— Slovensko —

Slovensko země záhad světového formátu! Napadlo by vás kraj pod Tatrami popsat právě takto? EnigmaPlus.cz vás přesvědčí, že pokud hledáte velká mystéria, na Slovensku jste rozhodně na tom správném místě.

Čachtický hrad 

"Vyzvali jsme přítomné entity, aby se ještě jednou projevily. Bylo slyšet kroky a pár vteřin poté i igelit. Ozvalo se také ťukání na diktafon. Je jasné, že tam s námi byl někdo nebo něco," říká jeden z lovců duchů  skupiny Slovak Ghost Hunters na videu, na které upozornil web topky.sk. Tento zážitek měli na dřevěné terase, kam se vydala jedna skupina lovců duchů. Ta druhá prozkoumala místo, kde byla Báthoryová od roku 1611 až do konce svého života vězněna. Zde byl slyšet dětský pláč.

Pak se přesunuli do stísněných prostor chodeb, kde prý, jak vypověděl správce hradu, jeden ze zaměstnanců viděl mlžný opar připomínající postavu člověka. Nejspíš proto si sem správce sám netroufne a vždy si bere alespoň jednoho člověka sebou.

Z toho, co lovci duchů natočili, běhá mráz po zádech.

"V podzemí se nachází víc duchů. Ten opar, který viděl jeden ze zaměstnanců, je duch bývalého dělníka, který tam zemřel během výkopů podzemí. Na diktafon se nám podařilo nahrát, jak křičí a prosí o pomoc. Zachytili jsme i hlas muže, ale ten před námi jakoby unikal,"popisuje lovec duchů podzemí, kde se původně skladovalo jídlo a víno, než jej pro své zvrácené plány začala využívat Čachtická paní."V další chodbě jsme zas komunikovali s duchem malého chlapce, který si říkal Peter. Měl smysl pro humor. Když jsme ho požádali o fyzický kontakt, nasypal nám na hlavu hlínu ze stropu. Na diktafonu bylo slyšet jeho slova TÁTA," dodal lovec duchů k nahrávkám, které v podzemí hradu natočili.

Průzkum hradu trval několik hodin a nahrávky mluví jasně - něco paranormálního v něm stále ještě existuje.

zdroj

Majestátní svědek dávno zašlých časů, jehož větrem ošlehané zdi znají tajemství hroznější, než mohou staletí otupit. Takový je hrad Čachtice, sídlo krví a bolestí posedlé uherské šlechtičny ALŽBĚTY BÁTHORY (1560-1614). Proslulá slovenská zřícenina je s osudem kruté hraběnky spjata pevným poutem smrti. Nenáviděná Báthory totiž mezi jeho zdmi žila, vraždila a nakonec i sama naposledy vydechla. Kruh je uzavřen. Odvážíte se vstoupit? 

Význačná uherská šlechtična Báthory je podle starého příběhu, který se odehrál v 17. století, posedlá svou krásou. Věří, že si ji může zachovat prostřednictvím temných rituálů. Začíná unášet a vraždit mladičké panny z okolí svého hradu a koupe se v jejich čerstvé krvi. Ne vždy ale děvčata zabije. Podle šokujících dobových svědectví se totiž hraběnka přímo vyžívá v mučení. Své oběti za zamčenými dveřmi, v útrobách čachtického hradu, trýzní rozpáleným železem, řeže je noži, vráží žhavé kovové tyče dívkám do přirození, píchá jim jehly pod nehty a neštítí se ani dalších zvěrstev. "Alžběta s oblibou do krve kousala své oběti do tváří, prsou a dalších částí těla," přibližuje jednu z úchylných zálib Báthory uznávaný americký spisovatel MICHAEL NEWTON (*1951) ve své knize Encyklopedie sériových vrahů. 

Používáním těch nejzvrácenějších způsobů mučení prý Báthory dokonce oslavuje významné události, jako třeba vánoční svátky nebo svatbu své dcery. Počínání krvavé šlechtičny je natolik kruté, že nejedna její poddaná po návštěvě hradu svým zraněním podlehne. Zubožená těla pak bezcitná hraběnka nechává pohřbít v okolí svého sídla. Občas jsou ale mrtvoly zakopávány ve spěchu. Tlející části těl pak z mělkých hrobů vyhrabávají psi a roznášejí je po okolí. Představa vyvolávající hrůzu a odpor. Jenže ještě horší je strach, jenž svírá okolí. Žádná z čachtických dívek není před Alžbětou Báthory v bezpečí a nejméně pak ta, již příroda obdařila krásou. 

