Mytologie starých Turků.

O turecky mluvících kočovných kmenech (Turkuti, Jenisejští Kyrgyzové, Kypčakové, Pečeněhové aj.) jsem toho již napsal dost, zabýval jsem se ale hlavně jejich politickými dějinami, vojenstvím, částečně materiální kulturou. Nyní bych se pokusil přiblížit jejich mytologii. Tengri - Duch Nebe - byl nejvyšším božstvem, vševědoucí, řídícím celý svět, někdy byl označován též jako chán. Určoval osudy lidí i celých říší, dával moc vládcům, trestal hříšné. Než přijali důležitá rozhodnutí, museli se vládcové k němu obrátit o radu a získat jeho požehnání. Žil na nebesích, slova Nebe a Tengri jsou vlastně synonyma. Byly mu zasvěcovány hory, jezera, řeky a nejvyšší stromy a obětováni koně. Jeho symbolem byl kruh - Slunce. Zároveň orel symbolizoval jeho moc. Jeho barvou byla modrá.Tengri tvořil spolu s Jer-Su (Země-Voda) dvě strany jediného, též Otec a Matka. Člověk se rodí a žije na zemi, které ho po smrti opět pohltí. Ale Země dává člověku pouze tělesnou stránku. Rozum, vůli a štěstí má od Tengriho. Nazývá se to "kut" (duše) a lidé se tím liší od zvířat. Ztráta kutu je možná a velice nebezpečná. Může se například od člověka oddělit během snu a putuje v podobě ohýnku. Když spícího náhle vzbudíte, může se stát, že se kut nestihne vrátit a člověk onemocní nebo zemře.Pokud je kut nešťastný, je to dáno bohy a nejde to změnit, je třeba se s tím smířit. Hlavní roli při seslání takového osudu hrál ohnivý bůh podzemního světa Erlik. Koho Erlik poznamenal, byl nejen nešťastný sám, mohl přinést hoře i jiným lidem. Takovým je třeba se vyhýbat.Pokud chtěl Tengri někoho potrestat, zasáhl jej šípem-bleskem, jehož bohem byl Nacigaj. Pokud Turci přísahali, olizovali hroty šípů, což naznačovalo, že svědkem je Tengri. Byl-li člověk zasažen bleskem, pokládali to Turci za trest za jeho zjevné nebo utajené hříchy. Zasáhl-li blesk obydlí, opustili ho, protože na něm ležela kletba Tengriho. Pokud blesk zasáhl zvíře, jeho maso Turci nejedli.Velkou starotureckou náboženskou oslavou byla Tygyr Taich. Konala se počátkem června v den určený vládcem. K posvátné hoře se sjeli všichni významní představitelé a společně obětovali Tengrimu koně. Současně probíhaly podobné oslavy u jiných posvátných hor, jezer či řek, kam se sjížděli všichni lidé z okolí. I tady byli obětováni koně, případně ovce. Nesměla přitom být uražena Země tím, že by na ni dopadla krev obětovaných zvířat. Tu opatrně zachytili a postříkali s ní okolo stojící posvátné stromy. (Těmi byly všechny stromy, rostoucí v nejbližším okolí, bez ohledu na jejich druh. Jakékoliv poškození těchto stromů bylo velice krutě trestáno.) Na kůl potom připevnili hlavu a kůži zvířete. Pokud byla situace nějakým způsobem mimořádná, například v případě nějaké katastrofy, konaly se zároveň rituální souboje meči, které sváděli ti nejlepší bojovníci. Vítězové měli zachránit svůj národ, zabití byli též pokládáni za oběť Tengrimu, jehož měli požádat o pomoc. Zvláštní je, že na tuto oslavu neměly přístup nejen ženy, ale dokonce ani šamani.Kromě velkého Tengriho existovali i mladší, z nichž někteří žili v jiných obydlených světech: 9 velkých tengri, 5 tengri blesků, 7 tengri hromu, 5 tengri vchodu, tengri čtyř světových stran, tengri osmi hranic světa, 9 tengri hněvu, další tengri řídili hvězdy.

Nejvyšší bohyní starých Turků byla "pramátí paní Umaj". Její jméno znamená labuť. Ta mohla létat po nebi, chodit po zemi i plavat ve vodě. Byla manželkou Tengriho. Zatímco on symbolizoval nekonečnost, ona ohraničenou pozemskou existenci, vymezenou narozením, svatbou a smrtí. Měla zásadní podíl na vytvoření našeho světa. V nejstarších dobách existoval jen oceán, po kterém plula labuť. Ta se jednou ponořila velmi hluboko a ze dna vytrhla zemi, ze které vznikly hory, rostliny i zvířata. Vybraným lidem přinášela úspěch a slávu, proto Turci labutě nikdy nezabíjeli. Pokud se toho někdo dopustil, čekal ho brzký trest, jehož nejčastějším projevem bylo, že viníkovi zemřely děti.Zatímco kaganové bývali připodobňováni k Tengrimu, jejich manželku - katun - srovnávali s Umaj. Bohyně vyzařovala božské paprsky, které pronikaly do lidí a přetrvávaly v nich až do smrti. Světelné jiskry spojovaly člověka s Nebem. Pokud pohasly, zemřel. Umaj se na zlatých křídlech snášela v podobě krasavice s nebe na zem, aby pomáhala lidem, zejména matkám a dětem. Byla též pokládána za bohyni plodnosti. V rukou měla vždy zlatou číši s kouzelným mlékem. Pokud dítě onemocnělo, krmila ho tímto mlékem, dokud se neuzdravilo. Malé děti, které ještě neuměly mluvit, mohly údajně hovořit přímo s bohyní. Když se mluvit naučily, jazyk bohů zapomněly.K symbolům bohyně patřil trojúhelník, Měsíc, hřeben, nůžky a šíp. Dalším symbolem byl trojlístek. Proto turecké ženy nosily s oblibou náušnice a jiné šperky s trojlístkem, což jim mělo zajišťovat plodnost a pomáhalo to zahánět zlé duchy.Umaj byla ochránkyní žen velkých bohatýrů. Díky ní tyto ženy uměly správně vybírat hříbata, která byla vhodná jako budoucí koně bohatýrů. Takové koně pásli na nejlepších pastvinách a vyráběli pro ně zvláštní postroje.Této bohyni nebyly přinášeny zvířecí oběti, ale byla jí připravována speciální jídla z masa a mléka, která jí obětovali se slavnostními ceremoniemi.

