, v kterém jako důvod sebevraždy uvede rozpad manželství a krach obchodu. Píše se rok 1996.

Policie díky smrti teď už usvědčeného pachatele, ovšem přijde na šokující zjištění. Kromě 11 mrtvol, které se najdou na pozemku farmy, jim nejspíš zemřel i dosud neznámý pachatel devíti neobjasněných vražd mladých mužů v Kanadě. Navíc jim Julie později vypoví, že Herb byl po dobu jejich manželství v Kanadě kvůli obchodu nejmíň stokrát. Ale opravdu tam byl pokaždé za účelem obchodního jednání a ne kvůli ukojení svých zvrhlých choutek ? A doopravdy známe přesný počet Baumeisterových obětí? Odpovědi na tyto otázky znal nejlépe asi jen samotný Herb. Nebo ne?

Posuňme se teď o několik let dál. Kauza Baumeisterova farma již pomalu vychladla. Julie se s dětmi dávno z Fox Hollow odstěhovala a stavba tak spadla pod správu jedné realitní kanceláře. Jednoho krásného dne jeli kolem autem manželé Rob a Vicky Gravesovi. Rozsáhlá farma v dobrém stavu v krásném a tichém prostředí lesů právě druhou jmenovanou přímo učarovala. Když se navíc přidal fakt, že je na prodej a za hodně výhodnou cenu, dali manželé hlavy dohromady a po rychlé rozmluvě a prohlídce vypsali přivolanému realitnímu makléři šek. Krátce nato se Gravesovi do nového domova nastěhovali a kromě zabydlování začali opravovat i drobné nedostatky způsobené dlouhou opuštěností objektu.

První podivnost, jaká se na znovuobydlené farmě odehrála, se udála za dne. Vicky zrovna zalévala květiny u okna, když spatřila, jak k lesnatému okraji lesa (na který měla výhled) jde nějaký muž v červeném tričku. První myšlenka byla, že se jedná o nějakého běžce, když se však na mladého muže podívala znovu, všimla si, že mu vůbec nejsou vidět nohy a vůbec, celá ta postava je jakoby z mlhy. To vše trvalo pár vteřin. Vicky byla vyděšená, vzala psa a spolu s manželem šli místo prozkoumat. Nenašli však nikoho a tak si řekli, že pokud to byl opravdu běžec, že jim nejspíš utekl.

Tato událost odstartovala celou řadu podivných jevů, které se na farmě dějí dodnes. Blikání světel, samozapínání a vypínání elektrických spotřebičů a zvuky kroků nemající vlastníka, to vše určitě nahání na osamocené farmě hrůzu. Ale přece jen se jedná o starou stavbu a tohle bude určitě způsobené věkem budovy.

Rob Graves pracoval v jednom autobazaru. Měl mladého kolegu Jeremyho, který zrovna sháněl nějaké levné bydlení. Jelikož farma byla veliká a navíc disponovala vybavenou přístavbou s vlastním vchodem, navrhl Rob Jeremymu, že může bydlet tam. Kolega s díky nabídku přijal a za pár dní se i svým psem ubytoval na farmě.

Jeremy seděl jednoho večera u televize, když uslyšel podivný zvuk, jakoby hlasy dvou lidí. Zprvu si myslel, že se jedná o Roba s Vicky, ale to byly ryze mužské hlasy a ten jeden jakoby sípal. Přikládal to však únavě z práce a nevěnoval tomu pozornost, i když jeho pes byl nervózní, štěkal a vrčel na jedno místo. Další podivné události na sebe nenechaly dlouho čekat,. Dva dny po prvním zážitku, už Jeremy pomalu usínal, když uslyšel hlasité kroky a následné zaklepání na hlavní dveře. ,,Je tam někdo?" zeptal se, ale nepřišla mu žádná odpověď, jen bouchání na dveře bylo hlasitější. ,,Robe, Vicky, jste to vy?" Zas bez odpovědi, dveře pod tíhou ran jen s podivem nevypadly z pantů. Pes štěkal jako pominutý. Vystrašený Jeremy vstal a chvíli přemýšlel, zda otevřít či nikoli. Rány nepřestávaly. Mladý muž vzal kliku a rychle otevřel dveře, za nimi však nikdo nebyl. Jeremy sešel schody a podíval se po okolí, několikrát zavolal, ale všude bylo ticho a klid. Vrátil se zpět do postele a stále notně vystrašený přemýšlel, zda o podivném zážitku říct Gravesovým. S obavou, že by ho měli za blázna od svého rozhodnutí upustil.