Zvěsti o čachtických hrůzách se donesou až k uherskému palatinovi (správce země a zástupce krále - pozn. red.) JURAJI TURZOVI (1567-616). Ten se rozhodne jednat a na slovenský hrad se na konci prosince 1610 vydává, spolu s vojskem, na přepadovou kontrolu. Nečekaná povánoční návštěva potvrdí, že obavy obyvatel Čachtic byly na místě. Turzo údajně přistihne Báthory při mučení dvou poddaných a ve sklepení hradu je nalezeno dokonce páchnoucí mrtvé dívčí tělo s jasnými stopami sadistického týrání. Pak už nikoho nepřekvapí ani sbírka mučicích nástrojů hradní paní. Palatin musí jednat. Ačkoliv je Báthory vysoce postavená šlechtična, což je v té době jistá forma záruky nedotknutelnosti, nemine ji obvinění z vražd. To s sebou přináší uvěznění přímo na Čachtickém hradě, kde má ponížená aristokratka pod dohledem čekat na soud.

Skandální proces proběhne bleskově a v nepřítomnosti hraběnky Báthory. Ji i její komplice nakonec uzná vinnými. Během svědeckých výpovědí k případu vyjde najevo, že Čachtická paní má mít údajně na svědomí více než 600 dívčích životů! To by z ní činilo "nejvýkonnější" sériovou vražedkyni všech dob. Tak je Báthory mimochodem zapsána i v Guinessově knize rekordů. "Údaj o 650 zabitých má pocházet přímo z jejích deníků, v nichž si vedla záznamy o svých obětech," uvádí americký autor JEFF MARIOTTE v knize Zločinná mysl: Sociopati, sérioví vrazi a jiní devianti. Neurození přisluhovači Čachtické paní, JÁN UJVÁRI, řečený FICKO, HELENA JÓ a KATARÍNA BENECKÁ u soudu bez milosti vyfasují trest smrti. Báthory je pak doživotně uvězněna v jednom z pokojů svého vlastního hradu, kde v roce 1614 osamoceně umírá. Pohřbena je v čachtickém kostele. Zdá se, že krvavý slovenský příběh skončil dobře, jenže dodnes panují jisté pochybnosti o tom, jak to vlastně všechno bylo. Je totiž možné, že zrůdná pověst Čachtické paní je uměle vytvořeným produktem politických intrik... 

Zásadní otázka je jasná: Opravdu se na hradě odehrávala zvěrstva, která jsou Báthory po staletí přisuzována? Uvažuje se totiž i o tom, že proces s Čachtickou paní byl zmanipulovaný a šlechtična je ve skutečnosti nevinná. Možná zkrátka musela být odstraněna. Motivem k tomu měly být její pozemky a tím pádem i moc, která stála v cestě vlivnému Juraji Turzovi. Tedy stejnému muži, který Čachtickou paní nechal zatknout. Je to opravdu tak? Pochybnosti o korektnosti procesu rozdmýchá zejména fakt, že se Báthory nikdy nedostala před soud. Byla uznána vinnou, aniž by dostala možnost vypovídat a hájit se, ačkoliv si sama přála svědčit. Údajně se o to postaral právě palatin Turzo. Jenže proč? Stala se Alžběta Báthory obětí mocenských machinací, nebo je její krvavý příběh pravdivý? 