Erlik

Jeho jméno Erlik (Erklig) znamená krvežíznivý a je zobrazován jako obrovitý stařec s černýma očima, s rozdvojeným vousem po kolena, rozevlátými vlasy a černým knírem zatočeným za uši. Žil v podzemí. Jezdil na černém býku nebo na černé loďce bez vesel po podzemní řece Tojmadym, ve které tečou lidské slzy a krev. Jeho palác je z černého bláta a železa stojí na břehu podzemního moře Baj-Tengis. V podzemním světě se dále nacházejí bažiny a také jezera z lidských slz. Erlikovým symbolem byla hvězda, jeho barva byla černá.V podzemí musel Erlik žít kvůli svým zlým skutkům. Když se svět teprve vytvářel, pokusil se podrobit si svého staršího bratra Tengriho. Ten se ho sice snažil usmířit, ale když to k ničemu nevedlo, poslal proti němu kovového bohatýra Mangdyšire (vytvořeného buď z oceli, nebo bronzu). Proti tomu se postavili synové Erlika, byli ale poraženi. Poté se proti němu poslal Erlik medvěda, jezevce a krtka, které vytvořil, ale i oni byli poraženi. Poté Mangdyšire chytil Erlika a uvěznil ho. Ten prosil Tengriho, aby mu dal alespoň kousek země, Tengri ale dlouho odmítal. Nakonec mu slíbil jen takový kus země, který bude pod Erlikovou berlou. Erlik vrazli berlu do země a pak ji zase vytáhnul. Z díry vylezli divočák, žába, had a další podzemní plazi. S nimi přišly na svět i nakažlivé nemoci. Erlik jim přikázal, aby byli nepřáteli lidí. Poté sám zmizel dírou do podzemí. Tengri mu pak zakázal, aby se objevoval tam, kde svítí slunce.Podzemní svět byl pustý, a proto Erlik požádal Tengriho, aby ho směl zaplnit svým lidem. Ten věděl, že zlí duchové, kteří tam Erlikovi sloužili, se nemohli rozmnožovat, proto souhlasil. Erlik ale byl obratný a lstivý. Vyrobil si kovárnu, kladivo a kovadlinu. Vždy, když kladivem udeřil, objevil se nový duch. Tak postupně svůj svět zaplnil. Tito duchové pak na Erlikův příkaz dírou opouštěli podzemní svět a pronikali do světa lidí, kde páchali zlo. To nejhorší dělali malým dětem. Unášeli jejich duše do podzemí. Ty, zbavené ochrany Umaj, se postupně měnily v Erlikovy sluhy.Vchod do podzemního světa se nacházel daleko na západě v místě, kde se nebeská klenba stýkala se zemí. V jeskyni tam žili Erlikovi synové, kteří vchod střežili.

Může se zdát trochu zvláštní, že Turci Erlika hodně ctili, u Jenisejských Kyrgyzů byl vůbec nejuctívanějším božstvem. Erlik ale naučil turecké národy kovářství, díky kterému vyráběli skvělé zbraně a zbroj. Byli mu paradoxně vděční i za smrt. Podle jejich představ byli první lidé nesmrtelní. Měli děti, vnuky, bylo jich stále více, až byl svět přeplněný. Už snědli veškerou trávu, vypili všechna jezera a řeky. Nevěděli, co si počít. Začali se radit. Moudrý havran navrhl pozvat do světa lidí smrt. Odletěl na západ do podzemní říše a poprosil Erlika. Ten mu svěřil ducha smrti a havran ho přivedl k lidem. Za odměnu získal havran a jeho potomci právo žít 300 let. Všichni lidé ale žili stejně dlouho a věděli přesně, kdy zemřou. To se jim také nelíbilo. Tehdy Tengri rozhodl, že on sám bude určovat, jak dlouho bude kdo žít.Lidé se po smrti dostávají do Erlikovy říše, kde vedou život stejný jako předtím: pasou zvířata, jedí maso, pijí kumys, zpívají. Proto své mrtvé Turci na cestu do záhrobí vybavovali vším potřebným. Posmrtný život se příliš nelišil od normálního, bylo tam štěstí i neštěstí, radost i slzy, pouze Slunce a Měsíc tam svítí velmi slabě. Hodně ale záleželo na tom, jak člověk žil předtím na zemi. Pokud žil podle zákonů, uctíval bohy, ctil starší, dostával od Erlika důstojné postavení. Kdo žil špatně, toho duše byla spoutána železnými okovy. Erlik takto nesoudil jen lidi, ale i zvířata. V podzemním světě lidé takto žili do té doby, dokud na ně živí vzpomínali. Proto bývaly obvykle jednou za rok pořádány slavnosti na jejich počest, doprovázené hostinami, soutěžemi v lukostřelbě a závody na koních, jejichž vítězové dostávali bohatou odměnu. Byl-li ale nebožtík zapomenut, změnil se ve stín a nakonec se úplně rozplynul.Turci chápali Tengriho jako hlavního boha, ale bylo třeba udobřovat si i Erlika různými oběťmi. Protože bylo v podzemním světě vše naopak, konaly se tyto oběti v noci, jednou ročně, koncem podzimu. Obětovaná zvířata neměla rohy, často byla různě zraněná nebo chromá. Všechny věci musely být polámané nebo rozbité. V podzemí se ale opět zcelily. Poškozené věci náležely Erlikovi, proto nebylo například možné používat rozbité nádobí. Pokud lidé zapomněli na tyto oběti, byl Erlikův hněv strašný. Na zem pronikly hrozné nemoci. Přitom ale Erlik nerozhodoval o smrti, ani neodebíral lidem kut, pouze zemřelé přijímal do své říše. Jeho sedm synů bylo dobrých a byli ochránci různých kmenů. Proto byli také velmi vážení. Zato dvě jeho dcery byly sexuálně velmi nevázané, často k sobě lákaly na lože šamany, kteří byli schopni pronikat do podzemního světa.

