Na stránce se pracuje

— Řím —

Římská mythologie byla převzata od jiných národů, vznikla z řecké a etruské mytologie. Hlavními bohy byli původně řečtí a etruští bohové, kteří byli pouze přejmenováni. Mimo to každá domácnost uctívala své vlastní domácí bůžky (larés, penátés) a každý měl svého osobního ochranného ducha, génia. Svět začíná zrozením boha Ereba (Erebus, řecký Erebos) který povstal z prvotního Chaosu. Se svou matkou, bohyní temné noci Nyx, zplodil první elementy vesmíru: věčné světlo Aithera (lat. Aethera) a jasný den Hémeru.

Náboženská tolerance umožnila převzít i božstva zcela cizí, frýžskou Kybelu, helénského Serapida a Isis pocházejících z Egypta nebo perského Mithru. Bohové byli uklidňováni oběťmi - pán každého domu činil oběti bohům na ochranu své rodiny a římský císař působil jako nejvyšší kněz (Pontifex Maximus). Později byl císař považován za boha a jeho kult se stal oficiální.

Jupiter

Je nejvyšší z římských bohů vládnoucí nebesům a hromu. Byl hlavním bohem starověkého Říma od jeho založení do christianizace Římské říše. V rámci interpretatio graeca byl od 6. století př. n. l. ztototožněn s řeckým Diem a v římské literatuře a umění převzal jeho mytologii a ikonografii. Za jeho rodiče tak začali být považováni Saturn a Ops, jeho sourozence Neptun, Ceres, Pluto, Vesta a Juno, která je zároveň jeho manželkou, a za jeho dceru Minerva. Tento vliv byl také zprostředkován skrze etruského nejvyššího boha Tinia.

Etymologicky a strukturálně odpovídá různým indoevropským bohům nebes, jako je oskijský Diovem, umbrijský Juve, řecký Zeus, védský Djaus, germánský Tiwaz a litevský Diēvas. Italičtí a řečtí bohové nebes, včetně Jova, však na rozdíl od svých protějšků jsou vládci panteonu a hromu.

Juno

Juno (latinsky Iuno) byla hlavní bohyně starověkého Říma (ve starověkém Řecku jí odpovídala Héra, Etruskové ji nazývali Uni). Byla to královna bohů, sestra a zároveň i manželka Jova, vládce všech bohů, a matka Hébé, Vulkána a Marta, jedna z nejdůležitějších postav božstva starořímského náboženství. Spolu s Jupiterem a Minervou tvořila Triádu.

Stejně jako Jupiter měla Juno schopnost vrhat blesky. Často bývá vyobrazena se zbraní v ruce a v plášti z kozí kůže, což byla část oblečení, kterou si Římští vojáci oblékali při tažení.

Předpokládá se, že Junina doména byla původně živá síla nebo mládí. Se slábnutím významu starověkého Řecka ve prospěch Římské říše se význam Juno omezil na choť Jupitera a královnu bohů. Přídomky Interduca a Domiduca, které jí Římané dávali (v překladu: "ta, která vede nevěstu k manželství" a "ta, která vede nevěstu do jejího nového domova"), bohyni Juno přisuzují funkci jakési patronky nevěst nebo obecně manželství.

Další přídomky vyzdvihují Juno jako královnu, ochránkyni financí, bohyni osudu nebo "tu, která vede děti ke světlu." Tato označení mají většinou spíše poetickou hodnotu.

Mars

Mars je římský bůh války a ochránce zemědělství. Jako jeho sestra, partnerka či manželka byla označována Bellona a Nerio. V rámci interpretatio graeca byl ztotožněn s řeckým Áréem a přijal jeho mytologii, včetně genealogie nebo mileneckého vztahu k Afrodíté ztotožněné s Venuší.

Byl pravděpodobně nejdůležitějším římským božstvem po Jupiterovi a sloužil mu druhý ze tří flamines maiores.

Podle římských mýtů byl pravým otcem Romula a Rema, zakladatelů Říma. Římané se proto považovali za jeho potomky a věřili, že právě jeho přízeň zajišťuje jejich městu vítězství a prosperitu. Hlavní svátek boha Marta byl na jaře, kdy se probouzí příroda ze zimního spánku. Podle něj se jmenoval první měsíc v roce, v římském kalendáři to byl březen, Martius. Odtud také pochází označení pro březen ve většině evropských jazyků.

Na Martův svátek se tradičně konaly equirie (koňské dostihy) a obětování dobytka na Martově poli před římskými hradbami. Zde se také konala vojenská cvičení, lidová shromáždění a sčítání římského lidu. Na Martově poli stával jeden z nejstarších chrámů zasvěcených Martovi, další významný chrám stával na římském Foru, kde o přízeň boha prosil každý římský vojevůdce odcházející do války a po úspěšném tažení zde bohu daroval nejcennější kusy z kořisti.

Již ve starověku byla podle římského boha války pojmenována čtvrtá "krvavě rudá" planeta sluneční soustavy Mars.