K čachtickému hradu patří i tajné podzemí, které je však z větší části zavalené a neprozkoumané. Není jasné dokonce ani to, kdo a kdy přesně jej nechal pod hradem vybudovat. Kam vedlo? A co by se v něm mohlo ukrývat? Je možné, že zde dodnes čekají jednoznačné důkazy usvědčující Alžbětu Báthory? Scházela snad krvavá hraběnka před stovkami let do tmy čachtického podzemí? Kdo ví. Historici varují, že labyrint pod hradem je ve špatném stavu a hrozí, že se chodby zřítí do sebe. Jde sice jen o spekulace, nelze však vyloučit možnost, že by tak mohly být navždy pohřbeny poslední důkazy případu Čachtické paní. Nezbývá, než se zamyslet nad tím, zda vůbec ještě máme šanci odhalit pravdu v nejkrvavějším příběhu Slovenska. Stojí však za zmínku, že v současné době probíhá v Čachticích rekonstrukce hradu a také rozsáhlý archeologický výzkum. Mohl by přinést nová zjištění?  

zdroj EnimaPlus

Val obrů 

Pokud se někdy ocitnete na středním Slovensku v okolí obce Pečenice a při procházce narazíte na podivnou hradbu uprostřed ničeho, rozhodně se nepokoušejte vysledovat, kam vede. Mohli byste si pěkně zajít. Jde totiž o takzvaný Pečenický val nebo také Val obrů, tajemnou kamennou hradbu o celkové délce úctyhodných sedmdesát kilometrů. Patří mezi největší valy v Evropě, avšak dosud není znám jeho účel. 

První historická zmínka o záhadné zdi, která je místy široká i 15 metrů a vysoká jen o 7 metrů méně, se objevuje již ve 13. století. Val obrů je však jistě o mnoho starší. Někteří badatelé, již se pokusili jeho tajemství odhalit, přišli dokonce s myšlenkou, že stáří valu přesahuje 5000 let! Obecně se však předpokládá, že vznikl asi před 1600 lety. Jenže zhruba někde tady naše povědomí o této slovenské raritě končí 

Při bližším ohledání pozoruhodné stavby nelze pochybovat o tom, že její budování muselo být nesmírně obtížné a vysilující. Dle současných odhadů výstavba zabrala několik let a vyžádala si plné nasazení desítek schopných mužů. Je tedy nasnadě otázka, proč se do ní vůbec někdo pouštěl. Důvody zřejmě musely být dost dobré, jenže dnes nám bohužel unikají. Teoreticky lze uvažovat, že val měl podobně jako třeba Velká čínská zeď zabránit nájezdům nepřátel. Jenže i tato teorie končí otázkou, kdo byl tím obávaným nepřítelem a kdo měl stát na druhé straně valu. 

Záhadou ovšem není jen někdejší účel Pečenického valu, nýbrž i technologie jeho budování. Bylo totiž zjištěno, že na několika místech vznikly spoje mezi jednotlivými kameny tavením. K tavení kamene jsou ovšem zapotřebí teploty kolem 1800 °C. A to je opravdu hodně, zvlášť když uvážíme domnělé stáří stavby. Valu je tak nezřídka přisuzován i nadpřirozený původ. Abychom ale dali prostor i vědě, musíme uvážit možnost, že tavené spoje nebyly úmyslem stavitelů hradby. Mohly totiž vzniknout i během nějakého mohutného požáru, který val zasáhl. Domněnku, že za tavení kamenů ve Valu obrů může přirozený oheň, podporuje i fakt, že výzkumníci nalezli uvnitř jeho struktury popel. Kde je tedy pravda? Mají na vzniku valu podíl nějaké vyšší síly, nebo je společným dílem člověka a přírody? Držme se při zemi a předpokládejme, že druhá možnost je tou správnou. Jenže stále nám zůstává zásadní otazník. Visí nad účelem a staviteli hradby. Pečenický val se táhne slovenskou krajinou jako jizva a mlčenlivě připomíná, že ne všechny záhady minulosti je nám souzeno odhalit. 

zdroj EnigmaPlus

Moravanský zámeček 

Nachází se na periferii obce Moravany. Pochází ještě z dob středověku, kdy původně tvořil dvě budovy, které byly v průběhu 16. století spojeny v jeden velký komplex. Rekonstrukce byla renesančního rázu, čemu o dvě století následovala renovace tentokrát v barokním stylu. Před pár lety celý objekt odkoupila soukromá společnost s velkými plány na přestavbu a zvelebení okolí, ale nic z toho se nakonec nekonalo. Okolí zámku tvoří bohatý lesopark, který byl taktéž odkoupen do soukromých rukou. Obyvatelé bydlící v bezprostřední blízkosti rádi obohacují návštěvníky strašidelnými příběhy. Jedním z nich je i příběh, podle kterého v Moravanský kostele nefunguje elektřina, přesto lze v noci pozorovat světelné paprsky vycházející skrz okna. Další pověry hovoří o neutuchajícím pláči a podivných zvucích ozývajících se zejména v noci. V současnosti je tato historická památka, nebo spíše zřícenina, odkázána napospas přírody a vandalům. Některé z pověr lze vysvětlit i racionální, protože budovu často obývají bezdomovci. No i přes to všechno celý objekt, jakož i okolí, honí v noci opravdu hrůzu. 