Jer-Su

Hlavním božstvem světa lidí byla Jer-Su (Žer-Su, Jer-Sug, Šersug), posvátná země-voda (yduk Jer-Su), tvořící s Tengrim a Umaj jakousi svatou trojici, ochraňující turecké kmeny.Podřízeno jí bylo 17 dobrých božstev, která obývala vrcholky hor, prameny řek, jezera a lesy. Nejvýznamnějším z nich byl Io-kan, žijící ve středu země, odkud vyrůstal strom, prorůstající všemi světy. Na jaře a na podzim se konaly na kopcích nebo u řek velké náboženské slavnosti na počest Jer-Su a jí podřízených bohů. Obětovali jí koně ryzáky.Turci si tuto bohyni představovali jako krásnou ženu v postavy. Její ochrana přinášela štěstí a zdraví. Někdy ale na příkaz Tengriho lidi trestala.Země byla dědictvím předků, které ale živým nepatřilo. Mohli pouze využívat jejích darů, nebylo ji však možné prodávat.Symbolem bohyně byl zvláštní znak, připomínající písmeno T, kde ale horizontální linie byla tvořena dvěma trojúhelníky, značícími hory a svislá čára symbolizovala padající vodu. Jejími barvami byla modrá a zelená.DuchovéDuchové byli stvořeni velkými bohy jako jejich pomocníci. Patřil sem například duch domácího prahu, který ochraňoval obydlí. Jednou za rok na jeho počest ozdobili práh jurty nejlepšími koberci, sezvali příbuzné a zabili obětní zvíře. Duch Sujla vypadal jako orel s očima koně. Viděl na vzdálenost třiceti dnů cesty a o všem informoval Tengriho. Burkut-ata byl duchem deště, pánem mraků. Může způsobovat hromy a blesky. Cu-anasy byl matkou hlubokých vod. Neopatrné mohla stáhnout dolů a zahubit. Žestyrnak (Měděný dráp) byla velmi nebezpečná. Byla to krásná mladá žena, která sváděla poutníky z cesty a svými měděnými drápy je zabíjela. Drobná zvířata a ptáky hubila svým pronikavým hlasem. Kvůli ní se uvnitř obydlí nesměly stříhat nehty. Pokud se nehet dostal do jídla, vyvolal nevyléčitelnou nemoc. Nehet začal uvnitř člověka růst a rozdíral mu vnitřnosti. Žestyrnak mohla člověka očarovat takovým způsobem, že mu svůj nehet vložila do lůžka. Další duchové byli pány vod a hor.

Mladší bohové

Velcí bohové si vytvářeli pomocníky - menší bohy a duchy. I ti mohli tvořit různá kouzla a zázraky, museli ale plnit vůli velkých bohů.Bohové cestKdyž Tengri rozhodl o něčem důležitém a chtěl to sdělit Turkům či kaganovi, vysílal boha cest na strakatém koni. (Tato barva byla po bílé nejváženější.) Ten mohl lidi odměňovat, ale i trestat. Jiný bůh cest jezdil na černém koni. Ten měl za úkol zjišťovat, co lidi trápí, zda dodržují zákony, jestli kagan a begové správně vládnou a neutiskují lid. O tom pak informoval Tengriho.Bohyně domácího ohništěBohyně domácího ohniště se jmenovala Ot-Ene. Turci si ji představovali jako bíle oděnou ženu se třiceti hlavami. Ohniště bylo považováno za posvátné místo v obydlí. K bohyni se obraceli s žádostí o jeho ochranu a jako oběť kropili oheň mlékem a čajem. Znalost použití ohně prý lidem přinesl moudrý havran, který jim pověděl, jak viděl Tengriho rozdělávat ho křísnutím dvou kamenů o sebe. Ohniště bylo symbolem Slunce, proto mělo kruhový tvar. Bylo nutné ho udržovat v čistotě, zakázané bylo do něho plivat, házet do něho nečistoty, sůl a jedovaté látky, dokonce ani ostré předměty, které by ho mohly poranit. Oheň nesměl být z jurty odnášen. Když do rodiny přišla nevěsta, musela hned přinést ohni oběť, aby ji přijal za domácí.Bůh ohněTento bůh byl synem Slunce a vnukem Tengriho. Byl všemocný a stále se měnil. Protože si Turci mysleli, že dřevo v sobě obsahuje oheň, nepoužívali k sezení dřevěné předměty, ale tlusté látky. Kdo ve snu viděl oheň, toho čekalo štěstí. Pokud ale měl černý dým, znamenalo to neštěstí. Oheň byl nepřítelem zlých duchů, proto cizinci, kteří chtěli navštívit kagana, museli projít mezi ohni, přes které se duchové nedostali.