Od této "noční návštěvy" opět uplynulo několik dní a situace nabrala na intenzitě. Celá farma spala, jen mladý prodavač opět sledoval televizi, náhle začalo problikávat světlo a v celé místnosti se rapidně ochladilo. Dosud klidný pes začal vrčet. Jeremy se snažil dělat, jakoby se nic nedělo, jen tišil psa, aby nevzbudil majitele. Najednou uslyšel z kuchyňky podivný hlasitý zvuk. Nedalo mu to a šel to zkontrolovat. Ve dřezu ležel velký porcovací nůž a na stěnách bylo vidět několik rýh. Zmocnila se ho panika. Najednou opět začaly hlasité rány na dveře, Jeremy věděl, že musí otevřít, jinak ten hluk nikdy neskončí. Opět vzal za kliku a dřevěné dveře s trhnutím otevřel. Hluk ustal, ale tentokrát se stalo něco, co ho přímo vyděsilo k smrti. V otevřených dveřích se náhle objevila přízračná silueta mladého muže v bílé košili, bylo vidět, že krvácí a sípavě prosil o pomoc. Jeremyho pes několikrát zaštěkal a vydal se přízraku naproti, ten jak se rychle objevil, tak i zmizel. Jeremy byl mrtvý strachy, ale věděl, že musí do tmy pro psa, jehož štěkot pomalu mizel v dáli. Takhle to dál nejde, musí to říct Robovi.

Jaké překvapení bylo, když mu Gravesovi řekli, že mu věří, že se jim stalo taky několik podivných věcí včetně zahlédnutí podivné osoby v červeném tričku. Prostě na jejich farmě straší. Jeremy cítil alespoň nějakou úlevu, ale zároveň i strach. Aby snad přišel na jiné myšlenky, rozhodl se pozvat pár kamarádů a navrhl jim, že se můžou vykoupat v bazénu. Čtveřice mladíků souhlasila a za hodinu už si v bazénu házeli míčem. Samozřejmě došlo i na žertovné rvačky ve vodě. Jeremy během jedné ztratil brýle a musel se pro ně potopit. Když se vynořil z vody, jeho přátelé byli na druhém konci velikého bazénu a on náhle cítil, jak mu něčí studené prsty pomalu svírají krk. Věděl, že někdo za ním je a chce ho zabít. Ve smrtonosné vodě bojoval o život, dokud si jeho zběsilého počínání nevšimli kamarádi a nepřišli mu na pomoc. Útok náhle ustal. Jeremy byl otřesený, věděl, že se tomuhle musí učinit přítrž a jakmile se se známými rozloučil, rozhodl se učinit menší pokus.

Ve své přístavbě zhasl všechna světla a všechny spotřebiče vypnul z elektřiny. Zapnul nahrávání diktafonu a začal pokládat jednoduché otázky. Cítil, že v místnosti není rozhodně sám a to se mu potvrdilo i při pozdějším pouštění audiozáznamu. Uslyšel na něm mužský hlas, který říká "ten ženatý". Jeremy věděl, že musí co nejdříve zjistit vše o této stavbě. A tak opět přivedl krvavou kauzu Fox Hollow zpět k životu. Zjistil všechno zvrhlostech, které se tu děly, dokonce věděl přesná místa nálezů ostatků mrtvých těl. Pečlivě si prošel i údaje o obětech a jaké bylo jeho překvapení, když mezi nimi byl i přízračný mladík, kterého sám viděl na vlastní oči. Co však bylo podivné, že žádný ze zavražděných nebyl ženatý. Poté však ještě jednou prostudoval věci o bývalém majiteli a dílky do sebe zapadly. To s kým mluvil byl Herb osobně.