Restaurace Fontána

Kdo by neznal světoznámou Čachtické paní, největší masovou vražedkyni ve světové historii.Její choromyslné běsnění si vysloužilo i zápis do Guinessovy knihy rekordů. Na Čachtickém hradě vykonávala drastické mučení. V rychlosti vzpomenu bičování nahých dívek, nabodávání jehlicemi či vkládání rozpáleného železa do ženských genitálií. Nepohodlní lidé nacházeli místo odpočinku pod zemí v okolí hradu. Kde jinde zažít dotek mrazivé minulosti, jak na místě, kde potoky krve a bezmoc mladých žen byly denní rutinou. Hlasy stovek zavražděných se zde mají ozývat i po staletí. Podzemí Čachtic by mělo být protkané hustou sítí chodeb. Podle legend mají byt několik kilometrů dlouhé a vést mají až do Nového Města nad Váhom. Právě zde měla provádět brutální mučení, které ji tak proslavilo. Žádné podzemní chodby se oficiálně nepotvrdily, ale ve vesnici se tradují různé děsivé příběhy. Oficiální dokumenty hovoří o tom, že mniši z Vídně si stěžovali na hlasité výkřiky z jejích zámečku.Mučení v podzemí měla dělat zejména kvůli akustice. Kosti krvavé hraběnky se prý našly 19. století, ale protože nebyly hlouběji zkoumány, nikdo neví, z jakého jsou vlastně období a zda opravdu patřily Alžbětě Báthoryové.

Michalovský panelák 

Michalovský Černobyl, město duchů či panelák po válce. I tak lidé přezdívají Michalovský panelák na sídlišti SNP. Pojmenování, které se vám vynoří při pohledu na tuto socialistickou mega stavbu. S výstavbou se začalo těsně před koncem komunistického režimu a obyvatelé zde měli najít až 200 nových bytů. Stavební práce se však po třech letech ukončili, a tak zde byty čekají na dokončení již více než 25 let. Příčinou bylo samozřejmě nedostatek prostředků a možná i výměna na ministerských postech. Prostory, které měly být domovem rodin s dětmi, nyní obývají hlodavce, bezdomovci, narkomani a bůhví co ještě. Interiér zdobí posprejované stěny, povalující se lahve alkoholu, injekční stříkačky a podobně. Uvnitř chybí výtahy, okna a dokonce i zábradlí na balkonech. Kdysi celý areál obklopoval plot, což značně ztěžovalo vstup na pozemek. Dnes je plot s mnoha trhlinami zdevastovaný a vstup do celého areálu volně přístupný. Místní dokonce tvrdí, že zde straší. 

Lesopark Brezina 

Lokalita, která nemá jen fantazií vymyšlené legendy, je i les na Brezine. Během 2.světové války v těchto místech řádilo nacistické gestapo, když sem odvlekli téměř 70 osob, civilistů, domácích i zahraničních vojáků, jejichž brutálně zavraždili a zahrabali do několika masových hrobů. Po skončení války bylo objeveno 7 hrobek, v nichž se ukrýval výsledek německého gestapa. 69 obětí bylo bosých a nahých s viditelnými stopami po mučení. 26 těl se už nepodařilo nikdy identifikovat. Noční stanování v lesoparku Brezina opravdu nedoporučuji, protože minulost by vás v mysli mohla snadno doběhnout. Hrůzostrašnou událost dnes připomíná jen pomník s pamětními tabulemi, abychom nikdy nezapomněli, co za zvěrstva se zde odehrály. 

zdroj

Hrad Šášov

Hrad najdeme na úzkém skalnatém bradlu, které vybíhá z hřebene Štiavnických vrchů a je odděleno mělkým sedlem. V polovině 15. století - v době sporů o uherský trůn - byla asi 200 metrů od hradu (na mírně stoupajícím hřebeni za sedlem) vybudována předsunutá pevnůstka. Měla pětiboký tvar a obíhal ji val.