Stvoření světa

Nejprve existovala temnota a panoval chaos. Chaos se postupně začal zhušťovat a objevil se Velký oceán. V té době ještě neexistovalo Slunce ani Měsíc, nebyl den ani noc a také čas.O tom, jak se objevila suchá zem, panují dva mýty. Podle prvního se po nějaké době objevila Umaj v podobě ptáka. Ta chtěla snést vejce, ale neobjevila žádnou souš. Snesla vejce ve vzduchu. To spadlo do vody, potopilo se a bylo ztraceno. To se opakoval několikrát. Poté Umaj přistála na hladině, vytrhla si peří a z něho vytvořila hnízdo. To ale rozbily vlny. Umaj pochopila, že je třeba nejprve vytvořit zemi. Ponořila se až na dno oceánu, nabrala tu do zobáku hlínu a z ní vytvořila zemi. Ta postupně rostla.Druhý mýtus hovoří o tom, že nad oceánem se v posvátném vejci objevil jako první Tengri. Nudil se, a proto z vody a mračen stvořil svého bratra Erlika. Ten je proto nestálý jako vody a černý jako temné mraky. Oba nejprve kroužili nad oceánem, ale pak se rozhodli vytvořit zemi. Proměnili se v kachny a ponořili se na dno. Tengri vynesl jíl a z něho vytvořil hladkou rovnou zemi. Erlik rozházel kameny, z nichž vznikly hory. Aby se země nepotopila, umístil ji Tengri na třech velkých železných rybách. Pohyby hlav těchto ryb pak způsobují záplavy nebo zemětřesení. Z vůle Tengriho se svět skládá ze tří částí. Horní svět - Nebe, Střední svět - Země a Dolní svět - Podsvětí. Nebesa jsou světle modrou střechou ve tvaru kupole. Zde žije Tengri a další bohové. Každé ráno se zde rodí Slunce. V noci ho střídá Měsíc, který je odrazem Tengriho tváře. Vchody obydlí vládců kočovníků byly vždy obráceny k východu, kde vycházelo slunce. Ráno vycházeli hunští šan-jüové a turečtí kaganové z jurty, klaněli se Slunci, večer pak Měsíci. Země se svými čtyřmi rohy dotýká nebes. Vchod do Podsvětí se nachází daleko na západě. Údajně existují ještě nějaké jiné světy, které nikdo nikdy neviděl a v nichž slunce a měsíc svítí jinak.Svět není věčný. Přijde čas, kdy slunce vše spálí. Poté Měsíc sešle velký déšť a vítr. Syn povstane proti otci, bratr proti bratru, vládcové začnou bojovat proti sobě. Řeky a jezera se naplní krví. Železné ryby se osvobodí a oceán zatopí svět. Vše živé zahyne, obnoví se chaos. Teprve za mnoho věků se země objeví znovu.

Stvoření člověka

Stvořitelem člověka byl Tengri. Ten vzal hlínu a kameny a z tohoto materiálu vytvořil lidskou postavu. První lidé byli nesmrtelní, ale neměli duši. Podobali se spíše loutkám, proto se Tengri rozhodl dát jim duši nesmrtelných. Odešel pro ni a zatím měli člověka hlídat pes a kočka. Erlik se ale rozhodl vmísit se do toho. Chtěl, aby lidé byli smrtelní. Kočka a pes ho nechtěli k člověku pustit, proto Erlik slíbil kočce, že nikdy nebude člověku sloužit, přesto bude od něho mnohé dostávat. Pes nepřestával štěkat, proto na něho Erlik vypustil strašný mráz. Pes mrzl, ale když mu Erlik slíbil teplý kožich, pustil ho k člověku.Když st Tengri vrátil, ptal se obou zvířat, zdali se nic nestalo. Kočka tvrdila, že ne, pes ale přiznal, že nebyl schopný Erlikovi odporovat. Tengri psa proklel a ten za to musel věčně sloužit člověku, zejména střežit jeho obydlí a majetek. Turci proto chovali psy, ale neměli rádi kočky.Od té doby osud člověka závisí na Tengrim. Když ten rozhodne, jeho život skončí, duši ale unese Erlik.První člověk, kterého Tengri stvořil, se jmenoval Targyn-nama. Ten žil osaměle, ale neznal smutek ani starosti, protože Tengri pro něho stvořil ráj (Aruun-sjudun), kde byla velká stáda zvířat, teklo mnoho řek a zelenala se tráva. První člověk si postavil jurtu a naučil se používat oheň. Nakonec se ale začal nudit. Poprosil Tengriho, aby pro něj stvořil ženu. Tak se i stalo. Z téže hlíny vytvořil Tengri první ženu Muntjušajdi. Erlik pro ni stvořil zvláštní strom s lákavými plody. Když je na jeho radu ochutnala, přišlo na svět velké zlo. Tengri se rozhněval a vyhnal první pár z ráje. Předpověděl, že lidský život bude od tohoto okamžiku těžký, mnohé z jejich dětí se stanou zloději či podvodníky. Lidé budou trpět různými chorobami, ženy budou rodit v bolestech. Ale protože byl Tengri dobrým bohem, naučil lidi rozeznávat různé plodiny, vhodně k jídlu, aby netrpěli hladem.Země se postupně zaplnila lidmi, objevila se tu i mnohá zvířata a ryby. Tengri přikázal lidem, aby si brali, co potřebují, ale ne více. Zpočátku se živili jen různými plodinami a brali si vždy jen to, co potřebovali k jídlu toho dne, Erlik je ale naučil dělat si zásoby. Díky tomu však potravin ubývalo a lidé si je začali krást. Na světě se objevili zločiny, nenávist a závist. Nejvíce ale trpěla zvířata, která se neuměla bránit před zvůli člověka. Ta proto žádala Tengriho, aby se lidé přestali živit rostlinnou stravou. Tengri se jich zeptal, zda mají lidé jíst jejich maso a oblékat se do jejich kůží. Zvířata se dlouho nemohla dohodnout, nakonec je ale přemluvil moudrý havran. Ten tvrdil, že člověk není tak rychlý jako zvířata, ptáky nemůže pronásledovat do vzduchu a ve vodě neumí plavat. Nemá ani drápy, ostrý zrak a velkou sílu. Člověk je tedy nemůže ani dohnat, ani zabít. Nakonec tedy zvířata souhlasila.Lidé trpěli velkým hladem a prosili Tengriho, aby jim pomohl. Havran mu řekl, že lidi nejsou schopní ulovit antilopy, ryby ani ptáky. Tengri dlouho přemýšlel, ale pak naučil lidi vyrábět luky, šípy a kopí, lovit zvěř, ptáky i ryby. Lidé si ochočili koně, psy, krávy, velbloudy, ovce a kozy. Brzy se lidé stali největšími lovci na zemi. Zpočátku lovili podle pokynů Tengriho jen to, co opravdu potřebovali, později ale začali lovit pro zábavu. To Tengriho rozzlobilo a rozhodl se lidi potrestat. Nebe začalo tlačit na zemi, dole byl prach, nad ním mlha. Lidé začali po tisících hynout. To trvalo tři roky. Lidé prosili Tengriho o smilování a jemu se jich zželelo. Během těch tří let se ale lidé rozběhli po celé zemi a zapomněli původní společný jazyk. Tak vznikly různé národy. 