Jeremy o všem pověděl i Gravesovým, kteří byli velmi šokování a Vicky o to víc, když mezi fotografiemi obětí nalezla i mladíka v červeném tričku. Všechno dávalo smysl. Všichni obyvatelé věděli, že se musí s neklidnými dušemi něco udělat a tak požádali o vysvěcení domu. Než se však kněz dostavil, byl Jeremy venčit svého psa v lesíku, který se na farmě nacházel. Pojednou mu čtyřnohý miláček někam zaběhl a vrátil s velkou kostí v hubě. Už od prvního pohledu bylo jasné, že takhle velká kost rozhodně nepatří žádnému malému zvířeti. Jeremy kost přinesl domů a ukázal jí Vicky, která byla naštěstí patoložka. Všem následně potvrdila to nejhorší, mohlo by se jednat o lidskou stehenní kost, ale pro jistotu by nález ještě poslala na expertizu.

Ani po vysvěcení se věci v domě nezlepšily. Jelikož se většina toho děla právě Jeremymu, rozhodl se mladý nájemník odstěhovat. Navíc je dodnes silně přesvědčen, že kdyby tak neučinil, duch Herba Baumeistera by ho byl schopen zabít. Nejspíš se teď ptáte, jak to dopadlo s nálezem veliké kosti? Expertíza potvrdila, že se skutečně jedná o lidské ostatky, čímž se otevírá nová stránka farmy ve Fox Hollow. Jak místní obyvatelé, tak i stalí majitelé - manželé Gravesovi jsou přesvědčeni o tom, že obětí Herba je daleko víc a kromě samotného vraha straší na farmě i duše mladíků, jejichž těla ještě nebyla objevena.

Paranormální jevy pokračují dodnes a farma se stala přímo rájem pro paranormální týmy. Doporučuji zhlédnout epizodu Fox Hollow Farm z cyklu Po stopách duchů, kde se dozvíte mnohé podrobnosti přímo od Gravesových a například i to, že duch Herba má v domě vlastní pokoj.

zdroj

Žitava - Zittau

Duch Kostela sv. Kříže

Legenda vypráví o zlém a krutém vladaři, který za svého života krutě týral poddané. Po své smrti byl proklet a každý den o půlnoci přijíždí s černým kočárem a hlavou převrácenou o 180 stupňů ke hřbitovu a v jíždí do svého hrobu. Ten kdo ho spatří brzy zemře. (info o kostelu)

Dům v Innere Weberstraße 20

Dům je dnes ruinou pod záštitou památkového úřadu. Kdysi ve středověku tu měla žít žena, která spáchala sebevraždu ve studni domu. Její duch poté bloudil domem. Podle legendy byl duch "chycen" a zakopán kdesi v místních horách. Jestli je tomu tak, nebo jestli stále bloudí duch ženy tímto domem, to nevíme.

Popeluška - Das Ascheweibchen

Píše se rok 1756. V ulicích Žitavy je spatřena podivná postava ženy zametající naprosto čisté místo. Na otázku, co to dělá - neodpovídá. Druhý den jsou však budovi, před kterými zametala, spáleny na popel. Proto se jí říka Popeluška (Das Ascheweibchen).

Text je majetkem paracz.webnode a jeho kopírování bez souhlasu je trestné

Nahoru

Berwický les

Tato fotografie byla pořízena v lesích Berwicku fotoaparátem, sledujícím pohyb zvěře. Majitel fotoaparátu tvrdí, že i přesto, že byla paměťová karta notně poničena, tento snímek uchovala. Jde snad jen zase o podvod, nebo se nám v Amerických lesích toulá něco velmi ale velmi nepěkného?

Možná vysvětlení

1. Podvod - podvůdek

Nebylo by to poprvé, co by se někdo pokusil zvýšit svou popularitu nějakým tím falešným videem nebo fotografií - v dnešní době dokonalé techniky by tento snímek dokázal vytvořit každý, kdo jen trochu umí s PC a fotkami.