Dvouprostrový palác stával ve východní (nejvyšší) části dispozice. V jednom místě akropole (skalního stupně v nejvyšší partii hradu) je dochováno masivní kvádrové zdivo, které by mohlo být pozůstatkem prvotní (ještě románské, či raně gotické) věže. Pozdně gotické rozšíření paláce překrylo původní vyzděnou cisternu (nová byla zřízena pod skalním výběžkem na nádvoří) a také mu zřejmě ustoupila i původní věž. V severozápadní části dispozice byl po roce 1465 postaven nový pozdně gotický palác.

Dominantou zřícenin hradu je oblá věž v jihozápadním cípu. Jde o bateriovou věž s komorami pro děla v každém patře, která byla vestavěna zřejmě do pobořené části hradu v první polovině 16. století, kdy za Dócinů proběhla rozsáhlejší přestavba. Tehdy bylo též opevněno první předhradí - hradba byla napojena přes polygonální baštu k východnímu cípu hradby pod starým palácem a vjezd do jádra hradu opevnilo předbraní. Druhé předhradí v sedle pod hradem bylo v této době opevněno hradbou se vstupní hranolovou věží a plnilo hlavně úlohu hospodářského zázemí, byla zde také studna.

Ke vzniku hradu se vztahuje velice zajímavá legenda. Jednoho dne se pán ze Zvolenského hradu vydal na lov medvědů. Prošel horu křížem krážem ale na žádného medvěda nenarazil. Večer se mu dostalo posměchu ze strany šaška. Hradní pán se rozčílil a následující den se musel šašek vydat na lov s ním a musel mu medvědy nadhánět. Bohužel se nezadařilo a dvojice odcházela z lovu večer s prázdnou. Šašek se oddělil od svého pána a šel napojit koně do nedaleké řeky Hron. Najednou se ozval strašný řev a křik. Šašek vzal nohy na ramena a běžel pomoci svému pánovi. Když k němu doběhl, viděl jak pán leží omámený na zemi a nad ním stojí obrovský medvěd. V tu chvíli spadl ze šaška veškerý strach a vzal násadu a začal s ním mlátit medvěda, dokud se medvěd nezkácel k zemi. Pán byl svému šaskovi velice vděčný a jako projev své vděčnosti nechal na skále, pod kterou ho šašek zachránil, vystavět hrad pojmenovaný po jeho zachránci, Šášov.  

Devínsky hrad Šašo Wigan

 Pán Devína Mikuláš Garaj mal rád svojich poddaných. Stále chodil spať s plným bruchom, vďaka obsluhe cukrára, kuchára, pekára. Pri vojne mu pomáhali: mečiar, nožiar, kováč. Mal aj hodinára aj kvetinára, šaša. No najradšej zo všetkých poddaných mal práve šaša. Šašo Wigand bol prešibaný, rozosmieval ľudí a bol múdry.

Raz išiel za rybármi ktorý mu ukázali úlovok ,ktorý zobral pánovi na obed. Pri bránach hradu ho zastavil strážca ,ktorý sa ho spýtal otázku: Čo mi nesieš? Strážca mu pohrozil mečom : "Ak dostaneš odmenu, chcem polovicu! Ak nie, nájdem si ťa a skončíš ako tí dvaja, čo skočili z Panenskej veže!" Šašo sa iba zasmial a povedal: "Hoci som iba šašo, dočkáš sa zaslúženej polovice."

Šašo doniesol úlovok pánovi. "Wigand, drahý priateľ! Rybárovi som sa už odmenil, dostane nový domček. Ale čo ty? Doniesol si mi obed a vieš, že ja si dobré skutky cením. Povedz mi, čo chceš?" "No, drahý Mikuláš, keď nad tým rozmýšľam, niečo by sa mi vážne hodilo." "A čo? Chcel by si peniaze?" "Ale figu borovú! Načo by mi boli?"