Když byl stvořen svět a přišla na něj i smrt, započal běh času. Lidé ho ale neuměli nijak určit, nevážili si starých, ti zase netušili, že brzy zemřou a že by měli předat své zkušenosti mladým. Tengri z toho byl smutný a pochopil, že je třeba dát lidem kalendář. Rozdělit rok na roční období a dvanáct měsíců, každý rok byl nazván podle nějakého zvířete. Zvířata se dlouho hádala, podle kterého se mají roky jmenovat. Tengri určil, že podle toho, kdo uvidí první slunce, nazve první rok. Chytrá myš vylezla na hlavu velblouda a první si všimla paprsků slunce. Tak byl první rok nazván rokem myši. Postupně dostaly roky i jména dalších jedenácti zvířat. Tak vznikl dvanáctiletý cyklus. Každý rok má něco z povahy daného zvířete. Například rok býka je ve znamení válek, v roce slepice bývají velké úrody, ale také velké zmatky. Rok zajíce není považovaný za příliš šťastný, protože hyne mnoho skotu. Naopak v roce ovce se chovatelé dočkají velkých přírůstků svých stád. Rok opice znamená spoustu změn. Rok myši je výhodný pro Východ, zatímco na Západě je mnoho krveprolití a sporů. Staří Turci neměli názvy pro jednotlivé dny v týdnu a dokonce neznali ani dělení měsíce na týdny. Věk byl určován podle dvanáctiletého cyklu.
Počátky TurkutůKdyž se v nejstarších dobách lidé rozdělili na kmeny, žili předkové Turkutů na okraji velkých bažin. Sousední národ na ně útočil, až zůstal pouze jeden desetiletý chlapec. Toho sice nechali nepřátelé naživu, usekali mu ale ruce a nohy a ponechali ho ležet ve stepi. Uviděl ho ale Tengriho havran a začal ho krmit masem. Po nějakém čase mu Tengri poslal vlčici, která se o něho starala.Když chlapec dospěl, stala se vlčice jeho ženou. Nepřátelský chán měl předtuchu něčeho zlého. Zeptal se šamanů a ti mu sdělili, že potomci onoho chlapce přinesou záhubu jeho říši. Chán vyslal mnoho bojovníků, aby chlapce našli. Chlapec se s vlčicí ukryl v jeskyni. Nepřátelé našli nějakého jiného člověka, usekli mu hlavu a přinesli ji chánovi. Ten se uklidnil a uspořádal hostinu. Z lebky si nechal vyrobit číši.Vlčice porodila chlapci deset synů. Každý z nich se stal zakladatelem jednoho rodu. Ty se postupně rozrostly. Bratři se začali dohadovat, kdo by měl být prvním kaganem. Podle věštby se jim měl stát ten, který vyleze na posvátném stromě nejvýše a tak se dostane nejblíže k Tengrimu. To se povedlo Ašinovi (Vlk). Bratři zůstali mnohem níže a tvrdili lidu, že Ašina se někde ztratil, ale když se vrátil, slétl z Nebes posvátný orel, sedmkrát Ašinu obletěl a pak na něho usedl. Pak už nikdo nepochyboval, Ašina se stal prvním kaganem a vládl mnoho let. Později národ přesídlil na Altaj, kde se smísil s dalšími kmeny. Začali si říkat Turkuti (Silní). Na počest zvířat, která zachránila jejich prapředka, uctívali vlčici a havrana. 