Nahoru

Quirinus

Quirinus je římský bůh sabinského původu spojovaný s válkou a zemědělstvím. Jeho svátek, Quirinalia, se slavil 17. února. Společně s Jupiterem a Martem byl součástí takzvané archaické triády, kterým byly zasvěceni flamines maiores "hlavní kněží". Později však Quirinus ztrácel na důležitosti a jeho funkci a atributy, jako například kopí, převzal Mars. V období pozdní republiky byl ztotožněn se zbožštěným Romulem, případně také s řeckým Enyaliem, synem Área a Enýó.

Sabinové považovali Quirina za svého prapředka a otce zakladatele sabinského města Cures Modia Fabidia. Od názvu města je odvozováno jméno tohoto boha a také latinské quiris "kopí". Quirinovi byla původně zasvěcena malá svatyně, sacellum, na Kvirinálu v blízkosti Kvirinálské brány. Roku 293. př. n. l. bylo sacellum nahrazeno chrámem, neznámo zda na stejném místě, založeným Luciem Papiriem Cursorem a vyzdobeným kořistí z války se Samnity

Neptun

Je bohem moře a vodního živlu. => V Řecké mytologii jako Poseidon. Poseidon byl syn Kronův a Rheiin, ale hned po narození byl svým otcem pozřen stejně jako jeho bratři a sestry, kromě nejmladšího Dia, který když dospěl, donutil otce všechny děti vyvrhnout.

Poseidón dostal od Telchinů trojzubec (někdy nesprávně uváděno od Kyklopů), který se stal jeho nástrojem a zbraní, sloužil mu k rozpoutání bouří a zemětřesení. Při dělení světa mezi tři Kronovy syny mu připadla mořská říše.

Poseidónovou manželkou je Amfitríta, ale zaplétá se postupně s mnoha jinými ženami, jak bohyněmi, tak smrtelnicemi, a má s nimi nesčetné potomky. Poseidón je otcem mnoha řeckých héroů a mýtickým předkem četných královských rodů.

Staří Řekové obětovali Poseidónovi býka a koně, protože tato pozemská zvířata symbolizovala dravost, násilí, ale také plodivou sílu.bohem moře a vodního živlu. Je to syn Kronův a Rheiin, ale hned po narození byl svým otcem pozřen stejně jako jeho bratři a sestry, kromě nejmladšího Dia, který když dospěl, donutil otce všechny děti vyvrhnout.

Staří Řekové obětovali Poseidónovi býka a koně, protože tato pozemská zvířata symbolizovala dravost, násilí, ale také plodivou sílu.

Pluto

Pluto (starořecky Πλούτων Ploutón, latinsky Plūtō) je řecko-římský bůh vládnoucí podsvětí. Splýval také s řeckým bohem bohatství Plútem, latinsky nazývaným Plutus.

V řeckém prostředí jméno Ploutón nahradilo starší Hádes, později užívané spíše pro podsvětí samotné. Na základě svého splývání s Plútem mělo také toto jméno pozitivnější konotace než Hádes. Širokého užívání dosáhlo s eleusinskými mystérii, v kterých byl chápán jako přísný, ale milující, manžel Persefony, nikoliv jako její násilný únosce.

Pod latinizovaným jménem Plūtō byl v římském prostředí byl ztotožněn s dalšími podsvětmi bohy jako je Dis Pater a Orcus.

Bakchus

Je polobohem vína a nespoutaného veselí. Původně byl i bohem úrody a plodnosti. (Řecký Dionýsos)

Sol

Původně neměli staří Římané pro slunce žádného boha, teprve později, pod vlivem Řeků přijali Héliův kult a vytvořili božstvo Sol. To se stalo oficiálním až ve 3. století n. l.

Nejstarší kult slunečního boha je v Římě doložen na Quirinalu, kde byl uctíván jako Sol Indiges ("rodící se slunce"). Dle nejrozšířenější verze historiků se jednalo o málo významného okrajového boha agrárního typu a jeho kult byl významově zastíněn ostatními. K velkému obratu dochází v pozdním období císařství. Pod silným vlivem slunečních kultů z východních provincií nabývá významu také římský Sol. V té době splývá s kultem jiného slunečním boha přijatým Římany a tím byl perský Mithra (Mithras). Sol byl dokonce včleněn do legendy o životě a skutcích boha Mithry. Císař Aurelianus, aby upevnil postavení slunečního boha, zavedl kult Sol Invictus ("nepřemožitelné slunce") na úrovni státního náboženství a tím Sola povýšil na nejvyššího boha římského pantheonu. Kult vykazoval monoteistické tendence a později částečně ovlivnil i rodící se křesťanství.

S kultem souvisel svátek Dies Natalis Solis Invicti, který se slavil vždy 25. prosince.