Pán hradu mu navrhol svoju dcéru princeznú, no šašo ju nechcel. "Drahý Mikuláš, hradný pán môj. Ja ťa prosím len o 50 ostrých na holý zadok."

Všetci sa smiali aj smutná princezná, šašo si uvedomil že je pekná. Hradnému pánovi vysvetlil, prečo chce spomínanú odmenu a on mu vyhovel. Napoludnie ho zbili, nedostal 50, ale 25. Veď si mali obaja rozdeliť odmenu. Neskôr nasledoval strážca. Netušil o ničom dostal dvojnásobok výhry, lakomec súhlasil. A tak lakomý strážca, čo ss nikým nikdy nedelil, dostal 100 ostrých na holú.

O šaša sa postarala princezná. Vyliečila ho z bolestí. Odmenila sa mu sladkou pusou. A poďakovala sa mu za rozosmiatie.

BOJNICKÝ ZÁMOK - ČIERNA PANI

Na Bojnickom zámku žil veľmi vážený pán spolu so svojou vernou a oddanou manželkou, povahou ako anjel. Pomoc u nej našiel každý, až do jedného dňa. Pán hradu sa vrátil domov, kde natrafil na závistlivcov. Ľudia mu nahovorili že mladá pani hradu ho podvádzala. Zloprajná rodina a falošní svedkovia prinútili porotcov k neobvyklému rozsudku.

Zámocká pani je povinná skočiť aj spolu s dieťaťom, ktoré sa narodili po jeho odchode zo zámku na vojnu z Huňadyho veže do kamennej priekopy. V prípade jej neviny sa jej nič nestane,v prípade že zhrešila skončí jej život na dne priekopy.

V nešťastní deň sa zhromaždili Bojničania a čakali čo sa stane. Nestalo sa tak. Zámocká pani aj spolu s jej dieťaťom bola pripravená na skok z veže. Miesto pádu na dno priekopy ju aj jej dieťa vynieslo vysoko do neba.

Porota spolu s pánom hradu chceli odísť, len zrazu začuli hluk a zrútenie sa do priekopy.Na mieste kde mala skončiť zámocká pani našli roztrhané šaty a rozbité hlavy s vyplazenými jazykmi. Boli to hlavy klebetníkov a závistlivcov. Trest za ich smrteľné hriechy.

Stará Ľubovňa

Jedného letného dňa zastali na brehu rieky Poprad pri mestečku Ľubovňa ustatí jazdci, ktorým velil starý šľachtic Ľubovenský.

Tomu sa okolitá krajina tak zapáčila, že sa ešte v ten istý deň rozhodol postaviť hrad na skalnom brale oproti mestečku.

Na druhý deň jeho synovia s pomocníkmi urobili základy budúceho hradu a pomenovali ho po svojom otcovi- Ľubovňa. Ibaže v noci všetko, čo bolo postavené cez deň, zmizlo, a takto sa to stále opakovalo.

Smutný Ľubovenský zistil, že miesto, kde chcel postaviť hrad, patrí zlej víle-čarodejnici. Vybral sa teda za ňou a požiadal ju o dovolenie dokončiť na tom mieste svoj hrad. Zlá víla-čarodejnica súhlasila pod podmienkou, že jej zapredá svoju dušu. Po ťažkom rozhodovaní Ľubovenský súhlasil, pretože chcel honosné sídlo zanechať svojim synom. Na druhý deň sa už hrad zaskvel v plnej kráse a všetci sa tomu veľmi potešili. Starý Ľubovenský ale nemal dušu na mieste, a tak odišiel do neďalekého kláštora a tu sa vyspovedal z veľkého hriechu.

Zlá víla-čarodejnica sa dozvedela o jeho zrade a rozhodla sa hrad zničiť. Uchopila do rúk obrovskú skalu, ale keď sa priblížila k hradu, zaznel večerný zvon z neďalekého kláštora. Víla-čarodejnica stratila moc a veľký balvan namiesto na hrad padol na breh rieky Poprad. Starý Ľubovenský zmierený s Bohom ešte dlho šťastne žil na tomto hrade a po ňom jeho synovia, vnuci...

O zlej víle-čarodejnici už nikdy nikto nič v tomto kraji nepočul, ale veľký balvan na brehu rieky Poprad pri dedinke Hajtovka možno vidieť i dnes.