 Nebeská tělesa

Zpočátku byli lidé nesmrtelní, ale v té dobé neexistoval rozdíl mezi dnem a nocí. Zlí duchové pronikali z podzemní říše do světa lidí. Aby tomu zamezil, stvořil Tengri čtyři slunce, každé na jedné světové straně. Noc zmizela, ale nastal takový žár, že se voda v řekách a jezerech vařila, lidé ani zvířata nemohli spát. Země pukala a z puklin vylézali duchové a různá strašlivá stvoření a napadala lidi i zvířata. To rozzlobilo jednoho lovce. Natáhl luk a zastřelil tři slunce. Chtěl vystřelit i na čtvrté, ale Tengri ho proměnil ve sviště. Ten zalezl pod zem do nory a od té doby nemá rád slunce. Z jednoho sestřeleného slunce vylétl zlatý havran, který se u Turků stal symbolem vycházejícího slunce a kaganů. Některé turecké národy pokládají havrana za svého předka. Kazachové ho označují za svého bratra, Baškirové ho prosí o déšť, obecně pak panuje přesvědčení, že havran přináší štěstí. Bylo zakázáno na něj vystřelit. Když nad zemí letí Velký Havran, nastává zatmění.Ze sňatku Tengriho se Zemí se zrodil Měsíc. Turci se ho zároveň báli, ale také ho milovali. Měsíc byl symbolem noci, během níž vylézali na zem zlí duchové a zhoršovaly se nemoci. V noci docházelo ke krádežím a vraždám. Zároveň byl Měsíc zdrojem světla v noci a Turci v tom viděli magickou sílu. Ti, kteří se narodili za úplňku, dostávali zvláštní jména, jako např. Ajnaz nebo Ajnur. Měsíc byl původně bez skvrn. O jejich vzniku existuje zajímavá pověst: V dávných dobách ohrožoval lidi strašlivý obr lidojed Ilbegen, který měl 14 hlav. Lidé prosili Tengriho o pomoc. Ten proti obrovi poslal Slunce, to ale spálilo lidi a zemi, ale obrovi neublížilo. Poslal tedy Tengri Měsíc. Ten zase všechno zamrazil, ale byl úspěšný. Když chtěl obra vytáhnou do nebe, ten se chytil vrby, ale Měsíc ho i s ní přece jen vyzvedl k sobě. Tak se na něm objevily skvrny. Jejich boj ale stále pokračuje. Když Měsíc ubývá, vítězí obr, když dorůstá, vítězí.Později Tengri rozhodl, že by každý člověk měl mít na nebi hvězdu. Ta se objeví, když se narodí. Když spadne na zem, člověk zemře. Šťastného člověka Turci označují jako člověka s hvězdou. Netalentovaný je naopak nazýván bezhvězdným. Centrem noční oblohy je Polárka, nazývaná Turky Altyn Kazyk. Dříve nebyla nebesa oddělena od země. Někteří lidé se na ně pokoušeli vystoupit a vyzývali bohy na souboj. Nebe začalo být přeplněné, tlačilo na zemi, což vedlo k jejich odtržení. Začal velký chaos s bouřemi, povodněmi a požáry. Nakonec ukončil katastrofu Tengri, když vrazil do nebes svou zlatou berlu. Její konec je v noci vidět. To je Altyn Kazyk. Kolem ní krouží další hvězdy. 

Šamani

Šamani měli u Turků mimořádně významné postavení. Mohli cestovat mezi jednotlivými světy, dostávat se do kontaktu s bohy, bojovat proti zlým duchům, hádat budoucnost. V nejstarších dobách zastávaly tuto pozici ženy. Říkalo se jim udogan nebo utgan (ut znamenalo oheň). Byly to ochránkyně, mohly se měnit v různá zvířata, dokonce je i rodit. Prvního muže naučil tomuto umění Erlik. Lidé příliš nestáli o to, stát se šamany. To ale nezáleželo na jejich vůli. Posvátný orel snědl duši narozeného dítěte a odnesl ji k sobě. Ta u něho vyrůstala v železné kolébce. Po určité době se vracela k člověku, který se pak musel stát šamanem. Nejčastěji jimi byly děti šamanů, umění se často dědilo, avšak jen samotný původ nestačil. Děti musely mít Erlikovo znamení. Nejčastěji se jednalo o zvláštní skvrny na těle, srostlé prsty, někdy velmi neobvyklé chování. O svém vybrání se lidé dozvěděli ve snu. Poté přestávali jíst, mluvit s ostatními, utíkali na liduprázdná místa. Někdy potomci nechtěli být šamany, ti potom hledali své nástupce hlavně mezi sirotky.Šamani mohli létat vzduchem pronikat stěnami, způsobovat vichr, měnit se ve zvířata, kouzlem přemisťovat různé předměty, přivolávat déšť, léčit nemocné (vlastně bojovat se zlým duchem, který to způsobil), pomáhali armádě v bitvě. Začarovali válečné zajatce tak, že nemohli utéct svému novému pánovi.Když šaman pronikal do podzemního světa, nesl s sebou dárky pro Erlika a jeho syny. Pokud ti je přijali, pomohli mu. Podobně, pokud vystupovali na nebesa, aby vyprosili přízeň pro svůj lid, nesli dárky pro Tengriho. Ten je ale nikdy přímo nepřijal. Poslal naproti ducha Utkuči, který šamana očekával u hvězdy Altyn Kazyk. Výše se již nedostal ani ten nejlepší šaman. 

Kagani a kováři

Tentokrát přiblížím dvě na první pohled nesouměřitelné skupiny lidí - kagany a kováře. Ti druzí měli ale ve staroturecké společnosti až překvapivě vysokou vážnost.

Kagani se rodili ze slunečních paprsků, které pronikly střešním otvorem do jurty. Vládli Turkům z vůle velkého Tengriho. Pokud šlo vše správnými cestami, měli díky tomuto spojení Turci vládnout celému světu. Staří Turci věřili, že neexistuje národ, který by se mohl postavit jejich vojsku. Kagani prohlašovali: "Protože sílu nám dalo samo Nebe, je kaganovo vojsko jako vlci, nepřátelé jako ovce."Tengri dal kaganům moudrost a vládu. Ty, kteří nějakým způsobem jednali proti nim, trestal. Turci byli ale zároveň velmi svobodomyslní, proto nemohla být moc kagana úplně neomezená. Jednak musel vládnout podle zákonů nebes, ale přihlížet i k vůli národa. Pokud tak nečinil, soudili Turci, že Tengri ho zbavil rozumu. Pokud utrpěl porážku, měl by spáchat sebevraždu. Kagan se tedy musel opírat o lid a vybírat si moudré rádce. Nesměl také zapomínat na své předky. Vlastně každý Turek měl znát jejich jména v sedmi předcházejících pokoleních. Je žádal o radu a pomoc v těžkých chvílích. Kdyby živí zapomněli jména svých předků, začali by se jim jejich duchové mstít a celá říši by upadala.Velmi zvláštním zvykem bylo, že skutečné jméno kagana znali jen jeho nejbližší. Nikdo ho ale neoslovoval jménem. Lid ho nazýval pouze prostřednictvím různých čestných přívlastků.