2. Chyba v "Matrixu"

Ne takhle to nemyslím - jen mi šlo o zajimavý nadpis. Každopádně může být na fotce vyfoceno normální zvíře. Při jeho pohybu došlo k rozmazání a derfomaci.

3. Je na fotce obyčejný člověk?

Ano je to velmi možné - Podíváme-li se totiž na "příšeru" pořádně zjistíme, že má na sobě něco jako ragbiový oblek - zářící oči byly vytvořeny fotoaparátem.

4. Pokřivená duše - aneb jsem všem možnostem otevřen

Ta poslení, ale pro nás jistě zajimavá možnost je, že jde o pokřivenou duši, démona nebo mimozemskou bytost - co zde chce a proč se objevila právě teď?

Canneto di caronia

Když 24. ledna roku 2004 u jednoho z obyvatel vypukne požár po tom, co sama od sebe vzplane skříňka s elektřinou, nikdo netuší, co za peklo se odehraje.

V krátké době požár zachvátí dalších 29 budov ve městě, v některých dokonce i vícekrát za sebou. Televize, spotřebiče i žárovky vybuchují napětím, městem sama od sebe zní hlasitá hudba.

První samovznícení se objevilo už 24. ledna, když v bytě Nina Pezzina z nepochopitelných příčin náhle vzplála pojistková skříňka. Nic tak zvláštního, takové věci se občas stávají. Elektrárenská společnost ještě ten samý den vyhořelé zařízení nahradila novým a moderním. To ale téhož večera shořelo také a spolu s ním se vznítily elektrické spotřebiče v devětadvaceti okolních domácnostech.

V příštích dnech, až do 8. února, se lokální požáry opakovaly. A protože si italská elektrárenská společnost Enel už nevěděla rady, vyřešila problém po svém - celou oblast prostě odpojila od sítě. Odborníci z Enelu pak procházeli jednotlivé domy a byli přitom svědky neuvěřitelných úkazů. Televize a sterea se samovolně zapínaly a v temných ulicích městečka vyhrávala hlasitá hudba, přičemž se žárovky v domácnostech náhle rozzářily tak jasně, až jim shořela vlákna.

Následujícího dne zajistila postiženou oblast jednotka civilní ochrany, aby sem nakonec o pár dní později dorazili i Římem pověření odborníci, profesoři fyziky z univerzit v Palermu a Turína, kteří po městě rozmístili měřící aparatury.

Záhadné jevy pokračovaly. Přímo před očima profesora fyziky Giuseppe Maschia, pověřence italské vlády, se odehrála nejpodivnější událost, kterou kdy zažil. V jednom z domů, odpojeném od elektřiny, právě instaloval bateriemi napájené měřicí přístroje ve vyklizené místnosti, kde až na jedinou židli nezůstalo nic. Vtom židle bez zjevných příčin vzplála. "Něco tam venku se stará o to, že se zde může vytvořit nepochopitelně mohutné magnetické pole. Pole tak silné, že bych nikdy nepovažoval za možné, že na této planetě může existovat," prohlásil profesor.

Italské vládě nezbylo nic jiného, než vyhlásit pro Canneto di Caronia výjimečný stav. Domy v dotčeném pásmu byly vyklizeny, ulice uzavřeny a obyvatelům zajištěno náhradní ubytování. Podle místních tou dobou docházelo také k podivnému úhynu zvířat nebo zuhelnatění některých rostlin. Svolaný krizový štáb měl záhadu konečně objasnit. Nepodařilo se.

Na kloub se jí snažili přijít i přední vulkanologové a seismologové, podezírající blízkou sopku Etnu, avšak souvislost pozorovaných samovznícení se sopečnou činností nebyla prokázána.

Lidé začali spekulovat nad různými nadpřirozenými jevy, nejčastěji se skloňovalo slovo Poltergeist. Podivné požáry postupně ustávaly, ale jejich intenzita se opět zvýšila v dubnu téhož roku. Pak ale vše najednou skončilo docela. Výzkum ovšem pokračoval, každý chtěl přijít s logickým vysvětlením.