Nahoru

Apollo

Bůh Slunce. Apollón je považován za božstvo, které má moc nad morem, světlem, sluncem, uzdravením, uměním, lukostřelbou, věštbami a proroctvími, kolonisty, tancem, rozumem a které též chrání stáda. Slavná Apollónova věštírna stála na Krétě. Zejména jeho schopnost uvedená jako první působí podivně ve výčtu dalších. Uvádí se však, že při udržování bohem stanovených pořádků dokázal trestat morem - jeho šípy vždy zasáhly cíl a přinesly mor. Stejně tak ale uměl nemoci léčit a dokonce i odvracet či odhánět přírodní pohromy.

Apollón je znám též jako vůdce Múz (μουσηγέτης múségetés). Mezi jeho atributy patří labuť, vlci, delfíni, luk se šípy, vavřínový věnec, citera či lyra. Dalším z apollónských symbolů je trojnožka, symbol prorocké síly. K Apollónově poctě se pořádaly každé čtyři roky pýthijské hry v Delfách. Apollón byl jejich patronem a věšteckým bohem. Byl totiž prorockým bohem pro delfskou věštírnu a byl mu v Delfách zasvěcen chrám. Hymny k Apollónově poctě se nazývají pajány.

V umění je Apollón často stavěn do protikladu s Dionýsem, neboť je spojován s harmonií, řádem a rozumem, kdežto Dionýsos, bůh vína, s emocemi a chaosem. Řekové však učili, že se tato božstva navzájem doplňují, neboť jsou bratry.

Jako Olympan patřil do dvanáctihlavého panteonu hlavních řeckých bohů.

Janus

Janus byl v římské mytologii bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců. Jeho nejznámější pozůstatek v moderní kultuře je jeho jmenovec, měsíc Leden (Januar). Ačkoliv byl obvykle zobrazován se dvěma opačnými tvářemi (Janus Geminus (dvojčata) nebo Dvoutvářný (Bifrons) ) byl Janus vlastně Quadrifrons, tedy bůh čtyř tváří. Quadrifrons je latinské slovo, značící v překladu čtyři čela, čtyři tváře. Jeho dvě tváře (vousatá a bezvousá) vlastně představují slunce a měsíc.

Janus byl často používán jako symbol změny a přeměny, jako například přeměna minulosti v budoucnost, přechod z jednoho stavu do druhého, přeměna dětství v dospělost. Janus byl uctíván jako bůh jak začátku sklizně, času sázení, tak jako bůh svateb, narození nebo jiných začátků. Byl představitelem božstva, které bylo uctíváno jako středové božstvo v době přechodu z barbarství do civilizované kultury, přechodu vesnice do měst nebo přechodu mládí do dospělosti.

Janus pocházel z Thessálie v Řecku. Měl mnoho dětí včetně Tiberina. Janus a jeho pozdější žena Juturna byli rodiče Fonta. Další jeho ženou byla Jana. Nicméně historicky byl Janus jeden z mnoha románských bohů, který neměl jednoznačný protějšek v řecké mytologii, ale v Řecké mytologii jej nacházíme jako složeninu několika bohů (například Hermathena, Hermares, Hermaphroditus, Hermanubis).

V následujícím období, po době románské, je chápán jako ohlašovatel Nového (zlatého) věku, kdy dochází k rozmachu zemědělství, zákonodárství, bankovnictví a Janus jako takový již není uctíván. Zánik jeho uctívání se datuje k době, kdy Romulus a jeho muži unesli Sabinky a Janus na základě této skutečnosti způsobil obrovskou erupci a následně zmizel. Na jeho počest byly dveře jeho chrámů otevřeny v době války a naopak byly zavřeny v době míru.

Diana

Diana je římská panenská bohyně lovu a měsíce, obdoba bohyně Artemis v řecké mytologii. Obvykle je vyobrazována s lukem a v doprovodu psů nebo lesních zvířat. I když patrně později převzala řadu rysů řecké Artemis, byla Diana původně bohyně italská a její úcta byla rozšířena u všech italických kmenů. Diana je původně přídavné jméno a znamená "božská, nebeská". Je téhož původu jako latinské divius, dieus, divusa pozdější deus (bůh) a dies (den, obloha). Patřila mezi nebeské bohy, zachovala si však vždy také nějakou pozemskou funkci. Byla bohyní lovu a lesů, ochránkyní žen a rodiček a zajišťovala také pokračování rodu, zejména královského. Jejím posvátným stromem byl dub.

Luna

Bohyně Měsíce, zosobnění Měsíce.

Proserpina

Bohyně jara a vládkyně podsvětí, manželka boha podsvětí.

Victoria

Bohyně vítězství (v Řecku Niké)

zdroj

Genius loci

Genius loci je latinské slovní spojení znamenající "duch místa".

V římské mytologii byl genius loci duch či bůžek, ochraňující určité místo, často býval zobrazován jako had nebo jako postava s rohem hojnosti. V dnešním slovníku má však tento obrat spíš význam specifické atmosféry dané oblasti, než jakési místní ochraňující síly. (Např: Genius loci, duch tohoto místa, převzal nad událostmi svou moc.)

Další Bohy naleznete zde.