Kováři Turkuti byli odedávna známí jako vynikající kováři. Díky mimořádně kvalitním zbraním, zejména novince, kterou vynalezli, šavli, porazili své nepřátele a vytvořili obrovskou říši. Vážnost, kterou u nich měli kováři, byla taktéž mimořádná a blížila se pozici šamanů. Umění jejich řemesla bylo pečlivě střeženým tajemstvím. Ostatní lidé se na kováře dívali se směsicí obdivu a strachu. Práce s ohněm byla důkazem jejich spojení s bohem podsvětí Erlikem. V podzemí také dobývali potřebnou rudu. Proto existovala představa, že vlastně žijí ve dvou světech - podzemním i ve světě lidí. Kováři tak byly postavami mocnými i strašlivými zároveň.

zdroj: https://milasko.blog.cz/rubrika/turkuti

Yek 

(Ten nejstarší)

Starověký upírský démon. Slovo "yek" je ve slovnících o staré turečtině vysvětleno jako ďábel, satan. Také to v přeneseném slova významu značí toho, kdo hodně jí. Jsou to tvorové, kteří mučí duše v podsvětí.

Nadpřirozené bytosti jako upíři nebo démoni přitahují velkou pozornost. Jak tedy tyto bytosti definujeme? O tom samozřejmě existuje mnoho studií.

Jak můžete hádat, jako turecký vědec jsem sledoval možnost existence takových upírských bytostí v turecké kultuře. Mým hlavním cílem v tomto článku je tedy studovat nejstarší koncept upíra / démona v turecké kultuře. Opustím jiné vampírské / démonské koncepty turecké kultury jako Obur nebo Yalmavuz.
Upíři a démoni také poukazují na interaktivní svět tvorů. Jak všichni víte, upír je nadpřirozená močová bytost, která pije krev. Existuje téměř ve všech kulturách na světě. Upíří pojmy jako Lamashtu, Lilith a Striga jsou staré. Jaký je tedy nejstarší upír / démon v turecké kultuře? Odpovězme na tuto otázku.

Yek je démon, který je uveden ve starých tureckých slovnících a v nejstarších tureckých textech. "Yek" najde místo ve slovnících středního věku, jednom z nejstarších tureckých slovníků Divânü Lugâti't-Türk (kolem prvních let 11. století) a některých buddhistických Ujgurských textů (8. až 10. ccm).

Podle znalostí Divânü Lugâti't-Türk slovo "yek" znamená "ďábel, satan". Také Jean Paul Roux nám laskavě dává náznaky, že yek ve staro turečtině znamená "démon, ďábel, satan, iblis". Slovo "yek" je vlastně odvozeno od slovesa "yemek (to eat)" a, jak můžete hádat, má ve své podstatě kanibalismus. Ve slovníku arabština-kıpçak je to také nebezpečné stvoření ve formě silných větrů, které doprovázejí oblaky prachu.
Slovo "yek" je ve slovnících o staré turečtině vysvětleno jako "víla, satan, ďábel, iblis". Rovněž to znamená "obur" a zatímco toto označení znamená "někdo nebo něco, co jí hodně, chuť k jídlu, obžerství", je to také název pro upíra v turecké kultuře. Takže, pokud jste osoba, která miluje hodně jíst a někdo vás o tom šikanuje, nezapomeňte, že můžete být upíří inkognito. Ve starých tureckých textech se slovo "yek" odehrává ve formě "yek içkek", což je název jiného upírského typu V Karaçay-Malkar a Kazak Turkish se toto slovo objevuje ve formě "cek" a znamená démona, ďábla , satane. Altay Turci mají slovo "cek" ve svém jazyce a toto slovo znamená obžerství; také je to jeden z epithetů Erlikova archa ďábla. Představte si, ďábla, hlavního antagonisty tureckých přesvědčení,Mám na mysli předislámské, islámské a jiné přesvědčení různých tureckých kmenů po celém světě, ve skutečnosti nese vampirické rysy! Samotná tato skutečnost může ukázat, jak důležitá je postava upírů pro turecké mýty. Ve staré turečtině se slovo "jek" používá jako obecné označení zlých duchů v přírodě.

Jeden z nejstarších tureckých textů, které patří turečtině Uygur (8. až 10. cc), má podrobné popisy pekla; stvoření v něm a jaké tresty jsou pro hříšníky. Obsahuje také démony zvané Yek, kteří jsou druhem pekla, démona pekla; házejí hříšníky, kteří padají do pekla, do kotlů a jsou to monstra, která mají přísné a mrzuté tváře. V jiném starém textu Çaştani İlig Beg (Příběh Çaştani Beyho, 8. až 10. ccm), který patří i turečtině Uygur, je "yek". Çaştani Bey, hrdina příběhu, bojuje proti těmto démonům, kteří vysílají nemoc jeho lidem a poškozují je; zachrání své lidi.V tomto textu jsou démoni, kteří nazývali "jek", démoni / monstra, kteří čekají na křižovatce, jedí lidské maso a pijí lidskou krev, zabalí vnitřnosti lidí do jejich těl, hroznou tváří, křičí ošklivými hlasy, drží trojzubce a vlajky rukama ve tvaru jednoho černého obra s protipožární barvy a tressed o d oslavily svých těl s jedovatými hady.
Na základě znalostí, které v současné době máme, lze říci, že jek je nejstarším démonem / duchem / upírem v tureckém folklóru.

Drak

Drak nebo dragon je legendární mocný tvor. V turecké mytologii znamená drak sílu a moc v pozitivním smyslu. Toto nadpřirozené stvoření je pojmenováno jako vesmír nebo had vesmíru a had.

Drak je obvykle zmenšený, oheň chrlí a má hadovité rysy. Má velké drápy a dlouhý oheň chrlící ocas. Je to černá a vícehlavá bytost, která může létat a mluvit.