V roce 2007 přišel tehdejší vedoucí Interinstitucionální skupiny pro zkoumání jevů z Canneto di Caronia s prohlášením, že záhadná samovznícení způsobily velmi silné elektromagnetické výboje, které nebyly vyrobené člověkem a dosahovaly síly 12 až 16 gigawattů. Zdroj impulsů prý vycházel pravděpodobně z moře.

O rok později muselo být zkoumání pro nedostatek financí ukončeno, prokurátor případ odložil po závěru odborníků, že šlo o žhářství. Dokumenty z vyšetřování byly uzamčeny do archívu.

Obyvatelé městečka se odvolali, domnívali se, že šlo spíše o vojenské zkoušky nějaké elektromagnetické zbraně, ale nakonec přijali určitou finanční kompenzaci. Mnozí z nich však neměli na politické tahanice nervy a odstěhovali se.

Situace ve vesnici se však nikdy nevrátila zcela do normálu. Dodnes se například v domácnostech uprostřed noci bezdůvodně aktivují čidla požárů.

zdroje:

Enigma prosinec 2016, S. 13, Filip Appl

https://extrastory.cz/sicilska-vesnice-hori-sama-od-sebe-ze-zharstvi-obvinuji-vladu-ufo-a-poltergeist.html

Nahoru

Pluckley

Anna Barham jde po noční směně v místním baru kolem kostela tak jako každý den. Náhodou se podívá směrem ke kostelu a zastaví se jí dech. Krev začne mrznout v žilách, chce vykřiknout, ale nelze. To, co spatří se vymyká lidskému chápání.

Pluckley ve východní Anglii je na první pohled klidná vesnice. Na druhý pohled je to vesnice s tak silnou aktivitou, že se dostalo do Guinnessovy knihy rekordů jako místo s nejvyšší koncentrací duchů na světě. Co vše se tu nachází?

Žena v rudém

"Spatřila jsem ženu, která zjěvně hledala něco na hřbitově. Na první pohed byla velmi ustaraná. Šla jsem směrem blíž a uvíděla jak ta žena prochází skrze dva náhrobky." říká Anne Barham.

Podle všeho tělo této ženy bylo uloženo do olověné rakve a poté do dalších šesti, jen proto, aby její duch došel pokoje. Očividně, ale obranná opatření nepomohla. Zjevení připomínající ženu hlásí více lidí najednou. Možná šlo o Lady Deringovou (12. stol.). Právě její příbuzní přijmou tato drastická opattření, která se týkala většinou upírů, nebo čarodějnic.

Základ však asi budeme muset hledat v dobách pozdějších. Roku 1704 pokládají do země Lady Mary Deringovou (povšiměte si souladu jmen). Říká se, žena ztratila své dítě, které zde hledá. To by i odpovídalo výpovědi Barhamové.

Proč právě červená? Znalci se shodují na tom, že to má dodat na váze svědeckým výpovědím. Bílá nebo šedá dáma by se dala snadno vyvrátit. Světelné podmínky, mlha,inverze... A právě i Černá i Bílá paní se zde vyskytují, ale i místní většinou spojují tyto tři ženy do jedné entity.

Podobu Červené dámy popíše až roku 1955 Frederick Sanders. A uznejme sami více jak 200 let je dost na zavedení mýtu a upravení pravd.

Cikánka a oběšenec

Byť je ženská energie jedna z nejsilnějších, není duch dámy v rudém sám. Ve vesnici straší duch cikánky, oběšeného učitele, loupežníka, mlynáře, ječícího muže, ale třeba i kozla a koně.