Drak má obrovské tělo a velmi děsivou tvář, jeho ústa je široká se spoustou ostrých zubů a oči jsou velmi světlé. Draci jsou také velcí hadi popsaní v kouři a připoutaní krkem. Obvykle žijí v nebi, vodě a horách. Útočením draci porušují pořadí stanovené lidskými bytostmi. Jsou tedy symbolem chaosu.   

KARABASAN 

Má se za to, že je to démon nebo duch, který tlačí dolů na hruď a snaží se zabíjet lidi, aby je v noci dýchali. Bojí se lidí ve snech a krade jejich duše. V mytografických popisech má nejasný vzhled. Někteří říkají, že je to velmi těžký muž. 

Gin

V turecké kultuře je Gin velmi dobře známým démonem. Je to strašné a špatné v náboženském a mytologickém smyslu. Ve Svatém Koránu je osmnáct suras (kapitol) o gins (zlých duchech). V perské a turecké mytologii se tito zlí duchové domnívají, že žijí na místě zvaném "Cinistan" za Mount Kaf.

Ubližují lidem a poškozují. Převlečují se za kozy, kočky nebo člověka, který má fyzickou poruchu. Jsou vidět v koupelnách, mlýnech, na hřbitovech nebo na izolovaných místech.

HIBİLİK 

Hıbilik je špatný duch. Je také známý jako Gıbilik. Je to malý, ale velmi těžký pes. Sedí na hrudi a dusí lidi k smrti. Kdokoli se setká s Hıbilikem, nemůže se hýbat a stát se němým. Má se za to, že pokud je Hıbilik chycen, pak prosperita přijde.

V některých příbězích má Hıbilik kouzelný klobouk. Pokud člověk dokáže ten klobouk ukrást, stane se velmi bohatým. Paraleru lze hledat například u démona z Germánských legend zvaného jako Alp nebo Nachtmahr.

OBUR

(Glutton)

Glutton je velmi známý druh upíra v turecké mytologii. Je to jedno z mýtických tvorů, které znamená špatný duch, gin, duch, čarodějnice v různých tureckých komunitách, zatímco v tureckém gluttonu znamená někdo, kdo jí mnohem více, než potřebuje a vždy hladový. Glutton je považován za vzkříšení po smrti nebo již špatný duch.

V tureckých mytologických příbězích je glutton nepřítelem člověka tím, že pije jejich krev a zdroje života. Je to druh nadpřirozeného stvoření, který souvisí s temnotou, nocí a strachem. Převléká se jako kočka, pes nebo krásná dívka.

EMEGEN 

Je legendární monstrum v mytologii Karachay-Malkar Turks. V příbězích se Emegens popisuje následovně.

«Nenosíme se jako ty. Žijeme v temných klecích. Pokud někdo onemocní, donutíme ho, aby jedl lidské maso a pil lidskou krev. A žijeme asi tři sta let. »

Emegens jsou nepřítelem člověka. Krev pijte a žijte déle. Proto jsou druhem upírů.

GULYABANİ 

Gulyabani je popsán humangous ghoul s dlouhým vousem a hůlkou, který putuje v noci a děsí lidi. Ale někteří turečtí lidé Je to vždy v ženském kroji. Podle starodávných arabských pověstů, Gulyabani voní velmi špatně pokrytými vlasy a jeho nohy jsou obrácené.

Lidé říkají «Nikdy se nezdržujte od ostatních. Objevuje se na tichých místech, v pouštích a na svazích hor. »

ŞAHMERAN 

Shahmaran je mýtické stvoření. Shahmaran je známý jako královna hadů (hadů). Je znázorněna jako moudrá inteligentní žena, která má ženské rysy nad pasem a hadem níže. Tato nadpřirozená stvoření jsou moudří a dobří. Žijí v podzemní zemi zvané Meron a uzdravují nemocné. Když Shahmaran zemře říká se, že její duch přejde na její dceru.

Když si Marané uvědomí, že lidé zabíjejí Shahmaran, pak zabijí i lidi, kteří srazí města. Tato víra je běžná ve středomořském městě Tarsus a v jihovýchodní části města Mardin. V tomto regionu je její legenda s ní obvykle evokována obrázek stále zobrazený ve výšivkách, látkách a špercích.  

YALMAVUZ 

Yalmavuz je jakýmsi drakem a čarodějnicí v turecké mytologii. Většinou to říkají středoasijští Turci.

Yalmavuz je nadpřirozené stvoření, které je popisováno jako pololidské a polo zvíře. Je to mnohdy vícehlavý (se sedmi hlavami) a velmi podivný, divoký a děsivý tvor. Jí lidské tělo. Yalmavuz, který má více duchů, je typický upír sající krev žijící v klecích nebo horách.

YELBEGEN 

Yalpaghan je bůh draka Altajů a tureckých mytologií. Je králem všech draků. Vypadá jako drak se sedmi hlavami kdykoli a jí lidské maso a je to nepřítel koní. Yelbeghen je často vícehlavý (s 3,7 nebo 9 hlavami) Je černý nebo žlutý. Podle Altajů dochází k zatmění Měsíce a Slunce, protože je Yelbeghen jí.

Podle eposu, Yelbeghen žije v temném lese nebo v jeho zemi, která má devadesát devět rohů. Jí hady a žáby. Je schopen otevřít oči nevidomých a obrátit postižené lidi, kteří nemají ruce nebo nohy, do abledované polohy.

TEPEGÖZ (CYCLOPS) 

Tepegöz je legendární stvoření, které má na čele jen jedno oko. Je to zlo, který se objevuje v knize Dede Korkuta, slavného epického příběhu Turků Oghuzů. Jeho matka je víla a jeho otec pastýř. Tepegöz může být muž nebo žena. Má magický prsten. Říká se, že žije na hoře Kaf.

Meč ho nemůže vyříznout, šíp ho nemůže zabít. Tepegözova kůže je velmi tvrdá. Jeho slabou stránkou je jedno oko na čele.

Nakonec byl zabit velmi moudrým hrdinou jménem Basat.