Celkem 15 duchů láká do vesnice čím dál více paranormálních skupin. Podívejte se v závěru na pár fotek pořízených ve vesnici.

zdroje:

Enigma prosinec 2016, str 12-13, autor Filip Appl

https://www.ghostconnections.com/Pluckley%20Kent.htm

Nahoru

Eilean More

Opuštěné Flannanské ostrovy v Atlantském oceánu jsou odedávna postrachem námořníků. Nacházejí se 22 kilometrů západně od skotského ostrova Lewis a jejich skalnaté útesy se v bouřích často stávají osudné mnoha lodím. Kvůli tomu je na nich na konci 19. století postaven maják, který má kapitány člunů varovat před nebezpečím. O jeho správné fungování se nepřetržitě stará tříčlenná posádka. Avšak už rok po uvedení majáku do provozu jeho obsluha záhadně mizí!
Sedm větších ostrůvků a bezpočet skalních útesů nebezpečně vyčnívajících z moře, zde jakoby číhá na lodě plující kolem. Možná právě proto si nehostinné souostroví vysloužilo název Sedm lovců. Na začátku prosince roku 1899 je na ostrově Eilean Mor, který je se svými 88 metry nejvyššíz nich, zprovozněn 23 metry vysoký maják. Přesně rok poté se zde ale za nejasných okolností ztratí hned tři lidé najednou! Po Jamesi Ducatovi, Donaldu McArthurovi a Thomasi Marshallovi nezůstane ani stopa. Na stole zbude připravená večeře a ve skříních všechny jejich věci. Sebrala muže velká vlna, došlo zde k násilnému činu, nebo na ně z mořských hlubin zaútočil nějaký netvor?
Proč maják nesvítí?
Že je na Eilean More něco v nepořádku zjišťují už 15. prosince 1900 kolem plující námořníci z lodi Archtor. Světlo na věži totiž nesvítí a oni kvůli tomu dokonce málem sami ztroskotají. Nicméně na ostrově nestaví a plují dál. Zásobovací loď Hesperus má k majáku dorazit 20. prosince, ale kvůli nepříznivému počasí je její vyplutí neustále odkládáno a na Eilean More tak dorazí až v poledne 26. prosince. Nikdo ji nevítá, ani nereaguje na volání. Kapitán lodi Jim Harvie nařídí vystřelit světlici, ale opět se nedočká žádné odezvy. Nyní už zřejmě tuší, že se něco muselo stát! Vysílá proto na ostrov mladého důstojníka Josepha Mooreho, který jeho podezření potvrdí. Maják je prázdný a po posádce není na celém ostrově ani stopa! Bouře sice zničila jeden ze dvou přístavních doků, ale budova majáku je nedotčena a funkční je i reflektor na věži.
Večeře je na stole!
Maják nenese žádné stopy toho, proč by jej měla posádka opustit. Stav věcí uvnitř ukazuje, že to muži asi ani neměli v plánu. Na stole totiž zůstala nedotčená večeře. Z věšáku zmizely pouze dvě soupravy oděvu do nepříznivého počasí, ale třetí zůstala na svém místě. Co tak mimořádného se zde muselo stát, že to posádku vytrhlo z běžné služby? Možná, že dva muži byli venku v bouři, zatímco třetí pro ně chystal jídlo. Jeho dva kolegy mohl strhnout prudký nápor bouře, ale co se stalo s tím třetím? Přece by se za nimi nevydal bez potřebné výbavy?
Je to vražda?
Určité vysvětlení by mohl naznačovat poslední zápis v deníku majáku. Je to zmínka o blížící se silné bouři. Jeden z mužů se kvůli tomu prý ustavičně modlí, zatímco druhý stále pláče. Vyústí tento stav u některého z nich k zoufalému činu, že vyběhne bez potřebné výbavy do chřtánu bouře? Možná se ho pak ostatní dva muži vydávají hledat, ale i jim se běsnící živel stává osudným. Jiná teorie zase předpokládá, že jeden z mužů byl tak psychicky rozrušený, že své dva kolegy zabil a sám potom spáchal sebevraždu. Kam se ale poděla jejich těla a proč nikde nejsou stopy po takovém činu? Od onoho 26. prosince 1900, kdy je podivné zmizení mužů zjištěno, se vyrojí bezpočet různých teorií. Mohlo by se třeba jednat o útok obří chobotnice nebo jiné mořské nestvůry? Někteří lidé se dokonce domnívají, že muže odnesl nějaký gigantický pták! Jisté ale je, že ani dnes, 109 let od záhadné události nevíme, co se na malém ostrově v polovině prosince roku 1900 vlastně stalo.

2. díl